V současnosti je patrný posun ve výzkumu pterosaurů (Pterosauria) na podobné úrovni jako u jejich evolučních "bratranců" ze skupiny neptačích dinosaurů (Dinosauria), jak už bylo řečeno u mnoha předchozích příspěvků s podobnou tématikou. Faktem zůstává, že do budoucna budeme rozhodně znát mnohem více úžasných nálezů těchto neskutečných létajících obratlovců a jednou z vlaštovek podobného typu jsou například jejich objevy v pánvi Ouled Abdoun ve svrchnokřídových uloženinách Maroka, také objevy bohatých ložisek pterosauřích fosilií v oblasti severněji položeného marocké geologické skupiny Kem Kem. Právě odsud také přispěl před nedávnem do vědeckého světa druh Afrotapejara zouhrii, který představuje prvního prokazatelně známého zástupce čeledi Tapejaridae na africkém kontinentě a doplnil znalosti o evoluci a paleogeografii této čeledi v prostoru současného severního Atlantiku. Podobný efekt měl i objev rodu Eurotapejara ve spodnokřídových uloženinách Španělska a výrazně k lepšímu pochopení jejich evoluce a paleogeografie dopomohl další poměrně nečekaný nález, který tentokrát přišel z ještě severnějších oblastí než Maroko a Pyrenejský poloostrov. Autor popisu afrického příbuzného, významný odborník David Martill, totiž spolu s jeho kolegy popsali dalšího tapejarida známého z podobné fosilie - zbytků rostra a čelistí. Vyskytoval se ovšem výrazně dříve a jinde, druh Wightia declivirostris totiž obýval současnou jižní Anglii v době geologického věku barrem před 130 miliony let. V popisné studii autoři shrnují poměrně důležité údaje poodhalující více informací i o celé čeledi a jejím vývoji.

Nově identifikovaný druh Wightia declivirostris vznášející se nad tropickou vodní sítí v oblasti současného ostrova Wight na jihu Velké Británie, ovšem před přibližně 130 miliony let. Přestože jsou hlavní ložiska fosilních zástupců této čeledi v Brazílii a také Číně, tak její fosilní zástupci jsou roztroušeni napříč Evropou i severní Afrikou, právě tento anglický zástupce je prvním tapejaridem vyskytujícím se mimo místo jejich evolučního původu, východni Asii, a jedním z vůbec nejstarších známých. Kredit: Meghan Jacobsová, převzato z webu Sci-News

První polovina tohoto roku přinesla poměrně velké množství údajů o vývoji, paleogeografii a ekologii ptakoještěrů, na základě těchto objevů se dá předpokládat, že i v jeho druhé polovině budou nálezy podobného rázu přibývat. Rozšířily se také, mimo jiných, naše znalosti o čeledi Tapejaridae a širším kladu Tapejaromorpha a doplňují ty, získané z minulého roku, kde například podařilo zjistit, že ve svrchní křídě gradoval jejich vývoj i do forem podobných jejich vzdálenám příbuzným azhdarchoidům (Azhdarchoidea; rod Keresdrakon) a to vedle "tradičních" druhů s velkými hřebeny na lebkách. Nejlépe k pochopení jejich evoluce a paleogeografie přispěl objev a popis druhu Afrotapejara zouhrii, který rozšířil jejich výskyt i do severní Afriky, ačkoliv se dal delší dobu i zde předpokládat. Evolučně ovšem tento živočich představuje zajímavý druh, který je primitivnější než všechny dosud známé a to navzdory jeho geologickému stáří (které se pohybuje okolo 99 až 95 milionů let, geologický věk cenoman). A další, vývojově důležitý taxon představuje nově popsaný "hřebenatý drak" objevený ve fosilních vrstvách souvrství Wessex, o stáří přibližně 130 až 126 milionů let, na jihu Anglie. Tento nově popsaný taxon představuje srovnatelně evolučně zajímavého živočicha.

