Snímek Jurský park v roce 1993 odstartoval doslova "dinománii" a po něm začali být neptačí dinosauři (Dinosauria), ještě více populárními živočichy než předtím byli. Představilo se v něm množství zajímavých druhů, přestože jich bylo méně a v menším prostoru v příběhu než v původní knize, a mezi nejlépe zapamatovatelné patřil bezpochyby Tyrannosaurus rex, Dilophosaurus wetherillii a Velociraptor mongoliensis, tedy většinou jejich upravené filmové verze. Zvláště velociraptoři prosluli díky této filmové franšíze jako inteligentní a smečkoví lovci, ovšem nutně zvětšení, bez peří a také spíše podobní evolučně i geologicky staršímu rodu Deinonychus, za které byli zaměněni. Právě na tyto dvě skutečnosti naráží studie, která zkoumá, do jaké míry byli zástupci čeledi Dromaeosauridae a právě deinonychové uzpůsobeni ke smečkovému lovu. Tato obecná skutečnost je právě těmto pokročilým teropodům přisuzována od doby počátku "dinosauří renesance" a dosud nejvíce pochybností ohledně ní panovalo kolem spodnokřídového deinonycha. Pozorujeme, že teropodi se nacházejí občas v agregacích evokujících lovecké skupiny a vzácné případy sérií stop vedle sebe potvrzují myšlenku, že šlo o smečkové lovce. Jiné skutečnosti ovšem hovoří spíše proti tomuto předpokladu. O novém pojetí predispozic a důkazu smečkového lovu pojednává studie tří amerických paleontologů, které se je rozhodla prověřit pomocí izotopové analýzy zubů těchto dravců.

Druh Deinonychus antirrhopus je doslova zakladatelem nového pohledu na neptačí dinosaury, který se projevil na konci 60. let počínající dinosauří renesancí, a dokázal utvořit proud, který vlastně trvá dodnes. Sám tento živočich byl symbolem pro nové pojetí dinosaurů jakožto teplokrevných dynamických obratlovců a také smečkových lovců, ovšem, jak je možné, tento poslední bod nesplnil zcela. Kredit: Fred Wierum, převzato z Wikipedie

Máme určité důkazy, které hovoří pro skutečnost smečkového lovu množství teropodů a to různého evolučního postavení, ačkoliv jde ve velké většině o zástupce kladu Avetheropoda. Jde jak o velké karcharodontosauridy (čeleď Carcharodontosauridae; kupříkladu rod Mapusaurus), tak tyranosauridy (čeleď Tyrannosauridae; kupříkladu rod Tarbosaurus nebo Albertosaurus, také série šlépějí vedle sebe kráčejících jedinců), dromeosauridy v podobě několika jedinců stejného druhu a někdy i rozdílného stáří na stejné lokalitě a také další případy, které více či méně prokazují složitější sociální svazky u těchto predátorů. I kvůli, oproti jejich plazím předkům (Sauropsida), rozvinuté etologii se dá předpokládat, že mohli tito dravci své útoky koordinovat při lovu obtížnější nebo značně velké kořisti. Dozajista se forma smečkového lovu nerozšířila u všech teropodů a nevíme, do jaké míry mohla být hypotetická hierarchie v nich rozvinutá, přinejmenším u vyspělejších teropodů se ale vyskytovat mohla.

Tyto skutečnosti se nedají vyvrátit a to na základě faktorů jako rozvinutější etologie, pravděpodobně zvětšující se mozek a inteligence, možnost ulovit větší kořist u teropodů a fosilních nálezů, které jsou zmíněny výše.

Bohužel nemůžeme říct, že by byl smečkový lov u teropodů zcela prokázán, především naleziště s velkým počtem jednotlivců v různých fázích ontogeneze mohou být být náhodné agregace u bývalých zdrojů potravy nebo přírodní pasti, kam se daní jedinci dostali a fosilizovali se. Známý Allosaurus fragilis představuje svými nálezy příklad právě přírodních pastí, dokladem jsou jeho fosilie na nalezišti Cleveland-Lloyd Quarry v Utahu. Ačkoliv se tento způsob života ve smečkách a jejich společný lov předpokládá delší dobu, nelze říct, že by pro něj existovalo velké množství průkazných dokladů.

