Hra s ohněm

Anomálie, která byla poslední spojnicí s dávnou minulostí naší civilizace, se zavřela a nedala tak proniknout vodám ohromné přírodní katastrofy, kterou způsobilo tání velkých pevninských ledovců na konci poslední doby ledové. Jako opaření jsme se jen klepali na to, až uvidíme úžasnou krajinu křižovatky anomálií naposledy. Byť to byl naprosto nezapomenutelný a skutečně úžasný a unikátní pohled, přinesl nám tolik bolesti a strádání, že jsme asi každý upouštěli toto záhadné mystické místo s jiným pocitem v srdci.

Co nás však nedokázalo rozdělit, to nás dokázalo jen daleko více ztmelit a veškerá ta bolest se přeměnila na něco zvláštního, co tvořilo další velmi silná pouta. Nevím, jestli Vy věříte na osud, ale veřte mi, že, když jsem nad tím vším později přemýšlel, tak jsem si nedokázal vysvětlit jinak, než zásahem osudu.

"Doufám, že je pořád dnešek...," oddechl s těžkostí Joss. "Proč, ty snad...tys vlastně nabalil tu holku, co?" škodolibě se usmívala Tess. "Nepřipomínej mi to, byl bych radši, kdyby jsme se už neviděli," odvětil se zvláštním tónem v hlase. "Ale no tak, určitě by jsi jí chtěl...," ještě jednou se škodolibě usmála a přitom kmitala se svým vyplazeným jazykem. "Tess, vážně?" chytil jsem ji chápavým tónem za rameno. " Myslela jsem vidět, co řešíš?" nepřešla ji tahle nálada. "Tess, no tak," snažila se stejným tónem Harleen. "A to se nemůžu pobavit?" nemizel ji ten úsměv z tváře. "Mě se to taky začíná líbit," přitakal Peter s lišáckým úsměvem. "Ne vážně lidi, fakt, že na to nejsem hrdej," sklesle to začínal ukončovat Joss," A ty kámo, jak mám s tebou zkusit rozlousknout tu šifru, ve který máme ty data," začal se trochu usmívat. "Však my to nějak zvládnem, to bude nejvíc pohoda," ujistil ho Peter.

...

Jakoby se všechno, v posledních několika dnech, propadalo do temnoty, přestože se mnohdy na obloze objevily horké sluneční paprsky. Letní obloha se čím dál tím častěji plnila nadýchanými temnými mraky, na vyprahlou zem se uvelebovaly dešťové kapky a bičovaly do ní blesky, ale i mezi námi se schylovalo k nečemu temnému. Stále více jsme si uvědomovali, že teď už nejde jen o nás, jen o ty tvory a anomálie, ale především o nepřítele v podobě třetí strany. Dělo se tu něco, co nás mělo připravit na další zkoušku. Na křest ohněm.

Jemný letní vánek šelestil a ohýbal listy spražené horkým letním sluncem. Lampy se začínaly rozsvěcet, některé jen poblikávaly svým stářím a trouchnivěním, a kužele světla tak rozsvětlovaly cestu, po které jsme šli. Alej stromů po levé straně se střídala s hlubokým lesem po pravé straně, na silnici se jen sem tam mihlo nějaké to auto, jehož posádka určitě také spěchala domů za svou rodinnou. Krásné ticho prolínaly jen tiché popěvování ptáků kdesi v dáli lesa, cvrkání cvrčků a cvrčivců, které tomu dodávalo exotické aroma. Kdekdo, včetně nás, si v tom představoval procházku potemnělou jurskou zahradou.

"Už jsi to řekla rodičům?" ještě pevněji jsem sevřel Harleen dlaň. "Že spolu spíme?" škodolibě odpověděla. "Měla bys je na to připravit...myslím to naprosto vážně," vyloudila mi na tváři další úsměv. "Já to taky myslím naprosto vážně přece," usmála se ještě škodoliběji. "Jde mi jenom o to, že...je mi s tebou dobře a nechci to dlouho tajit, a když to necháme zajít příliš daleko, přijdou na to sami," zastavili jsme na slepém bodě mezi světly lamp. "Nevyčítej mi to...," pousmála se jemně,"...ale prostě ještě nebyla chvíle, třeba to, jak jsi dneska ráno musel slanit z okna a utéct zadem," stejným vyčítavým pohledem se podívala na mně. "A to jsem si myslel, že tohle je možný jenom v americkým filmu," uhnul jsem hlavou do strany. "A víš, co je ještě možný v americkým filmu," dala rty k sobě, když se uculila. "V tomhle jsi ty přebornice...cokoliv, co nebyl Jurský park, filmy z Marvel Universe, Transformers nebo Batman, na to jsem nekoukal, až do doby, kdy jsi mě přivedla na třídenní filmovej maraton," bral jsem to s nadhledem. "Že když se ty dvě hlavní postavy spolu líbají, tak holka vždycky zvedne jednu nohu," políbili jsme v tmavém letním večeru.

"Teď už jsi přijdeš jako v americkým filmu?" chápavě jsem na ni hodil očima. "Tak už jsi přijdu asi poslední tři týdny...jsem s tebou moc šťastná," obejmula mně co nejpevněji, když zavřela své nádherné oči. "Miluju tě...bez tebe bych se necítil tak šťastně, jako teď, a tak odhodlaně," jemně jsem ji políbil do jejích dlouhých vlasů. "Já...chci jim to taky dneska říct," vysoukala to nesměle. "Budeme si držet palce?" usmáli jsme se na sebe. "Nejvíc, co to jde," obejmuli jsme se ještě. Při cestě jsme si ještě dlouho povídali, byl to jeden z nejkrásnějších zážitků celého dne, když jsme sami procházeli po cestě, která vedla jen k jejímu domu, staré autobusové zastávce a železničnímu mostu, oddáni jenom jeden druhému.

Město začalo zářit do noční temnoty jako ohromný ostrov ze žlutých a oranžových světel, když usínalo s nevědomým, co v jeho okolí děje. Potemnělé mraky se přeháněly přes oblohu, formovaly se a znovu rozpadaly, jak zakrývaly svítivé hvězdy. Bylo to tak pro všechny lepší, že o anomáliích nevěděli, protože v opačném případě by to mohlo znamenat něco jako moderní apokalypsu. Svět zrozený k zániku. Noc byla ještě dost dlouhá na to, aby se Peter s Jossem pokusili přelouskat tu šifru, kterou jsme stáhli na centrálním počítači v Laraku. Porovnávali písmena s klínovým písmem a jeho nejstaršími formami, což jim zabralo několik úmorných hodin plných únavy a vzájemného povzbuzování k mozkové činnosti. Další hodiny jim trvalo, než napsali skript, který pro každý znak našel příslušnou slabiku a dekódoval tak celé zprávy a šifry, které chtěly být ukryty.

Jakmile se slunce rozepjalo nad městem, tak byl nejvyšší čas se přesunout zpátky na základnu, aby jsme se mohli podívat na práci našich dvou počítačových mágů, kterou svedli přes jednu noc. Jenže jen, jak jsme rozevřeli dveře, tak se na nás vyvalil strašný puch zkaženého jídla a pozvolna se rozkládajících psích granůlí politých nějakým energetickým nápojem nebo čímsi podobným. Byla to nejspíš dlouhá noc, velmi dlouhá, protože Peter si ustlal vedle klávesnice před běžícím počítačem, ještě v ruce svíral poloprázdnou plechovku tekuté energie, jak tomu sám říkal, a Joss s roztaženýma rukama ležel na pohovce a v jeho ruce pro změnu dlela krabička thajského jídla.

Uvítat nás přiběhl jen maličký Aorun, po svých ladných ptačích nožkách doběhl až k nám a radostně vyskakoval do vzduchu, takže z něj kamkoliv létalo jeho prachové peří. "Ale co pak ty náš maličký...stýskalo se ti po nás, určitě joo, viď," culila se na něj Harleen, když ho držela v náručí a neustále hladila po krku a hřbetě. On se u toho neustále oháněl a radostně vrkal, přišel si jako střed pozornosti. "Vítáš ho nadčenějš než mě, mám si to brát osobně?" pousmál jsem se nad tím. "Neposlouchej toho ošlivýho strejdu, on jenom na tebe žárlí," nepustila ho z náruče. "Nežárlím...nežárlím," stavil jsem se k tomu ofenzivně. "To holka pozná, žárlíš jako blázen," připojila se do toho i Tess. "Děkuju za pomoc," ironicky jsem se sklonil nad Petera a dal pryč od jeho rukou plechovku. "Nemáš vůbec zač," odvětila stejně, když se připravovala na tlesknutí, které mělo Joss probudit.

