O rozdílech mezi pohlavími neptačích dinosaurů (Dinosauria) bylo na blogu již pojednáno několikrát a i v tomto roce už vyšla nejméně jedna studie hodnotící problematiku kolem určení pohlaví z fosilních kostí nebo jejich morfologie. Můžeme pouze uvést naše současné domněnky na toto téma, mezi dinosaury bychom patrně měli čekat odlišnost pohlaví někde na půli cesty mezi krokodýly (Crocodylia) a želvami (Testudines) jakožto starším typem archosaurů se společnými vzdálenými předky, a současnými dinosaury, ptáky (Aves). Na základě tohoto modelu můžeme odhadnout, že pohlaví u neptačích dinosaurů se vyznačovalo spíše rozdílnou morfologií ve stavbě lebečních a panevních kostí, ocasních obratlů nebo stavbě hrudního koše a gastrálií. Celkově potom mohla velikost samců převažovat nad samicemi, pouze u teropodů (Theropoda) a to především linií vedoucím k ptákům se tento trend postupně převážil na druhou stranu, a proto u některých zástupců těchto létajících obratlovců najdeme větší samice, než-li samce. Není potom vůbec od věci se domnívat, že u tyreoforů (Thyreophora), ceratopsidů (Ceratopsidae) nebo vyspělých ornitopodů (Styracosterna) byli samci ve většině případů větší a výraznější než samice a tento "model" byl i u většiny osatních dinosaurů. Paleontologové pod vedením Evana Saitty ovšem přišli s dalším názorem, kterým se k této debatě připojují, a snaží se zhodnotit dinosauří fosilie podle statistického výzkumu za použití dat a matematických pravděpodobností. Výsledky jejich výzkumu byly publikovány na konci srpna tohoto roku v magazínu Biological Journal of the Linnean Society.

Sahaliyania elunchunorum, zástupce čeledi Hadrosauridae a podčeledi Lambeosaurinae ze svrchní křídy východního Ruska, na umělecké rekonstrukci se zvýrazněným lebečním hřebenem v červené barvě. Právě hadrosauridi, za předpokladu, že samci vlastnili výrazné lebeční hřebeny a jiné morfologické modifikace lebky, nám mohou pomoci při určení pohlaví u neptačích dinosaurů na základě tělesné anatomie. I o ně se studie částečně opírá. Kredit: FunkMonk, převzato z Wikipedie

Mořský život lidské pokolení přitahoval po celou dobu, kdy začal mít kontakt s mořským pobřežím a začal hospodařit s jeho prvky. Stejně tak s tím přišly mnohé pověsti, balady i oslavné básně o nebezpečích a hrdinech těchto krajů, odrážejí se například v mytologii Řeků, Féničanů, národů Polynésie nebo Vikingů. Alespoň z části mohou být pověsti o mořských hadech, obrovských hlavonožcích, nestvůrách velkých jako velryby nebo masivních žralocích založeny na reálném pozorování, ale víme, že lidská představivost si v tomto směru dokáže nadsadit mnohé aspekty původního živočicha a to včetně velikosti. Můžeme posléze tedy jen polemizovat o tom, zda se by se snad v rovníkových vodách současného Tichého oceánu mohl nacházet stále žijící masožravý obr z druhu Carcharocles megalodon, protože na základě současného výzkumu nelze tento závěr spolehlivě vyvrátit (samozřejmě pokud přihlédneme k věrohodným tvrzením obyvatel z této oblasti nebo ověřeným pozorováním, proto tento problém přenechme raději kryptozoologům). Megalodon v nás dnes evokuje představu obrovského žraloka bílého (Carcharodon carcharias), ale vlastně tvoří zástupce starší vývojové linie odštěpující se od současných žraloků ve spodní křídě a samotný megalodon mizí z fosilního záznamu ve středním pliocénu před zhruba 3,6 miliony let, na rozhraní geologických věků zancl a piacenz. Mimo doby, kdy vyhynul, hrála pro veřejnost vždy zásadní roli jeho velikost - objevovaly se různé názory o tom, jak byl tento dravec velký, a kolem roku 2010 se internetová vyhledávání doslova hemžila rekonstrukcemi gigantických megalodontů ve srovnání s rybářskými loděmi. Od 10 do 35 metrů, tak obrovský byl rozdíl odhadovaných délek tohoto druhu, v posledních letech se posléze odhady zpřesnily na zhruba 16 až 18 metrů u velkých samic tohoto druhu. Jak ovšem předkládají paleontologové z Bristolské univerzity, poprvé máme, na základě jejich výzkumu, před sebou první konkrétní odhad jeho velikosti i tělesných proporcí.

