S ohlédnutími do jednotlivých geologických útvarů planety Země je jasné a pochopitelné pravidlo, že blíže současnosti víme o vyhynulém životě a tehdejší podobě ekosystémů více informací a mizí pochybnosti, které by se mohly v jiných oblastech naskytnout. Právě určitá nevědomost, kterou máme o hlubších zákoutích času na této planetě, nám dává prostor spekulovat a teoretizovat o veškerých životních projevech i životě samotném, jak vypadal, čím se živil, a jak byl vlastně odlišný od toho současného. Mezi taková zákoutí bezpochyby patří období ediakar, respektive celé období prekambrického eonu, kdy o tehdejších organických formách většina hodnotných údajů chybí. Jednu z lepších představ nám poskytuje například ediakarská fauna, která dosud jednou z nejhodnotnějších zpráv o životě v době před více než 541 miliony let, nicméně existuje více pozůstatků, geologických útvarů a hornin, které nám o nejmladší části prekambria poskytují více informací. Jednou z nich je například i dnes poměrně proslavená teorie “Snowball Earth”, tedy hypotéza o sérii přibližně 2 až 3 masivních zalednění planety v době mezi 760 až 635 miliony let, přičemž největší vliv měla mít zalednění sturtianské (před cca 717 až 643 miliony let) a marinoanské (před cca 650 až 635 miliony let). Tato teorie, ve zkratce, předpokládá, že se Země ochladila natolik, že obrovské a několik stovek, možná i tisícovek metrů silné ledovce se rozšířily až k rovníku a pouze úzký pás představoval nezamrznuté oblasti. Přestože není všemi vědci přijímána, několik prací z posledních let ukázalo, že by mohla úzce souviset s rozvojem mnohobuněčného života v pozdější době. A toto, se zdá, potvrzuje i nová studie kolektivu čínských a amerických paleontologů, kteří zkoumali zvláštní struktury nalezené v čínských ediakarských uloženinách. Jejich povaha totiž odpovídá strukturám, které nacházíme u suchozemských hub a sice plísní, a jejich datování a horniny, ve kterých byly nalezeny, z nich dělají pravděpodobně nejstarší, skutečně prokazatelné suchozemské organismy.

Fosilie složitého života z vrstev souvrství Doušantuo reprezentuje mnoho nálezů, a to často ne zcela zřetelné příslušnosti k některých vyhynulým i recentních skupinám, které známe. Dobře je charakterizuje kulovitý cys, s malými hroty, akritarchy (Acritarcha; označení písmenem c), kterým toto souvrství proslulo, nicméně pravděpodobně odsud pocházejí také fosilie primitivních žahavců (Cnidaria) a nově se zdá, že se zde vyvíjely také houby připravené na suchozemský život. Kredit: převzato z webu Research Gate

Výzkum a význam ediakarských, a obecně proterozoických, organismů je dost možná zásadní pro pochopení evoluce všech pozdějších skupin forem života s výjimkou snad některých jednoduchých či jednobuněčných. Vývoj těchto forem je také zajímavou oblastí evoluční biologie, jelikož se v těchto ekosystémech pravděpodobně nevyskytovala jedna z hlavních sil, o kterých si myslíme, že vedou evoluční vývoj - predace. V rámci možností se také zdá, že některé lokality byly v rámci možností bohatými ekosystémy s množstvím života, ale rozhodně nešlo o veškerá nebo alespoň většinová stanoviště, která z tohoto období známe. Jedny z těch nejrozsáhlejších a také nejznámějších nalézáme v současné Číně, Rusku, Velké Británii, Namibii nebo Austrálii, například souvrství Ediacara Hills, prekambrické horniny charnwoodského lesa v anglickém Leicestershire nebo souvrství Doušantuo v Číně. A je zajímavé, že mimo mořského života už některé z nich poskytly také horniny z prostředí, které se dá interpretovat jako suchozemské nebo příbřežní s tím, že se nejednalo o plochy s mělkou vodou. Podmínky nad hladinou moře byly ve svrchním proterozoiku nebyly vhodné hned několika důvodů jako nízkých koncentracích kyslíku, vysokých koncentracích oxidu uhličitého, pusté krajině i patrně žádném životě.

