Dromeosauridní teropodi (Dromaeosauridae) patří k nejlépe známým skupinám dinosaurů mezi laickou veřejností a to zejména díky přičinění filmové franšízy Jurských parků a Jurských světů počínající prvním filmem v roce 1993. Od té doby se i ve výzkumu těchto opeřených a pravděpodobně poměrně inteligentních dravců změnilo mnohé a máme o nich doklady ze všech kontinentů světa, které nám dopomáhají si o nich udělat ucelenou a dobrou představu a to z hlediska jejich paleoekologie, evoluční historie, úlohy v ekosystémech i ontogeneze. Právě o ní pojednává studie amerických a kanadských paleontologů, kteří zkoumali fosilie juvenilních dromeosauridů nalezených na poměrně nezvyklém místě pro výzkum podobného faktoru jejich života, sice v arktické oblasti současné Aljašky. Fosilie mláděte dosud nepojmenovaného zástupce podčeledi Saurornitholestinae byly objeveny v sedimentech souvrství Prince Creek, které leží na západní Aljašce při hranici se severním polárním kruhem, a jde o vzácný příklad juvenilního jedince dromeosauridního teropoda v této oblasti. Podle autorů popisné studie tohoto exempláře, mohl být důležitou spojkou nejen v ontogenezi a vývoji růstu u těchto teropodů, ale zároveň také představovat další doklad o pevninských cestách ve svrchní křídě mezi Asií a Severní Amerikou a demonstrovat, že i ve vývoji dromeosauridů na území severoamerického kontinentu byl pevninský most na území současné Beringovy úžiny důležitou tranzitní oblastí. Výsledky jejich výzkumu a popisné studie byly publikovány před necelým týdnem ve vědeckém magazínu PLoS One.

Další zástupce podčeledi Saurornitholestinae, který je znám pouze z juvenilního jedince, je druh Bambiraptor feinbergi ze svrchní křídy současné americké Montany, kde se vyskytoval během pozdní fáze geologického věku kampán před 72 miliony let. Nalezený jedinec, možná pouze mládě většího příbuzného z rodu Saurornitholestes, měřil zaživa pouze méně než 1 metr a vážil okolo 2 kilogramů, jméno mu bylo zvoleno z důvodu právě tělesné velikosti a odkazu na slavnou postavu srnčete Bambi z dílny Walta Disneyho. Právě s ním by nový aljašský exemplář mohl být srovnán. Kredit: Ballista, převzato z Wikipedie

Dromeosauridi a tzv. polární dinosauři patří k pojmům, které byly v době 80. a 90. minulého století důležité mezi paleontologickou i laickou veřejností pro přijetí neptačích dinosaurů jako dynamických a teplokrevných (homeotermních) živočichů, kteří existovali nejen v oblastech s tropickým a subtropickým klimatem, ale i v oblastech za polárním kruhem. V mesozoiku se zde sice držel mírný, místy i subtropický klimat bez velkých ledovců na mořských šelfech nebo na kontinentech, ale stále zde byl na poměry druhohorní éry studený a pro některé skupiny nehostinný klimat. To se ovšem netýkalo neptačích dinosaurů, právě zde existovali bez ohledu na většinu klimatických podmínek včetně půlročního období zimy, chladu a sněhu. V místech za severním polárním kruhem dokonce ve svrchní křídě existoval rozmanitý ekosystém těchto živočichů, kteří zde navíc měli transkontinentální migrační trasy pro mnoho skupin od malých teropodních a ptakopánvých (Ornithischia) dinosaurů, přes středně velké ceratopsidy (Ceratopsidae) a terizinosauridy (Therizinosauridae) až po obrovské hadrosauridy (Hadrosauridae), tyranosauridy (Tyrannosauridae) a možná dokonce i sauropody (Sauropoda; klad Titanosauria). Nalézáme je v souvrstvích Kakanaut ve východním Rusku na poloostrově Čukotka nebo v aljašském souvrství Prince Creek, o kterém bylo pojednáno v úvodu.

