Po měsíční odmlce, vracím se do této rubriky s přispíváním nových článků o aktuálním dění v oblasti výzkumu prehistorie a záležitostí s ní spojených. Důvodem mé nepřítomnosti byly povinnosti spojené se studiem, které mě donutily ustat s přispíváním na dobu neurčitou, ale po dobu prosince až do Vánoc by se nové příspěvky měly přinejmenším zde objevovat. Omlouvám se tedy, že sem pravidelně neproudily nové příspěvky, ale od dnešního data se obnoví jejich třídenní interval přispívání.

...

Je nepopiratelné, že neptačí dinosauři (Dinosauria) byli transkontinentálně se vyskytující a dlouho prosperující skupinou, která pravděpodobně osídlila všechny plochy pozemské souše (snad vyjma některých menších ostrovních celků) a současní ptáci (Aves) tento prim zachovávají. Jejich druhohorní příbuzní a předci se vyskytovali na všech kontinentech, větších souostrovích i za polárními kruhy, ale ne ve všech státech světa byly jejich fosilie zatím nalezeny alespoň v podobě kosterních pozůstatků. Zajímavé ovšem je, že se stoupající úrovní výzkumu těchto obratlovců začíná přibývat i zemí či závislých území, ve kterých jejich nezpochybnitelné fosilie byly nalezeny vůbec poprvé. Jde například o Saúdskou Arábii, Tádžikistán, Laos, Keňu, Ekvádor i Českou republiku, takže je v současné době lépe představitelné šíření, rozvoj a evoluce těchto druhů - mapa států, kde byl jejich výskyt prokázán na základě fosilních pozůstatků kostí, vajec nebo stop je v současné době téměř úplná. Proto je v tomto ohledu paradoxní, že zatímco ve Spojeném království, které podstatnou část prvotního výzkumu těchto vyhynulých živočichů drželo vedoucí příčku nově popsaných druhů ze svého území a právě zde také poprvé v roce 1841 sir Richard Owen použil označení “dinosaurus”, tak v sousedním Irsku, které se od něj odtrhlo po vleklé občanské válce v roce 1922, byly fosilie neptačích dinosaurů popsány až v tomto roce. Přestože zatím letopočet 2020 nabídl velké množství různě závažných zvratů, tyto nálezy by alespoň na poli dinosauří paleontologie mohly představovat dobré zprávy. Jsou prvními zdokumentovanými zkamenělinami této skupiny na území ostrovního keltského státu a ukazují nám, jak probíhala výměna a přesuny fauny v době spodní jury v oblasti severního Atlantiku. Přestože jejich fosilie pocházejí z oblasti Severního Irska, spadajícího stále do Spojeného království, jsou nepopiratelně prvními druhy nalezenými na ostrově, kde oba státy leží, a právě z tohoto důvodu jsou důležité.

Teropodi (Theropoda) z užšího kladu Neotheropoda, jako tento Halticosaurus longotarsus ze svrchního triasu, geologických věků nor až rét, Německa, patrně tvořili běžnou složku fauny v oblasti současného ostrova Irsko a dle nalezených fosilií se zde vyskytovali, byť v menších počtech. Společnosti jim, dle prokazatelných nálezů, dělali tyreoforani (Thyreophora) blízcí či přímo spadající pod známý rod Scelidosaurus. Fauna těchto obratlovců zde existovala v době spodní jury, přitom se podobají formám odjinud z Evropy a nejedná se tedy pravděpodobně o izolované ostrovní formy. Kredit: převzato z webu A Dinosaur A Day

