Jednou z palčivých paleontologických a evolučně biologických problematik je proces přechodu svrchního proterozoika, ediakaru, a jeho ediakarské fauny do období spodního kambria na počátku prvohorní éry. Kvůli měkkému povrchu těla organismů, které z doby před počátkem fanerozoika známe, můžeme pouze odhadovat, jakou pozici měly ve svých ekosystémech a především, jaký je jejich příbuzenský vztah k současných i vyhynulým životním formám. Také není zcela jisté, zda zástupci této fauny skutečně vyhynuli na konci proterozoika, protože existují určité zprávy z mladších kambrických vrstev, které by mohly svědčit o jejich přežití (například sporné fosilie z 535 milionů let starých vrstev souvrství Kuanchuanpu v jižní Číně). Alespoň u části ediakarské fauny však můžeme s jistotou tvrdit, že jde o živočichy (Animalia), a to především u rodu Dickinsonia nebo jeho blízkých příbuzných, například rodu Yorgia. Jinými slovy, návaznost zvláštních proterozoických organismů na vývoj dalších forem života je poměrně komplexní a dodnes ne zcela vyjasněná záležitost, která dodnes prochází vývojem a upřesněním veškerých souvislostí. Výzkum se v současnosti více posunul vpřed a známe o dříve velice podivně vyhlížejících a těžko zařaditelných formách více informací. Pravděpodobný je v závěr, že alespoň v některých příkladech šlo o předky pozdějších životních forem jako například trilobitů (Trilobita) nebo měkkýšů (Mollusca), ale v dalších konkrétních závěrech se zainteresovaná vědecká veřejnost rozchází. Nicméně, další nové nálezy přibývají a jeden z nich, dle autorů jeho popisné studie, poskytuje údajně první konkrétní pohled na živočicha, jehož evoluční linie vede od ediakaru až ke skupinám v kambriu. O to zajímavější je, že pravděpodobně tento nový taxon zástupce evoluční linie vedoucí až k současným měkkýšům a dalším prvoústým (Protostomia), konkrétněji nejspíš i celému pokročilejšímu kladu Lophotrochozoa. Odpovídá tedy přibližně i rozpětí, do kterého některé molekulární analýzy kladou existenci posledního společného předka celého kladu.

Kalichovitý tvar drobného, dle měřítka okolo centimetru velkého, těla australského rodu Kimberella připomínal současné druhy mlžů (Bivalvia), ovšem můžeme vidět, že tento živočich neměl kalcifikovanou vnější schránku jako tito bezobratlí. Vývojově je tedy záhadný a enigmatický, ichnofosilie ze stejných oblastí jako pocházejí objevy tohoto rodu ovšem ukazují na možnou přítomnost raduly, ústního ústrojí měkkýšů, což tento způsob zařazení podporuje. Nově objevený zástupce z Namibie by ale mohl být evolučně měkkýšům ještě bližší. Kredit: Alganov, převzato z Wikipedie 

Ediakarské období a ediakarská fauna pletou hlavy odborníků již od doby, kdy se objevili první zmínky o objevech životních forem nad tzv. hranicí života či “primordial strata”, tedy spodní hranicí kambrického geologického útvaru, nad kterou tehdejší paleontologické i geologická veřejnost kladla vznik a vývoj prvních životních forem, trilobitů a červů nalezených v horninách mladších. Přes první objevy již v roce 1868 na Newfoundlandu byly určeny, následně v roce 1872, jako výrony plynu na mořském dně právě kvůli dogmatu, že život vznikl až v kambriu a jeho nález ve starších vrstvách je tedy nemožný. Pochopení došel tento názor až o téměř století později, protože přes další nálezy v Austrálii, Sovětském svazu a Namibii odmítala vědecká majorita tento fakt přijmout na základě některých podložených i nepodložených dohadů, v době počátku padesátých let s objevy podobných fosilií také ve Velké Británii a později opět Kanadě. V tu samou dobu začínají dohady o tom, do jaké skupiny vlastně tyto mnohdy podivné organismy patřily, protože, přes jejich rozeznání jako živých forem, skutečně připomínaly “pytle naplněné bahnem”, jak je často popisovali zájemci z populární kultury. Dodnes na tuto otázku nejsme schopno zcela uspokojivě odpovědět, ale, jak je patrné z úvodu, jsme poznání zařazení této fauny blíže a to navzdory poměrně širokému spektru možností, především u některých výše zmíněných konkrétních zástupců.

