V paleontologii teropodních dinosaurů (Theropoda), patrně díky specifické tělesné stavbě a také obrovské rozmanitosti, existují v populární kultuře jisté taxony tohoto kladu, které by se daly označit za referenční. Ve vlně poznání neptačích dinosaurů prostřednictvím knih, seriálů a filmů jako je Jurský park v 90. letech minulého století prosluli, ne náhodou, právě protagonisté kupříkladu posledního jmenovaného snímku. Mezi nimi to byl především mongolský predátor druhu Velociraptor mongoliensis, jehož větší verze v podobě proslulých "raptorů" se zde objevila a to především ke konci filmu, kde byli vyobrazeni jako velmi inteligentní a mrštní dravci odrážející skutečnou podobu a evoluční rozmach neptačích dinosaurů (Dinosauria). Ačkoliv o jejich inteligenci můžeme polemizovat, tak je nesporné, že šlo o aktivní dravé teropody s množstvím skvěle vyvinutých loveckých vlastností, ovšem žádný z nich se, alespoň ne prokazatelně z kosterních nálezů, vyskytoval v současné Montaně, kde na začátku snímku paleontologická skupina Alana Granta odkryla fosilii tohoto druhu ve svrchnokřídových uloženinách u nádrže Fort Peck. Původně vedlo Michaela Crichtona k vytvoření "zvětšených" raptorů patrně zařazení druhu Deinonychus antirrhopus do rodu Velociraptor, tradované v době psaní románu, ovšem do okruhu podezřelých na filmové "raptory" byly vedle fiktivních druhů (vytvořeného Thaumatoraptor nublarensis) i další více či méně známé druhy - Achillobator giganticus, Utahraptor ostrommaysorum a nově také Dakotaraptor steini. Faktem ale zůstává, že nově nalezený dromeosaurid (Dromaeosauridae) je tomu filmovému podobný ze všech druhů nejvíc, vyjma své velikosti. Oproti němu vlastní i cosi, co paleontologičtí nadšenci považovali za nekorentní zpodobnění dromeosaurida, peří.

Velikostní porovnání, fosilní holotyp a samotná rekonstrukce nově popsané druhu severoamerického dromeosaurida ze samotného konce křídové periody, taxonu Dineobellator notohesperus. Jeho vzezření bylo patrně velmi podobné filmovým velociraptorům a má s nimi společného množství dalších skutečností, přestože je důležitý především z důvodu prokázané přítomnosti pernatého pokryvu těla. Kredit: Nobu Tamura, převzato z jeho blogu

Počátek tisíciletí byl stejně jako konec toho předchozího vystaven spekulacím, zda se vlastně vůbec neptačí dinosauři dožili konce křídové periody a jejich vymírání nebylo postupným procesem probíhajícím po dokonce desítky milionů let. Tyto gradualistické názory se ovšem opíraly především o bohatost ekosystémů neptačích dinosaurů několik milionů let před dopadem asteroidu Chicxulub, jakou souvrství Nemegt a Horshoe Canyon, zatímco v souvrstvích datovaných do doby dopadu, jako Hell Creek nebo Tremp, byl znatelný úbytek biodiverzity této skupiny. Za příklad postupně upadajícího se rozmachu byl dáván i "zánik" některých skupin těsně před koncem křídy - klady jako Sauropoda, Dromeosauridae nebo Lambeosaurinae ve fosilním záznamu v posledních milionech let křídy z velké části chyběly a byly pokládány za vymírající. Veškeré tyto aspekty úbytku biodiverzity neptačích dinosaurů na konci křídy jsou ale nepřesvědčivé a to kvůli špatným srovnávacím technikám, nedostatku dobře prozkoumaných lokalit na celém světě a především nekompletnímu fosilnímu záznamu.

