Pokud hovoříme o ikonách neptačích dinosaurů, či prehistorického života obecně, tak určitě nesmíme vynechat známého pozdně jurského masožravce, který svými rozměry a loveckými schopnostmi patřil k těm nejstrašnějším tvorům v historii naší planety. Jeho lovecká technika se totiž nepodobá takřka žádnému dalšímu živočichovi, ať už fosilnímu nebo žjícímu. Prehistorická ikona starých typů karnosaurů rodu Allosaurus ("cizí" či také "jiný ještěr") patří mezi největší dravce svrchojurského období, kdy se stával noční můrou mnoha menších druhů ornitopodů, teropodů či menších až středně velkých sauropodů, kteří se pohybovali po souvrství Morrison v Coloradu, Wyomingu a Utahu, v oblasti Lourinha v Portugalsko a patrně také na nalezišti Mkoa Mtwara v Tanzanii. Je podle nových výzkumů vnímán jako relativně rychlý, ve smečkách lovící dravec, jemuž představovali konkurenci pouze málokteří lovci. Jeho tělo mohlo u výjimečně dlouhých jedinců dosáhnout délky až 13 metrů a váhy 4-5 tun, ačkoliv průměrná délka se pohybovala kolem 8,5-10 m a váha kolem 2-3 tun. Přesto byla jeho stavba těla poměrně lehká, agilní a oproti ostatním teropodům jeho doby značně neobvyklá, například kvůli zvláštně utvářeným obratlům dostal právě jméno "cizí ještěr". Velmi známou a dobře patrnou součástí jeho anatomie jsou také dva malé hřebínky nad očima, které mohly sloužit k námluvním rituálům. Dá se předpokládat, že samci je měli větší a výrazněji zbarvené, nicméně skutečné dohady o pohlavním dimorfismu stále trvají. Dnes se totiž hovoří také o tom, že samice dinosaurů by mohly být rozeznávány podle zvláštní látky, která tvoří základ pro vaječné skořápky. Podobná byla například nalezená u tzv. gravidní samice T-rexe s označením MOR 1125 a vykazuje to také stavba proteinů nalezených na její stehnní kosti. Ačkoliv se alosaurům přezdívá často jako "T-rex doby jurské", což je velice nepřesné označení vzhledem k tomu, že oba patřili k naprosto jiným skupinám teropodů, něčím takovým se dosud pochlubit nemůže. Přesto se jedná o jednoho z nejslavnějších a nejlépe známých neptačích dinosaurů vůbec, který se také od roku 1988 stal státní fosílií státu Utah (ačkoliv americký Senát se na začátku roku 2018 dohodl, že ho v tomto postu nahradí ohromný dromeosaurid ze spodní křídy Utahraptor), díky mnoha skvěle zachovaným fosilním jedincům nalezeným na několika různých místech světa.

Můžeme spekulovat, zda Allosaurus měl své tělo pokryté peřím nebo jemným chmýřím. Vzhledem k tomu, že například i primitivnější teropodi jako Sciurimimus z Německa nebo snad i Dilophosaurus z Arizony měli alespoň nějaké části těla kryté jemným chmýrem, můžeme předpokládat, že alespoň jeho mláďata byla do jisté míry opeřená. Navíc víme poměrně dobře, jak alosauři vyrůstali, jelikož ve Spojených státech a také Portugalsku byly objeveny fosílie mladých alosaurů, díky kterým jsme mohli do detailů zkoumat jejich ontogenezi a měnící se tělesné proporce. Dříve přicházely také hlášení o nalezení alosauřích embryí právě ze slavného souvrství Lourinha z Portugalska, nicméně tyto fosílie byly posléze přiřazeny velkému rodu bazálního célurosaura (?) rodu Lourinhanosaurus.

 Allosaurus by ve svých ekosystémech dominantní predátor, v knihách mu je často přidělováno přízvisko "lev" nebo "vlk doby jurské". Skvěle však vystihuje jeho lovecké zbraně, které dokázal využít ještě daleko lépe, než dnešní šelmy, protože jen jeho zuby meřily okolo deseti centimetrů a drápy skoro třikrát tolik, obvykle spáry na předních končetinách měřily mezi 15-20 cm, vyjímečně až 25 cm. Kvůli tomu, že se jeho zuby často vylomovaly, tak byly hlavně drápy nástrojem, který chirurgickou přesností zanechával vrypy na kostech velkých sauropodů i ornitopodů.

