Velká vymírání nejsou neobvyklým tématem především v této rubrice na blogu, jejich mechanismy patří ke skutečnostem, které jsou v evoluci života na Zemi velmi důležité a provádí také část přirozeného výběru napříč geologickými érami a útvary. Největší z nich, v historii složitého mnohobuněčného života, tuto planetu zasáhlo v době konce permského geologického útvaru na konci paleozoika, jeho rozsah byl nejmasovější a to v terestrických i mořských ekosystémech téměř bez ohledu na jakékoliv území. Faktem zůstává, že tento kataklyzmat způsobil vymírání ve všech ekosystémech a prakticky všech místech planety bez významných rozdílů úbytku biodiverzity v jednotlivých lokalitách (ačkoliv patrně existovala refugia, kde některé druhy přežily, jako byla jižní Afrika a Antarktida). Existovaly různé názory o příčinách tohoto největšího úbytku světové biodiverzity na globální úrovni, ale za nejvíce pravděpodobnou se dosud jevily rozsáhlé sopečné výbuchy a roztržení tzv. sibiřských trapů ve střední Asii. Postupně byly opuštěny názory o dopadu kosmického tělesa, uvolnění jedovatých plynů do ovzduší (které byly ovšem doprovodný efekt vulkanismu), pohybu superkontinentu Pangea nebo rozsáhlé dezertifikaci celého jeho území, výbuch sibiřských vulkanických polí na konci permu a potom kombinace sopečného prachu, kyselých deštů, úbytku kyslíku v oceánech a celkově zničené ekosystémy potom vedly k masovému úhynu druhů. A nově, zdá se, že máme v ruce další důkaz pro to, že za vymírání může skutečně velmi masivní vulkanismus.

Přeživší vymírání na konci permu na ilustraci se sopkami v pozadí, aktéry a původci celé katastrofy. Jak bylo řečeno výše, pravděpodobně existovalo několik refugií, kde se podařilo živočichům různých druhů přežít a následně se vyvinout v nové formy, které osídlily poměrně pustou Zemi v následujícím triasu a to krátce po jeho začátku. Vymírání jako takové bylo ovšem poměrně rychlé, trvající snad pouze několik stovek tisíců let, ale se souhrou různých okolností smrtící. Kredit: Julio Lacerda, převzato z webu Earth Archives

Permské vymírání bylo to nejničivější pro pokročilý život za posledních 541 milionů let, od počátku fanerozoického eonu, a dokázalo svým průběhem a následky odstranit ze zemského povrchu 70 % suchozemských obratlovců a 96 % procent všech mořských organismů, kompletně tedy proměnilo podobu fauny i flóry v tuto kritickou dobu a jeho následky jsou vystopovatelné až několik (desítek) milionů let i do následujícího triasu. O jeho aspektech byla na blogu nejednou řeč a v přípravě je i samostatný příspěvek o něm jako takovém, v tomto se ovšem budeme zabývat studií shrnující 6 let výzkumu lokality pro tvrzení podporující poměrně dlouho předpokládanou teorii o příčině této události katastrofických rozměrů. Jedním ze scénářů, který by mohl vysvětlit toto masové vymírání, je poměrně známá hypotéza o masivní explozi sopečných polí na severní Sibiři a v západní Asii, tzv. Sibiřských trapů. Byla zpopularizována i v některých dokumentárních cyklech nebo vědecké fikci v posledních letech a nelze ji upřít, že by vysvětlila množství nálezů a geologických záznamů, které jsou z doby přelomu permu a triasu známy.

Trapy jako takové jsou oblast o skutečně obrovské rozloze až 2 milionů kilometrů čtverečních (původní rozsah ovšem činil až 7 milionů čtverečních kilometrů), která byla na konci permu a přelomu permu a triasu vytvořena největší sopečnou erupcí za posledních 500 milionů let. Celkový objem vyvržené sopečné horniny je posléze odhadován 1 až 4 milionů kubických kilometrů. V době před 252 až 251 miliony let, při jejich formování, v této oblasti muselo vypuknout doslova peklo na Zemi tvořené lávovými proudy, erupcemi, sopečným spadem a kyselými dešti po celé rozloze trapů a i o mnoho kilometrů dále.