Dnes víme, že u této skupiny k postupnému úbytku biodiverzity na konci křídy nedocházelo a na blogu to také bylo prezentováno prostřednictvím projektu Poslední souvrství. Také máme doklady o tom, že některé druhy neptačích dinosaurů náraz asteroidu přímo přežily a množství z nich se ho dožilo na celém světě v obrovském množství lokalit a velkém počtu druhů. Z těch druhů, které měly naději na přežití několika desítek nebo stovek let po dopadu byli především drobnější zástupci kladu, kupříkladu thescelosauridi (Thescelosauridae), troodontidi (Troodontidae) a také dromeosauridi. Jejich výhodou byla, vedle velikosti, také tělesná klimatizace prostřednictvím pernatého integumentu, který u posledních dvou skupin přešel ve skutečné peří. A nového prokazatelně opeřeného zástupce z konce křídy hlásí Nové Mexiko.

Ze Severní Ameriky nejsou fosilie opeřených neptačích dinosaurů zdaleka tak časté jako na opačném konci světa, v pevninské Číně i jinde v Asii, ale přesto už odtud známe několik druhů s opeřením prokazatelným z fosilií. Jde ovšem o otisky či jiné doklady o přítomnosti per, jako je to v případě obrovského druhu Dakotaraptor steini nebo ichnorodu Fulicopus lyellii představujícího sedícího opeřeného teropoda, a skutečné opeření je zachováno zřídka kdy, podařilo se prokázat u druhu Apatoraptor pennatus, Ornithomimus edmontonicus a možná také druhu Chirostenotes pergracilis. K opeřeným dinosaurům ze severoamerického kontinentu přibyl ovšem velmi zajímavý dravý dinosaurus - jde o druh Dinoebellator notohesperus.

Zvláštní druhové jméno tohoto živočicha, znamenající v překladu "bojovník kmene Diné (Navahů) z jihozápadu", odráží nejen místo jeho nálezu, ale také možnou behaviorální úlohu v ekosystémech svrchnokřídového souvrství Ojo Alamo. Podle autorů popisné studie, paleontologického tria Steven Jasinki z Pennova departmentu Země a enviromentálních věd při School of Art and Sciences, Robert Sullivan jako kurátor Paleontologických a geologických sbírek při pennsylvánském Státním muzeu a známého odborníka Petera Dodsona, šlo malého agilního predátora dlouhého zhruba 2,5 až 3 metry a vážícího mezi 25 a 40 kilogramy. Vysoký byl v kyčlích zhruba 1 metr. Velikostně se ke svým filmovým protějškům pomalu blížil. K tomu ovšem níže.

Dle jejich interpretace šlo o dravce plnícího niky menších dravců ve stínu větších predátorů - oblasti Ojo Alamo a pánve San Juan, kde byly fosilie nalezeny, to byl především druh Tyrannosaurus rex a možná také jeho starší a zatím ještě nepopsaný příbuzný (potenciální taxon Alamotyrannus brinkmani či "Tyrannosaurus vannus"). Patrně šlo o větší obdobu severněji žijícího rodu Acheroraptor, ale proti němu oplývá řadou charakteristik oproti dalším druhům unikátních. Objev tohoto druhu je proto velmi důležitý, protože potvrzuje představu paleontologické veřejnosti o relativně odlišném složení fauny na jihu Spojených států a bývalé Laramidie.

Fosilie z části souvrství Ojo Alamo známé jako Naashoibito Member (používán je také výraz "Alamo Wash Fauna") představují faunu neptačích dinosaurů, která nese určité shodné prvky s fosiliemi v oblasti Montany, obou státu Dakoty nebo některých kanadských provincií, jako ceratopsidních triceratopsinů (Triceratopsini), saltasauridních sauropodů (Saltasauridae) nebo oviraptorosaurů (Oviraptorosauria), ale v obměněné podobě. K dříve popsaných rodům Ojoceratops, Glyptodontopelta nebo Kritosaurus tedy Dineobellator náleží a kvůli znakům i paleogeografii, které jsou u něj důležitým předmětem výzkumu.

