Jedním z nejčastěji profanovaných globálních problému moderního světa je ozonová díra periodicky se zvětšující a zmenšující nad oblastí současných zemských pólů. Nad Antarktidou se poprvé v novodobé historii objevila ke konci 70. let minulého století a její pozorování počínají 80. lety, kdy také začala nabírat na celkové velikosti a stala se jedním z nejlépe známých přírodních problémů s lidským původem mezi laickou veřejností. Ozonová díra je dozajista skutečný problém, ale o jeho vývoji a účincích víme poměrně dost na to, abychom mohli říct, že po omezení látek či dějů, které produkujeme a ty ji rozšiřují, by se měla vrstva ozonu vrátit do normálního stavu. Současně je ovšem jisté, že i produkce některých přírodních látek, jako je methan či oxidy dusíku, ztenčují vrstvu ozonu v atmosféře zcela přirozenou cestou. Záleží ovšem na podnětu, který začně tyto plyny produkovat, protože může jít o děje opakující se konzistentě každý den a tedy nijak výrazně nebezpečné, zatímco může jít i o události nárazové a mnohem silnější. Plyny narušující ozonosféru vznikají totiž i při sopečných erupcích, náhlé změně klimatu a jiných neobvyklých událostech, a právě toto mohlo vést k závěru, který shledala skupina britských paleontologů jako příčinu velkého vymírání na konci devonského období (tradičně označováno jako frasno-famenské). V minulosti převažované názory o silné sopečné aktivitě, dopadu kosmického tělesa, masivní erozi nebo silnému magnetismu či změně klimatu shledávají jako nesprávná a zařazují mezi ně novou hypotézu podpořenou shromážděnými důkazy - právě ztenčení ozonové vrstvy a průnik nebezpečného UV-B záření mělo mít za následek rozsáhlé vyhynutí mořského a sladkovodního života.

Jeden z devonských živočichů, kteří žili v rozmezí velkého devonského vymírání a zažili jeho důsledky, byl i raný tetrapod rodu Ichthyostega ze středního až svrchní fáze geologického věku famenu. Tento živočich patřil ke druhům, které existovaly v současném Grónsku, kde autoři studie také sbírali své vzorky, v době neustálých změn kvůli rapidním proměnám klimatu a biosféry, které způsobovalo právě velké vymírání na konci devonu. Byl patrně také svědkem poslední velké události, hangenberské, kterou způsobilo patrně nadměrné UV záření prostupující atmosférou. Kredit: Alain Benéteau, převzato z DeviantArt

Velká vymírání se za dobu posledních 542 milionů let, v době trvání fanerozoického eonu, udála celkem pětkrát, a tyto události jsou proto přezdívány jako "Velká pětka", jak většina z nás ví. Vedle nich se samozřejmě existovala menší vymírání svým rozsahem ovšem nesrovnatelná s globálními kvůli svému rozsahu (ať už geografickému nebo celkovému počtu vyhynulých druhů), jejich větší společníci jsou také charakterizováni poměrně rychlým průběhem netrvajícím déle než několik milionů let (ve 3 poslední případech vyhynutí velkého počtu druhů v globálním měřítku šlo dokonce snad pouze o řádově několik statisíciletí). Výjimku mezi nimi tvoří ovšem již výše v úvodu zmíněné frasno-famenské, neboli velké devonské, vymírání trvající přibližně 24 až 25 milionů let a sestávající z několika jednotlivých etap postupného vymírání. Jeho zařazení jako jedno z největších v historii novodobého života na Zemi se řadí pravděpodobně z důvodu jeho pokračování po několik desítek milionů let o sice různě silné intenzitě v jeho jednotlivých částech, ale stále při kontinuitě. Vyčnívají z něj dvě události, dřívější kellwasserská odehrávající se před zhruba 362 miliony let a pozdější hangenberská probíhající před zhruba 359 miliony let a někdy vyčleněna jako samostatné vymírání, kde figuruje největší počet vyhynulých organismů v této době existující.