Historie v kostce

Allosaurus byl popsán v roce 1877 Othnielem Marshem. Jeho pozůstatky byly ale pravděpodobně objeveny již dříve. O to se pravděpodobně postaral Ferdinand V. Hayden v roce 1869. Byly nalezeny v Coloradu, v budoucí formaci Morrison. Tyto pozůstatky (obratel) byly tak podobné evropskému megalosauridnímu dravci poekilopleuronovi a tak byly pojmenovány Poicilopleuron valens. Tento druh určil Joseph Leidy, ale později byl přejmenován na Antrodemus valens. O formální popis se nakonec postral již zmíněný Othniel Marsh. Ten popsal první typový druh Allosaurus fragilis. Při pracích na vykopávkách v Morrisonském souvrství v 70.-80. letech 19. století bylo objeveno několik desítek jedinců. Ti pomohli dotvořit pohled na celovou anatomii tohoto dravce, který se stal prvním velkým popsaným masožravým dinosaurem ze Severní Ameriky.

Některé exempláře ale dostaly, vzhledem k jejich fragmentální povaze, jiná jména. O. C. Marshem byly proto popsány ještě 2 rody velkých masožravců z pozdní jury, Creosaurus atrox (dnes je synonymem druhu A. amplus) a Labrosaurus ferox (dnes je synonymem druhu A. ferox). Kreosaurus byl popsán v roce 1878 a labrosaurus o rok později. Dlouho dobu však byly považováni za platné rody, proto některé exempláře z Tanzanie a Portugalska, které však také patřily ještě rodu Ceratosaurus, byly původně nazývány jako Labrosaurus a Creosaurus. Později se platně prokázalo, že jde o jedince rodu Allosaurus a dnes se určují jako jeho synonyma. Avšak diskutabilní jedince, kteří jsou možnými alosaury, známe také z jiných míst Morrisonova souvrství a jejich validita je mnohdy zpochybňována (rody Antrodemus a Epanterias, někdy také obrovitý Saurophaganax). Na druhou stranu ale zatím nejsou dostupné všechny důkazy hovořící pro tvrzení, že by šlo zástupce rodu Allosaurus.

V souvrství Morrison byla také ke konci 19. století nalezena zvláštní dentice (čelistní kost). Byla podivně zakroucená a ze začátku se vůbec nevědělo do jakého rodu patří. Nakonec byla přiřazena k rodu Labrosaurus, takže dnes jde o alosaura, avšak šlo o jedince, jež musel trpět nějakou deformací. V současné době se spekuluje především o napadení velkým sauropodem jako byl Supersaurus či Diplodocus, případně dlouhým bičovitým koncem jeho ocasu, jež mu ještě jako mláděti zdeformoval spodní čelist a díky tomu přišel o několik zubů. Mohlo ale jít také o deformaci způsobenou již při embryonálním vývojiještě pod skořápkou vejce, je to ale méně pravděpodobné. Tak či onak ale žil ještě velmi dlouho pod oném zranění a pravděpodobně dorostl do plné velikosti. Na příběhu tohoto jedince byl také založen scénář pro druhou epizodu velmi dobře zpracovaného a pokrokového dokumentu Pravda o dinosaurech, kde se mladý jedinec alosaura druhu Allosaurus europaeus dostal do souboje s mladým jedincem diplodocida rodu Dinhierosaurus. Ten mu přerazil čelist, ze svého zranění se však vzpamatoval díky lovu poblíž jednoho z napajedel, kde mohl lovit potravu ze zálohy a bez větší námahy.

Allosaurus je často zobrazen na dobových ilustracích. Zde tahá ocas po zemi a tělo má spíše ve vertikální poloze. Nejnovější výzkumy ukázaly spoustu nových skutečností, které nám pomohly objasnit nejedno tajemství jednoho z největších predátorů pozdní jury.