Obrovský Carcharocles megalodon v novém hábitu - zde rekonstrukce samice na základě upravených tělesných proporcí s potápěčem o velikosti 1,65 metru a měřítkem 3 metrů. Je jasné, že tento žralok byl patrně největší dosud známou dravou parybou (Chondryichthyes), ale pokud dosahoval délky "pouze" okolo 16 metrů, jak nová studie tvrdí, ukazuje nám, že byl podstatně zranitelnější proti více mořským dravcům a to mohlo také přispět k jeho vyhynutí nebo vymizení z fosilního záznamu. Kredit: Cooper et. al., převzato z webu Sci-News

Fosilní druhy paryb můžeme sledovat až do doby svrchního siluru, kdy se vyvíjejí ze skupiny akantodních čelistnatců (Acanthodii, ve starším názvosloví také trnoploutví), a paradoxně jsou v tuto dobu také lépe zachovalé než mnohé fosilie z období mnohem pozdějších druhohor. Ve velkém množství případů, například různé druhy fosilních žraloků jsou rekonstruovány podle současných příbuzných nebo otisků jejich vyhynulých příbuzných, které se občas zachovávají v horninách. Nejčastěji se totiž zachovají pouze jejich zuby, obratle a někdy čelisti, nálezy celých koster jsou ojedinělé a u konkrétních skupin i vzácné. Důvod je prostý - žraločí kostry, a kostry paryb obecně, se skládají z nekalcifikované chrupavky, která se fosilizuje velmi těžko a rozkládá se většinou ještě předtím, než je celé tělo živočicha překryto sedimenty a připravené k fosilizaci. Bohužel pro paleontology, tato vlastnost znemožňuje přesné posouzení ekologie, pohlavního dimorfismu a především velikosti těchto živočichů. Ačkoliv dnes paleontologie pokročila v metodách výzkumu a můžeme o množství taxonů prehistorických žraloků říci podstatné informace, velké množství údajů je před námi stále skryto.

Naštěstí existují výjimky v tomto nepsaném pravidle, jako například zachovaná fosilie přední části jistého druhu prehistorického žraloka z 5 milionů let starých uloženin v Peru. Zde se podařilo zachovat nejen kostru, ale dokonce i některé měkké části těla. A ze stejných uloženin pochází z mnoha míst světa také zuby obrovské velikosti, které patřily patrně největší dravé parybě v historii jejich dlouhého vývoje.

Carcharocles megalodon zastaraleji Carcharodon či Otodus megalodon, či pouze “Megalodon” je dosud nezpochybnitelně největší dravou parybou a možná největším masožravým rybovitým obratlovcem v historii života na Zemi – odhady jeho délky byly v minulosti velmi kolísavé a taktéž i propočty jeho tělesné hmotnosti. Ty nejodvážnější se v minulosti pohybovaly okolo 30 až 40 metrů na délku a 60 tun hmotnosti, byly založeny především na práci amerického ichtyologa Bashforda Deana z počátku první dekády minulého století. Tehdy byly známy pouze zuby tohoto rodu a přirozeně srovnávány s velkým bílým žralokem (Carcharodon carcharias), z čehož vycházely přemrštěné odhady jeho velikosti.

Rozměry tohoto obrovského masožravce, který je spolehlivě doložen v horninách od přelomu oligocénu a miocénu (před zhruba 23 miliony let) do středního pliocénu (před zhruba 3,6 miliony let) prakticky po celém světě včetně České republiky, jsou asi jeho nejdiskutovanějším aspektem a zájem o ně i celého živočicha vzrostl s nástupem diskuzních fór a komunit zabývajících se pravěkými živočichy. Za posledních 20 let se z původních rozměrů dosahujících až výše zmíněných hodnot tyto hodnoty ustálily a v současnosti je nejvíce respektovaným, maximálním údajem délka zhruba 17 až 24 metrů pro největší samice, váha byla pro stejné exempláře odhadnuta na 59 až 65,5 tuny.

