Vážení návštevníci,

dovoluji si Vás z pozice autora blogu pouze upozornit, že v následujících dnech od pátku 17.7.2020 do neděle 26.7.2020 nebudou pravděpodobně příspěvky přibývat ve stejném intervalu jako dosud a to z důvodu mé nepřítomnosti mezi uvedenými daty. Znamená to tedy, že novinky pravděpodobně přibývat nebudou, pokud se nové příspěvky objeví, tak pravděpodobně půjde o popisy jednotlivých prehistorických živočichů či budou rozvíjeny některé rozpracované projekty. Od pondělí 27.7. se přispívání do novinek i jiných rubrik bude vracet do zaběhnutého režimu.

Děkuji za pochopení

Martin Kabát, autor blogu

S druhem Dilophosaurus wetherilli se opět vracíme k tématice filmu Jurský park, kde byl tento spodnojurský predátor představen jako jedovatý, roztahovacím vějířem oplývající živočich o velikosti kojota prérijního (Canis latrans) s délkou okolo 1,5 metru a výšky pouze 90 centimetrů. Přestože byl zde vyobrazen velmi nešťastně, autoři filmu také opomněli charakteristiky jeho postoje, čelisti a byly zachovány pouze dva vedle sebe jdoucí lebeční hřebeny, tak se do povědomí diváků zapsal, především svou částí, kdy zaútočil na zběha Denise Nedryho utíkajícího s dinosauřími embryii. Stal se posléze poměrně populárním druhem jakožto první velký teropod objevující se po konci triasového období s poměrně slabými čelistmi a pravděpodobně poněkud jinými taktikami lovu. V odborné i populárně naučné literatuře, jako například dětských encyklopediích, se o něm také můžeme dozvědět, že původně byli vědci přesvědčeni, že šlo o další druhy rodu Megalosaurus a to z důvodu, že holotypní exemplář neměl ve své těsné blízkosti oné hřebeny, které ho dělaly typickým. V současnosti, dilofosauři patří k daleko lépe známým dinosaurům, kteří se vyskytovali patrně i jinde než na území Spojených států, ale jejich nálezy z jiných míst jsou diskutabilní. Také je nutné připomenout, že stále je pod nimi sdružován dosud nepopsaný materiál, který na svůj popis stále čeká. Dvojice amerických paleontologů se ovšem právě některými z těchto exemplářů zabývala a výsledkem tohoto výzkumu je studie, která popisuje rod Dilophosaurus "podruhé".

Moderní rekonstrukce dilofosaura nezapomíná nejen na dynamickou pózu, ale také na protopernatý integument, který tomuto dravci rozšiřuje až pod holý krk - patrně ze stejného důvodu pronikání do mršin jako u současných supů a kondorů (Gyps sp.; Cathartidae). Jde určitě o povědomého dravého živočicha spodní jury, jeho hřebeny pravděpodobně sloužily k vizuální komunikaci mezi jednotlivými zástupci samčího pohlaví a to nejspíš hlavně v období říje. Jak ale ukazuje i nová studie, stále se o tomto druhu máme co dozvědět. Kredit: RJPalmer, převzato z DeviantArt

Jurský park nepochybně započal novou vlnu zájmu o neptačí dinosaury (Dinosauria) jako skupinu obratlovců, byl pomyslným mezníkem, kdy se zájem o nový pohled na celou skupinu netýkal pouze zemí bývalého západního bloku, převážně Kanady, Spojených států nebo Velké Británie. Nová vlna "dinománie" tedy na počátku 90. let započala poměrně grandiózně a ve stylu velkého hollywoodského filmu, jehož kvality jsou i dnes na poměry ostatních nesporně vysoké, trvající vlastně do současnosti. Mezi dinosaury, kteří se zde představili pro diváky kin i na televizních obrazovkách, se určitě dal nejlépe zapamatovat 12 metrů dlouhý Tyrannosaurus rex, skupina inteligentních a velice nebezpečných velociraptorů (ačkoliv o druhu Velociraptor mongoliensis by se dalo v tomto směru polemizovat), obrovský sauropodní herbivor Brachiosaurus altithorax nebo nemocný Triceratops horridus, kteří se také dostali nejvíce času na plátně. V knižní předloze bylo sice více druhů dinosaurů a bylo jim věnováno i více času, v rukou filmu se nám jich ovšem představilo také poměrně dost a mezi nimi i malý, spodnojurský teropod s jedovými žlázami a kožnatým vějířem ze Severní Ameriky. Nebyl jím nikdo jiný než Dilophosaurus wetherilli, o kterém pojednávala studie amerických paleontologů, kteří popsali další, dosud vědecky nezkoumané exempláře tohoto živočicha. Jak poukazují, tento dravec se od svého filmového protějšku lišil mnohem více, než jsme se zatím domnívali.