"Nemůžeš ho probudit tiš...," nestačila to doříct Harleen, když Tess co nejdivočeji tleskla. Joss vyletěl jakoby do něj někdo střelil, doširoka otevřel oči a rozhlížel se všude okolo jako opařený. Trhavě se ohlížel, hluboce oddechoval. Ve stejnou chvíli to tlesknutí ale probudilo i Petera, který stejně prudce trhl hlavou a dokázal mně doslova knokautovat. Ohnal se totiž tak silně, že mou maličkost ta rána srazila na zem, Tess se jen pobaveně smála a pochechtávala, ale Harleen upustila aoruna na Jossovo břicho, ten se pro změnu lekl, a sesunula se se vší láskou ke mě. Všichni, relativně, probraní jsme se nemohli dočkat toho, co Joss a Peter přes noc zjistili, takže jsme čekali jen na to, kdy si uklidí svůj svinčík a představí nám ten rozluštěný zázrak.

"Takže mimo těch záznamů kamer," odzívl rozmrzele Peter," jsme napsali skript, kterej dokázal dekódovat část těch dat." "Další se ještě pořád prověřují a tak," doplnil ho pohotově Joss. "Správně, v těch rozluštěnejch jsme ale našli něco strašně divnýho," rozevřel holografický projektor a posílal na něm různé předměty. "A co přesně to mělo být?" zeptala se zamyšleně Tess. "Něco naprosto úžasnýho," řekl s malými plamínky v očích Peter. "V části těch dat se skrývala genetická informace genomu dnešního člověka, jenže těsně před nimi byly ještě další data a na nich byla genetická informace hominida o stáří snad čtyř milionů let," rozsvítil tam Joss obrázek jednoho z našich dávných evolučních předků. "Zkrátka a jasně, z těch informací vyplinulo, že ty bytosti, který tam ještě nechaly nákresy a plány raket, techniky a dalších hraček, přetvořily genom hominidů do genomu současnýho člověka," předběhl ho Peter s radostí a nadšením. "Takže...na tom, co nám říkali Yearové, něco je," uvědomila si stroze Tess. Místo duchaplné diskuse se ale dočkala jen hrobového ticha.

"Zrovna vy dva na to nic neřeknete?" podivil se, snad i zděsil, Joss. "O to nejde ale...už delší dobu si tohle myslím a pořád nad tím přemýšlím," odpověděl jsem mu krátce. "Svým způsobem to dává smysl, protože proč tu vzniknul člověk?" položila řečnickou otázku Harleen. "Evolučním vývojem přece," ohradila se proti tomu Tess.

"To je právě slabina vývoje člověka, za sto sedmdesát milionů let, kdy existovali neptačí dinosauři, nedokázali vytvořit tak inteligentní formu, jako jsou primáti, jako je člověk. Ten vývoj do těch forem tam byl, ale probíhal pozvolna a pomalu, za tu dlouhou dobu se přiblížili tak maximálně dnešním papouškům, orlům nebo vranám, kdežto člověk za ani ne šedesát milionů let dokázal vyvinout do takový inteligentní formy. Není vám to trochu divný?" rozvedla dál myšlenku. "V tomhle jsme za jedno, dlouho jsme nad tím sedávali po večerech," viděl jsem, jak Joss škodolibě protáčí oči," a koukni, co jsme dokázali vytvořit. Všechny ty konspirační teorie, náboženství, sakrální umění a starověký malby, prehistorický kresby a UFO...Je tu nějaká souvislost, nějaká mozaika." "A vsadil bych se o cokoliv, že tohle je poslední dílek, co chybí," dovršil to Peter.

Teorie o příletu mimozemských bytostí v dávné minulosti našeho vlastního rodu Vám může přijít dost popudlivá až nepravděpodobná a urážející nás samotné, vím, že toto téma preferuje například známý Erich von Däniken. Je to každého věc, ale dovolte mi, abych zde zdůraznil alespoň jeden pozoruhodný fakt. Jsem otevřený ateista a zastánce evoluční teorie a života jinde v kosmu a skutečně právě samotná evoluce nám může ukázat, že tu nejspíš nejsme jen tak náhodou.

Povšimněte si jednoho faktu, jak dlouho trval vývoj prvních obojživelníků, plazů, neptačích dinosaurů a savců například, kdežto evoluce člověka je skutečně stará maximálně pětačtyřicet milionů let (pokud bereme v potaz naše nejstarší opičí předky, jako je Eosimias, v opačném případě dokonce jen osm milionů let!). A neptačí dinosauři se zde objevili zhruba před dvě stě třiceti až dvě stě čtyřiceti miliony let, za sto sedmdesát milionů let své evoluce se dokázali rozrůznit do ohromné škály druhů, kterým se všechny dnešní i fosilní druhy primátů nemohou vyrovnat, ale přesto nevytvořili formu, která by se inteligenčně blížila člověku. A musíte sami uznat, že je nepřirozené, aby se lidé o inteligentční vyspělosti vyvinuli během časového úseku "pouze" čtyřiceti pěti milionů let, před patnácti až osmi miliony let slézali první hominidi ze stromů, před čtyřmi miliony let už chodili vzpřímeně, a před devíti tisíci lety před naším letopočtem už dokonce moderní lidé tvořili rozvinutou společnost. Evoluce má tendence k vývoji mozkovny, ale jsou příliš pomalé na to, aby se projevili rapidním tempem během posledních osmi milionů let.

Uvážení je na Vás, ale než se plně rozhodnete, zamyslete se nad tím. Možná si říkáte, že tato pasáž sem vůbec nepatří, a pokud nejste jejími zastánci, můžete ji klidně přeskočit, ale veřit mi můžete, že bude ještě velmi důležitá. A když si budete říkat, že není nijak zajímavá nebo objektivní, rozmyslete si prosím, zda ji skutečně necháte ladem.

Následující hodiny jsme strávili tím, že Peterova počítačová farma dekódovala šifru z larackého podzemního komplexu, zálohovala kamerové záznamy a přepínala další funkce, které jen neustále běhaly po monitorech. Na černých obrazovkách jen problikávaly znaky a různé datové informace, každou vteřinu se měnily a tvořily tak tajné zprávy, které si ty bytosti předávaly. Debata se mezi námi různě vyvíjela, počínala v objevu Petera a Josse, pokračovala tím, co to vlastně znamená pro nás všechny, a jak s tím nakládat, a zatím končila v podobě toho, jestli se ozval Radowski nebo jeho věrný pes Berger. Kdybychom tak věděli, že než jsme vůbec vstoupili do zvláštní jurské anomálie, nás tihle dva měli prakticky všechny v hrsti.

"Neobjednáme něco k obědu?" ozval se Peter, když se podíval na hodiny odbíjející jednu hodinu odpoledne. "Ale co, to je oč tu běží," ironicky poznamenala Harleen. "Pizzu nebo čínu? Hranolky? Kuřecí? Prostě nějaký jídlo!" pobaveně a zoufale zakřičela Tess. "Však jo...prosím tě, nečerti se hned...pff. Tak objednáme tu čínu, teda?" obranně se zeptal Peter. "Ano, objednáme tu čínu," klidně a zároveň děsivě odpověděla Tess. "Dobře, už vytáčím to tvoje jídlo," zvedl obě ruce Peter, když by nejradši vyvěsil bílou vlajku. Když vytočil číslo a z druhého konce se ozval hlas, očkem se ohlížel na Tess, která ho sledovala způsobem, jako Troodon sleduje mládě edmontosaura, ve kterém vidí kořist. Strnule ale přesto velmi přesně.

"A kdo tam proto pojede?" zeptal jsem se, když jsem si tak prohlížel malého aoruna, který ležel ve svém pelechu schoulený jako pták. "Ptáš se?" usmála se na mně Harleen. "Já fakt ne, nenuť mě k tomu," odfrkl jsem rozmrzele. "Ale pročpak, ty jsi snad unavený?" vyčítavě se ptala. "Divíš se mi? V kolik jsme tak šli spát?" zívl jsem si. "Vy jste zase spolu...?" hlasitě se smál Joss. "Když má tahle ta moje kočka doma rodiče...Upřímně jsem se bál tam i vejít, protože mám trošku blbý svědomí," ohlédl jsem se na něj. "Jako kvůli tomu, že spolu spíte? Však, když se máte rádi a oba to chcete, tak v čem je pak problém?" přidala se i Tess. "Jenže, jak by na to reagovali tvoji rodiče, jak je znám, tak by taky nebyli dvakrát nadšení," sama si Harleen odpověděla. "A už to aspoň vaši rodiče ví?" zeptal se unaveně Joss. "Jo...a hned jsem dostal gratulaci od babičky," rozesmál jsem se lehce. "Moji taky, nijak zvlášť neprotestovali, ale chtějí tě o něco líp poznat, zlato," podívala se na mně. "A pak jim teprve řekneš, že jsi to...," šklebil se Joss na celé kolo. "A kdy mě budou chtít poznat?" zvedlo mě to ze sedačky. "Zítra, počítám, protože sehnali čtyři lístky na ten film, kde hraje O´Shea Jackson," popadla mně za dlaň. "To je to životopisný, že...no snad to přežiju," oddechl jsem si. "Jinak bys nemohl...," chtěl se Joss ještě zasmát, ale vytrhla ho Tess, když ho pobízela, ať vyzvednou náš oběd. Za chvilku už zmizeli i se čtyřkolkami a na základně jsme si zbyli jen my sami. Harleen, Peter, Aorun a já.