Zajímavé je v tomto ohledu, že se objevil názor o tom, že někteří zástupci známé ediakarské fauny byli ve skutečnosti terestrickou formou života a sice primitivními lišejníky. Přestože tento názor není všeobecně přijímán a je nepravděpodobný, je zajímavým a dokazuje přinejmenším fakt, kolika možnými způsoby můžeme některé zástupce těchto zvláštních organismů interpretovat.

Některé známky z období proterozoika by ovšem svědčily o tom, že se život v terestrických ekosystémech objevil dlouhou dobu předtím, než-li je obyčejně uváděno v době ordoviku až siluru, a to možná již před téměř 1 miliardou let v podobě houby (Fungi) druhu Ourasphaira giraldae.

Nicméně, tato fosilie je některými autory zpochybňován, ale nový nález z Číny a sice výše zmíněného souvrství Doušantuo by ho ale mohl podpořit. Houby a jejich příbuzní byly totiž v období proterozoika a ediakaru patrně variabilnější, než bychom čekali, protože struktury nalezené v pravděpodobně suchozemských horninách totiž odpovídaly houbám.

Čínští a američtí paleontologové, pod vedením Shuhai Xiaa z Virginia Tech University, zkoumali přibližně 635 milionů let staré, dolomitové horniny z přelomu geologických útvarů kryogenu a ediakaru zachyceného v tomto souvrství. Jejich spodní vrstvy, podobně jako svrchní, obsahují významné fosilní zbytky organismů, které se vyvíjely v době proterozoika v mořském prostředí, a proto byl původně výzkum zaměřen právě na tento jejich aspekt.

Nicméně, autoři objevili se spodních vrstvách těchto hornin mikroskopické zbytky jiných typů organismů, než-li čekali, a sice fosilie podobné vláknům hub, které známe z mnohem mladších usazenin. S velkou mírou jistoty mohli určit jejich organický původ, další výzkum pak při bližším srovnání odhalil morfologii, kterou nacházíme u zástupců říše hub, což bylo zjištění, které paleontology překvapilo.

Porovnání jim poskytla databáze Massey Herbarium při Univerzitě v Cincinnati, která představuje databázi přibližně 115 000 druhů rostlin, hub, lišejníků a k nim přidružených skupin, kde byla zjištěna podobnost nalezených mikrofosilií s recentními druhy hub.

Snímky, kvůli velikosti fosilií v řádech milimetrů, byly pořízeny metodou elektronové mikroskopie a trojrozměrně seskládány dohromady pomocí počítačové tomografie. Jejich podoba, jak bylo řečeno výše, byla s houbami velice nápadná a to vědeckou skupinu překvapilo už jen z důvodu, že v době před 635 miliony let měla být Země buď pokrytá velkými ledovcovými příkrovy nebo měla mít minimálně velmi studené podnebí s teplotami jen několik stupňů nad bodem mrazu v oblasti rovníku. Kromě toho, naleziště Doušantuo leželo ve stejné době poměrně blízko severního pólu.

Jak uvádí Xiao jako vedoucí autor, toto zjištění není definitivní a zbytky nalezené ve fosilních vrstvách přelomu kryogenu a ediakaru mohou být ještě interpretovány jinými způsoby jako fosilie rozdílného zařazení. Přesto představují pokrok ve výzkumu procesu, kterým je přechod hub do suchozemského prostředí, který vědci na této fosilii dále demonstrují.