Právě "srpodrápí" dinosauři jako dromeosauridi a troodontidi (Troodontidae) se zde také vyskytovali a patří ke druhům, u kterých vědecká obec jako u prvních předpokládala homeotermii a rychlý metabolismus, a byli a jsou tedy důležití pro pochopení metabolismu i u svých větších příbuzných. Jejich nálezy v severněji i jižněji položených částech světa se ovšem většinou neskládaly z kompletních kosterních pozůstatků, ale ze zubů a fragmentů kostí. Pozůstatky subadultních jedinců či mláďat v této oblasti ovšem nenacházíme. Oblast současné Aljašky byla navíc důležitá i pro migrace dromeosauridních teropodů mezi Asií a Severní Amerikou v rámci jejích podčeledí, jak ukazují i recentní nálezy v Novém Mexiku patřící velociraptorinům (Velociraptorinae), a také odsud nově máme i první doklad o přítomnosti ryze americké podčeledi dromeosauridů, saurornitolestinů.

Tito dravci, reprezentovaní rody Saurornitholestes, Atrociraptor a pravděpodobně také Bambiraptor (pokud v tomto případě nejde o zástupce saurornitolesta, respektive nedospělý exemplář, jak bylo zmíněno pod úvodem), kteří existovali po dobu zhruba 11 milionů let v Laramidii i Apalačii, kde pravděpodobně byli malými rychlími dravci plnící niky podobné ostatním dromeosauridům, ale poněkud podobnější současným kunovitým šelmám (Mustelinae). Je zajímavé, že jejich zástupci, připisovaní typovému druhu Saurornitholestes langstoni, jsou známí i z východní části Severní Ameriky ze států Alabama, Severní i Jižní Karolína. Nově se mezi tuto podčeleď patří i exemplář popsaný z mnohem severnějšího areálu, sice západní Aljašky.

Paleontologický tým, ve kterém pracovali i vědci Ronald Tykoski a Anthony Fiorillo, pod vedením hlavního autora Alessandra Chiareze zkoumal nalezenou fosilní čelist o délce pouhých 1,4 centimetru nalezenou v 70 milionů let starých křídových uloženinách souvrství Prince Creek, geologického věku maastricht. Nalezená fosilie patří do spodní čelisti, kde představuje její špičku, a paleontology při výzkumu zaujala pouze faktem, že jde o dosud nejúplnější fosilii dromeosauridního teropoda v oblasti Arktidy, alespoň z hlediska nálezů nedospělých jedinců.

Fosilie sama osobě je zajímavou skutečností a nález představuje ještě další poměrně důležité souvislosti, o kterých bude řeč níže. Morfologie tohoto nálezu je typická pro podčeleď saurornitolestů, jak můžeme posoudit pomocí statistické analýzy použité autory popisu a také následného srovnání s juvenilními jedinci jejích zástupců. Čelist je nekompletní, ale stále diagnostický, vzorek a autoři jejího vědeckého popisu bohužel neurčili, jak velký její původce byl. Patrně ale šlo o nepříliš velkého tvora o délce pouhých několika decimetrů a váze několika stovek gramů v maximálním možném odhadu, v případě dochovaného nálezu představující mládě. Rodiče tohoto druhu byli patrně znatelně větší. Živočich, kterému patřila, se tedy patrně živil podobnou potravou jako jeho příbuzný, o 2 miliony let geologicky starší Bambiraptor z jižněji položené Alberty, nebo mu potravu stále přinášeli jeho rodiče.

Právě toto patří mezi další zajímavé body, které dochovaný exemplář představuje. Totiž, dosud jsme se mohli domnívat, že na základě nálezů jednotlivých zubů a případně dalších fragmentů zástupců čeledi Dromaeosauridae v polárních krajích se zde tito živočichové vyskytovali pouze sezónně s tím, jak se objevovala jejich potrava. Jak ale ukazuje současný výzkum u "kachnozobých" hadrosauridů ze stejného prostředí, rodu Edmontosaurus, tak zde patrně také existovaly jejich stabilní a nemigrující populace. Tato hypotéza je platná za předpokladu, že mládě zde například nebylo zavlečeno svými rodiči při hledání potravy nebo se zde neocitlo jinou, nám dosud neznámou příčinou.

Nález juvenilního saurornitolestina tedy domněnku o tom, že ani zde některé druhy či populace dromeosauridů nemigrovaly a setrvávaly zde, juvenilní jedinec dokazuje, že zde patrně i vyváděli mladé. Podobně jako někteří současní ptáci (Aves) dokázali tito živočichové přežít a zimovat v nehostinném klimatu tak dobře, že zde setrvali po celý život a během vývoje zde vytvořili naprosto nezávislou populaci, která po celou dobu roku setrvala za polárním kruhem v, na mesozoikum, chladných podmínkách.