Když jsme aorunovi nasypali do jeho misky trochu rozavřené psí granule, protože chytat menší ještěrky, savce a natrávit je se nám něchtělo a po celou dobu jsme ho tím krmili, tak by docel zážitek se na jeho krmení dívat. To malé roztomilé mládě totiž bylo překvapivě inteligentní, vybíralo si jen dobře rozvařené a měkké kousky, které se daly snadno pozřít. Soukal si je potom do hrdla, jeho strnulý jazyk byl neustále přichycen na spodním patru jako u krokodýla, hlasitě přitom mlaskal a užíval si pozornosti.

Miska byla po chvíli skoro prázdná, ale aorun pořád kroužil kolem Peterova pracovního stolu a neustále přitom vrkal a pohvizdával, jakoby se o něco snažil. Peter se však na židli uvelebil podobně jako proradný počítačový technik Nedry, jen s tím rozdílem, že byl neuplatný, chápal vážnost situace a nesežral ho dost naštvaný Dilophosaurus, a něco tam prováděl, snad se stále hrabal v datech získaných z Larackého podzemí.

Malého célurosaura si zatím příliš nevšímal, jen ho očkem kontroloval, jestli ho nesnaží kousnout. "Tohle je zajímavý," bleskově se otočil na židli. "Dávej na něj pozor, vždyť om je takovej malinkej," spustila na něj s jemným hlasem Harleen. "Pardon, no tak promiň," odfrkl unaveně," ale tohle je vážně dobrý. V těch datech je ukrytá chemická rovnice pro vytvoření kovu, co má být někde pod meitneriem," zadíval se ještě jednou do nahromaděných dat. "Chemická a fyzikální charakteristika?" vzdbudilo to mou pozornost. "Vysoká pevnost, vydrží extrémní tlak, skvěle tvárný, ale špatně reaguje na teplo," četl z dat. "Takže nevydrží teplotu výbuchu, to myslíš?" položil jsem řečnickou otázku. "Jo...jak to víš?" zarazil se. "Protože úplně stejně reagoval kov, ze kterýho byly stěny toho podzemního komplexu. Vysvětlovalo by to, proč by v ruinách Laraku nemohlo být nalezeno nic, co by jenom připomínalo mimozemskou civilizaci," zamyslel jsem se trochu. "Chytrý, děsivě chytrý," pokyvoval Peter hlavou s širokým úsměvem.

Jakmile se Peter otočil, tak ale Aorun prolezl až ke koši, kam předtím vyhodil zbytky jídla, a tu malou krabičku obratně vytáhl. Byť byla takřka větší, než jeho vlastní hlava, tak ji šoural po zemi až vyšel ze stínu pod stolem těsně před nás. "Nejedl už náhodou?" podivil se Peter, když viděl, jak vytahuje různé kousky z krabičky. "Má prostě chuť, s tím se nedá nic dělat," pousmála se nad tím Harleen. "Chuť?" otočil se zpátky k počítači Peter. "Dinosauři taky měli chuť, stejně jako člověk. Jde o to, že pokud se jednalo například o vrcholové predátory, když skolili svojí kořist a sežrali jí, tak ještě mohli mít chuť na něco dalšího, třeba menšího dinosaura nebo tak. Je tu o otázku moci, oni věděli, že si můžou dovolit, a proto mohli jíst jen tak," uvedla ho této problematiky. "Věděli...mluvíš o nich jako o lidech nebo slonech nebo...nebo tak," zamrmlal si tam cosi pro sebe. "Nedokážeme si představit, jako mohli být inteligentní, zvlášť někteří jako troodoni nebo raptoři," dodala rozhodně.

...

Čtyřkolka naposledy zaklokotala, když ji zhasl motor kus od fasády domu. Joss z ní slezl a čekal jen na Tess, když dojede za ním. "Už to tu bude?" zeptala se rozmrzele při sundavání helmy. "Ještě deset minut," opřel se o stroj. Rozhlíželi se po zakulaceném konci ulice, z otevřených oken vlály závěsy a starým domům se loupala omítka, děti na tříkolkách vese probíhaly po silnici, kde beztak málokdy něco projelo.

"Neříkej, že to je další," znechuceně řekl Joss, když se mu v kapse rozezněl radar na anomálie. "Vážně to je další?" připojila se stejným tónem Tess. "Jo...a je tentokrát někde u starý pily kus odsud," zadíval se do dispeleje. "Nechceš tam jet, že ne?" začínala se Tess trochu strachovat. "Přesně to chci udělat," nasedal Joss zpátky na čtyřkolku. "Ale, co to jídlo?!" zoufale ho osočila. "Musí počkat, co když z ní vyleze další Brontosaurus?" s nadhledem to bral Joss. "Tak z ní vyleze a co?! To jídlo nesní!" tvrdě, ale s úsměvem, na něj zakřičela. "Co jsi říkala, moc tě neslyším," už Joss nastartoval čtyřkolku. "Já nepojedu....já se nenechám překecat!" si už Tess navlékala helmu a nasedala na čtyřkolku.

Kus od staré pily, která však dodnes částečně fungovala, sjeli se čtyřkolkami na lesní cestu, která vedla ke starému mostu přes železnici a své podstatě to byla zkratka k dalšímu městečku západně od nás. Borovicový les se nad nimi vzdoumal do ohromných výšin, chabé sluneční paprsky jen občas pohladily jejich načervenalou kůru a prosmykly mezi kmeny a nízkými keři. "Kde to má být?" rozhlédla se neochotně Tess. "Asi sto metrů severovýchodně odsud," odpověděl ji, když se vydal tím směrem. Jakmile ale rozhrunul první přízemní větve blízkých keřů, prošel jimi a byl za jejich hradbou, tak uviděl něco kolosálního. "Jsi v pohodě?" ozvala se Tess. "Potichu a nenápadně pojď za mnou," zašeptal nazpátek. Tess se krz větve a listí prodrala až k Jossovi, než se stačila ze zelené změti zmátořit, tak do něj ještě narazila, ale když se zastavila vedle něj, pochopila, proč je jako přibytý.

Před jejich očima se jednu velkou borovici opíral obrovský slon, tedy spíše nějaký gigantický druh chobotnatce, který se od slonů lišil hned několika věcmi. Měl poměrně malé plachotovité uši, vlály po stranách jeho skoro metr velké rozměrné hlavě, na jejímž vrásčitém vrcholu ležely dvě menší černé oči. Klidně hleděly vpřed, kde krátký široký chobot s nevýrazným prstíkem sahal po šiškách ve výšce snad šesti metrů. Samotný hřbet zvířete, který byl pokryt krátkýmu černými chlupy, byl ve výšce více jak čtyř metrů, sloupovité zadní nohy nesly váhu třinácti tun těžkého masivního těla. Mezi nimi se kýval ocásek s oháňkou z chlupů, bylo vidět, že to je vzrostlý samec, nohy ještě nesly tukové polštářky, aby lépe unesly jeho váhu, a snad tak ani necítily drsnou stromovou kůru. Podobal se slonu, jenže tento obr se slabými černými proužky na stehnech a šedou vrásčitou kůží měl kly rostoucí ze spodní čelisti zpátky k tělu. "Tohohle odněkud znám," uvědomil si Joss. "Nesbalil si ho taky?" škodolibě ho popíchla. "Wow...tohle je myslím Deinotherium," ironicky s úžasem odpověděl.

Těžko byste hledali tvora, který se tak podobal slonovi a přesto byl od něj tak odlišný. Deinotherium se svou tělesnou stavbou velmi podobalo slonů, jenže kly mu rostly ze spodní čelisti směrem k tělu, byly zahnuté a na koncích poměrně ostré. Jejich využití dosud není jasné, uvažuje o vyrývání podzemních hlíz, přitahování větví ke krátkému chobotu nebo seškrabávání stromové kůry, zakřivení a opotřebení by tomu určitě naznačovalo, avšak dosud to není úplně jasné. Každopádně vědci na toto téma dodnes debatují už od roku 1829, kdy byl tento obr popsán význačným zoologem Johanem Jakobem von Kaupem, jeho objevy původně pocházely ze střední Evropy (roku 1852 byly učiněny nálezy i u Opatova a Františkových lázní u nás v Čechách) a později se přidaly i fosílie z Balkánského poloostrova, východní Afriky a Dálného východu. Na základě nich víme, že se v době zhruba před třináct až jedním milionem let pohybovalo na zemi asi pět druhů těchto chobotnatců, jejich velikost se pohybovala od tří metrů šedesát v kohoutku na výšku a váhy okolo devíti až deseti tun, ale některé z nich dosahovaly výšky čtyř a půl metru a váhy snad čtrnácti tun. Jednalo se tak o jedny z největších savců všech dob.