Hypotéza připisující výbuch a formaci Sibiřských trapů jako počátek a hlavní příčinu velkého vymírání na konci permu není zcestná a je pravdou, že některé alternativní teorie o velkém vymírání na konci permu by mohly být vysvětleny jako důsledky masivního vulkanismu. Vědecká skupina s hlavní autorkou Lindy Elkins-Tantonovou, profesorkou na Arizonské státní univerzitě, se rozhodla zabývat výzkumem pyroklastických a vulkanických hornin (a také vulkanoklastik, velkých úlomků lávy vyvržených při erupcích) z přelomu permu a triasu v současném Rusku.

Hledali především lokality, kde bylo možné z dochovaných hornin prokázat přítomnost lávových proudů spalujících vegetaci a také někdejší uhelné zdroje, které při masivním vznícení mohly být další významný původce skleníkových plynů a popela.

Poprvé se paleontologové z této mezinárodní skupiny začali zabývat výzkumem svrchnopermských uloženin na jedné z lokalit kolem ruské řeky Angara v roce 2014. Za tuto dobu odkryli další doklady o proudech žhavého magmatu tekoucího po povrchu Sibiře před zhruba 252 miliony let, ovšem v délce několika desítek kilometrů (ve zdrojích jsou uvedeny stovky mil) podél toku této řeky. Celkový výzkum byl technologicky i v rámci možností poměrně náročný, protože sběr vzorků v této oblasti probíhal nejen podél říčního toku, ale také v tajze, pomocí člunů i helikoptér. Výsledek celkové práce je ovšem přes 400 kilogramů vzorků hornin a jejich podrobný výzkum.

Nalezené horniny, které byly analyzovány v laboratorních podmínkách pod mikroskopy, nesly v sobě zvláštní obsah v podobě fragmentů vypadajících podobně jako spálené dřevo nebo dokonce i spálené uhlí. Jednotlivé částečky odpovídaly scénáři, kdy tekoucí láva pohlcovala permské lesy a puklinami v zemském povrchu začala spalovat zásoby uhlí z dřívějšího karbonu a devonu, spolu s dalšími organickými sloučeninami obsaženými pod povrchem.

Ve vulkanických uloženinách byly nalezeny, s odkazem na studii, jakési "lepkavé" a na organické molekuly bohaté kulovité útvary. Je možné, že šlo o pozůstatky téměř zcela zpálených někdejších stromových kmenů, větších organismů jako permských obratlovců nebo celých lesů a ekosystémů.

Jeden ze spoluautorů studie, Steve Grasby z Kanadské geologické společnosti, naopak pracoval na opačné straně světa v kanadské Arktidě v permských uloženinách na výzkumu stejného typu hornin. Ty byly podrobeny dalšímu mikroskopickému rozboru, kdy v něm byly nalezeny zbytky spáleného uhlí jako v sedimentech z okolí ruské Angary.

Přes objev podobného nálezu na jiné lokalitě než na Sibiři ukazuje studie velmi zajímavou skutečnost o tom, že příčinou masivního vymření světové megafauny na konci permu mohl být masivní vulkanismus. Obrovská exploze plynů a rozpínavost magmatického krbu na Sibiři se odlišila od ostatních rozsáhlých erupcí právě faktory, kterými byly silný a rozvinutý vegetační pokryv včetně rostlin s dřevnatým stonkem, které snáze mohly vzplát, a potom byly již vytvořeny některé silné zásoby uhlí a ty byly magmatem hromadně zapáleny.

Prach a mikroskopické částečky byly atmosférou odneseny na různá místa světa a to ze stejného zdroje, kterým byly intervaly masivní vulkanické aktivity na Sibiři.

Studie jako taková není ještě zcela nezvratným důkazem pro podporu teorie o masivních vulkanismu jako příčiny velkého permského vymírání, ukazuje ovšem důkazy velmi důležitých skutečností - hoření uhelných slojí na obrovském území a uvolnění nejen částeček prachu a uhelného popela, ale také obrovského množství jedovatných plynů zahlcujících atmosféru a narušující její části. Pokud její závěry budou do budoucna potvrzeny, velké permské vymírání se vedle toho křídového stane jedním s poměrně dobře známými příčinami.

