Geologický útvar triasu sice nesl zprvu velmi patrné známky úbytku biodiverzity po velkém permském vymírání, ale tím dal zároveň i velké množství prostoru k rozvoji jiných skupin obratlovců, především plazů (Sauropsida), pokročilých archosaurů (Archosauria) a také terapsidů (Therapsida), kteří měli rázem prostor k evoluci nových forem v prostředí opuštěném většinou předchozích druhů. Navzdory dlouho tradovanému předpokladu, že vývojová emergence těchto konkrétních skupin začala právě až po začátku triasu a rapidním tempem narůstala, je pravděpodobnější a dnes již v některých případech paleontologicky doložitelné, že některé z těchto skupin se vyvinuly už ve svrchním permu a jejich čas nastal až po začátku triasu. Dramatický přelom obou útvarů ale umožnil kupříkladu skupině thalatosaurů (Thalattosauria) obsadit potravní niky rychlých dravců v mělkých mořích a oceánech, její evoluční historie je ale poněkud spletitá a nepřehledná. Nově popsaný zástupce z Aljašky ale o ní může prozradit více, jde přitom o druh s velmi specializovanou anatomií kostry podobnou zástupcům žijícím zhruba 20 milionů let před ním samotným.

Rekonstrukce druhu Gunakadeit joseeae plavajícího v mělkém moři svrchního triasu na území současné jihovýchodní Aljašky. Tento druh je určitě jedním z nejzvláštnějších plazů této oblasti ze stejné doby, jelikož dodnes jsme neznali živočicha s takovýmito adaptacemi ze západního pobřeží Severní Ameriky. Také by mohl do budoucna pomoci při rekonstrukci evolučního stromu thalatosaurů obecně. Kredit: Gabriel N.U.; převzato z Twiterru

Řád Thalattosauria, tj. thalatosauři, stanovil roku 1904 americký paleontolog a badatel John Merriam, sdružuje dodnes vesměs zvláštní druhy primitivních mořských plazů z doby od raného do pozdního triasu převážně menší velikosti do 2 až 4 metrů délky. Nejde o příliš známé živočichy a to možná i kvůli jejich dosud nepříliš objasněné evoluční historii, podařilo se je zařadit pouze pod obsáhlý klad Neodiapsida a jejich přímí evoluční předci nejsou známí. V triasu nicméně tvořili poměrně významnou složku mořské fauny a to zejména v severní Pangeyi, kde se tvořily i poměrně specializované formy jako italský Endennasaurus acutirostris, s ekologickou nikou podobnou současným mořským vydrám (Enhydra lutris) nebo ploutvonožcům (Pinnipedia).

Rozšíření těchto živočichů bylo po oblasti tropických a subtropických moří Dálného východu (Čína), Itálie, Švýcarska, Neměcka a západu Severní Ameriky, nově popsaný taxon ale rozšiřuje jejich výskyt více na sever až do oblasti Aljašky, která v době existence tohoto živočicha ležela přecejen v poněkud mírnějším, ale stále subtropickém, podnebném pásu. O to je zvláštnější, že tento druh nese některé shodné znaky s již jmenovaným endenasaurem, který se vyskytoval v teplejším prostředí o přibližně 20 až 15 milionů let dříve.

Nový taxon byl popsán na počátku února, vedoucím autorem studie byl americký paleontolog Patrick Druckenmiller, jako druh Gunakadeit joseeae. Zvláštní jméno bylo zvoleno na základě jazyka zdejších Indiánů, kde slovo gunakadeit označuje mořskou nestvůru v jejich mytologii a tento živočich ji mohl do určité míry ztělesňovat (samozřejmě se ovšem nemůže rovnat pozdějším obrovským pliosauridům (Pliosauridae) ze svrchní jury až svrchní křídy). Druhový přídomek joseeae ještě odkazuje na Joseé Michelle DeWaelheynsovou, matku jednoho z nálezců fosilie.

Typový exemplář byl objeven v květnu roku 2011 vlastně dílem šťastné náhody, protože jihovýchodní Aljaška má vysoké rozdíly mezi přílivy a odlivy a fosilie ležela v triasových vrstvách souvrství Hound Island Volcanics, které mořská voda opustila jen na několik dní v roce. V tu dobu zde působil geolog z Tongass National Forest, James "Jim" Baichtal, s několika kolegy, mezi kterými byl i spolunálezce Gene Primaky. Ten také Baichtala na nález v souostrví Keku u tlingitské vesnice Kake upozornil.

Nález, jelikož sem původně i jeli hledat fosilie, oznámili právě vedoucímu autorovi studie a ten je o několik dní později při poslední příležitosti dorazil vyzvednout, přestože už téměř nebyla šance na jejich záchranu kvůli zvedajícímu se přilivu. I z toho důvodu, že jej na fosilii upozornili, zvolil druhový přídomek podle matky Gene Primackyho, a rodové jméno jako úctu ke starším obvytelům vesnice Kake a jejich historii i mytologii.

Následný výzkum fosilie odhalil poměrně zajímavá fakta, Gunakadeit totiž představoval specializovanou formu evolučně bazálnějšího thalatosaura a svým tvarem velmi připomínal pozdější druhy z čeledi Mosasauridae, ale jeho lebka končila bezzubými čelistmi se špičatým čenichem.

