Víme, že v pozdní křídě dokázali téměř všechny severní kontinenty ovládnout takové hrůzostrašné příšery jako byl skvěle vyvinutý predátor Tyrannosaurus nebo jeho mongolský příbuzný Tarbosaurus. Jenže na jihu v rozpadající se Gondwaně se vyvíjela jiná čeleď poměrně dobře přizpůsobených predátorů, kteří jsou známí jako abelisauridi a právě tento podivně vyhlížející masožravec patřil k prvním popsaným zástupcům této čeledi. Carnotaurus ("Masožravý býk") patřil také k vůbec posledním známým z oblasti jihoamerického kontinentu, mezi laickou veřejností je známý především díky svým podivným tupým rohům na malé zaoblené lebce. Podle některých z tuto zvláštní výbavu vyžíval podobně jako čeleď pachycefalosauridů totiž, že se jimi mohl trkat do boků nebo případně srážet a bojovat tak například o samice nebo kořist. Jeho až groteskní hlava dodnes udivuje, podle některých jeho rohy sloužili k zabíjení kořisti, ale konečný verdikt dosud nepadl. Každopádně šlo o zvíře zhruba 7,5 až 9 m dlouhé s poměrně lehkou stavbou těla a extrémně zkrácenými předními končetinami. Malé údy jdoucí z hrudi se vyznačovaly naprostým zkrácením kostí předloktí a zápěstí, tak že byly ještě menšími, než ty T-rexovy. Kosti v nich byly krátké, ruce nesly čtyři prsty, a nedalo se nimi ani příliš pohybovat. Carnotaurus má poměrně dlouhý, avšak tuhý, ocas a jako jeden z mála pokročilých teropodních dinosaurů měl na těle kostěné cvoky (osteodermy). Podobné má například krokodýl či kajman, jedná se o evoluční znak, který zdědil po svých předcích jako byl Ceratosaurus. Navzdory tomu, že se jeho dávní prapředkové ceratosauridi pohybovali převážně v okolí bažin a mokřadů, toto zvíře bylo skvělým běžcem a patrně také tím nejrychlejším velkým teropodem vůbec. Víme, že měl tříprsté tlapy zadních končetin a stopy, které by tvarem i velikostí odpovídaly tomuto rodu, byly nalezeny ve svrchokřídových vrstvách v jižní Bolívii na slavném naleziště Cal Orcko. Na ohromné svislé kamenné desce poblíž jednoho z hlavních měst Sucre jsou desítky stop sauropodů, teropodních dinosaurů, ankylosauridů, ornitopodů a hadrosauridů. Toto zvíře patřilo k nedílné součásti zdejších ekosystémů. Abelisaurid druhu Carnotaurus sastrei má také jedinou smontovanou kostru dinosaura v ČR, která je v naší zemi v trvalé expozici. V tuto chvíli je vystavena v Chlupáčově muzeu historie Země, které leží v budově Přírodovědecké fakulty, na pražském Albertově.

Původně byla jeho kostra nalezena v roce 1984, kdy expedici, která například objevila i rod Amargasaurus, organizoval José Bonaparte. Tato expedice byla zorganizována projektem "Jurassic and Cretaceous Terrestrial Vertebrates of South America", který sponzoroval National Geographic. Kostra byla nalezena v typické "smrtelné póze". Díky svému grotesktnímu vzhledu byl ale dokonce původně považován za podvrh, avšak jde o skutečné zvíře, které v pozdní křídě pobíhalo po Argentině.

Při datování hornin se ale vědci dopustili omylu, zařadili ho do svrchní části souvrství Goro Frigio staré asi 100 milionů let. Nicméně další stratigrafická měření odhalila, že jeho fosílie byla uložena druhotně a ve skutečnosti je daleko mladší. V současné době máme zato, že jde o živočicha starého nanejvýš 72 milionů let a pocházejícího ze souvrství La Colonia z doby stupně maastricht. Dnes je to také jeden z vůbec posledních známých abelisauridů.

      Mrchožrout nebo lovec?