K tomuto spíše chladnému stanovisku se přiklání i nová studie amerických paleontologů z Wisconsinské univerzity Oskosh, kteří se zaměřili na výzkum izotopů zubů v různých růstových stadiích druhu Deinonychus antirrhopus z americké spodní křídy. Podle jejích závěrů je poměrně pravděpodobné, že tito živočichové byli solitérními a do smeček nebo loveckých skupin se sdržovali spíše výjimečně.

Víme, že tento predátor obýval pravděpodobně východ i střed Spojených států po dobu zhruba 7 milionů let, před zhruba 115 až 108 miliony let, a patřil k druhům, které byly velmi dobře vybaveni k lovu. Patrně byl i poměrně inteligentním živočichem, také byl jedním z prvních druhů dinosaurů, u kterých byl předpokládán smečkový lov. Tento předpoklad byl podložen fosilií čtyř jedinců tohoto druhu, kteří se nacházeli v přímém sousedství fosilie středně velkého herbivora druhu Tenontosaurus tilletti, jehož fosilie nesly stopy po zubech těchto dravců. Nebyly jediné, dokonce se zdálo, že velká část fosilií obou živočichů byla nalezena v těsné blízkosti.

Jak už to ale v paleontologii bývá, některé závěry musí být znovu prověřeny a mnohdy se zažité skutečnosti ukáží jako nesprávné. Studie, pod vedením amerického paleontologa Josepha Fredericksona, z počátku května tohoto roku zkoumala povahu veškerých fosilií deinonychů a přisla s myšlenkou, že se jejich životní styl více podobal současných dravým ptákům (Accipitridae) nebo krokodýlům (Crocodilia), než-li dravým savcům (Carnivora). Konkrétní interakce pak byly ve studii popsány jako chování podobné současným varanům komodským (Varanus komodoensis).

Fakt, který autoři vyzdvihují, je, že současní zástupci a nejbližší příbuzní neptačích dinosaurů loví ve smečkách pouze ojediněle nebo příležitostně v určitých částech roku.

U současných krokodýlů, přdevším afrických druhů, můžeme pozorovat určitou koordinaci při pravidelných migracích velkých savců (Mammalia) na savanách, ale u ptáků a to i dravců, kteří jsou svým vzhledem i pravděpodobným chováním dromeosauridním teropodům velmi blízko, podobné chování vidíme zřídka. Spolupráce je tedy do určité míry omezena a to ani z hlediska inteligence, spíše než vzájemného soupeření.

Vědecký tým ovšem došel k závěru, že se vyskytuje určitá korelace mezi smečkovým lovem a ontogenezí u dravých živočichů. Mladí jedinci totiž musí lovit nebo požírat jinou potravu než dospělé exempláře, což se odrazí na izotopech kyslíku a uhlíku, které se na zubech dají rozeznat. V tomto případě jde konkrétně o porovnání zubů rodu Deinonychus, recentních krokodýlů a již zmíněných varanů komodských.

Tito masivní, dnes nejtěžší suchozemští, plazi se vyznačují, vyjma jiných zvláštních vlastností, také kanibalismem při setkání u náhodných agregací potravy. Většinou jde o mrtvoly velkých savců, které skýtají potravu pro většinu velkých nebo dorostlých jedinců, ovšem ti menší musejí riskovat sežrání větším zástupcem, pokud se k hodování chtějí přiblížit. Jejich zuby tedy vykazují odlišné izotopy kvůli rozdílnému potravnímu spektru. Naproti tomu smečkoví lovci vůči různému věku vykazují přibližně stejné izotopy kvůli stejné požívané potravě.