Jihoamerická fauna je úžasným příkladem evoluce savců (Mammalia), ptáků (Aves), plazů (Sauropsida) i jiných druhů v izolovaném prostředí, které s kontinenty položenými více severně ztratilo kontakty a s ostatními probíhaly pouze v určitých časových intervalech. Ačkoliv zde probíhala určitá výměna fauny mezi Afrikou a především potom Antarktidou a možná i Austrálií, vyvíjela se zde fauna specifického rázu a například draví savci tehdejší doby, tedy placentální kreodonti (Creodonta) a šelmy (Carnivora), zde byli téměř výhradně nahrazeni svými vačnatými protějšky (Marsupialia, řád Sparassodonta). Mezi nimi je asi nejznámějším druhem Thylacosmilus atrox, zhruba 1,5 až 1,8 metru dlouhý dravec vyskytující se od pozdního miocénu až raného pliocénu v Argentině ve společenství ekosystému známých jihoamerických kopytníků a velkých dravých forusracidů (Phorusrhacidae). Byl pravděpodobně největším dravým vačnatcem v historii celé skupiny v Jižní Americe, všímáme si na něm především velkých špičáků podobných šavlozubým šelmám z podčeledi Machairodontinae a paleontologové se také donedávna domnívali, že své špičáky používal stejným způsobem jako kupříkladu slavný Smilodon ze druhého amerického kontinentu. S tímto rodem je srovnáván nejvíce, oproti němu ovšem vlastnil také cosi jako "pochvy", kostěné výčnělky spodní čelisti, které byly uzpůsobeny pravděpodobně pro nezlomení a ochranu zubů, a také mu šavlovité špičáky dorůstaly, pokud si je zlomil. Výzkum tohoto zvláštního dravce, kterého popsal už před více než tři čtvrtě stoletím paloentolog Elmer Riggs, známý svým popisem druhu Brachiosaurus altithorax, ovšem pokračuje a ukazuje, že pravděpodobně nešlo o takového živočicha, za jakého jsme ho měli. Potvrzuje to i nový výzkum paleontologů, publikovaný v magazínu PeerJ, kde předkládají, že přes vnější podobnosti nebyl Thylacosmilus čímsi jako "jihoamerickým šavlozubým tygrem".

Rekonstrukce hlavu druhu Thylacosmulus atrox s výrzanými špičáky vyvinutými v šavlovitě zahnuté zuby přesahující až pod spodní čelisti. Tento dravec je jedním z velmi zajímavých druhů jihoamerických predátorů, patrně také jedním z největších mezi vačnatci, ale musel čelit konkurenci ze strany svých menších příbuzných a také velkých forusracidů a některých dalších forem (jako velkého masožravého pásovce rodu Macroeuphractus). Vymírá ovšem za dosud neznámých příčin před koncem pliocénu, severoamerické dravé šelmy jako Smilodon se ovšem na jeho vymření pravděpodobně nepodílely. Kredit: Dmitrij Bogdanov, převzato z Wikipedie

Úspěšné evoluční trendy se u pokročilých obratlovců objevují už po poměrně dlouhou dobu nejméně od začátku permského geologického útvaru. Objevují se, povětšinou nezávisle na sobě, u různých skupin a to v závislosti na prostředí a biotopech, kde se vyvíjejí. Jednotlivé evoluční linie, a mezi nimi některé společné znaky, postupně daly vzniknout procesu konvergentní evoluce, což znamená vývoj stejných nebo podobných adaptací a morfologie u vzájemně neblízko příbuzných linií. Jde o případ evolučních trendů v určitém čase, kdy jsou vhodné pro různé lokality u různých druhů a jejich evoluce je tedy podnícena jejich úspěšností. Jde například o vývoj chrupu či končetin podobných současným kopytníkům (Ungulata) u jejich jihoamerických protějšků, v této části světa v průběhu kenozoika pozorujeme skutečně velké množství případů konvergentní evoluce z důvodu její izolovanosti a absence některých skupin tehdejších savců.

