Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Robot schopný mávat křídly - Caudipteryx a kurzoriální teorie

06.05.2019 20:31

Evoluci ptactva, neboli chtece-li ptačích dinosaurů, provází už delší dobu jedna důležitá otázka, jestli se první ptáci vznesli do vzduchu ze země nebo ze vzduchu k zemi. Tyto dva názory (tedy arboreální a kurzoriální teorie) mají své zastánce i kritiky, přestože se v průběhu let ukazovala jako pravděpodobná teorie arboreální, kdy malí teropodi měli slétávat ze stromu na strom, ale mnoho výzkumů a vědeckých prací ukázalo jako pravděpodobnou i teorii kurzoriální. Nový výzkum čínských paleontologů použil ale nové technologie, které by hovořily spíše pro druhou jmenovanou a mohly tuto problematiku osvětlit. Jejich výsledky publikovali v magazínu PLoS Computational Biology.

Takto nějak mohl, v živých biotopech souvrství Yixian, působit podsaditý krocanu podobný oviraptorosaurus Caudipteryx zoui. Tento do metru velký tvor znamenal po určitý čas skutečně malou vědeckou revoluci, jeho objev ukázal rozsáhlé tělesné opeření po celém těle včetně výrazného "ocasního vějíře". Kredit: Alain Benéteau, převzato z Pinterestu

Čínští vědci z Tsiunghuaské univerzity v čele s vedoucím autorem paleontologem Jinghem-Shanem Zhaem publikovali výzkumný projekt přispívající jako dílčí názor do formulace kurzoriální teorie, kterou se zabývají evoluční biologové a paleontologové. Mimo výzkumu na exemplářích oviraptorosaura druhu Caudipteryx zoui se jim podařilo zkonstruovat i robotický model tohoto tvora s přesnými mírami a odhadovanou velikostí jednotlivých svalů, navíc podložený reálnou velikostí živočicha.

Zaměřili se na něj hned z několika důvodů, hlavní byl, že se jedná o nejprimtiivnějšího dosud známého neptačího dinosaura s jistou formou proto-křídel. Toto označení vlastně znamená letky a pera na předních končetinách, které ale přesto nesloužily k letu. Další faktorem, který je přiměl k prozkoumání tohoto rodu byla odhadovaná rychlost, vědci počítali s odhadem jeho rychlosti při zhurba dvaceti kilometrech za hodinu.

Tento konkrétní druh dinosaura známe z vrstev souvrství Yixian v severovýchodní Číně, dostupné fosilní nálezy ukázaly, že zaživa měřil na délku jen okolo metru a vážil zhruba pět kilogramů. Přesto ale jeho objev vzbudil velký rozruch, jeho fosilie totiž nesla jasné otisky peří a včetně velkých okrajových per na konci ocasu a končetinách.

Původně byla použita metoda tzv. teorie modální efektivní masy, kdy vědci zjišťovali účinky mávání křídel tohoto tvora při běhu. Při rychlosti mezi dvěmi a půl až pěti celými osmi metry za sekundu se utvořila dost velká síla, aby se mohl na krátkou chvíli vznést.

Vědci také vytvořili robotický model tohoto živočicha, s reálnými proporcemi a přibližnou váhou, který měl dokumentovat jeho schopnosti při běhu a máchání křídel. Živočich, respektive jeho modelový dvojník, se vznesl na krátkou dobu a teorii kurzoriální evoluci ptáků tím pádem mohl podpořit.

Podobně to dopadlo i u mladých pštrosů, když jim vědci uměle navodili podmínky běhu s větší plochou křídel. Výsledek byl stejný.

Zhao poukázal také na fakt, že tento pasivní způsob vzletu se u neptačích dinosaurů vyvíjel přirozeně, a považuje ho proto starší a tím pádem jednodušší než klouzání s výraznými adaptacemi na stromový způsob života (přestože víme, že se u mnoha čeledí dinosaurů prokazatelně objevil).

Ještě pro srovnání, vědci už předložili daleko více předpokladů hovořících pro kurzoriální teorii vzletu. Osobně jsem se kdysi domíval, že arboreální teorie by pro vznik vzletu byla daleko přirozenější, jenže důkazy v podobě fosilních nálezů i testů na současných ptácích svědčí spíše o opaku. Na druhou stranu bych ale rád řekl, že v evoluci aktivního letu existovaly nejspíš obě fáze, první kurzoriální, kde let vznikl, a potom arboreální, kdy se zdokonaloval. Ve světle nových fosilií, ale mohutnou být i tyto argumenty posléze neplatné.