O deinoteriu se ještě musím zmínit, že se chováním pravděpodobně podobalo dnešnímu slonovi, opravdu jen kly a chobot byly odlišných proporcí nebo umístění. Dříve se však tyto nesrovnalosti projevovaly na zařazení tohoto "pra-slona", nikdo z vědců nemohl přesně určit, kam patří. Byl považován za jakéhosi pradávného hrocha, vymřelého tapíra, zvláštní velrybu nebo obřího kapustňáka, ale objevil se i názor, že jde o fosílii obra. Ačkoliv se tento názor zdá nesmyslný, již roku 1557 nashromáždil jeden švýcarský lékárník obrovské množství mamutích kostí a považoval je také za obra. Dnes však víme o těchto chobotnatcích daleko více, ne však víc, než když jednoho z nich Tess a Joss spatřili.

"Kde je ta anomálie?" zašeptala Tess, když se obrovské deinoterium sklánělo k zemi. "Tamtím směrem, takže musíme ho tam nějak dostat," odpověděl sýpavě Joss. "Zajímalo by mě, jak to chceš udělat," dodala se široce rozevřenýma očima, když se se to třináctitunové zvíře před nimi otáčelo. V čelistech dožvýkávalo poslední kousky šišek a jehličí, pořád jen přežvykovalo a mlaskalo svou obrovskou tlamou, ale pak čtyři metry pod sebou spatřilo nějaké dva malé, ale aspoň trochu povědomé, tvory. Zničeho nic zvedl kratší masivní chobot a hluboce zahoukal, máchal kolem sebe svou hlavou a jen trochu se pohupoval po obřích předních tlapách, protože byl těmi dvěma dost rozrušený a připravoval se na výpad.

"Ani se nehni!" jen lehce odřekl Joss. Jak se ale samec deinoteria přibližoval, tak Tess raději vzala nohy na ramena, Joss jenom viděl, jak bleskově rychle proběhla směrem vedle rozzuřeného deinoteria. Ten obrovský tvor stále mručel a řval, dupal stále silněji a Joss se už viděl rozdupaný pod jeho mohutnýma nohama. Na poslední chvíli se rozeběhl za Tess a viděl, jak se obr zastavil, otočil a začal běžet za nimi. Jeho tělo hrálo svalstvem a šlachami, na váhu třinácti tun poměrně obratně probíhal mezi borovicemi a sílil jeho dusot. Anomálie se však již leskla v houštině před nimi, každým metrem k ní byli blíž, ale zároveň se každou vteřinou přibližoval obrovský samec deinoteria. Stále pronikavěji mručel a řval, jeho chobot vydával zvuk podobný lesnímu rohu. Obrovský nával tepla a světla se dotkl Tess i Josse, když prošli krz ní kamsi do třetihor.

...

Systém konečně dokončil analýzu všech dat, které jsme nashromáždili v Laraku. Miliony různých kódů a šifer se před námi rozprostřelo jako úžasně přehledná tabule. "Hotovo, je to všechno," oddechl si Peter. "Co z toho ještě můžeme vytáhnout?" seskočil jsem z pohovky a zadíval se do počítače. "Co budeme chtít, teď už to můžeme třeba jenom seřadit a pak v tom hledat," odpověděl klidně. "Teď to máme všechno jako na dlani, zajímá mě, co tam všechno najdeme," rozprostřel jsem na holografickém projektoru statě dat.

"Vy dva vědci...neměli byste radši zjistit, kde jsou Tess a Joss?" vstala Harleen ze sedačky. "Ženský...tomuhle nemůžou rozumět," otočil se Peter se škodolibým úsměvem. Jenže má drahá polovička si to nenechala jen tak líbit, maličkému aorunovi, který do této chvíle poklidně ležel na pohovce, pobláznila jeho myšlenky a donutila ho vstát a po ladných nohách doběhnout k Peterovi, ten se otočil, a malý teropod se mu drápy vysápal naž na triko, kam mu zaťal jeho zatím krátké pařátky na zadních nohách. "Nech ho," opatrně jsem ji popíchnul. "A kluci zase neznaj zábavu," pustila aoruna z myšlenkových pout, který seskočil a utíkal zpátky na sedačku. Sotva, co to dořekla, tak se přes všechny monitory rozsvítil alarm značící novou anomálii. Byla otevřená už nějakou tu chvilku, systém byl natolik zatížen, že ji nemohl ve správnou chvíli lokalizovat. Nicméně ani to nás nemohlo zastvit, data jsme uložili na bezpečné místo a sešli dolů pro čtyřkolky, aby jsme se mohli na místo vydat.

Na lesní cestě jsme okamžitě našli čtyřkolky našich dvou průzkumníků, když jsme prolezli keře směrem k anomálii, tak nás upoutaly ulámané klacky i silnější větve ve výšce snad čtyř metrů, muselo to být ale o něco víc. Na zemi byly rozdupané další větvičky a silnější klacky, dál se v měkké půdě rýsovaly i otisky oblých obrovských tlap míšených s otisky bot a botasek. Ať už Josse a Tess pronásledovalo cokoliv, muselo to být velké a těžké, evidentně také hodně rozzuřené.

...

Obrovská planina osázená žlutými trávami, které se vzpínaly k obloze jako čerstvě posečené klasy, se honosila i několika vzrostlými akáciemi a baobaby v okolí, ze kterých ožíraly chutné výhonky neuvěřitelně vysoké žirafy. Poklidně se krmící zvířata dosahovala výšky přes pět a půl metru, krásně napjatá vzorovaná kůže se podobala dnešním druhům stejně jako dlouhé šlachovité nohy, ale něco mi říkalo, že přecejen nejde o známé druhy, které obdivujeme v zoologických zahradách. Pod jasnou oblohou se na zemi třpytilo ohromné napajedlo, k němuž zvířata chodila pít podle četných stop v bahně a vyšlapaných stezek, které bylo útočištěm pro daleko horší netvory.

"Tohle taky vypadá jako součastnost, třeba jako Serengeti nebo tak," nadechl těžký horký vzduch Peter. "Jenže to nevysvětluje ty stopy toho zvířete na druhý straně," poukázala na důležitý fakt Harleen. "Slon?" pokračoval k vodě Peter. "Nejvyšší sloní samec měřil v kohoutku tři metry devadesát...devadesát šest a vážil něco přes dvanáct tun, ty větve byly ulámaný ve výšce víc jak čtyři metry. Tohle nebyl slon," podpořil jsem ji. "Pak bysme byli v pleistocénu nebo možná už v pliocénu, doba před čtyřmi miliony let, kdy po zemi chodili naši předkové," rozhlédla se kolem periferie napajedla, kde stálo menší hejno bílých a růžových plameňáků. Tito ptáci ustupovali a skřehotali, jak jsme se ušlapanou trávou blížili k hladině. Z trávy napravo od nás také vykoukl hadilov písař, který s menším hlodavcem v pařátu odskákal dál, aby si mohl svou kořist vychutnat.

"Není to trochu divný, když víme, odkud přišly ty bytosti, který změnily náš vývoj?" nadhodil jen tak Peter. "Nezměnily náš vývoj, to oni ho vytvořili," dovršil jsem to. "Ty si myslíš, že tady na ně narazíme?" sevřela mi Harleen dlaň. "To si nemyslím, pokud jsme vážně v pliocénu, tak tu nejspíš byli už dřív...Doufám," odpověděl jsem nijak slavně. "Doufáš?" podivila se. "Protože pokud ne, nerad bych tu na ně narazil," pousmál jsem se trochu zoufale. "Ochránil by jsi mě?" usmála se, když se mi hlavou opřela o rameno. "Neváhal bych hele, navíc, pak bych musel jít s tvýma rodičema do toho kina sám," řekl jsem škodolibě. "Radši přemýšlej o tom, co to bylo za zvíře na druhý straně a rodiče nech na mě," odpověděla mi. "Dobře lásko, takže ty klacky byly zlámaný ve výšce víc než čtyři metry, doba pliocénu nebo pleistocénu a africká savana. Tím pádem to může být...Deinotherium, Zygolophodon, mamut africký nebo něco na ten způsob, obří chobotnatec," zamyslel jsem se. Odpověď byla přitom neuvěřitelně blízko

Mezi obřími žirafami druhu Giraffa jumae, které jsou pravděpodobně předky všechn dnešních tolik ohrožených druhů těchto krásných zvířat, se k nebi ještě vzpínalo ohromně vysoké termitiště, směrem vlevo jich bylo ještě několik dalších a rojily se především okolo skalního kopce zarostlého hustým lesem. Po kamenech do napajedla padal vodopád, který tryskal právě z této plošiny, a právě z této strany přišlo i to hřmotné zvíře, které sem vehnalo Josse a Tess.

