Stručně řečeno, existuje menší množství neptačích dinosaurů (Dinosauria), kteří by tak rapidně měnili vzhled na základě nově nalezených fosilních pozůstatků. Přestože množství rodů má kusé a nekompletní fosilie, lze tvrdit, že u velice malého počtu se objevila tak rapidní změna vzhledu jako u rodu Spinosaurus, tedy gigantického megalosauroidního teropoda (Megalosauroidea) z doby přelomu spodní a svrchní křídy současné Afriky. Nejhodnotnější fosilie tohoto druhu byly na dlouhou dobu ty, které byly zničeny při spojeneckém náletu na Mnichov v roce 1944, a po dlouhou dobu byl jako konkrétní druh znám pouze z jejich nákresů, později kusých fosilií získaných v severoafrických pouštích. Obrat nastal na konci 90. let a počátku 21. století, kdy byly analyzovány fosilie čelistí, zubů a obratlů a srovnány s nově redeskripovanou čeledí neptačích dinosaurů - spinosauridy, resp. Spinosauridae. Nastal obrat v jeho zobrazování a ten byl následně, na základě dokonalejších analýz fosilií upravován, až v roce 2014 přišel velký průlom ve výzkumu tohoto druhu celkově. Patrně šlo o největší z vědeckých průlomů v rámci tohoto taxonu, protože byla objevena částečně kompletní kostra subadultního jedince v Maroku, která odhalila kosterní detaily do té doby neznámé pro vědeckou veřejnost. V současnosti, o rozšíření, vývoji i vlastnostech tohoto živočicha víme poměrně valné množství infomarcí, přesto ale patří mezi hůře známé velké teropody (Theropoda). Dokládá to i studie, který znovu mění či upravuje pohled na jeho paleoekologii, protože rozporuje obecně přijímaný názor, že šlo převážně o vodního živočicha, který lovil podobně jako současní krokodýli (Crocodylia). Na jedné straně stojí některé anatomické detaily, na druhé straně fakt, že pod touto prací jsou podepsáni David Hone a Thomas Holtz Jr., což podporuje její závěry.

Spinosaurus aegyptiacus ve svém “staronovém” kabátu v podání Davida Bonnadony při lovu dvojdyšných ryb (Dipnoi) v bažinatém systému severní Afriky před 95 miliony let, geologický věk cenoman. Tato ilustrace vznikla k popisu poměrně kompletního exempláře FSAC-KK 11888 z Maroka, kde se podařilo objevit detaily anatomie tohoto druhu, které byly předtím skryty. Od té doby se povědomí o spinosaurově paleoekologii a anatomii měnilo, a to včetně dvou předchozích let, rok 2021 tedy nemohl být v tomto ohledu výjimkou. Kredit: David Bonnadona, převzato z webu Sci-News

Evoluce je velice dobrý zdroj informací o tom, jak naše vlastní fantazie a vývoj života na Zemi jsou v úzké souvislosti, jelikož některé jeho formy vypadají jako vysnění netvoři lidské fantazie. A naopak, v množství vývojových variantách nás evoluční vývoj svou tvarovitostí a diverzitou překonal, protože z fosilií jsou známí živočichové, kteří svým vzhledem nepřipomínají nic z toho, co dnes můžeme znát. Jde samozřejmě o výjimky, ale patří k zajímavostech a kuriozitám, co se týče objevování prehistorického života. Nicméně, paleontologie a lidská představivost mají další úzkou souvislost v mytologii mnoha světových národů - v Nigeru, Číně nebo Kanadě tvoří součást lidových tradic a folklóru založeném na objevech fosilií, které jsou poté považovány za zbytky draků, obrů nebo jiných bájných monster. Tak či onak, nelze popřít, že by některé představy například i současné populární kultury nemohly hrát roli v seriózních vědeckých objevech, protože známe případy, kdy byl jistý prehistorický živočich poprvé “předpovězen” a až poté skutečně objeven a popsán (jde například o rody Microraptor nebo Spinophorosaurus). A právě na pomezí lidských představ hypotetických živočichů založených pouze na kusých fosiliích a reálných objevů stojí i jeden z největších suchozemských predátorů všech dob, druh Spinosaurus aegyptiacus.