Právě na výzkum této události pomyslně ukončující velké devonské vymírání se zaměřili paleontologové z Velké Británie, s vedoucím autorem Jamesem Marshallem z Univerzity v Southamptonu, kteří měli za cíl zmapovat a určit přibližně přesnou příčinu tohoto kataklyzmatu. Zatímco v minulosti byl považován za důsledek sopečné činnosti, popřípadě masivního rozvoje vyšších rostlin ve velké lesnaté porosty a z toho pramenící změna klimatu na základě většího množství kyslíku v atmosféře (který nemohl být aktivně spotřebován větším množstvím suchozemských obratlovců či jiných živočichů), tak tato vědecká skupina shledává za jeho nejpravděpodobnější příčinu spíše nepozemský jev. Pravděpodobně šlo o kombinaci vlivů, které se vytvořily v pozdním devonu a přirozeného slunečního záření, které ovšem bylo rozloženo na jeho nejméně životu vhodné části. Tento přenesený význam je označení pro UV-B záření, které je složkou slunečního svitu, ovšem pohlcované ozonosférou a tedy nijak neškodící životu na Zemi kvůli jeho odstínění.

Nejen, že tato část spektra sluečního svitu může způsobit například rakovinu kůže, ale nese s sebou i jiné negativní účinky. Rozvoj vyšších rostlin ve svrchním středním a pozdním devonu přinesl jasné ochlazení klimatu a to především na jižní polokouli se zde rozkládajícím se superkontinentem Gondwana. Můžeme zde sledovat fosilní ložiska poukazující na chladný klimat po mořské regresi, který ovšem patrně nebyl doprovázen vznikem velkých kontinentálních ledovců. Právě toto ochlazení a následné rychlé oteplení na konci devonského geologického útvaru mělo mít, podle autorů, za následek oslabení ozonosféry a následné doprovodné efekty podrobněji rozepsány níže.

Vzorky pro tento výzkum byly získány na 2 lokalitách světa s poměrně velkých geografických rozptylem, ve východním Grónsku, kde se v dobu ukládání sedimentů Old Red nacházelo patrně tropické jezero se suchým klimatem autory srovnané s dnešním Čadským jezerem na pomezí saharské a subsaharské Afriky, a také v devonských uloženinách nad jezerem Titicaca na jeho bolivijské straně. Jejich přeprava byla přitom zajištěna jak letecky, tak pomocí vodní dopravy. Šlo o sedimenty, jak bylo zmíněno, Old Red, které jsou pro svrchní fázi devonu typické pro sladkovodní fácie a terestrické uloženiny, kde také nacházíme časté zbytky různých druhů rostlin.

Po rozpuštění hornin v kyselině fluorovodíkové, v laboratorních podmínkách, byly analyzovány vzorky pylu těchto někdejších devonských rostlin, které byly následně podrobeny výzkumu. Na jejich povrchu se totiž nacházela velmi zvláštní utváření malých výběžků splývající do jakési mozaiky, které byly nepřirozené a zrna stejného typu ze starších fází devonu je nevlastní. Autoři při práci shledali, že velmi připomínaly rostlinné degenerace na úrovni DNA, tedy degradaci jejich genů podobné těm, které nacházíme například u organismů vystavených kupříkladu radiaci. Právě tyto degenerace mohou být ale i způsobeny vystavení ultrafialovému záření, které se projevuje po oslabení vrstvy ozonu. Naznačovaly by to také tmavé svrchní části na těchto zrnech.

Rychlé vystřídání chladného a horkého klimatu, které se odehrálo ve velmi krátkém geologickém časovém úseku, mělo za následek nadměrnou tvorbu chemických látek lehčích než vzduch, jako je methan, oxidy dusíku, sloučeniny halogenů, a ty začaly velmi rychle narušovat ozonosféru. Stejné plyny mohou produkovat i sopečné erupce, ale autoři shledávají za pravděpodobnější možnost rapidní změny klimatu a s tím související produkci těchto plynů a rychlé oslabení ozosnoféry. Redukce ozonu a vytvoření patrně obrovské ozonové díry nad velkou většinou jižní polokoule posléze započalo likvidaci sladkovodních i terestrických ekosystémů kvůli přílivu UV záření.

