Paleogeografie a biogeografie současného suchozemského i mořského života je poměrně důležitou stopou a do určité míry také opěrným bodem pro implikace spojené s evolučními pochody při vývoji různých skupin, čeledí nebo rodů živočichů. Na základě nich se dá posoudit, zda se některé skupiny nebo jiné taxonomické jednotky mohly vyskytovat v určité čase na určitých místech, jaké důsledky z toho plynou pro jejich evoluční historii a vzájemnou příbuznost a zda je to vůbec možné. V posledních několika milionech let, přibližně od doby, kdy kontinenty ve svrchním kenozoiku setrvaly ve zhruba současné podobě, se předními ději zasahujícími do paleogeografie stalo propojení obou Amerik ve spodním pliocénu, vznik Beringie po začátku ledových dob a s tím další kolísání mořské hladiny, také uzavření Gibraltarské úžiny a územní změny v současné jihovýchodní Asii. O Sundalandu, pevnině vzniklé mezi souostrovím Velké Sundy a Malajským poloostrovem, už bylo pojednáno v několika jiných příspěvcích, ale tento se ho dotýká také z důvodu existence několika přirozených bariér mezi ním a další pleistocénní pevninou Sahul (současná Austrálie, Papua Nová Guinea a několik přihlehlých ostrovů) a pohybem lidského druhu (Homo) v této oblasti. Limitují je totiž linie a první z nich vytyčil proslulý přírodovědec a také jeden z vědců, kteří dokázali formulovat základ evoluční teorie, Alfred Russell Wallace. Podle výzkumu australských a indonéských paleontologů a paleoantropologů patřila tato oblast k nejméně obydleným i poměrně dlouho po průchodu lidského druhu do Austrálie.

Fauna Indonésie, Timoru, bývalých kontinentálních bloků Sundalandu a oblasti mezi mezi Wallaceovou linií a Lyddekerovou linií, se v mnohém nepodobala té na kontinentálních celcích v okolí. Vyskytovali se zde obrovští varani, trpasličí chobotnatci (Stegodon florensis insularis), gigantičtí luskouni (Manis palaeojavanica), různě velké druhy člověka, neuměrně velcí hlodavci (Rodentia) včetně veverek a krys jako je výše vyobrazená Coryphomys buhleri. Lidé ovšem tuto oblast neobývali hned po průchodu krz Sundaland a plně ji začali obývat až o několik tisíc let později. Kredit: Lucas Lima, převzato z webu Studio 252MYA

Podíváme-li se na faunu a flóru, která v pliocénu a pleistocénu vyvinula a přežila na Filipínách, Indonésii, Molukách, poloostrovech Přední a Zadní Indie nebo Papuy Nové Guineye, tak zjistíme, že se zde vyvinula zcela specifická asambláž organismů, které se tváří "importovaně" a netypicky pro toto místo světa. Nachází se zde jediní zbylí příbuzní poloopic (Strepsirhini) mimo africký kontinent, čeleď outloňovitých (Lorisidae), jediní starosvětští tapíři (tapír čabrakový - Tapirus indicus), endemické druhy vejcorodých savců (Monotremata) mimo Austrálii nebo obrovští hlodavci. Specifický ráz fauny této oblasti je ovšem oddělen do dvou dalších ekoregionů, které odděluje série tří linií, které byly biology a zoology implementovány do západní Indonésie ve 2. polovině 19. století a na počátku století minulého. Jde o linie, ve směru od západu na východ, Wallaceovu, Weberovu a Lyddekerovu a všechny byly pojmenovány po významných evolučních biolozích nebo jiných vědcích, kteří se vývojem života v této i jiných oblastech zabývali.

Prostor mezi Wallaceovou linií, která prochází Lombockým a Makassarským průlivem, ostrovy Borneo a Sulawesi a mezi Moluky a Filipínami, a Lyddekerovou linií, která prochází mezi australským pobřežím, Východním Timorem, Aruskými a Tanimbarskými ostrovy, ostrovem Seram a Papuou Novou Guineou, je obecně označován jako Wallacea a jde o oblast endemických druhů se smíšeným původem a to většinou bez přirozených velkých pozemních savců (vyjma makakovitých opic (Macaca), prasete babirusa (Babyrousa sp.), anoa nížinného (Bubalus depressicornis), luskounů (Pholidota) a některých jiných).