Nicméně, přes nálezy i prvních organismů s prokazatelnými znaky pozdějších skupin, jako rodu Ikaria wariootia, je procento druhů s přímou návazností na další klady a evoluční linie živočichů, rostlin nebo hub poměrně mizivé. Takzvané biomolekulrání hodiny ovšem ukazují, že již ve svrchním prekambriu pravděpodobně vznikají hlavní klady prvoústých i druhoústých (Deuterostomia) živočichů, ale dost možná v podobách jiných, než které bychom předpokládali.

Podobnou domněnku může nově potvrdit také organismus, který byl nalezen ve vrstvách svrchního proterozoika, resp. ediakaru, v oblasti jihovýchodní Namibie, kdysi autonomního území Namalaland, a podroben výzkumu vedeného paleontologem z edinburghské univerzity, A. J. Shorem, ve spolupráci s jeho kolegy a také paleontologem A. J. Žuravlem z Lomonosovy univerzity v Moskvě. Výsledkem jejich výzkumu byla popisná studie nového exempláře ediakarského živočicha, jehož stáří odpovídá dalším zástupcům ediakarské fauny z jiných oblastí světa, kombinující poměrně zvláštní morfologii těla.

Autoři studie tento živočišný druh znají, jako celá vědecká veřejnost, již delší dobu – jde o druh Namacalathus hermanastes popsaný roku 2000 z uloženin geologické skupiny Nama. Předmět jejich studie se týkal poněkud jiné problematiky a sice nově nalezeného exempláře téhož druhu, který byl ovšem ve výjimečném stupni zachování.

Nešlo o příliš vzhledově odlišný organismus od některých přibližně stejně starých druhů jako byly rody Charnia a Charniodiscus, nicméně byl menší o délce zhruba 3 centimetrů a poněkud složitěji stavěný. Na první pohled připomínal spíše ramenonožce (Brachiopoda), protože jeho tělo bylo vakovitým útvarem s čímsi jako stopkou z něj vycházející. Pravděpodobně tedy šlo o druh, který žil přisedle na mořském dně nebo v sedimentu pod ním.

Ramenonožci vycházejí ze stejného předka jako měkkýši nebo kroužkovci (Annelida), společně tvoří klad Spiralia, a tedy jejich předci v určitém časovém období sdíleli i stejnou morfologickou stavbu.

Fosilie, kterou autoři studie zkoumali, byla zachována skutečně velice dobře, a to především proto, že se zachovala v okolním sedimentu trojrozměrně. Její uchování také napomohl pravděpodobně fakt, že je mineralizována pyritem (síranem železnatým, známým minerálem připomínajícím zlato) a tedy se lépe mohly uchovat veškeré detaily včetně vnitřní anatomie a celkové stavby těla. Snímky celého živočicha byly pořízeny pomocí rentgenového snímkování, následně sestaveny do skutečné podoby a znaky na nich nalezené posouzeny z hlediska srovnávací anatomie.

Namacalathus a konkrétně tato fosilie představují velice dobré detaily vnitřní struktury některých prekambrických organismů. Jejich studium a srovnání s fosiliemi podobného stupně zachování z kambria pak přineslo další, velice důležitý údaj, protože odpovídají zkamenělým živočichům z příbuzenstva kladu Lophophorata, což jsou společný předci ramenonožců a také mechovek (Bryozoa).

Pokud je toto zařazení autory správné, potom před námi leží živočich, který je evolučně blízký společnému předku obou zmíněných řádů a také je tedy i za evolučním mezníkem pro klady Lophotrochozoa a Spiralia. Jinými slovy, pokud se tato forma nachází již ve vrstvách svrchního proterozoika, ediakaru, potom je oprávněné se domnívat, že ve stejně starých horninách můžeme najít také pravděpodobně předky výše zmíněných hlavonožců, kroužkovců i dalších skupin.

Ediakarská fosilie rodu Namacalathus, pokud jsou závěry autorů správné, může potvrdit, že odhady a biologické propočty v minulých letech byly správnými, protože by šlo o zástupce skupiny organismů, jejíž nezpochybnitelné fosilie zatím ze stejných hornin neznáme. Ukazuje, že evoluční radiace přeživších skupin mohla proběhnout vedle evoluční radiace druhů proterozoických a dává nám hodnotné informace o celkovém vývoji před kambrickou explozí.