"Velký Al" a "Velký Al Dvě"

A pokud zmiňuji významné nálezy alosaura, nesmím opomenout patrně toho vůbec nejslavnějšího jedince tohoto rodu. V roce 1991 byla ve Wyomingu nalezena výborně zachovalá kostra alosaura. Do té doby nebyl takto skvěle zachovalý jedinec znám, popsali ho švýcarští paleontologové v čele s Kirbym Siberem. Tata kostra (MOR 693) byla pojmenována "Big Al", což znamená česky "Velký Al", a dnes je vystavena ve slavném Museum Of the Rockies (MOR) v Bozemanu v Montaně. Již při prvním bližším porozkoumání kostry byly patrné jisté abnormální znaky. Nakonec byly na jeho kostře nalezeny zlomeniny žeber, přední končetiny, infekce středního prstu pravé zadní nohy a zhruba šestnácti dalších zlomenin a nemocí. Některé kosti končetin pak ještě dokonce vykazují známky osteomyelitidy, nemoci kostí. Jeho byl tak velmi bouřlivý a poměrně krátký. Bylo mu asi 6 nebo 8 let, když zemřel, takže šlo o nedorostlého subadultního jedince, který mohl před sebou snad ještě sedm až patnáct let života. Na jeho příběhu byl založen dnes populární dokument BBC, Balada o Allosaurovi (v originále The Ballad of Big Al). Jedná se o jednoho z nejlépe zachovaných jedinců, jeho pozůstatky jsou ze zhruba 95 % kompletní, a jedna část jeho těla dokonce nesla i otisk jeho kůže, což poukazuje na to, že zemřel v nějakém vyschlém vodním zdroji, který nedlohou po jeho smrti znovu zalila voda. Zajímavé je ale také to, že navzdory svým zraněním a nemocem přežil docela dlouho. Podle odhadů, mohl žít ještě 6 měsíců po infekci prstu na noze, což je při jeho způsobu lovu a aktivitě obdivuhodné.

"Big Al" v Rockieském muzeu.

O pět let později byl na stejném místě nalezen další, ještě lépe zachovaný jedinec alosaura. Byl nalezen stejným týmem a dostal jméno "Big Al Two" čili "Velký Al Dvě". Tento je dopusud nejlépe zachovaným jedincem alosaura. Prožíval ještě krutější život než předchozí jedinec.

Cleveland-Lloyd Dinosaur Quarry - hřbitov alosaurů

Toto místo v Utahu je známé tím, že se tu za dobu více než osmdesáti let nalezlo velké množství dravců a menší množství býložravců. Pozůstatky těchto mnoha druhů živočichů byly známé již v roce 1927, až od roku 1945, kdy toto místo popisoval paleontolog William Stokes, bylo získávání fosílií soustavnější. První velké fosilní vykopávky zde byly provedeny mezi roky 1960-1965, kdy se spojilo téměř 40 institucí, aby zde byly vykopány svrchojurské fosílie. Mezi těmito roky bylo následně získano tisíce kostí sedmi až devíti různých druhů neptačích dinosaurů, společně se želvami a schránkami plžů. Byly zde nalezeny četné fosílie alosaurů, kteří zde mezi zdejšími zvířaty převažovali (odhad je, že počet fosílií druhu Allosaurus fragilis je zhruba 44-60 jedinců). Ostatní živočichové zde byli v daleko menších počtech, a proto se před paleontology objevila nová fosilní záhada. Jak je možné, že zde objevilo tolik jedinců jednoho druhu, kdežto ostatní živočichové zde byli zastoupeni v daleko menší míře? A proč vlastně všichni tito tvorové zemřeli na jednom místě v různých cyklech? Byla tu snad otrávená voda, toxické plyny nebo tekutý písek? Paleontologové se v současné době uchylují ke třem hypotézám, které by mohly nahromadění fosílií v Cleveland-Lloyd vysvětlit.

1. Smrt v bahně
Podle této teorie sem přicházeli býložravci k jezeru a uvízli v bahně. Puch z mršin přivábil mnoho masožravců. Když se vrhli do mazlavého bahna a přišli k mršině, tak se po chvíli nažrali a chtěli odejít. Bohužel už se jim to nikdy nepodařilo. Čím více bylo mršin, tím více bylo mrchožroutů. Jediní, kteří mohli v klidu pochutnat na tlejícím mase byli pterosauři.