Na základě této analogie byly provedeny analýzy izotopů zubů náležejících do druhu Deinonychus antirrhopus a také, pro nezávislé výsledky, zuby krokodýlů a býložravých dinosaurů ze stejných geologických formací, kde byly fosilie tohoto dravce nalezeny.

Publikované výsledky přinesly poměrně zajímavé zjištění, křídoví krokodýli stejně jako dnešní druhy vykazovali rozdílné izotopy uhlíku a kyslíku v průběhu ontogeneze, ale jejich stejnou skladbu vykazovaly i zuby deinonychů. Poměry izotopů poměrně jednoznačně potvrdily, že se strava těchto teropodů měnila v průběhu věku a tedy, že juvenilní jedinci nebyli těmi adultními krmeni nebo se nezapojovali do požírání skupinově ulovené kořisti (což se jeví jako poměrně nepravděpodobné).

Závěr studie uvádí, že tento rozdíl mezi potravou mladých a dospělých exemplářů deinonychů je důkazem toho, že šlo spíše o solitérní druhy a do loveckých skupin se sdružovali ojediněle nebo méně často. Autoři dodávají, že v tomto ohledu se tedy Jurský park a jeho franšíza mýlila - "raptoři" patrně, alespoň v případě rodu Deinonychus, nekoordinovali své útoky tak, jak to bylo například v Jurském parku 3 prezentováno.

Nejde o jedinou studii, která se smečkovým nebo skupinovým životem deinonychů v posledních letech zabývá. Pravdou zůstává, že je pravděpodobné, že se svým životním stylem podobali spíše dravým ptákům, než-li současným šelmám, a také to množství zjištění a korelací potvrzuje. Na druhou stranu existují důkazy, které hovoří spíše pro smečkový lov a ty se limitují na některé fosilie amerických a asijských dromeosauridů a je otázkou, jak moc jsou, po srovnání se zjištěními jako je zde představená studie, průkazné.

Také existuje určitá pravděpodobnost, že si dromeosauridi vytvořili specifickou formu smečkového lovu a života ve skupinách, kde se sdružovali pouze adultní jedinci nebo juvenilní jedinci požírali jinou stravu než jejich dospělé protějšky.

O životním stylu deinonychů i jiných dromeosauridů patrně neslyšíme naposled, ale zdá se, že přinejmenším některé druhy ve smečkách nebo jiných organizovaných skupinách nelovily. Musíme dát prostor dalším odborným pracem podobného rázu a možná budeme překvapeni, jaké výsledky budou mít a jaké dopady to bude mít na naši představu o dromeosauridech.

Obecně panuje přesvědčení, že ačkoliv mnoho organismů vykazuje určité formy komunikace a to někdy na velmi rozvinuté úrovni, tak stále je za nejvyspělejší její formu považována komunikace mezi příslušníky našeho druhu (Homo sapiens sapiens). Faktem zůstává, že jde rozvinutou řeč, která se liší a vyvíjí se v mnoha podobách a částech světa už po nejméně 10 000 let a především v současnosti prochází velmi rychlými obměnami, které souvisejí s narůstající globalizací. Vzhledem k vývoji řeči nebo jiných způsobů komunikace u dalších inteligentních obratlovců (Vertebrata), jako papoušků (Psittaciformes) a lidoopů (Hominidae), se ovšem musíme ptát čím a proč byl náš vývoj řeči podmíněn, do kdy se dají jeho stopy vysledovat, a proč má tento způsob komunikace takovou podobu jako dnes. Řeč je také jedním z pilířů lidského vývoje, tedy přesněji vývoje organizované civilizace, kterou tvoříme jako poddruh dnes. Určitou formu odpovědi na některé z otázek, které se týkají historie vývoje řeči a jeho přibližného stáří, by mohla nabídnout studie, která byla publikována kolektivem mezinárodního týmu paleontologů na konci dubna tohoto roku. Pomocí skenů mozkové kůry a následnému porování se známými fosiliemi je podle nich evoluční cesta k lidské řeči mnohem delší, než jsme dosud předpokládali, a zasahuje až do svrchního oligocénu před 25 miliony let.

