Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Morturneria seymourensis jako velrybí plesiosaurus

05.09.2017 19:39

Když byl roku 1994 popsán indickým paleontologem Sankarem Chatterjeeim a americkým paleontologem Bryanem Smallem, kteří v dobu nalezení fosilizovaných pozůstatků na Seymour Island v antarktidě pracovali pro Texaskou Technickou Univerzitu, popsán nový rod Morturneria z pozdní křídy, paleontologvé jej přehlíželi jako "řadového" zástupce své skupiny, skupiny rybožravých mořských dravců. Jenže přezkoumání odhalilo, že i tento živočich má stále čím překvapit.

Přibližný vzhled hlavy rodu Morturneria. Kredit: Texas Tech University

Plesiosauři byli prakticky po celou dobu od popisu a uvedení v platnost skupiny vnímáni jako elegantní a neobvyklí mořští plazi, kteří obývali moře až do samého konce druhohor, kde lovili v hejnech ryb a hlavonožců. Jenže právě pomerně nenápadný antarktický rod Morturneria (o jehož validitě se dá pouze spekulovat, jelikož je některými vědci považován za zástupce rodu Aristonectes) se vymyká těmto "pravidlům".

"I dlouhokrcí plesiosauři měli poměrně velké kónické zuby vhodné pro zabíjení menších i větších mořských zvířat. Když jsme roku 1989 publikovali studii o nalezeném plesiosauridovi, tak jsme poukázali na jeho zvláštní rovné a štíhlé zuby," řekl Dr. Chatterjee. Ve stené studii také bylo nadhozeno, že spíše než aktviní lov praktikoval lapaní ryb a jejich polknutí vcelku.

"Ovšem náš nový tým složený z několika světových odborníků na tyto plazy, který se zúčatnili výzkumu, byli ohromeni zvláštním tvarem a posazením zubů," přiznal.

Pravdou je, že Mortureria se vyznačuje velmi velkou tlamou, ostatně podobně velká byla i u mnoha jiných druhů, ale zvláště zvláštním pozasením zubních baterií, které byly atypické oproti ostatním příbuzným. Její zuby totiž byly vykloněny tak, že se nepřesahovaly vedle sebe, ale dolní řada vytvářela souvislou se spodní. Toto tedy opravdu nebyl příliš účinný nástroj k chytání ryb.

"Když čelist sklapla, tak vytvořila velice účinnou past na ryby a malé vodní tvory," říká Chatterjee. "Ve své podstatě, když zavřel čelisti, tak v nich uvěznil mnoho krylu a vodu vypustil, ale potravu dále polykal. Takto choulostivě uspůsobené zuby by se nedokázaly vypořádat s potravou typu amonitů či ryb, které převážně požírali jeho příbuzní," dodal.

Systém krmení tak byl obdobný jako u kosticových velryb a u žádného dalšího známého mořského plaza se nevyskutuje (ačkoli byl dříve za filtrujícího považován čínský Atopodentatus).

"Morturneria nám ukazuje, že se stejnými evolučními cestami jako dnešní kytovci vydali už o 30 milionů let dříve někteří mořští plazi. Koneckonců kytovci a plesiosauři toho mají hodně společného a otvírají nám tak nový případ konvergentní evoluce mezi plazi a savci," dodal Dr. Chatterjee.

Konec křídy byl poznamenán čtyřmi roky mrazu

25.08.2017 12:13

Vědecké týmy z University of Colorado Boulder, NCRA (zkratka pro National Center for Atmosferic Research) a dokonce i z americké agentury NASA použily pro simulaci podmínek, které přišly po dopadu asteroidu Chicxulub před zhruba 66,04 miliony let, jeden z nejvýkonějších světových počítačů a přišly s dalšími zajímavými poznatky, které dotvářejí náš pohled na vymírání, při kterém zmizela jedna z nejúžasnějších skupin živočichů.

Navzdory četným zprávám o spatření neznámých tvorů, kteří velice věrně připomínají neptačí dinosaury, jsme přesvědčeni, že jejich světovou populaci zdecimovaly série špatných klimatických podmínek, které velice rychle změnily naši planetu na kouli obalenou neprostupnou vrstvou prachových částic.

Toto, dosud poslední, hromadné vymírání odstartoval náraz asteroidu Chicxulub před zhruba 66,0380 miliony let na dnešní Yucatánský poloostrov. Tato zhruba 10 km široká planetka se pravděpodobně po kolizi v hlavním pásu asteroidů vychýlila ze své trasy a letěla snad 160 milionů let, než se srazila se Zemí.

To odstartovalo sopečnou činnost Dekkánských trapů v Indii, vlny tsunami, zemětřesení, požáry a zastínění atmosféry prachovými částicemi v tak rychlém sledu, že se tomu nedokázali přispůsobit ani vysoce adaptabilní živočichové jako neptačí dinosauři.