Jak poměrně dobře víme, ve stejné oblasti se v minulosti vyskytovala specializovaná fauna savců ovlivněna efekty ostrovních ekosystémů - jak nanismu, tak gigantismu. Lidé se v jihovýchodní Asii objevují poměrně časně, před zhruba 1 milionem let na Jávě, podle známých nálezů se do oblasti Wallacey dostávají ve stejnou nebo lehce mladší dobu před asi 0,84 až 1 milionem let. Prokatetelné fosilie lidské druhu jsou pak konkrétně na ostrově Flores v podobě druhu Homo floresiensis před přibližně 190 000 lety.

Hluboké moře a nepříhodné podmínky, o možnostech primitivní mořeplavby nemluvě, patrně zdržely lidský druh v expanzi do této oblasti na celé stovky tisíc let. Zdá se ovšem, že i primitivní druhy člověka dokázaly osídlit nehostinná území a to včetně pouští, vysokohorských plošin nebo stepní tundry - rychle se dokázali uzpůsobit poměrně širokému spektru i těžko obyvatelných oblastí.

Moderní archeologické nálezy z východního Timoru, o stáří přibližně 42 000 až 39 000 let, podpořily závěry antropologů a paleoantropologů, že se lidé v této oblasti živili v raných fázích osidlování především rybolovem. Také se zde vytvořila nestálá populace a první stabilní se objevují až před zhruba 20 000 lety. Právě tyto charakteristiky přiměly antropology k výzkumu této oblasti a lidských pozůstatků, spolupráce australských a indonéských paleontologů z několika institucí se zaměřili na odlišnosti této oblasti pro rekonstrukci prostředí a lidského osídlení, které zde v pleistocénu existovalo.

Jedním z bodů, který paleontologové zmiňují, je, že se hominidé, alespoň pokud víme, vyvíjeli především v oblastech otevřeného terénu, což je nesporný fakt.

Druhy Homo habilis, Ardipithecus kadaba, Paranthropus boisei i Australopithecus afarensis se vyvíjeli a existovali především na savanách, stepích, tropických pláních nebo dokonce náhorných plošinách (poměrně známí denisované), kvůli tomuto prostředí, které ve svrchním miocénu při jejich vývoji zabíralo dřívější plochy pralesa, se pravděpodobně také vyvinuli jejich aktivní bipedita a postupný přechod k vertikálnímu držení těla. Ačkoliv některé moderní výzkumy vyvrací obecný předpoklad o snížení schopnosti lézt po stromech u homininů (Homininae), tak stále je nepopiratelné, že lidé až do středního až pozdního pleistocénu obývali především otevřená území.

To byl patrně také jeden z problémů přesunu většího počtu lidí do oblasti Wallacey, protože v této oblasti se držely velké plochy deštného pralesa a to až do doby, kdy tu byli lidé usazeni po dlouhou dobu a začali rozsáhle pěstovat kulturní plodiny. Pro mnoho původních endemitů právě tyto lidské aktivity měly devastační účinky.

Předtím se ale zde rozvíjelo lidské osílední především na pobřeží, kde byly objeveny pomůcky pro rybolov včetně jednoho z nejstarších háčků na světě, jak autoři studie zmiňují. Podle Ceriho Shiptona, jednoho ze spoluautorů, je ale těžké určit, jak se dál tato populace rozvíjela, kvůli špatným konzervačním podmínkám. Vodítkem, také důvodem vypracování této studie, jsou fosilní lidské zuby objevené na ostrovech Timor a Alor, které by mohly o postupu a ekologických preferencích zdejších lidí prozradit více informací.

Podobně jako v jiných případech výzkumu potravních návyků nebo přednosti jiného typu prostředí, antropologové zkoumali uhlíkové izotopy na těchto fosiliích, na jejich sklovině. Podobný princip byl aplikován i na fosilie jiných homininů, zde byly vědci srovnány fosilie a subfosilní pozůstatky 26 vzorků od různých jedinců nalezených na výše zmíněných ostrovech a mají velký rozptyl svého stáří (pohybuje se mezi 42 000 až 1 000 let) pro zjištění co nejvíce různorodých výsledků.