Údaje, jež byly ve studii publikovány, musejí být dozajista ještě potvrzeny dalším výzkumem, nicméně jsou potřebným vodítkem k dalšímu postupu při sledování evoluce forem ve svrchním proterozoiku a i hledání příčiny zmizení ediakarské fauny z fosilního záznamu na jeho konci

Přírodní selekce a vývoj jako takový dávají šanci povětšinou přežít změnám nejlépe se přizpůsobujícím jedincům, čeledím a skupinám, což zformuloval již Charles Darwin v době vydání O původu druhů, do kterého své myšlenky přenesl. Především ve druhé polovině 19. století a první polovině 20. století byly ovšem jeho názory zneužity potřebami měnící se společnosti včetně zrodu velké většiny diktatur moderních historie jako tzv. právo silnějšího nebo umírněnější myšlenky sociálního darwinismu. Podle nich se měly udržet pouze druhy, v lidské podání jedinci nebo části společnosti, kteří aktivně svou silou zatlačovali jejich oponenty, nicméně sám Darwin poznamenal, že i nejsilnější druh může vyhynout za nátlaku jeho adaptabilnějšího příbuzného. A přes zneužití Darwinových myšlenek, jeho názor stále platí a sice, že více přizpůsobivé druhy přežívají déle a lépe díky svým adaptacím a anatomii. Nutno podotknout, že mnohdy se v praxi pojmy nejpřizpůsobivější a nejsilnější často překrývají, protože spolu souvisejí, ale je potřebné je odlišit. Mezi organismy jde totiž o různé způsoby, a u některých se zcela doslovně začínají vyvíjet už od kolébky - evolučně tyto organismy dospěly přírodní selekcí již v době embryonálního vývoje k přežití těch nejvíce aktivních a nejlépe se podmínkám dravého života uzpůsobujících jedinců. Jde o jev nitroděložního kanibalismu, kdy jsou zárodky některých živočichů vyvinuty již tak, že dokáží při větší síle a vyvinutosti pozřít své sourozence ještě v matčině děloze, čímž se zajistí vylíhnutí pouze těch jedinců se silnějším genetickým potenciálem odrážejícím například rychlejší vývoj zubů či schopnosti pohybu. Je neobyčejně rozšířený u žraloků (Selachii), u kterých se vyskytuje například u řádu obrounů (Lamniformes), ale známe ho také z fosilních nálezů jejich příbuzných chimér (Chimaeriformes), konkrétně karbonského druhu Delphyodontos dacriformes. A dle nového výzkumu amerických paleontologů a ichtyologů je pravděpodobné, že tento způsob výživy mláďat se objevil také u gigantického druhu Otodus megalodon, donedávna známého pod názvem Carcharocles nebo Carcharodon. Výsledky jejich výzkumu byly publikovány v magazínu Historical Biology.

Fosilní zuby jsou zdaleka převažujícím typem fosilií z druhu Otodus megalodon a jejich tvar a velikost zároveň ukazují, v jaké ontogenetické fázi se daný jedinec nacházel. Vedle zubů se objevilo několik konkrétních odhadů velikosti novorozených až mladých megalodonů, kteří rostli v chráněných zátokách a to vedle dalších druhů žraloků ze stejné doby – na tomto snímku jsou zuby mladých megalodonů promíchány s exempláři jeho příbuzného, druhu Otodus chubutensis. Kredit: Pimiento et. al., 2010; převzato z Wikipedie

O majestátních megalodonech není na tomto blogu pojednáváno poprvé, v nedávné historii se například objevil příspěvek ohledně odhadů jejich tělesné velikosti, a dozajista ne ani naposledy. Ve stručnosti jde o gigantické neogénní žraloky vyhynulé čeledi Otodontidae, jejichž evoluční předky lze nalézt již ve svrchní křídě, kteří se pravděpodobně vyvinuli v pozdním oligocénu nebo raném miocénu a dosáhli obrovských rozměrů v délce mnoha metrů a hmotnost v řádech desítek tun, dle recentních odhadů mezi 10,5 až 16,5 metry a až 60 tunami hmotnosti. Tvořili velice významnou část mořských ekosystémů a potravních řetězců v době pozdního kenozoika a patrně představovali také nejglobálněji rozšířené velké predátory své doby, směle konkurovali většině velkých dravých kytovců (Physeteroidea, Delphinoidea) a to poměrně úspěšně. Přes dosud nepotvrzené zvěsti o existenci současných obrovských žraloků, kteří by mohli být posledními populacemi tohoto druhu, mizí tito obři z fosilního záznamu v době spodního až svrchního pliocénu, geologickými věky zancl až piacenz, před zhruba 3,6 miliony let. Jejich fosilie dnes představují poměrně kusé a strohé pozůstatky, nejčastěji jde o obrovské zuby, případně mineralizovaná těla obratlů a koprolity. Přesto, poměrně dobře dnes známe paleobiologii i paleoekologii tohoto druhu prehistorického žraloka a každým rokem o něm získáváme více nových informací.