   Na tuto otázku, stejně jako na mnohé další ohledně tohoto teropoda, je velmi těžké odpovědět. Je tu však několik anatomických znaků které hovoří spíše pro druhý předpoklad. Jeho čelisti jsou totiž moc slabé na to, aby dokázaly kořist pevně sevřít a rvát zni kusy a cáry masa. Navíc lebka je značně křehká, úpony pro svaly čelistí nevyvinuté. To vše poukazuje na to, že se jednalo buď o mrchožravé zvíře nebo lovce poměrně snadno polapitelné kořisti. Avšak na druhou stranu jsou tu také adaptace poukazjící na aktivní lov, například jeho nejméně částečné binokulární vidění. Navíc jeho spodní čelist má zhruba stejnou flexibilitu jako čelist hadí. Dokázal ji tak otevírat do poměrně širokého rozpětí, možná ji dokonce mohl uměle vyhodit z pantu. Díky tomuto není zcela vyloučeno, že se v subadultním věku živil vejci titanosaurů (samozřejmně pouze za předpokladu, že matky nepečovaly o mláďata a nedokázaly jim vyvrhovat kusy nebo natrávené zbytky masa). Čím se ale živil v dospělosti?

Studie paleontologa Françoia Therriena a jeho kolegů z roku 2005 uvádí, že jeho čelisti nebyly o moc méně silnější než čelisti dnešního aligátora, tedy že dokázal stisknout až jednotunovou záteží. Avšak ostatní provedné zátěžové testy tento názor vyvracejí, odpověď tak musí být jinde. Někteří věří, že jeho sliny obsahovaly jedovaté bakterie, podobné těm, kterými disponují čelisti varana komodského. Tento dosud nejhmotnější suchozemský ještěr má jedové kanálky, kde však není jedovatá látka ale bakterie, které zabíjí kořist pomalu a díky tomu ztrátě krve ji může varan stopovat a následně skolit bez větší námahy. Podobnou vlasntnost mohli ostatně vlastnit i jiní teropodi, také převážně abelisauridi. Podle studií paleontologické kapacity Roberta Bakkera z roku 1998 však tento predátor lovil podobně jako slavný alosauridní teropod Allosarus, tedy že kořisti ještě za živa uštědřoval rány, které krvácely a nakonec když byla vysláblá, tak ji srazil k zemi. Skutečně, jeho čelisti mají dobré předpoklady k tomu, aby tuto teorii potrvdily (stejně jako studie z let 2004 a 2009). Hodí se totiž k sérii několika rychlých kousnutí, jež dokázaly uštědřit velké otevřené rány. Ty krvácely a oběť tak zemřela buď na ztrátu krve nebo na šok, jež utrpěla.

Carnotaurus se tak pravděpodobně specializoval na zabíjení menších příbuzných, ornitopodních dinosaurů malé velikosti a případně větších hadrosauridů jako rodů Secernosaurus nebo Bonapartesaurus, kdežto sauropodi připadali spíše velkým predátorům megaraptoridům.

Tomu neutečeš

Zvláštní zjištění o karnotaurovi pochází z poslední doby, konkrétně z roku 2011, nicméně základy k tomuto názoru byly položeny již studiemi z let 1998 a 1999. Nejprve začněme tím, že toto zvíře mělo zvláštní křídlovité výběžky na ocasních obratlech, protože čněly vzhůru do tvaru písmene "V" (ostatní teropodi mají tyto postranní výběžky ve tvaru "T"). Byl to naprosto unikátní znak a nikdo nemohl tušit, k jakému účelu tyto útvary sloužily. Dokonce si ani nikdo netroufl ani odhadovat, jak se jejich zvláštní poloha odrážela v celkové anatomii zvířete. Jejich účel zůstává skrytý, nicméně vědci se zaměřili na oblast jeho stehen, které prokázaly mimořádně vyvinutý sval zvaný caudofemoralis. Jeho zátěž byla vypočtena zhruba na 111 až 137 kg, což je zdaleka více, než u všech ostatních teropodních dinosaurů. Jenže pro takto mohutné svaly stehen musely být nesmírně silné i svaly ocasu. Na podrobnou studii této části kostry se zaměřili paleontologové Phill Currie a Scott Persons a roku 2011 přišli se zajímavým, ale skvěle dokazatelným závěrem. Carnotaurus byl tak rychlý, že by hravě předehnal Usaina Bolta i chrta, protože dosahoval rychlosti zhruba 48-56 kilometrů v hodině. Stává se tak nejrychlejším velkým teropodem, kterého jsme dosud poznali.

Náčrt velikosti a polohy ocasních a stehenních svalů rychlonohého karnotaura.

Vědci to dokázali zjisti díky tomu, že právě ony podivné výběžky dokázaly dát prostor silným svalů, jež se táhly při kořenu ocasu. Ty dokázaly vyvinout mimořádnou odolnost vůči tlaku a svalové úpony na obratlech to naznačují taktéž. Karnotauři tak dokázali běhat stejně obratně jako pštros, jenže jejich ocas byl zároveň velmi tuhý a neforemný. Ačkoliv se jednalo výkonné běžce, jejich stavba těla jim nedovolila rychle manévrovat a uhýbat ze své dráhy do zákrutů. Přesto však byli skvělými rychlými dravci, jež pomocí této výhody lovili svou kořist velmi účinným způsobem.