Malá část expozice lidského vývoje v Britském přírodovědeckém muzeu v Londýně, zde je demonstrována několika lebkami druhů Homo habilis a Homo erectus vyfocených autorem v roce 2017. Primitivní lidé, pravděpodobně ale až druh Homo erectus, dokázali vytvořit bazální formu jazyka, kterou se mi sebou jednotlivci dorozumívali a není zcela od věci si myslet, že nemohla mezi jednotlivými populacemi proběhnout určitá diferenciace jejich jazykových schopností. Celková cesta k jazyku ovšem byla delší, než jsme doposud předpokládali.

Vývoj řeči je jedním se základních vlastností, které nás mohou odlišovat od ostatních živočichů. Pomocí tohoto mechanismu jsme schopni se dorozumět, domluvit, předávat důležité informace nebo rozdělit práci pro větší efektivitu a tím pádem posouvat naše limity. Tyto vlastnosti se projevily především ve svrchním pleistocénu a raném holocénu, kdy zmizela velká většina pleistocénní megafauny a klimat se měnil, prostřednictvím těchto změn se lidé museli více spoléhat na jiné způsoby obživy a začala také dělba práce podobná té dnešní, čímž se pokládaly základy skutečně organizované společnosti. Dnes víme, že k vývoji řeči nebo určitého jiného způsobu komunikace mají predispozice i jiné skupiny organismů a víme z praxe, že již zmínění papoušci nebo kytovci (Cetacea) mají své způsoby komunikace na vysoké úrovni a první zmínění dokonce ovládají jazykové schopnosti na podobné úrovni jako lidé. Lidoopi jako gorily (Gorilla sp.) a šimpanzi (Pan sp.) dokázají ovládat znakovou řeč a na základě toho je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti budeme moci s těmito druhy navázat kontakt ve formě rozvinutého dialogu.

Lidská řeč je nepochybně staršího původu, v řádech stovek tisíc let, ve svých prvotních fázích bychom v ní viděli více vyvinutý způsob komunikace než u většiny živočichů stejného stáří a domíváme se, že ji ovládaly už jedny z prvních druhů člověka - patrně Homo erectus a možná i primitivnější jako Homo habilis. Vývoj lidského jazyka je ovšem záležitostí maximálně složitou a na blogu mu patrně do budoucna nebude věnováno příliš pozornosti, protože nejde o záležitost zcela zasahující pouze do paleontologie, biologie nebo zoologie.

Tento příspěvek tedy bude menší náhradou na toto téma, zabývá se studií, která zkoumala vývoj mozku a center řeči u primátů na základě nich se snažili odvodit, kdy zhruba započala evoluce části mozku, díky které můžeme rozvinutě konverzovat. Původní předpoklady, že se tato centra vyvinula u posledních společných předků lidoopů a člověka zhruba na konci miocénu až počátku pliocénu, se tedy vědecká skupina neurovědců rozhodla ověřit.

Zaměřila se na výzkum částí mozku, které úzce souvisejí s řečí a to jsou oblasti, které zpracovávají zvuky, tj. střední mozek (mesencephalon), a to u lidského druhu a recentních lidoopů. Současně s tím byly srovnány oblasti mozkové kůry, které zpracované informace dokáží vyludit v podobě zvuku, tj. oblasti v čelních lalocích.

Podle autorů studie, kterou vedl Prof. Chris Petkov z Newcastleské univerzity, a všeobecně známých faktů máme utváření mozku odlišné od všech ostatních lidoopů. Postrádají takto složité propojení center, které příjmají zvuk, a těch, které zpracovávají řeč a jazyk, ale bližší výzkum prokázal evoluční tendenci k tomuto spojení i u jiných primátů v průběhu jejich vývoje.

Jak vědci uvedli, tento předpoklad při jejich výzkumu existoval, ovšem byli poměrně překvapeni, když se jim potvrdil. Vývoj řeči tedy, alespoň v případě vývoje mozku, určitě souvisí s evoluční linií vedoucí od primitivnějších primátů až k lidem. Na tomto bodě také začala vědecká skupina pracovat i s fosiliemi a porovnáním vývoje mozku u lidí.