Jak už to u amerických teropodů bývá, jeho fosilie byly nashromážděny už dříve a to konkrétně právě Robertem Sullivanem a Stevem Jasinskim v roce 2008 na jednom z pozemků vlády Spojených států. Naštěstí k tomu měl paleontologický tým povolení a jeho fosilie mohly být vyzvednuty, spolupracovali ještě s paleontologem Jamesem Nikasem. O rok později už jen Sullivan a Jasinski provedli další průzkum lokality a vyzvedli další elementy kostry, Jasinski také provedl ještě další dva výzkumy v letech 2015 a 2016, kde byly vyzvednuty všechny fragmenty. Při popisné studii také uvedl, že jeho další kroky půjdou na tuto lokalitu ještě v blízké budoucnost, ale dozajista jen pokud to současná světová situace dovolí.

Už v roce 2011, při první zmínce o fosiliích tohoto druhu ve vědecké literatuře, byl tento druh odlišen od jiných dromeosauridních teropodů severoamerického jihozápadu a na základě některých anatomických znaků, které jsou dokonce i mezi jeho nejbližšími příbuznými unikátní. Při popisu jej autoři zařadili jako druh podčeledi Velociraptorinae a jeho blízkými příbuznými byli již zmínění velociraptoři a acheroraptoři, ale také rody Linheraptor a Tsaagan. Patřil tím mezi středně velké až velké velociraptoriny.

Podle popisné studie a její interpretaci systematiky této podčeledi navíc stojí evolučně mezi velociraptory a acheroraptory a posledními jmenovanými rody. Naznačovalo by to, že evoluční linie severoamerických velociraptorinů nebyly stejné a předkové rodů z Laramidie pronikající od Aljašky do Mexika byly výsledky dvou (nebo možná i více) evoluční proudů přemisťujících se z Asie do těchto oblastí přes někdejší Beringii/pevninský most na Beringově úžině. K podobným závěrům ovšem musíme přistupovat rezervovaně a čekat na další studium fylogenezí a systematiky této podčeledi nebo celé čeledi dromeosauridů.

Je ovšem zajímavé, že se podařilo popsat konkrétní druh čeledi mrštných, ptákům podobných dravců z jižní části Severní Ameriky z této doby - většina dokladů o jejich výskytu v této oblasti ve stejnou dobu sestává z nekompletních fosilních jedinců blíže nedeterminovaných. K tomuto závěru se přiklání i hlavní autor studie, zmíněný Steven Jasinski.

Za diagnostické znaky autoři popisné studie označují specifické znaky na předních a zadních končetinách, konkrétně jejich větší pohyblivost v ohýbání jednotlivých kloubů oproti jiným dromeosauridům. Také měl pevnější zápěstí a proporčně větší drápy na předních končetinách, což poukazuje na využívání předních končetin více než u ostatních druhů dromeosauridů. Autoři uvedli, že pomocí těchto adaptací dokázal účinněji chytat drobnou kořist jako ještěry (Lepidosauria), hojné savce (Mammalia) nebo velký hmyz (Insecta) a mláďata jiných druhů dinosaurů, zadními končetinami potom větší kořist a to zvláště při lovu ve smečce.

Holotyp SMP VP-2430 tak vykazuje kosterní patologie, následky po úrazech, nemocech nebo vrozených vadách, a jsou jimi poškození drápu na pravé přední končetině a zlomené žebro. Druhý jmenovaný případech živočicha postihl delší dobu před jeho smrtí, zatímco první jmenovaný patrně krátce před ní, narozdíl od druhého nevykazuje známky hojení. V popisné studii je připuštěno, že tato zranění mohla být způsobena jiným zástupcem tohoto druhu, ale dosud to nelze potvrdit. Rozložení ekosystémů na jihozápadě USA ještě není zdaleka uzavřenou záležitostí, a přestože není jasné zda se vyskytoval Dineobellator i v mladších vrstvách (datace tohoto druhu je na zhruba 67 milionů let), tak určitě koexistoval s dalšími menšími dravci

Neobvyklá je také zvýšená hybnost základny ocasu, obratle zde byly stavěny tak, že při běhu ocas nápadně připomínal současného geparda (Acionyx jubatus). Zatímco základna ocas rozvolnila, tak sám zbytek zůstával napnutý a lépe manévrovatelný než u jiných teropodů, kde ocasu byl většinou buď z velké části toporný (klad Tetanurae) nebo spíše velmi pohyblivý (nadčeleď Coelophysoidea, klad Neoceratosauria a většina starších taxonů). Nenese také známky po zkostnatělých tyčinkových útvarech, které nacházíme právě u dromeosauridů poměrně hojně, zpevňujících ocas. Jak autoři popisné studie uvedli, tato zvláštní morfologie mohla mít spojitost s obýváním více otevřených stanovišť nebo jejich preferencí při lovu.