Mezi modelové příklady patří i predátor druhu Thylacosmilus atrox, jako jaguár (Panthera onca) velký dravec ze svrchnomiocénních až spodnopliocénních uloženin Argentiny, kde působil jako patrně největší savčí predátor s kurzoriálním životním stylem. Nejvýraznějším znakem tohoto karnivora jsou velké zahnuté špičáky přesahující do spodní čelisti, kdy se na ně nacházela kostí a možná i chrupavkou vyztužená "pouzdra" bránící jejich mechanickému opotřebení mimo dobu aktivního používání.

Tylakosmilus byl ještě v nedávné minulosti líčen jako vačnatá obdoba šavlozubých kočkovitých šelem ze severní polokoule a Afriky, zde se vyvinulo několik kladů jako Nimravidae, Barbourofelidae a nejznámnější z nich, podčeleď Machairodontinae, které vlastnily podobně stavěné velké špičáky k zabíjení kořisti. Jde o znak, který se objevil i u některých primitivnějších synapsidů (Synapsida, klad Gorgonopsia a některé další) a ukázal se jako evolučně úspěšný se stejným účelem - prokousnout hrdlo kořisti, na kterou dravec s povětšinou muskulárním tělem a dlouhými špičáky, vyrazí pomocí krátkého výpadu.

Tento jihoamerický dravec byl tedy s nimi srovnáván a to z logického a pochopitelného důvodu na základě vnější, morfologické podobnosti čelistí, špičáků a také z důvodu existence tohoto živočicha v podobném prostředí stepí s množstvím menších druhů herbivorů jako byly rody Diadiaphorus, Macrauchenia nebo Protypotherium, kteří se mohli stát jeho kořistí při útoku ze zálohy. Jeho velikost byla sice skromnější než u většiny z kočkovitých dravců, zuby mu ovšem dorůstaly při vylomení a čelist snesla rozevření do ještě většího úhlu než například u populárního smilodonta. To byla jeho přednost před jeho protějšky z řad tzv. šavlozubých koček.

Srovnání jako takové bylo opodstatněné a po dobu vědeckého výzkumu nebylo zpochybněno ve svém základu, tedy používání velkých špičáků k zabíjení kořisti. Mezinárodní paleontologický tým, s vedoucí autorkou Christine Janisovou z Bristol's School of Earth Sciences, se ovšem zaměřil na výzkum lebečních elementů a zubů tohoto živočicha a dospěl k poměrně překvapivému závěru odporujícímu předešlému vnímání ekologie tylakosmilů.

Jak bylo řečeno výše, tento dravec měl oproti jiným savcům s podobnou stavbou zubů a lebky určité výhody, ale pečlivý výzkum anatomie lebky a především chrupu tohoto tvora ukázal poměrně velké nesrovnalosti ve stavbě dalších zubů v čelistech.

Podrobné srovnání chrupu s velkými šavlozubými kočkami ukázalo například, že mu chybí řezáky, které se ale i přes jejich vlastní přítomnost redukovaly i u velkých šavlozubých koček, a kosti spodní čelisti nebyly tak silně srostlé a do jisté míry stále poměrně flexibilní. Tyto skutečnosti byly ovšem vědecké obci známy již dříve. Dále je ovšem nesporné, že právě poměrně slabá spodní čelist nenabízela tak silný zkus jako u jiných dravců a kořist, při špatně provedeném útoku, měla tedy větší šanci uniknout.

Anatomie samotných špičáků, jak uvádějí autoři, je navíc oproti jiným dravcům atypická - narozdíl od elipsovitého průřezu těchto dlouhých zubů u machairodontinů nebo nimravidů má Thylacosmilus své zuby při průžezu téměř trojúhelníkové s větší "tloušťkou". Problémem u nich bylo tím pádem náročnější probodnutí kůže kořisti, protože na jejich špičku byl rozložen menší tlak z důvodu jejich širší základny.

Relativně nedávno také bylo předloženo, že čelistní zkus byl u tohoto druhu mimořádně slabý, dosahující hodnoty zhruba jen 38 newtonů, ale krční svaly a svaly na ramenou a v přední části hrudníku byly silné natolik, aby tento savec mohl kořist skolit a dorazit prodlouženými špičáky. Lovecká metoda tohoto typu by se sice odlišovala, patrně, od velkých šavlozuných koček, ale její princip byl prakticky stejný až na větší zapojení krčního svalstva pro zabití kořisti.