2. Smrt suchem
V roce 2002 pronesl Terry Gates teorii o tom, že v období sucha sem přicházeli napít k posledním kalužím vody velcí býložravci a zdržovali se u posledního zdroje vody a potravy. Je možné, že voda byla infikovaná bakteriemi. Zajímavým faktem ale je, že 82 % alosauřích kostí patří mladým jedincům. Ti víc reagují na změny podnebí. Když tu zvířata uhynula, tak přivábila masožravce z široka daleka. Když vyčerpali dostupné zdroje vody a potravy hynuli na dehydrataci, choroby, úpal a nedostatek potravy.

3. Nebezpečná povodeň

Na podzim roku 2017 publikovali američtí paleontologové ve vedení s Josephem Petersonem zajímavou teorii, kterou navíc podložili velmi dobře prokazatelnými fakty. Ve skutečnosti se nejspíš Cleveland-Lloyd nestal hromadným pohřebištěm díky vysychajícím kalužím vody, tekutému písku, č jiným příčinám, paleontologové totiž pečlivě analyzovali veškeré fosilní kosti a zbytky zdejších živočichů a zjistili překvapivý fakt. Nesdílejí totiž žádné kousance od vodních masožravců jako krokodýlů, zato ale nesou jasné znaky suchozemských sedimentů. Na kostech všech zvířat je totiž přítomná povrchová eroze a její prvky, barytové a kalcitové stopy na kostech, které naznačují o něco jiný scénář. Zvířata patrně přicházela vysílená k domnělému zdroji vody, do říčního koryta končícího pravděpodobně slepým ramenem, kde umírala a následná povodeň je totiž smetla a nahromadila kosti na jedno místo. Šlo tak o sérii po sobě jdoucích katastrof, ne pouze jediné a náhlé.

Lovci bez zábran

Původně se předpokládalo, že alosauři lovili tak, že silně stiskli krk oběti či ji trhali na kusy silnými čelistmi. Předpokládal to například slavný paleontolog Gregory S. Paul, jež se ještě roku 1988 domíval, že to byli smečkoví lovci vekých sauropodních dinosaurů, jako byli Diplodocus či Brontosaurus. Avšak někteří paleontologové, jako Robert T. Bakker, se na počátku a v průběhu 90. let rozhodli tento názor ještě jednou prověřit a přišli se zajímavou skutečností. Provedena silová zkouška čelistních svalů alosaura ukázala, že jeho zkus byl slabší než se dosud myslelo. Překonávali ho nejen současní aligátoři, ale i lvi nebo levharti, jejichž hodnoty se pohybují v rozmezí 226-416 kg (u aligátora až 1300 kg), kdežto u alosaura paleontologové pracovali s pouhými 80-214 kg. Allosaurus tak nebyl lovcem používajícím silný zkus, čímž vyvstala otázka, jak vlastně lovil svou kořist.

Jenže silová skouška odhalila ještě něco, lebka vládla silou 15 krát větší než byl jeho skus. Dokázala vydržet tlak až 5550 kg, takto úžasná síla měla své opodstatnění. Navíc svalové úpony na lebce ukazují ještě jeden důležitý znak, jeho krční svaly dosahovaly podobných proporcí a síly jako ty tyranosaurovy. Jenže pokud nevládl takovým zkusem, k čemu mohl takové ohromující svalstvo využívat? Svaly byly tak silné, že i za běhu dokázaly lebku držet ve stálé poloze a spodní čelist mohl držet až v úhlu 79°. Bakker ještě jednou prošel všechny tyto znaky a došel roku 1996 k závěru, který potvrdila ještě jeho britská kolegyně, paleontoložka Emily Rayfieldová, v roce 2001. Svaly na lebce a krku byly tak silné, že Allosaurus používal svou osmdesáticentimetrovou lebku jako sekeru s vroubkovanými zuby. Jeho styl lovu byl tak děsivý a mimořádně bolestivý.