Hangenberská událost (patrně nejlépe označena pod anglickým pojmem Hangenberg event) je oproti kellwasserské charakteristická právě postižením i sladkovodních a suchozemských ekosystémů vedle mořských, zatímco v předchozí bylo výrazně zasaženo téměř výhradně mořské prostředí, a také většina předchozích prací se zabývala dopadem vymírání na mořské ekosystémy a z toho vyvozovala i možné příčiny jejich oslabení. U suchozemských a sladkovodních ekosystémů byly tyto příčiny následně srovnány a korelovány, zda by mohly být účinky na život v nich srovnatelné s mořským.

Tato studie ovšem ukazuje poměrně pravděpodobný a dobře dokazatelný scénář, který se opírá o údaje získané na základě studie paleoklimatologie, botaniky a geologie nejpozdnějšího devonu. Navíc redukce ozonu a propuštění ultrafialového záření vysvětluje zasažení terestrických a sladkovodních oblastí, protože zde nebyly chráněny vodou bohatou na rozpuštěné látky a vzduchový obal paprsky bez problému propustil. Řetězová reakce spuštěná průnikem UV záření krz atmosféru na Zemi započala devastaci mělkovodních ekosystémů, vymírání na souši působením ničení DNA organismů a zánik oslabených skupin pomocí stejných jevů.

Ačkoliv potřebuje tato studie ještě více podrobného výzkumu, který zhodnotí nálezy i z jiných míst světa, lze ji brát jako jednu z pravděpodobných. Autoři také dodávají, že po ní jasně vymírají veškeří zbylí zástupci pancéřnatců (Placodermi) a primitivních zástupců ryb, po nich se dominantní skupinou staly veškeré současné druhy.

Jednohlasně také přidávají další velice zajímavý a také do určité míry podpůrný argument pro jejich výzkum, po této údalosti se u přeživších tetrapodů (Tetrapoda) objevují výhradně končetiny, které mají 5 prstů a nejsou tedy polydaktylní, jak bylo u dřívějších druhů časté. Tento jev mohl být způsobem právě genetickými mutacemi, které způsobilo u přeživších tetrapodů UV záření a jejich geny byly modifikovány. Ve stejné době se také pravděpodobně objevují předci moderních druhů ryb (Neopterygii) a je tedy pravděpodobné, že tyto genetické mutace a evoluční radiace mohlo v mělkovodních ekosystémech UV záření prostupující přes téměř chybějící ozonosféru způsobit.

Kanibalismus se u recentních živočichů vyskytuje poměrně často, přestože závisí na jeho okolnostech, a to v různých formách i u různých skupin. Je zdokumentován u pavouků (Arachnida), žraloků (Selachii), varanů komodských (Varanus komodoensis), šimpanzů (Pan troglodytes) nebo některých obojživelníků jako tygřích mloků, ale vyskytuje se u většího množství druhů. Ani neptačí dinosauři (Dinosauria) nebyli hypotézám o kanibalismu ušetřeni, v minulosti byl předpokládán u druhu Coelophysis bauri, ale v tomto případě se ukázal jako nepravděpodobný a nepodpořený fosilními nálezy. Naopak recentně se jej podařilo prokázat u velkých teropodů, šlo o populární tyranosauridní predátory (Tyrannosauridae) druhů Daspletosaurus torosus a Tyrannosaurus rex, a také byl na přelomu tisíciletí prokázán u druhu Majungasaurus crenatissimus. Není od věci předpokládat, že tento způsob hledání potravy byl za určitých podmínek přítomen i u mnohem většího množství teropodních dinosaurů (Theropoda), ale dosud se jej nedalo prokázat na základě známých nálezů. Ačkoliv můžeme soudit, že s větší evoluční blízkostí k současným ptákům (Aves) se už tak výrazně neprojevoval, protože u ptáků není kanibalismus v tak časté míře, tak stále je možné, že se vyskytoval u množství zástupců teropodů a především větších druhů. Samozřejmě ovšem nešlo o stálé požírání jedinců vlastního druhu, ale pouze výjimečné v době akutního nedostatku potravy. Právě o tomto mohou svědčit fosilie dalšího populárního druhu teropoda, kterým je Allosaurus fragilis z pozdně jurského amerického středozápadu, Portugalska a patrně také Francie i jiných míst. Nově publikovaná studie amerických paleontologů ukazuje poměrně překvapivé počty exemplářů těchto dravců s kousanci pravděpodobně způsobenými zástupci svého vlastního druhu.