Tylakosmilova lebka byla navíc anatomicky podobná spíše psotvárným (Caniformia), ale, jak autoři uvádějí, je dostatečně odlišná od veškerých masožravých savců a to recentních i vyhynulých. Jimi provedené srovnání lebečních elementů a zubů jihoamerického vačnatce a severoamerického smilodona ovšem ukázalo zajímavou skutečnost, uspořádání chrupu s chybějícími řezáky, velkými odolnými špičáky a stoličkami pouze v horní čelisti a jejich absence ve spodní ukazují, že tento dravec se pravděpodobně živil měkkou potravou jako tlejícím masem, vnitřními orgány a mršinami. Špičáky se mu posloužily jako nástroj, který pouze prořízl kůži a následně mohl pouze pomáhat poškozovat již poničenou tkáň, kterou se živil.

Autoři studie, konkrétně paleontoložka Larisa DeSantisová z Vanderbiltovy univerzity v Tennessee, následně provedla mikroskopický výzkum zubů, který tuto domněnku potvrdil. Zuby totiž na svém povrchu nesly opotřebení, které je nejvíce podobné s gepardy (Acionyx jubatus), kteří se živí především štíhlými a rychlými herbivory jako gazelami (Eudorcas sp.) s jemnou kůží a někdy také požírají mršiny.

Podle vedoucí autorky, anatomie rodu Thylacosmilus ale nesvědčí o přizpůsobení pro stejný způsob života jako u gepardů kvůli krátkým končetinám a celkově méně gracilní a více toporné kostře. Jak uvádí, na základě znaků na zubech, kostech lebky a postkraniální anatomii je, podle jejího osobního stanoviska, tento jihoamerický dravec spíše specializovaným mrchožroutem fungujícím v ekosystémech někdejších souvrstvích Ituzaingó, Cerro Azul nebo Brochero.

Tato vědkyně také uvádí, že je možné, k lepšímu zpracování potravy si tento živočich mohl vyvinout i poměrně dlouhý a ohebný jazyk podobný tomu, jaký mají další savci s redukovaným chrupem - mravenečníci (Vermilingua) nebo mroži (Odobenus rosmarus), kde druzí z nich jsou draví a první zmíněná skupina patří mezi insektivory. Obě skupiny jsou také specializované, podobně jako Thylacosmilus.

Na základě znaků a srovnání se současnými i vyhynulými živočichy, které studie nabídla, je tedy dobře patrné, že i přes jasné anatomické predispozice k lovu a morfologii, která by ho umožňovala, tak tento predátor patrně po většinu svého času nebyl zcela aktivním dravcem živícím se převážně na zdechlinách a menších obratlovcích.

Lze ještě dodat, že v tomto roce byla také publikována studie, která, na základě výzkumu izotopů, ukázala, že jeho nejčastější "pohyblivou" potravou byli pasoucí se savci, která ukazuje, že šlo o dravce se smíšeným jídelníčkem. Není známo, jestli tyto adaptace platí pro celou čeleď Thylacosmilidae, nicméně je to pravděpodobné.

