Skutečnost, že neptačí dinosauři (Dinosauria) také trpěli nádorovými onemocněními podobnými těm, které můžeme poznat pomocí lékařství, už známe několik let až desetiletí. I nemoci byly mezi těmito obyvateli druhohorního světa rozšířenou záležitostí, kupříkladu známý Tyrannosaurus rex i jiní zástupci čeledi Tyrannosauridae si mezi sebou mohli rozšiřovat nemoci způsobené parazitickými prvoky podobnými současné bičence drůbeží (Trichomonas gallinae), Iguanodon ze spodní křídy naproti tomu patrně trpěl i artrózou zadních končetin a existují další stovky případů patologií na kostech těchto živočichů a to včetně již zmíněných případů rakoviny. Nezhoubné ameloblastomy se vyskytovaly kupříkladu u rodu Telmatosaurus ze svrchní křídy Rumunska a rakovinotvorné zárodky obecně postihovaly celou skupinu kachnozobých dinosaurů, čeleď Hadrosauridae, poměrně markantně, nacházíme je u většího množství zástupců včetně známých rodů Edmontosaurus a Brachylophosaurus. Vyskytují se u nich i případy tumorů a pokročilých stádií nádorů, ale u zatím žádného zdokumentovaného exempláře nestihly metastázovat do jiných částí těla. Nově je ovšem nález tohoto typu známý u zástupce jiné skupiny ptakopánvých dinosaurů (Ornithischia) a sice ceratopsidů (Ceratopsidae), konkrétně u svrchnokřídového severoamerického druhu Centrosaurus apertus. Nalezená fosilie poskytla první případ metastázujícího nádorového onemocnění u této čeledi dinosaurů a ještě tento nález umocňuje fakt, že pochází z jedince, který byl v době před zhruba 76 miliony let pohřben spolu s několika tisíci jeho druhy pravděpodobně při ničivé povodni a je součástí tohoto početného stáda nalezeného v kanadské provincii Alberta. Více informací poskytla studie několika desítek odborníků z různých oborů vydaná na začátku tohoto měsíce.

Lebka centrosaurů byla opatřena neobvyklou ornamentací, přestože oproti svým příbuzným byla spíše "chudší", a tento druh patří k prvním objeveným centrosaurinům (Centrosaurinae) ve vědecké historii. Dříve se pro tento rod spíše uplatňovalo pojmenování Monoclonius, nicméně dnes umíme oba rody rozlišit (přestože samotný Monoclonius je pravděpodobně spíše nomen dubium) a přispěly k tomu i vykopávky v obrovském "lůžku kostí" v Kanadě. Zde byla nalezena i již zmíněná kosterní patologie. Kredit: Archiv autora blogu

Rohatí ceratopsidi dosahovali velikosti od statné krávy (Bos taurus), přes vzrostlého nosorožce (Ceratotherium simum) až po velikost, respektive váhu, průměrného slona afrického (Loxodonta africana) a existují i jisté náznaky, že se mezi nimi vzácně vyskytovaly skutečně obrovské druhy velké jako školní autobus. Víme také, že tato skupiny byla široce rozšířena po současném západu Severní Ameriky a v Číně, ale je prakticky jisté, že pronikla i do východního Ruska, na Korejský poloostrov a možná i do Japonska. Šlo o úspěšné herbivory, kteří obývali široké spektrum biotopů a povětšinou je sdíleli se svými masožravými protějšky v podobě tyranosauridních teropodů (Tyrannosauridae), kteří pro ně představovali téměř určitě jedinou valnou hrozbu, hlavně pro větší z nich. Také nacházíme na kostech některých rohatých dinosaurů kosterní patologie v podobě kousanců či zlomenin a právě jako pozůstatek zhojeného zranění byla spatřována i pravá fibula (kost lýtková) jistého jedince rodu Centrosaurus objevená v roce 1989 ve známém kosterním lůžku v provincii Alberta. Interpretace této abnormality na kosti jako pozůstatku zhojené zlomeniny byla platná až do roku 2017, kdy se k jejímu výzkumu uchýlil tým vědeckých pracovníků z různých oborů.