Hlavní protagonista 2. epizody dokumentárního seriálu Pravda o dinosaurech, jedinec druhu Allosaurus europaeus přezdívaný "Broken Jaw", s menším pterosaurem rodu Rhamphorhynchus na svém čenichu. Zkoumaní jedinci v této studii sice pocházeli z druhé strany Atlantiku, ale vzhledem k podobnému prostředí i fauně je pravděpodobné, že i zde se mohli alosauři příležitostně zaměřit na jedince svého vlasntího druhu. Alosauři pravděpodobně mohli ožírat mršiny svého vlastního druhu a studie nezavrhuje ani možnost úmyslného zabíjení jedinců vlastního druhu. Kredit: David Krenzt, převzato z webu DinosaurRevolution Wiki 

Teropodní dinosauři, především velké druhy, byli pravděpodobně na podobné etologické úrovni jako současní krokodýli (Crocodylus sp.), draví ptáci (Accipitridae) a částečně pravděpodobně také jako šelmy (Carnivora). Alespoň část z nich mohla tvořit rodinné smečky nebo lovecké skupiny, které se podařilo, v podobě agregací fosilií jedinců různého stáří, popsat u rodů Albertosaurus, Mapusaurus, patrně i Tarbosaurus a snad i některých jiných. Faktem zůstává, že u některých z teropodů, kteří alespoň občasně mohli využívat lov ve smečce k udolání větší kořisti, nacházíme poměrně četně různé drážky po zubech, otvory v lebkách a jiné patologie poukazující na přinejmenším vzájemnou rivalitu mezi jednotlivými jedinci. Kupříkladu tyranosauridi si takto mohli předávat po tisíciletí infekce hrdla a čelistí způsobené parazitickými prvoky, u daspletosaurů a tyranosaurů je tato hypotéza podložena kousanci přímo na lebkách těchto dravců. Podobně si vede i svrchnokřídový Carcharodontosaurus, který na několika lebkách také nese stopy po kousnutí svým vlastním druhem a jejich důvod není zcela zřejmý. A právě podobné indicie ukazují, že tito neptačí dinosauři patrně mohli případně požírat i jedince svého vlastního druhu, ovšem musí jít o kousance na jiných místech než lebce (kvůli pravděpodobnější možnosti o kousnutí při vzájemné potyčce).

Nejlépe lze tyto stopy prezentovat u zmíněných tyranosaurů a majungasaurů, kde byly nalezeny i na kostech zadních končetin a ocasních obratlů respektive. Ještě jednou ale musím zdůraznit, že kanibalismus byl i u těchto teropodů skutečným krajním řešením, ke kterému přistupovali pouze v době akutního nedostatku jiné poživatelné potravy. Na zabití jedince vlastního druhu, stejně vzrostlého, totiž padl mnohem větší výdej energie než na zabití menší nebo stejně vzrostlé kořisti, která by nevlastnila stejný lovecký "arzenál" v podobě silných čelistí, obratného těla nebo silných předních končetin.

Paleoekosystémy mesozoika ovšem skýtaly někdy velmi těžké podmínky k životu i pro velké predátory, jako nedostatek potravy, nutné zmenšení teritoria nebo sucho, a za dobrý příklad sezónního klimatu lze do této souvislosti uvést pozdně jurské lokality současného západu a středozápadu Spojených států. V této oblasti se o životní prostor a potravu dělilo velké množství predátorů a několik z nich bylo i značně velkých rozmerů přesahujících 8 metrů délky a 1 tunu metrické hmotnosti (některé navíc skutečně značně). Patřil mezi ně i rod Allosaurus se 2 zde vyskytujícími se druhy, který je z nich také nejvíce zastoupený fosiliemi v evolučním záznamu.

Američtí paleontologové s hlavní autorkou Stephanie Drumhellerovou z University of Tennessee se rozhodli zkoumat různě staré jedince neptačích dinosaurů z lomu Mygatt-Moore, který je některými fosiliemi z doby svrchní jury (jako typový exemplář druhu Mymoorapelta maysi a jiné) proslulý. Zaměřili se na rekonstrukci podoby stravovacích návyků u svrchnojurských druhů teropodů v oblasti západní Severní Ameriky, které bylo možné dokumentovat na základě známek na fosiliích.