V odborné i populárně naučné literatuře jsme se mohli seznámit s velkými mořskými mosasauridy (Mosasauridae) jako nejen obrovskými zástupci šupinatých plazů (Squamata) žijících v oceánech ve svrchní křídě, ale především v poslední době jako zástupce poměrně pokročilé čeledi plazů se stabilní tělesnou teplotou, maskovacím zbarvením podobným s kosatkami (Orcinus orca), složitou fyziologií a pravděpodobně také viviparitou nebo ovoviviparitou. Přestože to byli patrně největší draví obratlovci druhohorních mělkých moří a oceánů, pokud si odmyslíme některé rekordně velké druhy ichtyosaurů (Ichthyosauria) nebo případně i pliosaurů (Pliosauroidea), tak o nich víme daleko více infomací, podle kterých je nelze označovat pouze jako gigantická dravá monstra, ale jako skutečně zvláštní skupinu plazů s vývojovým potenciálem, ale celkovou délkou existence trvající "pouze" okolo 20 až 30 milionů let. U mosasauridů jsme také, jako u jedněch z prvních po ichtyosaurech, předpokládali, že šlo o živorodé tvory rodící přímo do vody, pravděpodobně v mělkých šelfových mořích, chráněných lagunách nebo na korálových útesech. Podobně, jako u reprodukční biologie neptačích dinosaurů (Dinosauria), jsme se ovšem mohli dlouhá léta plést v reprodukčních cyklech i těchto mořských plazů, respektive toho, zda se jednalo o živorodé nebo vejce kladoucí druhy. Nález z roku 2011, formálně popsaný v letošním červnu v magazínu Nature, ze Seymourova ostrova v Antarktidě ovšem ukazuje, že druhý scénář by v případě alespoň některých zástupců mohl být přesnější.

Fosilie zmíněného vejce z mělkomořských antarktických uloženin svrchní křídy, geologického věku maastricht před zhruba 68 až 66 miliony let, s mikroskopickým rozborem jednotlivých částí jeho skořápky. Tento podivný útvar byl po pečlivém výzkumu určen jako zvláštní vejce s měkkou skořápkou o celkové váze až přes 6 kilogramů, jde o unikátní fosilii, která ve fosilním záznamu nemá obdobu. Ještě více zvláštní je, že je pravděpodobně, že toto vejce pravděpodobně snesl nějaký velký mořský plaz jako mosasaurid. Kredit: Legendre et. al., převzato z webu Sci-News

Nálezy fosilií z posledních desetiletí posouvají limity, které se pro paleontologii jako vědeckou disciplínu zdály bý neprolomitelné. Zatímco v první polovině 20. století měli paleontologové ke vhodnému výzkumu prostor téměř pouze u kosterních fosilií, stop nebo pevných či dobře zachovalých vajec, schránek a podobných artefaktů dávnověku, dnes jsme schopni zkoumat i zbarvení, měkké tkáně, orgánové soustavy nebo reprodukční biologii vyhynulých organismů. Donedávna se také zdálo, že některé fosilie se zachovat ve fosilním záznamu vůbec nemohou, a pokud ano, tak velice zřídka. Byl to případ i vajec s měkkou kožnatou skořápkou, která není zpevněna biomineralizačními procesy kvůli nerozptýleným iontům vápníku (nacházejících se ve vejcích s vápenatou skořápkou), ale přezkoumání některých nálezů z minulosti ukázalo, že jsme i tyto objekty měli po dlouhá desetiletí před očima. Jejich identifikace byla ovšem ztížena předpokladem, že jde o "klasická" vápenatá vejce s tvrdou skořápkou, tento konkrétní případ je malým shrnutím výzkumu týkajícího se vajec některých neptačích dinosaurů (Dinosauria). Je ovšem zajímavé, že podobný osud potkal i jeden zajímavý a také záhadný nález z ledové Antarktidy, na který nedopadl vědecký zájem téměř jednu dekádu. Narozdíl od dinosauřích vajec ovšem šlo o fosilii uloženou v sedimentech blízko mořského pobřeží, které existovalo ve svrchní křídě na Seymourově ostrově před zhruba 68 ař 66 miliony let. Fosilie se dá nejlépe přirovnat k vyfouknutému fotbalovému míči, ale ukazuje některé taje reprodukční biologie možná největších obratlovců tehdejších moří a oceánů, mosasauridů.

Historie tohoto nálezu sahá do roku 2011, kdy byl, na již zmíněném Seymourově ostrově při pobřeží Antarktického poloostrova, nalezen ve svrchnokřídových uloženinách souvrství Lopez de Bertonado nalezen zvláštní objekt o rozměrech zhruba 28 na 18 centimetrů (délka a výška) ve tvaru elipsy. Jelikož jsou z tohoto souvrství časté fosilie mořských šelfových ekosystémů, kde se vyskytovalo hned několik mořských plazů, o kterých bude pojednáno níže, tak tento nález byl poměrně sporadický - šlo o podivný objekt vzdáleně připomínající vejce, ovšem v tomto prostředí by se nemělo nacházet. Mysteriózní útvar po té putoval do Chilského přírodovědeckého muzea, kde zůstal uložen.