V oblasti nálezu mikrofosilních vláken byly analyzovány i horniny na úrovni izotopů a byly zde, v těchto sedimentech, nalezeny dva izototopy síry (S₃₂ a S₃₄), což dle autorů odpovídá přibližně sopečným vývěrům, vedle kterých se mohl život usadit, protože se kolem nich zdržovalo teplo a dostatek minerálních látek. Nicméně, uložení v dolomitových vápencích spíše odpovídá scénáři, že fosilie byly ukryty pod mořskou hladinou a autoři tedy vytvořili hypotézu, dle které tyto houby mohly existovat v prostorech jeskyní s možná ustávající či zastavenou sopečnou aktivitou. Šlo tedy o zajímavý a do jisté míry i specifický ekosystém, který nemá zatím ze stejné doby podobný ekvivalent.

Dle autorů je pravděpodobné a z nálezů relativně zřejmé, že fosilie byly suchozemského původu, nicméně měly vazby stále na mořskou hladinu. Je to pravděpodobné z hlediska hornin v okolí nálezu, jak bylo zmíněno v předchozím odstavci, ale také z převahy mořských fosilií ve stejných sedimentech.

Studie pokračuje tím, že, pokud jde skutečně o zbytky hub, tak jde o nejstarší dosud prokazatelně dochované zástupce této říše (a samozřejmě také mycelia, tj. podhoubí) a zároveň nejstarší dochované suchozemské organismy z fosilního záznamu. Mladší fosilie, prokazatelně příslušné k houbám, pocházejí až doby svrchního siluru, tedy doby o přibližně 220 milionů let mladší než tyto z Číny.

Paleontologové, při korelaci se stavem tehdejší biosféry, geosféry a kryosféry také přišli se zajímavým a do jisté míry značně oprávněným názorem - houby, při procesu jejich postupného, více suchozemského stylu života mohly začít hrát velice významnou roli v ekosystémech rozrušováním hornin a uvolňováním organických látek do mořské vody. Jak připomíná spoluautor studie, Tian Gan spolupracující se Shuhuai Xiaem při Virginia Tech University, tak houby mají specifické druhy enzymů pro alespoň částečný rozklad okolního prostředí v organogenní sloučeniny a také sloučeniny, které jsou prospěšné pro život dalších organismů. Tvoří tedy důležité složky pro další rozvoj ekosystémů a stejný úděl mohly plnit už v proterozoickém ediakaru.

Jinými slovy tedy nález houbových vláken v 635 milionů let starých horninách vzbudil rozruch – pokud se prokáže jeho systematická pozice, bude důležitý nejen svým stářím a zařazením, ale především bude mít dopad na chápání evoluce života a ekologie organismů z počátku ediakarského období a konce masivního ochlazení planety.

Autoři tedy práci uzavírají s tím, že právě houby s největší pravděpodobností předběhly suchozemské rostliny a řasy o celé desítky a možná i stovky milionů let, a právě také houby se staly hlavním, prvotním tvůrcem prostředí vhodného pro vývoj suchozemských ekosystémů. Jejich činnost navíc neovlivnily ani nízké teploty a navíc, jejich aktivita mohla vést dokonce k masivní změně klimatu na celé Zemi a k proměně hydrosféry, jež se mohla podílet na evoluci složitějších forem života v pozdější době.