Jak bylo řečeno v úvodu, tento obrovitý teropod patřil dlouhou dobu mezi nejhůře známé velké dravé dinosaury a k jeho lepšímu poznání napomohly až fosilie analyzované v průběhu 90. let minulého století a prvních let nového tisíciletí. Právě zvláštní podoba známých fragmentů uváděla zájemce o paleontologii dinosaurů do varu, samotná vědecký veřejnost s k tomuto druhu ovšem nestavila nikterak vlažně, jelikož byl považován sice za mimořádně velkého, nicméně tělesnou stavbou běžného “karnosaura” (po většinu 20. století šlo o označení pro všechny velké teropody).

Za posledních 20 let byl nicméně v jeho výzkumu učiněn větších pokrok než předtím za více než tři čtvrtě století. Napomohla tomu vlna zájmu o neptačí dinosaury, a především třetí pokračování Jurského parku, kde Spinosaurus triumfálně poráží slavného T-rexe, a dodnes je tato etapa poznání rybožravého obra ku prospěchu. Po objevu již výše zmíněné, relativně kompletní kostry v Maroku před 7 lety navíc už poměrně bezpečně známe alespoň jeho částečnou anatomii a tím i jeho stále poměrně záhadnou paleoekologii.

Adaptace jako protáhlá lebka, kónické zuby bez vroubků, vysoké výběžky ocasních obratlů, posunuté těžiště, krátké zadní končetiny i relativně gracilní stavba těla by na něj ukazovaly jako na převážně vodního živočicha. Podpořily by to i zvýšené hladiny izotopů kyslíku, typický znak semiakvatických až akvatických druhů, nebo smyslové receptory na konci čenichu, podobné vlastní například krokodýli a pomáhají registrovat kořist ve vodě.

Také, studie z posledních dvou let ukázaly, že přes jeho tělesnou stavbu, váhu a také odpor těla ve vodě, dokázal se potápět a aktivně plavat podobně jako krokodýli. Nicméně, byl pravděpodobně méně ohebný a také více neobratný ve vodním prostředí než tito současní plazi.

Naproti tomu, existují také práce, které častou přítomnost spinosaurů ve vodě zpochybňují, například počítačové simulace ukazující poměrně málo efektivní plavání tohoto rodu, nedostatečně vyvinuté svalstvo ocasu nebo malou plochu zadních končetin vhodnou k plavání. Konečně, dle některých autorů se důkazy o akvatickém stylu života těchto dravců dají interpretovat jako nejednoznačné.

Poukazují na fakt, že nejméně část z nich by odpovídala i druhům které se zdržují při vodním prostředí, nicméně se nejedná o aktivní plavce. Mimo této interpretace totiž dlouhou dobu stála ta, jež jej viděla jako zvětšenou verzi současné volavek (Ardeidae) - dravce, který lovil na zadních končetinách ryby v mělké vodě s čenichem ponořeným do vody a velkou hřbetní plachtou pro zamezení odrazu světla od hladiny.

Právě k ní se vrátila studie již zmíněných autorů, Davida Honea z Queen Mary University v Londýně a experta na teropody Thomase Holtze Jr. z Marylandské univerzity, kteří měli jako cíl výzkum fosilií spinosaura pro podpoření nebo vyvrácení jeho rekonstrukcí jako plně vodního živočicha. Dle nich totiž neměl tento predátor dostatečně adaptace pro zcela akvatický životní styl a dostupné důkazy hovoří spíše o jakémsi kompromisu - obýval vodní prostředí a trávil v něm velkou část své denní aktivity, nicméně lovil ze břehu a byl více specializovaný predátor.

K výzkumu použili dostupné fosilie tohoto druhu a také komparativní (srovnávací) anatomii, protože porovnali kosterní elementy, a především lebku a ocasní obratle tohoto druhu, s recentními i vyhynulými druhy plazů a také dalších dinosaurů, kteří se vyskytují v prostředí suchozemském, vodním a na pomezí obou z nich.

Zajímavé bylo, že vlastnostmi lebky oba vědci došli k závěru, že Spinosaurus mohl význačně rozporovat s konceptem plavajícího a aktivně kořist pronásledujícího predátora. Jeho lebka se vyznačovala svou poměrnou výškou a dlouhý krk, na kterém byla umístěna, ukazuje na pravděpodobný odpor při plavání kupředu, natož rychlými výpady za kořistí. Autoři pracovali s tím, lebka tedy nebyla příliš hydrodynamicky stavěna, alespoň ne v obecných standardech, a potom by tedy byla spíše jako překážka.