Je možné, že skutečná maximální délka tohoto druhu byla ještě větší, konečně i u současných žraloků bílých se objevují nepotvrzené zprávy o až 10 metrů dlouhých jedincích (nicméně jde velice pravděpodobně o přemrštěné odhady), ale v současnosti s ní musíme počítat jako definitivní. Tomuto tvrzení nahrává i nová studie pod vedením Jacka Coopera, paleobiologa z Fakulty věd o Zemi spadající pod Bristolskou univerzitu, který se rozhodl porovnat proporce tohoto druhu s jeho nejbližšími recentními příbuznými a také s druhy, které zastávají podobné ekologické niky.

Navzdory obecnému předpokladu, že je megalodon zástupce evoluční linie současného bílého žraloka, velké množství studií ukázalo, že jde o zástupce dnes pravděpodobně vyhynulé čeledi Otodontidae a ještě lépe chronospécii samotného rodu Otodus. Jde o velké, aktivně dravé žraloky, jejichž evoluční linie se oddělila od společného předka s čeledí Lamnidae (reprezentované dnešními velkými dravými žraloky) ve spodní křídě a vyvíjela se odděleně. Právě kvůli tomuto nebyl při vypracování této studie použit jako jediný referenční taxon již výše zmíněný žralok bílý.

Cooper, jakožto vedoucí autor studie, spolupracoval s paleontology, ichtyology a odborníky přes žralokovité paryby (byli mezi nimi například profesor Michael “Mike” Benton). O žraloky projevil velký zájem již před studiem a měl příležitost se s nimi i potápět v Jižní Africe, to byl také důvod výzkumu tohoto vyhynulého živočicha.

Pro širší analýzu a přesný odhad jeho velikosti rozšířila skupina autorů referenční taxony k megalodontovi o další druhy žraloků - vyjma velkého bílého šlo ještě o žraloka tichooceánského (Lamna ditropis), žraloky mako (Isurus sp.) a žraloka sleďového (Lamna nasus). Tyto druhy dosahují povětšinou menší velikosti, nicméně byly vybrány z důvodů přesnější rekonstrukce morfologie pro vyhynulé velké žraloky a také pro anatomické a velikostní záležitosti své ontogeneze. Zatímco u mnohých obratlovců se při růstu vyskytuje alometrie, u žraloků tomu tak není a jejich proporce jsou od narozeného mláděte po plně dospělý exemplář stejné. To paleontologům napomohlo při rekonstrukci růstu a vývoje velikosti i u megalodonů.

Úměrně k věku mohli autoři rekonstruovat zvětšování tělesných rozměrů, délky, váhy i velikosti jednotlivých částí těla, a vytvořit tak křivky, které byly následně porovnány všechny vedle sebe. V závislosti na blízké či vzdálené příbuzenské vztahy a potravní niky, které zkoumané druhy plní, mohli autoři rekonstruovat i růstovou křivku a přibližný tvar těla druhu Carcharocles megalodon.

Na základě tohoto, jak studie uvádí, došli autoři k závěru, který je v mezích několika přechozích velikostních odhadů. Podle nich dosahoval maximální délky okolo 16 metrů u velkých samic, což odpovídá minulým studiím odhadujícím maximální délku mezi 14,2 až 17 metry. Extrapolace nicméně ukázala i přibližnou a poměrně přesnou velikost jednotlivých částí těla, první konkrétní v případě tohoto rodu.

Autoři publikovali ve své práci ohromující tělesné rozměry, hlava s poněkud oblejším čenichem, než jsme dosud předpokládali, byla dlouhá 4,65 metru, hřbetní ploutev mohla na hladině být ve výšce až 1,62 metru, rozpětí ocasní ploutve s větším horním lalokem bylo 3,85 metru, prsní ploutve měřily pravděpodobně přes 2,1 metru a ohromná je také velikost vnějších žaber - výška 1,41 metru. Pokud by tyto udané rozměry potvrdily i další studie, bylo by téměř jisté, že ve většině z nich by dosahovaly velikosti dospělého člověka. Ve srovnání se současnými potápěči je jasné, že při přímém setkání by hrozilo člověku nebezpečí nesrovnatelné s dnešními žraloky.