Tapejaridi a jejich evoluční předci byli jedni z nejzajímavějších ptakoještěrů střední velikosti, jsou typičtí svými hřebeny a na tuto skutečnost narazili už tvůrci dnes legendárního dokumentárního cyklu Putování s dinosaury, kde byl jeden z jejich zástupců (konkrétně sám rod Tapejara) představen. Jsou také často přirovnáváni k obdobám pohádkovách draků, protože jejich poněkud extravagantní hřebeny se mohou vzdáleně podobat tvarům, které lidská fantazie nebo dávnověké fosilní nálezy těmto legendárním okřídleným monstrům přisuzovaly. Konečně, právě primitivní tapejaridi se vyskytovali v současné východní Číně a jejich fosilie mohly v době přelomu letopočtu sloužit jako ukázky "kostí draků", jak je známo u množství dalších vyhynulých živočichů z této oblasti.

Z východní Asie obecně se tato skupina šířila, předpokladálo se, že pravděpodobně na evropský a jihoamerický kontinent, zatímco přinejmenším podčeleď Sinopterinae zůstala plně asijským artiklem. Doplněné znalosti objevem již zmíněného rodu Afrotapejara ovšem ukázaly, že i primitivní zástupci této čeledi z místa jejího původního vývoje šířili do jiných míst světa, což podporuje i nově popsaný druh Wightia declivirostris ze spodní křídy Anglie, geologického věku hoteriv až barrem před 130 až 125 miliony let. Jde nejen o prvního zástupce této čeledi, který se vyskytoval mimo oblast její evoluční emergence, a jednoho z vůbec nejstarších známých zástupců, ale také o jediného zástupce podčeledi Sinopterinae nalezeného mimo Čínu.

Tento nově objevený zástupce představuje držitele hned několika prvenství, která budou představena ke konci příspěvku, ale představuje také velmi důležitý spojovací článek v evoluci těchto ptakoještěrů.

Holotyp a dosud jediný známý exemplář představuje premaxilu, tedy část horní čelisti, která je přesto poměrně diagnostickým materiálem díky odvozeným a unikátním znakům. Byla nalezena na poměrně známém nalezišti Yaverland Point na ostrově Wight, od kterého má také odvozené rodové jméno, v zátoce Sandown amatérským paleontologem a hledačem fosilií Johnem Winchem při procházce s jeho psím společníkem. Fosilii následně předal do rukou paleontoložky Megan Jacobsové z Baylorské univerzity, protože údajně neměl představu o jejím původci, zatímco ona ji označila za fosilii blíže nedeterminovaného ptakoještěra.

Výzkum tohoto exempláře předpoklad potvrdil, na popisné studii se mimo 2 výše zmíněných "aktérů" podílela i kapacita v tomto oboru, paleontolog David Martill z Portsmouthské univerzity a také byl jejím vedoucím autorem.

Část horní čelisti měla bohužel zlomený a chybějící konec, rostrum, a to krátce před lebečním otvorem fenestra nasoantorbitalis, který byl u tapejaridních prakoještěrů poměrně velký a na lebkách výrazný. Fosilie byla bohužel poničena vlivy okolí a těmi, které probíhaly při fosilizaci, byla lehce erodována a také deformována za působení dějů během jejího ukládání. Byla také stlačena.

Navzdory výše zmíněným skutečnostem, paleontologové na ní dokázali nalézt některé znaky shodné pouze s tapejaridy a to byl celkový tvar fragmentu a především série drobných otvorů blízko konce čelisti. Podle Jacobsové šlo pravděpodobně o otvory po smyslových orgánech, kterými se tito ptakoještěři řídili při hledání dostupné potravy. Vzhledem k tomu, že ekosystémy souvrství Wessex, do kterého fosilie stratigraficky spadá, jak bylo řečeno již výše, byly poměrně hojně obydleny i menšími druhy obratlovců a bezobratlých (kupříkladu rody Viviparus, Dungeyella, Cretalomygale, Wesserpeton nebo Loxaulax), tak zde tento živočich skýtal široké potravní spektrum.