Výsledky nebyly příliš překvapivé, nejstarší jedinci člověka v oblasti Walleceye se živili především na mořských organismech a jejich populace byla soustředěna především na pobřeží. Vědecká skupina z toho vyvozuje, že se přes tuto oblast lidé přesouvali rychle, a proto jejich obydlí u mořského pobřeží nebyla trvalá a lidé se zaměřili především na lov ryb nebo jiných mořských organismů. Naznačuje to, že příchozí lidé v této oblasti byli buď zvyklí na lov suchozemských velkých savců, což by, vzhledem k místu jejich původu, bylo pravděpodobné, nebo se praktikovali zároveň s tím i rybolov a věděli, že pouze ten k udržení nedopomůže.

Naznačují to výsledky analýzy zubů, které pocházejí z doby před zhruba 20 000 lety, kdy většina vzorků vykazuje uzpůsobení na potravu sestávající z pralesní ostrovní fauny a flóry, část z nich se ovšem stále živila mořskými živočichy. Naznačuje to, že se lidé v tuto dobu, když už byli zastoupení na všech kontinentech, zde naučili soužití a patrně vytvořili první stabilní populaci v této světa.

Jde tedy o poměrně unikátní jev, protože ve stejnou dobu už existovalo poměrně málo míst na kontinentech a blízkých ostrovech, kde se náš druh nevyskytoval (šlo o Galapágy, Madagaskar, Falklandy nebo Pacifik). Zároveň ale potvrzuje jeden fakt, výzkum zubů poměrně jednoznačně potvrdil, že patří pouze zástupcům druhu Homo sapiens a nikoliv žádnému ostrovnímu druhu hominida. Naznačují tedy poměrně rychlé přizpůsobení novému prostředí, které bylo rychlejší než u většiny ostatních druhů člověka.

Autoři z tohoto vyvozují poměrně provokativní závěry týkající se evoluční historie našeho vlastního druhu, kterému mohla k jeho evoluční úspěšnosti dopomoct jeho ekologická flexibilita, jak ji vědecká skupina nazývá. Různorodost pleistocénního prostředí dala člověku prostor k diverzifikace do nových forem, které se úspěšně přizpůsobily jiným, extrémním druhům prostředí a to pouze v rámci jediného druhu.

Předtím se lidé do různých prostředí, až na výjimky jako jsou práve denisované, přizpůsobili různým biotopům diverizifikací do různých druhů, ale podle autorů studie to byl práve náš druh, který se diverzifkoval k různým prostředím pomocí pouze menších morfologických a přesto účinných změn. Spolu s jeho kulturou, novými způsoby lovu a celkově odlišným přístupem ke změnám na konci pleistocénu se zdá, že právě náš druh aktivně vytlačil ostatní hominidy a byl z nich měnícímu se klimatu nejlépe přizpůsoben. Podle autorů studie mu právě toto dopomohlo k postu současného dominantního obratlovce.

Málokterý neptačí dinosaurus (Dinosauria) nebo i prehistorický organismus obecně mění rapidně svůj vzhled ve světle nových objevů, ale existuje jeden velmi známý prehistorický živočich, který v posledních 5ti letech mění vzhled podobně často jako divadelní herci mění své role. Není jím nikdo jiný než věhlasný, obří piscivorní teropod druhu Spinosaurus aegyptiacus, který obýval současnou severní a možná také střední Afriku v době před zhruba 112 až 93 miliony let (není zcela vyloučené, že se mohl vyskytovat i ve svrchní křídě v Keni a Egyptě, v době geologických věků kampán až maastricht), a díky nálezům z let 2014 a 2015 se výrazně zpřesnily naše znalosti o anatomii, ekologii i ontogenezi tohoto predátora. Přes studie, které menším způsobem upravily vzhled tohoto gigantického megalosauroidního teropoda (Megalosauroidea), převažoval obecný názor, že se vzhled kostry a celkový vzhled tohoto živočicha nebudou už nijak výrazně měnit. Změnilo se to po publikování nové studie paleontologa Nizara Ibrahima, který popsal také nové pozůstatky spinosaurů z Maroka, a jeho spoluautorů, kteří zkoumali fosilní obratle tohoto dravce a přišli s poměrně překvapivým závěrem - Spinosaurus vlastnil na ocase ploutevní lem po celé své délce a patřil tedy mezi skutečně převážně vodní živočichy.