Celkově bylo ve studii zahrnuto 2 368 jednotlivých vzorků nashromážděných v této lokalitě. Po sérii analytických prácí jednotlivých pozůstatků a jejich zaznamenání pro přehlednost bylo na více než čtvrtině (necelých 29 %) těchto fosilií nalezeny stopy po zubech teropodních dinosaurů. Jednalo se o veškeré dinosauří obratlovce, kteří zde byli nalezeni ve zdejších uloženinách - ornitopodní (Ornithopoda), tyreoforní (Thyreophora) a teropodní dinosauři zde nashromáždění v době geologického věku tithon, před zhruba 150 miliony let.

Pečlivý výzkum zaměřující se na tvar zanechaných drážek a jejich vzor ve srovnání se zuby známých svrchnojurských dravců, kteří se pohybovali v této oblasti, se jako nejpravděpodobnější původce těchto vrypů začal jevit zmíněný Allosaurus. Jeho vroubkované zuby do rýh zapadaly a byly na většině zkoumaných exemplářů, ovšem také na těch, kteří patřili do stejného druhu nebo jiným predátorům. Přibližně 17 % fosilií se vzorky drážek po zubech totiž patřilo ostatním teropodům.

Další výzkum těchto exemplářů ukázal, že zhruba polovina z fosilií dravců se stopami po zubech nesla tyto stopy na částech, kde se zaživa na jedincích alosaurů nenacházelo velké množství masa, a podle autorů studie nešlo o výrazně výživné části. Tuto skutečnost připisují faktu, že části těla s velkým masitým svalstvem a tukovými zásobami pravděpodobně dokázaly před nimi zpracovat rychlejší masožravci, popřípadě silnější a větší druhy dravců.

Autoři popisné studie těchto nálezů poukazují na výše zmíněný fakt, paleoekosystémy svrchnojurského amerického západu skýtaly drsné prostředí k životu pro velké predátory a to především v případě náhlé změny podnebí na suché. Jak zmiňují, lom Mygatt-Moore byl pravděpodobně oblastí, kde umíralo velké množství různých živočichů a velcí dravci sem chodili hledat potravu, kterou mohli skýtat a skýtaly mršiny jiných velkých i menších predátorů. Mezi nimi byly i fosilie alosaurů, které zástupci jejich vlastního druhu také požírali, pokud byl nedostatek potravy skutečně akutní.

Studie tedy ukazuje, poměrně vzácný případ, kdy můžeme dokumentovat vzájemné požírání mršin dravců jinými predátory a to včetně zástupců jejich vlastních druhů. Kolektiv paleontologů také nezavrhuje možnost skutečného kanibalismu mezi zástupci rodu Allosaurus, který mohl být ve svrchnojurských ekosystémech přítomen. Dostupné fosilie by navíc tento závěr přinejmenším z části potvrzovaly.

Ne zcela nadarmo se některé oblasti Jižní Ameriky, jako valvidiánské lesy v západním Chile, a Austrálie, která se v jižní části kontinentu pyšní unikátem v podobě výskytu lesa jehličnanů druhu wolemie vznšená (Wollemia nobilis), přezdívá "gondwanská flóra" a odkazuje na relikty vzniklé po rozpadu gondwanského kontinentu ve spodní až svrchní křídě. Musím přiznat, že oblast bývalé Gondwany je pro mě zajímavá z několika důvodů, mezi které i gondwanská flóra patří, a především proto, že se zde vyvíjelo či rozvíjelo množství skupin v době mesozoika a mnoho z nich z této oblasti není tak dobře dokumentovaných na to, aby se zde dalo jejich šíření dobře podložit. Ještě stále malé množství záznamů o evoluci některých skupin dinosaurů (Dinosauria), obojživelníků (Lissamphibia), některých savců (kupříkladu Monotremata) i plazů (Sauropsida). Odráží se to i od faktu, že stále jsou pro paleontologii oblasti jako Antarktida nedostupné, a proto zde bude i do budoucna chybět důležité údaje o vývoji skupin v určitém čase v Gondwaně. Narazily na to i některé příspěvky publikované na tomto blogu, které se se zabývaly například oblastmi existence neptačích dinosaurů na konci křídového útvaru v oblasti někdejší Gondwany, šíření a přečkání svrchní křídy u stegosauridů (Stegosauridae) v současné Indii a také vývojem ornitomimosaurů (Ornithomimosauria) v těchto oblastech. V době sepisování poslední jmenované práce jsem ovšem nezanesl v potaz poměrně zásadní fakt, vedle nich se totiž mohli ve stejných oblastech vyskytovat teropodi velmi podobné stavby těla, kteří mohli být za skutečně "pštrosí dinosaury" zaměnění. Šlo o podčeleď Elaphrosaurinae v rámci čeledi Noasauridae, kteří se svou stavbou ornitomimosaurům podobali natolik, že i typový druh Elaphrosaurus bambergii byl za zástupce skupiny považován. Je tudíž důležité, že objev tohoto kladu přišel z místa, odkud byly fosilie ornitomimosaurů hlášeny nejméně od 80. let minulého století a tento nález by jejich zaměnění mohl lépe objasnit.