Jak paleontologové uzavírají studii, nález ukazuje velmi zajímavý aspekt ve vývoji dromeosauridů na současné Aljašce. Otevírá otázky, jak se zde vyvíjely populace těchto predátorů, jak odolávaly zdejším podmínkám, a jak zde probíhal jejich další vývoj v konkurenci jejich vlastních migrujících příbuzných.

Jakoby se s druhohorními ootaxony v posledních několika týdnech takříkajíc "roztrhl pytel" - výzkum vajec druhohorních živočichů, zejména potom neptačích dinosaurů (Dinosauria), obohatilo několik odborných prací na toto téma a patří k nim i výzkum povahy skořápek u dinosauřích vajec. Víme po poměrně dlouhou dobu, že v této skupině obratlovců existovali zástupci, kteří jsou původci jednoho superlativu ve výzkumu vajec obratlovců, sice nejdelších a celkově jedněch z největších vajec v historii života na Zemi, taxonu (či chcete-li, ootaxonu) Macroelogatoolithus. Také současný kolibřík kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) má naopak jedno z nejmenších vajec mezi suchozemskými amnioty (Amniota) a patrně nejmenšími i mezi známými druhy dinosaurů. Dálný východ, konkrétněji potom japonské souvrství Ohyamashimo v prefektuře Hjógo na ostrově Honšú, ovšem nabídl také nález jednoho z nejmenších vajec neptačích dinosaurů, které byly dosud nalezeny. Celá oblast Japonska a Jižní Koreje oplývá fosiliemi, které jsou doklady o pohybu nejmenších zástupců této skupiny, v podobě stop nebo nově i vajec od skutečně malých zástupců. Zatímco v minulosti byly nejmenší dinosauří vejce připisovány rodu Mussaurus ze svrchního triasu argentinské Patagonie, japonské zkameněliny by je mohly překonat, pokud skutečně patří dinosaurům (a ne například rekordně malým, primitivním zástupcům ptactva (Avialae) jako příbuzným rodu Oculudentavis*). Popisná studie, která je výsledkem jejich výzkumu, také ale shrnuje fosilie dalších vajec nalezených ve stejné lokalitě o celkém počtu přes 1 300 různých exemplářů.

Zástupce kladu Megaraptora, druh Fukuiraptor kitadaniensis, patří k nejlépe známým velkým teropodům z celého japonského území a zaživa dosahoval asi 4,3 až 5 metrů na délku a váhy mezi 300 až 590 kilogramy. Obýval současnou prefekturu Fukui, nedaleko od výchozů souvrství Ohyamashimo, ve stejné až lehce starší době před 127 až 115 miliony let a přestože šlo o živočicha příliš velkého na nakladení vajec zachovaných ze spodní křídy, pravděpodobně sdílel ekosystémy s předky původců těchto drobných ootaxonů. Kredit: Green Mamba, převzato z DeviantArt

Fosilní záznam ootaxonů, neboli fosilních druhů známých pouze z fosilií vajec či jejich částí, není zdaleka tak rozsáhlý jako u hmatatelných fosilií nebo popřípadě ichnofosilií stop a otisků těl organismů. Známe sice množství fosilních vajec a to od různých skupin včetně bezobratlých, paryb (Chondrichthyes), obojživelníků (Amphibia) a amniotů, především ovšem plazů (Sauropsida), u kterých existuje i určitý systém podobný taxonomickému zařazení (tzv. parataxonomie). Přestože je v množství případů téměř nemožné přiřadit konkrétní exemplář vejce ke konkrétnímu druhu živočicha, některé jsme schopni přiřadit alespoň ke konkrétní širší skupině či kladu pokročilých obratlovců. U vajec neptačích dinosaurů jsme si navíc, v některých případech, velmi jistí i zařazením jejich vajec a to zvláště, pokud jsou nalezeny v sousedství matky nebo při větších koncentracích. Padají při nich i rekordy jako největší dosud nalezené vejce v dějinách života na Zemi nebo naopak jedny z nejmenších, jak bylo demonstrováno v úvodu. Některé známé lokality, jako Egg Mountain v Montaně nebo Auca Mahuevo v Argentině, mají potom skutečně obrovská množství vajec nalezených na jednom místě a nově se k těmto, alespoň regionálně, největším bude moci řadit i lokality výchozů spodnokřídových hornin v japonské prefektuře Hjógo na jihozápadě země.