Vedoucím autorem studie zaměřené na tento nález je paleontolog David Evans, který k němu přizval ovšem ještě poměrně velké množství odborníků z dalších oborů včetně radiologie, ortopedické chirurgie i paleopatologie, a na jeho vedení se také významnou měrou podíleli patolog Mark Crowther a osteopatoložka Snezana Popovic. Po technické stránce výzkumu, tato skupina vědců použila moderní zobrazující techniky, včetně již dlouho užívaného CT skenu.

Fosilie byla zkoumána z několika perspektiv, mimo jiných také humánního lékařství, a užitím několika typů analýz, podrobně snímkována a také byly pořízeny zábrusy do kosti odhalující její vnitřek. Tento proces pokračoval do histologického rozboru, který nadešel po určení "diagnózy" 76 milionů let staré fosilie. Histologie také dodatečně prokázala, že jde o dospělého jedince.

Vědecká skupina na základě snímkování kosti a analýzy její struktury, pomocí mikroskopického výzkumu jednotlivých fosilizovaných částí, dospěla k přesvědčivému závěru - jednalo se téměř určitě o nádorové onemocnění a nikoliv kosterní patologii jiného původu.

Deformace kosti byla totiž způsobena osteosarkomem, tedy, jak bylo řečeno výše, nádorovým onemocněním postihujícím kosti obratlovců (sarkomy postihují obecně pojivové tkáně) a při neléčeném stavu metastazující do dalších částí těla, především plic a vnitřních jiných orgánů. Jde tu o jeho první zaznamenaný případ nejen mezi ceratopsidy, ale také jde o první případ pokročilého stádia nádorového onemocnění mezi neptačími dinosaury vůbec.

Pro potvrzení tohoto závěru srovnali paleontologové naleznou lýtkovou kost se stejnou kostí u jiných jedinců stejného druhu bez prokázaných patologií a poté také s lidským případem tohoto onemocnění a jejich závěr byl tímto počinem potvrzen, protože fosilie vykazovala stejnou strukturu jako u napadení lidské kosti. Známým pacientem a bohužel také smutnou obětí byl i kanadský běžec Terry Fox, který kvůli této nemoci podstoupil amputaci pravé nohy a s tímto handycapem také zaběhl svůj Maraton naděje v roce 1980.

V následném dalším výzkumu vědecká skupina pokračovala s ohledáním fosilie, kde kostní struktura ukázala, že tento osteosarkom byl nejen v pokročilém stádiu, ale podařilo se mu patrně také metastázoval do dalších částí těla centrosaura a pravděpodobně i do vnitřních orgánů. Ceratopsid byl tedy dozajista oslabený touto nemocí a bránila mu nejen v normálním fungování organismu, ale také šlo o snadnější kořist pro velké tyranosauridní predátory ze stejné oblasti.

Oslabený, okolo 2,5 tuny vážící Centrosaurus tedy postupně umíral s tím, jak se mu rakovinné bujení rozmáhalo po těle, fibula potrvzuje, že se nádor rozšířil do její horní i spodní části a je pouhou škodou a shodou náhod, že se nám zbytek jedince a jeho zadní končetiny nedochovaly, abychom mohli vidět postup rakoviny na dalších kosterních elementech.

Pro paleontology i lékaře z oboru onkologie a dalších disciplín je tento objev velmi důležitý, protože ukazuje, že se nádorová onemocnění vyskytovala u neptačích dinosaurů rozšířeně a prokazatelně mohla způsobit i smrt jednotlivých exemplářů. Dinosauři tedy také, navzdory evoluční vzdálenosti od savců (Mammalia) a samozřejmě i člověka (Homo), byli k tomuto typu nemoci náchylní a osteosarkom tedy před téměř 80 miliony let postihoval stejný typ tkáně jako dnes. Autoři také dodávají, že tento tento výzkum posouvá naše znalosti kostních nádorů i nádorových onemocnění nejen u dinosaurů, ale u vyšších obratlovců obecně a výzkum patologií nejasného původu by mohl pomoci k odhalení dalších z nich.

Jako poslední bod, v tomto případě spíše epilog k celému příspěvku, je, že Centrosaurus postižený osteosarkomem byl sice oslabený a na svou nemoc by do určité doby zemřel, ale v jeho případě se na jeho smrti pravděpodobně nemoc nepodílela.