Na úvod nového roku 2021 nám také vědecká skupina, pod vedením známého odborníka na vyhynulé druhy mořských obratlovců Kenšu Šimady z Chicagské univerzity, představila další důležitý aspekt paleoekologie a také reprodukční biologie tohoto druhu. Přestože fosilie megalodonů nejsou zdaleka kompletní, i pomocí tohoto záznamu dokázali autoři zpracovat poměrně zajímavé a poněkud překvapující údaje ukazující přísnou naturální selekci již v době embryonálního a natálního vývoje těchto paryb. Také vznesla a potvrdila odhad přibližného stáří největších jedinců tohoto druhu.

Kosmopolitní rozšíření druhu Otodus megalodon po celém světě tehdejšího neogénu přineslo zajímavé informace a potvrdilo domněnku, že tito žraloci zanechávali svá mláďata v chráněných lagunách v době těsně po narození.

Na rozdíl od ostatních mořských dravců ale byli už prakticky od narození schopni lovit poměrně velkou kořist včetně dravých ryb, sirén (Sirenia) nebo mořských želv, protože jejich délka dosahovala zhruba 2 až 3,5 metru u nejmenších z nich. Krátce po opuštění pobřežních mělčin se navíc juvenilní jedinci sdružovali patrně do větších skupin, které dokázaly útočit a možná i zabíjet některé mnohem větší plejtvákovité kytovce (Balaenopteridae), přitom délka těchto megalodonů dosahovala “pouze” 4 až 7 metrů.

Tyto výše zmíněné údaje známe především díky výzkumu zubů objevených v zónách mělkých lagun, kde byly také objeveny fosilie i dalších druhů vyhynulých žraloků.

Vzácnější jsou objevy také obratlů mladých megalodonů ve stejných oblastech, prakticky představují pouze sérií těl obratlů (tj. kalcifikovaných částí jinak zcela chrupavčitých obratlů) objevených v roce 1926 v okolí belgických Antverp v počtu 150 kusů, kde se jejich velikost pohybovala mezi 5,5 až 15,5 centimetry. Už v době jejich nálezu byly rozpoznány a katalogizovány jako zbytky obratlů žralokovité paryby, jsou určeny jako zbytky pravděpodobně subadultního nebo mladého adultního megalodona o délce zhruba 9 metrů.

S nimi také autoři pracovali, jelikož představují nejspíš dosud jediný prokazatelný exemplář mladého zástupce tohoto druhu tvořený pozůstatky, kterými nejsou zuby, a k jejich analýze použili neinvazivní metodu CT skenu. Žraloci nejsou výjimkou v ohledu, že v jejich kalcifikovaných částech s dalšími roky přibývají nové růstové kruhy podobně jako letokruhy u stromů, takže díky nim mohli paleontologové, po srovnání se současnými bílými žraloky (Carcharodon carcharias), odhadnout přibližný věk a velikost antverpského jedince v době jeho smrti.

Přelomové bylo pro paleontology zjištění, že obratle dosahovaly 46 jednotlivých přírůstkových linií, což znamenalo, při úměře, že jedna z nich znamená jeden rok života, že tento nedospělý či raně dospělý jedinec zemřel ve věku 46 let. Délky úctyhodných 9 metrů, což bylo lehce za polovinou největší odhadované velikosti pro druh Otodus megalodon, dosáhl až v tento věk, což ukazuje hned několik dalších faktů.

Studium těchto přírůstkových kruhů ukázala, že tito žraloci rostli konstantně bez období výrazně zrychleného nebo naopak zpomaleného růstu. Na základě studií, které s přesností odhadují velikost největších jedinců megalodona, pak přednesli odhad, že alespoň po prvních 46 let života rostli v průměru o 16 centimetrů ročně.

