Za dlouhé roky, kdy se prehistoričtí obratlovci v čele s neptačími dinosaury dostali do moderní pop-kultury, jsme si již zvykli na některá pojmenování odkazující na různé postavy současné i minulé generace. Poslední doba ale přinesla i zvláštní pojmenování některých pravěkých živočichů, kteří nejsou ani neptačími dinosaury a ani některými dalšími velkými druhohorními obratlovci (za příklad stojí dryolestid Cronopio nebo žralok Galagadon). A pro nově popsaný druh zvláštního mořského živočicha ze siluru použili vědci při popisu přízvisko jednoho z netvorů knižního vesmíru H. P. Lovecrafta.

Mezi různě zvláštními druhy mořské fauny dominovala především doba proterozoika a kambria, kdy vznikaly velmi nevšední podoby životních forem. Sollasina, se stářím asi 430 milionů let z vrstev pozdního devonu, se ale svým bizardním vzhledem vyrovná i těm nejzvláštnějším druhům prvohorní fauny. Druhové jméno cthulhu proto nebylo zvoleno náhodně. Kredit: Elissa Martin, převzato z webu Sci-News

Pokud se někdo z Vás zajímá o hororové filmy a především o hororovou četbu, pak jistě neopomenete knihy amerického spisovatele a zakladatele moderního hororu Howarda P. Lovecrafta. Jeho knihy zná celý svět, jejich napřirozená atmosféra doslova oplývá tajemnem a v několika těchto dílech se objevuje také jeho legendární bytost zvaná Cthulhu. Má mít vlhké, zelené okřídlené tělo jako drak a kolem tlamy shluk podivných chapadel hlavonožce, zarážejícím způsobem toto zpodobnění připomíná nově nalezený živočich z hrabství Herefordshire v Anglii.

Zvláštní živočich Sollasina cthulhu má sice pouze tři centimetry na šířku, ale počítačová tomografie a skenování této zvláštní fosilie odhalilo nesčetné detaily. Celkově třináct exemplářů bylo nalezeno v již zmíněném hrabství na lokalitě nazývané Herefordshire Lagerstätte, její datace se pohybuje okolo 430 milionů let.

Popisná studie tohoto druhu se zaměřuje především na zvláštní anatomii tohoto živočicha, při bližším prozkoumání pomocí počítačového tomografu odhalilo střední část těla s do okolí čnějícími chapadly nebo podobnými výrůstky. V odborném názvosloví jde o tzv. tube feet, trubicovité nohy, které mají dnešní ostnokožci.

Vědci odhalili přítomnost těchto zvláštních útvarů a také jejich funkci, šlo o tkáně a kanály naplněné tekutinami pro pohyb a také zachycení potravy na mořském dně. Jsou takřka totožné s těmi, které najdeme u současných sumýšů, ostnokožců zvaných též "mořské okurky", ale stavba těla se středním prstencem ukázala příslučnost k vyhynulé skupině Ophiocistiodea.

Tito zvláštní živočichové se vzdáleně podobali mořským hvězdicím, ale daleko bližší byli právě sumýšům. Jejich evoluce a paleoekologie je ale dosud předmětem debat, o skupině jako takové víme stále velmi málo a také kvůli strohému fosilnímu záznamu.

Sollasina je ale v tomto ohledu vyjímkou, jak poukazuje hlavní autor studie Dr. Imran Rahman z Oxfordského univerzitního muzea přírodní historie, protože u něj známe i fosilní zbytky původního vaskulárního systému.

Právě tento taxon ukázal, jaké místo tato skupina zastupuje v evolučním stromě ostnokožců. Struktura nalezeného tvora ukazuje velmi podobné znaky s mořskými okurkami moderní doby, podle spoluautora dr. Jeffreyho Thompsona z londýnské University College velmi hodnotně přispívá k pochopení evoluce sumýšů a prehistorických příbuzných této skupiny. Skvělý stupeň zachování ukázal některé dosud neznámé charakteristiky, takže je možné, že vzhled mořských okurek, tak, jak je známe dnes, se drasticky proměnil za posledních 430 milionů let.