 Běhal za kořistí a sekal do ní horní čelistí dokud ztrátou krve a šokem nepadla k zemi. Patřil navíc k velmi vytrvalým běžcům, díky své lehké váze běhal rychlostí zhruba 30-55 kilometrů za hodinu, což znemožňovalo útěk jeho kořisti. Tento způsob zabíjení se ještě u žádného známého predátora neobjevil a zároveň to musela být strašná smrt. Vzhledem ke své velikosti se tento dravec zaměřoval nejen na ornitopody a stegosauridy, ale také dokázal menší teropody, krokodýli a ve smečkách snad i sauropody menšího až středního vzrůstu. Jak už to bývá, někteří paleontologové se domívají, že tento způsob lovu by byl pro alosaura příliš enrgeticky náročný, a proto zastávají, že sice běhal za kořistí, ale kousal do ní rychlými výpady čelisti a krku, což by mělo podobný efekt. I to není vyloučené, nicméně stále tu máme problém s malým stiskem čelistí, a ikdyž by se lovecký styl alosaura se zasekáváním své čelisti do oběti hodil spíše do filmu, musíme brát v potaz fakta. A ty jasné hovoří pro. 

Slyší jako krokodýl, žije jako pták

Dlouho nebylo v otáce alosaurových smyslů rozhodnuto. Allosaurus, jakožto starý typ karnosaurů, pravděpodobně nevykazoval takové známky inteligence jako pozdější karcharodontosauři či tyrannosauridi. Na druhou stranu ale měl jeden z největších mozků vůči velikosti těla mezi teropody, jak povrzují studie z roku 2006. Jeho EQ tak činí úctyhodných 0,358 vůči moderním ptákům (při hodnotě jejich EQ rovnající se jedné), což je velmi dobrý výsledek a dokonce větší, než u pokročilého oviraptorosaura rodu Citipati (jehož EQ bylo zhruba 0,318). Dle toho můžeme předpokládat, že dokázal úspěšně a snad i koordinovaně lovit ve smečce, částečně pečovat do určitého věku o svá mláďata, mít namlouvací rituály (jak by mohly potrvzovat nálezy vrypů drápů jeho příbuzného druhu Acrocanthosaurus atokensis) nebo udržovat jistou formu společného soužití mezi samci a samicemi. Ovšem například stavba jeho vnitřního ucha i mozku se spíše podobá krokodýlu, například víme, že jeho sluch byl přizpůsoben na nižší frekvence podobně jako krokodýla či aligátora. Vestibulární kanálky také potrvzují, že jeho hlava nebyla držena ani příliš nahoru či dolů, spíše v horizontální poloze a díky tomu dokázal dobře vyvažovat při běhu.

Malý Allosaurus se zde poprvé potkává s malým ještěrem rodu Opisthias, příbuzným dnešních haterií, když zvědavě poznává pozdně jurský svět. Dnes známe mnohé fosílie juvenlních jedinců tohoto rodu, díky tomu se také stává jedním z nejlépe prozkoumaných teropodů vůbec.

Rodičovská péče u rodu Allosaurus by mohla být podobná jako u krokodýla, mohl o mláďata pečovat pouze do té doby, dokud se nenaučila sama lovit a bránit vůči okolnímu světu. Koneckonců, takto byl tento rod prezentován i v dokumentu Balada o Allosaurovi, kde matka živila Big Ala až do jeho mládí, kdy už si sám dokázal obstarávat potravu a odrážet dravce. Nejspíš šlo ale o rozvitější rodičovskou péči, patrně jejich rodiče (nebo přinejmenším matka) pečovali o mláďata více a do staršího věku.

Průraz životem

Allosaurus je často znázorňován jako rovný sok "bodlinatého" stegosaura. Ve většině dokumentů a filmů je najdete bojovat proti sobě v lítém boji na život a na smrt. Někdy Stegosaurus dokonce používá své hřbetní pláty jako zbraň, kterou zabodává do břicha a hrudi alosaura, na to však byly příliš křehké a tenké. Ať už ale vyhrál kdokoli, dlouho nebyly dostatečné důkazy o tomto boji. Vše se změnilo až v roce 2005, kdy byly Utahu nalezeny zvláštní fosílie alosaura a stegosaura. Zaprvé se jednalo o jeden stegosaurův hřbetní plát dlouhý asi 28 cm. Svou velikostí by příliš nevyčníval, jenže jeho horní část byla vykousnuta do tvaru písmene "U". Paleontologové tušili, že se jedná o kousnutí od nějakého predátora, a proto vyzkoušeli několik čelistí velkých predátorů Morrisonského souvrství. Jedna z nich tam velice dobře zapadla, čelist druhu Allosaurus fragilis, což dokazuje přinejmenším to, že se tento dravec na desetimetrového stegosaura troufl. Jak jeho souboj s tímto tyreoforanem dopadl je ale stále záhadou.