Zakřivení čelisti pod úhlem přibližně 12° je také diagnostická znak, zakřivení samotné pro čeleď Tapejaridae znak typický. Na základě nej byl také odvozen druhový přídomek declivirostris, který v překladu znamená "zahnuté rostrum/čumák".

Wightia představuje poměrně zajímavý a evolučně i paleogeograficky důležitý taxon, protože je nejen prvním tapejaridním a sinopterijním ptakoještěrem nalezeným ve Velké Británii, ale také prvním zástupcem nalezeným mimo oblast jejich evoluční emergence v geologickém čase a zároveň jedním z nejstarších známých tapejaridů vůbec. Otevírá před námi myšlenku, kterou musíme vzít v potaz, přestože se u moderních zještění jeví jako nepravděpodobná, a sice, zda evoluční původ tapejaridů nehledat v současné Evropě.

Předpokládáme, jak dokládají i fosilní nálezy, že se tito poměrně unikátní omnivorní ptakoještěři šířili se rozmachem kvetoucích rostlin na počátku křídy a zároveň svým trusem rozšiřovali jejich semena na velké vzdálenosti po celém světě. Bylo tak odvozeno z nejstarších nálezů krytosemenných rostlin ve východní Číně na počátku tisíciletí, odkud přišly i fosilie primitivních a nejstarších tapejaridů, ale dnes víme, že se tento typ rostlin vyskytoval pravděpodobně ještě ve starších horninách v Evropě. Můžeme tedy vznést hypotézu, podle které byl rod Wightia zástupce obývající západní Evropu, kde proběhla evoluční emergence tapejaridů již dříve, a následně se šířící do východní Asie.

Dovolím si uvést pouze poznámku k této mé hypotéze, je taktéž pravděpodobné, že dosud známí asijští zástupci čeledi tapejaridů a podčeledi sinopterinů představovali pozdní formy a evoluční emergence proběhla zde už dřívěji v křídě nebo dokonce ve svrchní juře. Zatím ovšem pro oba scénáře chybí důkazy a anglický "hřebenatý drak" je pouze jedním z dílů této skládačky, ovšem nepochybně je velmi důležitý.

Dopad asteroidu Chicxulub na konci křídového geologického útvaru nelze, z určitého úhlu pohledu, charakterizovat jinak, než jako souhru velice špatných náhod. Ačkoliv právě jemu pravděpodobně vděčíme za svou existenci, neptačí dinosauři (Dinosauria) ovšem v tomto případě byli spíše obětí několika náhodných skutečností, které rozhodly o jejich osudu. Je už pouze na nás, jak bychom mohli polemizovat o jejich případném přežití a další evoluci do období kenozoika, ale dá se odhadovat pouze v náznacích a nikoliv konkrétních nálezech. Je jisté, že tito živočichové by se vyvíjeli stejně progresivním tempem, možná ovšem při konkurenci jiných skupin, a také pravděpodobně přežili ještě do nejspodnějšího kenozoika. U neptačích dinosaurů, podobně jako v případě jiných druhů vymřelých při velkých vymíráních, hrála velko uroli jejich vlastní dynamika a adaptabilita, která by jim za změněných podmínek po dopadu asteroidu Chicxulub dovolila přežít. Bohužel byla většina jejich adaptací obrácena proti nim kvůli souhře okolností, které nastaly na rozhraní křídy a paleogénu. Nejen, že desetikilometrový asteroid dopadl do místa s velkými koncetracemi jedovatých látek obsažených v zemské kůře, jako je selen a síra, které zapříčinily další devastaci prostředí v podobě kyselých dešťů ničích krajinu a půdu, ale také se tento kus vesmírných hornin srazil s budoucím poloostrovem Yucatán po údajně "nejvražednějším" možným úhlem.  Vyplývá to z nového výzkumu britských paleontologů, který byl publikován na konci května tohoto roku, zkoumajících lokalitu dopadu Chicxulubu a na základě ní odhadli jeho trajektorii a následky pro život na Zemi.