Paleontologové, převážně z Tsukubské univerzity, pod vedením hlavního autora Kohei Tanaky a ve spolupráci se zahraničními kolegy Darlou K. Zelenitskou a Francoisem Therrienem, zde už od minulého roku zkoumají poměrně pestrou druhovou rozmanitost organismů ze spodní křídy v lokalitě Kamitaki Egg Quarry. Někteří vědci, kteří jsou pod touto studií podepsaní, se také podíleli na výzkumu prvních objevených vajec v této oblasti v roce 2015, od této doby se ovšem ve zdejších červenohnědých horninách podařilo najít mnohem větší asambláž této fosilní komodity.

Popisná studie nově nalezených exemplářů, které jsou tvořeny mimo několika úplných nebo téměř úplných vajec především úlomky jednotlivých skořápek, se zabývala především jejich aspekty jako je velikost, jejich původci a také popisem několika nových ootaxonů a oospécií z této oblasti. Podle autorů šlo o celkem 5 nových taxonů, v tomto příspěvku budou představeny 3 nově popsané.

Na základě nalezených exemplářů se zde podařilo identifikovat nový druh již známého rodu Subtiliolithus, S. hyogoensis (vejce pravděpodobně patřící nějakému zástupci kladu Enantiornithes, tedy primitivnímu ptáku), a také další druh ootaxonu Nipponoolithus, N. ramosus, který pravděpodobně náleží jistému druhu neptačího maniraptorana (Maniraptora), není ovšem jisté, ze které skupiny pocházel. Právě na popisu tohoto druhu se v roce 2016 už někteří paleontologové z výzkumného týmu, který je autorem této studie, podíleli a tehdy byl při váze 100 gramů označen za nejmenší dosud dochované dinosauří vejce z hlediska své hmotnosti. Nový ootaxon tento rekord ovšem překonává více než desetinásobně, protože, podle odhadů paleontologů, jednotlivé vejce vážilo pouze 9,9 gramu.

V popisné studii jsou tato malá vejce popsaná jako Himeoolithus murakamii a představují nejen velikostní rekordmany, o čemž bude pojednáno ještě níže, ale také, jak z tafonomického výzkumu lokality vyplývá, jde o pozůstatky dokonce celé snůšky v původním hnízdě.

Jak autoři studie uvádějí, naproti tomu, že vejce byly sneseny v prostředí záplavových nížin, tak nevykazují žádné známky přenesení jako při masivní záplavě nebo říčním proudu. Jejich pozice, kterou odvodili na základě polohy konkávní (užší) části skořápek, které byly stočeny všechny k sobě a tedy v původní poloze, jak jejich rodiče nakladli. V případě hnízd menších teropodních dinosaurů jde o neobvyklý jev a je umocněn faktem, že nalezená vejce jsou patrně ta nejmenší mezi neptačími dinosaury.

Nález podobného neporušeného hnízda bez rodiče je v historii japonské dinosauří paleontologie raritou, dosud nebyl podobný nález učiněn a patrně na dlouhou dobu zůstane s tímto prvenstvím. Vejce o váze pouhých 9,9 gramu, v jejich původním stavu i s jejich obsahem, byla pravděpodobně nakladena neptačími teropody z kladu Maniraptora. Naznačuje to výzkum jejich skořápky, která odpovídá utváření té, kterou nalézáme u některých vajec jednoznačně přiřaditelných k tomuto kladu. Vypadává tedy možnost, že jde o vejce dosud neznámých malých praptáků z kladu Avialae, čímž by se nejmenšími vejci stala ta z taxonů Mussaurus a Nipponoolithus.

Vzhledem k tomu, že vejce pravděpodobně nakladl velice malý maniraptor, k možným "rodičům" či původcům těchto vajec by připadl rekordně malý zástupce čeledí Comsognathidae, Troodontidae nebo Dromaeosauridae, případně pouze bazální zástupce některého z kladů spadajících pod maniraptory.

Autoři popisné studie v nich také spatřují velice zajímavý objekt výzkumu z důvodu, že ukazují rozmanitost fauny malých dravých dinosaurů ve spodní křídě v této oblasti. Je to bezpochyby úhel pohledu, kterým se na nález dá nahlížet, ale je nutné vzít v potaz i to, že se v oblasti Japonska až Korejského poloostrova ve spodní křídě pravděpodobně nacházel poměrně široký ekosystém drobných druhů teropodů. Vzhledem k povaze jejich dutých kostí a gracilní kostry celkově, která se hůře fosilizuje a zatím jsou její nálezy z této oblasti omezené, je tedy ne zcela překvapivé, že je zatím známe především z fosilií stop a nově také vajec. Doufejme tedy, že podobných nálezů z této oblasti bude přibývat a tato fauna se bude i do budoucna rozšiřovat.