Dinosauři byli rozšíření po všech pevninských masách a všech kontinentech, od Severní Ameriky po Austrálii a od Antarktidy po Asii, a je velice dobře možné, že jejich ostrovní a dosud neobjevené populace osídlily i oblasti poměrně daleko od nejbližších větších pevnin, kde je jejich výskyt spolehlivě prokázán. Limituje nás, v tomto ohledu, pouze fosilní záznam, který je mnohdy mnohem více kusý než u jiných dominantních skupin terestrických obratlovců, což je dáno také stářím vrstev ukládání. Nicméně, domněnku o tom, že neptačí dinosauři byli rozšířeni na veškerých větších kusech suché země, a to někdy daleko od pevnin odděleni mořskou hladinou, podporují i nálezy této skupiny například na Novém Zélandu, Špicberkách, Blízkém východě nebo Japonsku (v posledním případě pouze připojím, že zde byla fauna neptačích dinosaurů poměrně hojná a Japonské souostroví bylo v době druhohor pravděpodobně alespoň po určité časové intervaly spojeno s asijskou pevninou). Obdobně si vedou i nové nálezy ze Severního Irska, nicméně proti většině asambláží neptačích dinosaurů z oddělených pevnin jsou zajímavé v jejich stáří a také ve faktu, že právě jimi se dá nejméně z části prokázat transfer fauny mezi Irskem a Velkou Británií.

Geologické vrstvy, které již v minulosti mohly evropským paleontologům poskytnout představu o přelomu triasu a jury, včetně jejího spodního průběhu, jsou dnes pro prostor tvořen Britskými ostrovy, Severním mořem, státy Beneluxu a Německem nazývány souhrnně jako Lias a odkazují na jedno z označení jurských hornin v době počátku zkoumání geologických období. Stratigraficky spadají do doby svrchního triasu (geologický věk rét, před zhruba 203 miliony let) až střední jury (geologický věk toark, před zhruba 174 miliony let) a pozůstatky neptačích dinosaurů jsou v nich poměrně časté, především ovšem ichtyosaurů (Ichthyosauria), plesiosaurů (Plesiosauria) a dalších mořských druhů převažují.

V počátcích výzkumu prehistorické Země sloužily vrstvy Liasu, na Britských ostrovech také známé jako tzv. Modrý Lias, vědecké veřejnosti k poznání světa, ve kterém vládli plazi, a tento účel plní ve své podstatě dodnes.

Tyto mnohdy mocné sedimenty jsou tvořeny někdejšími mořskými usazeninami ze své větší části, v některých oblastech ovšem existují také usazeniny terestrické a mezi podobné lokality patří několik části Anglie nebo Německa. Naštěstí nejsou fosilie suchozemských obratlovců v mořských sedimentech zcela neojedinělé (mezi referovanými neptačími dinosaury jde například o rody Sarcosaurus a Ohmdenosaurus), což bylo výhodou i při objevu poměrně zásadních jurských fosilií v severní části ostrova Irsko.

Jak bylo řečeno v úvodu, fosilie neptačích dinosaurů zde prokazatelně nebyly identifikovány, což se změnilo až na konci listopadu tohoto roku. Je velice pravděpodobné, že další fosilie této skupiny zde budou ještě v budoucnu objeveny, ale autoři popisné studie obou exemplářů z keltského ostrova poukazují na důležitý fakt a sice, že druhohorní sedimenty zde nejsou zastoupeny tak početně.

Vědecká skupina složená z paleontologů Portsmouthské univerzity a Queen’s University se sídlem v Belfastu vytvořila studii týkající se fosilií nalezených v uloženinách bývalého mořského dna, ze spodnojurských uloženin ostrova Islamangee na východním pobřeží severoirského hrabství Antrim. Nacházely se v depozitáři muzea v Ulsteru, kam je daroval nálezce, učitel a také sběratel fosilií, Roger Byrne společně s dalšími, jím nasbíranými exempláři jurského stáří.

Jejich stáří a přibližné místo nálezu potvrdila analýza popisné studie pod vedením Mikea Simmse, kurátora muzejních sbírek a paleontologa ve službách Národního muzea Severního Irska, který spolupracoval s dalšími britskými výzkumníky včetně například profesora Davida Martilla a Rogera Smytha z Univerzity v Portsmouth a také Patrick Collins z Queen’s Univerzity v Belfastu.