Stručně řečeno, existuje menší množství neptačích dinosaurů (Dinosauria), kteří by tak rapidně měnili vzhled na základě nově nalezených fosilních pozůstatků. Přestože množství rodů má kusé a nekompletní fosilie, lze tvrdit, že u velice malého počtu se objevila tak rapidní změna vzhledu jako u rodu Spinosaurus, tedy gigantického megalosauroidního teropoda (Megalosauroidea) z doby přelomu spodní a svrchní křídy současné Afriky. Nejhodnotnější fosilie tohoto druhu byly na dlouhou dobu ty, které byly zničeny při spojeneckém náletu na Mnichov v roce 1944, a po dlouhou dobu byl jako konkrétní druh znám pouze z jejich nákresů, později kusých fosilií získaných v severoafrických pouštích. Obrat nastal na konci 90. let a počátku 21. století, kdy byly analyzovány fosilie čelistí, zubů a obratlů a srovnány s nově redeskripovanou čeledí neptačích dinosaurů - spinosauridy, resp. Spinosauridae. Nastal obrat v jeho zobrazování a ten byl následně, na základě dokonalejších analýz fosilií upravován, až v roce 2014 přišel velký průlom ve výzkumu tohoto druhu celkově. Patrně šlo o největší z vědeckých průlomů v rámci tohoto taxonu, protože byla objevena částečně kompletní kostra subadultního jedince v Maroku, která odhalila kosterní detaily do té doby neznámé pro vědeckou veřejnost. V současnosti, o rozšíření, vývoji i vlastnostech tohoto živočicha víme poměrně valné množství infomarcí, přesto ale patří mezi hůře známé velké teropody (Theropoda). Dokládá to i studie, který znovu mění či upravuje pohled na jeho paleoekologii, protože rozporuje obecně přijímaný názor, že šlo převážně o vodního živočicha, který lovil podobně jako současní krokodýli (Crocodylia). Na jedné straně stojí některé anatomické detaily, na druhé straně fakt, že pod touto prací jsou podepsáni David Hone a Thomas Holtz Jr., což podporuje její závěry.

Spinosaurus aegyptiacus ve svém “staronovém” kabátu v podání Davida Bonnadony při lovu dvojdyšných ryb (Dipnoi) v bažinatém systému severní Afriky před 95 miliony let, geologický věk cenoman. Tato ilustrace vznikla k popisu poměrně kompletního exempláře FSAC-KK 11888 z Maroka, kde se podařilo objevit detaily anatomie tohoto druhu, které byly předtím skryty. Od té doby se povědomí o spinosaurově paleoekologii a anatomii měnilo, a to včetně dvou předchozích let, rok 2021 tedy nemohl být v tomto ohledu výjimkou. Kredit: David Bonnadona, převzato z webu Sci-News

Evoluce je velice dobrý zdroj informací o tom, jak naše vlastní fantazie a vývoj života na Zemi jsou v úzké souvislosti, jelikož některé jeho formy vypadají jako vysnění netvoři lidské fantazie. A naopak, v množství vývojových variantách nás evoluční vývoj svou tvarovitostí a diverzitou překonal, protože z fosilií jsou známí živočichové, kteří svým vzhledem nepřipomínají nic z toho, co dnes můžeme znát. Jde samozřejmě o výjimky, ale patří k zajímavostech a kuriozitám, co se týče objevování prehistorického života. Nicméně, paleontologie a lidská představivost mají další úzkou souvislost v mytologii mnoha světových národů - v Nigeru, Číně nebo Kanadě tvoří součást lidových tradic a folklóru založeném na objevech fosilií, které jsou poté považovány za zbytky draků, obrů nebo jiných bájných monster. Tak či onak, nelze popřít, že by některé představy například i současné populární kultury nemohly hrát roli v seriózních vědeckých objevech, protože známe případy, kdy byl jistý prehistorický živočich poprvé “předpovězen” a až poté skutečně objeven a popsán (jde například o rody Microraptor nebo Spinophorosaurus). A právě na pomezí lidských představ hypotetických živočichů založených pouze na kusých fosiliích a reálných objevů stojí i jeden z největších suchozemských predátorů všech dob, druh Spinosaurus aegyptiacus.

Jak bylo řečeno v úvodu, tento obrovitý teropod patřil dlouhou dobu mezi nejhůře známé velké dravé dinosaury a k jeho lepšímu poznání napomohly až fosilie analyzované v průběhu 90. let minulého století a prvních let nového tisíciletí. Právě zvláštní podoba známých fragmentů uváděla zájemce o paleontologii dinosaurů do varu, samotná vědecký veřejnost s k tomuto druhu ovšem nestavila nikterak vlažně, jelikož byl považován sice za mimořádně velkého, nicméně tělesnou stavbou běžného “karnosaura” (po většinu 20. století šlo o označení pro všechny velké teropody).