*pokud přijmeme jeho zařazení jako zástupce kladu Avialae a nikoliv jiného zástupce čeledi či skupiny evolučního stromu z kladu Sauria

Velká vymírání nejsou neobvyklým tématem především v této rubrice na blogu, jejich mechanismy patří ke skutečnostem, které jsou v evoluci života na Zemi velmi důležité a provádí také část přirozeného výběru napříč geologickými érami a útvary. Největší z nich, v historii složitého mnohobuněčného života, tuto planetu zasáhlo v době konce permského geologického útvaru na konci paleozoika, jeho rozsah byl nejmasovější a to v terestrických i mořských ekosystémech téměř bez ohledu na jakékoliv území. Faktem zůstává, že tento kataklyzmat způsobil vymírání ve všech ekosystémech a prakticky všech místech planety bez významných rozdílů úbytku biodiverzity v jednotlivých lokalitách (ačkoliv patrně existovala refugia, kde některé druhy přežily, jako byla jižní Afrika a Antarktida). Existovaly různé názory o příčinách tohoto největšího úbytku světové biodiverzity na globální úrovni, ale za nejvíce pravděpodobnou se dosud jevily rozsáhlé sopečné výbuchy a roztržení tzv. sibiřských trapů ve střední Asii. Postupně byly opuštěny názory o dopadu kosmického tělesa, uvolnění jedovatých plynů do ovzduší (které byly ovšem doprovodný efekt vulkanismu), pohybu superkontinentu Pangea nebo rozsáhlé dezertifikaci celého jeho území, výbuch sibiřských vulkanických polí na konci permu a potom kombinace sopečného prachu, kyselých deštů, úbytku kyslíku v oceánech a celkově zničené ekosystémy potom vedly k masovému úhynu druhů. A nově, zdá se, že máme v ruce další důkaz pro to, že za vymírání může skutečně velmi masivní vulkanismus.

Přeživší vymírání na konci permu na ilustraci se sopkami v pozadí, aktéry a původci celé katastrofy. Jak bylo řečeno výše, pravděpodobně existovalo několik refugií, kde se podařilo živočichům různých druhů přežít a následně se vyvinout v nové formy, které osídlily poměrně pustou Zemi v následujícím triasu a to krátce po jeho začátku. Vymírání jako takové bylo ovšem poměrně rychlé, trvající snad pouze několik stovek tisíců let, ale se souhrou různých okolností smrtící. Kredit: Julio Lacerda, převzato z webu Earth Archives

Permské vymírání bylo to nejničivější pro pokročilý život za posledních 541 milionů let, od počátku fanerozoického eonu, a dokázalo svým průběhem a následky odstranit ze zemského povrchu 70 % suchozemských obratlovců a 96 % procent všech mořských organismů, kompletně tedy proměnilo podobu fauny i flóry v tuto kritickou dobu a jeho následky jsou vystopovatelné až několik (desítek) milionů let i do následujícího triasu. O jeho aspektech byla na blogu nejednou řeč a v přípravě je i samostatný příspěvek o něm jako takovém, v tomto se ovšem budeme zabývat studií shrnující 6 let výzkumu lokality pro tvrzení podporující poměrně dlouho předpokládanou teorii o příčině této události katastrofických rozměrů. Jedním ze scénářů, který by mohl vysvětlit toto masové vymírání, je poměrně známá hypotéza o masivní explozi sopečných polí na severní Sibiři a v západní Asii, tzv. Sibiřských trapů. Byla zpopularizována i v některých dokumentárních cyklech nebo vědecké fikci v posledních letech a nelze ji upřít, že by vysvětlila množství nálezů a geologických záznamů, které jsou z doby přelomu permu a triasu známy.

Trapy jako takové jsou oblast o skutečně obrovské rozloze až 2 milionů kilometrů čtverečních (původní rozsah ovšem činil až 7 milionů čtverečních kilometrů), která byla na konci permu a přelomu permu a triasu vytvořena největší sopečnou erupcí za posledních 500 milionů let. Celkový objem vyvržené sopečné horniny je posléze odhadován 1 až 4 milionů kubických kilometrů. V době před 252 až 251 miliony let, při jejich formování, v této oblasti muselo vypuknout doslova peklo na Zemi tvořené lávovými proudy, erupcemi, sopečným spadem a kyselými dešti po celé rozloze trapů a i o mnoho kilometrů dále.