Zničený svět po dopadu asteroidu Chicxulub mohl vypadat zhruba jako na této ilustraci, zničené lesy shořelé na popel, otrávená a prachem nebo popelem pokrytá půda, neprostupná tmavá oblaka a všude ležící mršiny velkých i malých dinosaurů, jejich příbuzných ptakoještěrů (Pterosauria) a dalších živočichů mesozoika. Pro neptačí dinosaury sice dopad asteroidu byl nešťastný a znamenal jejich postupný zánik, ale byl také zvláštním přírodním jevem s nebývalou náhodností svých účinků. Kredit: Alain Benéteau, převzato z DeviantArt

Přes existující náznaky a varování, že přichází další hromadné a tedy šesté velké vymírání života na Zemi, na jehož výčet obětí by s největší pravděpodobností mohl patřit i člověk, bylo dosud posledním skutečně hromadným vymíráním to na konci křídového geologického útvaru a celého druhohorní éry. Při tomto kataklyzmatu vyhynula drtivá většina neptačích dinosaurů, ptakoještěrů, mořských plazů i dalších druhohorních obratlovců, těch několik málo přeživších vymřelo v prvních stovkách tisíciletí v kenozoiku. Svět se následně radikálně proměnil a do té doby nepříliš výrazní savci (Mammalia) začali spolu s ptáky (Aves), ptačími dinosaury chcete-li, vytvářet novou podobu světa do té, kterou známe dnes, samozřejmě s menšími změnami za posledních několik desítek tisíc let. Svět by za působení další evoluce neptačích dinosaurů vypadal téměř určitě zcela jinak než dnes, protože nešlo o evolučně ke konci křídy ustupující skupinu navzdory některým gradualistickým názorům dřívějška, a jejich evoluce by mohla pokračovat do skutečně zvláštních a impozantních forem, tedy impozantnějších a zvláštnějších než jsou dosud ve fosilním záznamu zastoupené. Jisté je ovšem jedno, pokud by dnes dopadl podobně velký meteorit na Zemi, jeho účinky by nemusely být devastační jako na konci křídy. Ačkoliv lidstvo by patrně jeho impakt nepřežilo, tak celkové účinky na život na Zemi by nemusely znamenat to samé jako na konci mesozoika.

Jak řekl americký astronom a popularizátor vědy Neil deGrass Tyson: "Dinosauři o tom asteroidu nemohli vědět. Jaká ale bude naše výmluva?". Před nás tato replika klade otázku, za jakých podmínek neptačí dinosauři nepřežili a jaké faktory je ovlivnily nejvíce. Určitou formu odpovědi nám nabídla již zmíněná studie o zvýšeném obsahu jedovatých prvků v místě impaktu, které byly, vystřeleny do ovzduší, součástí nejen směsi těžkého oblaku plynů blokujících sluneční záření, ale i kyselých dešťů. K tomuto výzkumu navíc přibyl další, poměrně silný argument ukazující skutečně neskutečnou souhru náhod při dopadu asteroidu Chicxulub. Jde o výzkum vědců z britské London Imperial College, kteří zkoumali způsob, jakým těleso dopadlo, a jaké z toho plynuly důsledky.

Dosud známé údaje jsou poměrně přesvědčivým důkazem, že asteroid Chicxulub dolétl na Zemi z Hlavního pásu planetek, a také spíše směrem z pravého dolního rohu (pokud bychom se podívali na datovou hranici, 180. rovnoběžku, svírající úhel kolmý s rovníkem, Amerikami na východě této polokoule a Australásií na západě). Pokud bychom tedy chtěli jeho dopad sledovat například z oblasti současného souvrství Hell Creek nebo Lance, v den či noc dopadu bychom neviděli nic jiného než následný sloup světla po dopadu. Meteorit, v tuto dobu ještě meteorit, by se nám ztratil z dohledu několik dní před impaktem, pokud bychom ho pozorovali ze stejné lokality.