Na základě sdílených zdrojů a skenů lidského mozku na mezinárodním poli se podařilo rekonstruovat podobu lidského mozku důležitou pro celý výzkum. Dle jejich práce vykazuje levá mozková hemisféra lidského mozku větší predispozice k vývoji řeči a jazyka. Obecně příjmáno je, že funkce porozumění a mluvy se vyvíjí druhotně u každého člověka a může se vyvinout jak v pravé, tak v levé hemisféře. Z evolučního hlediska se ale zdá být pravděpodobné, že ve vývoji jazykových schopností převažovala levá strana mozku.

Další bod studie se zabýval potenciálem fosilních nálezů, které by, v případě dobrého zachování mozkovny, mohly rekonstruovat mozek dávných předků člověka. Kdyby se něco podobného povedlo nebo se dala rekonstruovat podoba mozku posledních společných předků člověka a dalších primátů a tedy důsledky, které bychom z toho mohli pro vývoj řeči vyvodit.

Na evoluci lidské řeči se tedy podílela především levá mozková hemisféra a určitá formu individualismu při moderním vývoji řeči se tedy projevuje až druhotně. Navíc tedy ve vývoji primátů existují určité predispozice k vývoji řeči a je pravděpodobné, že vyvinuly už při oddělení evolučních linií nadčeledi Hominoidea před zhruba 30 až 20 miliony lt.

Podle spoluautora studie, Prof. Timothyho Griffithse, má tento objev obrovský potenciál pro další výzkum evoluce nejen řeči a sluchu, ale i mozku u primátů obecně. Do studie, která na ni navázala, jsou již zapojení i neurologičtí pacienti a patrně se tedy do budoucna můžeme dočkat více výsledků, které by mohly dokumentovat vývoj naší řeči po miliony let.

Donedávna byla většina druhohorních savců (Mammalia) chápána jako malá a poměrně nevýrazná stvoření, která se pro své vlastní zájmy nepletla mnohem větším neptačím dinosaurům (Dinosauria) po jejich tříprsté nohy. Tato představa byla do jisté míry umocněna tehdejším chápáním neptačích dinosaurů, alespoň v očích široké veřejnosti, jako obrovských druhohorních monster z teplého klimatu, kteří vyhynuli a po nich nastoupili do té doby malí nevýznamní živočichové vedoucí evoluční linií až k nám samotným. Dokázali, i přes své skromné rozměry a menší početnost, úspěšně přežít a dát vzestup nám jako "pánův tvorstva". Jakkoli mohla být tato představa přitažlivá, současná paleontologie se k ní nepřiklání, protože savci a zvláště jejich synapsidní předci (Synapsida) nebyli žádnými méněcennými obyvately mesozoika, a vykreslit je takto je chybné. Ve skutečnosti přibývá fosilních objevů savců, kteří byli na svou dobu poměrně specializovaní nebo byli velkými a úspěšnými živočichy, kupříkladu druhy Repenomamus robustus, Castorocauda lutrasimilis nebo Vincelestes neuquenianus. Nově se k nim přidává i poměrně velký a značně odlišný druh křídového savce, který žil na samém konci éry mesozoika, ale nikoliv v Asii nebo Severní Ameriky. Druh Adalatherium hui, jak byl nový savec pojmenován, se totiž vyskytoval vedle obrovských žab (Anura), kanibalistických abelisauridů (Abelisauridae) a jiných podivných druhů před 66 miliony let na Madagaskaru.