Hypotéza připisující výbuch a formaci Sibiřských trapů jako počátek a hlavní příčinu velkého vymírání na konci permu není zcestná a je pravdou, že některé alternativní teorie o velkém vymírání na konci permu by mohly být vysvětleny jako důsledky masivního vulkanismu. Vědecká skupina s hlavní autorkou Lindy Elkins-Tantonovou, profesorkou na Arizonské státní univerzitě, se rozhodla zabývat výzkumem pyroklastických a vulkanických hornin (a také vulkanoklastik, velkých úlomků lávy vyvržených při erupcích) z přelomu permu a triasu v současném Rusku.

Hledali především lokality, kde bylo možné z dochovaných hornin prokázat přítomnost lávových proudů spalujících vegetaci a také někdejší uhelné zdroje, které při masivním vznícení mohly být další významný původce skleníkových plynů a popela.

Poprvé se paleontologové z této mezinárodní skupiny začali zabývat výzkumem svrchnopermských uloženin na jedné z lokalit kolem ruské řeky Angara v roce 2014. Za tuto dobu odkryli další doklady o proudech žhavého magmatu tekoucího po povrchu Sibiře před zhruba 252 miliony let, ovšem v délce několika desítek kilometrů (ve zdrojích jsou uvedeny stovky mil) podél toku této řeky. Celkový výzkum byl technologicky i v rámci možností poměrně náročný, protože sběr vzorků v této oblasti probíhal nejen podél říčního toku, ale také v tajze, pomocí člunů i helikoptér. Výsledek celkové práce je ovšem přes 400 kilogramů vzorků hornin a jejich podrobný výzkum.

Nalezené horniny, které byly analyzovány v laboratorních podmínkách pod mikroskopy, nesly v sobě zvláštní obsah v podobě fragmentů vypadajících podobně jako spálené dřevo nebo dokonce i spálené uhlí. Jednotlivé částečky odpovídaly scénáři, kdy tekoucí láva pohlcovala permské lesy a puklinami v zemském povrchu začala spalovat zásoby uhlí z dřívějšího karbonu a devonu, spolu s dalšími organickými sloučeninami obsaženými pod povrchem.

Ve vulkanických uloženinách byly nalezeny, s odkazem na studii, jakési "lepkavé" a na organické molekuly bohaté kulovité útvary. Je možné, že šlo o pozůstatky téměř zcela zpálených někdejších stromových kmenů, větších organismů jako permských obratlovců nebo celých lesů a ekosystémů.

Jeden ze spoluautorů studie, Steve Grasby z Kanadské geologické společnosti, naopak pracoval na opačné straně světa v kanadské Arktidě v permských uloženinách na výzkumu stejného typu hornin. Ty byly podrobeny dalšímu mikroskopickému rozboru, kdy v něm byly nalezeny zbytky spáleného uhlí jako v sedimentech z okolí ruské Angary.

Přes objev podobného nálezu na jiné lokalitě než na Sibiři ukazuje studie velmi zajímavou skutečnost o tom, že příčinou masivního vymření světové megafauny na konci permu mohl být masivní vulkanismus. Obrovská exploze plynů a rozpínavost magmatického krbu na Sibiři se odlišila od ostatních rozsáhlých erupcí právě faktory, kterými byly silný a rozvinutý vegetační pokryv včetně rostlin s dřevnatým stonkem, které snáze mohly vzplát, a potom byly již vytvořeny některé silné zásoby uhlí a ty byly magmatem hromadně zapáleny.

Prach a mikroskopické částečky byly atmosférou odneseny na různá místa světa a to ze stejného zdroje, kterým byly intervaly masivní vulkanické aktivity na Sibiři.

Studie jako taková není ještě zcela nezvratným důkazem pro podporu teorie o masivních vulkanismu jako příčiny velkého permského vymírání, ukazuje ovšem důkazy velmi důležitých skutečností - hoření uhelných slojí na obrovském území a uvolnění nejen částeček prachu a uhelného popela, ale také obrovského množství jedovatných plynů zahlcujících atmosféru a narušující její části. Pokud její závěry budou do budoucna potvrzeny, velké permské vymírání se vedle toho křídového stane jedním s poměrně dobře známými příčinami.