Z houštiny nízkých rozpálených keřů se jejich porostem prodral ohromný samec deinoteria, jeho nablištěné kly směřovaly k tělu od zavřené tlamy, celá hlava byla skoro metr dlouhá. Jak se tak hrnul k napajedlu, tak vyděsil skupinu gazel, které pily na jeho okraji, rozutekly se naším směrem po okraji napajedla. Dávaly si přitom pozor na ohromné krokodýly, kteří se vyhřívali s otevřenými tlamami na březích. Poklidný obr došel na bahnitou půdu napajedla, roztáhl přední nohy a krátkým chobotem nabíral vodu a cákal si ji do tlamy. Bylo to až neuvěřitelné, jak tak těžký tvor s masivním krátkým krkem pil a nepřevážil se. Mlaskal stále více, takže si nevšímal, jak mu zadkem prochází rodinka hrabáčů do své nory. "Vsadím se, že tohle bylo to zvíře na druhý straně," ukázal jsem na jeho hrubou kůži. "Odpovídá tomu neuvěřitelně, ale pořád jsme ještě nenašli Tess a Josse," zarazila mě Harleen. "To nebude tak složitý, tam, kam šlo tohle zvíře, tam najdeme i ty dva. A nebude tak těžký ho stopovat," díval jsem se na cestu do kopce kus od nás.

Vyšlapaná stezka nesla otisky obrovitých tlap deinoteria, mimo těch vedoucích k napajedlu tu vedla ještě další série těchto prohlubní vedoucí od anomálie směrem k menšímu kopci kus od nás. Odvrátil se k nám svou sklanatou tváří, kdežto v dáli se nejspíš rozprostíral daleko dál a byl daleko rozsáhlejší a členitější, než jsme mohli vidět. Rostly na něm velmi silné stromy, podobaly se také nízkým akáciím nebo baobabům, protože svými korunami a větvemi trochu přikrývaly tok menší říčky pryštící ve vodopád. Ozývaly se odtamtud zvláštní skřeky a volání, trochu se podobalo opičímu, ale byla v něm příměs čehosi jiného a zvláštně lidského.

Jak jsme tak šli vyšlapanou pěšinou, a dávali pozor na veškeré jedovaté hady a škorpiony, tak se nám po pravé straně rýsovala rokle nebo propast široká snad několik desítek metrů. Byla širší než hluboká, ale táhla se po celé délce od severu po jih a naopak, ne její druhé straně byl menší kousek stromoví položený na podobném kousku zeminy, jako kopec, ke kterému jsme šli.

"Tohle by za pár milionů let mohla být rokle Olduvai, kolébka lidstva," vhodil jsem do této propasti kámen. "Rodina prvních hominidů, první prokazatelná vývojová linie člověka nám leží u nohou a my stejně víme, že to bylo naprosto jinak," rozhořčilo to Harleen. "Proč se tak vztekáš, na minulosti a především naší vlastní minulosti nemůžeš změnit absolutně nic. Prostě to tak musíme brát," snažil jsem se ji uzemnit. "O to mi nejde, ale práce všech těch antropologů jako byli Leakeyovi, Robert Broom nebo Raymond Dart...jejich čeloživotní práce teď není k ničemu, protože to je všechno jinak," otírala se rukama o menší termitiště před ní. "Jenže s tím musíš v paleontologii počítat, zlato. Ikdyby jsme tu pravdu nezjistili, tak se může objevit cokoliv dalšího, co to může změnit. Kdysi jsi mi řekla, že změna může být někdy krásná a v tomhle paleontologie je krásná," objal jsem ji, když jsem se k ní přikradl zezadu. "Zdám se ti ufňukaně?" trochu zvážněla. "Máš jenom city, to přece není zakázaný," podpořil jsem ji. "Měl by sis najít něco originálního, tohle jsem řekla i já tobě," rozesmálo ji to, když se na mě otočila.

"Vy dvě hrdličky...nechcete radši šplhat na skálu, abysme ty dva našli a mohli odsud vypadnout?!" zavolal na nás, když obhlížel masu kamenné stěny, která se vzpínala skoro kolmo nad nás. "Nechceš radši zjistit, co vydává ty zvuky?" zavolal jsem na něj zpátky. "Mám tušení...mám pocit, že když to zjistíme, tak to půjde po nás," obhlížel nejlepší cestu nahoru. "Jenže tady nenarazíš na dinosaura," odpověděl jsem mu. "Ale zase na velkou kočku jako lev nebo leopard a to taky nebu zrovna nějaká slast," začal se sápat po prvních kamenech. "Oba dva se ještě objevujou v menší míře, hlavní predátor je tady Dinofelis, Megantheron a Amphimachairodus, větší, vražednější a daleko nebezpečnější šavlozubá kočka," vložila se do toho Harleen. "A to má být lepší než lev?" funěl těžce. "Ne, ale je to další možnost," odpověděla mu naprosto klidně. Po kamenech jsme se sápali několik metrů po skoro kolmé stěně z úlomků různých kamenů a menších skalisek, které obepínaly menší trsy trav a různých zakrslých křovin.

Tuto souvislou pláň kdysi nejspíš rozdělily pochody litosférických desek, dnešní Africké a Somálské, druhá jmenovaná se dodnes odpojuje od kontinentu a podle mnohých geologů se z ní za několik milionů let vytvoří nový kontinent. Každopádně tato kolize, která začala právě v pliocénu, podle mnohých antropologů a paleoantropologů zapříčinila vývoj hominidů do pokročilejších forem, právě v tuto dobu se začíná objevovat nejvíce druhů těchto bytostí. Klasifikujeme zhruba tři až čtyři rody, nejvýznamnější z nich je potom známý Australopithecus, a jejich četnost mohla znamenat příznivé podmínky k vývoji ve zdejší oblasti.

Šplhali jsme po této pár metrů vysoké kopě kamení, chytali se každé skuliny a stébla a pomalu se blížili k vytouženému vrcholu. S každým dalším metrem jsme se těšili toho, že se dotkneme zelených trav nad námi, ale zatím se kolem nás jen prášilo a přeběhla kolem nás jedna malá zelenkavá ještěrka. O to horší bylo, že ty prapodivné zvuky sílily, ozývaly se ještě pronikavěji a snad se i blížily. "Doufám..., že lezeme zprávně," oddechl unavený Peter. "Určitě...určitě," odpověděla mu má drahá polovička. "Jseš si jistá?" nějak ho to nepřesvědčilo. "I sebechytřejší Paranthropus nebo australopiték by nedokázal ukovat ten náhrdelník...co visí támhle a je stejnej s tím, co nosí Tess," pokukovala k vrcholu, kde se na kamenném výčnělku kýval lesklý náhrdelník. "Už je to jenom kousek...pak se musím zeptat, jak tam tak rychle dokázali vyšplhat," sahal jsem už skoro na okraj svahu. Těch pár decimetrů už bylo daleko lépe dosažitelných, rozvířený prach se už skoro usadil a my jsme se pomalu začali chytat trsů trav nahoře.

"Vyhoupneš se tam?" rozhlédl se Peter. "Jasně, už je to jenom kousek," kopal jsem nohama, abych se dostal nahoru. Jakmile jsem se přehoupl, tak jsem oběma začal pomáhat nahoru, jeden po druhém dolezli na bujnou zalesněnou plochu ustupujícího pralesa. Šumějící potůček se hnal zdejší nivou, kolem něj po trsech rašely trávy a různé ostrůvky rákosu, dále do lesa pokračovala už bahnitá půda plná spadaných větví a listí, ze stromů visely liány rozzářené červenými květy se žlutými pestíky, silné kmeny tropických dřevin zely hladkostí i různými vrypy od zdejších živočichů. Byla to jedna z posledních enkláv tropického pralesa, který tu dříve vzkvétal, jak jsme rozhlíželi po okolí, tak na druhé straně rokle pod obzorem z horských pásem ležely ještě další ostrůvky bujných deštných lesů.