Vyobrazení souboje "odvěkých nepřátel" druhu Stegosaurus ungulatus a Allosaurus fragilis, dnes víme, že se tato dvě zvířata skutečně střetávala a také spolu bojovala. Kdo v nich ale měl převahu si vědci stále nejsou jisti.

Ještě překvapivější však byl nález alosaurova ocasního obratle, který měl jeho levý výběžek rozpůlený na dvě části. Horizontálně byl tento úpon pro ocasní svaly rozdělen na dvě části, každá z nich však vkyzovala známky hojení. Tento alosaurus se tak střetl s nějakým zvířetem, které mu dokázalo tuto část těla poranit, ale evidentně toto zranění přežil. Dokonale do něj zapadl právě ocasní trn stegosaura (ačkoliv toto zranění mohli způsobit i stegosauridi Alcovasaurus a Hesperosaurus, byli však výrazně menší a pro alosaura představovali i menší riziko), což nás vede k tomu, že se toto zvíře ohnalo vůči nepříteli, který ale své zranění přežil. Takže závěr je takový, alosauři se spolu se stegosaury potkávali a dokázali ulovit mladého či nemocného stegosaura. Dospělí však byli mnohem nebezpečnější a pokud se s nimi dali do křížku, skončilo to většinou smrtí práve alosaurů.

David a Goliáš

V severoamerickém souvrství Morrison představoval Allosaurus jednoho z předních velkých masožravců. Žilo zde asi 15-16 rodů teropodních dinosaurů (ke květnu roku 2018), ale jen asi 6 z nich představovalo vrchol potravního řetězce. Na jeho samotném vrcholu se nacházeli Epanterias amplexus a Saurophaganax maximus s délkou okolo 12-13 m, kteří však byli pravděpodobně poměrně vzácní. Podle dostupných fosílií se totiž vyskytovali buď v malých počtech, nebo na okrajích tehdejších monzunových lesů. V závěsu za nimi byli daleko rozšířenější predátoři jako právě Allosaurus, ačkoliv fragmenty jeho fosílií poukazují na skutečnost, že se vyskytovali i obrovští jedinci tohoto rodu o délce 12 m, či megalosauroid Torvosaurus tanneri s délkou okolo 10 m. Jeho robustní stavba těla mu dovolovala lovit i mohutnější kořist, než jeho konkurenti, jež se zaměřovali spíše na lov ornitopodů či stegosauridů. Do střední kategorie těchto predátorů bychom mohli řadit i rod Ceratosaurus, díky kostře jeho nalezené v šedesátých letech minulého století, která poukazuje na jedince okolo 9 m dlouhého. A posledním z velkých dravců tohoto souvrství byl rod Marshosaurus, který dosahoval délky okolo 6 m, pod něj pak do menší velikostní kategorie spadali spíše malí masožravci jako primitivní tyranosauroidi, troodontidi, maniraptorani a celuridi.

Jenže úplně jiná situace byla na druhém konci světa, v souvrství Lourinhã v Portugalsku, odkud známe další nezpochybnitelné fosílie alosaurů. Byť zde sdílel prostor s méně masožravci, zhruba se šesti rody z nichž jich pět bylo přes 5 metrů dlouhých, ale zato s mohutnějším a daleko větším druhem torvosaura. Jednalo se o druh Torvosaurus gurneyi, predátora o délce asi 11-12 m, který byl daleko dravější a mohutnější, než jeho severoamerický protějšek. Alosauři zde tvořili daleko menší predátory s průměrnou délkou okolo 8 m, na severoamerickém kontinentě zhruba 8,5-10 m, proto se mohli stávat i lovnou zvěří. Soupeřili zde o potravu ještě s abelisauridy, velkým celurosaurem druhu Lourinhanosaurus antunesi, dalším druhem ceratosaura a třemi druhy rodu Megalosaurus (dnes všechny tři neplatné, založené pouze na nálezech zubů, a dubijní). I přes to však tvořili významnou složku fauny i na tomto území, byli totiž daleko rozšířenější, než jiné výše zmíněné druhy.