Poslední zajímavou a vědecky důležitou skutečností na rodu Dineobellator je přítomnost pernatého pokryvu těla - na předloktí se dala nalézt řada otvorů a někteří z nás vědí, že jde o tzv. ulnární papily. V překladu to znamená, že jde o otvory, ve kterých jsou během života uchycena pera na předních končetinách a a nalézáme je u teropodů (jak vyhynulých, tak současných druhů). Není to sice přímé prokázání pernatého integumentu na těle živočicha, ale tímto způsobem se podařilo peří potvrdit i u zmíněných velociraptora a dakotaraptora.

Ve světle nových objevů je peří u tohoto druhu důležité také z paleogeografického hlediska - vyskytoval v teplejším klimatu více na jihu, a přesto se mohl "pyšnit" pernatým hávem. Z hlediska fylogenezí také výskyt per u velociraptorinů zpřesňuje a upravuje. Dá se také předpokládat, přestože to studie přímo neuvádí, že morfologicky bylo toto peří podobné rodu Velociraptor.

Právě tomuto rodu, přesněji jeho filmovému zpodobnění, má nově popsaný predátor nejblíže. Sami autoři studie sice odporují názoru, že by Dineobellator byl podobným monstrem jako z "Jurských" filmů, ale musíme uznat, že s filmovými "raptory" toho má nejvíce společného - místo nálezu (myšleno Spojené státy celkově), dataci, dravost a skvělé lovecké adaptace a velikostně je mu velmi blízko. Má také něco navíc a tím je peří. Uvidíme proto, jak další výzkumy v oblasti nálezu pokročí, a co více nám o něm prozradí.

Fauna svrchní části proterozoika je i dnes stále neznámou z větší části, ačkoliv se podobu její fauny, flóry i dalších organismů daří rekonstruovat pomocí nových nálezů, způsobů výzkumu i celkově jiným pohledem na svět existující před první skutečně velkou evoluční radiací vyšších forem života. Narozdíl od původních objevů primitivních forem pokročilejších organismů v průběhu 60. let 19. století, kdy je paleontologické špičky považovaly za přítomnosti fosilizovaných bublin plynu unikajícího z mořského dna a nikoli otisk formy života už v době předkambrické, dnes máme širší povědomí o tomto poměrně zajímavém a také záhadném období evoluce života na Zemi a každým rokem se objeví přinejmenším jedna nová informace, která náš pohled na tuto vývojové období zpřesňuje. Ačkoliv existují předpoklady o výskytu primitivních forem pokročilejších bezobratlých živočichů, jako měkkýšů (Mollusca), členovců (Arthropoda) a některých dalších v pozdějším kambrium cosi jako "úrodní podhoubí" poskytujících forem, tak skutečné důkazy o těchto organismech jsou poměrně nezřetelné. Na území Austrálie, kde byli také poprvé široce objeveni zástupci ediakarské fauny, došlo v posledních týdnech k objevu dalšího druhu živočicha, který by mohl o evoluci organismů na konci proterozoika vnést více světla. Jde o druh nazvaný Ikaria wariootia.