Rozhlédli jsme se směrem do lesa, kde na větvích hřadovali menší ptáci a po jednom z kmenů se dokonce plazila i jedna velká krajta, a hledali jakoukoli stopu po našich dvou kamarádech. Rozeklané kameny, které tvořily hradbu prosvětlenému jezírku, byly skoupé po jakékoli stopě, ale na druhou stranu skrývaly více odpovědí, než se mohlo zdát. "Kdyby jsme aspoň věděli, kde hledat, kam jít, nebo tak...," stroze řekl Peter, když v dlani svíral náhrdleník. "V půdě, jako je tahle, půjdou najít stopy daleko líp. Nebude to dlouho trvat a za chvíli jsme zase všichni," snažil jsem se mu zlepšit náladu. "Jedno ale nepochopím, když utekli před tím deinoteriem, proč by pokračovali dál pralesem, když stačilo jenom počkat, než odejde? Jakoby zmizeli jen tak," uvědomila si Harleen. "Ale na tom něco je. Není důvod, proč by pokračovali dál," připojil jsem se. Za námi v lese ale něco zašeletilo, něco težkého se prodíralo jen pár metrů od nás na druhé straně potoka v podrostu.

Na světlo světa prolezl obrovský buvolec Megalotragus kattwinkeli, metr čtyřicet vysoký sudokopytník s váhou okolo dvou stovek a třiceti kilogramů. Do nízkých větví narážely jeho zvláštně utvářené rohy, od svého dnešního příbuzného se lišil nejen celkovou velikostí, byl zhruba o pět až deset procent větší, ale především svými gigantickými rohy, kterému čněly z vyvýšeného temena do stran. Tento samec se nejspíš oddělil od stáda díky svému stáří, jeho majestátní rohy totiž poukazovaly na staršího jedince, jejich konce se kroutily lehce nahoru a po celé délce byly pokryty kostěnými rourkami, které se kolem nich kroutily. Byla to nejen skvělá ochrana před predátory zdejší savany, ale i dobrý důkaz mužství pro všechny případné soky.

Uhrančivě jsme ho pozorovali, jak poklidně pije a lemtá vodu z potoka, v horku savany mu tato tekutina lahodila. Zabraný megalotragus si nás tak ani nevšímal, ale přestal být ostražitý až do takové míry, že si nevšiml, že vedle něho za hávem rákosových stébel pije ještě další tvor, jeho technika dopravy vody do hrdla byla ale o dost vyspělejší.

"Měli bysme to tu prohledat," chtěl rychlým krokem vyrazit Peter. "Ani se nehni...ticho a pomalu si lehněte na zem," zašeptal jsem na něj. "Proč?!" snížil hlas taky. "Nesmíme ho vyrušit," klesl jsem do trávy. Pomalu jsme se připlížili k okraji jezírka před námi, lehli jsme si na prohřáté kameny a sledovali tvora či spíše bytost, která podle vědců stojí na hranici mezi hominidy a dnešním člověkem. Před námi si do svých skoro lidských dlaní nabíral vodu mladá samička hominida rodu Australopithecus, mladá australopitečí holka od hlavy až k patě pokrytá tmavými hnědými chlupy. Na rukou smočené a dlouhé, na nohách špinavé a opotřebené, kdežto na hlavě nezacuchané vláčné, ty už tvořily vlasy. I její zatím mladý hrudník a břicho pokrývaly kratší chlupy, celkově vypadala skutečně jako cosi mezi šimpanzem a člověkem, ale přesto byla více podobná člověku. Její obličej a oči měly mírumilovný výraz, jen poklidně pila z křišťálově čisté vody a byla i neskutečně tichá. "Dospělí nebudou daleko," rozhlédl jsem se na druhou stranu. "Kolik myslíš, že jí je?" zašeptala Harleen. "Možná pět, šest let," užasle jsem na ni hleděl.

Na konci devatenáctého století považovali vážení vědci za kolébku lidstva asijský kontinent, naznačovalo to objevy fosílií pleistocénních hominidů jako Homo erectus (člověk vzpřímený) na Jávě nebo v Číně, dokonce ještě ve dvacátých letech vypravila mnohá americká muzea expedice do Mongolska na poušť Gobi, aby nalezly naše předky.

Proto, když roku 1925 popsal jihoafrický paleontolog a antropolog Raymond Dart fosílii rodu Australopithecus (konkrétně druh Australopithecus africanus), vědecká veřejnost odmítala uznat tento objev jako zásadní ve vývoji člověka. Paleontologové a paleoantropologové totiž tehdy hledali fosílie našich předků s velkým mozkem a opičím chrupem, Dartův nález slavného dítěte z Taung totiž představoval opačný vzorec. Jeho nález ale pozdržel především jiný paleontolog a také lékař Robert Broom, který posléze v jihoafrických jeskyních a sedimentech pátral také. V jeskních Swartkrans, Makapansgat a vápencovém lomu Sterkfontein nalezl mezi lety 1936-1948 množství dospělých australopitéků, koncem třicátých let už začala opadat vlna odporu vůči těmto objevům a koncem čtyřicátých let vědecká veřejnost začala otevřeně debatovat o postoji australopitéka v lidské evoluci.

My jsme se nejspíš setkali s druhem Australopithecus afarensis, který byl rozšířen v dnešní Etiopii, Tanzanii a také Keni, což byl jeden z větších australopitéků, protože dospělí samci dosahovali výšky přibližně metr a půl až metr šedesát, byli tak větší než Tess například. Samci a samice přitom nejspíš vykazovali znaky pohlavního dimorfismu, mohlo to vypadat podobně jako u dnešního orangutana nebo gorilího samce a dle toho se také odvíjela hierarchie jednotlivých skupin roztroušených mezi ustupujícími pralesy a savanou. Šlo o všežravého hominida, který se živil bobulemi, ovocem, kořínky, ale nepohrdl ani menšími zvířaty, ptáky, mršinami a ve skupinách snad mohl skolit i větší kořist, jak potvrzují nálezy z etiopské Dikiki. Jejich postava, položení a tvar kolenních kloubů jasně ukazuje, že kráčeli vzpřímeně jako lidé, ale zároveň se jejich lopatky podobaly více gorilím nebo šimpanzím. Naznačuje to, že především mláďata a samice dokázaly šplhat obratněji než samci, každopádně si australopitékové stlali na stromech v lůžkách, aby předešli útokům velkých šelem.

Mozek australopitéka se však více podobal mozku současného šimpanze, jeho mozkovna byla menší a lebka nesla především patrné nadočnicové a lícní oblouky. Přesto se dá předpokládat, že se mezi nimi vyvíjela kultura, hlasivky jim ještě nemohly vydávat řeč, ale dorozumívali se různými skřeky a voláním. Pravděpodobně také používali alespoň primitivní nástroje či kameny nebo ostré klacky, nálezy ožraných zvířecích těl z již zmíněné Dikiki totiž ukazují, že od kostí bylo odřezáváno maso a někdo se dobýval k morku uměle. Vědci také předpokládají, že tvořili tlupy s vedoucím alfa-samcem a množstvím menších samců s podřazenými samicemi jako dnešní afričtí lidoopi.

Jak ale ukazuje úžasný nález v Laetoli v Tanzanii, dokázali tvořit i rodiny. Byla zde totiž nalezena trojice stop ve fosilizovaném popelu, snad dva rodiče, podle kterých kráčelo jejich dítě.

Malá samička jen poklidně nabírala vodu do svých dlaní a srkala ji svými výraznými rty. Megalotragus mezitím zvedl svou hlavu s majestátními rohy, naposledy zabučel a odešel směrem zpátky do pralesa. Je možné, že ho zdejší tlupa australopitéků znala nebo on znal je, nebo nechtěl plýtvat energií kvůli svému věku při výpadu na mládě, které beztak musel hlídat zbytek tlupy. Za chvíli se z pralesa před námi vynořil mohutný samec australopitéka o výšce snad metru a půl, velmi výrazní byly jeho nadočnicové oblouky a cenil na mladou samici zuby, jakoby ji říkal, ať se vrátí k tlupě. Jeho tvář byla pokryta dlouhými vousy tmavě hnědé až černé barvy, vypadal tak jako šamanský stařešina.

"Vsadím se, že tohle je důvod, proč tu ani jednoho z nich nemůžeme najít," zašeptal jsem. "Mohli je unést...dokážu si představit, že tady leží u vody, najednou rána do hlavy a v očích australopitéka jsou vetřelci v limbu. Jenže proč by je unášeli do hnízda, do tlupy, když je tu mohli nechat," začala teoretizovat Harleen. "Věděli, že se můžou probrat, a aby neohrozili mláďata, tak je vzali jako vězně tam, kde jsou ve výhodě," pozorovali jsme naš dvounohé předky. Samička se zvedla z podřepu a odešla směrem za starším samcem australopitéka, který do rukou popadl klacek, a společně odkráčeli do pralesního šera. Potichu jsme se zvedli z kamenů na okraji jezírka a následovali je krz podrost.