Jihoamerická megafauna vzniká suchem - Miocénní atmosféra ovlivňující vývoj

04.05.2019 23:03

Proslulá jihoamerická megafauna velkých savců zažila dvě hlavní evoluční vzepětí - první bylo ke konci období oligocénu před asi 25 miliony let a to druhé před asi 6 miliony let na konci období miocénu. Především si zde vědci všímají postupného, někdy ale i velmi rapidního, zvětšování většiny zástupců tehdejší megafauny, například prvních obrovských zástupců velkých pozemních lenochodů z čeledi Megatheriidae, velkých pásovců glyptodontů (Glyptodontinae) nebo i obřích druhů kopytníků (Toxodontidae, Macraucheniidae apod.). Biologický a evoluční původ toho "zvětšování" velikosti byl dříve odvozován od změny klimatu, ale výzkumné studie by toto tvrzení mohly podpořit až dnes.

Kapybaře podobný druh Carodnia vieriai ze spodního eocénu Brazílie, Peru a Argentiny patřil k prvním zvláštním kopytníkům na území izolovaného jihoamerického kontinentu. Už v té době byl největším známým savcem Jižní Ameriky a byl předzvěst úžasného rozkvětu velkých druhů býložravých savců v pozdějším oligocénu. Kredit: Dmitrij Bogdanov, převzato z DeviantArt

Pravděpodobně většina z nás je obeznámena s evolucí unikátní fauny velkých býložravých savců Jižní Ameriky, mimo samozřejmně jiných zvláštních a unikátních živočišných druhů jako velkých masožravých ptáků nebo vačnatců, a také si bohužel při tomto tématu musíme připomenout její vyhynutí i za nátlaku lidské rasy. Především je ale pro evoluční biology a paleontology důležitý vývoj takto obrovských druhů, jelikož se snaží přijít na podmínky, za kterých vznikly. A paleontologové z Arizonské univerzity přišli se studií, jež by tento efekt přisuzovala rapidné změně klimatu na konci doby miocénu.

Soustavné ochlazování klimatu se v geologických vrstvách projevuje už od doby pozdního oligocénu, velmi výrazně ale zasáhlo do vývoje až v následujícím miocénu, kdy se projevovalo v různě dlouhých intervalech. Rapidní nastalo pak na konci miocénu před zhruba 7-5,5 miliony let a právě od něj vědci vyvozují vyhynutí některých zástupců tehdejší mořské fauny.

Jak uvádí prof. Barbara Carrapa, hlavní autorka studie a také vedoucí Amerického departmentu geologických věd, efekty tohoto ochlazení mohli vědci lépe zkoumat v rámci oceánského klimatu a daleko méně dokladů bylo v rámci toho kontinentálního.

Pro zjištění dopadů onoho ochlazení se zaměřili především na svrchno-miocénní vrstvy od Bolívie po střední Argentinu, kde prováděli geochemické rozbory uhlíku a kyslíku. K tomu ještě tyto data srovnali s přibližnou topografií a nadmořskou výškou zkoumaných lokalit.

Poměry prvků, kyslíku kvůli odhadu spadaných srážek a uhlíku kvůli zjišťování vegetačního pokryvu lokalit, ukázaly změnu klimatu jdoucí od severu k jihu v globálním měřítku.

Počítačové modely nepříliš chladných, chladných a chladnějších simulací v závislosti na objevených koncentracích prvků ukázaly velmi silné působení tzv. Hadleyho cirkulace, vzduchových hmot způsobujících pasáty a působících převážně nad obratníky do asi 30° severní i jižní šířky. Ta v době před asi 7 miliony let zintenzivnila.

Vědci, ze známých dat uložených v geologických vrstvách, porovnali záznamy tehdejšího jihoamerického klimatu se složením rostlinstva a poměru srážek, které se daly z hornin prokázat. Z toho se jim posléze podařilo vytvořit počítačový model, který tyto aspekty srovnal a ukázal, že ve zmíněném časovém intervalu se na území Jižní Ameriky výrazně zvětšily oblasti subtropických pamp a důsledkem toho bylo i zvětšení savců, kteří je obývali.

Trávy a vegetace jejich habitatu si vyvinula pletiva obsahující oxid křemičitý, což mělo přímý dopad na savce v evoluci jejich chrupu. Abrazivní látka, kterou oxid křemičitý je, je přiměla k adaptacím jako zubům s vyššími korunkami nebo zuby, které se obměňovaly. To vedlo i k následnému zvětšení jejich tělesných rozměrů.

Suchý klimat v době svrchního miocénu se skutečně kryje se zvětšením zástupců mnoha čeledí velkých býložravých savců, podle prof. Carrapové a kolegů tento výzkum poskytuje věrohodný náhled do doby, kdy už postupně vznikly ekosystémy podobné těm dnešním. Podle jejich slov jde jako koukat se na jinou planetu, jelikož odlišnosti klimatu tehdější doby byly natolik odlišné od dnešních, že bychom se zde jen těžko orientovali. Na studii s ním také spolupracovali paleontolog Mark Clementz z Wyomingské univerzity v Laramie a Ran Feng z Connecticutské univerzity ve Storss.