Larvě podobný vzhled druhu Ikaria wariootia neodráží jeho důležitost pro chápání evolučních vazeb primitivních druhů kladu Bilateria, v češtině spíše známého jako kmen trojlistých (Triblastica), protože ukazuje jednu ze vzácných forem ediakarské fauny zařaditelných ke konkrétnímu kmeni živočichů bez větších nejasností. Jako množství dalších tehdejších organismů šlo o druh pohybující se na mořském dně a sbírající živiny ze substrátu nebo porostu mořských řas. Kredit: Sohail Vasif, převzato z webu 100+1 - Zahraniční zajímavost

Známky po pohybu původních předků všech dnešních mnohobuněčných vyšších živočichů, tedy tzv. trojlistých neboli kladu Bilateria, fosilie kladou až do období velmi vzdálené minulosti a to i na odborníky na vyhynulé organismy, protože první případné doklady o ancestrálních taxonech pro dnešní druhy sahají až do doby spodního ediakaru před 600 až 580 miliony let. Představují některé podmořské úkryty, případné fosilní zbytky (ovšem mnohdy špatně interpretované) a nebo zárodky organismů, které by se do jisté míry daly považovat za primitivní trojlisté organismy, ale nemáme u nich jistotu. Ani u zástupců proslulé ediakarské fauny nemáme jistotu o tom, zda se jednalo o zástupce kmene/kladu, do kterého patří všichni vyšší bezobratlí a obratlovci (Vertebrata) a různé intepretace i zachování jednotlivých exemplářů výzkum neulehčuje. Zdá se, ale že kmen Proarticulata, kam patří třeba i známé rody Spriggina a Dickinsonia, a několik dalších taxonů jako Kimberella by mohly patřit k primitivních zástupcům trojlistých, ovšem u nově nalezeného organismu vědci mají jistotu.

U mnohých proterozoických, nebo chcete-li prekambrických, organismů je také nepříliš jasná bilaterální symetrie, což je odvozený znak právě trojlistých. Pro zjednodušení - jde o charakteristiku, která organismu propůjčuje znaky trávící trubice s ústním otvorem na jednom a řitním otvorem na druhém konci, ty jsou společně spojeny trávící soustavou. Ačkoliv u některých parazitů jako tasemnic (Cestoda) tyto znaky druhotně zanikly, tak stále patří k základnímu vymezení pokročilých mnohobuněčných forem života. Patří také k základním poznávacím znakům, které jsou u primitivních mnohobuněčných posuzovány pro příslušnost právě k trojlistým.

Právě trávící soustava a oba tělní otvory spojené střevem byly také nepochybně rozpoznány u "nového" živočicha popsaného ke konci března, jde o jeden z nejdůležitějších objevů doby ediakarské fauny přinejmenším v posledních letech, a to navzdory faktu, že tento nově popsaný druh Ikaria wariootia dosahuje délky pouze okolo 2 až 7 milimetrů, tedy asi jako průměrné zrnko rýže.

I díky této specifikaci často zmiňované s tímto živočichem se dostal do sféry zájmu laické veřejnosti, faktem ovšem zůstává, že jde o mimořádně malého tvora (v porovnání s dalšími živočichy v této rubrice) ovšem s někdy výraznými stopami po pohybu na mořském dně. Dnes jsou tyto, mnohy zakřivené a klikaté, stopy sdruženy do ichnotaxonu Helminthoidichnites. Je vcelku jasné, že tímto pohybem se snažila získat potravu sestávající pravděpodobně z jednodušších organismů, detritu a substrátu, ale představuje také znak, který u prakticky většiny zachovaných ediakarských organismů chybí - pohyb.

Fosilní nory a práve zmíněné stopy na mořském dně už byly v dřívější době spekulovány jako pozůstatky po pohybu organismů se svalovinou schopnou účinného řízeného pohybu a nikoliv pouhému unášení mořskými proudy. Právě to bylo připisováno organismům bilaterálním/trojlistým, u kterých je vyvinuta svalovina pro samovolný pohyb nezávislý na okolním prostředí (ačkoliv i sdílejí i žahavci (Cnidaria) v některých výzkumech vyčleněni z kladu trojlistých). Tuto vlastnost nejenže většina stejně starých organismů nesdílela, ale je také překvapivé, že se konkrétní ichnotaxon podařilo ztotožnit s konkrétním druhem takto drobného organismu.

Scott Evans, vedoucí výzkumník a také autor studií o lokomočních úkonech jiných proterozoických organismů, se i v tomto případě zaměřil na výzkum oných stop po pohybu a přibližné podoby organismu, který je zanechal. Byl k tomu využit velmi specifický trojrozměrný laserový skener, který rekonstruoval stopu v nejmenších detailech a odkryl i přibližnou podobu vnějšího povrchu původce. Výzkum i objev to byl velmi překvapivý, na což autoři také ve studii poukazují, a my to můžeme potvrdit.

