Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Jižní Korea znovu na scéně - Pokladnice dokonalých ichnofosilií

18.04.2019 22:42

O pohybu prehistorických živočichů, a především obratlovců, se nejvíce můžeme dozvědět na základě jejich zkamenělých stop po pohybu nebo přímo z fosilních otisků jejich šlépějí. Ačkoliv studium ukotvení svalstva a šlach u vyhynulých druhů značně pokročilo, dokonce do té míry, že dokážeme stanovit veškeré pohybové limity daného druhu, tak přesto je ichnologie jedním z předních objektů zájmů vědců, kteří se zabývají lokomocí například neptačích dinosaurů. A paleontologové z Jižní Koreje vnesli do této problematiky další otázky s výzkumem fosilních stop v jejich vlasti.

Dilong paradoxus je jedním z nejznámnějších raně křídových předků slavného T-rexe, přestože patřil do čeledi proceratosauridů v rámci celé nadčeledi tyranosauroidů. I jeho dosud neobjevený příbuzný by mohl být původcem skvěle zachovalých stop z Jižní Koreje. Kredit: Luis Rey, převzato z jeho blogu

Mimo studia hmatatelných fosilních pozůstatků neptačích dinosaurů jsou vědci, pro daleko lepší a hloubější pochopení jejich ekologie, odkázáni i na studium jejich fosilních vajec, koprolitů nebo právě stop. Existují potom nejen celé vyhlášené lokality se světovým významem, ale dokonce i několik států, kde jsou stopy těchto majestátních tvorů velmi četné a velice dobře zachovalé.

Jižní Korea, spolu s Bolivií nebo Polskem, si pak tento statut pomyslné pokladnice dinosauřích stop udržuje již po nejméně deset let, jelikož odsud byly od roku 2006 zachyceny velmi významné objevy. Přestože odsud známe některé druhy neptačích dinosaurů z fosilií, například sauropod Pukyongosaurus nebo (možná) potápivý ceratopsid Koreaceratops, tak odsud pocházejí i objevy dosud nejmenších nalezených stop neptačích dinosaurů s délkou pouze centimetru a dvaceti devíti milimetrů. A podobně kuriózní nález čekal i paleontology zkoumající kamennou desku ze spodní křídy.

Nález tohoto kusu horniny pochází z distriktu města Čindžu na jihu země, datace se pohybuje okolo 120 milionů let. Na první pohled je zřejmé, že se nejedná o obyčejný kus kamene, a to kvůli čtveřici tříprstých stop, které deska nese.

Podle autorů popisné studie, týkající se těchto otisků, se jedná o zástupce ichnotaxonu Minisauripus a navzdory velikosti pouhých dvou a půl centimetru jde o rekordně velké zástupce. Obvykle stopy, tomuto taxonu připisované, totiž měří méně než dva centimetry, takže vědci byli překvapeni nejen jejich velikostí, ale i skvělým stupněm zachování.

Paleontologové na stopách totiž odhalili velmi jemné otisky původní kůže, tak skvěle zachované, že mohli rekonstruovat přesnou podobu každé kožní destičky. Podobný nález zatím ve světě nemá obdoby.

Jak uvádí spoluautor popisné studie, Prof. Martin Lockley z Coloradské univerziry v Denveru, tak tyto stopy musely vzniknout odlišným způsobem než ostatní známé ichnofosilie. Je patrné, že se nemohlo jednat o zaboření stop hluboko do podloží, ale spíše je původce stop zabořil velmi mělce a to do ne úplně mazlavého sedimentu.

Celková podoba stop naznačuje, že malý teropod našlápl do podloží, zanechal zde otisk a přešlápl bez jakéhokoli nalepení sedimentu nebo sklouznutí.

Podrobný výzkum celé kamenné desky navíc objevil neuvěřitelné detaily, předtím, než se zde tento teropod procházel, totiž na povrch této části povrchu spadly dešťové kapky a to způsobilo jeho unikátní lepkavé vlastnosti. Vědci poznali, protože pod jednou ze stop byla dokonce stopa po této kapce přislápnuta.

Obdobné fosilie s údajnými stopami po dešťových kapkách známe dokonce i z našeho území, stopa neptačího dinosaura nebo dinosauromorfa od Červeného Kostelce ze svrchního triasu se stářím asi 215 milionů let, ale žádné nejsou tak dobře zachovalé, abychom u nich mohli stanovit jednoznačný závěr o všech charakteristikách. U jihokorejských stop je to pravděpodobně zapříčiněno tím, že jejich původce byl velmi lehkým druhem o váze pouze několika dekagramů.

Paleontologové také referují, že při porovnání se stopami jiných teropodů vyjde najevo velká podobnost mezi stavbou stop rodu Minisauripus a stavou stop daleko větších druhů. Ačkoliv i u některých z nich známe jemné částečky kůže, nejsou zaznamenány po celé ploše stop. Tímto primátem se dosud může pyšnit pouze jihokorejský nález.