Referované pozůstatky jsou fragmentární povahy (tvořené femurem/kosti stehenní a částí kosti holenní/tibii), nicméně dovolily paleontologům dostatečně poznat, komu vlastně patřily a odhadnout, jaké jejich původce plnil ekologické niky. Autorům, jak bylo již výše zmíněno, se podařilo fosilie datovat do vrstev Modrého Liasu a to přesněji do geologického věku hettang, před přibližně 200 miliony let.

Původní předpoklad pro oba nálezy byl, že patří pravděpodobně stejnému druhu živočicha - konkrétní představu ovšem paleontologové poměrně dlouhou dobu neměli.

Analýza nalezených fosilií ovšem ukázala překvapivou skutečnost, sice přes nález v mořských sedimentech patřily fosilie dvěma různým živočichům. Paleontologové použili na jejich rozbor vnitřních struktur, vnějšího tvaru a celkové morfologie, čímž odhalili jejich pravou podstatu. Zkamenělé elementy představovaly 2 různé morfotypy, z nichž jeden vykazoval poměrně lehkou, gracilní stavbu a tenké stěny odpovídající nejlépe teropodním dinosaurům (Theropoda), zatímco druhý byl poměrně mohutný, s hustou vnitřní kostní tkání a silnými stěnami odpovídající spíše pomaleji se pohybujícím, robustním herbivorům.

Fosilie tedy patřily 2 různým druhům irských neptačích dinosaurů, z nichž první jmenovaný autoři srovnali s poněkud mladším a výše zmíněným rodem Sarcosaurus ze střední Anglie.

Podle nich mu mohl jeho možný severoirský příbuzný odpovídat nejen velikostně, ale i postavením v ekologických nikách. Pravděpodobně tedy šlo o oportunistického predátora, který, vedle aktivního lovu suchozemských obratlovců včetně dinosaurů, procházel mořské pobřeží a hledal vyplavená těla amonitů (Ammonoidea) nebo mořských plazů. Možná právě to byl důvod, proč se jeho fosilie dochovala v mořských usazeninách, kdy jeho tělo mohlo ležet na pobřeží a příliv ho odplavil na volné moře. Vzhledem k problematice, která se kolem samotného sarkosaura vytvořila, ovšem srovnání ještě není zcela prokazatelné a potřebuje další prodiskutování.

Druhou jmenovanou fosilii srovnali autoři s “obvyklým podezřelým” - svou stavbou nejvíce po srovnání odpovídala rodu Scelidosaurus, tedy tyreforanovi z oblasti Britských ostrovů (a možná také dalších oblastí bývalé severní Pangeyi) o celkové délce kolem 4 metrů a váze přes 270 kilogramů. Jde o poměrně známý druh neptačího dinosaura z počátku jurského období, ale o jeho ekologii stále nevíme množství informací a i objevy z ostrova Irsko mohou v tomto ohledu přispět.

Na rozdíl od teropoda, který byl nalezen ve stejných vrstvách, totiž mohl tento severoirský příbuzný nebo zástupce rodu Scelidosaurus být v oblasti mořského prostředí přirozeně.

V popisné studii obou exemplářů totiž prof. Martill poukazuje na zajímavý fakt, že dosud nalezené a prokazatelné exempláře tohoto rodu byly do jisté míry asociovány v blízkosti mořského prostředí a vyslovil zajímavou myšlenku, že skelidosauři se možná zdržovali na pobřeží či dokonce ve vodě úmyslně. Přirovnává k nim současné leguány mořské (Amblyrhynchus cristatus), nicméně dodává, že jde pouze o spekulaci. Do budoucna by ji ovšem mohly podpořit jiné studie, zůstává tak otevřeným koncem této referované práce.

Podobnost obou nálezů s těmi lépe známými nicméně ukazuje, že zde pravděpodobně mezi oblasti severní, západní a možná i střední Evropy docházelo k přesunu fauny neptačích dinosaurů už ke konci triasu a začátku jury.