Hominidi zmizeli v šeru lesa, v měkké půdě po větším z nich ale zůstaly hluboké šlápoty, které jasně signalizovaly kudy máme jít. Náš pohyb dokonale kryly skřeky šimpanzů a turaků kdesi daleko v pralese, přesto se ale dosud mísily ještě se skřeky nějakých dalších opic nebo lidoopů, o kterých jsme si prve mysleli, že jde o tlupu australopitéků. Blížily se totiž stejným směrem jako ti dva hominidi před námi, nemohli jsme si ale v tu chvíli vzpomenout, že se na území dnešní Etiopie a Keni (Velké příkopové propadliny obecně) vyskytoval ještě jeden velký tvor, který dokázal tyhle nervy drásající zvuky vyloudit ze svého hrdla. A naneštěstí dosahoval takové velikosti, že by skolil i dnešního lva.

"Tohle období mám ráda," jemně zašeptala Harleen. "Proč kruci? Nebezpečný tu je snad úplně všechno," odřekl silně Peter. "Potichu, ještě potichu!" okřikl jsem ho. "No jo pořád!...Proč teda?" snížil hlas. "Pliocén je období, kdy už všechno dostávalo modernější vzhled, člověk neměl ještě prakticky žádný slovo, a mísilo se to ještě s těma krásnýma starýma formama života. To se mi na tom tak líbí," odpověděla mu klidně. "Existuje tu vůbec člověk?" zašeptal Peter jako vánek. "Ke konci pliocénu se z australopitéka vyvinul první člověk, člověk zručný, ale v průběhu tohohle obodobí se vyvíjelo hned několik hominidů. Jenže nikdo z nich neměl výchozí pozici v ekosystémech, žili tu v souladu s přírodou, kterou respektovali a byli na ní zavislí. A moderní člověk zradil všechno, v co věřili," naštvaně zašeptala Harleen. Zatímco si oni povídali, tak jsem trochu zrychlil a zastavil u košatých tropických křovin, nad kterými se o strom opírala spadlá kláda. Tam byl konec naší cesty.

"Dolů!" zakřičel jsem tiše. Znovu jsme se museli přikrčet a jen očima jsme pozorovali tlupu australopitéku, která hnízdila na menší mýtině okleštěné pralesními velikány. Spousty jedinců různého stáří a pohlaví seděli vedle sebe, polehávali na stromech nebo si jen tak hráli. Jedna zdejší matka kojila své mládě, bylo na ni přisáté a ještě docela dost malé, možná ho dokonce porodila jen před několika dny. Taková malá chlupatá kulička s chápavými a hravými prstíky na svých rukách to byla, v tu chvíli jsem cítil, jak mi Harleen sjíždí po ruce a chytá za konečky prstů.

Stejně jsem se ale užasl nad tím, jak rozvinutá byla společnost australopitéka afarského, protože jeden ze starších jedinců štípal na malém kousku kameny podobné pazourkům a pěstním klínům, další mlátil silným klackem do tenké kosti, aby se dostal k výživnému morku. Kdo ví, jestli jsme skutečně nebyli na místě, které bude na několik milionů let nazýváno Dikika. V průčelí tlupy se živil mršinou malého buvolce alfa-samec, silný a urostlý chlap s dlouhými zacuchanými vlasy a vousy na hlavě, chlupy mu ale kryly celé tělo. Tito hominidi chodili ale stále zcela nazí, jejich chlupatý pokryv těla však tento fakt skvěle kompenzoval.

Očima jsme přejížděli po zemi, po členech tlupy i po mršinách, které se válely na zemi, ale stále jsme nemohli najít ani Tess a ani Josse. "Myslíš, že by je mohli sežrat?" řekl normálním hlasem Peter. "Těžko," projel je všechny očima. "Ale, kde potom jsou?" položila řečnickou otázku Harleen. "A co když se díváme celou dobu špatně...co když nejsou na zemi, ale...," rozhlédl jsem se do korun," tam nahoře?" Jakmile jsme se všichni podívali nahoru, v těch nejvíc vzdálených větvích od kmenů stromů, v předem připravených lůžkách, viseli Tess a Joss. Buď byli omráčení nebo natolik překvapení sedmimetrovou výškou, která pod nimi byla, že se nemohli ani pohnout. "Dobře je, že jsme se aspoň našli," zadíval se tam Peter," na nic, že se tam odsud nemaj šanci dostat pryč."

"Takže, máme aspoň něco, co se vzdáleně blíží plánu?" zeptal se neslavně Peter. "Něco by mě napadlo, ale bylo by to fifty fifty, že to vyjde," pohled mi sjel na silný kmen stromu napravo od nás, obepínaly ho silné liány. "Musíme zkusit cokoliv, ať je tam odsud dostaneme," řekla rozhodně Harleen. "Tak to si zahrajeme na Tarzana, teda, jestli oba dva ty liány udrží," koukal jsem se na vzdálenost mezi tímto obřím stromem a těmi, kde byli zavěšeni Joss a Tess. "Nechceš se tam náhodou houpat, že ne?" zhrozil se Peter. "Přesně to mě napadlo, ale sám v tom nebudu," škodolibě jsem se usmál na Petera. Zmizel mu v tu chvíli ten nadějný úsměv z tváře a vypadal spíš jako před vlastním pohřbem. "Ty ses zbláznil, ne?! Tam s tebou nevlezu!" ohradil se kvůli tomu. "Když na to budu sám, tak to bude trvat delší dobu, větší šance, že si nás zbytek tlupy všimne. Musíš mi pomoct," přikázal jsem mu. Peter po chvíli přemlouvání povolil, vyšplhali jsme na nižší větve, abychom se zachytili lián, které padaly z větší výšky, abychom je mohli rozhoupat a za chvíli už létat ve vzduchu. A mohli jsme jen doufat, že unesou váhu nás čtyř.

"Zase na tři?" zeptal jsem se kontrolně. "Stejně vždycky vyrazíš na dvě, vždyť to je jedno," bázlivě se připravoval na skok. "Ty to máš aspoň kratší," zadíval jsem na klidnou tlupu pod námi. "Chcete se tam ještě dlouho dohadovat?!" rozhořčeně řekla Harleen. "Už jdeme...tak raz, dva...tři," odlepili jsme z větve a letěli na liánách ke stromovým hnízdům. Několik sekund dlouhý let v horkém vlhku pralesa snad okamžitě rozpoutal pozdvižení v tlupě pod námi, několik mladých samců si nás dvou všimlo a okmažitě začali hlasitě vřeštět a být do prsou. Nás to ale jen trochu vychýlilo, už jsme totiž dopadly na pevné větve mohutných pralesních stromů a tahali z nich Josse a Tess k nám na liány. Bylo to strašně rychlé, stejně tak ale i to, jak dospělí samci australopitéků šplhali na tyto silné kmeny rychlostí blesku. V několika vteřinách se vysápali po jejich hladké kůře na větve, kde jsme právě prováděli záchranou akci.

Když jsme se s Jossem pevně drželi liány a byli odhodláni k odletu zpátky na větev, tak se jeden silný samec australopitéka dostal jen kus od nás na kořen větve a pokračoval jistými kroky směrem k nám. Byl dost rozzuřený, jako naštvaný boxer, ale stále skvěle koordinoval své pohyby a blížil se velkou rychlostí k nám. Na poslední chvíli jsme stačili odstrčit a letěli jsme vzduchem, zatímco ten australopiték málem spadl z větví do sedm metrů hluboké propasti. Byli jsme navýsost šťastní, že jsme se vrátili zpátky na pevnou větev pralesního velikánu, ze kterého jsme se poprvé odráželi.

"Tohle znamená záchrana na poslední chvíli," balancoval na větvi Joss. "Hele ty poslední chvíle, musíme odsud hned vypadnout, nebo tě nepozná ani tvoje máma!" okřikl jsem ho. "Však jo...uuuž se valím," cítil bolest hlavy z těžkého úderu. Hned, jak na větev dopadli i Tess a Peter, slézali jsme po silných liánách zpátky na promočenou pralesní zem, kde jsme chtěli nabrat mou drahou polovičku a utéct tlupě. Ten záhadný predátor nám ale udělal doslova čáru přes rozpočet.

Mírné samice s dětmi se schovávaly za rozzuřenými samci, kteří popadli klacky a kameny a vyrazili z mýtiny do stínu afrického pralesa za vetřelci, kteří by mohli ohrozit mláďata. Divoce řvali a byli si do prsou jako gorilí samci, byli připravení jednat, protože už věděli, jak se potýkat se svými potomky, s lidskou rasou. Nejdříve však jen pořvávali a utíkali za námi, když se po chvíli zastavili a ukazovali svou jasnou dominanci, protože nás nahnali do slepé uličky s příliš vysokým podrostem a mnoštvím šlahounů na zemi, kterou jsme předtím obešli. Přestože to byli převážně neškodní všežravci, k neznámým nepřátelům se pochopitelně nemohli chovat přívětivě. Pak se ale stalo něco, co nikdo nemohl předvídat.

