V poslední době tu na blogu přibylo dost příspěvků, které se týkaly nebo zmiňovaly známého "praptáka" druhu Archaeopteryx litographica z německého Solnhofenu. Bylo by zbytečné ho znovu popisovat, jelikož jsem se o něm zmínil již zde nebo v krátkosti zde, protože v tuto chvíli je podstatný výzkum týkající se fosilií některých oddělených per tohoto rodu. Dříve byly řazeny k tomuto malému dinosaurovi, ale zdá se, že přímo jemu nepatřily.

Ono známe fosilní pero ze 150 milionů let starých uloženin dnešního jihovýchodního Německa. Po více jak sto padesát let byl tento zbytek považován za část bujného pernatého pokryvu archeopteryxe, jenže nový výzkum ukázal docela překvapivý výsledek. Kredit: převzato z webu ScienceDaily

V roce 1861 bylo nalezeno jedno oddělené pero ve svrchojurských vápencích budoucího souvrství Solnhofen, které leží na území Bavorska. Bylo to nedlouho po popisu zvláštního druhu dinosaura Archaeopteryx litographica, takže toto pero vědci okamžitě přisoudili tomuto zvláštnímu druhu. Současné technologie ale daleko rozšířily možnosti výzkumu fosilií a nová studie vědců z Hongkongské univerzity ukazují, že vše ohledně tohoto pera může být jinak.

Ačkoliv hlavním autorem nové studie je vědec Tom Kaye, tak velkým dílem se na ní podílel dr. Michael Pittmann. Pro naskenování horniny a pera celkově použili zobrazovací techniku LSF, Laser-Stimulated Fluorescence, jejíž výsledek je vidět na snímku nahoře.

Ve svém výzkumu vycházeli také z podrobného popisu onoho pera z roku 1862. Původně se totiž hovořilo o tom, že na pírku bylo docela dobře patrné i dlouhé brko, které na fosilii dnes nemůžeme vidět. Také mělo daleko tmavší film, nežli otisky peří okolo fosilie archeopteryxe.

Brko, ani s použitím výše zmiňované techniky, nebylo opětovně nalezeno a je tedy otázkou, odkud vlastně peří pocházelo (zda se jednalo o skryté, primární, sekundární apod.). Studie se ale spíše zaměřuje na samotný původ, ze kterého živočicha vypadlo. Vědci rozvněž uvedli, že s použitím moderních technologií lze učinit nové objevy i na velmi dobře prozkoumaných fosíliích.

Snímkovací technika ukázala něco velmi důležitého, celková stavba onoho pera ukazuje, že rozhodně nejde o pero archeopteryxe, nepochází ani z jeho ocasu, letek nebo jiné části těla, jelikož se s jeho peřím liší v několika rysech. Liší se také od současných ptačích per, hlavní odlišnost je v absenci středové čáry brka s tvarem do "S".

Pero tedy s největší pravděpodobností patří dosud neznámému druhu teropodního dinosaura, je těžké určit do jaké skupiny jeho původce patřil, ale vzhledem k výše uvedeným adaptacím byl pravděpodobně primitivnější než Archaeopteryx. Vědců tento objev docela rozšířili obzory, jelikož by to samo osobě naznačovalo, že se ve svrchní juře pohybovalo nad Solnhofenem daleko větší množství malých opeřených dinosaurů, kteří mohli být na rozhraní mezi neptačími a ptačími.

 Teoreticky by snad toto pero mohlo patřit diskutabilními rodu Wellnhoferia, dalšímu malému teropodovi ze stejné oblasti, ale toto je pouze osobní názor autora, jelikož nemá informace o tom, jaký postoj k tomuto rodu mají autoři vědecké studie.

Podle autorů jde o docela zásadní pokrok ve výzkumu fosilií prehistorických organismů, jelikož tento způsob snímkování by mohl rozluštit i některé další hádanky okolo evolučních nálezů. Jako každý ale potřebuje především studie s obdobným využitím této techniky, vědci přesto říkají, že by bylo dobré ji aplikovat i v jiných oblastech výzkumu.

...

Prostřednictvím tohoto příspěvku chce také autor poukázat na nový projekt, který bude probíhat od příštího týdne, pravděpodobně od pondělí. Zatím má pracovní název Paleozoica, bližší informace o něm budou následovat v samostatném příspěvku.

Již v době nálezů prvních neptačích dinosaurů z ledové Antarktidy někteří vědci avizovali, že tento kontinent možná ukrývá řešení na daleko více evolučních hádanek, než jsme si dosud mohli představit. Jeho ledová krusta na většina jeho území paleontologickému výzkumu brání, přesto ale čas od času odsud přijde nějaký dost zajímavý nález a právě něco takového oznámili vědci z několika univerzit, kteří zkoumali naprosto nový druh plaza, jež může přispět k objasnění záhady původu neptačích dinosaurů.

Přestože byl velký jen jako leguán nebo dost odrostlý ještěr tejo, tak tento Antarctanax patří k živočichům, kteří mohou objasnit nejasnosti okolo původu prvních neptačích dinosaurů a ptakoještěrů. Kolik podobných tajemství může Antarktida ukrývat? Kredit: Adrienne Stroup, převzato z webu Sci-News

Popisné studie se účastnilo hned několik vážených odborníků, Brandon Peecock z Field Museum a hlavní autor celé studie, Roger Smith z University of Witwatersrand a Christian Sidor z Burke Museum při Washingtonské univerzitě. Jejich popis tohoto nového druhu živočicha se zakládá na nálezu neúpné kostry zvláštního druhu plaza, jehož fosilie byly nalezeny na antarktickém Graphite Peak expedicemi mezi lety 2010-2011.