Rekonstrukce nové interpretace ocasní části těla druhu Spinosaurus aegyptiacus s prodlouženými obratlovými trny po celé jeho délce a barevně označenými známými kosterními elementy. Pod ním je i přibližná podoba svalstva v této části těla a zanesení nového vzhledu ocasních obratlů do celkové podoby spinosaurovy kostry. Ačkoliv se předpokládalo, že spinosauři patrně měli ocasní lem z kůže a svalstva, většina z nich se nepustila do možnosti kostí vyztužené ocasní ploutve. Kredit: Ibrahim et. al., převzato z webu Theropoda Database

Evoluce dinosaurů je úžasným příkladem téměř nekonečné diverzity dominantní skupiny suchozemských obratlovců, kteří dokázali obsadit většinu možných nik v druhohorním světě. S druhy, jako je Yi qi, celá čeleď Scansoripterygidae, Microraptor gui nebo ptáky (Aves) dokázali obsadit vzdušný prostor, většina ostatních druhů plně obsadila niky suchozemské od horských, subtropických, polárních i vulkanicky aktivních oblastí po pouště a dále a v podobě čeledi Spinosauridae dokázali částečně obsadit i vodní toky a dokonce oblasti mořského pobřeží. Moře a světové oceány jsou také jediným místem, které neptačí dinosauři neosídlili a je těžko určitelné, jestli jejich pozůstatky někdy budou nalezeny v mořských sedimentech. Některé druhy ovšem mohly vést svůj vývoj k formám podobným a přizpůsobeným brakické vodě a životu v estuáriích, v tomto příspěvku představený "staro-nový" Spinosaurus aegyptiacus je patrně ze známých druhů této představě nejblíže.

Z minulosti víme, že se vzhled tohoto gigantického teropoda měnil zhruba stejně často jako odhady jeho velikosti a postu toho největšího teropoda a suchozemského masožravce vůbec. Zatímco v prvních letech výzkumu, a až do 90. let minulého století, byl zpodobňován jako obrovský teropod podobný vzdálenému příbuznému druhu Megalosaurus bucklandii s "plachtou" na hřbetě, od srovnání s dalšími spinosauridy (Spinosauridae) se jeho vzhled začal více podobat tomu známému z posledních let. Napomohly tomu i nové objevy fosilií jeho samotného.

Přelomem se posléze stala studie marockého paleontologa Nizara Ibrahima a jeho kolegů, kteří publikovali naprosto nový vzhled s krátkými zadními končetinami, masivními předními končetinami a zcela odlišně utvářenou hřbetní "plachtou", v roce 2014. Od této chvíle se spíše zpřesnily naše znalosti o anatomii, morfologii nebo držení těla u tohoto druhu, ale vzhled se u obrovského predátora výrazně neměnil. Spinosaurus v tuto chvíli disponoval něčím jako svým "zlatým věkem" pokračujícím dodnes - podařilo se identifikovat jeho mláďata o délce pouhých 1,8 až 2 metry nebo zjistit, jak moc byl tento živočich dobrý plavec. Teď tento poslední jmenovaný bod budeme muset zákonitě upravit se zcela novým pohledem na věc, tento teropod vlastnilo na ocase ploutev.

Biomechanické kvality spinosaurů vhodné k plavání nebo jinému aktivnímu pohybu ve vodě selhávaly především z důvodu malé plochy, která mohla být pro plavání takto velkého živočicha využita. Paleontologové a jiní odborníci, kteří nesouhlasili se spinosaurovým životním stylem podobným současným krokodýlům (Crocodilia) do té míry, že šlo o převážně vodního živočicha, argumentovali především právě malou plochou vhodnou pro plavání. Jeho končetiny měly sice širokou plochu a tělo i ocas by dokázaly vyvinout pohyby ze strany na stranu pohánějící ho vpřed, ale i různé studie poukazovaly na poměrně malé schopnosti plavání u tohoto živočicha.

Jenže, jak je to zvykem, nové objevy mění staré zákonitosti a v případě tohoto piscivorního teropoda to platí nejméně dvojnásob. Nizar Ibrahim, marocký paleontolog z Univerzity v Detroitu, a jeho kolegové vypracovali studii zabývající se velmi zvláštní morfologií ocasních obratlů fosilie druhu Spinosaurus aegyptiacus ze svrchní křídy Maroka. Obratlové výběžky totiž byly u toho druhu patrně velmi prodloužené po celé délce ocasu a tvořily strukturu podobnou té, kterou měl tento teropod na hřbetě.