Savci jsou v dnešní době, hned vedle ptáků, asi tou nejznámnější a jednou z nejrozšířenějších složek fauny na suché zemi. Vděčí za to i faktu, že my samotní mezi ně patříme, široké spektrum jejich druhů ale je a především bylo daleko rozšířenější. Nový výzkum navíc přináší velmi zajímavou hypotézu o evoluci mamutů srstnatých (Mammuthus primigenius) a člověka neandertalského (Homo (sapiens?) neanderthalensis), podle které se obě tyto nepříbuzné evoluční větve savců vyvíjely s velmi podobným genetickým kódem. Pokud ano, dokázalo by to daleko více přispět k pochopení závislosti jednotlivých nepříbuzných rodů v různých ekologických nikách. Co tedy studie přednáší?

Ačkoliv mamuti stepní (Mammuthus trogontherii) nepatřili mezi druhy, které by se vyskytovaly primárně v ledových tundrách a tajgách, stále se jednalo o obyvatele poměrně studených oblastí. Jednalo se také o jedny z největších druhů mamutů, na výšku měřil zhruba čtyři a půl metru a vážil i čtrnáct tun, přičemž se pohyboval v pleistocénu od Číny po Španělsko. Kredit: Dmitrij Bogdanov, převzato z Wikipedie

Ke klasickému obrazu krajiny doby ledové určitě patří alespoň jeden velký srstnatý mamut s jeho mohutnou šíjí, vystouplým čelem, obřími kly a dlouhým chobotem. V pozadí tuto scenérii, mimo dalších úžasných tvorů této doby, dotváří i skupinka zástupců neandertálců s mohutným nosem a robustním hrudním košem, všichni odění v kožešinách. Studie vědců z izraelské Univerzity v Tel Avivu navíc ukazuje na jistou paralelu mezi evolucí mamutů a našich prehistorických předků. Oba druhy si mohly být blíže, než jsme dosud předpokládali.

 Původní hypotéza byla založená na předpokladu, že se mamuti i naši pravěcí předci vyvýjeli za podobných podmínek ale s rozlišnými genetickými předpoklady. Vědci také pracovali se vzájemnou interakcí obou druhů.

Jak uvedl hlavní autor studie, Prof. Ran Barkai z katedry Archeologie a starověkých blízkovýchodních kultur, neandertálci museli být určitým způsobem závislí na příjmu kalorií z mamutího masa. Podle jeho slov byli tito lidé závislí až do té míry, že fyzicky přežívali ve velkých počtech pouze na úkor těchto savců.

Pro posouzení celé této problematiky proto vědci použili studie dosud známých genů obou druhů a tzv. alel, tedy zmutovaných alternativních genů se stejným místem na chromozomu, na kterém byl jejich předchůdce.

Zkoumané geny LEPR ukázaly vysokou schopnost tvořit podkožní tuk a udržovat v celém těle rovnoměrně rozložené teplo, geny MC1R a SLC7A11 pigmentaci kůže a srsti po těle a třetí skupina genů aktivitu tvorbu keratinu. Bylo až zarážející, jak si skupiny těchto genů u obou druhů byly podobné. Vědecký tým se nechal slyšet, že jsou to dobré argumenty pro podporu teorie o konvergentní evoluci prostřednictvím molekulární podobnosti genů nebo jejich částí.

Pokud by tomu tak bylo, výrazně by to mohlo poodhlait konvergentní evoluci některých dalších druhů savců v celém geologickém věku.

U mamutů a neandertálců to je navíc ještě zajímavější v ohledu jejich sociální determinace, jelikož i současní chobotnatci vytvářejí sociální společenství, u mamutů tomu nejspíš nebylo jinak. Tyto dva druhy poměrně (přestože skutečné srovnání mamuta a neandertálce na poli inteligentního myšlení má velký rozdíl) inteligentních savců se tedy musely střetávat i na jisté sociální úrovni v podobě křížení jejich migračních tras nebo jiných událostech.

Výzkum tedy prokázal jistou podobnost genů obou druhů savců, které mají velmi vzdáleného společného předka. Badatelé z vědeckého týmu jsou tedy přesvědčeni, že genetické podobnosti mamutů a prehistorických předků člověka jsou výsledek evoluce ve stejném prostředí za stejných podmínek u tak odlišných živočichů.

Znamenalo by potom poměrně zásadní průlom v pochopení a aplikování konvergentní evoluce na další druhy a skupiny fosilních savců. Závěrem také dodávají, že pokud jsou evoluční cesty lidí a chobotnatců takto spjaty, daleko více bychom měli bojovat proti koupi slonoviny a bezostyšnému zabíjení těchto majestátních tvorů.