Závěrem, paleontologové zhodnotili poměrně zajímavé svědectví o existenci neptačích dinosaurů v Severním Irsku, poprvé v historii celého ostrova Irsko. Ačkoliv se fosilie nedají zcela jednoznačně přiradit k určitému druhu neptačího dinosaura, nicméně do budoucna to není vyloučené, jsou důležité pro jejich poznání a rekonstrukci jejich severoevropského rozšíření v době spodní jury.

Jako poznámku pouze připojím, že obě fosilie by měly být vystaveny v expozici muzea v Ulsteru, nicméně negativní vývoj koronavirové pandemie ve Velké Británie zatím otevření fosilií veřejnosti brání.

Latinskoamerická dinosauří paleontologie získala mimořádný věhlas po objevech úžasných druhů těchto živočichů v argentinské Patagonii ve druhé polovině 80. a začátku 90. let minulého století, kdy z těchto míst přišly objevy jedněch z největších suchozemských tvorů, které Země za svou dobu nosila. Šlo kupříkladu o rody Giganotosaurus, který byl svého času prohlašován za největšího dravého terestrického živočicha, Mapusaurus, Puertasaurus nebo Argentinosaurus, který i dnes představuje patrně největšího dobře známého suchozemského tvora. Ty pomohly povznést paleontologii neptačích dinosaurů (Dinosauria) v této jihoamerické zemi na vyšší úroveň, záhy se fosilie této skupiny podařilo ve větších počtech a lepší kvalitě, než v jakých a v jaké kvalitě v nich byly nalézány předtím, odkrýt také v Brazílii, Uruguayi nebo Chile a přidávaly se i nálezy z Mexika. Prosluly taktéž objevy z lokality Auca Mahuevo v Argentině, na které byla nalezena kvanta dinosauřích vajec a u některých i s embryi uvnitř, nakladli je sem sauropodi (Sauropoda) v době svrchní křídy mezi 93 až 84 miliony let. Fosilie tohoto typu, tedy dinosauří vejce, byly posléze nalezeny na mnoha dalších místech Latinské Ameriky a to včetně Mexika, kde se, podle nově vyšlé studie, podařilo zatím poprvé rozpoznat původce několika zkamenělých skořápek bez přítomnosti embrya uvnitř vejce. Paleontologové pod vedením Abela Morena a Nerith Elejalde-Cadenové publikovali práci týkající se mikroskopického výzkumu dinosauřích vajec z poloostrova Baja California, geologické formace El Gallo o stáří geologického věku kampán. Před přibližně 75,2 až 74,5 miliony let se zde rozkládaly subtropické lesy a nalezená fauna pozdně křídových obratlovců potvrzuje zdejší biologickou rozmanitost. Vejce v této oblasti ale neměly zjevného původce a vědecká skupina se tedy rozhodla se na jejich zařazení podívat z jiné perspektivy.

Mexické dinosaury v současnosti reprezentuje přibližně 10 až 11 platně popsaných rodů, ale mnohem více dalšího fosilního materiálu je zatím nepopsáno a nepojmenováno, a několik dalších platně popsaných rodů se nachází i v jiných oblastech vyjma mexického území (například rozšířený rod Kritosaurus). Zde je vyobrazen středně velký až velký ceratopsid (Ceratopsidae) Coahuilaceratops magnacuerna o délce zhruba 6 až 7 metrů a váze až 5 tun, který se pohyboval po východním Mexiku ve stejné době, kdy jeho velmi vzdálení, bipední příbuzní na západě země kladli svá vejce. Až po více než 74 milionů let jsme ale schopni opětovně rozpoznat, kdo byl jejich skutečným původcem. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie 

