Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Všichni jsme z Afriky - Genetická stopa mamutů a člověka

12.04.2019 22:14

Savci jsou v dnešní době, hned vedle ptáků, asi tou nejznámnější a jednou z nejrozšířenějších složek fauny na suché zemi. Vděčí za to i faktu, že my samotní mezi ně patříme, široké spektrum jejich druhů ale je a především bylo daleko rozšířenější. Nový výzkum navíc přináší velmi zajímavou hypotézu o evoluci mamutů srstnatých (Mammuthus primigenius) a člověka neandertalského (Homo (sapiens?) neanderthalensis), podle které se obě tyto nepříbuzné evoluční větve savců vyvíjely s velmi podobným genetickým kódem. Pokud ano, dokázalo by to daleko více přispět k pochopení závislosti jednotlivých nepříbuzných rodů v různých ekologických nikách. Co tedy studie přednáší?

Ačkoliv mamuti stepní (Mammuthus trogontherii) nepatřili mezi druhy, které by se vyskytovaly primárně v ledových tundrách a tajgách, stále se jednalo o obyvatele poměrně studených oblastí. Jednalo se také o jedny z největších druhů mamutů, na výšku měřil zhruba čtyři a půl metru a vážil i čtrnáct tun, přičemž se pohyboval v pleistocénu od Číny po Španělsko. Kredit: Dmitrij Bogdanov, převzato z Wikipedie

Ke klasickému obrazu krajiny doby ledové určitě patří alespoň jeden velký srstnatý mamut s jeho mohutnou šíjí, vystouplým čelem, obřími kly a dlouhým chobotem. V pozadí tuto scenérii, mimo dalších úžasných tvorů této doby, dotváří i skupinka zástupců neandertálců s mohutným nosem a robustním hrudním košem, všichni odění v kožešinách. Studie vědců z izraelské Univerzity v Tel Avivu navíc ukazuje na jistou paralelu mezi evolucí mamutů a našich prehistorických předků. Oba druhy si mohly být blíže, než jsme dosud předpokládali.

 Původní hypotéza byla založená na předpokladu, že se mamuti i naši pravěcí předci vyvýjeli za podobných podmínek ale s rozlišnými genetickými předpoklady. Vědci také pracovali se vzájemnou interakcí obou druhů.

Jak uvedl hlavní autor studie, Prof. Ran Barkai z katedry Archeologie a starověkých blízkovýchodních kultur, neandertálci museli být určitým způsobem závislí na příjmu kalorií z mamutího masa. Podle jeho slov byli tito lidé závislí až do té míry, že fyzicky přežívali ve velkých počtech pouze na úkor těchto savců.

Pro posouzení celé této problematiky proto vědci použili studie dosud známých genů obou druhů a tzv. alel, tedy zmutovaných alternativních genů se stejným místem na chromozomu, na kterém byl jejich předchůdce.

Zkoumané geny LEPR ukázaly vysokou schopnost tvořit podkožní tuk a udržovat v celém těle rovnoměrně rozložené teplo, geny MC1R a SLC7A11 pigmentaci kůže a srsti po těle a třetí skupina genů aktivitu tvorbu keratinu. Bylo až zarážející, jak si skupiny těchto genů u obou druhů byly podobné. Vědecký tým se nechal slyšet, že jsou to dobré argumenty pro podporu teorie o konvergentní evoluci prostřednictvím molekulární podobnosti genů nebo jejich částí.

Pokud by tomu tak bylo, výrazně by to mohlo poodhlait konvergentní evoluci některých dalších druhů savců v celém geologickém věku.

U mamutů a neandertálců to je navíc ještě zajímavější v ohledu jejich sociální determinace, jelikož i současní chobotnatci vytvářejí sociální společenství, u mamutů tomu nejspíš nebylo jinak. Tyto dva druhy poměrně (přestože skutečné srovnání mamuta a neandertálce na poli inteligentního myšlení má velký rozdíl) inteligentních savců se tedy musely střetávat i na jisté sociální úrovni v podobě křížení jejich migračních tras nebo jiných událostech.

Výzkum tedy prokázal jistou podobnost genů obou druhů savců, které mají velmi vzdáleného společného předka. Badatelé z vědeckého týmu jsou tedy přesvědčeni, že genetické podobnosti mamutů a prehistorických předků člověka jsou výsledek evoluce ve stejném prostředí za stejných podmínek u tak odlišných živočichů.

Znamenalo by potom poměrně zásadní průlom v pochopení a aplikování konvergentní evoluce na další druhy a skupiny fosilních savců. Závěrem také dodávají, že pokud jsou evoluční cesty lidí a chobotnatců takto spjaty, daleko více bychom měli bojovat proti koupi slonoviny a bezostyšnému zabíjení těchto majestátních tvorů.