Nalevo jsme slyšeli, jak něco rychle proběhlo vodou potoka, a pak z nízkého keře vylétl jako šipka gigantický pavián s obřími vyceněnými špičáky. Jeho mohutné svalnaté tělo mělo dvě ohromné svalnaté ruce s chápavými prsty a ostrými nehty, které prvního australopitéka srazily k zemi, ale svou práci dokonaly až dva skutečně ohromné špičáky, jež mu proťaly hrdlo. Všude se rozstříkla krev z jeho tepny, kterou mu pavián prorazil, a dokonce docákla i na jeho hřívu, kterou měl za hlavou na krku a na zádech i na hrudi. Svěšený paviání ocas se kýval ze strany na stranu, jak se naštvaný primát stavěl na jeho delší přední nohy. Tohle nebyl obyčejný pavián, protože měl na výšku snad metr šedesát a jen na zadních mohl měřit i k metru osmdesát a jeho agresivita se také nepodobala dnešním druhům. Bylo to něco úžasného i strašného zároveň, určitě ale nepřišel sám.

Již zmíněný paleontolog Robert Broom nepopisoval a neobjevoval jen fosílie permských savcovitých plazů, primitivních archosaurů nebo právě hominidů, ale roku 1936 popsal ještě obrovský druh paviána z dnešní Etiopie, tehdejší Habeše. Tento masivní svalnatý tvor se pohyboval po Zemi souběžně s našimi předky a pravděpodobně vyhynul na konci doby ledové před dvanácti tisíci lety, vypadal jako pavián, jehož samci byli vysocí metr šedesát a měli lebku dlouhou takřka čtyřicet centimetrů. Vědci se dnes domívají, že Dinopithecus ingens byl primárně všežravcem, ale při agresivitě dnešních druhů paviánů se dá předpokládat, že byl schopný lovit i další opice, lidoopy, hominidy a dokonce i zebry nebo další kopytníky. Jeho síla tomu nasvědčuje stejně jako početné tlupy, které nejspíš tvořil, ikdyž později potomci australopitéka nebyli vůči němu tak bezbranní.

Tento fakt podporuje nález devadesáti mladých fosilních dželady, které nahnali na jedno místo a zabili příslušníci druhu Homo erectus někdy v době před zhruba sedmi sty a čtyřmi sty tisíci lety, nutno ale podotknout, že tito lidé už ovládali oheň a větší množství opracovaných kamenných nástrojů, takže se mu dokázali lépe bránit. Jak jsme sami viděli, australopiték to tak dokonale nedokázal.

Australopitekové zaujali útočnou pozici, postavili se do půlkruhu kolem útočníka a jejich zabitého druha, ten zatím zatemnělýma očima zpod nadočnicových oblouků hleděl na ně. Jeho naštvaný výraz a stále pootevřená tlama říkala, že nebude dlouho otálet k dalšímu útoku, ale zatím snad čekal na zbytek své družiny, která se skrývala hranici této plošiny a rokle. Bylo možné, že právě v rokli měli svůj domov v jeskyních, které se skrývaly na jejím dně. To bylo ale to nejmenší, co nás trápilo, hluk a řev ostatních dinopitéků se nebezpečně přibližoval.

"Já bych dal ústup," bázlivě se toho stranil Peter. "Nemůžeme je tu nechat, dinopitekové je zabijou všechny," naštvala se nad tím Harleen. "Oni mají pramalou šanci, musíme jim pomoct," připojil se Joss. "Nepraštili tě náhodou do hlavy moc silně?" zarazilo to Petera. "Jsou skoro jako my, to mě k tomu vede," otočil se na něj. "Buď budeme kecat," přikrčila se Tess a naštvaně vystřelila dinopitekovi do zad," nebo střílet!" Ze stromů i od potoka přiskočilo pět nebo šest dalších dinopiteků, kteří nevraživě cenili své zuby a výhružně řvali, hlasivky jim kmitaly jako ručička na tachometru, a rozhodně se nehodlali vzdát. Jejich podrážděný vůdce, který dostal trefu do zad, se okamžitě obrátil a bleskovou rychlostí skočil na Tess. Jeho skok byl ale tak silný, že docílil jen toho, že skočil do změti šlahounů a lián za námi, kde se do nich zle zamotal a nemohl se vysvobodit. Jeho druhové ho ale chtěli pomstít.

Vznikal tu otevřený boj, dva dinopitekové skočili do hloučku australopitéků a jednoho samce zle potrhali svými ostrými drápy na předních končetinách, rány jdoucí do masa masivně krvácely a země pod námi byla zanedlouhou prosycena jejich krví. Bez boje jsme se ale vzdát něchtěli, tohle všechno prosycoval zoufalý křik a volání australopitéků míšené s řevem a podrážděním jejich trýznitelů, takže jsme popadli všechny dostupné zbraně a začali po gigantických paviánech pálit. Kulky se jim zavrtávaly pod pevnou chlupatou kůži, řvali bolestí a zoufalstvím nad svou prohrou, ale z nitra pralesa se jich vynořilo ještě pár dalších. Skákali po dalších samcích, ti se ale začali bránit klacky, kameny a větvemi, které jim vráželi do tlam, očí nebo hrudi. Byla ta první válka, kterou svět zažil.

Vyhrávali jsme tak tak a v tu chvíli se ozvala další bolestivá rána, dinopiteků sice ubývalo, ale jeden z nich proradně ukradl tu malou samičku, kterou jsme předtím potkali u napajedla. Popadl ji do svých předních tlap a utíkal s ní směrem po proudu potoka, za tím obrem se hnala její matka a také jeden samec vyzbrojený silným klackem. S poraněnými jedinci si už tlupa dokázala velmi jednoduše poradit, zaostřené klacky jim vráželi do hrudníků a zad, dinopitekové krváceli tak mohutně, že se hnědá půda začala barvit do červena. Leželo tu i několik mrtvých australopitéků, pámatka naším dávným předkům, ale bez obětí není vítězství, na které tak toužebně čekali.

Doběhli jsme na okraj této plošiny, kde už stál menší samec dinopiteka s malou samicí v náručí. Plakala a dobývala se matky, jenže tyran věznitel ji nehodlal pustit. Bylo to nejen dobré výkupné, ale potažmo i skvělá náhrada za ušlou kořist. Oba australopitékové sice chvíli nesouhlasili s tím, že se do jejich věci chceme plést, ale pochopili, že stojíme na stejné straně bariéry. Byl slyšet vzdálený boj i šumění vodopádu, obrovský pavián byl překvapivě ticho a jen sledoval náš pohyb, jakoby hledal záminku. "Tak a teď?" řekl s adrenalinem v krvi Joss. "Vyjednávat nebudeme," mířila na něj zbraní Tess. "Tak budeme jednat," rozeběhl se naštvaně Peter proti dinopitekovi. Naběhl do něj a ve vteřině mu vyrval malou samičku z tlap, ranou ho odrazil a Tess mu ještě vystřelila do prsou, takže ho smrtelná rána odmrštila do jezírka pod námi.

"Reskpekt kámo, fakt jakože," oddechl jsem radostně. "Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem nezůstal na základně...Je pravda, co se říká, že člověk se nikdy necítí tak naživu, jako na pokraji smrti," radostně a vyčerpaně odpověděl. Podal samičku zpátky do náruče její matky, ta ji se vší láskou přivinula k sobě a nehodlala ji pustit. Samcovy hlasivky zatím vydaly skřek plný pochopení a slov: "Děkuji." Mohli jsme si konečně vydechnout, protože i řev boje se uklidnil a utichl, nečekali jsme tak, co se ještě vynoří z podrostu pralesa. V poslední chvílí se totiž z lesa vyřítil ten samec dinopiteka, o kterém jsme si mysleli, že skončil v nezměrně promíchaných liánách a šlahounech, ale on se dostal ven a hnal si to přímo k nám. "Petere...bacha!" zakřičel na něj Joss. Peter si ho všiml v poslední chvíli, ale stačil se otočit, a když skočil, nakopl ho do břicha a on sebou plácl o hladinu napajedla. Stále byl slyšet jeho křik, ale ten utichl, jakmile ho do čelistí popadl obrovský krokodýl. Jeho čelisti stiskly a proměnily lovce v kořist, zuby rozdrtily kosti a zničily orgány. A lítý boj byl konečně skutečně u konce.