V tomto případě šlo o jemnou, slabě rýhovanou svalovinu pod povrchem těla organismu, která byla pohybem vtlačena do stěn drobné rýhy. Přiřazení k rodu Ikaria ovšem napomohla především velikost zanechané stopy - byly v ní zanechány asi 2 až 7 milimetrů dlouhé a 1 až 2,5 milimetru široké úseky, což rozměrům nově popsaného trojlistého odpovídalo. Objevují se v nich také segmenty ve tvaru písmene "V" a to naopak svědčí o pohybu pomocí tekutinou vyplněného těla jako u dnešních kroužkovců (Annelida) v rámci tzv. peristaltické lokomoce.

Známe také nory na mořském dně, kde tento živočich patrně žil nebo trávil chvíle, kdy nemusel příjmat potravu. Podle autorů studie jde o první případ podobného rázu, který byl dosud nalezen v takto starých horninách. Ačkoliv jsou známy nory ještě o 30 milionů let starší, z uruguayského souvrství Tacuarí, tak nenesou takovou míru složitosti a vyvstává tedy otázka, komu patřily. Rozumnou odpovědí je, že to dosud nevíme, ale v porovnání s norami rodu Ikaria je jasné, že šlo o evolučně primitivnějšího živočicha.

Tento druh vykazuje velmi jednoduchou stavbu těla, způsob příjmání potravy i celkový životní styl, je ale nesmírně důležitý. K pohybu využívá své tělo a navíc způsobem typickým pro pokročilejší formy trojlistých, vnější stavbou připomíná larvu hmyzu (Insecta) nebo červa a požírá zbytky na mořském dně. Je skutečně zvláštní, že prakticky stejného živočicha předpokládali evoluční biologové jako předka nebo blízkého příbuzného posledního společného předka kladu Bilateria, a to včetně velikosti.

Podobné jevy se v paleontologii dějí čas od času, ale něco obdobného by pro proterozoické fosilie nejspíš nikdo nečekal kvůli strohému fosilnímu záznamu. Ikaria je navíc zástupce kladu Nephrozoa, který spadá pod trojlisté a je jejich pokročilejší formou. Sama osobě tedy je patrně druhem majícím blízko k předkům všech bezobratlých i obratlovců a je skvělé, že se nám jeho fosilie dochovaly.

Už po delší dobu některé studie a fylogenetické analýzy předpokládají, že se nejstarší druhy moderních ptáků, či chcete-li ptačích dinosaurů (Aves), se začaly vyvíjet a objevovat už v pozdní rané křídě a jejich evoluce probíhala s nejmladšími druhy jejich evolučně méně výspělých příbuzných. Je také oprávněné se domívat, že už v tuto dobu se jejich vývojové linie rozdělily na současné podtřídy Palaeognathae a Neognathae, ačkoliv jisté skutečnosti by naznačovaly starší původ první zmíněné podtřídy, a společně se vyvíjely po boku jejich neptačích příbuzných všech tvarů a velikostí. Přesto ovšem existovaly ve svrchní křídě druhy primitivnějších ptáků, jako argentinský rod Patagopteryx, kteří úspěšně konkurovali prvním moderním ptákům a tvarem těla i chováním se jim pravděpodobně ve většině znaků podobali. Tato konkurence mohla do určité míry omezit evoluční rozvoj moderního ptactva, ovšem nastálá evoluční radiace po vymírání K-Pg ve formě objevení obrovského množství řádů, nadčeledí a čeledí ptáků ukazuje na jejich širší vývoj už před koncem křídového geologického útvaru. Strohé pozůstatky teď doplnila fosilie nového druhu ptáka, který má evolučně blízko k předkům kachen (Anatidae) a slepic (Phasianidae, resp. Gallus sp.) a do určité míry potvrzuje předpoklad o starším evolučním původu současných ptáků. Představuje se Asteriornis maastrichtensis.