Peruánské velryby s nohama - Peregocetus pacificus

08.04.2019 23:00

Hovoříme-li o prehistorických předcích současných kytovců, málokterá publikace nebo příspěvek opomene primitivní archeocety (Archaeoceti) a především jejich zvláštní typy jako byli psu podobný Pakicetus nebo zvláštní semiakvatický Rodhocetus. Oba rody se vyskytovaly na území dnešního Středního východu, tam kde v paleocénu a eocénu leželo rozsáhlé moře Tethys. Vědce proto velmi překvapil nález, který přišel z jihozápadního Peru, z lokality Playa Media Luna v pobřežní poušti. Před 43 miliony let se tam totiž procházela čtyřnohá velryba.

Čtyřmetrový kytovec druhu Peregocetus pacificus, který se potápí pro svou rybí potravu. Jeho nález výrazně rozšířil paleogeografii celé čeledi Protocetidae, jelikož do té doby byli známí její zástupci pouze z oblasti severní Afriky, Středního východu, Indie, částí Evropy a jihu Severní Ameriky. Kredit: Alberto Gennari, převzato z webu Sci-News

Vývoj prvních předků současných kytovců probíhal před asi 55 miliony let na území současného Pákistánu, Indie a Íránu, přestože se za krátkou dobu rozšířili tito savci do severní Afriky a jižněji položených ještě zaplavených částí Evropy. Teprve o několik dlouhých milionů let později se některé typy přesídlily přes Atlantický oceán na jih současných Spojených států. Velké rozpětí se zdálo být konečné, nově objevený jedinec z pobřeží Peru, ale ukázal, že primitivní předci velryb se dostali na jižní polokouli daleko dříve, než jsme předpokládali.

 Souvrství Yumaque, geologická formace spadající do pánve Pisco, vydalo už roku 2011 fosilii zvláštního mořského živočicha z doby středního eocénu, jeho stáří se pohybovali okolo 43 milionů let. Nalezené pozůstatky svědčily o zvláštním druhu vodního predátora dlouhého asi čtyři metry, stavba jeho končetin mu ale umožňovala i chůzi po pobřeží.

Až v tomto roce byla uveřejněna popisná studie týmu italských, peruánských, francouzských a nizozemských paleontologů, která materiál popisuje jako nový rod Peregocetus pacificus. Nalezené fosilie ukázaly zvláštní směsici znaků na kostře tohoto tvora a před vědce položil další součást zaniklých evolučních linií kytovců.

Hlavní autor studie, Dr. Olivier Lambert z Belgického královského institutu přírodních věd, poukázal na adaptace poukazují na velmi dobrý a efektivní způsob pohybu v obou prostředích. Podobal se tedy velké vydře nebo bobrovi. Tento kytovec má znaky (jako kopytovité drápy, morfologie končetin) vhodné pro chůzi na suché zemi, tak takové (utváření ocasu pro plavání podobné současných kytovcům, stavba kostry), které se hodí plavání v mělkých mořích.

Přestože peregocetové a jejich nejbližší příbuzní jako Rodhocetus nebo Protocetus nepředstavují přímé předky velryb, delfínů nebo kulohlavců, směsice jejich znaků na kostrách je obdivuhodná. Sám osobě je tento peruánský druh zvláštním, jak moc se v některých ohledech podobá pokročilejším druhům jako byli Himalayacetus nebo známý Ambulocetus.

Pro skupinu je ale jeho objev významný především z paleogeografického hlediska pro všechny druhy kytovců, jak fosilní, tak recentní. Představuje nejstaršího dosud nalezeného kytovce na jižní polokouli, navíc je starší než všechny dosud nalezené druhy v Severní Americe.

To autory studie přivedlo na myšlenku, že se původní archeoceti dostali do oblasti obou Amerik přes jižní část Atlantického oceánu do současné Jižní Ameriky a odtamtud se teprve šířili na sever. Naznačovala by to poloha Afriky, Jižní Ameriky i současné Panamské šíje, která v té době byla mělkým mořem mezi pevninskými bloky. Podle vědců se tam velryby dostaly z jihozápadní Afriky.

Hypotéza je sice v celkem rané fázi vývoje, avšak není zcela nepravděpodobná. Přesto bychom potřebovali daleko více fosilních nálezů na její prokázání, výzkumy a hledání dávno zaniklého rodokmenu velryb ale dosud pokračuje.

Úžasná lokalita Tanis - Minuty před dopadem

05.04.2019 15:12

Křídová perioda trvala závratných 79 milionů let, za její dobu se svět stačil proměnit do mnoha úžasných podob a neptačí dinosauři zde bezpochyby prožívali svůj zlatý evoluční věk. Je to také období, ze kterého máme velmi přesné zprávy o tehdejších geologických a biologických ale i třeba půdních pochodech, takže rekonstrukce křídového světa je velmi přesná. A úžasná křídová lokalita Tanis v Severní Dakotě ukazuje to, jak vypadaly poslední minuty křídy a první vteřiny kenozoika.