Na základě poskytnutého srovnání mohli vědci dokázat, že hydrodynamika tohoto druhu se nedala srovnat nejen se současnými akvatickými savci, ale ani srovnatelně starými druhy mořských predátorů jako pliosaurů (Pliosauroidea), u kterých by bylo srovnání za jistých podmínek těsnější. Oproti krokodýlům byla také poměrně vysoká, takže kladla jiný odpor ve vodním prostředí.

Poukazují také na fakt, že právě tito plazi často nejsou stavění na aktivní pronásledování ryb nebo jiných vodních živočichů a raději čekají, než jim kořist sama připlave nebo přijde k tlamě. Mohutné ocasy používají především k rychlým výpadům a vlastní i mnohdy silný čelistní stisk. Tyto znaky také u spinosaura pravděpodobně nalézt nemůžeme, protože jeho čelistní stisk byl slabší a oba autoři poukazují na stavbu ocasních obratlů, kde se nacházelo méně objemné svalstvo než u krokodýlů. Respektive, jejich anatomie ukazuje na méně svalů v této oblasti, tedy se ocas může ukazovat jako nevhodný pro pohyb tak objemného živočicha.

Spinosaurus, jak autoři připomínají, byl ve vodě jako ve svém původním habitatu a pohyboval se zde více než jiní neptačí dinosauři. Nicméně, část jeho adaptací ukazuje nejméně na nejednoznačnou interpretaci či chybějící fosilní materiál.

Hone i Holtz poukazují tedy na určitá fakta - nedostatečně vyvinuté svalstvo, nižší možnosti rychlého pohybu, hydrodynamické vlastnosti i vlastnosti kostry, které ukazují spíše na to, že tito velcí teropodi se sice ve vodě pohybovali aktivně a často, ale jejich adaptace neodpovídají těm, které bychom čekali u vodních dravců. Naopak, dle nich jsou některé v rozporu s touto možností a vyvracejí ji, takže preferují model spinosaura lovícího ze břehu v mělké vodě a nikoliv přímo v ní.

Ohledně této studie, musím ještě připojit svůj komentář, jelikož toto téma je mi blízké a také obecně zajímavé. Spinosaurus ještě nejspíš nějakou dobu bude dosti záhadným teropodním obrem ze severní Afriky, nicméně jeho výzkum postupuje. Bohužel, zatím nám fosilní materiál nedokáže přesně určit, jakou konkrétní představu o něm můžeme vytvořit, a tato práce je spíš zdravým směrníkem pro správné zhodnocení a umírnění našich představ. Tak či onak, dává alespoň představu o možné správnosti obou závěrů, tedy, že byl aktivní plavec a zároveň dravec v mělké vodě.

Mořští predátoři jsou, od chvíle vývoje první predace, velice variabilní, co se týče jejich tělesných tvarů, systematického zařazení i velikosti. Toto nepsané pravidlo platí především pro bezobratlé živočichy, kteří jsou velmi různorodí v jejich fyzickém vzhledu uzpůsobeném pro zabíjení kořisti, a nemusíme se ani přesouvat hlouběji do minulosti. Svět po hladinou světového oceánu je v určitém ohledu značně odlišný od toho na “suché zemi” a také se v něm vyskytují zástupci čeledí buď v terestrických ekosystémech značně zmenšených nebo se vůbec nevyskytujících. Jmenovitě jde například o dravé hlavonožce (Cephalopoda), žahavce (Cnidaria) nebo korýše (Crustacea), kteří jsou dnes také jedněmi z lákadel pro zájemce o nepoznané mořské predátory. Vedle nich samozřejmě existují i dravci mezi obratlovci (Vertebrata) jako žraloci (Selachii), kteří jsou také velmi různorodí, co se týče jejich tělesné velikosti i morfologie, ale v konečném počtu druhů nad nimi jasně vedou bezobratlí. Konečně, tito živočichové dokázali, jako dravci, obsadit i oblasti mořského dna a některé fosilie ukazují, že v minulosti tomu tak nebylo jinak - již v období devonu existovali mořští mnohoštětinatí červi (Polychaeta) rodu Websteroprion, kteří dokázali lovit široké spektrum živočichů včetně obratlovců. I dnes podobné druhy existují a skvěle je reprezentuje druh Eunice aphroditois z oblasti Atlantiku a Indo-Pacifiku, přezdívaný Bobbitův červ, a nové nálezy z oblasti západního Tichého oceánu ukazují, že tento poměrně nebezpečný druh měl své blízké předky nebo zástupce téhož rodu už v době miocénu, před 22 miliony let. Poukazovaly by na to fosilie na mořském dně u ostrova Tchaj-wan, které byly popsány v půlce ledna tohoto roku. Představují pravděpodobně fosilie až dvoumetrového dravce, který lovil na mořském dně, a mohlo jít o prvního z moderních zástupců moderních masožravých červů.