Zmíněná trojice paleontologů se ho rozhodla pojmenovat jako Antarctanax shackletoni. Rodové jméno lze přeložit jako "Král Antarktidy", zatímco druhové je poctou polárnímu výzkumníkovi Ernestu Shackletonovi.

Podle autorů popisu šlo o živočicha velkého jako leguán nebo velký ještěr, kosterní znaky ale ukazují jeho jednoznačnou příslušnost ke skupině archosaurů. Šlo o dravce, častou kořistí mu byli savcotvární plazi a obojživelníci. Obýval tehdy relativně vlhké a teplé lesy antarktického kontinentu v době před 250 miliony let, tedy jen dva miliony let po velkém permském vymírání. Právě to je na tomto živočichovi tak zajímavé.

Pří výzkumu této fosilie přišli vědci s novým pohledem na složení zdejší spodnotriasové fauny, podle Peecocka bylo dříve na místě se domívat, že zdejší živočichové a ekosystémy se podobaly těm, které ze stejné doby známe z jižní Afriky, což by dokládaly i mnohé fosilní nálezy.

Nalezený Antarctanax ale doložil něco naprosto jiného, alespoň jistí živočichové byli zdejšími endemity. Pro jižní část Gondwany je to dost netypické a vlastně jistým způsobem převratné.

Jeho objev ještě podpořil další vědecký závěr, archosauři jako skupina zažili neprodleně po vymírání vekou evoluční radiaci, při které se rozšířili hned na několik kontinentů. V tu dobu, tedy dva až tři miliony let po velkém permském vymírání druhů, se rozšířili z Afriky do Austrálie, Jižní Ameriky, Indie, Číny a nově také Antarktidy.

Tím, že je tento plaz vzdáleným příbuzným krokodýlů a dinosaurů a byl nalezen na tomto kontinentu, se stává skutečně zvláštním živočichem. Paleontologové proto tvrdí, že jedním z kontinentů, na kterých proběhla obnova ekosystémů velmi rychle, byla právě Antarktida. Přesto se na jejím území ještě tehdy nacházelo několik reliktů permské doby, její klimat tedy pravděpodobně mohl sloužit jako refugium pro relikty permu a nové formy triasu zároveň.

Vědci uzavírají popisnou studii tím, že je rozhodně potřeba dalšího výzkumu pro objevení většího množství podobných fosilií. Antarctanax je tudíž považován za pouze malý díl rozličné skládačky fauny tehdejších ekosystémů.

Velmi důležitými stopami po pohybu a existenci prehistorických živočichů je zkamenělý trus, koprolit. Tento fosilizovaný pozůstatek pohybu nějakého druhu živočicha nám může říct, čím se živil, jak byl velký nebo jak fungoval jeho trávící systém. Polská lokalita poblíž Lisowic ve Slezsku už vydala na světlo světa mnohé úžasné objevy, ten další nám trochu objasnil stravování a fungování trávícího traktu jednoho z nejzáhadnějších archosaurů pozdního triasu.

Pravý polský drak vědeckého jména Smok wawelski, tajemný obří archosaurus z konce triasu dnešního Polska. Navzdory jeho vzeření nejspíš nešlo o neptačího dinosaura z příbuzenstva primitivních teropodů, ale spíše nějaký zatoulaný druh archosaura s nejasnými kořeny. Kredit: Apsaravis, převzato z DeviantArt

Koprolity jsou cenným zdrojem informací o živočišných formách určitých geologických dob. Mezi ty nejslavnější patří obří koprolit ze svrchní křídy Saskatchewanu s nadrcenými úlomky kostí triceratopse nebo edmontosaura, zanechal ho tam téměř s jistotou obří teropod Tyrannosaurus rex. Jeho původce se neostýchal požírat svou kořist i kostmi a veškerými těmito elementy. A stejný mechanismus osteofágie, tedy požírání kostí i s masem, praktikoval i velmi zvláštní druh triasového archosaura již takřka 140 milionů let před ním.

Paleontologové z Uppsalské univerzity ve Švédsku publikovali studii, která ukazuje výsledky výzkumu deseti koprolitů velkého masožravého plaza z oblasti dnešního Slezska o stáří pozdního triasu, stupně Rhaetian. Přiřadili je k druhu archosaura známého jako Smok wawelski, dnes je tento pět až šest metrů dlouhý živočich řazen spíše k primitivním předkům dinosaurů než přímo k nim a naznačují to rysy na dosud nalezených pozůstatcích.

Tři z nalezených koprolitů podrobili vědci výzkumu pomocí synchrotronové mikrotomografie, vyjímečného skenovacího aparátu pro velmi přesné skenování i skrytých částí fosilií. Právě tato metoda ukázala velmi zajímavou vnitřní strukturu zkamenělého trusu.

Ukázalo se, že Smok sežral několik mladých dicynodontů, pravděpodobně rodu Lisowicia, temnospondylních obojživelníků a překvapivě tam vědci našli i několik zlomených zubů vylámaných z čelisti původce koprolitů. To, že za jejich původce můžeme považovat tohoto velkého predátora, naznačuje i jeho velmi velká hlava s mohutnými čelistmi a masivním stiskem. Smok se tedy živil podobně jako pozdější tyranosauridní teropodi, rval z kořisti velké kusy i s kostmi, které hltal vcelku. Nalezené rýhy a stopy na kostech tuto teorii potvrzují.