 Jak to je s druhy

Existuje několik druhů alosaurů, všichni přitom pocházejí z pozdní jury. Ovšem v průběhu více než stovky let výzkumu těchto predátorů se objevilo mnoho dalších možných exemplářů rodu Allosaurus pocházející od doby střední jury až do spodní křídy. Dobré zmínit jsou například exempláře z republiky Burjatsko v Rusku, konkrétně tedy z východní Sibiře. Jde o nález metatarzální kosti z doby před 135-130 miliony let, je tak výrazně mladší než všechny ostatní exempláře alosaurů. Byla nalezena před více než sto lety a popsána význačným ruským paleontologem Anatoliem Riabininem roku 1914 jako Allosaurus sibiricus. Roku 1990 se (tehdy ještě) sovětsko-australská paleontologická dvojice Ralph Molnar a Sergej Kurzanov domívala, že se jedná o zástupce svrchokřídového rodu Chilantaisaurus, velkého neovenatoridního teropoda z doby před 92 miliony let, ale dnes se označuje spíše jako Theropoda nomen dubium. Podobně se to má i se šesti zuby s označením PIN 4874/2, které popsal také Kurzanov ze souvrství Djaskoian o stáří 160 milionů let. Podle autorů studie z roku 2003 patří do druhu Allosaurus sp. (označení, které nezahrnuje žádný konkrétní druh), zevrubné přezkoumání však odhalilo, že se jedná o megalosauridního teropoda, nikoliv alosaurida. Abychom měli asijský kontinent kompletní, diskutabilní exempláře zaznamenali údajně také čínští paleontologové roku 1982.

Dalším exemplářem je tzv. "Allosaurus robustus" ze souvrství Wonthaggi. Toto asi 125 milionů let staré souvrství, ležící ve Victorii na australském kontinentě, patří k jedněm, kde víme, že žily endemické druhy známých čeledí ze severu (dromeosauridi, ornitomimosauři, snad také ceratopsidi). Tehdy ležela tato část Austrálie ještě za polárním kruhem, proto dostal zhruba 6 metrů dlouhý exemplář s označením PI50070 také přezdívku polární nebo trpasličí alosaurus, toto oznčení bylo použito kupříkladu v dokumentu Putování s dinosaury v epizodě Duchové polárního lesa. Bylo zde také řečeno, že se jedná o jednoho z posledních zástupců alosaurů, proto také dosahuje menší velikosti, než jeho jurští "bratři". Ale jeho postavení mezi alosaury je značně diskutabilní a někteří odborníci (např. Azuma a Philip J. Currie, 2000) si myslí, že je blíže příbuzný rodu Fukuiraptor a poslední výzkumy to také naznačují. Někteří paleontologové s tímto názorem ale nejsou úplně spokojeni, podle některých jde o ornitomimosaura nebo abelisaurida.

Rekonstrukce polárního alosaura ve slavném trikovém dokumnetu Putování s dinosaury z roku 1999. Jeho postavení ve skupině Allosauroidea je ale stále tak trochu záhadné, doufejme proto, že do budoucna budou nalezeny jeho daleko úplnější fosílie.

Další významný pochází ze svrchní jury Tanzanie z oblasti Mkoa Mtwara, dnes lokality ze slavného souvrství Tendaguru. Popsán a pojmenován byl jako Allosaurus tendagurensis již roku 1925 na základě části fosilní holeně německým paleontologem Wernerem Janeschem. Jednalo se pravděpodobně o velkého, asi 10 m dlouhého teropoda, možná alosaura, vážícího kolem 2,5-2,8 t. V druhém vydání Dinosauria, na kterém pracovali významní paleontologové jako Halszka Ósmolska, Thomas Holtz Jr. nebo Phillip Currie, ho paleontologové řadí do rodu Allosaurus, z čehož vycházely i další studie. Pak se ale začalo o jeho systematické poloze vůči ostatním teropodům diskutovat, původně byl považován za bazálního tetanurana, později bylo zařazení přehodnoceno, na megalosauridního teropoda a posléze i karcharodontosaura. Tak či onak ale šlo o zástupce nadčeledi Allosauroidea, možná právě alosaura, což je pravděpodobné. Stejně tak ale může jít i o rod Ceratosaurus, jehož nálezy jsou z tohoto souvrství taktéž diskutabilní, nebo jiného velkého predátora.

