Vývoj moderního člověka proběhl v době středního až pozdního pleistocénu, zhruba v době před 250 tisíci lety, kdy se objevil Homo sapiens, od kterého odvozujeme náš vlastní druh. Paleoantropologové a antropologové však stále nacházejí nové zbytky prehistorických lidí a některé, především ty z východní Asie, se nedají s jistotou přidružit ke známým druhům. Podobnou záležitostí je i objev nového jedince z lokality Xujiayao v Číně.

Válka s ještěry v podání druhu Homo floresiensis. Člověk floreský je jedním z nejzvláštnějších druhů prehistorického člověka, který od evoluční linie vedoucí k moderním lidem otrhl a vývíjel se v izolaci. Známější je jako "člověk hobbit".

Naleziště Xujiayao má stáří počátku pozdního pleistocénu, datuje se do doby před asi 248-104 tisíci lety, a již expedice ze sedmdesátých let zde nalezly četné fosilie pleistocénních hominidů. Tito lidé jsou známí pod jménem Xujiayao hominid a jednalo se o etnikum nebo skupinu lidské rasy se neznámým původem, někteří je řadí k zástupcům rodu Homo erectus nebo Homo erectus pekinensis, jiné výzkumy naznačují spojitost s neandertálci.

Pro nás je ale důležité, že přezkoumání fosilní čelistí mláděte nebo spíše dítěte těchto hominidů ukazuje překvapivě mnoho podobností s moderními lidmi, alespoň to tvrdí studie vydanou vědci z Ohioské státní univerzity.

Předmětem zkoumání byla fosilie dítěte asi 6 a půl roku starého, antropologové nalezli ale překvapivě mnoho podobností při vývoji jeho chrupu a chrupu dnešních dětí. Antropoložka Debbie Guatelli-Steinbergová, spoluautorka studie, uvedla, že se jedná o nejstarší dítě ve východní Asii, které nese zubní vývoj srovnatelný s moderními lidmi.

Vědci taktéž uvedli, že by toto zjištění mohlo naznačovat podobnou životní historii jako mají moderní lidé. Tento závěr učinili také proto, že zuby jsou jedním z předních poznávacích znaků růstu a to nejen u hominidů.

Ve srovnání s dnešními primáty a lidmi také poukázali na fakt, že se rodiče starali o děti velmi dlouho. Synchrotronové rentgenové zobrazování ukázalo jednotlivá růstová období, které se do zubů vepsaly, a vědci tak zrekonstruovali růst dítěte až do jeho smrti.

Hominid z Xujiayao představuje velmi zajímavou mozaiku znaků, lebka a dochované kosti si zase nejsou tak podobné s moderními lidmi nebo jejich předky, zuby ale ukazují něco docela jiného. Zároveň vědci zdůraznili ještě podobnosti s neandertálci a denisovci, druzí jmenovaní jsou také etnikum nebo druh s nejasnými kořeny, ale zařazení není jasné.

Antropologové ale zjistili, že přírůstkové linie, tzv. perikymaty, jsou podobné moderním lidem a nikoli neandertalcům. To by podporovalo teorii, že hominidi z Xujiayao nejsou zástupci této vývojové linie. Také intervaly růstu povrchu zubu se daleko více podobají moderním lidem, hominidi z doby pliocénu a pleistocénu mají tyto intervaly většinou kratší.

Nálezy z Xujiayao jsou stále předmětem otázek a nevyjasněných okolností. Ačkoliv existují atypické vlastnosti oproti modernímu člověku, a sami vědci poukazují na fakt, že stále nevíme jak růstová linie pokračovala, tak poskytují o něco lepší pohled na zdejší hominidy a možná se v blízké budoucnosti dočkáme jejich systematického zařazení.

Přezdívka velryba zabiják se dříve vžila pro kosatky, které jsou známé především pro svou velikost a také chuť na maso. Jak ale ukázal objev zkamenělého obsahu žaludku eocénní velryby rodu Basilosaurus, tak proti tomuto obru byly vlastně jen požíračem zbytků. Tento obrovský masožravý kytovec měl jídelníček pestřejší, než jsme dosud mohli spolehlivě dokázat.