Objev podobného rázu skutečně překvapivým, přestože určitá struktura podobná ploutevního lemu byla u tohoto druhu předpokládána. Tento ploutevní lem byl ovšem vyztužen kostí, čímž se odlišuje od veškerých ostatních obratlovců (Vertebrata), vlastně představuje jediný ploutevní kostí vyztužený lem mezi neptačími dinosaury vůbec.

Jeho stavba byla gracilní a se sklonem obratlů směrem ke konci ocasu, tvořily tak velice účinný nástroj k plavání, který se dokázal velmi dobře a rychle pohybovat ze strany na stranu. Robotické simulace ukázaly jednoduchý, ale velice účinný pohyb, který dokázal i toho zhruba 7 až 9 tun vážícího živočicha pohánět ve vodě tak, že tento pohyb byl pro něj i hlediska energetické náročnosti výhodný.

Autorům studie se také podařilo rekonstruovat podobu svalstva, které ocas ovládalo a to všech částech kaudální části těla. Patří to k jednomu z nejúžasnějších objevů v novodobé historii tohoto živočicha, například poměrně velký byl sval musculus caudofemoralis, který by indikoval poměrně rychlého živočicha u jiné stavby těla (platí to kupříkladu pro rod Carnotaurus), ovšem zde se přeměnil na nástroj vhodný pro plavání.

Srovnání s jinými neptačími dinosaury, krokodýly a moderními druhy ocasatých obojživelníků (Urodela) prvotní závěry potvrdil a analýzy pomocí robotiky a počítače je podpořily, Spinosaurus a to přesněji jeho ocas dokázali zaplnit mezeru ve znalostech anatomie tohoto druhu potřebných k téměř plně vodnímu stylu života. Tímto nálezem se potvrzuje, že tento teropod byl kvadrupední, semiakvatický až akvatický a poměrně specializovaný predátor, který se ve vodě cítil doma více než na souši. Svými tělesnými adaptacemi se k tomuto životnímu stylu dokázal přizpůsobit skvěle.

Podle Ibrahima dokonce padá i dosud obecně příjmaná teorie o lovu tohoto živočicha - demonstrovala se na postoji, kdy spinosaurus čekal v mělké vodě na kořist, kterou popadl pomocí předních končetin a těmi s pomocí čelistí ji také usmrtil. Dle jeho slov je více pravděpodobné, že lovil téměř výhradně ve vodě a to veškeré přiměřeně velké obratlovce.

Obrovský semiakvatický megalosauroid ze severní Afriky si své prvenství zaslouží, když už patrně není dosud největším známým teropodem a tím pádem i suchozemským dravým živočichem. Víme ovšem, že se u něj poprvé vyvinuly adaptace pro skutečně převážně vodní způsob života, který praktikoval po dobu jeho existence.

Svými evolučními adaptacemi v podobě hřbetních a ocasních výběžků předběhl svou dobu - dnešní druhy obojživelníků s kožnatou obdobou těchto struktur nebo bazilišek zelený (Basiliscus plumifrons) jsou v evolučních závodech o přinejmenším 93 milionů let pozadu. Otevřenou otázkou nyní zůstává, jak tento živočich přečkal, pokud se tomu tak skutečně stalo, rapidní změny v geologickém věku turon, a jak mu tyto adaptace v přečkání mohly pomoci.

Z nového vzhledu spinosaura se také ze dne na den stala internetová senzace a weby, nadšenci i laická veřejnost se předhání ve vytvoření lepších vtipných koláží, memů a kreslených grotesek, které "nové" spinosaury obratle zmiňují. Některé jsou skutečně povedené a trefné především v tom, že vzhled tohoto predátora se v posledních letech změnil tak, jak by nikdo nepředpokládal a už vůbec ne v takové rychlosti. Uvidíme tedy, co nám další léta a kompletnější fosilie přinesou.