Přibližná rekonstrukce druhu Asteriornis maastrichtensis, moderního ptáka majícího blízko k evolučním větvím současných vrubozobých (Anseriformes) a hrabavých (Galliformes) z nejsvrchnější křídy. Úžasné na této fosilii je, že představuje první neoddiskutovatelný doklad o vývoji moderních ptáků v posledních fázích křídové periody. Kredit: Phillip Krzeminski

Molekulární analýzy DNA u moderních druhů ptáků i jiných živočišných skupin odhalují některé údaje, jako odštěpení jednotlivých evolučních větví v rámci geologických útvarů a tedy jejich přibližné stáří, které zatím paleontologie nemůže prokázat nebo jsou případní fosilní zástupci známí z enigmatických či dubijních fosilií. Bylo by určitě zajímavé vidět, že vedle primitivních ptáků (kupříkladu klad Enantiornithes), neptačích dinosaurů jako masivních ankylosauridů (Ankylosauridae) a hadrosauridů (Hadrosauridae) nebo obrovských druhů ptakoještěrů (Pterosauria, převážně nadčeleď Azhdarchoidea) posedávaly moderní druhy ptáků jako plameňáci (Phoenicopteriformes), kolibříci (Trochilidae) nebo tučnáci (Sphenisciformes), ale fosilní záznam zatím nedokážu podobnou představu potvrdit. Ačkoliv známe fosilie některých sporných zástupců moderních ptáků ze svrchní křídy (kupříkladu Torotix clemensi, blíže nedeterminovaní potenciální zástupci hrabavých apod.), tak stále nám chybí o vývoji ptáků v této době podstatné informace.

Fosilní doklady o rané emergenci této skupiny jsou také limitovány na poměrně stejnorodé území většinou zahrnující oblast bývalé Laramidie, částečně také Jižní Ameriky, Antarktidy a na většině ostatních kontinentů nejsou jejich fosilie zastoupeny ve srovnatelném množství nebo dokonce chybí. "Nový" nález ze západní Evropy ovšem ukazuje, že celá podtřída Neognathae má patrně starší původ dovolující se jim šířit po dalších světových kontinentech z epicentra jejich vývoje a to ještě nejspíše dlouho před koncem křídové periody - zkamenělá kostra poměrně výstižně přezdívaná "Wonderchicken", tedy v překladu "zázračné kuře", totiž představuje zástupce evoluční linie odvozených ptáků, která není z Amerik, ale pochází z Evropy. Konkrétně se nově popsaný druh Asteriornis maastrichtensis vyskytoval mezi Nizozemskem a Belgií před přibližně 66,8 až 66,7 miliony let. Představuje doklad o důležitosti "starého kontinentu" v evolučním vývoji moderních druhů ptactva.

Vědecké pojmenování je odvozeno od řecké potoky titánů Astérie, která se dle autora Ovidia proměnila v křepelku, aby utekla před spojením s Diem a na základě této souvislosti byl zvolen rodový název. Druhový přídomek naopak odkazuje nejen k městu Maastricht v Nizozemí, kde byly fosilie nalezeny, ale také na souvrství Maastricht ve stejné oblasti a nepřímo i na geologický věk maastricht, v jehož nejsvrchnější fázi byly fosilie tohoto druhu nalezeny.

Fakt, že se tento druh vyskytoval v takto velmi přesně datované době v oblasti, kde ptačí fosilie podobného rázu dosud chyběly, je stejně překvapivý jako to, že veškeré známe fosilie byly nalezeny ve velmi malém bloku pískovce při holandsko-belgické hranici. Podle autorů popisné studie, které se zúčastnila i paleontologická kapacita Daniel P. Ksepka, byly rozměry onoho kusu horniny zhruba o velikosti balíčku karet. Přesto - hornina poskytla obrovské množství velmi důležitých informací, včetně přibližného systematického zařazení fosilie. To bylo patrně nejvíce překvapující.