Výše bylo zmíněno, že lýtková kost pocházela z oblasti velké agregace fosilií centrosaurů v Dinosauřím provinčním parku (Dinosaur Provincial Park) v západní Kanadě, které pravděpodobně zabila před 76 miliony let blesková povodeň v důsledku vydatných deštů či jiná přírodní katastrofa. Právě toto byla příčina jeho smrti a nikoliv rakovina. Jak autoři poznamenávají, tento nemocný jedinec žil i s takto pokročilým stádiem nemoci nejspíš kvůli svému stádu, mimo něj by patrně jeho skon byl rychlejší. Pravděpodobně by ale na osteosarkom jako takový nezemřel ani v případě, že by se nestal obětí povodně, ale rychleji by ho zabil některý z velkých tyranosauridních predátorů z této oblasti (rody Gorgosaurus a Daspletosaurus).

Doba ledová, respektive její poslední výskyt v pliocénu až pleistocénu, byla poznamenána vymíráními organismů v důsledku klimatu, který díky ní panoval, ale následně bylo vymření některých druhů poznamenáno také evolučním soutěžením mezi pleistocénními a recentními živočichy jako hyenami (Crocuta sp.) nebo medvědy (Ursus sp.). Svůj podíl na vymření někdejší pleistocénní megafauny v Austrálii, Jižní Americe i jinde mělo i počínající lidské pokolení, které se v průběhu doby ledové přeorientovalo ze sběru ovoce, kořínků nebo zdechlin na aktivní lovce schopné pomocí své inteligence účinné taktiky lovu i mnohem větších živočichů. Lidské přičinění na vymírání v posledních několika desítkách tisíc let v pleistocénu je nesporné a je pravděpodobné, že právě to a kombinace jiných událostí přispěla k vymření drtivé většiny někdejší megafauny v čele s mamuty (Mammuthus sp.). Na druhou stranu, lidský druh byl také mezi těmi, které byly před zhruba 12 700 až 11 500 tisíci lety byly oslabeny událostí zmiňovanou jako jednu z příčin vymírání v pleistocénu a to i v souvislosti s tzv. Kulturou Clovis, jedněch z nejstarších obyvatel Severní Ameriky. Odehrálo se zde totiž rapidní ochlazení, které patrně mělo za následek oslabení zbývající populací velkých suchozemských živočichů, vytvoření bariér oddělujících jejich jednotlivé části nebo snížení reprodukční aktivity, lidé později dokázaly tyto zbývající pozůstatky svým lovem ještě více redukovat až k hranici vyhynutí. Příčina tohoto ochlazení ovšem dosud není zcela známá, populárním názorem je ovšem její způsobení impaktem mimozemského tělesa a zastínění atmosféry vyvrženými horninami a částečky. Podle vědců z Texas A&M University však toto není pravděpodobné za vysvětlením ochlazením stojí prozaičtější příčiny - masivní vulkanismus.

Meiolania platyceps, vyhynulá pozemní želva s výraznou lebeční ornamentací tvořenou rohy a výčnělky, patřila k druhům, které žily jako pozůstatky pleistocénní megafauny ještě v době, kdy na většině světových pevnin dominovalo lidské osidlení postupně se orientující na zemědělství. Je zajímavé, že mimo Austrálie, kde se pravděpodobně objevila a také zde v pleistocénu vyhynula, se objevila na několika místech v Pacifiku a zde přežila (spolu s dalšími zajímavými a dnes již vyhynulými druhy) až do holocénu. I jí však čekalo vyhynutí způsobení důsledky doby ledové. Kredit: Peter Schouten