Za posledních 20 let byl nicméně v jeho výzkumu učiněn větších pokrok než předtím za více než tři čtvrtě století. Napomohla tomu vlna zájmu o neptačí dinosaury, a především třetí pokračování Jurského parku, kde Spinosaurus triumfálně poráží slavného T-rexe, a dodnes je tato etapa poznání rybožravého obra ku prospěchu. Po objevu již výše zmíněné, relativně kompletní kostry v Maroku před 7 lety navíc už poměrně bezpečně známe alespoň jeho částečnou anatomii a tím i jeho stále poměrně záhadnou paleoekologii.

Adaptace jako protáhlá lebka, kónické zuby bez vroubků, vysoké výběžky ocasních obratlů, posunuté těžiště, krátké zadní končetiny i relativně gracilní stavba těla by na něj ukazovaly jako na převážně vodního živočicha. Podpořily by to i zvýšené hladiny izotopů kyslíku, typický znak semiakvatických až akvatických druhů, nebo smyslové receptory na konci čenichu, podobné vlastní například krokodýli a pomáhají registrovat kořist ve vodě.

Také, studie z posledních dvou let ukázaly, že přes jeho tělesnou stavbu, váhu a také odpor těla ve vodě, dokázal se potápět a aktivně plavat podobně jako krokodýli. Nicméně, byl pravděpodobně méně ohebný a také více neobratný ve vodním prostředí než tito současní plazi.

Naproti tomu, existují také práce, které častou přítomnost spinosaurů ve vodě zpochybňují, například počítačové simulace ukazující poměrně málo efektivní plavání tohoto rodu, nedostatečně vyvinuté svalstvo ocasu nebo malou plochu zadních končetin vhodnou k plavání. Konečně, dle některých autorů se důkazy o akvatickém stylu života těchto dravců dají interpretovat jako nejednoznačné.

Poukazují na fakt, že nejméně část z nich by odpovídala i druhům které se zdržují při vodním prostředí, nicméně se nejedná o aktivní plavce. Mimo této interpretace totiž dlouhou dobu stála ta, jež jej viděla jako zvětšenou verzi současné volavek (Ardeidae) - dravce, který lovil na zadních končetinách ryby v mělké vodě s čenichem ponořeným do vody a velkou hřbetní plachtou pro zamezení odrazu světla od hladiny.

Právě k ní se vrátila studie již zmíněných autorů, Davida Honea z Queen Mary University v Londýně a experta na teropody Thomase Holtze Jr. z Marylandské univerzity, kteří měli jako cíl výzkum fosilií spinosaura pro podpoření nebo vyvrácení jeho rekonstrukcí jako plně vodního živočicha. Dle nich totiž neměl tento predátor dostatečně adaptace pro zcela akvatický životní styl a dostupné důkazy hovoří spíše o jakémsi kompromisu - obýval vodní prostředí a trávil v něm velkou část své denní aktivity, nicméně lovil ze břehu a byl více specializovaný predátor.

K výzkumu použili dostupné fosilie tohoto druhu a také komparativní (srovnávací) anatomii, protože porovnali kosterní elementy, a především lebku a ocasní obratle tohoto druhu, s recentními i vyhynulými druhy plazů a také dalších dinosaurů, kteří se vyskytují v prostředí suchozemském, vodním a na pomezí obou z nich.

Zajímavé bylo, že vlastnostmi lebky oba vědci došli k závěru, že Spinosaurus mohl význačně rozporovat s konceptem plavajícího a aktivně kořist pronásledujícího predátora. Jeho lebka se vyznačovala svou poměrnou výškou a dlouhý krk, na kterém byla umístěna, ukazuje na pravděpodobný odpor při plavání kupředu, natož rychlými výpady za kořistí. Autoři pracovali s tím, lebka tedy nebyla příliš hydrodynamicky stavěna, alespoň ne v obecných standardech, a potom by tedy byla spíše jako překážka.