Na území Mexika byly v poslední době učiněny velké objevy a posuny ve výzkumu paleontologie neptačích dinosaurů, za poslední poměrně význačný objev můžeme označit nově popsaný rod Paraxenisaurus z čeledi Deinocheiridae, který patřil k robustním a poměrně velkým ornitomimosaurům (Ornithomimosauria), a podporuje hypotézu o výměně fauny mezi severoamerickým a asijským kontinentem. Také přibývají fosilie neptačích dinosaurů z doby spodní a rané střední jury, ukazují asambláže organismů vyvíjejících se nebo přecházejících touto částí světa na pozadí rozpadajícího se superkontinentu Pangea. Ani objevy fosilních vajec nejsou pro paleontology v tomto státě hraničícím s dnes tolik diskutovanými Spojenými státy ničím novým, vyskytují se zde ootaxony jako Prismatoolithus a vedle nich větší množství roztroušených skořápek nejasného původu. Konečně, zachovaná dinosauří hnízda jsou spíše záležitostí jiných zemí a oblastí, recentní nálezy z Japonska ale přinášejí naději, že hnízda v perfektním stavu zachování bude možné v budoucnosti nalézt i zde. Zbytky skořápek a vajec jsou tedy pro paleontology materiálem, se kterým musejí častěji pracovat a odhadovat, který druh je v dané oblasti zanechal.

Na základě znalostí, které byly za dobu výzkumu tohoto typu dinosauřích fosilií získány, se rozhodla výše jmenovaná paleontologická skupina porovnat některé fosilní části původních vajec nalezené ve svrchnokřídovém souvrství El Gallo na poloostrově Baja California v západním Mexiku. Z tohoto souvrství pocházejí fosilie poměrně velkého množství dosud nepopsaných dinosaurů, popsané rody druhy zahrnují taxony Magnapaulia laticaudus, Gryposaurus sp., cf. Chirostenotes a cf. Troodon formosus. Nacházejí se zde ovšem také fosilie tyranosauridů (Tyrannosauridae) nebo ankylosauridů (Ankylosauridae) a zřejmé, že zdejší neptačích dinosaurů byla mnohem širší a pestřejší.

Právě jmenovaní hadrosauridi (Hadrosauridae) a troodontid (Troodontidae) jsou ale pro tuto studii zásadní. Výzkum vajec neptačích dinosaurů prokázal, že na základě mikroskopického rozboru skořápek můžeme znát, jakými procesy si procházela matka při nošení vajec ve vejcovodech, jejich vývoji, a jaké podmínky v době její březosti panovaly. Dále také tyto struktury také odlišují jednotlivé čeledi a větší dinosauří klady, za porovnání s vejci, které ke konkrétní skupině můžeme přiřadit.

Jinými slovy, na základě struktury skořápky mohli paleontologové zjistit, zda živočich, který je zanechal, byl herbivor, omnivor nebo predátor.

Analyzováno bylo pět vzorků, z nichž rozbor ukázal, že 3 patří pravděpodobně hadrosauridům, další vzorek patří druhu z čeledi troodontidů a poslední se nepodařilo uspokojivě přiřadit k určité užší skupině. Odráželo se to na stavu jeho zachování, protože byl poškozený. Pravděpodobně tedy vejce nakladl jeden z výše zmíněných zástupců, které můžeme v souvrství El Gallo nalézt, ale mohla by patřit i dosud nepopsanému nebo neznámému hadrosauridovi. Pokud další jmenované vejce patřilo rodu Troodon, bylo by pravděpodobně prvním objevem tohoto rodu v Mexiku, ale mohlo by patřit dalším zástupcům čeledi, které nalézáme ve stejných vrstvách. Konečně, fosilie troodona jsou dnes založena na poměrně fragmentárních zbytcích a někdy považovány za dubijní.

Po přesnějším určení, komu vejce patřila, analyzovali autoři zbytky znovu a to za pomoci elektronové mikroskopie. Prozkoumána byla vnější i vnitřní stavba skořápky a poté i průřez.