Co se týče původců oněch stop, pravděpodobně šlo o malý neznámý druh nějakého vyspělého célurosaura. Mohl je tam tedy zanechat dosud neznámý troodontid, dromeosaurid, ale možná také rekorně malý tyranosauroid nebo oviraptorosaurus.

Rozhodnout by mohl až další výzkum z podobných lokalit, kde bychom nalezli i kosterní pozůstatky původců nejzachovalejších dinosauřích stop.

Hominidi z Indonésie - Morfologické puzzle nového druhu člověka

15.04.2019 22:50

Rodokmen lidského druhu je v současné době velmi projednávaným tématem v kruzích paleoantropologie a evoluční i molekulární biologie, pro určité vědecké skupiny je pak stejně důležitý jako evoluce prvních tetrapodů nebo ptáků. Ačkoliv není primárním záměrem tohoto blogu, o evoluci člověka jsem se prostřednictvím novinek zmínil již několikrát, jako zde a nejnověji i zde, a tomto příspěvku se bude pojednávat o novém druhu hominida nalezeného na ostrově Luzon na Filipínách. Pro vědce jeho znaky totiž představují zvláštní směsici adaptací typických pro prehistorického člověka i jeho hominidní předky.

Oblast pleistocénní Indonésie, tzv. Sundalandu, hostila mnoho druhů lidského rodu a mezi nimi i skutečné extrémy. Žil zde trpasličí Homo floresiensis, přezdívaný "člověk hobbit", ale i přes dva a půl metru vysoký kontroverzní Meganthropus palaeojavanicus. Poslední fosilie navíc ukazují na existenci ještě dalšího druhu, který obýval ostrov Luzon. Kredit: převzato z webu Rephaim23

Ekosystémy doby středního až pozdního pleistocénu, tedy v době před asi 250 000-50 000 lety, se pomalu obohacovaly o některé moderní druhy včetně toho lidského a jejich začlenění do těchto společenství se neobešlo vždy bez následků.

Lidský druh ale v tuto dobu dokázal expandovat do několika poddruhů a jako rod i do jiných druhů, z nichž se mnohé usidlovaly v oblasti tzv. Sundalandu. Tato oblast, která je dnes tropickými ostrovy Indonésie, byla kvůli poklesu hladiny moří v době ledové souvislou nížinatou oblastí a dalo se zde suchou nohou přejít z Jávy na Borneo. I Filipíny tento pokles vodní hladiny zasáhl, právě odsud také pochází nález nového druhu člověka.

V jeskyni Callao na ostrově Luzon v severní části ostrovního státu vědci nalezli fosilie nejméně dvou dospělých a jednoho mladého jedince nového druhu hominida. Vědcům se dosud podařilo izolovat jednotlivé kosterní pozůstatky jako zuby, články prstů a také dětskou stehenní kost i jiné, ale vykazují známky zvláštních evolučních adaptací.

Mezinárodní vědecký tým, v čele s Prof. Phillipem Piperem z Australské národní univerzity, si povšiml relativně malé velikosti zubů dospělců a to je vede k závěru, že by mohlo jít i podobnou trpasličí formu jako byl Homo floresiensis (se kterým také některé podobnosti sdílí). Jak ale sami poukazují, je zapotřebí daleko více použitelných paleontologických dat na prokázání podobného závěru.

Výsledkem nové popisné studie je ale také nový druh hominida, resp. člověka, nazvaný Homo luzonensis. Přestože máme k dispozici pouze kusý fosilní záznam, už teď vědci mohou poukázat na zvláštní rysy končetin, jež se nejvíce podobají africkýcm australopitecinům.

Evoluční předkové lidí ze tohoto tribu byli zároveň jejich současníky, poslední zástupci nepatřící do rodu Homo chodili po Zemi ještě v době před milionem a sto deseti tisíci lety, ale předpokládalo se, že jejich evoluční adaptace se u lidí daleko více rozvinuly a časem se vytratily. Nový objev ale ukazuje, že tomu tak nebylo zcela.

Jak říkají sami autoři popisné studie, nejsou si jisti, jestli se tyto rysy vyvinuly jako adaptace na ostrovní prostřední nebo se projevily jako dědictví jejich evolučních předků. Fosilie tohoto druhu jsou sice staré "jen" 50 000 let, ale existují stopy, jež by určovaly jejich daleko starší původ.

Pro vědce je velkou neznámou evoluční pozice člověka luzonského v rámci postavení hominidů a také jejich rozšíření v jihovýchodní Asii. Jeho relativně nízké stáří to navíc neusnadňuje, nicméně některé kamenné nástroje se stářím okolo 700 000 let z ostrova, a také opracované kosti nosorožce se stopami po řezání, ukazují na možná daleko starší původ těchto lidí.

