Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Vačnatci za polárním kruhem - Aljašká "vačice" pod nohama dinosaurů

20.02.2019 22:51

Fosilie ze souvrství jako je Prince Creek na Aljašce dokazují, že neptačí dinosauři obývali i oblasti daleko za polárním kruhem. Paleontologové předpokládali, že se pod jejich nohama motaly menší druhy nevýrazných savců, ale nález a popis nového druhu zdejšího savce překvapil i odborníky. Nejedná se totiž o nějakou formu placentála nebo jemu příbuzného živočicha, jde o jistý druh vačnatce. Kdo by si pomyslel, že za polárním kruhem ve svrchní křídě žil malý tvor vzdáleně příbuzný dnešního klokana?

Takřka nevýrazný jedinec nového druhu Unnuakomys hutchisoni vedle přední tlapy ornitopodního dinosaura. Vědci, spolu s dalšími nálezy této oblasti, poukazují na fakt, že zdejší fauna byla svým způsobem skutečně unikatní. Kredit: James Havens

Uloženiny staré 69 milionů let, právě ty poskytly vědcům úžasné fosilie mnohých druhů tzv. polárních dinosaurů a v nedávné době také zvláštního druhu malého savce. Navzdory tomu, jak mohl být nevýrazný, v evolučním stromě má Unnuakomys své nezaměnitelné místo. Jde totiž o nejseverněji nalezenou formu vačnatce nebo živočicha, který se za něj dá považovat.

Podle vědců z University of Colorado a University of Alaska Museum of the North, kteří pod taktovkou paleontologa Patricka Druckenmillera publikovali popisnou studii, tento malý savec může doslova přepsat pohled na evoluci vačnatců a křídových savců obecně.

Uvádějí, že tento druh musel zvládat zdejší extrémní podmínky včetně dlouhotrvající zimy a chladu, čímž se mezi známými vačnatci stává unikátem. Stejně jako současné vačice, ačkoliv s nimi nebyl v blízkém příbuzenském vztahu a byl menší, šlo o tvora lovícího hlavně hmyz a snažícího se vyhnout slídivým teropodům.

Kuriozní byl ale i objev typového exempláře tohoto savce, sedimenty shromažďovali absolenti a studenti vysokých škol na svazích okolo řeky Colville na Aljašce. Bylo malým zázrakem, že při podrobném rozboru nalezených sedimentů odhalili drobounké zubky ne větší než zrnka písku.

O jejich porovnání se posléze postrala palentoložka Jaelyn Eberle z University of Colorado, která je porovnala s již známými zuby a čelistmi savců ve sbírkách. Jejich tvar jasně ukazoval, že jde o něco neznámého a také velmi drobného. Přesto ale dokázala určit, že jde o docela neznámý druh křídového savce, podle ní jsou zuby obratlovců stejně specifické jako otisk prstu.

Na první pohled se určitě tak netváří, ale Unnuakomys je jedním z nejzvláštnějších druhů druhohorních savců. Jeho evoluční postavení mezi vačnatci ukazuje ohromně široké rozšíření a adaptabilitu tehdejších druhů a do budoucna je velmi pravděpodobné, že ze severní Aljašky přijdou další nálezy podobně unikátního rázu.

Vyhynutí mořského obra - Jak skončil Carcharocles megalodon?

16.02.2019 20:21

Obrovský neogéní žralok druhu Carcharocles megalodon je dozajista velmi známým a populárním prehistorickým monstrem, spory o jeho vyhynutí se vedou prakticky od doby objevu jeho údajných nejmladších fosilií. Mezi laickou veřejností ho známe jako gigantického mořského predátora, který ale podlehl nějakému záhadnému faktoru změn mořských ekosytémů a zanikl. Na objasnění jeho vyhynutí se dnes snaží přijít nová studie vědců z College of Charleston.

Umělecké zpracování holocéního jedince obrovského megalodonta. Existují sice svědectví a zprávy i z důvěryhodných zdrojů, které by naznačovaly přežití megalodonů do dnešních dob, ale z hlediska paleontologie má tento obrovitý žralok status vyhynulý. Kredit: převzato z Pinterestu

Nedávné studie o vyhynutí megalodona popisovaly jako hranici dobu před asi 2,6 miliony let ve středním pliocénu, některé mladší studie spojovaly masový zánik těchto mořských druhů s výbuchem vzdálené supernovy a následným dopadem smrtícího záření do mořské vody. Jak se ale zdá, gigantický mořský žralok mohl vyhynout již milion let před tím. Alespoň to tvrdí nová studie vertebrátního paleontologa Roberta Boesseneckera a jeho kolegů.

Carcharocles megalodon byl obřím druhem vyhynulého rodu Carcharocles, vzhledově se podobal svým příbuzným žralokům bílým (Carcharodon carcharias) a patřil k obrovským mořským dravcům, kterým v moři nekonkurovali takřka žádní predátoři. Po dvacet milionů let vládli mořským ekosystémům a celkově mohli dosahovat délky snad až osmnáct metrů a váhy skoro šedesáti tun. Jejich vyhynutí je ale dodnes obestřeno tajemstvím a pokouší se na něj přijít i nová studie.