Nevěnovalo se mu příliš pozornosti, dostal ovšem přezdívku "The Thing" (tj. "Věc") v odkazu na kultovní stejnojmenný film, kde se lidé setkávají s mimozemskou formou života parazitující na jiných bytostech a imitující je. Paleontologové měli patrně z tohoto zvláštního objektu stejný pocit. Každopádně je jeho původ více pozemskou záležitostí, alespoň na základě popisné studie vypracované americkými paleontology z Texaské univerzity v Austinu, kteří, pod vedením hlavního autora Lucase Legendrea, se na jeho výzkum zaměřili. Jak bylo řečeno výše, jejich výzkum ukázal, že šlo o obrovské kožovité vejce, největší dosud objevené tohoto typu.

Na výzkumu se jako spoluautor podílel i jeden z původních objevitelů tohoto nálezu, chilský paleontolog David Rubilar-Rogers, který jako jeden z mála otevřel jeho problematiku a zabýval se tím, o co vlastně jde. Jak uvádí zdroje, fosilii předložil každému geologovi, který do muzea zavítal, ale pokaždé se musel spokojit s nepořízenou. Až v roce 2018 tento objekt předložil geoložce a spoluautorce studie, Julii Clarkové z Departmentu geologie při Jacksonově Škole Geologických Věd v Austinu (spadající pod Texaskou univerzitu), která jako první přišla s názorem, že by mohlo jít o fosilii zkamenělého vejce s měkkou skořápkou, ze kterého se již vylíhl zárodek a zkameněla pouze jeho měkká schránka.

Fosilie byla tedy z muzea převezena do Austinu, následně zde započal její výzkum pod již zmíněným vedoucím autorem Lucasem Legendrem, který působí na Jacksonově Škole Geologických Věd. Paleotologové zkoumali její jednotlivé části pomocí sady mikroskopů, zaměřili se na její strukturu vnější i vnitřní a podařilo se jim identifikovat celou měkkou skořápku (respektive jeji zkamenělé komponenty) a její vnější povrch spolu se sedimenty, které se ve vejci před a při fosilizaci usadily. Potvrdila se jim tedy domněnka, že jde o tzv. ootaxon, tedy taxon známý pouze z fosilních vajec.

Míry tohoto nálezu byly i pro paleontology velice překvapivé, protože navzdory předpokladu, že jde o vejce s měkkou skořápkou, má již zmíněných téměř 30 centimetrů na délku, 18 centimetrů na výšku a bylo odhadnuto, že celkově vážilo až 6,5 kilogramu. Vědecká skupina jej tedy, poměrně právem, označila za jedno z největších nalezených vajec u kladu Amniota vůbec a to z hlediska jeho metrické hmotnosti. Podle studie mohlo být velikostí srovnatelné pouze s některými druhy jako byli velcí epyornitidi (Aepyornithidae), ale velmi pravděpodobně také s některými neptačími dinosaury.

Měkká, kožovitá skořápka paleontologům napověděla, že jde o vejce snesené živočichem jako soušasnými ještěry (Lepidosauria) nebo možná mořskými želvami (Chelonioidea), kteří také snášejí vejce s měkkou skořápkou. Teoreticky, přestože je to nepravděpodobné, mohlo toto vejce patřit dokonce i obrovské mořské želvě z konce křídy. Přestože je nález ve velmi dobrém stavu, není diagnostickým materiálem sám osobě, jelikož není jasné, jakému živočichu patřil. jediným vodítkem je v tomto případě jeho samotná velikost, která napovídá, že i jeho původce musel být poměrně velkým živočichem.

K lepší diagnostice nálezu sestavili paleontologové soubor dat, kde porovnali velikost těla s velikostí jejich vajec u 259 recentních zástupců plazů (Sauropsida), kteří mají strukturu vejce podobnou s antarktickým nálezem. Na základě tohoto srovnání autoři stanovili, že původce vejce ze Seymourova ostrova měřil minimálně 6 metrů na délku a to bez započtení ocasní části těla (pokud byla přítomna, viz níže). Bližší určení znemožňuje také fakt, že ve vejci se nenacházelo embryo a nevíme, jestli bylo položeno na pláž či do mělké vody při mořském pobřeží.