Rekonstrukce nového druhu mesozoického savce ze svrchnokřídového Madagaskaru, který obýval severozápadní část ostrova na skutečném konci druhohor těsně před dopadem asteroidu Chicxulub. Adalatherium bylo, s velikostí srovnatelnou s kočičí, jedním z větších druhohorních savců, ale zvláštní a důležité je na něm především podivná morfologie jeho lebky a některých částí těla. Kredit: Andrej Atuchin, převzato z webu Sci-News

Svět svrchní křídy nás stále překvapuje zcela novými živočišnými i rostlinnými formami, které se z fosilního záznamu daří vyprostit. Mimo populárních druhů neptačích dinosaurů, kteří se procházeli v nejsvrchnější křídě po všech pevninách a to ve všech možných podobách, jako byli gigantičtí sauropodi (Sauropoda), groteskní terizinosauridi (Therizinosauridae), rohatí ceratopsidi (Ceratopsidae) nebo nesmírně známý Tyrannosaurus rex, se na většině světových kontinentálních mas vyvíjeli i předci fauny, kterou známe jako současnou dominantní formu suchozemských obratlovců. Šlo o předky nebo zástupce recentních druhů ptáků (Aves), obojživelníků (Lissamphibia) a v neposlední řadě také právě savců, kteří, podle provedených molekulárních analýz DNA, prošli už krátce po začátku svrchní křídy evolucí k rozštěpení vývojových linií všech velkých současných skupin. Jejich diverzita vzrůstala, a pokud by nedopadl meteorit na konci křídového období, je pravděpodobné, že by se sice nerozšířili do takového spektra druhů jako ve starším kenozoiku a dnes, ale přesto by byli nezanedbatelnou součástí těchto hypotetických ekosystémů.

Velikostně se přesto nejednalo o výrazně větší živočichy, kteří se neptačím dinosaurům nemohli rovnat, až na některé výjimky jako byl druh Didelphodon vorax. Svrchnokřídové druhy savců byly ale rozmanité, čímž svou velikost částečně kompenzovaly, a nový objev z hornin souvrství Maevarano na severozápadě Madagaskaru nám ukazuje zvláštní případ primitivního savce, který představoval endemita a jeho znaky byly doslova unikátní.

Víme, že se v této oblasti vyskytovaly vyhynulé druhy savců a jejich nejbližších příbuzných z kladu Mammaliaformes, především z relativně primitivního kladu Gondwanatheria, kteří zde vytvořili poměrně široké množství forem, z nichž přinejmenším jedna patřila mezi největší savce křídy (Vintana sertichi). Právě z důvodu, že fauna zdejších savců byla archaického evolučního původu a značné velikosti, nebyl objev nového druhu Adalatherium hui tak překvapivý. Jako takový byl oznámen v dubnu tohoto roku, fosilie jako taková byla nalezena v oblasti Mahajanga v roce 1999, ale popisná studie vyšla až na jeho konci.

Hlavním autorem odborné práce byl v tomto případě kanadský paleontolog David Krause, jako v případě popisu jiných zástupců této svrchnokřídové asambláže, rodů Majungasaurus, Beelzebufo nebo Lavanify a podílel na výzkumu zdejších obratlovců (Vertebrata) i celého souvrství obecně, spolu s dalšími vědci.

Fosilie nově nalezeného druhu představují, narozdíl od mnohých jiných exemplářů, poměrně kompletní kostru s kraniálním i postkraniálním skeletem a z velké části zachovanou lebkou. Právě na ní objevili paleontologové množství unikátních znaků a to na primitivní typy savců, ke kterým tento druh náležel. Od povahy zkameněliny se odráží i binomické pojmenování druhu, rodové jméno je v překladu z malgaštiny a řečtiny "šílené zvíře". Má tak znamenat překvapení právě pro neuvěřitelně dobře zachované pozůstatky. Jde také o jednoho z nejkompletněji zachovaných druhohorních savců na jižní polokouli.

Živočich se tak dal velmi dobře rekonstruovat, pozoruhodné jsou velké drápy na všech končetinách, poměrně krátký ocas a relativně také zavalité tělo. Vzhledově tedy mohl připomínat hybrida některé z dnešních šelem (Carnivora) nebo některé z dnešních velkých pozemních hlodavců (Rodentia) a damanů (Hyracoidea), jeho velikost patřila mezi druhohorními savci k největším známým, protože dosahoval délky zhruba 60 centimetrů a váha se mohla pohybovat i okolo 3,1 kilogramu. Kosterní elementy navíc nejeví známky všech srůstů, takže živočich mohl být v dospělosti ještě o trochu větší.