Doba ledová byla provázena glaciály a interglaciály, které střídavě měnily rozlohu jednotlivých biomů i oblastí pevnin vzrůstající či klesající hladinou světového oceánu a na základě těchto změn vyhynulo množství druhů, které byly i po miliony let před ledovými dobami úspěšné. Vymírání nemalého množství druhů rostlin, živočichů i jiných kmenů organismů v průběhu pleistocénu je ve fosilním záznamu patrné a pravděpodobně zde byli při těchto událostech zasaženi i někteří zástupci tehdejší pleistocénní megafauny, mamuti (Mammuthus sp.), velcí lidoopi (Hominidae) nebo jihoameričtí kopytníci (Litopterna, ale i některé jiné řády). Nešlo ovšem o proces ucelený a v různých částech planety probíhal různou rychlostí a v některých oblastech, později většině, byl jeho katalyzátorem mimo přírodního výběru i člověk (Homo sp.) a jeho aktivity. I druhy, které byly klimatickými výkyvy nebo jinými faktory ovlivněny v průběhu svrchního pleistocénu tak, že jejich populace začaly mít klesající tendence, přežily a je pravděpodobné, že některé z nich by se dokázaly novým podmínkám na konci doby ledové přizpůsobit a ve své evoluci pokračovat. Období, tzv. mladší Dryas, bylo ale patrně jednou z příčin jejich postupného vyhynutí, protože se při něm ohladilo o zhruba 3 °C a podmínky se opět změnily z oteplujícího se klimatu na poměrně nehostinný, chladný klimat na dalších několik století až tisíciletí.

Toto období je datováno zhruba do doby mezi 12 900 až 11 700 lety před naším letopočtem a vysvětlení jeho příčin je hned několik, zahrnují jak hypotézu o výbuchu blízké supernovy Vela, tak explozi vulkanického krbu v současném jezeře Laach v Německu a zatím jedna z nejpopulárnějších hypotéz hovoří o dopadu mimozemského tělesa na území současné Severní Ameriky v době spodní části tohoto období. Pro každou z teorií by hovořily některé předpoklady nalezené ve fosilním záznamu ať už jako izotopy různých prvků nebo důkazy v podobě fosilií. Skupina amerických paleontologů ovšem přišla s další hypotézou, podle které nemusel chladný klimat způsobit dopad meteoritu nebo výbuch kosmických rozměrů, ale čistě pozemské záležitosti - mohutný vulkanismus.

Výzkum byl zhodnocen ve studii, na které se podíleli paleontologové ze tří amerických univerzit (Bailorské univerzity, Univerzity v Houstonu a již zmíněné Texas A&M University), pod vedením paleontologa Micheala Waterse jako hlavního autora. Základal se na zkoumání sedimentů, trvajícího od roku 2017, z doby svrchního pleistocénu objevených v Hall's Cave v Texasu, kde jejich stáří dosahuje zhruba 20 000 let a vyjma uloženin z kritického období tedy představují ještě další záznam období svrchního pleistocénu.

Autoři studie chtěli výzkumem sedimentů prokázat, zda se v této oblasti také nacházejí stopy v podobě tektitů nebo platiny, která se vyskytuje v tuto dobu po celém světě a je určitým druhem indikátoru dopadu mimozemského tělesa, a tedy mohou hypotézu o dopadu potvrdit. Položili si otázku, zda mohl dopad menšího meteoritu, který by nezahubil život na globální úrovni, být zodpovědný za ochlazení atmosféry a jevy následující, které měly za následek vymírání pleistocénní megafauny, a odehrál v období mezi 13 000 a 12 900 lety před naším letopočtem.

Sedimentologie v Hall's Cave ukázala, že v době za posledních dvaceti tisícovek let se období rapidního ochlazení projevilo v době, do které mladší Dryas spadá, ale zároveň objevili známky 3 dalších cyklů, kdy globální teplota klesla, a to mezi 15 000 a 9 000 lety před naším letopočtem. Jak uvádí spoluautor studie, Alan Brandon z Univerzity v Houstonu, tyto výkyvy teplot by nemohly být následek dopadu jediného bolidu či meteoritu, ale mohlo by se spíše jednat o sopečné erupce vyvolávající podobné efekty.

Je poměrně nepravděpodobné, že by se za velmi krátký časový úsek geologického času mohla Země srazit s několika meteority a ty by mohly tyto výkyvy teplot způsobit. Navíc, podle autorů studie, se období teplotních výkyvů překrývá s tím, kdy byl ve velké míře na Zemi aktivní vulkanismus, přestože do spojitosti s obdobím konce doby ledové nebyl dáván tak, jako s impaktem kosmického tělesa.