Rekonstrukce vzhledu nově objeveného zástupce podčeledi Elaphrosaurinae ze souvrství Eumeralla v australské Victorii. Zde vidíme tohoto živočicha pokrytého krátkým, srsti podobným prachovým peřím, které mu slouží jako tepelná izolace, ačkoliv nevíme jistě, zda tato podčeleď mohla podobný integument vlastnit. Jednalo se o štíhle stavěného živočicha, který pravděpodobně do velké míry plnil niky malých až středně velkých dravců menší kořisti, ovšem známe z něj pouze cervikální obratel, a proto se o něm nedá zatím říct více podrobností. Kredit: Ruairidh Duncan

Neptačí dinosauři byli mimořádně úspěšnou skupinou a za dobu více než 170 milionů let svého vývoje nabyli tak velkého množství forem, že se některé staly příkladem konvergentní evoluce. Tento jev lze pozorovat u mnohých, navzájem neblízko příbuzných čeledí, ovšem velmi zřejmým se stává u kladu nám velmi známých teropodů (Theropoda). Můžeme u nich sledovat především vesměs stejné nebo podobné anatomické plány, především u velkých druhů těchto masožravců, a také určitou podobnost mezi primitivnějšími zástupci a naopak poměrně pokročilými, kteří stojí evolučně blíže k ptákům (Aves). Velmi dobře se dá tento jev prezentovat na zástupcích nadčeledi Coelophysoidea, kteří svou tělesnou stavbou poněkud připomínali lehce stavěné teropody z čeledi Compsognathidae a nadčeledi Alvarezsauroidea (s tím rozdílem, že se vyznačovali větší tělesnou velikostí). Ještě více jsou v tomto ohledu podobní zástupci čeledí Noasauridae a Dromaeosauridae, kde zástupci první jmenované byli považováni za zástupce té druhé, a také podčeledi Elaphrosaurinae, která se do paleontologického světa zapsala teprve nedávno. Její zástupci, druhy Elaphrosaurus bambergii, Limusaurus inextricabilis a tento rok recentně popsaný Huinculsaurus montesi, byli transkontinetálně rozšíření po oblasti bývalé Gondwany i Laurasie v Jižní Americe, Africe a také Asii, kde se také patrně poprvé objevují. Nově k nim ovšem přibyl zatím ojedinělý nález z druhého konce světa, který byl vyzvednut z křídových hornin v oblasti Cape Otway v australské Victorii.

Elafrosaurus byl dříve považován za primitivního a prvního nalezeného zástupce kladu Ornithomimosauria, který se objevil ve fosilním záznamu. Paleontologickou veřejnost k tomu vedla gracilní stavba jeho těla, stáří a především nepřítomnost jeho lebky u původních fosilií. Tento názor byl ovšem přehodnocen v posledním desetiletí 20. století a počátku tisíciletí, následně byla rekonstruována jeho lebka podle příbuzného rodu Limusaurus a objasněna jeho skutečná podoba, která se ve skutečnosti podobala ornitomimosaurům poměrně přesně. Vývojově šlo ovšem o značně primitivnějšího teropoda.