Knižní dilofosauři se těm, které vědecký svět na konci osmdesátých a počátku devadesátých let znal, se podobali mnohem více a Michael Crichton jim dokonce přisoudil více ptačí vlastnosti (například etologii podobnou ptákům (Aves) jako sovám (Strigidae)). Ve filmu bohužel toto zpracování nedošlo k realizaci, jedové váčky schopné plivnout substanci na útočníka sice zůstaly zachovány, ovšem živočich byl velice zmenšen na třetinu své skutečné velikosti, jeho lebka měla jiný, více robustní tvar a také mu byl přidán vějíř podobný tomu, jakým se honosí samci agamy límcové (Chlamydosaurus kingii).

Podle filmových tvůrců, tento druh byl údajně záměrně zmenšen pro odlišení od velociraptorů, ale, i pokud by tomu tak bylo, dnes víme, že to je zbytečné. Oba živočichy dnes odlišujeme více než dobře a na základě dalšího výzkumu víme, že spolu sice měli některé společné vlastnosti, ale leží mezi nimi velký časový, vývojový i geografický rozestup. Mezi jejich společné znaky ovšem patří zmíněná podobnost se současnými ptáky.

Adam Marsh, vedoucí autor studie, se spolupracoval s kolegou Jacksonem T. Rowem, který 2 z 5 zkoumaných exemplářů v této studii objevil, a společně se zaměřili na pětici nejlépe zachovalých jedinců tohoto druhu a pokusili se z nich rekonstruovat lepší podobu tohoto dravce a lépe pochopit i jeho evoluční vztahy a paleoekologii. Všechny exempláře byly nalezeny v souvrství Kayenta, byly ovšem uloženy v depozitářích různých institucí.

Paleontologové také poukázali na fakt, že dosud se vycházelo v jeho rekonstrukcích převážně z typového jedince, který byl ovšem z velké části rekonstruován s pomocí sádrových odlitků. Výzkum a rekonstrukce dilofosaurů pomocí typového jedince tedy může být zavádějící z důvodu, že některé části odlité ze sádry mohly být chybně rekonstruovány (nejde o ojedinělý případ, za podobný se dá označit příliš dlouhý "Harvardský exemplář" rodu Kronosaurus s příliš velkým počtem obratlů).

Jako jeden z prvních bodů, které studie zmiňuje, vyvrací předpokládaný poměrně slabý stisk tohoto teropoda. Právě kvůli němu mu Crichton přisoudil jedové váčky pro paralyzování kořisti, i ve vědecké literatuře byl ovšem ještě donedávna jeho slabý stisk zmiňován a například se z tohoto důvodu předpokládalo, že se živil buď menší kořistí, rybami nebo převážně zdechlinami.

Podle autorů ovšem měl dilofosaurus naopak poměrně silný čelistní stisk, který se jim podařilo dokázat na základě lepšího studia svalových úponů a jejich velikosti jako celkového stavu lebky. Je ovšem pravděpodobné, že intermaxilární zářez na horní čelisti na něj měl vliv, respektive snižoval jeho účinnost. Za předpokladu, že jsou výsledky této části studie správné a budou dále podpořeny, tak můžeme říci, že pomocí svého čelistního stisku byli tito predátoři stavěni pro lov větší a pravděpodobně lépe chráněné kořisti. Zatímco dosud se předpokládalo, že by k lovu větší kořisti mohli primárně použít svou velikost, obratnost a také poměrně silné pčední končetiny s velkými drápy, v tuto chvíli se zdá pravděpodobné, že pro lov druhů jako Sarahsaurus aurifontanalis a Seitaad ruessi využili svůj čelistní stisk.

Výrazně se tímto zjištěním tomuto druhu rozšiřuje potravní spektrum, které jsme pro něj dosud předpokládali, a můžeme jej označit za dominantního predátora souvrství Kayenta a ostatních geologických celků, kde se vyskytoval, s konkurencí pouze v jedincích vlastního druhu a rodu Kayentavenator (možná také rodu Coelophysis/Megapnosaurus, pokud se sdružoval do větších loveckých skupin).