Na základě poskytnutého srovnání mohli vědci dokázat, že hydrodynamika tohoto druhu se nedala srovnat nejen se současnými akvatickými savci, ale ani srovnatelně starými druhy mořských predátorů jako pliosaurů (Pliosauroidea), u kterých by bylo srovnání za jistých podmínek těsnější. Oproti krokodýlům byla také poměrně vysoká, takže kladla jiný odpor ve vodním prostředí.

Poukazují také na fakt, že právě tito plazi často nejsou stavění na aktivní pronásledování ryb nebo jiných vodních živočichů a raději čekají, než jim kořist sama připlave nebo přijde k tlamě. Mohutné ocasy používají především k rychlým výpadům a vlastní i mnohdy silný čelistní stisk. Tyto znaky také u spinosaura pravděpodobně nalézt nemůžeme, protože jeho čelistní stisk byl slabší a oba autoři poukazují na stavbu ocasních obratlů, kde se nacházelo méně objemné svalstvo než u krokodýlů. Respektive, jejich anatomie ukazuje na méně svalů v této oblasti, tedy se ocas může ukazovat jako nevhodný pro pohyb tak objemného živočicha.

Spinosaurus, jak autoři připomínají, byl ve vodě jako ve svém původním habitatu a pohyboval se zde více než jiní neptačí dinosauři. Nicméně, část jeho adaptací ukazuje nejméně na nejednoznačnou interpretaci či chybějící fosilní materiál.

Hone i Holtz poukazují tedy na určitá fakta - nedostatečně vyvinuté svalstvo, nižší možnosti rychlého pohybu, hydrodynamické vlastnosti i vlastnosti kostry, které ukazují spíše na to, že tito velcí teropodi se sice ve vodě pohybovali aktivně a často, ale jejich adaptace neodpovídají těm, které bychom čekali u vodních dravců. Naopak, dle nich jsou některé v rozporu s touto možností a vyvracejí ji, takže preferují model spinosaura lovícího ze břehu v mělké vodě a nikoliv přímo v ní.

Ohledně této studie, musím ještě připojit svůj komentář, jelikož toto téma je mi blízké a také obecně zajímavé. Spinosaurus ještě nejspíš nějakou dobu bude dosti záhadným teropodním obrem ze severní Afriky, nicméně jeho výzkum postupuje. Bohužel, zatím nám fosilní materiál nedokáže přesně určit, jakou konkrétní představu o něm můžeme vytvořit, a tato práce je spíš zdravým směrníkem pro správné zhodnocení a umírnění našich představ. Tak či onak, dává alespoň představu o možné správnosti obou závěrů, tedy, že byl aktivní plavec a zároveň dravec v mělké vodě.

Mořští predátoři jsou, od chvíle vývoje první predace, velice variabilní, co se týče jejich tělesných tvarů, systematického zařazení i velikosti. Toto nepsané pravidlo platí především pro bezobratlé živočichy, kteří jsou velmi různorodí v jejich fyzickém vzhledu uzpůsobeném pro zabíjení kořisti, a nemusíme se ani přesouvat hlouběji do minulosti. Svět po hladinou světového oceánu je v určitém ohledu značně odlišný od toho na “suché zemi” a také se v něm vyskytují zástupci čeledí buď v terestrických ekosystémech značně zmenšených nebo se vůbec nevyskytujících. Jmenovitě jde například o dravé hlavonožce (Cephalopoda), žahavce (Cnidaria) nebo korýše (Crustacea), kteří jsou dnes také jedněmi z lákadel pro zájemce o nepoznané mořské predátory. Vedle nich samozřejmě existují i dravci mezi obratlovci (Vertebrata) jako žraloci (Selachii), kteří jsou také velmi různorodí, co se týče jejich tělesné velikosti i morfologie, ale v konečném počtu druhů nad nimi jasně vedou bezobratlí. Konečně, tito živočichové dokázali, jako dravci, obsadit i oblasti mořského dna a některé fosilie ukazují, že v minulosti tomu tak nebylo jinak - již v období devonu existovali mořští mnohoštětinatí červi (Polychaeta) rodu Websteroprion, kteří dokázali lovit široké spektrum živočichů včetně obratlovců. I dnes podobné druhy existují a skvěle je reprezentuje druh Eunice aphroditois z oblasti Atlantiku a Indo-Pacifiku, přezdívaný Bobbitův červ, a nové nálezy z oblasti západního Tichého oceánu ukazují, že tento poměrně nebezpečný druh měl své blízké předky nebo zástupce téhož rodu už v době miocénu, před 22 miliony let. Poukazovaly by na to fosilie na mořském dně u ostrova Tchaj-wan, které byly popsány v půlce ledna tohoto roku. Představují pravděpodobně fosilie až dvoumetrového dravce, který lovil na mořském dně, a mohlo jít o prvního z moderních zástupců moderních masožravých červů.