Aerosoly, prach a těžké prvky rozvířené explozemi a mohutnou sopečnou činností pak odvedly své, zastínily atmosférou a následně způsobily ochlazení v podobě malé nukleární zimy. Faktem ovšem zůstává, že dosud není mnoho vulkánů, které bychom do tohoto období mohli zařadit jako aktivní s tím, že by měly vliv na atmosféru a rozsah jejich výbuchu byl gigantických rozměrů. V úvahu ovšem připadá německý Laacher See, který je dnes jezerem, a o něm již výše zmíněné hypotézy v minulosti také hovořily.

Vědci také ovšem provedli geochemickou studii odebraných vzorků a přišli s dalším zajímavým argumentem hovořícím pro jejich hypotézu. Jako argument pro mimozemskou příčinu ochlazení se většinou uvádí přítomnosti izotopů prvků, které nacházíme především v meteoritech, a jejich zvýšené množství - jmenovitě jde o již zmíněnou platinu, iridium, rhenium, ruthenium a také palladium.

Dle této interpretace je ve svrchnopleistocénních horninách jejich natolik zvýšené množství, že se téměř s jistotou jedná o pozůstatek impaktu, srážky s kosmickým tělesem, ale autoři studie nalezli jiný poměr prvků ve zkoumaných horninách. Respektive, byly rozptýleny tak a v takových poměrech, že odpovídaly poměrům známých ze sopečných výbuchů a nikoliv dopadů extraterestrických objektů. To bylo na celé geochemii sedimentů v Hall's Cave podivné, pokud by totiž meteorit dopadl na sever Severní Ameriky, v Texasu by se izotopy a jejich poměr shodoval a nepřipomínal by poměr při erupcích sopek.

Podle hlavního autora Michaela Waterse jsou tyto důkazy poměrně přesvědčivé k tomu, že období ochlazení (tedy mladší Dryas) nezpůsobil impakt kosmického tělesa, ale masivní vulkanismus.

Na základě výsledků, které nám autoři studie předložili se tato verze jeví jako pravděpodobná, ale musíme ji zatím brát jako jednu z možností, protože stále nám chybí dostatečné podklady v podobě konkrétních sopečných kalder stejného stáří nebo jiných konkrétních nálezů. Nicméně, studie podala náhled, který teorii o dopadu mimozemského tělesa konkuruje a doplňuje tedy hypotézu o německém Laach See a dodává ji na důvěryhodnosti.

Klasifikace neptačích dinosaurů (Dinosauria) zůstala po jejím rozdělení paleontologem Harrym Govierem Seeleyem v roce 1888, na klad/řád Saurischia a řád Ornithischia, platná po celých 129 let do roku 2017, kdy paleontologická skupina třech britských vědců představila vědecké obci studii, kde představuje nové pojetí systematiky těchto živočichů a znovu zavádí klad Ornithoscelida sdružující ptakopánvé dinosaury a teropody (Theropoda). Tento pohled na celou problematiku systematiky dinosaurů a jejich raného vývoje vyvolal značné kontroverze, zatímco Seeleyho klasifikace byla založena na předpokladu, že oba klady mají různé předky a dinosauři nejsou monofyletickým kladem, což se ovšem nepodařilo prokázat a následně se ukázalo za jasné, že mají společného evolučního předka, tak tito paleontologové se zaměřili na analýzu množství anatomických znaků u širokého spektra skupin dinosaurů. Je zajímavé, že jejich výsledky byly určitým způsobem podpořeny i recentními nálezy a kladistickými analýzami, přesto je ovšem pravda, že převažují spíše její odpůrci argumentující tím, že Matthew Baron, David Norman a Paul Barrett, autoři výzkumu z roku 2017, dosud přesvědčivý důkaz o nové klasifikaci nepodali. Také se zatím stále objevují některé její modifikace, takže, i v případě její platnosti, by její podoba pravděpodobně stále nebyla definitivní a musela by být podrobena dalšímu výzkumu. K podpoře tradičního rozložení evolučních větví dinosaurů na ptákopánvé dinosaury a jejich plazopánvé protějšky se "hlásí" i nově publikovaná studie mezinárodního paleontologického týmu, která v něm zohledňuje enigmatický druh archosaura (Archosauria), druh Pisanosaurus mertii. Podle něj by tento druh z triasové Argentiny mohl hrát roli v interpretaci jejího původního podání.