Na druhou stranu, na základě znaků skořápky a také shromážděných dat paleontologové stanovili nový ootaxon Antarcticoolithus bradyi a označili jej za fosilii vaječného obalu plaza, pravděpodobně z kladu Mosasauroidea nebo dokonce čeledi Mosasauridae. Ačkoliv nevíme jistě, kde bylo vejce uloženo, fosilie v souvrství Lopez de Bertonado odkryté v okolí nálezu ovšem patří juvenilním jedincům mosasauridů a také svrchnokřídových plesiosaurů (Plesiosauroidea, pravděpodobně zástupci čeledi Elasmosauridae) a jejich dospělým protějškům.

Vědci, v odkazu na dřívější práce pojednávající o této lokalitě, tedy předpokládají, že šlo o chráněnou lagunu blízko mořského pobřeží, kde rodili mořští plazi mláďata a zde se líhla, popřípadě zde i rostla. Na základě tohoto tedy vyslovili oprávněnou hypotézu, že toto vejce snesl mosasauridní plaz v mořské laguně chráněné před predátory. Vzhledem k tehdejší fauně těchto plazů v oblasti svrchnokřídového Antarktického poloostrova, mohlo jít o vejce druhu Kaikaifilu hervei, který i velikostně odpovídá, nebo dokonce samotného rodu Mosasaurus (o kterém jsou v této oblasti ovšem poměrně sporadické informace).

Teoreticky mohla fosilie patřit i velké mořské želvě, ale o nich v této oblasti nejsou zprávy a samotná struktura vejce odpovídá zástupcům kladu Lepidosauria a Squamata.

Problém tkví v tom, že dosud jsme se domnívali, že mosasauridi byli živorodými nebo vejcoživorodými živočichy rodícími přímo do vody a nikoliv snášející vejce do vody. Jeden z odvážných názorů, který je ovšem poměrně nepravděpodobný, dokonce předpokládá, že mosasauridi kladli vejce na souš v těsné blízkosti vody "vystrčením" ocasu nad její hladinu. Vzhledem k jejich biomechanice je ovšem toto tvrzení přinejmenším nepravděpodobné. A je také poměrně nepředstavitelné, že by se matky mosasauridů vracely na souš celým objemem svého těla (zvláště u velkých druhů mosasauridů).

Zdá se tedy, že zvláštní Antarcticoolithus představuje možná první dokazatelný příklad, že u mosasauridních šupinatých lepidosaurů se objevil stejný způsob kladení vajec jako u současných druhů mořských hadů (Hydrophiinae). Tito plazi, kteří mají společného evolučního předka s mosasauridy v mesozoiku, mohou být optimálním vysvětlením pro vývoj (ovo)viviparity i u mosasauridů. Mimo rodu Laticauda jsou totiž tito plazi přizpůsobení k rození živých mláďat, zatímco vejce se líhnou uvnitř matky.

Mosasauridi mohli mít, pokud toto vezmeme v potaz, stejný mechanismus (a zachované vejce mohlo představovat jedince, který se nedokázal vylíhnout uvnitř matky a musela jej tedy vyloučit ven z těla, kde se vylíhlo) nebo ještě lépe kladení měkkých vajec přímo před vylíhnutím na mořské dno v chráněných oblastech.

Ačkoliv jsme se dosud domnívali, že mosasauridi měli uzpůsobení k pravé živorodosti kvůli výskytu ve vodním prostředí, nyní se zdá, že s jejich reprodukcí se skutečnosti mají tak jako u mořských hadů. Antarktická "Věc" tedy možná odkryla velice důležitý aspekt jejich života, který naše dosavadní znalosti o nich, nejen v případě reprodukce, ale i celkové evoluce, převrací. Bohužel, podobné nálezy jsou ojedinělé, jak víme, a tedy budeme muset pracovat patrně pouze s hypotézami, které nám Antarcticoolithus nabízí.