Paleontologický tým se zaměřil na zkoumání vzorků fosilních zubů megalodona ze sedimentů pliocénu Kalifornie a mexického poloostrova Baja California, jednotlivé vzorky porovnávali s ostatními nalezenými zuby z jiných částí Severní Ameriky ale i dalších kontinentů.

Podle paleontologického týmu se jejich uložení podobá těm, které byly ve velké míře zastoupeny v sedimentech celého světa. Uvádějí, že mladší pozůstatky jsou daleko více vzácné a spíše se podobají nahodilosti a vzácnosti tohoto rodu v uloženinách středního pliocénu.

Vědci zkoumali a znovu re-analyzovali veškeré údaje o jakýchkoli pozůstatcích megalodonů v mladších sedimentech, porovnali je s fosiliemi zaznamenanými v dalších studiích a přišli na to, že veškeré z nich jsou vlastně nepřesně identifikované nebo druhotně uložené v mladších sedimentech.

Tato rozsáhlá analýza odhalila jeden důležitý fakt, megalodon pravděpodobně vyhynul ještě o jeden milion let dříve. Vědci se také zabývali, jak zánik megalodonů souvisí s masovým vyhynutím některých forem tehdejší mořské fauny.

Poukazují na fakt, že v období konce pliocénu a začátku pleistocénu výrazně ubylo zástupců mořské fauny a to především mořských savců. Boessenecker a jeho kolegové ale nespatřují v úbytku těchto živočichů nutně výbuch supernovy nebo podobnou událost. Podle nich šlo spíše o masovou výměnu starých druhů za nové a s vymíráním jako takovým to nemá souvislost.

Studii uzavírají tím, že za vyhynutím obrovitého druhu Carcharocles megalodon pravděpodobně stál konkurenční boj s velkým bílým žralokem, který se objevil ve středním miocénu před asi 16 miliony let. Tehdy se jeho výskyt limitoval pouze na určité lokality, ale do pliocénu se velmi rozšířil a přestože byl menší, tak megalodonům svými počty dělal stejně nebezpečného konkurenta.

Gabonské proterozoikum - Fosilie, co ukázaly, jak buňky "chodily"

13.02.2019 22:09

Deštné pralesy dnešní rovníkové Afriky nabízejí naprosto úžasné vyhlídky pro pozorování dnešní úžasné biosféry, pro výzkum fosilií ale nejsou příliš vhodné. Přesto ale mezinárodní vědecký tým v čele s gabonským geologem Abderrazak El Albanim publikoval novou studii založenou na fosiliích z této oblasti, ta by mohla skutečně převratným způsobem změnit chápání vývoje důležitých evolučních pochodů v prvotních buňkách. Její obsah by mohl přispět k lepšímu pochopení evoluce života na Zemi.

Rekonstrukce zvláštního mořského živočicha rodu Spriggina z doby svrchního proterozoika. Tito zvláštní tvorové byli příslušníky tzv. ediakarské fauny, jejich původ je dodnes obestřen tajemstvím a těžko určit, zda nový výzkum k objasnění evoluce těchto forem života přispěje. Kredit: Nobu Tamura

Z lokality Franceville Basin v Gabonu popsali, před několika lety, gabonští geologové v čele s již zmíněným Abderrazakem El Albanim fosilie dosud nejstarších mnohobuněčných organismů o stáří téměř 2,1 miliardy let. Jeho vědecký tým z Institut de chimie des milieux et matériaux de Poitiers při Université de Poitiers došel k závěru, že tento rozmach a početnost fosilií mnohobuněčných organismů nastal pravděpodobně při vrcholu stoupání kyslíku v atmosféře, opětovné přezkoumání fosilií navíc ukázalo ještě něco velmi důležitého.

Tyto uloženiny bývalé mělké a klidné vody jsou cenným zdrojem informací pro vědce, kteří se zabývají pohyby a procesy buněk. Výzkum fosilií zdejších organismů ukázal, že jejich buňky byly schopny motility. Tento pojem označuje řadu složitých metabolických reakcí, při které se buňka pohybuje za spotřebovávání metabolické energie.

Důkaz z tak starých vrstev jednoznačně překonává předchozí doklad o tomto mechanismu, který je starý zhruba 570 milionů let. Organismy z Gabonu byly podle vědců dost sofistikované na to, aby se dokázaly "procházet" po dně bohatém na organické látky.

Stopy po pohybu v mořském dně byly analyzovány technikou snímkování rentgenové mikrotomografie s 3D zobrazením, mají trubkovitý tvar a jsou pouze několik milimetrů velké.

Kromě této techniky ještě vědci stopy analyzovali pomocí chemických a geometrických analýz, ty dodatečně potvrdily, že nevznikly jinak než pomocí činnosti nějakého organismu. Ten pravděpodobně hledal potravu na dně a v sedimentu, kde zanechal rýhu. Vědecká studie tvrdí, že možná šlo o jakousi pravěkou amébu nebo jí podobný organismus.

Rozbor DNA známých organismů ale podporuje spíše mladší údaj pro první výskyt motility. Proto si vědci položili otázku, zda šlo pouze o cosi jako biologickou inovaci předehrávající širší evoluční rozšíření motility, kterou vyvolaly příznivé životní podmínky. Jelikož studie vyšla teprve 11. února, debaty na toto téma se mohou začít vést.

<< 11 | 12 | 13 | 14 | 15 >>