Pisanosaurus byl popsán již v roce 1967 a od té doby byl považován za několik různých druhů - zástupce čeledi Fabrosauridae a Heterodontosauridae, nejprimitivnějšího známého ornitischiana či dokonce hypsilofodonta (Hypsilophodontidae). V posledních 3 letech se ovšem objevilo několik studií, které ho poměrně nezávisle na sobě zařadily jako zástupce čeledi Silesauridae, tedy blízkých příbuzných "pravých" dinosaurů, ale nikoliv jejich zástupců. Nová studie by ovšem v jeho klasifikaci mohla pomoci. Zde je vystaven model jeho kostry rekonstruované jako heterodontosauridní, výrazné jsou špičáky ve spodní čelisti. Kredit: Eduard Solá, převzato z Wikipedie

Rozdělení neptačích dinosaurů na 2 samostatné řády, které měly mít pouze společného předka v době spodního až středního triasu, bylo platné po dobu více než 120 let a žádná široce uznávaná studie se jej nepokusila vyvrátit a předložit jeho nové schéma. V době probíhající "dinosauří renesance" v 70. a 80. letech minulého století se ovšem objevilo několik konceptů především pod taktovkou Roberta T. Bakkera, který předpokládal například možnost existence poněkud jiného evolučního stromu dinosaurů a sice kladů Theropoda a Phytodinosauria, kde druhý zmíněný měl sdružovat klady Ornithischia a Sauropodomorpha a mezi nimi ještě skupinu Segnosauria, která byla za své zvláštní anatomické znaky považována za jakýsi evoluční mezistupeň mezi oběma zmíněnými. Zjednodušeně, fytodinosauři měli být veškeří býložraví dinosauři (jak znační i jejich pojmenování znamenající doslova "rostlinní dinosauři") a teropodi měli být z blízkého příbuzenského vztahu vyloučeni jako separátní skupina. Toto zařazení ale nikdy nezískalo vědeckou podporu ani jednoznačné důkazy pro něj hovořící. Ostatně, rozdělení na plazopánvé a ptakopánvé dinosaury převládlo nejen v paleontologickém světě, ale v populární kultuře a také vědecké fikci a bylo podpořeno anatomickými důkazy i studiemi jejich fylogenezí a kladistiky.

Na druhou stranu, je také faktem, že dosud neznáme velké množství podrobností vývoje dinosaurů ve středním až svrchním triasu a existuje velké množství diskutabilních nálezů. Konečně, stále známe zlomek z fosilního záznamu, který by nám pomohl rekonstruovat jejich evoluci a diferenciaci od nejbližších příbuzných dinosauroformů (Dinosauriformes), a dokud se naše mezery v tomto výzkumu nezaplní zcela, je zde prostor pro množství spekulací.

Patrně největší změnu v pojetí dinosauří systematiky ovšem pojala studie již zmíněné trojice britských paleontologů, kteří zkoumali dostupné anatomické znaky na kostrách dinosaurů ze všech velkých skupin, jejich nejbližších nedinosauřích příbuzných a následně na základě tohoto výzkumu sestavili "nový" evoluční strom této skupiny. Zavedli tak do moderní systematiky již dříve opuštěný klad Ornithoscelida, který původně zanesl významný evoluční biolog Thomas H. Huxley v roce 1870 jako klad sdružující tehdy známé dinosaury do 3 čeledí a 1 skupiny (Megalosauridae, Iguanodontidae, Scelidosauridae, Compsognatha) a sauropody či sauropomorfy do samostatného kladu. Byl opuštěn po Seeleyho klasifikaci v roce 1888, protože ta se zdála být přijatelnější a vycházející z konkrétních anatomických znaků.

Baron, Norman a Barrett vnesli do klasifikace tento klad z důvodu, že dle jejich výsledků má celý řád Ornithischia původ nebo společného předka s kladem Theropoda a naopak čeleď Herrerasauridae a klad Sauropodomorpha mají více společných znaků mezi sebou, než-li s teropody. Ačkoliv se interpretace kladu Ornithoscelida za poslední 3 roky vědeckého bádání částečně změnila v ohledu jiné polohy jednotlivých dinosauřích taxonů, její otázka zůstává otevřena.

Autoři původní studie z roku 2017 sice nepředložili, podle kritiků této interpretace, dostatečné množství podporujících argumentů, ale nelze jim upřít některé nálezy učiněné v posledních několika letech, které by existenci úzkého příbuzenského vztahu mezi teropody a ptakopánvými podporovaly.