Zatímco u troodontidů paleontologové rozpoznali hladký povrch zkoumaných fragmentů se silnými a krátkými výběžky ve dvojvrstvě s póry, u dalších 3 vzorků se podařilo na povrchu objevit nepravidelné, tzv. mammilární kužely (struktury z uhličitanu vápenatého na vnějším pevném povrchu skořápky) uspořádané paralelně s nepravidelnými póry na povrchu skořápky. Vzorek neznámého původu vykazoval potom podobnosti spíše s druhým případem, a proto paleontologové usoudili, že je pravděpodobná jeho příslušnost také k čeledi Hadrosauridae.

Alternativně, skořápky by za určitých okolností mohly reprezentovat zbytek po vejci nám dosud neznámého ceratopsida nebo pachycefalosaurida (Pachycephalosauridae). V úvahu pravděpodobně nepřichází například ankylosaurid, protože jejich vaječná skořápka byla dost možná odlišné stavby vzhledem k jejich evoluční vzdálenosti od hadrosauridů. Vzorek, jak poznamenávají autoři, je ale bohužel poškozený a konkrétní závěr naznačující odlišné zařazení tedy nelze stanovit.

Studie poskytla první podobný rozbor fosilních vajec v oblasti Mexika a velmi pravděpodobně i Střední Ameriky obecně. Tyto výsledky jsou poměrně zajímavé a ukazují, že tyto rody se zde rozmnožovaly a hnízdily zde, blízko bývalého mořského pobřeží. Tímto se velmi podobají například nálezům v Montaně a Kanadě, kde také hadrosauridi přicházeli klást vejce do záplavových, pobřežních nížin.

Hlavní smysl práce bylo ovšem správně zhodnotit procesy, které ovlivnily růst a vývoj skořápek troodontidů a hadrosauridů a tvorbu mikrostruktur na jejich povrchu. Chemickým a analytickým rozborem zkoumaných fosilií autoři zhodnotili, že zdejší druhy byly ovlivněny okolními podmínkami na podobné úrovni jako jejich příbuzní ze severnějších poloh.

Vývoj prvních tetrapodů (Tetrapoda) a jeho taje byly dlouhou dobu limitovány minimem známých pozůstatků z doby, kdy probíhal, a paleontologové i komparativní (srovnávací) anatomové z éry fosilních objevů 19. a téměř celého 20. století byli závislí na poměrně malém množství záznamů. Ohledně evoluce prvních suchozemských živočichů také nepanovalo jasno - až do 30. Let minulého století byli vědci přesvědčeni, že se vyvinuli v průběhu spodního karbonu a to pravděpodobně tím, že velké lalokoploutvé ryby (Sarcopterygii) uvízly v tůních po ústupu velkých ploch vnitrozemských jezer a řek, a z nich se vyvinuli první tetrapodi. Dnes poměrně bezpečně víme, že tomu tak téměř určitě nebylo a první čtyřnozí živočichové nebyli ani zdaleka suchozemští tvorové a dávali přednost vodnímu prostředí. Konečně, například i věhlasné rody Acanthostega a Ichthyostega byly převážně vodními živočichy, kteří se na souš pravděpodobně přemísťovali pouze při nepříliš častých příležitostech. Paleontologové z univerzity v Uppsale ovšem přišli s teorií, která je čímsi jako kompromisem mezi zastánci názoru o nádržích s velkými lalokoploutvými rybami a modernější interpretací evoluce prvních tetrapodů a jejich rybích předků. Jejich práce uvádí, že k vývoji prvních suchozemských obratlovců, či živočichů schopných ji obývat, mohly výraznějším způsobem přispět rozsáhlé změny výše hladiny světového oceánu a střídavé zaplavování níže položených ploch souše. Dle jejich výzkumu, tyto po několik milionů let opakující se změny mohly markantně zasáhnout do evoluce rybovitých obratlovců a to nejen lalokoploutvých ryb, ale také ryb paprskoploutvých (Actiopterygii). Výsledky jejich výzkumu byly publikovány na konci října tohoto roku ve švédské edici Proceedings of the Royal Society.