"Domíváme se, že většina velkých druhů zvířat vyhynula krátce po nárazu, kdežto menší tvorové, kteří se dokázali ukrýt v norách či ve vodě, mohli přežít podstatně déle," řekl Dr. Charles Bardeen vedoucí autor z NCAR.

Autoři studie použili Community Earth System Model, který dokáže simulovat účinky sazí a prachových částic v atmosféře na globální klimat. Tento velmi komplexní systém se nachází právě v NCAR.

"Naše studie simuluje, jak asi vypadal život a ekosystémy krátce po počátečních účincích dopadu - zemětřesení, vlnách tsunami a sopečné činnosti. Chtěli jsme se podívat na účinky sazí, které zůstaly po dopadu v atmosféře, na zvířata," dodal.

Vyhynutí, nejspíš však dobře pro nás savce, postihlo i právoplatného krále druhohor, druh Tyrannosaurus rex.

Díky tomu, že po odeznění dopadových účinků jsme nalezli ve vrstvách zhruba 15 000 milionů tun hornin vymrštěných do atmosféry, bylo možné rekonstruovat klimatické účinky a rozsah požárů po dopadu. Vědci provedli hrubý odhad, který vypovídal o tom, že fotosyntéza nemohla být rostlinami prováděna okolo 2 až 3 let. Už "jen" při 5 000 milionů tun by nemohla být prováděna další rok.

"Když byla Země v prachovém obalu, tak byla viditelnost zhruba stejná jako při měsíčním světle," uvedl spoluautor Owen Tood z Katedry Atmosférických a Oceánských Věd a výzkumník Atmosférické a Kosmické Fyziky na University of Colorado v Boulderu.

Největší dopad však ztráta slunečního svitu měla ale nejspíš na fytoplankton, většina rostlin shořela při rozsáhlých požárech. Omezení fotosyntézy ve vodě pak zdecimovalo i populace a ekosytémy velkých mořských zvířat.

Pak také trvala zima zhruba 3-4 roky, nad zemí klesla teplota o 28 stupňů a nad oceány o 11 stupňů, jak dokázaly simulace. Svrchní vrstvy atmosféry ale byly mnohem teplejší, než kontinety a oceány pod ní, což spolu s vypařováním a tvořením vodíkových sloučenin dokonale ničilo ozonovou vrstvu. Pak také hrozilo, že UV paprsky zničí celou atmosféru, k tomu naštěstí nedošlo.

Turecko rájem třetihorních vačnatců

20.08.2017 11:25

Dnes známe ze severní polokoule pouze jednoho žijícího vačnatce a sice vačici opossum, která se vyskytuje na jihu a východu Spojených států o váze maximálně 3 kilogramů, v minulosti se zde však rozšířily a žily zde mnohem větší druhy jako například Didelphodon vorax o váze až 6 kg z konce křídy nebo právě nový druh metateriana z Turecka, jehož popis byl uveřejněn v magazínu PLoS ONE.

Zprvu záhadný, zhruba jako kočka velký, vačnatý savec starý zhruba 43 milionů let byl stromovým živočichem, který nese jméno Anatoliadelphys maasae, byl masožravý tvor obývající dnenšní Turecko. Tehdy se ještě jednalo o čás světa tvořenou převážně hornatými ostrovy, které byly pokryty hustými lesy.

Tento poměrně primitivní příbuzný dnešních vačic a klokanů měl štíhlé tělo a ladné končetiny, které dovolovaly pohyb ve větvích a korunách stromů. Byl převážně lovec hmyzu, ještěrek, žab či menších savců. 

Jak ale naznačují premolární zuby, byl též durofágem (podobně jako jeho křídový "bratranec" Didelphodon). Živil se tak i tvrdšími částmi rostlin a hlavně škeblemi či jinými tvory s pevnými schránkami. Anatoliadelphys je tak prvním masožravým kenozoickým vačnatcem severní polokoule.

Původní holotyp sestávající z lebky a částečné kostry byl objeven v tureckém souvrství Uzunçarşıdere v centrální části země již roku 2002, tehdy se však nedočkal popisu, který následoval až nyní. Zasloužili se o něj dr. Murat Maga z University of Washington a dr. Robin Beck z Universities of Salford and New South Wales.

"Anatoliadelphys nám ukazuje, že vačnatí savci tvořili ještě ve starším kenozoiku na severní polokouli mnohem diverzifikovanější skupinu. Ne všichni tak pojídali jen hmyz," řekl dr. Beck.

Zajímavé také je, že ve stejném souvrství byly nalezeny i kosterní pozůstatky masožravých placentlů, což poukaje na skutečnost, že tento druh dokázal v jejich společnosti přežít a konkurovat jim dlouho, ačkoliv později za jejich nátlaku vymřel.

<< 19 | 20 | 21 | 22 | 23 >>