Vývoj Sundalandu - Luštění hádanek ztraceného kontinentu

29.04.2019 22:41

Rozsáhlé poklesnutí hladiny světového oceánu v posledních fázích ledových dob v pleistocénu mělo za následek také zvětšení ostrovů, poloostrovů a v neposlední řadě také vysušení okrajových částí někerých kontinentů. Patrně nejlépe se tento efekt dal pozorovat na oblasti současné Indonésie, kde v tuto dobu vzniklo okrajovové území Asie spojené pevninskými mosty. Dnešní ostrovní oblasti byly v té době spojeny jedinou pevninou, která poskytovala příležitosti k volnému přesunu i velkých druhů obratlovců. Její fungování a celková podoba byla ale vědcům velmi dlouho nejasná, studie vědců z Univerzity Jamese Cooka by proto mohla v této promblematice pomoci.

Po někdejším prostoru Sundalandu se pohyboval i obrovský druh čápa marabu, vědci nazvaný jako Leptoptilos robustus. Jeho výška a celkové rozměry z něj dělaly jednoho z největších a nejúčinnějších dravců na území ostrova Flores, konkurovali mu pouze velcí varani a později snad i některé kočkovité šelmy. Kredit: převzato z webu Parody Wikia

Oblast dávné pleistocénní souše zvaná Sundaland, také někdy přezdívaná jako "skutečná Atlantida" v oblasti určitých diskuzních fór nebo specializovaných stránek, byla kdysi souvislým územím společné pevniny při poklesu světového oceánu v průběhu ledových dob. Právě tato souš byla tzv. biokoridorem, který nakonec umožnil přesun lidí (Homo sapiens) do Austrálie.

Dnes je souostrovími a tropickými kousky pevnin roztroušených ve východoasijské Indonésii. Tato síť ostrovů poskytuje, v případě kácení tropického deštného pralesa spíše poskytovala, poměrně různorodou faunu organismů v rámci většiny ostrovů.

Paleontologové, paleogeografové a také zoologická veřejnost proto po většinu času tápala nad fungováním a přesunem jednotlivých skupin organismů do takové rozmanitosti, jakou oplývají dnes. Jinými slovy řečeno, vědcům nebylo jasné, proč jsou jednotlivé ostrovy velmi rozmanité s vysokou diverzitou organismů navzdory přesunům po společné pevnině.

Studie se proto zaměřila na výzkum netopýřích výkalů z jeskyně Salah na Borneu, jejich složení by totiž výrazně mohlo napomoci při poznávání mikroekosystémů a tedy i zastoupení fauny typické pro určité klimatické podmínky. Ty mohly představovat právě ekologické bariéry oddělující jednotlivé evoluční ohniska na budoucích ostrovech.

Jak uvádí vedoucí autor, Dr. Chris Wurter z Univerzity Jamese Cooka v australském Cairns, vědci pracovali s teorií o biokoridoru s rozdílným prostředím, než které se nacházelo na území současného Bornea, Sumatry nebo Jávy.

Ačkoliv přesně nemohou určit všechny druhy hmyzu obsazené v třímetrové hromádce fosilizovaných výkalů, paleontologům se podařilo analyzovat chemické složení a porovnat ho se složením současných druhů netopýrů. Jedna porovnávaná skupina se specializovala na pojídání brouků z oblasti savan, pro které jsou typické tropické traviny, a druhá na pojídání hmyzů z oblasti pralesa, kde se živí tropickými stromy.

Rozdílné chemické složení obou skupin vědci finálně srovnali s chemickým složením trusu pleistocénních netopýrů z Bornea, také ještě několika dalších lokalit, a zjistili, že oblast současného tropického lesa byla před asi čtyřiceti tisíci lety posetá vegetací podobnou savaně nebo řidkým galeriovým lesům současného Madagaskaru.

Podle autorů by to mohlo definitivně potvrdit, nebo přinejmenším k potvrzení velmi hodnotně přispět, teorii biokoridorů tehdejšího Sundalandu. Přírodní překážky by samy osobě mohly výrazně přispět k diferenciaci pleistocénní fauny.

Vědci mimoděk ale poznamenali ještě jeden poměrně důležitý, a také dosud někdy přehlížený, fakt, pokud skutečně existovala savana nebo jí velmi podobné prostředí i na území Bornea, Sumatry nebo Papuy Nové Guineyi, tak to vysvětluje i velmi rychlý přesun lidské rasy do oblastí Austrálie a Oceánie.

 Kombinace těchto faktorů pomohla prvním zástupcům lidské rasy se šířit i po Africe, jižní Asii a Evropě, ale do Austrálie se mohli dostat ve větších počtech právě až po objevení obdobných podmínek na pevninských mostech. Pro srovnání lze uvést, že první lidé se dostávají na australský kontinent v době asi před čtyřiceti tisíci lety, což by době uložení výkalů odpovídalo.

<< 8 | 9 | 10 | 11 | 12 >>