Naštěstí pro moderní paleontologii, vědecký svět i lacikou veřejnost jsou dnes neptačí i ptačí dinosauři (Dinosauria) vnímáni jako evolučně velmi úspěšná, dynamická a agilní skupina obratlovců, kteří prosperují po dobu více než 235 milionů let na všech kontinentech. Většina z nás patrně ví, že přes některé výjimky byli po většinu svého času neptačí dinosauři považováni za tupé a nepřizpůsobivé tvory a do spojitosti s ptáky (Aves) se tato skupina uváděla pouze ve vzdáleném příbuzenském svazku. Až na Richarda Owena, Thomase Henryho Huxleye a některé další viktoriánské vědce se k názoru, že ptáci jsou evoluční potomci neptačích dinosaurů vrátila věda až na konci 60. let při vypuknutí "dinosauří renesance" a názorech Johna Ostroma při popisu rodu Deinonychus. Dnes víme, že ptáci jsou nesporně zástupci další vývojové linie dinosaurů a z tohoto hlediska už jsou dnes vědeckou majoritou považováni za žijící zástupce tohoto kladu, ačkoliv menší část paleontologů jako Alan Feduccia s tímto názorem nesouhlasí. Tento příspěvek je věnován studii, na které se podílelo poměrně velké množství odborníků zabývajících se evolucí neptačích dinosaurů a také jejich tělesnými proporcemi během tohoto vývoje,. V tomto případě se zaměřila na vývoj mozku u neptačích i ptačích dinosaurů.

Svrchnojurský teropod s iridiscenčními pery, anchiornitid (Anchiornithidae) druhu Caihong juji, patří mezi druhy, u kterých byl pravděpodobně mozek a jejich inteligence vyšší než u sauropodů (Sauropoda) nebo většiny jiných teropodů (Theropoda). Jako takový ale nemusel být vývoj kognitivných mozkových funkcí podmíněn pouze u teropodů a mezi neptačími dinosaury více rozšířen, jeho výrazné projevy byly ale vázány především na evoluční linii vedoucí k ptákům, ke které Caihong také patrně náležel. Kredit: převzato z webu Sci-News

Neptačí dinosauři představují extrémy živočišného světa v bezpočtu kategorií, kde představují největší suchozemské dravé i herbivorní obratlovce, nejvyšší živočichy vůbec, terestrické organismy s největšími orgány nebo jednotlivými částmi těla a také jedny z nejúspěšnějších vývojových linií obratlovců vůbec. Těchto nepopiratelných kvalit, přestože zdaleka ne ve stejném rozsahu, jak je známe dnes, si byli vědomi už autoři a věhlasní paleontologové nebo biologové od konce 19. století. Některé jejich kvality ovšem nebyly pochopeny, většinou vinou tehdejších technologií nebo zpátečnického postoje k dinosaurům jako takovým, a proto jim byla například přisuzována dvě mozková centra jednoduše kvůli obrovské velikosti jejich těl (v tomto případě šlo modelové případy na rodech Brachiosaurus nebo Stegosaurus) a relativně malé velikosti mozku v lebce. Dnes víme, že žádný neptačí dinosaurus tzv. druhý mozek nevlastnil a v případě zmíněných rodů šlo o glykogenové tělísko jako u dnešních ptáků.

Konzervativní představy o neptačích dinosaurech z první poloviny minulého století naštěstí nepřetrvaly a dnes víme, že tito živočichové dokázali alespoň v případě většiny, mimo obrovitých, obrněných nebo jinak "výstředně" stavěných herbivorů a omnivorů, být rychlí kvůli aktivnímu metabolismu a nervovému systému. Všechny druhy, opět až na některé výjimky, měly rychlé reflexy a patrně dobře rozvinutý mozek, přestože se na akademické úrovni o inteligenci zástupců tohoto kladu stále debatuje. Rozhodujícím argumentem už ale není ani tak velikost samotného mozku jako jeho zvrásnění, které se ovšem ve fosilním záznamu může zachovat opravdu velmi vzácně.

Ve studii představené v tomto příspěvku, na které se podílelo 37 autorů z celého světa a byli mezi nimi i autority jako Daniel Ksepka, Paul Sereno nebo Lawrence Witmer, se paleontologové zaměřili na porovnávání velikosti, tvaru a vývoje mozku v rámci evoluční linie vedoucí od neptačích teropodů k těm ptačím. Výzkum se týkal také nejen teropodů (Theropoda), značně bazálních druhů ptáků, jako byl Archaeopteryx litographica, ale zcela moderních zástupců jako byla alka velká (Pinguinus impennis), moa (Dinornithiformes) nebo holubi (Columbidae).

K výzkumu mozkoven a tedy přibližné velikosti mozku u referovaných taxonů byly přirozeně použity zobrazovací techniky jako CT skeny a také přibližné odhady velikosti a tvaru orgánu na základě dat získaných z fosilií. V tomto ohledu jsme ještě stále limitováni zachováním fosilií, ale pro výzkum neměla tato překážka významný dopad. Na základě srovnání skenů mozku se pak vědecká skupina zaměřila na výzkum alometrie během evoluce referovaných taxonů.

