Ve středním až svrchním permu vznikli vůbec první pokorčilí terapsidi, ze kterých se později vyvíjely prakticky všechny další pokročilejší čeledi a skupiny savcovitých plazů a mezi nimi byli i předci savců. Naše dávné evoluční příbuzné přitom musíme hledat mezi skupinou Eucynodontia, kam patřil i zvláštní tvor Cynognathus crateronotus. Dnes tento už 237 milionů let mrtvý tvor stále udivuje, je i po takové době jeden z nejpodivnějších terapsidů, ba i suchozemských tvorů, vůbec. Pokud bychom chtěli popsat jeho anatomii, vypadal by jako genetický kříženec baseta a na vzpířemeného plaza, jelikož jeho podsadité tělo s kratšíma nohama bylo pravděpodobně částečně kryto srstí, ale evolučně se stále nacházel blíže k synapsidním plazům, než-li k savcům. Hlava tohoto synapsida je podobná vlčí s řezáky jako u psů, třenovými zuby a stoličkami. Právě díky výrazným špičákům získal své jméno, chrup napovídá, že dokázal polykat potravu a dýchat zároveň. Jedná se o znak, který sdílí se savci a ještě několika málo čeleděmi savcotvárných plazů, stavba žeber totiž poukazuje na to, že vlastnil dokonce i bránici. Smyslové kanálky a senzorický orgán u jeho nozder také poukazují na skvělý čich tohoto tvora, Cynognathus však měl také hmatové vousky na čenichu, což už poukazuje na jistou formu srsti. Je proto velice pravděpodobné, že to toto zvíře mělo srst po celém těle. Další důležitou adaptací, která ho řadí mezi savce a jejich předky, je postoj končetin. Přední totiž byly takříkajíc polorozkročené, podobně jako u krokodýlů či některých primitivních savců jako ptakopysků, kdežto zadní byly spuštěny pod tělem. To naznačuje, že kynognatové nedokázali rychle běhat na delší vzdálenosti, ale mohli lovit spíše rychlými výpady ze zálohy, kdy se kořisti vrhli na břicho a krk, které svými špičáky a trháky rozdrásali a prokousali. Ačkoliv nedosahovali délky více než 1,8 m a výšky jen něco málo málo přes 50 cm, stále se jednalo o jedny nejnebezpečnějších tvorů středního triasu.

Ve středním triasu se Cynognathus stále pohyboval po jižní oblasti superkontinentu Pangea (ač jeden diskutabilní nález tohoto rodu pochází také z Číny), která v tu dobu skýtala několik typů prostředí, ve kterých tento dravec žil. Převážnou část jeho loveckého areálu pokrýaly semiaridní lesnaté oblasti a záplavové nížiny s množstvím jiných druhů zvířat (například dicynodontů nebo erytrosuchidů) a kvůli jeho rozloze byly mnohé nálezy tohoto zvláštní synapsida špatně určeny a přetvořeny v nové rody Nythosaurus, Cynidiognathus, Cynogomphius, Lycaenognathus, Lycochampsa a Lycognathus. Za synonyma tohoto rodu byly uznány také "trpasličí" rody Karoomys a Cistecynodon, které se nakonec ukázaly být mláďaty kynognata. Za synonyma se také považují druhy Cynognathus minor, C. platyceps a C. seeleyi, avšak poslední jmenovaný by mohl být samostatným druhem.

Díky četnosti a rozšířenosti fosílií se také Cynognathus stává velmi dobrou vůdčí fosílií pro určování stáří hornin, ve slavném supersouvrství Karoo v Jižní Africe byla dokonce vytvořena i tzv. Cynognathus Assemblage Zone, která označuje časový úsek v Beaufortově skupině (permotriasové označení pro vrstvy souvrství Karoo), kdy se nejvíce koncentrují fosílie tohoto predátora.

Smrtící kombinace

Navzdory menšímu vzrůstu tohoto dravce se zdá být více než pravděpodobné, že toto zvíře lovilo daleko větší kořist. Podle mnohých paleontologů totiž tento tvor žil ve smečkách, které společně útočily na větší druhy zvířat, kupříkladu na zavalité třímetrové dicynodonti, jakou byla i hrochu podobná Kannemeyeria. Jak už jsem řekl, jednalo se vesměs o podsadité pomalé býložravce, kteří však nedokázali čelit útokům smeček kynodontů. Navíc na svou velikost měl tento predátor velmi dobře vyvinuté čelistní svaly, které dovolovaly velmi silný stisk a také s nimi dokázal velmi rychle kousat. Své oběti tak dokázal přivodit rozsáhlá krvácivá zranění, jež ji přivodila stav agonie a ztráty koordinace nad tělem, který ji dorazil. Závěrem lze říci že přes jeho velikost patřil k vrcholovým predátorům své doby.