Za nepřímý důkaz je v této souvislosti uváděna také téměř absence pozůstatků ptakopánvých v raných fázích svrchního triasu, dalo by se tedy předpokládat, že tyto druhy se vyvinuly až v pozdním svrchním triasu a jejich evoluce započala až po vývoji jejich teropodních příbuzných. Do jisté míry to podpořily i studie, které nejstarší druh ptakopánvého dinosaura, argetinský Pisanosaurus mertii, spatřovaly spíše jako zástupce nedinosauřích silesauridů.

Podle týmu argentinských a brazilských paleontologů, se kterými spoulupracoval americký geochronolog Džahandár Ramezani, ovšem je více pravděpodobné, že tento výše zmíněný zástupce kladu Dinosauriformes je primitivním ptakopánvým dinosaurem a nikoliv nedinosauřím silesauridem. Přestože by nešlo o zcela nezvratný důkaz evoluce ornitischianů ve zhruba stejné době jako prvních saurischianů, což by znamenalo spíše rozdělení obou kladů ze společného předka ve stejnou dobu a ne vývoj jednoho z nich z toho druhého, tak jde o výzkum, který bychom měli brát v úvahu.

Studie, která byla publikována na konci července tohoto roku, je výsledkem 6 let trvajícího výzkumu, probíhajícího mezi lety 2013 až 2019, v lokalitě Hoyada del Cerro Las Lajas v provincii La Rioja na výchozech souvrství Ischigualasto. Konkrétně v této lokalitě nebyly výzkumy prováděny od 60. let minulého století.

Prvním poměrně zvláštním a důležitým zjištěním byla korelace zdejších nálezů s jinými výchozy stejného souvrství a jiných souvrství obecně. Vědci zkoumali tuto lokalitu poměrně podrobně a dokázali zde izolovat přes 100 různých vzorků, přestože žádný z nich nepatřil neptačím dinosaurům, a také značně rozšířit znalosti o stratigrafii těchto hornin.

Na základě fosilií tetrapodů (Tetrapoda) i jiných živočichů totiž byly tyto horniny určeny staré stejně jako ty, ve kterých jsou dinosauří fosilie přítomné. Celkově bylo ovšem zvláštní a zlomové zjištění získané analýzou vzorků vulkanického popela z této oblasti pomocí izotopů zirkonu a metody uran-olovo (také známé jako U-Pb). Podle Ramezaniho výsledků horniny souvrství Ischigualasto jsou mladší než se dosud předpokládalo a mají stáří zhruba 230,2 až 221,4 milionů let, zatímco dříve bylo rozpětí udáváno mezi 235 až 225 miliony let. Dinosauří fosilie byly přitom zjištěny v jeho nejstarších vrstvách, ačkoliv samy osobě nejsou nejstaršími dosud objevenými dinosauřími fosiliemi.

Korelace odhalila další zajímavý nález, Ischigualasto je podle této interpretace zhruba stejného geologického stáří jako souvrství Chinle na jihozápadě Spojených států, ve kterém jsou nalezeny nejen některé fosilie neptačích dinosaurů (Chindesaurus bryansmalli, Caseosaurus crosbyensis aj.), a tedy pravděpodobně neplatí dosavadní představa o tzv. diachronní evoluci, což autoři zmiňují.

Ještě ve velmi nedávné době byla platná představa o evoluci prvních dinosaurů na jihoamerickém kontinentě a jejich postupném šíření po celé Pagneyi a do Severní Ameriky se měli dostat až později, vyvinuti z forem, které z jihoamerických uloženin známe (což je proces diachronní evoluce). Při srovnatelném stáří souvrství Ischigualasto a Chinle je ovšem více pravděpodobné, že dinosauři mají mnohem starší původ (jak je již po delší dobu jasné) a v severní části Pangeyského superkontinentu se objevují současně jako v té jižní.