Snímek druh Eunice aphroditois, dravého mnohoštětinatce z oblasti Indického a Tichého oceánu, při rychlém opuštění nory vyhloubené v sedimentu dna. Pravděpodobně stejný vzhled měl i jeho dávný příbuzný z doby spodního miocénu a fosilní nálezy jeho stop ukazují, že se choval a lovil prakticky stejným způsobem jako tento recentní druh. Patrně byl ovšem menší. Kredit: Jenny, převzato z Wikipedie

Červi jsou dnes, z kladistického a systematického hlediska, chápáni jako odpadkový taxon souhrnně označující kroužkovce (Annelida) a popřípadě některé další, a i to neblízko příbuzné taxony. Nutno podotknout, že přesto mají poměrně dlouho evoluční historii pramenící v době kambria až ordoviku, možná ještě v době před ní, a už od prvohor se úspěšně rozvíjejí ve velké spektrum druhů. Byli a stále jsou jedním z velice důležitých půdotvorných aspektů, jelikož aktivně přispívají ke tvorbě humusu a edafonu, ale značná část jejich druhů se vyskytuje ve vodním nebo mořském prostředí. Jde o jak druhy přisedlé, například riftie hlubinné (Riftia pachyptila), tak o druhy aktivně se pohybující, jako druhy Hesiocaeca methanicola a Alvinella pompejana. Uzpůsobení se velkému spektru okolních podmínek, od hlubokomořských hřbetů po dna šelfových moří, také dovolilo přejít na široké spektrum potravy skupiny. Dravé formy jsou také často vázány na substrát mořského dna, kde si hrabou nory, odkud loví svou kořist. Zmíněný Bobbitův červ si dokáže vytvořit až 3 metry dlouhou noru pro své tělo a v ní dokáže svou kořist poměrně snadno zpracovat.

Jelikož, jak plyne z nálezů v geologických vrstvách devonu, že se podobné dravé druhy vyvíjely po poměrně dlouhou dobu a byly součástí mořských ekosystémů už od doby prvohor. Kvůli jejich převážně měkkému tělu, výjimku tvořily například ústní ústrojí, se ovšem špatně zachovávají, a tedy nemáme o případných liniích těchto predátorů z mladších dob informace. Dle nových nálezů z mořského dna poblíž ostrova Tchaj-wan se však zdá, že se tito dravci vyskytovali v době mladší a pouze, v geologickém čase, nedaleko vzdálené od současnosti.

Tchajwanští a kanadští paleontologové, s vedoucími autory Shashinem Dashtgardem z Univerzity Simona Frasera ve Vancouveru a Ju-Jen Panem z Tchajwanské národní univerzity, analyzovali drobné šlépěje a v podmořském substrátu vyhloubený tunel zanechaný v sedimentech o stáří 22 až 20 milionů let, geologického věku aquitan, při severovýchodní pobřeží ostrova. Jejich práce přinesla část do skládanky vývoje linie mořských červovitých dravců.

Autoři zmiňují, že referované fosilie jsou unikátní především svou velikostí, protože jiné zkameněliny podobného typu mají na délku maximálně pár desítek centimetrů. Tyto mají, naproti tomu, délku až 2 metry a jsou mezi 2 až 3 centimetry široké. Jsou na nich rozpoznatelné tunely i další drobné ichnofosilie vhodné zkoumání.