Tlama a stavba zubů ukazuje, že šlo o herbivora a tedy se svými ekologickými nikami podobal i současným hlodavcům. V ekosystémech semiaridního Magadaskaru ve svrchní křídě, kde se projevoval sezónně vlhký klimat, mu patrně největší nepříjemnosti způsobovali početní teropodní dinosauři (Theropoda) a především menší druhy, pak také krokodýlovití plazi (Crocodylomorpha).

Úžasné ovšem je, kolik vykazuje tento živočich neobvyklých a doslova unikátních znaků, vlastně vykazuje morfologii, kterou u žádného jiného dosud známého vyhynulého i recentního savce nenajdeme. Podle Krauseho dokonce odporuje mnohým prověřeným skutečnostem u savců známých.

Specifická je především stavba lebky, v oblasti čenichu se nachází kosti, jako septomaxilární, které neodpovídají evolučním liním, které vedou k moderním savcům, což by nebylo tak neobvyklé, kdyby se nespojovala s dalšími znaky. Na špičce čenichu se nacházel otvor, který u žádného dalšího druhu savce není znám a jeho účel není známý. Patrně ale může souviset s velmi velkým množstvím otvorů, foramin, na lebce, kterým se také odlišuje od ostatních savců.

Vlastní jich více než kterýkoliv jiný druh a jejich účel mohl hrát roli s velkým množstvím cév a rozvětvené nervové sítě, která vedla k hmatovým vousům. Adalatherium vlastnilo tedy patrně velmi citlivý čichový a hmatový aparát, možná ještě více citlivý než mají někteří současní savci jako psi (Canis sp.) nebo medvědi lední (Ursus maritimus). K podobnému závěru bychom potřebovali více důkazů jako trojrozměrné rekonstrukce mozku a čichových laloků, ale nemůžeme to vyloučit. Takto zvláštně utvářený čenich tomuto živočichovi patrně pomáhal při orientaci a je možné, že s podobnými adaptacemi šlo o primárně fosoriálního živočicha.

Jiným druhům savců ale neodpovídá i jinými anatomickými zvláštnostmi - má více obratlů než kterýkoliv jiný druhohorní savec, jeho chrup je velmi odlišný svou stavbou, celkové držení těle je netypické pro jeho příbuzné i jiné savce, utváření jeho hlemýždě (části vnitřního ucha) je podobné jako u moderních druhů a také jedna z jeho končetin má podivné zakřivení. Mimo fosoriality ale také, podle autorů, zvládalo aktivně běhat a možná využívat i jiné způsoby lokomoce.

Ačkoliv se tyto znaky mohou částečně týkat subadultní části ontogeneze zkoumaného exempláře, rozhodně ne všechny by se daly vysvětlit tímto způsobem. Naopak, množství znaků má i podle autorů zcela jiný důvod a ten spatřují v izolaci ostrova Madagaskar ve svrchní křídě, který už v době výskytu tohoto živočicha byl 22 milionů let samostatnou pevninou. Specifické podmínky a refugia pro přežití a vývoj archaických skupin savců i jiných živočichů pravděpodobně byly důvodem vývoje takto zvláštních adaptací.

Podle Krauseho byl tento geologický čas mezi oddělením Indie od Madagaskaru a koncem křídy dost dlouhý na to, aby se zde podobně bizardní formy savců mohly vyvinout. Jakkoliv je tedy výzkum tohoto druhu savce zajímavý a bude patrně dál pokračovat, tak vědci studii uzavírají s tím, že je pouze jedním z kusů "evolučních puzzlí" gondwanských savců ze svrchní křídy. Adalatherium je ovšem druh značně neobvyklý a měli bychom mu věnovat pozornost.