Za významější diskutabilní exempláře se pak dají považovat vzorky ze svrchní jury až spodní křídy z Marylandu, konkrétně ze souvrství Arundel. Dnes jsou ale vnímány spíše jako pozůstatky karcharodontosauridů, kteří mají blízko k rodu Acrocanthosaurus.

Konkrétní druhy konečně jsou: Allosaurus fragilis, Allosaurus europaeus, Allosaurus „jimmadseni“ a Allosaurus lucasi. Dříve byl rozeznán i druh A. atrox. Výzkum ukázal, že nejčastější druh Allosaurus fragilis, je vlastně i A. atrox. A jelikož byl popsán dřív, byl uznán jako A. fragilis. Paradoxní je, že samotný první nalezený Allosaurus fragilis (katalogové číslo je YPM 1930) sestává z neuplných obratlů, zubu, kostí končetin a žeber. Potenciálně se tedy může jednat o nomen dubium (pohybné jméno) kvůli špatné klasifikaci a nedostatečnému vzorku. Možné řešení navrhli Kenneth Carpenter a Gregory Paul. Ti řekli, že by se "A. fragilis" mohl převést do neotypu kompletnějšího vzorku USNM4734. Tento návrh prozatím čeká na schválení.

Někteří paleontologové také k rodu Allosaurus řadí druhy Saurophaganax maximus a Epanterias amplexus, považují je buď za ohromné jedince druhu A. fragilis nebo za samostatné druhy. V této otázce ale dosud také není rozhodnuto a bude potřeba dalších výzkumů pro prokázání těchto závěrů.

Hvězda starých filmů

Allosaurus se již za dobu od jeho formálního popisu objevil v nespočtu filmů, knih, románů a dokumentů. Jedním z nich je třeba Ztracený svět, kde zastával pozici dominantního dravce, později byl nahrazován dalšími velkými teropody jako je Megalosaurus nebo Tyrannosaurus, a po vzoru tehdejší představy o velkých masožravých dinosaurech byl i tak prezentován. Pohybovali se po náhorní planině především v noci, Mallone na jednoho takového narazil při procházení pralesa podél tábora. Útočili také na indiány a Doyle o nich napsal: "...připomínaly ošklivé ropuchy a také skákaly, ale co do rozměrů byly neuvěřitelně veliké, větší než nejmohutnější slon." Také poznamenává, že jejich hrbolatá kůže měnila barvy při jiném úhlu, kdy na ně dopadalo světlo, podobně jako u ryb. A přestože se na blogu snažím držet témat o seriózní paleontologii, musím zmínit i to, že na základě nadočnicových výrůstků, které alosauři měli, je Doyle považuje za původce pozorování podivného tvora nazývaného stoa. Má se pohybovat na náhorní plošině stolové hory Kurupira v Amazonii, nejvíce se však pozorování tohoto záhadného tvora podobají známému rohatému teropodovi druhu Carnotaurus sastrei. Sám jeho existenci nevylučuji, nicméně nepovažuji ji za příliš pravděpodobnou.

Samozřejmně mimo tohoto slavného díla se objevil ještě v dokumentech, jako je triková série Putování s dinosaury, kde ho autoři zobrazili v sousedství obříc sauropodů, které lovil. Na základě toho pokračovala tato série ještě dokumentem Balada o alosaurovi, která sleduje příběh "Velkého Ala" a zohledňuje jej s tehdy moderními poznatky, dnes by byly o něco málo pozměněné. V moderní době ho známe především z dokumentárních cyklů jako je Pravda o dinosaurech, se zmíněným alosauřím samcem "Broken Jaw", nebo Planeta dinosaurů v epizodě Boj pro život, kde zabíjí pomocí své bizardní lovecké taktiky. V posledních letech si jeho modelů můžeme všimnout ještě v mnohých dinoparcích a také parcích zaměřených na modely dinosaurů, mnohé z nich jsou v životní velikosti. A mimo výše zmíněných titulů se objevuje v bezpočtu seriálů, dětských knížek i odbornějších publikacích, jak českých (jako je Zavátý život od Josefa Augusty) tak zahraničních.