Výzkum se opíral o celkově 319 exemplářů ze stejného území, které představovaly zbytky po pohybu živočicha, jež se, dle morfologické studie, svými končetinami částečně podobal mnohonožce (Diplopoda). Podobné vlastnosti mají ichnofosilie mnohoštetinatých červů, jež vytvářejí parapodia se štětinkami, které se značně podobají článkovaným končetinám. Dalším rysem, který vedl k zařazení ichnofosilií mezi tuto skupinu, je přítomnost zvláštních kontur vedle do nory – jsou unikátní a podobají se otiskům peří.

K výslednému přesnému zařazení, mezi masožravé mořské červy, napomohlo až srovnání s podobnými typy stop, které jsou známé z nedávné minulosti i současnosti.

Zmíněná morfologická studie také potvrdila, že tyto znaky na ichnofosilii jsou unikátní a je tedy možné ji popsat jako typový exemplář nové ichnospécie. Autoři pro ni zvolili název Pennichnus formosae odkazující na přibližnou podobu původce v rodovém jméně a také na starší název ostrova Tchaj-wan, tedy Formosa, ve druhovém přídomku.

Nora vyhloubená v substrátu byla podrobena také sedimentologickému rozboru a u jejího ústí byla nalezena silná koncentrace železa. Autory toto zjištění utvrdilo v tom, že ji vytvořil dravý červ, který produkoval hlen či jiný typ slizu z natrávené kořisti. Původce ichnorodu Pennichnus tedy profitoval v neustálém koloběhu - ze své nory ulovil kořist, tu natrávil a zpracoval a z následných zbytků vyprodukoval hlen, který, díky zbytkům organických látek, zpevnil ústí nory. Ze stejného důvodu mohla být prodlužována, protože ústí bylo stále zpevňováno a červ tedy mohl stále růst.

Ekosystém kolem tchajwanského pobřeží doplňovala bentická fauna a původce zmíněné ichnospécie pravděpodobně požíral okolo lezoucí bezobratlé živočichy jako měkkýše (Mollusca) a pravděpodobně také aktivní plavce jako některé drobné druhy ryb (Euteleostomi).

Závěrem studie tedy autoři konstatují fakt, že nora a k ní příslušné další exempláře představují nejen první podobnou zaznamenanou fosilii v rámci výzkumu mnohoštětinatých červů, ale také v geologické historii ostrova Tchaj-wan. Pomáhají nám rekonstruovat fosilní zástupce této linie mořských dravců vedoucí z dřívějších dob až dodnes a také ekologické niky, které byly v geologické minulosti přítomny ve světových oceánech.

Dodatkem, podobnost zmíněných fosilií a výše jmenovaného Bobbitova červa (tato přezdívka je odvozena od tzv. Bobbitovy kauzy, tedy případu z roku 1993, když Lorena Bobbitová, manželka Johna Bobbita, uřízla svému muži ve spánku penis - mnohoštětinatec tuto přezdívku dostal kvůli silným kusadlům, díky kterým by podobnou část těla od zbytku snadno oddělil) vede některé zdroje k závěru, že by mohlo jít první zaznamenaný případ výskytu tohoto druhu v geologické minulosti. Vyloučit se tato spekulace nedá, nicméně autoři se ve studii o této problematice nezmiňují a tedy ji nelze dokázat ani uspokojivě vyvrátit. Konečně, z miocénu pocházejí fosilie druhů, které jsou dnes v oceánech stále, což by tuto domněnku podpořilo.

Výzkum ichnofosilií a jiných stop po záležitostech paleoekologie vyhynulých živočichů patří k hodnotným odvětím jejich zkoumání a v současné době, s použitím nových technologií a postupů, zažívá stále větší rozmach. Spolu s ním úzce souvisí přesnější rekonstrukce velkého množství prehistorických druhů a tedy také kompletnější obraz pravěkého života a paleoekosystémů, ve kterých existoval a rozvíjel se po miliony let. Komplexně potom anatomii a paleoekologii známe u mnohých širších skupin, převážně obratlovců (Vertebrata). Mezi nimi potom, s jasnozřivou předvídavostí, poznáváme do hloubky neptačí dinosaury (Dinosauria), u kterých byl za posledních několik desetiletí učiněn velký postup, co se týče výzkumu jejich vnější i vnitřní anatomie včetně rekonstrukcí orgánových soustav, mozku, svalů, kožních derivátů i smyslů. K rekonstrukcím celkového životního stylu těchto živočichů přispívá i výzkum jejich fosilních fekálií, lépe spíše koprolitů, které představují fosilizované výměšky jejich metabolismu s mnohdy i se zkamenělými zbytky původní potravy. A k účelům vyměšování a rozmnožování museli mít uzpůsobený také tělesný vývod, kterým, pro plazy (Sauropsida) a ptáky (Aves) a případně i některé další skupiny, je kloaka. Anatomie této části těla je také předmětem výzkumu britských a amerických paleontologů, protože jde o důležitý orgán pro rozmnožování i pochopení trávicího systému dinosaurů a také, protože šlo zaživa o měkkou tkáň, její skutečnou podobu u této skupiny neznáme. Výsledky jejich výzkumu byly publikovány v průběhu tohoto týdne v magazínu Current Biology a mohou rozšířit naše povědomí i o dalších měkkých tkáních a rozmnožování těchto živočichů.