Rekonstrukce menšího eocénního kytovce rodu Dorudon. Ačkoliv se jednalo o relativně rychlého živočicha s délkou do pěti metrů, pořád se mohl stávat kořistí jeho daleko většího příbuzného. To potvrzují i nové nálezy. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Basilosaurus isis je, s délkou zhruba 20-25 metrů, dosud největším známým masožravým kytovcem prehistorie, v současné době ho překonává jen dnešní vorvaň (Physeter macrocephalus) u něhož byl největší zdokumentovaný jedinec dlouhý 28 metrů. Oproti němu měl ale archeocet ze staršího kenozoika štíhlejší a protáhlejší tvar těla, vypadal podobně jako bájný mořský had, a nedělalo mu problém lovit vše od velkých ryb, korýšů, hlavonožců až po žraloky a také své menší příbuzné.

Na lokalitě Wadi al Hitan (v překladu "Údolí velryb") v Egyptě vědci nalezli kostru dospělého jedince basilosaura, překvapil je ale objev i jeho zachovaného obsahu žaludku. Na místě jeho někdejšího trávícího ústrojí nalezli vědci kosti velkých ryb rodu Pycnodus a potom také fosilii mláděte kytovce dorudona.

Za studií, která popisuje jídelníček obrovského basilosaura, stojí paleontoložka dr. Manja Vossová z německého Museum für Naturkunde v Berlíně, které vypravuje expedice od oblasti Egypta již od konce 19. století. Při vykopávkách 15 metů dlouhého jedince basilosaura však nenašli vědci pouze jednoho jedince dorudonta, ale dokonce několik.

Vědecká obec již dříve předpokládala, že se basilosauři nezaměřovali pouze na lov velkých ryb a žraloků, ale také svých menších příbuzných. Dostatečné důkazy o tom ale dosud chyběly.

Kosti v někdejším zažívacím traktu basilosaura nesou známky po jeho děsivých pilovitých zubech a masivním stisku, spolu s rybími kostmi jsou rozlámané a zůstaly z nich fragmenty pokryté rýhami, když je kytovec trhal. Nemohly se tam dostat náhodou při fosilizaci, nebyly by poškozené a nenesly by stopy po zubech.

Jenže ani to by nemuselo nutně dokazovat, že by se Basilosaurus zaměřil na lov kytovců, stačilo by jen, že by Dorudon požíral zbytky ryb a náhodně se basilosaurovi připletl do cesty. Vědci s touto hypotézou pracovali, nicméně došli k závěru, že basilosaurus tyto jedince sežral záměrně. Jednalo se totiž o mláďata ještě stále sající mateřské mléko, drážky po zubech také svědčí o uchvácení oběti a její pozření ještě zaživa.

Paleontologové také došli k dalšímu důležitému faktu, lokalita Wadi al Hitan byla cosi jako porodnice nebo jesle pro samice dorudontů, které se zde shromažďovaly pro rození mláďat. Basilosauři sem pravděpodobně připlouvali v určitou dobu, když se zde zdržovalo co nejvíce matek s mláďaty a tehdy útočili.

Nová studie tak potvrzuje scénu ze slavného dokumentárního cyklu Putování s pravěkými zvířaty, kde samice basilosaura zavítala do laguny s mláďaty dorudontů, kde zaútočila. Slavnou krvavou lázeň teď máme doloženou i z paleontologických nálezů.

Drazí návštěvníci,

tímto příspěvkem chce autor dát najevo, že ode dneška do pátku nebudou na blogu přibývat nové články. Je to z několika důvodu, a také proto, že autor musí odjet na školní lyžařský výcvik. Po jeho návratu už budou přibývat příspěvky v normálním tempu.

Děkuji za pochopení, autor blogu

Martin Kabát