Nové nálezy ukazují, že tato podčeleď byla rozšířena po patrně až 70 milionů let na nejméně třech kontinentech, ale stále je její fosilní záznam nekompletní, poměrně nekonzistentní a jsou v něm dosud mezery. Patrně šlo o specializované rané zástupce noasauridních teropodů, kteří z nich také byli dosud největšími objevenými zástupci, zastávající niky středně velkých až malých omnivorů a herbivorů a svou ekologickou nikou tedy také byli poměrně podobní ornitomimosaurům, ačkoliv jejich celkový vzhled se od nich patrně lišil.

Do této podčeledi teď přibyl zcela nový nález popsaný paleontology vedenými hlavním autorem popisné studie tohoto taxonu, Stephenem F. Poropatem. Byl objeven ve spodnokřídovém souvrství Eumeralla, které už mnohokrát poskytlo fosilní materiál neptačích dinosaurů, kteří tuto lokalitu obývali v době geologického věku apt až alb, tedy před zhruba 120 až 100 miliony let. Stratigraficky pod něj spadá i lokalita Dinosaur Cove a nově objevený druh tedy obýval tuto oblast za jižním polárním kruhem spolu s poměrně známými druhy Leaellynasaura amicagraphica nebo Timimus hermanni.

Zatím tento zástupce podčeledi nemá své vlastní binomické pojmenování, je znám z jediného cervikálního obratle, který pochází ze střední části krční páteře, ale jde zároveň o diagnostický materiál díky typickým znakům na obratlech, které mezi sebou elafrosaurini sdílejí.

Pokud se toto zařazení potvrdí i do budoucna, pak se nám otevírá další významná kapitola evoluce těchto teropodů. Také můžeme z nálezu vyvodit, že tito živočichové nebyli adaptováni pouze na horký, tropický a subtropický klimat, ale dokázali odolat i v mnohem těžších, na poměry mesozoika, podmínkách.

Zdejší půlroční období trvající chlad a zima i s množstvím sněhu už byla na blogu také před nedávnem zmíněna, je potom otázkou, jak na ní tito živočichové byli adaptovaní. Nabízí se možnost redukce své tělesné velikosti, ale ta není průkazná z nalezené fosilie a i potom by mohla být zpochybněna jako efekt konkurence jiných menších herbivorů a omnivorů. Další možností je potom evoluce pernatého integumentu, který by nesporně byl vhodný jako tepelná izolace. Vzhledem k bazálnosti evoluční linie tohoto druhu je ovšem otázkou, zda vůbec je pravděpodobný výskyt těchto struktur. Nedá se ovšem ani úspěšně vyloučit.

Z hlediska paleogeografie je tento živočich také zajímavý, protože obýval oblast, která byla ve spojení s Antarktidou ještě ve stejnou dobu. Je tedy pravděpodobné, že se elafrosauři šířili i zde, pokud byli schopní ustát zdejší podmínky a to bychom se mohli dozvědět právě díky objevům dalších fosilií podobné této. Naštěstí je popsaný obratel, jak už bylo řečeno výše, diagnostickým materiálem, takže do budoucna je možné, že se dočkáme i jeho vlastního pojmenování.

Studie jako taková otevřela také prostor pro spekulace ohledně systematiky a evoluční historie podčeledi Elaphrosaurinae, kterou tento nález může posunout znovu dále. Podobně jako jiné zvláštní fosilie vyzvednuté ze zdejších hornin, jako druhy Serendipaceratops arthurcclarkei, zmíněný Timimus hermanni nebo dorzální obratle údajného spinosaurida (Spinosauridae), je u něj na místě se ptát, kdy a jakým způsobem se zde elafrosaurini šířili, a jak dlouho se zde udrželi. Je na místě se také domívat, že tito živočichové mohli využít i migrační trasy vedoucí přes Antarktidu, ale toto zatím nelze potvrdit.

Širší výskyt elafrosaurinů od doby svrchní jury po ranou svrchní křídu po celé Gondwaně také značně koreluje s výskytem fosilií údajných ornitomimosaurů hlášených především z Austrálie a také Afriky. Na základě těchto nálezů je velmi pravděpodobné, že část z nich může ve skutečnosti patřit právě těmto specializovaným noasauridům, protože jejich anatomické znaky jsou z velké části podobné. Elafrosaurini mohli v Gondwaně zastávat jejich niky poměrně rychlých omnivorů a herbivorů a nálezy, podobné tomu z Cape Otway, nám o jejich existenci v této oblasti mohou prozradit více.