Dalším výzkumem lebky na ní také paleontologové odhalili velké množství děr a otvorů, které svědčily o její někdejší pneumatizaci - autoři je označili za obdobu "bublikové fólie". Tento povrch a pneumatizace měla, dle jejich interpretace, funkci nejen pro celkové odlehčení lebečních elementů, ale také pro jejich ochranu. Zajímavé ovšem bylo, že otvory sahaly až na rozdvojené hřebeny a logicky tedy vyvstává otázka, zda měly vzdušné vaky nebo sady otvorů vliv na jejich skutečnou funkci. Vzhledem k tomu, jak autoři poukazují, že víme od ptačích druhů současnosti, že jejich vzdušné vaky slouží nejen k termoregulaci a výkonnější funkci metabolismu, vedlejší funkcí může být rezonování zvuků jejich prostřednictvím. Není důvod se domnívat, že dilofosaurům sloužily jinak - mimo jednoznačně praktického využití pro lepší fungování metabolismu mohly právě při hřebenech být použity pro rozeznání pohlaví či jiné funkce související s pářícími rituály a rozvinutou etologií.

Přítomnost vzdušných vaků, výzkumy týkající se přítomnosti pernatého integumentu u rodu Dilophosaurus i jiné znaky nám jej přibližují více v podání teropoda velmi podobného ptákům a to navzdory jeho bazálnosti. Ačkoliv se o možnosti jeho opeření debatuje už po několik let, přítomnost vzdušných vaků tuto myšlenku podporuje, protože jeho anatomie i fyziologie je celkově podobná spíše velkým ptákům, než-li soudobým dravým plazům (například varanům komodským (Varanus komodoensis) nebo krokodýlům (Crocodylia)). Ostatně právě toto oba paleontologové potvrzují a předpokládají, že byl spíše obdobou velkého nelétavého ptáka.

Zajímavé tedy je i to, že tento druh je na poměry většiny ostatních teropodů výrazně podobných ptákům po stránce své anatomie i přes jeho evoluční postavení. Dle dosud známých fylogenetických i kladistických analýz, dilofosauři měli být vzdálení příbuzní koelofyzoidů (Coelophysoidea) a jejich blízkými příbuznými potom rody Dracovenator, Zupaysaurus, již zmíněný Kayentavenator a Notatesseraeraptor, kteří leželi v blízkosti evolučního předka celého kladu Averostra. Dříve byl Dilophosaurus označen také za příbuzného rodů Monolophosaurus, Cryolophosaurus a Sinosaurus, nicméně od této klasifikace se v poslední dekádě spíše upouští. Čeleď Dilophosauridae byla potom v roce 2015 označena za sesterskou ke kladu Averostra a měla obsahovat dva zástupce, rod Dilophosaurus a Dracovenator. Na základě ichnofosilií se ovšem zdá pravděpodobné, že její zástupci se vyskytovali i jinde v dosud nepoznaných rodech a druzích.

Jako další bod studie ovšem Marsh a Rowe sestavili algoritmus na základě nově analyzovaných anatomických znaků a přišli se zajímavým tvrzením, které by mohlo do určité míry objasnit, proč bylo do příbuzenstva tohoto rodu řazeno tolik enigmatických spodnojurských teropodů s hřebeny nebo pouze odlišnou stavbou lebky. Ukázal totiž, že mezi dilofosaury a ostatními druhy raných teropodů existuje velká evoluční mezera a tedy, neznáme patrně množství jeho příbuzných, od kterých by bylo možné jednoznačně odvodit jejich společné znaky a ty aplikovat na jiné teropodní dinosaury pro zjištění jejich vzájemné příbuznosti. Patrně tedy šlo ve spodní juře o úspěšný klad masožravých dinosaurů.

Algoritmus prokázal také, že zkoumané exempláře skutečně do rodu Dilophosaurus náleží a výzkum na nich založený je tedy správný.

Autoři také dodávají, že se jim pravděpodobně také podařilo objevit ve sbírkách Jacksonovy Školy Geologických věd, na které také autoři působí, objevit mozkovnu juvenilního jedince spodnojurského teropoda, která pravděpodobně patří právě dilofosaurovi. Na její výzkum ovšem patrně ještě budeme muset čekat. Tak či onak, studie poskytla několik nových a poměrně přínosných informací ke známému druhu spodnojurského dravce se dvěma hřebeny. Jako v případě jiných výzkumů podobného typu, pokud budou tyto údaje potvrzeny dalšími studiemi a analýzami, potom budeme vědět o rodu Dilophosaurus mnohem více podrobností než dosud a dokážeme tak rekonstruovat jeho životní prostor, etologii i anatomii.