Ryby lalokoploutvé, nebo také svaloploutvé, se prokazatelně objevují ve vrstvách svrchního siluru a ve stejnou dobu se už pravděpodobně rozdělily jejich evoluční linie do pozdějších forem včetně předků dvojdyšných (Dipnoi), latimérií (Coelacanthiformes) i tetrapodů. Zde na rekonstrukci jde o rod Onychodus, který byl v době středního až svrchního devonu rozšíření v oblasti východu Severní Ameriky, v Austrálii i severozápadní Evropě. Obýval mělká moře v kritickém období, do kterého autoři výše zmíněné studie promítají dobu velmi nestálých a vysokých přílivů - ty podle nich odstartovaly další významnou etapu rybí evoluce. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Přesun mořského života do suchozemských ekosystémů je dodnes předmětem debat, a některé paleontologické objevy posledních dekád ukazují náznaky tohoto transportu v době mnohem starší, než jsme dosud předpokládali. Možné objevy primitivních ekosystémů poblíž sladkovodních zdrojů ve vnitrozemí pocházejí z doby svrchního ordoviku, poukazovaly by na výskyt nám dosud neznámých druhů pavoukovců (Arachnida), stonožkovců (Myriapoda) a cévnatých rostlin. Bylo by jistě vzrušující a nové studovat tyto paleoekosystémy blíže, ale zatím si musíme vystačit s lépe prozkoumanými, mladšími silurskými typy prostředí a nálezů, které stejné oblasti ukazují v lépe zpracovatelné a dokazatelné podobě. Nepopiratelné ovšem je, že se na souš poprvé dostaly primitivní rostliny, houby a bezobratlí živočichové a to poměrně dlouho před obratlovci (zvláště pokud mluvíme o houbách, řasách nebo sinicích), kteří se poprvé objevují ve fosilním záznamu v době raného svrchního devonu. Tento geologický útvar je pro tento jev, masivního rozrůznění suchozemských ekosystémů a přechodu pokročilejších živočichů blíže k nim, známý, poměrně oprávněně. A také, je mezi nadšenci i laiky znám jako “věk ryb”, období jejich masivní diverzifikace a evoluce zcela nových skupin na pozadí ústupu některých starších.

Pro paleontology zbytku dvacátého století, především poválečné Evropy, byla hlavní destinací ucelená teorie o vývoji suchozemských obratlovců ve stejnou dobu. Z uhelných slojí byly některé druhy, jako Pholidogaster nebo Eogyrinus, známy již z dřívějších dob, ale ty pocházely až z pozdějšího karbonu. Zatímco například Thomas Henry Huxley rozeznal, že první jmenovaný z nich sdílel pravděpodobně se svými předky vodní prostředí, pozdější věhlasní odborníci jako Gunnar Säve-Söderbergh naopak považovali objevené rody Acanthostega a Ichthyostega za převážně suchozemské, vedoucí k evoluci všech pozdějších terestrických obratlovců s pomyslným závěrem u rodu Homo.

Jak bylo řečeno v úvodu, existuje dnes do jisté míry překonaná hypotéza o evoluci těchto forem, kterou právě na základě nich (a fosilií ze Severní Ameriky a Pobaltí - rody Eusthenopteron, Panderichthys nebo Elpistostege) vytvořili odborníci na toto téma teorii o izolovaných populacích velkých lalokoploutvých ryb, předků tetrapodů. Dle ní, ve vnitrozemských jezerech žily skupiny těchto ryb, a když jim přestala velikostně či potravně stačit, musely si vyvinout nohy a překráčet do jiného z nich. S nimi si musely vyvinout i plíce, aby mohly dýchat vzdušný kyslík.

Dnes je překonána množstvím poměrně přesvědčivých důkazů, které svědčí o opaku. První tetrapodi obývali vodní prostředí a to převážně, na rozdíl od toho, jak je dříve věda chápala. K vývoji končetin navíc mohly přispět i jiné příčiny než ryze pozemské záležitosti. Ačkoliv je tato teorie vzrušující, je nutné jen z vědeckého principu zůstat nohama více na zemském povrchu. Radiace rybovitých obratlovců v devonu může být navíc dobře vysvětlena velice rapidně se měnícím klimatem devonu a jeho podmínkami.