Nádherná rekonstrukce lambeosaurina druhu Olorotitan arhanensis z dnešního severovýchodního Ruska. I tento rod byl jedním z druhů, které katastrofa K-Pg postihla velmi neprodleně, přes místy vypjatou situaci mezi Spojenými státy a Ruskem byli právě neptačí dinosauři těchto zemí jedno z prvních, které následky dopadu zasáhly. Kredit: Luis Rey, převzato z jeho blogu

O významu lokality Tanis v Severní Dakotě na území Spojených států se vědělo již delší dobu, z těchto míst totiž pocházely fosilie a nálezy úžasného stavu zachování a hlavně stáří, které se shoduje se stářím dopadu planetky Chicxulub. Právě tato lokalita je pro paleontology stejně významná jako pravé egyptské město Tanis pro slavného Indiana Jonese, kde měla ležet Archa úmluvy, protože přináší jedinečné okno do doby dopadu.

Sám osobě už Tanis poskytl mnohé velmi dobře zachovalé nálezy, některé budou zmíněny níže, přičemž ale žádná studie, která by komplexně popsala všechny aspekty zdejší biosféry a geologického podloží. Ovšem až doteď.

Vědecký tým, v čele s badatelem Robertem de Palmou z Kansaské univerzity, vydal odbornou publikaci týkající se zdejších unikátních nálezů a všech dosud nashromážděných údajů. Své poznatky posléze srovnali s dosud nashromážděnými daty.

Skvělé zachování přirovnávají k zalití betonem, fosilie se totiž nezachovaly druhotně stlačené, nýbrž v původním stavu a prostorových tvarech. Zachycuje to efekt ohromného území zalitého kompaktní tekutinou, po 66 milionech znovuobjevená pokladnice pravěkého života na pomezí dvou ér.

Podle oficiálních pramenů byla tato lokalita neznámou zátokou nebo nezmapovaným břehem moře Niobrara, častěji pod pojmem Velké vnitrozemské moře, o čemž svědčí sedimenty rozhýbaných vodních mas.

Zemětřesení o síle 11 stupňů Richterovy škály zasáhlo tuto oblast velmi silně, necelých deset minut po dopadu, a právě kvůli němu vznikly ohromné uloženiny séší po rozrážení hladiny a hlavně několik milimetrů velké sférule. Tyto útvary se dostaly do žaber jeseterovitých ryb, a staly se z nich nejspíš první oběti křídového kataklizmatu.

Nalezené tektity ukázaly dopady horkých částic vymrštěných hornin necelou hodinu po dopadu, kdy se ještě přes toto místo nepřehnaly ohromné vlny tsunami. Po dopadu sem první obrovské vlny dorazili za méně než dvanáct hodin, nicméně to už na suché zemi začalo peklo.

Na studii se podílely i jiné kapacity, jejími spoluautory byli Mark Richards z Kalifornské univerzity, David Burnham z Kansaské univerzity a také geolog a profesor na Univerzitě v Berkeley Walter Alvarez. Těžko bychom asi hledali někoho povolanějšího pro výzkum vyhynutí neptačích dinosaurů než spoluautora studie, který objasnil příčinu oné katastrofy.

Projektily z tektitů vletěly do atmosféry rychlostí tří stovek dvaceti dvou kilometrů v hodině. A právě ty vědci nalezli v útrobách křídových jeseterů.

Fosilie nashromážděné v Tanisu ukázaly rybí kostry smíchané se spálenými kmeny stromů, větvemi jehličnanů, zubů a fragmentů plazů z čeledi mosasauridů, nekompletním fosilním jedincem rodu Triceratops, amonity, mořskými mikroorganismy, hmyzem a savčími fosiliemi, vše spláchla ohromná přívalová vlna vyvolaná zemětřesením.

Autoři shledali a označili tuto lokalitu jako "Lagerstätte události K-Pg" a to především kvůli úžasnému zachování zdejších fosilií a skvělé dokumentaci nálezů.

Profesor Burnham to demonstruje na fosiliích ryb se zachovanými chrupavčitými tkáněmi, které se hůře zachovávají ve fosilním záznamu. Jeden takový exemplář byl dokonce nalezen rozpulený kmenem stromu.

Výzkum a analyzování nalezených exemplářů ukázalo ještě například velmi pestrou druhovou rozmanitost rybovitých obratlovců, svým způsobem také tato lokalita ukazuje, jak na tom byly jednotlivé skupiny při dopadu Chicxulubu.

Přestože studie komplexním a poměrně širokosáhlým způsobem dokumentuje nálezy z lokality Tanis, vědci stále mají v plánu pokračovat ve výzkumu. Podle jejich slov bude jejich příštím cílem nalézt fosilie většího množství neptačích dinosaurů. Doufají, že i jejich kosti najdou ve zdejších sedimentech.

...

Událost neboli vymírání K-Pg je rozhodně ta největší nám blízká kataklizmatická událost, která při dopadu jediného tělesa dokázala odstranit ze zemského povrchu celé úžasné skupiny živočichů. Nebýt tohoto vymírání, evoluce neptačích dinosaurů by pokračovala daleko a možná by předčila i nás samotné, ale to už se bohužel nikdy nedozvíme. Můžeme tedy pouze držet vědcům palce, aby v Tanisu odkryli jejich poslední minuty ve světě druhohorní éry.

<< 11 | 12 | 13 | 14 | 15 >>