Studie na úvod přichází se zajímavým zhodnocením kapacity mozkoven dinosaurů, ptačích i neptačích, těsně před koncem křídy a velkým vymíráním na jejím konci. Autoři poznamenávají, že oba klady, navzdory tomu, že tímto stylem jsou neptačí dinosauři klad parafyletický, měly v tuto dobu podobnou relativní velikost mozku a to patrně vzhledem k jejich tělu. Naznačuje to, že obě skupiny, přinejmenším neptačí dinosauři, nebyli k vývoji větší mozkové kůry podněcováni konkurencí od jiných skupin a pouze v případě ptáků mohlo jít o vzájemné sdílení nik s některými druhy ptakoještěrů (Pterosauria).

Tímto se ovšem nedá říct, že by neptačí druhy dinosaurů nebyly podněcovány k vývoji velkého mozku a vyvinuté nervové soustavy (stačí uvést čeledi Dromaeosauridae a Troodontidae), pouze to, že vývoj většího mozku nebyl podnícen konkurencí v rámci jiné skupiny suchozemských obratlovců. Do tohoto detailu znění studie ovšem nezachází, jde pouze o přípomínku.

Po vymírání na rozhraní křídy a paleogénu se ale rapidním tempem změnil poměr velikosti těla a mozku u ptáků, autoři uvádějí, že patrně šlo o důsledky evoluční radiace pro zaplnění míst po vyhynulých druzích ze svrchní křídy. Podle již zmíněného Daniela Ksepky, hlavního autora studie z Bruceova muzea v Connecticutu, se jako překvapivý ukázal vývoj poměrně malých velikostí jako hlavní faktor evoluce ptáků s velkým mozkem. Dále uvádí, že množství evolučně úspěšných čeledí se změnšilo úměrně se zvětšením jejich mozku, který ale sám osobě byl velikostně podobný jejich předkům o větší tělesné velikosti.

Dobrým příkladem tohoto příměru, který je ve studii uveden také, se opírá o současné ptáky emu (Dromaius sp.) a již zmíněné holuby ve srovnání s teropodními dinosaury. Srovnání mozků, jejich velikosti, u obou skupin předložilo, že jejich velikost by u dinosaurů stejné velikosti těla byla stejná nebo přinejmenším velmi podobná. Naopak se zdá, že některé druhy jako zmíněný moa měly mozky menší, než dinosauři stejné velikosti, což paleontology překvapilo. Vývoj velikosti mozku u neptačích i ptačích dinosaurů tedy patrně nesl ve většině případů výše zmíněnou charakteristiku, ale existovaly a stále existují určité výjimky.

Autoři za ně označují moderní papoušky (Psittaciformes) a krkavcovité (Corvidae), coby nejinteligentnější ptáky vůbec a jedny z nejinteligentnějších současných živočichů. Víme, že tito ptáci mají abstraktní myšlení, dokáží se naučit řeč, existuje u nich velmi rozvinuté kognitivní schopnosti a celkově se podle posledních výzkumů jejich inteligence dá srovnat s tou, kterou vlastní pouze vyšší primáti (Primates). Jak autoři uvádějí, tyto druhy jsou cosi jako hominini (Homininae) ve světě ptactva, protože si vyvinuli opravdu velký a vyvinutý mozek se vzrůstajícími tělesnými rozměry. Právě z tohoto důvodu vybočují. Vědci také vtipně poznamenali, že se rčení "ptačí mozek" stává spíše komplimentem než urážkou.

V dalším bodě studie pokračuje zcela logickou argumentací - mozky "vyspělých" maniraptorů (Maniraptora) a "primitivních" ptáků (Avialae), tedy vývojových větví mezi ptáky a jejich neptačími předky, jsou podobné do té míry, že s jistotou není poznat, kdy se začala morfologie mozku měnit.

Studie přináší tedy poměrně zajímavý pohled na vývoj mozku u neptačích dinosaurů a jejich přímých evolučních potomků. Vedle toho navíc opět dokazuje, že předci ptáků jsou dinosauři a pro jakoukoliv jinou teorii chybí prokazatelné důkazy (kupříkladu pro teorii o vývoji ptactva z nedinosauřích archosaurů (Archosauria)), a také vypořádání se ptáků s velkým vymíráním na konci druhohorní éry.