Autoři také vytvořili, na základě získaných informací, růstové grafy tohoto druhu a přišli s oprávněným názorem, že, pokud je odhad pro zhruba 9 metrů dlouhý exemplář správný, plné velikosti přes 10 až 16 metrů dosáhly velcí samci a samice tohoto druhu až mezi 88. a 100. rokem života. Někteří jedinci navíc mohli být ještě starší, Šimada uvedl, že tyto odhady jsou spíše na spodní hranici odhadovaného, skutečného věku nejstarších jedinců tohoto druhu.

Pro srovnání, současní žraloci bílí dospívají okolo 15. Roku věku a nejstarší jedinci se dožívají zhruba 73 let u samců a 40 let u samic. Rychlý a stabilní růst u megalodonů byl sice tedy nebezpečnější z hlediska přežití druhu, po dovršení určité délky se ovšem jednalo o bezpodmínečně jednoho z největších a nejsilnějších predátorů neogénních moří a oceánů.

Extrapolace velikosti při narození následně ukázala, že při narození byli tito žraloci již okolo 2 metrů dlouzí, což by z nich dělalo největší mláďata paryb vůbec. Při srovnání s ostatními žraloky z řádu obrounů vychází najevo, jak už je patrné z názvu příspěvku, že embrya tohoto druhu se naturální selekcí dokázala požírat již v děloze matky. Šlo tedy o případ oofágie, konkrétně právě nitroděložního kanibalismu, kdy mláďata dříve vyvinuta byla schopna se živit samostatně svými ještě nevylíhnutými sourozenci.

Existence podobného jevu u druhu Otodus megalodon se nedala s jistotou předpokládat, ale je rozšířeným jevem u jeho současných příbuzných, a není vyloučené, že ji celá čeleď Otodontidae ji zdědila po společném předku kladu Lamniformes. Megalodoní mláďata se tedy v děloze matky požírala navzájem, respektive po vylíhnutí z kožovitých vajec ještě v těle matky. Porod byl pak rychlý a velice účinný pro přežití mláďat v chráněných lagunách, protože byla prakticky ihned po narození schopna zabíjet a požírat menší kořist.

Paleontologové tuto adaptaci popisují z několika směrů a zdůrazňují, že přestože byl podobný způsob rozmnožování pro samice megalodonů poměrně energeticky náročný, byl velice výhodný. Zajistil, že na svět přijde většina mláďat dobře vyvinuta, budou silná a navíc jejich velikost může výrazně narůst po narození. Konečně, byla zhruba ve stejné velikosti jako některé současné druhy žraloků v dospělosti.

Autoři tedy studii uzavírají s tím, že se podařilo vůbec poprvé s poměrnou přesností odhadnout ontogenetický vývoj a délku života druhu Otodus megalodon. Práce s pozůstatky také přinesla další zajímavá fakta včetně oprávněného názoru o přítomnosti nitroděložního kanibalismu u tohoto druhu žraloka, a pravděpodobně i jeho širších příbuzných, a prozradila některé zákonitosti jeho paleoekologie. Souhrnně tedy, o tomto obrovitém dravci víme znovu více informací.

Evoluční biologie se zabývá širokým spektrem problematik ohledně vývoje života na Zemi a formách, ve kterých se v minulosti vyskytoval, ale i těch, které by mohly potenciálně nahradit formy současné. V současnosti, mezi populárně naučná odvětví této vědy patří i studium tzv. živoucích fosilií či zkamenělin, tedy forem života, které mají blízké příbuzné v někdy i vzdálené geologické minulosti, ale po stránce vnějšího vzhledu se od nich odlišují minimálně. Termín “žijící fosilie” není zcela správný, protože se evolučně vyvíjí i druhy, které jsou na první pohled shodné s těmi ve fosilním záznamu, ale přesto je poměrně výstižný. Mezi nejznámější tyto druhy dozajista náleží oba současné druhy latimérií (Latimeria chalumnae et. Latimeria menadoensis - latimérie podivná a latimérie celebeská), trnorepi (Xiphosura) nebo velemloci (Cryptobranchidae), a také je nutné připomenout i fakt, že řada z nich je ohrožena vyhynutím. Až v současnosti se podmínky, z velké části činností člověka, změnily natolik, že tito živočichové, jejichž evoluce byla v posledních několika desítkách až stovkách milionů let výrazně zpomalena do podoby pouze na první pohled nevýrazných změn, začínají pomalu vymírat či jejich počty jsou ve výrazném deficitu. Zatímco tedy dříve byl jejich pomalejší a spíše stálý vývoj výhodou, dnes se mnoha faktory může projevit jako značná nevýhoda znemožňující další přežití. Výjimkou v obou případech, tedy označení za “živoucí fosilie” a také ohrožení v současné přírodě, nejsou ani krokodýli (Crocodilia či Crocodylia), u kterých se často objevují zmínky o tom, že se od dob jejich vzdálených příbuzných, neptačích dinosaurů (Dinosauria), příliš nezměnili. Pravdou je dozajista, že od evoluce širšího kladu Crocodylomorpha se některé anatomické i morfologické znaky u jejich předků změnily pouze skromně a například zástupci nadčeledi Alligatoroidea ze svrchní křídy, geologických věků santon až maastricht, před 83 až 66 miliony let byli s recentními druhy velmi podobní a na první pohled pouze povětšinou větší. Právě důvody evoluční “stálosti” vzhledu krokodýlů i některých anatomických vlastností se zabývali paleontologové a biologové z Bristolské univerzity v polovině týdne tohoto roku.