Mimo těchto a jiných zajímavých údajů studie přináší ještě další zjištění, které se přímo týká systematiky neptačích dinosaurů. Druh Pisanosaurus mertii, o kterém bylo pojednáno již výše, totiž jeden ze spoluautorů studie, brazilský paleontolog Max Langer z Univerzity v Sao Paulu, zkoumal poněkud detailněji dle lépe zachovaných exemplářů ve zdejších muzejních depozitářích a došel k závěru, že jde skutečně o fosilii raného ptakopánvého dinosaura. Dle Ramezaniho datování, v tomto bodě tedy do sebe přímo zasahují geochronologické, stratigrafické a stránky zkoumající tento konkrétní druh archosaura (Archosauria), jsou nejstarší exempláře tohoto druhu staré okolo 229 milionů a srovnatelně tedy staré s jejich plazopánvými příbuznými.

Autoři právě tento argument zmiňují pro podporu tradičního pojetí systematiky dinosaurů a nelze jim upřít, že pokud se ve svých závěrech nemýlí, zasahují hypotéze z roku 2017 ránu v podobě zpochybnění absence ptakopánvých dinosaurů v průběhu vývoje raných teropodů a plazopánvých dinosaurů. Pokud její výsledky budou v blízké budoucnosti potvrzeny, pak je prostor k debatě o raném vývoji dinosaurů stále otevřen, ale měli bychom za pravděpodobnější brát verzi původní Seeleyho systematiky.

Studie zhodnotila jako taková hned několik zajímavých bodů, které ukazují, že bychom měli jednotlivé aspekty raného vývoje dinosaurů stále přehodnocovat a srovnávat s moderními poznatky. Na druhou stranu, zde přidám své subjektivní stanovisko, vytvořila další vakuum a ve své podstatě klad Ornithoscelida jako takový nevyvrací a naopak, její výsledky mohou být kontraproduktivní.

Pokud sledujete aktivitu v popiscích konkrétních rodů neptačích dinosaurů delší dobu, pravděpodobně víte, že jsem se přiklonil ke kladu Ornithoscelida více, než k původnímu rozdělení na klady Ornitischia a Saurischia. Je to tak z důvodu, že tato hypotéza není zcela zcestná a má na své straně podklady, které nelze opomíjet, na druhou stranu stále není ustálená a potřebuje více podrobného výzkumu. Zde, u této studie, jsem se také z tohoto důvodu rozepsal více, než ve většině jiných příspěvků v této rubrice, protože mě její interpretace zaujala.

Redeskripce druhu Pisanosaurus mertii pro výzkum původu a rané evoluce neptačích dinosaurů je důležitý prvek, osobně jsem vždy tohoto živočicha viděl spíše jako primitivního ptakopánvého dinosaura než silesaurida či jiného nedinosauřího archosaura, ale to, že byl takto určen nemění tolik zásadních skutečností. Konečně, autoři hypotézy z roku 2017 předpokládali, že původ neptačích dinosaurů je mnohem starší, než jsme z fosilních nálezů schopni potvrdit, a pohybuje se okolo 247 milionů let na rozhraní geologických věků olenek až anis (dle některých nálezů by se dal datovat do ještě hlubší minulosti na hranici permu a triasu), takže o téměř 20 milionů let později se mohlo vyvinout více kladů těchto živočichů a to včetně prvních ptakopánvých.

Na začátku svrchního triasu lze navíc pozorovat větší druhou rozmanitost a diverzifikaci na více kladů a čeledí neptačích dinosaurů, takže nelze jednoznačně říci, zda se teropodi a plazopánví dinosauři nevyvinuli dříve a v době před 230 miliony let se z jejich společného předka nevyvinuli ptakopánví. Také, zatím se zdá, že pokud vyčleníme hererasauridy (Herrerasauridae) jako teropody a některé další, diskutabilní zástupce, první teropodi se objevují před 233 až 230 miliony let, ne tedy výrazně vzdálení od pisanosaurů (v geologickém čase).

Rozsah tohoto příspěvku ž bohužel překročil mez, kterou jsem mu původně zamýšlel, takže bych rád pouze shrnul, že studie celkově podala velmi zajímavý pohled na celou problematiku zařazení dinosaurů do správného systému. Zároveň ovšem ukázala, že dinosauři jsou pravděpodobně starší skupinou a dala tedy prostor pro spekulace, zda se ptakopánví dinosauři nevyvinuli spolu s prvními teropody po prvních větších evolučních radiacích neptačích dinosaurů.