A je patrně nově prokázané, že asteroid svíral se Zemí úhel, který znamenal, že na severní polokouli se patrně neukázal delší dobu před dopadem, než jsme předpokládali. Výzkum zmíněného vědeckého týmu na místě dopadu, současného kráteru Chicxulub na poloostrově Yucatán a především v přilehlém Mexickém zálivu, totiž ukázal, že tento desetikilometrový kus horniny dopadl na Zemi pod úhlem zhruba 60° a tím maximalizoval množství plynů a ostatních úlomků vystřelených do atmosféry.

Studie pracovala s geofyzikálními daty nashromážděnými ve středu kráteru a jejich rekonstrukcí ve 3D pomocí skenovacích technik, které dokázaly rekonstruovat jeho povrch a to do velkých detailů. Data získaná ze zdejších hornin i v této studii potvrdila, že se zde nárazem okamžitě odpařilo velké množství hornin bohatých na výše zmíněné chalkogeny, uhličitany, evapority a některé další spolu s velkým množstvím vody. Zároveň přidala hlubší geologický průzkum, který byl artiklem osvětlujícím další body této práce.

Paleontologové sérií simulací provedli hlubší výzkum spodních uložených vrstev, které nejlépe vypovídaly o povaze dopadu i samotného nárazu. Zatímco se svrchní vrstvy hornin při dopadu téměř okamžitě přeměnily v tekutou roztavenou směs, ve spodnějších vrstvách zanechal deformace. Při hlubším skenování zhruba 30 kilometrů pod povrchem kráteru jsou tyto útvary dobře patrné, a proto dle nich můžeme rekonstruovat dopad jako takový, a ze kterého směru přišel. Kusy lámaných skal vykazují, přes geologické a pochody (ovšem pochopitelné kvůli poměrně klidné tektonické minulosti měnící se až v posledních milionech let kenozoika) stále poměrně jasný pozůstatek nárazu - jsou orientovány jihozápadně-severovýchodním směrem.

Tato data poskytla prostor další sérii simulací, které prověřily možnosti trajektorie a vhodného úhlu, který musel meteorit sevřít se Zemí ve chvíli svého dopadu pro vytvoření těchto struktur. Užity byly známé simulace a rekonstrukce samotného dopadu, jeho síly a velikosti v prvních fázích kontaktu se zemským povrchem.

Vyhodnocené údaje, spolu se známými skutečnostmi, které o Chicxulubu při současných možnostech víme, ukázaly jako nejvhodnější možnný úhel právě 60° a to vědci vyhodnotili jako další poměrně překvapivý údaj. Respektive, epicentrum a jeho podzemní struktury byly simulacemi ukázány jako podopadové důsledky úhlu blížícího se 60°, který meteorit se Zemí svíral. Střed bodu dopadu, kam se Chicxulub "trefil" způsobem odpovídajícím zdvihu, který proběhl za ostrého úhlu. Podle samotných autorů je rovněž překvapivé, že se nám podobné geofyzikální údaje podařilo uchovat po 66 milionů let geologického času téměř netknuté.

Jak již bylo řečeno výše, porovnání tohoto úhlu, dopadu a uložení hornin v místech kráteru, ukázalo, že tato děsivá kombinace vystřelila do ovzduší mnohem více dusivých plynů, které zastínily atmosféru a dokázaly zahubit 75 % veškerého života svrchní křídy.

Studie také poskytla další zajímavý objev a to je kompletní 3D zmapování místa impaktu a to jak při nárazu, tak po delší dobu po něm. Zároveň poskytla také užitečná vodítka k informacím, které by mohly pomoci při rekonstrukci srážek Země s ostatními kosmickými tělesy, které daly vzniknout jiným kráterům a rekonstruovat podopadové podmínky. Žhavými kandidáty na podobný výzkum jsou například krátery Šiva, Boltyš nebo Tin Bider se stářím, které se pohybuje na přelomu svrchní křídy a kenozoika.