Snímek druh Eunice aphroditois, dravého mnohoštětinatce z oblasti Indického a Tichého oceánu, při rychlém opuštění nory vyhloubené v sedimentu dna. Pravděpodobně stejný vzhled měl i jeho dávný příbuzný z doby spodního miocénu a fosilní nálezy jeho stop ukazují, že se choval a lovil prakticky stejným způsobem jako tento recentní druh. Patrně byl ovšem menší. Kredit: Jenny, převzato z Wikipedie

Červi jsou dnes, z kladistického a systematického hlediska, chápáni jako odpadkový taxon souhrnně označující kroužkovce (Annelida) a popřípadě některé další, a i to neblízko příbuzné taxony. Nutno podotknout, že přesto mají poměrně dlouho evoluční historii pramenící v době kambria až ordoviku, možná ještě v době před ní, a už od prvohor se úspěšně rozvíjejí ve velké spektrum druhů. Byli a stále jsou jedním z velice důležitých půdotvorných aspektů, jelikož aktivně přispívají ke tvorbě humusu a edafonu, ale značná část jejich druhů se vyskytuje ve vodním nebo mořském prostředí. Jde o jak druhy přisedlé, například riftie hlubinné (Riftia pachyptila), tak o druhy aktivně se pohybující, jako druhy Hesiocaeca methanicola a Alvinella pompejana. Uzpůsobení se velkému spektru okolních podmínek, od hlubokomořských hřbetů po dna šelfových moří, také dovolilo přejít na široké spektrum potravy skupiny. Dravé formy jsou také často vázány na substrát mořského dna, kde si hrabou nory, odkud loví svou kořist. Zmíněný Bobbitův červ si dokáže vytvořit až 3 metry dlouhou noru pro své tělo a v ní dokáže svou kořist poměrně snadno zpracovat.

Jelikož, jak plyne z nálezů v geologických vrstvách devonu, že se podobné dravé druhy vyvíjely po poměrně dlouhou dobu a byly součástí mořských ekosystémů už od doby prvohor. Kvůli jejich převážně měkkému tělu, výjimku tvořily například ústní ústrojí, se ovšem špatně zachovávají, a tedy nemáme o případných liniích těchto predátorů z mladších dob informace. Dle nových nálezů z mořského dna poblíž ostrova Tchaj-wan se však zdá, že se tito dravci vyskytovali v době mladší a pouze, v geologickém čase, nedaleko vzdálené od současnosti.

Tchajwanští a kanadští paleontologové, s vedoucími autory Shashinem Dashtgardem z Univerzity Simona Frasera ve Vancouveru a Ju-Jen Panem z Tchajwanské národní univerzity, analyzovali drobné šlépěje a v podmořském substrátu vyhloubený tunel zanechaný v sedimentech o stáří 22 až 20 milionů let, geologického věku aquitan, při severovýchodní pobřeží ostrova. Jejich práce přinesla část do skládanky vývoje linie mořských červovitých dravců.