Ostatně, s touto více konzervativní verzí by se do jisté míry mohla ztotožnit i studie pod vedením Pera Ahlberga z univerzity v Uppsale. Po sadě matematických výpočtů a simulací jeho vědecká skupina, ve spolupráci s britskými vědci, přišla s názorem, že od doby svrchního siluru do doby středního devonu, před zhruba 420 až 380 miliony let mezi geologickými věky pridoli až frasn, existovalo na Zemi podnebí podporující tvorbu vysokých přílivů a odlivů. Právě to spatřují jako katalyzátor velké diverzifikace ryb do podoby dnešních druhů a jejich potomků.

Rozdíly vysokého přílivu a odlivu byly přítomny v sedimentech z tohoto období na několika místech světa již dříve, ale nikdy nemohly být stanoveny jejich konkrétní odečty. Nutno podotknout, že kontinenty měly v tuto dobu jiné rozpoložení - vzorky ve studii jmenované se koncentrovaly kolem zaniklého oceánu Paleotethys a pocházely z devonských uloženin Číny, ale také některých dalších lokalit. Tato konkrétní byla vybrána z důvodu, které jsou uvedeny níže.

Při výzkumu paleontologové nezohlednili pouze tloušťku a rozbor sedimentů z této doby, ale také další faktory, které jsou astrofyzikálního rázu. Z toho důvodu se výzkum netýkal pouze paleontologů, ale také paleogeografů a zástupců jiných vědních oborů, protože pro vypočtení velikosti rozdílu přílivu a odlivu po dobu několika desítek milionů let.

Jako součást celého systému bylo v potaz vzato působení Měsíce, který byl v době devonu mnohem blíže Zemi a jeho působení na oceány a moře bylo tedy logicky tímto umocněno. Navíc, dny v závěru siluru a počátku devonu byly kratší a trvaly zhruba 21 hodin, cykly se tedy měnily s tím, čím více se období blížilo současnosti.

Zohledněním těchto faktorů dokázali vědci pro danou oblast jižní Číny stanovit, že se zde periodicky objevovaly přílivy a odlivy s rozdílem až čtyř metrů. Vědce tato oblast zaujala z prostého důvodu - objevují se jedni z prvních zástupců kostnatých ryb a zde začíná jejich evoluční radiace poprvé nabírat na síle. Můžeme zde najít zástupce lalokoploutvých (Guiyu) i primitivních kostnatých (Psarolepis), což domněnku autorů podporuje.

Konečně, v prostoru moře Paleotethys začala i diverzifikace jiných skupin ryb - akantodů (Acanthodii), paprskoploutých (například rod Andreolepis) a možná i primitivních paryb (Chondroichthyes). Navíc, musíme brát v potaz i stále probíhající kontinentální drift. Určitým způsobem by tedy teorie o “super-přílivech” odpovídala tomu, co můžeme ve fosilním záznamu nalézt. Naznačovala by, že rybovití obratlovci si vstříc své další evoluci prošli fázemi odtržení od většinových populací více na moři, což mohlo jejich genetický potenciál zvýšit, a pro některé to znamenalo také urychlený vývoj plic kvůli anoxickým stavům, které v lagunách mohly panovat.

Tento příspěvek bych tedy rád, s vaším dovolením, uzavřel s tím, že tato teorie je zajímavou alternativou k vysvětlení evoluce tak nepřeberného množství rybovitých obratlovců směřujících k moderním druhům v devonu a to včetně tetrapodů. Zatím ovšem potřebuje další zkoušky na jiných místech světa, pokud je její vize skutečně pravdivá, tak pravděpodobně mohla být jako jedno z činidel, které takové evoluční radiace podporovaly.