Pravděpodobně nejbližšími příbuznými kladu Crocodylomorpha, a tedy předků krokodýlů, byli zástupci čeledi Erpetosuchidae a to včetně poněkud enigmatického, zde na litografii vyobrazeného druhu Dyoplax arenaceus. I na něm si ovšem můžeme všimnout velkých podobností s moderními druhy krokodýlů včetně utváření tělního pancíře a vnější podoby lebky, také již autor jeho popisu, německý paleontolog Oscar Fraas, v roce 1867 tyto znaky vyzdvihl a zdůraznil. Připomínají, že krokodýlí evoluce měla poměrně mnoho zákoutí, ale některé znaky se vyvinuly po společných předcích a zůstávají i dlouhou dobu geologického času na první pohled neměnné. Kredit: O. Fraas, převzato z Wikipedie

Za první “skutečné” krokodýly jsou v populárně naučné literatuře nejčastěji označování zástupci čeledi Protosuchidae, kteří se objevují již na konci triasu a jako čeleď přežívají až do spodní křídy, ale celá evoluční historie krokodylomorfů má hlubší kořeny k živočichům nápadně připomínajícím bipední ještěry (Lepidosauromorpha) nebo některé gracilní formy raných dinosaurů, se kterými také sdíleli své ekosystémy. V prvních fázích své evoluce dokázali tito živočichové vytvořit poměrně široké spektrum tělesných tvarů a také velikostí, vývojová radiace v pozdním triasu započala další podobný vzestup poměrně odlišných forem, a právě v tuto dobu začínají vytvářet krokodylomorfové i plně akvatické, mořské druhy přizpůsobené životu v otevřeném oceánu. I později se rozhodli využít svého evolučního potenciálu a z tohoto důvodu také můžeme vidět například zástupce poněkud nezvyklých skupin, na dnešní poměry, jako kladu Notosuchia nebo čeledi Peirosauridae ve svrchní křídě. Přestože některé zástupce, jako rody Simosuchus, Yacarerani nebo Anatosuchus, bychom se současnými nesrovnali jinak, než jako kuriozity, znaky na jejich fosiliích z malé části právě recentním taxonům odpovídají a lze z nich vyvodit příbuzenský vztah, byť velmi vzdálený.

Také je nesporné, že v určitém bodě jsou si dnešní krokodýli a jejich vyhynulí příbuzní podobní, včetně jistých morfologických detailů. Na kloub, takříkajíc, tomuto jevu u krokodýlů se rozhodli přijít britští paleontologové pod vedením Maxe Stockdalea z bristolské univerzity, kteří se zabývali procesy jejich vývoje a také jeho okolními podmínkami. K výzkumu použili algoritmus zohledňující počet anatomických i morfologických změn za určitý úsek geologického času, vedle nich také velikost a přibližné stáří referovaných exemplářů.

Předmětem celého výzkumu byl řád Crocodilia, který sdružuje všechny současné přeživší krokodylomorfní plazy ve třech odlišných morfotypech - gaviály (Gavialoidea) a klad Brevirostres, nadále dělený na aligátory (Alligatoroidea) a krokodýly (Crocodyloidea). Hlavní myšlenkou bylo zodpovězení otázky, proč jsou tito archosauři (Archosauria) považováni širší veřejností za právě výše zmíněné “živoucí fosilie”, a tedy z jakého důvodu se jejich celkový vzhled v posledních několika desítkách milionů let příliš nezměnil.