K doplnění lze dodat, že fosilie jako taková byla samotná překvapující zjištění, které se v době, kdy do zpráv prosakují prakticky pouze informace o současném stavu s koronavirovou pandemií, dostalo i do některých masmédií. Jde totiž o nejstaršího plně prokazatelného moderního ptáka na severní polokouli a vůbec jde o dosud nejstaršího nalezeného moderního ptáka světa.

V malém pískovcovém bločku totiž byla zachována z velké části kompletní lebka a ta byla velmi mělko, zhruba pouze 1 milimetr, pod povrchem. Byla malá, ačkoliv ne srovnatelná s lebkou rodu Oculudentavis, ale přesto velmi malá a svědčí o živočichovi dlouhém pouze okolo 30 centimetrů a vážícího zhruba okolo 400 gramů. Byl tedy zhruba třikrát větší než průměrná křepelka (Coturnix coturnix), od které byl částečně odvozen jeho název.

Autoři popisné studie fosilii dokázali z horniny vyprostit až po rekonstrukci snímkováním, kterému blok podrobili. V dalších třech blocích paleontologové identifikovali ještě fosilie předních končetin (radius) a také zadních končetin a několika dalších kostí.

Morfologie lebky ukazuje, že Asteriornis měl zobák mírně zahnutý směrem k zemi a patrně šlo o omnivora pohybujícího se při mořském pobřeží a nepohrdajícího patrně ani zdechlinami vyvržené mořskými vlnami. Už od letmého pohledu ale, dle autorů studie, je lebka jasně ptačí a velmi podobná současným druhům ptáků, z anatomického hlediska kombinuje znaky podobné husám (Anserini) a bažantům (Phasianinae). I z tohoto důvodu je celý rod velmi důležitý, protože má z evolučního hlediska velmi blízko k poslednímu společnému předkovi kladu Galloanserae a dokazuje, že se vzájemně obě evoluční linie odštěpily již ve svrchní křídě.

S popisem tímto rodu ovšem také vyvstává otázka, zda nešlo o druh pozdní, zástupce vyskytujícího se po proběhlé evoluční radiaci předků brodivých a hrabavých již v dřívější době, a jeho anatomické znaky jsou plesiomorfismy zděděné od společného předka. Ačkoliv je pravděpodobně brzy na podobné hypotézy, je nepopiratelné, že jde zástupce kladu Pangalloanserae sdržujícího zatím tento taxon a taxon Galloanserae. Toto systematické zařazení, pokud je platné, je zároveň dokladem o evolučních vazbách na druhý zmíněný klad.

Jak uvedl i vedoucí autor studie, David Field z Departmentu přírodních věd v anglickém Cambridge, a jeho kolegové, tato lebka a další fosilní fragmenty rodu Asteriornis poskytují jedny z nejpodstatnějších informací o evoluci moderních ptáků za několik posledních desetiletí a to nejen kvůli jeho zařazení, ale také místě výskytu (paleogeografii) a ekologii. Tento živočich totiž částečně objasňuje nejen evoluční původ mderního ptactva, ale také, opět dle autorů, poskytuje pohled na živočicha, který se velmi vhodně hodil do konce křídové periody.

V popisné studii se objevuje také hypotéza, proč a jakým způsobem probíhal vývoj ptáků před dopadem asteroidu Chicxulub, a proč právě tyto druhy teplokrevných obratlovců přežily a jejich o něco větší neptačí bratranci nikoliv (samozřejmě hlouběji do kenozoika, samotný dopad neptačí dinosauři alespoň v některých případech přežili). Spadá tedy k dalším studiím, které některé kvality kladu Aves při vymírání K-Pg vyzdvihují, u rodu Asteriornis patrně dopomohla jeho nevybíravost, malá velikost a vyšší míra adaptability.

Vyplňuje tedy evoluční mezeru mezi moderními ptáky a jejich křídovými příbuznými a navíc v oblasti, kde o jejich vývoji zatím nemáme mnoho informací. Potvrzuje také biodiverzitu obratlovců v oblasti současné západní Evropy ještě v nejsvrchnější křídě, takže můžeme tuto oblast podrobit dalším výzkumům podobného rozsahu. Ptáci na "starém kontinentě" nás dozajista ještě překvapí.