Autoři zmiňují, že referované fosilie jsou unikátní především svou velikostí, protože jiné zkameněliny podobného typu mají na délku maximálně pár desítek centimetrů. Tyto mají, naproti tomu, délku až 2 metry a jsou mezi 2 až 3 centimetry široké. Jsou na nich rozpoznatelné tunely i další drobné ichnofosilie vhodné zkoumání.

Výzkum se opíral o celkově 319 exemplářů ze stejného území, které představovaly zbytky po pohybu živočicha, jež se, dle morfologické studie, svými končetinami částečně podobal mnohonožce (Diplopoda). Podobné vlastnosti mají ichnofosilie mnohoštetinatých červů, jež vytvářejí parapodia se štětinkami, které se značně podobají článkovaným končetinám. Dalším rysem, který vedl k zařazení ichnofosilií mezi tuto skupinu, je přítomnost zvláštních kontur vedle do nory – jsou unikátní a podobají se otiskům peří.

K výslednému přesnému zařazení, mezi masožravé mořské červy, napomohlo až srovnání s podobnými typy stop, které jsou známé z nedávné minulosti i současnosti.

Zmíněná morfologická studie také potvrdila, že tyto znaky na ichnofosilii jsou unikátní a je tedy možné ji popsat jako typový exemplář nové ichnospécie. Autoři pro ni zvolili název Pennichnus formosae odkazující na přibližnou podobu původce v rodovém jméně a také na starší název ostrova Tchaj-wan, tedy Formosa, ve druhovém přídomku.

Nora vyhloubená v substrátu byla podrobena také sedimentologickému rozboru a u jejího ústí byla nalezena silná koncentrace železa. Autory toto zjištění utvrdilo v tom, že ji vytvořil dravý červ, který produkoval hlen či jiný typ slizu z natrávené kořisti. Původce ichnorodu Pennichnus tedy profitoval v neustálém koloběhu - ze své nory ulovil kořist, tu natrávil a zpracoval a z následných zbytků vyprodukoval hlen, který, díky zbytkům organických látek, zpevnil ústí nory. Ze stejného důvodu mohla být prodlužována, protože ústí bylo stále zpevňováno a červ tedy mohl stále růst.

Ekosystém kolem tchajwanského pobřeží doplňovala bentická fauna a původce zmíněné ichnospécie pravděpodobně požíral okolo lezoucí bezobratlé živočichy jako měkkýše (Mollusca) a pravděpodobně také aktivní plavce jako některé drobné druhy ryb (Euteleostomi).

Závěrem studie tedy autoři konstatují fakt, že nora a k ní příslušné další exempláře představují nejen první podobnou zaznamenanou fosilii v rámci výzkumu mnohoštětinatých červů, ale také v geologické historii ostrova Tchaj-wan. Pomáhají nám rekonstruovat fosilní zástupce této linie mořských dravců vedoucí z dřívějších dob až dodnes a také ekologické niky, které byly v geologické minulosti přítomny ve světových oceánech.

Dodatkem, podobnost zmíněných fosilií a výše jmenovaného Bobbitova červa (tato přezdívka je odvozena od tzv. Bobbitovy kauzy, tedy případu z roku 1993, když Lorena Bobbitová, manželka Johna Bobbita, uřízla svému muži ve spánku penis - mnohoštětinatec tuto přezdívku dostal kvůli silným kusadlům, díky kterým by podobnou část těla od zbytku snadno oddělil) vede některé zdroje k závěru, že by mohlo jít první zaznamenaný případ výskytu tohoto druhu v geologické minulosti. Vyloučit se tato spekulace nedá, nicméně autoři se ve studii o této problematice nezmiňují a tedy ji nelze dokázat ani uspokojivě vyvrátit. Konečně, z miocénu pocházejí fosilie druhů, které jsou dnes v oceánech stále, což by tuto domněnku podpořilo.