Mimo tohoto, paleontologové také odhadli vývoj tvaru a velikosti megalodona v průběhu ontogeneze a pro srovnání s plně vzrostlým exemplářem provedli také rekonstrukci třímetrových a osmimetrových jedinců. Dokázali také, že tento druh měl tupý čenich na rozdíl od žraloků bílých a poněkud větší prsní ploutve než ostatní druhy.

Studii uzavírají s tím, že odhady přesné velikosti a tělesných proporcí mohou lépe dopomoci k pochopení okolností vyhynutí a konkurenceschopnosti tohoto mořského predátora. Zároveň do budoucna mohou sloužit k odvození jeho fyziologie a zpřesnění potravních návyků vzhledem k jeho velikosti a mohutnosti.

Hmyz (Insecta) je nejen nejpočetnější skupinou živočichů, ale také kladem s velkými tvarovými variacemi těla a množstvím případů skutečně zvláštní morfologie. Konečně, i na našem území žije tak pestrá tvarová paleta těchto druhů, mezi nimi i například kudlanky nábožné (Mantis religiosa) nebo velké druhy tesaříků (Cerambycidae). Je ale poměrně jasné, že dalo širší tvarové variace se u hmyzu vyskytují v klimatických pásmech blíže rovníku - v tropických deštných pralesích, subtropech, na savanách i v pouštích. Svým prehistorickým zjevem je známa novozélandská weta a jeden z takto označovaných druhů, Deinacrida heterocantha, je dokonce nejtěžším, dosud objeveným zástupem hmyzu s váhou až 71 gramů. Nedaleko od tohoto velkého hmyzu s dávnověkým zjevem se pohybují i strašilky (Phasmatodea), které jsou také ztělesněním zvláštních tělesných tvarů a celkové morfologie hmyzu, protože je obecně známo, že se jejich tělesné tvary podobají větvičkám, listům, stonkům a jiným částem rostlin. Mimo toho, že se kvůli těmto důvodům mohou chovat jako zajímaví terarijní živočichové, tak jde zde především o mimiku a schopnost skrýt se před predátory v jejich přirozeném prostředí. Není důvod se nedomnívat, že podobné vlastnosti se u hmyzu i jiných členovců (Arthropoda) nevyskytovaly i v minulosti, dokonce přímo zástupce některých vývojových linií s těmito znaky a to někdy i se značným stářím. A další příklad mimiky u hmyzu jako obrany proti predátorům byl nalezen ve vrstvách střední jury, geologického věku bathon, před 165 miliony let ve známých nalezištích souvrství Tchiao-ťi-šan. Zhodnotila jej popisná studie nového druhu z řádu síťokřídlých (Neuroptera), jehož křídla dokázala imitovat podobu místních druhů lišejníků.

Oblast současné provincie Vnitřní Mongolsko v Číně je polopouštní až stepní krajinou s výrazným vlivem kontinentálního klimatu, v jurském období ovšem byla subtropickým a poměrně vlhkým skleníkem s velice bohatým životem. Ačkoliv se mezi širokou veřejností nejvíce proslavily zdejší nálezy ptakoještěrů (Pterosauria) a primitivních, ptákům podobných dinosaurů (Dinosauria), zdejší nálezy hmyzu jsou také velmi bohaté a nový zástupce to potvrzuje. Na rekonstrukci je zobrazený v jeho přirozeném habitatu - krytý dojmem lišejníku. Kredit: převzato z webu Sci-News