Nelze tvrdit, že by u krokodýlů šlo o jakousi formu vývojové strnulosti, kdy se jejich vzhled ani morfologické znaky nemusely měnit, jelikož to prostřední nevyžadovalo. Autoři pro tento jev použili ve studii označení “interpunkční rovnováha”. Měnícím se okolním podmínkám se tito živočichové přizpůsobovali jako většina ostatních skupin, nicméně nejvíce patrné jsou změny jejich tělesné velikosti a přesouvání jednotlivých areálů jejich rozšíření (například nikdy se nerozšířili do krajů za polárním kruhem).

Evoluční morfologie krokodýlů je morfotypem, který se ukázal jako úspěšný a to nejen u nich, jelikož jej lze pozorovat i u zástupců evolučně odlišných linií ze stejného předka všech krokodylomorfů. U krokodýlů se ovšem projevil jako nejúčinnější a nejvíce rozšířený, čemuž mohla nahrávat i menší konkurence v určitých oblastech a také následný nárůst tělesné velikosti některých zástupců.

Obecně můžeme tvrdit, že v geologické minulosti byla průměrná velikost krokodýlovitých plazů a jejich krokodylomorfních příbuzných větší a to především v době pozdní části spodní i svrchní křídy.

Lze dokonce tvrdit, že tyto druhy aktivně konkurovaly některým dalším druhům semiakvatických predátorů (například čeledi Spinosauridae). S větší průměrnou velikostí, při dravém způsobu života, také měli tito živočichové povětšinou dostatečné zdroje potravy pro udržení tělesné velikosti a zároveň ukojí svých fyzických potřeb, což, při adaptacích, které se ukázaly jako účinné již při menší velikosti, znamenalo určitou evoluční stálost v podobě a morfologii těchto zástupců. Jako příklad bychom mohli zmínit druh Deinosuchus riograndensis z geologických stupňů kampán až maastricht, před 83 až 72 (66?) miliony let, jež velice připomínal současné aligátory (Alligatoridae), přestože byl až třikrát větší a skoro devatenáctkrát těžší.

Dalším významným faktorem bylo, podle autorů studie, podnebí. V době svrchní křídy bylo tepleji než dnes a v oblastech mezi obratníky panoval horký, subtropický klimat pro velké druhy poikilotermních plazů ideální. Spolu s dostatkem potravy v podobě dalších vodních živočichů nebo i neptačích dinosaurů to byly zcela ideální podmínky pro jejich zvětšení velikosti a dokázání, že jejich tělesná anatomie je vhodným evolučním modelem.

Zde se také studie dostává do menšího rozporu s další vědeckou prací z minulého roku, dle které se tělesná velikost této skupiny plazů zvětšila naproti ochlazujícímu se klimatu v době kenozoika (především miocénu a pliocénu, kupříkladu známý rod Purussaurus).

Datování a studium anatomických variací u kladu Crocodilia byly nicméně dále použity pro výzkum, vložení jich do algoritmu ukázalo poměrně malé množství změn za posuzované časové jednotky. Autoři tento jev zmiňují jako tzv. evoluční rychlost (tedy počet morfologických či anatomických změn za stanovené jednotky času), a konstatují, že u krokodýlů byla pomalejší než u jiných skupin.

Podle paleontologů tedy podmínky pro značnou stálost vzhledu i vlastností celkové anatomie těchto velice zajímavých archosaurů přispělo hned několik faktorů, mezi které patřil úspěšná morfologie, ale především dostatek potravy a také klimatické podmínky spějící k evoluci větší velikosti, což podpořilo další vývoj oných úspěšných morfotypů. Navíc, tento morfotyp byl tak univerzální a všestranný, že pomohl krokodýlům přežít i katastrofický konec křídy a ovlivnilo to pouze jejich velikost a částečně potravní niky.

Závěrem tedy vědci dodávají, že evoluce těchto druhů je z velké části pomalá kvůli dějům, které se odehrály při vývoji této skupiny ve svrchní křídě. Nadále se tato vědecká skupina hodlá zabývat, z jakého důvodu některé taxony krokodýlů vyhynuly na úkor těch, které se udržely.