Na druhou stranu ale vědci nevylučují ani další možnost a sice, že mohlo jít skutečně o jistou ostrovní formu hominida vyvinutou v izolaci na oddělených Filipínách. Toto souostroví bylo už tehdy odděleno od zbytku pevninské Asie a kamenné nástroje nalezené na jiných velkých ostrovech (Celebes, většinou spíše Sulawesi) by poukazovaly na rozšíření hominidů do této části dříve než jsme si mysleli.

Tento dlouhý evoluční horizont by sám osobě mohl výrazným způsobem přispět k objasnění poměrně pestré škály druhů hominidů v oblasti někdejšího Sundalandu. Fosilie nových druhů jsou ale stále objevovány a s každým dalším výzkumem může být závěr jiný, takže budeme muset počkat na další zjištění.

Sollasina cthulhu - Chobotnaté monstrum z doby siluru

14.04.2019 15:40

Za dlouhé roky, kdy se prehistoričtí obratlovci v čele s neptačími dinosaury dostali do moderní pop-kultury, jsme si již zvykli na některá pojmenování odkazující na různé postavy současné i minulé generace. Poslední doba ale přinesla i zvláštní pojmenování některých pravěkých živočichů, kteří nejsou ani neptačími dinosaury a ani některými dalšími velkými druhohorními obratlovci (za příklad stojí dryolestid Cronopio nebo žralok Galagadon). A pro nově popsaný druh zvláštního mořského živočicha ze siluru použili vědci při popisu přízvisko jednoho z netvorů knižního vesmíru H. P. Lovecrafta.

Mezi různě zvláštními druhy mořské fauny dominovala především doba proterozoika a kambria, kdy vznikaly velmi nevšední podoby životních forem. Sollasina, se stářím asi 430 milionů let z vrstev pozdního devonu, se ale svým bizardním vzhledem vyrovná i těm nejzvláštnějším druhům prvohorní fauny. Druhové jméno cthulhu proto nebylo zvoleno náhodně. Kredit: Elissa Martin, převzato z webu Sci-News

Pokud se někdo z Vás zajímá o hororové filmy a především o hororovou četbu, pak jistě neopomenete knihy amerického spisovatele a zakladatele moderního hororu Howarda P. Lovecrafta. Jeho knihy zná celý svět, jejich napřirozená atmosféra doslova oplývá tajemnem a v několika těchto dílech se objevuje také jeho legendární bytost zvaná Cthulhu. Má mít vlhké, zelené okřídlené tělo jako drak a kolem tlamy shluk podivných chapadel hlavonožce, zarážejícím způsobem toto zpodobnění připomíná nově nalezený živočich z hrabství Herefordshire v Anglii.

Zvláštní živočich Sollasina cthulhu má sice pouze tři centimetry na šířku, ale počítačová tomografie a skenování této zvláštní fosilie odhalilo nesčetné detaily. Celkově třináct exemplářů bylo nalezeno v již zmíněném hrabství na lokalitě nazývané Herefordshire Lagerstätte, její datace se pohybuje okolo 430 milionů let.

Popisná studie tohoto druhu se zaměřuje především na zvláštní anatomii tohoto živočicha, při bližším prozkoumání pomocí počítačového tomografu odhalilo střední část těla s do okolí čnějícími chapadly nebo podobnými výrůstky. V odborném názvosloví jde o tzv. tube feet, trubicovité nohy, které mají dnešní ostnokožci.

Vědci odhalili přítomnost těchto zvláštních útvarů a také jejich funkci, šlo o tkáně a kanály naplněné tekutinami pro pohyb a také zachycení potravy na mořském dně. Jsou takřka totožné s těmi, které najdeme u současných sumýšů, ostnokožců zvaných též "mořské okurky", ale stavba těla se středním prstencem ukázala příslučnost k vyhynulé skupině Ophiocistiodea.

Tito zvláštní živočichové se vzdáleně podobali mořským hvězdicím, ale daleko bližší byli právě sumýšům. Jejich evoluce a paleoekologie je ale dosud předmětem debat, o skupině jako takové víme stále velmi málo a také kvůli strohému fosilnímu záznamu.

Sollasina je ale v tomto ohledu vyjímkou, jak poukazuje hlavní autor studie Dr. Imran Rahman z Oxfordského univerzitního muzea přírodní historie, protože u něj známe i fosilní zbytky původního vaskulárního systému.

Právě tento taxon ukázal, jaké místo tato skupina zastupuje v evolučním stromě ostnokožců. Struktura nalezeného tvora ukazuje velmi podobné znaky s mořskými okurkami moderní doby, podle spoluautora dr. Jeffreyho Thompsona z londýnské University College velmi hodnotně přispívá k pochopení evoluce sumýšů a prehistorických příbuzných této skupiny. Skvělý stupeň zachování ukázal některé dosud neznámé charakteristiky, takže je možné, že vzhled mořských okurek, tak, jak je známe dnes, se drasticky proměnil za posledních 430 milionů let.

<< 10 | 11 | 12 | 13 | 14 >>