Schopnost splynout s prostředím se v průběhu evoluce ukázala jako poměrně dobrá strategie přežití a řádnými příklady jsou mnohé dnešní druhy živočichů. Ať už mezi obratlovci jako chameleony (Chamaeleonidae), některými druhy ještěrů (Sauropsida) nebo nepřeberným množstvím ryb (Euteleostomi), tak je velmi rozšířena mezi bezobratlými živočichy a to v mořském i suchozemském prostředí. Za pomyslné mistry tohoto oboru by se dali označit zástupci hmyzu, jehož někdy podivné tvary jsou velkým lákadlem pro teraristy i nadšence pro entomologii. Nepřeberné množství tvarů i velikosti mezi touto skupinou je zapříčiněno dlouhou evoluční cestou, na kterou nastoupila po svém přesunu z vodního prostředí v době raného mladšího paleozoika, ve spodním devonu. Vzhledem k tendencím evoluce živočichů lze předpokládat, že se na cestu k terestrickým ekosystémům vydali ještě dříve, nicméně dnes i v minulosti se jejich vývojové šlépěje ubírali do vodního prostředí znovu. Jde o jeden z dalších důkazů toho, že jde o skupinu velice přizpůsobivou. S nimi se na “suchou zem” pomalu přemisťovaly i další organismy jako jednoduché rostliny, játrovky, červi nebo lišejníky, s nimi souběžně hmyz v různých podobách koexistuje a vytváří jednotlivé části příček potravního řetězce.

Právě lišejníky jsou jednou ze skupin, které v terestrických sedimentech existují od doby před zhruba 400 miliony let, geologický věk ems, a od této doby se příliš nezměnily. Provázejí tyto a většinu suchozemských paleoekosystémů už velice dlouho a svědčí jim vlhký klimat, i z tohoto důvodu je můžeme nalézt také v době mesozoika. Nutno ovšem podotknout, že jejich fosilní záznam je poměrně strohý. Na některých místech byl pro ně ideální, vlhký a po část roku i mírnější klimat, například v současné severní Číně v ložiscích Daohugou výše zmíněného souvrství Tchiao-ťi-šan.

Mezi zdejší zástupce lišejníků patří taxon Daohugouthallus, který vytvářel větévkovité uspořádání svého povrchu a usazoval se na stromových kmenech, skaliskách či trouchnivějícím dřevě. Nebylo by od věci se domnívat, že některý ze zdejších druhů si právě na hojných zástupcích flóry nebo lišejnících nevyvinul mimiku chránící ho před predátory. Podle autorů popisné studie nového druhu ze vzdáleného příbuzenstva známých zlatooček obecných (Chrysoperla carnea). Nově popsaný druh má zvláštní rodové jméno Lichenipolystoechotes, a dle vědců představuje první přímou prokazatelnou interakci mezi živočichy a lišejníky v případu mimiky.

Vedoucí autor studie, Hui Fang z Capital Normal Univerzity v Pekingu, poukazuje na fakt, že dosud nebyla nalezena dostatečně zachovalá či prokazatelná fosilie poukazující na podobný případ interakce mezi lišejníkem a zástupcem hmyzu. Odkazuje také na chabý fosilní záznam těchto organismů.

Nálezy v čínských vrstvách ovšem odhalily zajímavé zástupce síťokřídlého hmyzu, který ve střední až pozdní juře zažívá poměrně znatelnou evoluční radiaci. Například zástupci čeledi Kalligramatidae existovali ve stejnou dobu a silně připomínali dnešní motýly (Lepidoptera), nově popsaný taxon se ale svým vnějším vzhledem podobal více již zmíněným zlatoočkám.

Jemnozrnné sedimenty ukázaly velmi jemné detaily na blanitých křídlech, které svým tvarem připomínaly lišejníky nalezené v této oblasti. Dokonce, přímá asociace výše zmíněného taxonu lišejníku Daohugouthallus a fosilií rodu Lichenipolystoechotes přivedla paleontology na myšlenku, že tyto dva druhy spolu mohly tvořit ekologický vztah mimika a napodobovaného. Rozbor nálezů tuto domněnku potvrdil a dokázal, že oblast, kde tento druh hmyzu existoval byla dokonce na lišejníky bohatá, což není na druhohorní prostředí zcela typické.

Práci uzavírají tím, že na novém druhu hmyzu můžeme poprvé demonstrovat jev, který je dnes poměrně běžný mezi touto skupinou, a rozšiřují naše povědomí o tomto soutěžení mezi predátorem a jeho kořistí, která se uměla maskovat. Jurský síťokřídlý je také jedním z dalších, pozoruhodně zachovaných exemplářů hmyzu a členovců (Arthropoda) z tohoto souvrství ve Vnitřním Mongolsku (za další lze jmenovat například rody Pseudopulex nebo Mongolarachne), a pokud budou podobné nálezy přibývat, rozhodně nebude posledním.