Přestože by se to na první pohled mohlo zdát nevhodné pro správné fungování rozmnožovacích i vylučovacích cyklů, kloaka se v evoluci osvědčila jako způsob, jak kombinovat dvě možnosti do jediné části těla. Její evoluční převahu dnes ukazuje vysoký počet ptáků a plazů a v minulosti ještě vyšší počty jejich vyhynulých příbuzných, včetně dinosaurů, jako je tento Afrovenator abakensis ze střední jury, geologických věků bathon až oxford před 167 až 161 miliony let, Nigeru, jehož tělní výstup fungoval na stejném principu. Kredit: Nobu Tamura, převzato z jeho blogu

Neptačí dinosauři prosadili už na počátku svého vývoje velice úspěšný obecný morfotyp jejich těla, který se dá, při jistých mezích, srovnat s podobně úspěšným morfotypem současných i vyhynulých krokodýlů (Crocodylia), a dozvídáme se o něm stále více informací s výzkumem jejich kosterních pozůstatků a vzácnějších otiscích pernatého integumentu, měkkých tkání a dokonce i vnitřních orgánů (nemluvě o nechvalně známých exemplářích typu “dinosauřích mumií” rodů Brachylophosaurus, Edmontosaurus i některých dalších). Přes velice široké znalosti o této skupině živočichů nám je stále mnoho údajů skryto a prozatím o nich můžeme pouze diskutovat a říct, které jsou více či méně pravděpodobné. Velkou pomocí je nám v tomto ohledu srovnávací anatomie, protože žijící dinosauři ve formě ptáků nám mohou o jejich vyhynulých předcích a příbuzných mnoho informací napovědět. K přesným rekonstrukcím v odvětví paleoartu také výrazně přispívají dokonale zachovalé exempláře druhohorních neptačích dinosaurů s patrnými stopami po měkkých tkáních včetně veškerého svalstva. Mezi ně řadíme například většinu slavných opeřených dinosaurů, jako rody Sinosauropteryx, Microraptor, Sinornithosaurus nebo Beipiaosaurus, ale také některé další z jiných koutů světa a méně kompletní, přesto obsahující hodnotné detaily na svých kostech. S přesnějšími vnějšími rekonstrukcemi také souvisí přesnější rekonstrukce jejich vnitřní anatomie, polohy orgánů, jejich tvaru a velikosti, jak bylo zmíněno v úvodu.

Občasně profanovaných tématem je v tomto ohledu také rekonstrukce jejich trávícího traktu, protože, jak je u živočichů poměrně obecným pravidlem, je často zmíněno, že u masožravých dinosaurů byl obecně kratší než u býložravých. Tyto jevy se také často projevily na zbytcích potravy při defekaci, v dinosauřích koprolitech jsou u karnivorních druhů objeveny spíše pozůstatky kostí strávené potravy, zatímco u jejich herbivorních příbuzných jde o nezpracovaná semena, jehličí a podobné rostlinné elementy.

Se stavbou trávící soustavy u neptačích dinosaurů samozřejmě souvisí i stavba jejího vývodu - kloaky. Tento otvor najdeme i u současných plazů a ptáků na spodní straně těla v pánevním regionu a je společným ústím také vylučovací a rozmnožovací soustavy. Jeho stavba se liší a existují různé morfologické variace u jednotlivých, tato partie je u většiny neptačích dinosaurů neznámá, ačkoliv existují hodnotné výjimky jako rody Scipionyx z Itálie nebo Mirischia z východní Brazílie.