Hovoříme-li o prehistorických předcích současných kytovců, málokterá publikace nebo příspěvek opomene primitivní archeocety (Archaeoceti) a především jejich zvláštní typy jako byli psu podobný Pakicetus nebo zvláštní semiakvatický Rodhocetus. Oba rody se vyskytovaly na území dnešního Středního východu, tam kde v paleocénu a eocénu leželo rozsáhlé moře Tethys. Vědce proto velmi překvapil nález, který přišel z jihozápadního Peru, z lokality Playa Media Luna v pobřežní poušti. Před 43 miliony let se tam totiž procházela čtyřnohá velryba.

Čtyřmetrový kytovec druhu Peregocetus pacificus, který se potápí pro svou rybí potravu. Jeho nález výrazně rozšířil paleogeografii celé čeledi Protocetidae, jelikož do té doby byli známí její zástupci pouze z oblasti severní Afriky, Středního východu, Indie, částí Evropy a jihu Severní Ameriky. Kredit: Alberto Gennari, převzato z webu Sci-News

Vývoj prvních předků současných kytovců probíhal před asi 55 miliony let na území současného Pákistánu, Indie a Íránu, přestože se za krátkou dobu rozšířili tito savci do severní Afriky a jižněji položených ještě zaplavených částí Evropy. Teprve o několik dlouhých milionů let později se některé typy přesídlily přes Atlantický oceán na jih současných Spojených států. Velké rozpětí se zdálo být konečné, nově objevený jedinec z pobřeží Peru, ale ukázal, že primitivní předci velryb se dostali na jižní polokouli daleko dříve, než jsme předpokládali.

 Souvrství Yumaque, geologická formace spadající do pánve Pisco, vydalo už roku 2011 fosilii zvláštního mořského živočicha z doby středního eocénu, jeho stáří se pohybovali okolo 43 milionů let. Nalezené pozůstatky svědčily o zvláštním druhu vodního predátora dlouhého asi čtyři metry, stavba jeho končetin mu ale umožňovala i chůzi po pobřeží.

Až v tomto roce byla uveřejněna popisná studie týmu italských, peruánských, francouzských a nizozemských paleontologů, která materiál popisuje jako nový rod Peregocetus pacificus. Nalezené fosilie ukázaly zvláštní směsici znaků na kostře tohoto tvora a před vědce položil další součást zaniklých evolučních linií kytovců.

Hlavní autor studie, Dr. Olivier Lambert z Belgického královského institutu přírodních věd, poukázal na adaptace poukazují na velmi dobrý a efektivní způsob pohybu v obou prostředích. Podobal se tedy velké vydře nebo bobrovi. Tento kytovec má znaky (jako kopytovité drápy, morfologie končetin) vhodné pro chůzi na suché zemi, tak takové (utváření ocasu pro plavání podobné současných kytovcům, stavba kostry), které se hodí plavání v mělkých mořích.

Přestože peregocetové a jejich nejbližší příbuzní jako Rodhocetus nebo Protocetus nepředstavují přímé předky velryb, delfínů nebo kulohlavců, směsice jejich znaků na kostrách je obdivuhodná. Sám osobě je tento peruánský druh zvláštním, jak moc se v některých ohledech podobá pokročilejším druhům jako byli Himalayacetus nebo známý Ambulocetus.

Pro skupinu je ale jeho objev významný především z paleogeografického hlediska pro všechny druhy kytovců, jak fosilní, tak recentní. Představuje nejstaršího dosud nalezeného kytovce na jižní polokouli, navíc je starší než všechny dosud nalezené druhy v Severní Americe.

To autory studie přivedlo na myšlenku, že se původní archeoceti dostali do oblasti obou Amerik přes jižní část Atlantického oceánu do současné Jižní Ameriky a odtamtud se teprve šířili na sever. Naznačovala by to poloha Afriky, Jižní Ameriky i současné Panamské šíje, která v té době byla mělkým mořem mezi pevninskými bloky. Podle vědců se tam velryby dostaly z jihozápadní Afriky.

Hypotéza je sice v celkem rané fázi vývoje, avšak není zcela nepravděpodobná. Přesto bychom potřebovali daleko více fosilních nálezů na její prokázání, výzkumy a hledání dávno zaniklého rodokmenu velryb ale dosud pokračuje.