Na co rohy?

Když se na kostru karnotaura podíváte, upoutají vás dva znaky. První je samozřejmně atypická krátká lebka, oproti jiným čeledím teropodních dinosaurů, a tím druhým jsou dva krátké tupé rohy nad očima. Díky nim si také tento predátor zasloužil své jméno, podobnou "ozdobou" se nemohl pyšnit žádný dosud známý teropod. Nikdo ale dosud spolehlivě neodpověděl na otázku, k čemu je vlastně používal.

Někteří vědci se domívají se tyto rohy hodily k zastrašovacím soubojům. V tom případě by se samci prali jen symbolicky, prostě kdo by měl větší a jasnější rohy a přidal k tomu ještě například zvukové efekty, tak by vyhrál. Podle jiných se však hodily k zabíjení malé a střední kořisti. Je pravda, že kdyby vrážel rohy do lebek malých ornitopodů, celkem snadno by je zabil, ale k tomu aby ho to uživilo, by nejspíš nestačilo. Třetí strana se domívá, že by rohy stačily k tomu, aby se jimi trkal do boků. Vědci však namítají že karnotauři neměli tak vyvinuté svalstvo na to, aby si při nárazu nezlovili páteř nebo neporušili mozkovnu. K čemu tedy jeho rohy sloužily zůstává záhadou.

Smirkový papír

Kostra karnotaura obsahovala mmj. i jednu zvláštnost a unikát. Od krku až po žebra se táhl cár kůže, který byl pokryt malými kostěnými destičkami. Samotná kůže pak byla tvořena malými štítky a za živa byla hodně drsná. Kožní mozaika je polygonální a jedna kožní destička má průměr zhruba 5 mm. Je velmi nepodobná kůži například hadrosaurů, jelikož ti měli kůži hladkou. Ostatní abelisauridi měli (dost možná) podobný typ kůže.

Maskovaný přízrak

Díky své poměrně bizardní vizáži se Carnotaurus objevil na začátku knižní verze románu Ztracený svět: Jurský park. Zde byl představen jako masožravý predátor schopen měnit barvu stejně jako chameleon. Mělo mu to poskytnout krytí, když lovil v pralesním podrostu, nicméně dosud se tento názor nepotvrdil. Navíc se nezdá, že by jeho kožní buňky dokázaly něco takového, jejich textura je totiž poměrně hrubá, jak bylo nadhozeno výše. Úplně vyloučit to ale nelze. Po té se ještě objevil např. v dokumentu Svět po dinosaurech, kde byl zpodoběn jako dravec útočící na mláďata sauropodů v oblasti dnešní jižní Bolívie. Jeho také dost útočná verze se objevila ve hře Primal Carnage. Zde však vykazuje poměrně abnormální stavbu těla, používá rohy jako útočnou zbraň a jejich hroty jsou velmi špičaté. Kromě toho nesou jeho záda řadu tvrdých plátů kůže, které se nepodobají jeho skutečné podobě. Mimo toho se také objevil jako hlavní predátor v disneyovském filmu Dinosaurus (v originále Dinosaur) z roku 2000. Nicméně zde jsou tito dravci zobrazeni velmi robustně, stavbou těla podobní spíše tyranosauridům nebo velkým karcharodontosauridům a s velmi silnými čelistmi, o čemž se dá pochybovat. Navíc v tomto filmu se objevují i další druhy dinosaurů z různých geologických ér a navzájem si tak neodpovídají (kupříkladu se tu bok po boku setkávají Iguanodon, Euoplocephalus a Brachiosaurus z časového rozpětí více než sta milionů let). V neposlední řadě je také plánované, že se tento rohatý predátor objeví v pokračování Jurského světa, které je plánované na rok 2018.

Naleziště: Argentina a snad i Bolívie               Prostředí: Lesy a planiny                

Druh: C. sastrei                                            Váha: 2 t               

Strava: Sauropodi, ornitopodi, mršiny, vejce    Význam: "Masožravý býk" podle rohů a potravy                            

Doba: stupeň Maastrichtian, před 72-69 mil. l. Sok: Žádný

Délka: až 8 m                                              Zařazení: Theropoda, Averostra, Ceratosauria,

Popsán: Bonaparte, 1985                              Abelisauridae, Brachyorostra, Carnotaurini

Výška: 2 až 2,75 m                                      Synonyma: Žádná