Jejímu výzkumu se rozhodl věnovat výzkumný tým složený z amerických a britských paleontologů v čele s Jakobem Vintherem z bristolské univerzity. Její stavba by, podle autorů nové studie, mohla výrazně pomoci rekonstruovat i průběh rozmnožovacích procesů mezi jednotlivými skupinami. Jako předmět výzkumu byl rod Psittacosaurus, jeho blíže nepopsaný druh, ze spodní křídy Číny a to konkrétně exemplář SMF R 4970. Tento samý exemplář již dříve poskytl hodnotné informace ohledně zbarvení toho druhu dinosaura, výzkumu pernatého integumentu a také znalostem jeho měkkých tkání.

Publikované výsledky mají vazbu na studii stejného exempláře z konce minulého roku, nicméně v určitých rysech se rozcházejí a tato studie je spíše doplňujícím pokračovatelem té předchozí.

Dle práce z minulého roku si na fosilii tohoto psitakosaura můžeme, samozřejmě při bližším srovnání, vidět detaily na kloakálním vývodu, které odpovídají více současným krokodýlům. Byly zde nalezeny struktury šupin ukazující na poměrně širokou varietu čtyřúhelníkových tvarů, narozdíl ptáků, kteří zde mají hladkou a nepříliš konturovanou plošku, kloaka je podlouhlá a také její ústí je poměrně podlouhlé. Jelikož je jedinec subadultní, v době smrti 6 až 7 let starý, nebylo přesně určitelné pohlaví, nicméně existuje možnost, že šlo o dospívajícího samce.

Vintherova práce se nicméně zaměřila na vnější anatomii tohoto otvoru s tím, že částečně zasáhla do vnitřní. Nadále studovala vnější utvářen kloaky tohoto druhu, kde objevila, že zmíněné šupiny v jejím okolí jsou pokryty silnou vrstvou melaninu. Toto barvivo bylo přítomné i u některých dalších neptačích dinosaurů, u kterých byla barva rozpoznána, nicméně v oblasti zadní části těla v okolí kloaky nebylo pozorováno.

Dle interpretace autorů, byl zde přítomen pro pravděpodobně stejný účel jako u dnešních paviánů a mandrilů (Papionini), což by podporovalo názor, že jde o mladého a dospívajícího samce. Psitakosauři tedy mohli mít řitní otvor opatřen výraznými barvami pro upoutání pozornosti samic a u tohoto jedince nebyl dostatečně vyvinutý, protože nebyl pohlavně dospělý.

Poukazují také na možnost, že ve stejné oblasti byly pachové žlázy už pro stejný účel či pro vymezení svého teritoria. I tato možnost je pravděpodobná, protože i současní krokodýli tyto žlázy mají, a právě jejich kloaka je s tou psitakosauří oprávněně srovnávána. Nicméně, stav fosilie nelze tuto domněnku potvrdit.

Je tedy pravděpodobné, že Psittacosaurus i další neptačí dinosauři měli oblast kloaky určenou k rozmnožovacím cyklům i z jiného důvodu, než, že zde byly uloženy jejich genitálie. Zdá se jako pravděpodobná možnost, že okolí tohoto otvoru pod kořenem ocasu bylo určeno také pro vnitrodruhovou signalizaci a samci některých druhů neptačích dinosaurů mohli mít i výrazné barvy či pachové žlázy, které pomáhaly upoutat pozornost samic.

Obecně lze říct, že autoři studie přišli se zajímavou myšlenkou, která není zcestná. U mnoha neptačích dinosaurů nebyl přítomen pygostyl, u současných ptáků srostlé kosti ocasních obratlů s upevněním často výrazných ocasních per, a tedy mohla být výrazná zbarvení v oblasti kloaky alternativou a navíc praktickým využitím. Nicméně, je pravděpodobné, že, přestože se u psitakosaurů tyto struktury vyskytovaly, nebyly přítomny u všech druhů a například velcí sauropodi (Sauropoda) se patrně obešli bez nich.

Nicméně, studie přinesla zajímavé doplnění dřívějšího výzkumu a omezuji ji pouze fosilní záznam a stav zachování zkoumaných exemplářů.