Jak uvádějí autoři zmíněné studie, původně předpokládali, že půjde o vývojově odvozený druh této skupiny spadající pod patrně velmi vyspělou čeleď stojící v celém kladu nejvýše. Směsice znaků jako přítomnost zmíněné nezvyklé stavby lebky a naopak absence pevných kloubů končetin ukazovaly na nejspíš ryze mořského živočicha, šlo navíc o dosud nejmladší nalezenou fosilii celé skupiny (se stářím zhruba 215 milionů let), takže tento předpoklad byl oprávněný. Následná srovnávací analýza ale jejich závěry vyvrátila a ukázala opačný závěr - jde o zástupce evoluční linie s doposud nevyjasněnými předky a daleko primitivnějšího než je čeleď Thalattosauridae.

Toto zjištěný bylo pro autory vědeckého popisu zarážející, ale na druhou stranu nejde o ojedinělý případ v rámci celého řádu thalatosaurů. Právě italský endennasaurus byl také v minulosti považován za odvozeného askeptosaurida (Askeptosauridae), ale patrně je zástupcem vlastní odštěpené linie se stejným předkem. Je tedy možné, že se vývojově odštěpovaly podobné specializované linie častěji, ale fosilní záznam to ještě není schopen prokázat kvůli vzácnosti thalatosauřích fosilií.

Ačkoliv srovnání s tímto italským druhem snese aljašský mořský plaz dobře, je ještě více specializovaný na vodní prostředí a to paleontologové považují i za příčinu jeho zániku a také celé skupiny. Po klesnutí hladiny moří v důsledku tektoniky a pohybu kontinentů ve svrchním triasu totiž z velké části zmizely útesové systémy a Gunakadeit, přizpůsobený právě tomuto typu prostředí, s nimi. S velkou mírou pravděpodobnosti zde ale roli hrála i konkurence jiných skupin mořských plazů.

Z čistě systematického hlediska představuje tento nový taxon další z několika otazníků evolučního původu, rozmachu a fylogenezí celého řádu Thalattosauria. Do budoucna ale může sloužit jako referenční model vývoje případných dalších forem těchto plazů v pozdním triasu, takže jeho důsledky na evoluční lnie thalatosaurů mohou být ještě znát.

V několika případech jsme se i prostřednictvím této rubriky předsvědčili, že paleontologii musejí, pokud ji chceme pochopit co nejlépe, doplňovat i její podobory zkoumající jednotlivé aspekty života v průběhu zemských geologických útvarů. Za takové můžeme jmenovat schopnost rozmnožování, vylučování a právě také stopy po vlastně jakémkoliv pohybu daného živočicha, ať by mělo jít o stopu, fosilní noru nebo rýhy na kostech po zubech jiného organismu. Přímo toto specifické odvětví zkoumá paleoichnologie nebo ichnologie, která se snaží zpracovat a podat nám přesnou zprávu o tom, jak se daný organismus pohyboval, zda při zanechání svých stop netrpěl nějakou chorobou pohybového aparátu nebo co se přibližně mohlo dít v jeho okolí. Tento úvod pouze notně vede k tématu tohoto příspěvku, kterým je objevené společenství někdejších obratlovců v jihoafrické pánvi Karoo z jejích nejsvrchnějších vrstev datovaných do doby přelomu spodní a střední jury před 183 miliony let. Zaznamenaná agregace ichnofosilií má nesmírný význam pro pochopení fungovaní zdejších ekosystémů, předběžně ji shrnula vědecká studie z konce ledna tohoto roku.

Ke druhům neptačích dinosaurů (Dinosauria), kteří obývali i oblast Jihoafrické republiky a tedy i geologické superskupiny Karoo byl druh Megapnosaurus rhodesiensis a jeho v Severní Americe žijící "bratr" Megapnosaurus kayentakatae (dnes oba ovšem vesměs považováni za zástupce rodu Coelophysis). Jednalo se o gracilního středně velkého dravce, který patrně ve smečkách patřil k dominantním predátorům celé oblasti, také on nebo jeho blízký vývojový příbuzný mohli být původem zdejších stop zachycených ve sopečného popela vrstvách z přelomu spodní a střední jury. Kredit: Dmitrij Bogdanov, převzato z Wikipedie

Podobně, ač si to mnohdy nechceme nebo nemůžeme připustit, jako války přinesly určitý typ pokroku a zdokonalování vědy, techniky a jiných aspektů moderní civilizace, tak i velká a jiná vymírání v geologické minulosti přinesla proměny a zvraty podoby organismů na Zemi. Můžeme to pozorovat, v relativně dobře doložitelném měřítku, především v posledních 541 milionech let fanerozoika, kdy také proběhla pětice velkých vymírání známých jako "Velká pětka". Uprostřed se mezi nimi nacházela katastrofická událost, která označuje překročení hranice triasu do jury, a na této hranici pozorujeme poměrně výraznou změnu suchozemské megafauny, kdy se neptačí dinosauři dostávají definitivně na post nejrozšířenější a dominující skupiny terestriálních živočichů.

Z fosilního záznamu je patrné, že jejich výrazný rozvoj nastal už v pozdním triasu, ale až po vymírání T-J představují globálně dominantní skupinu bez skoro jakýchkoliv přímých konkurentů. Na tomto novém rozpoložení sil pak doplatili především zástupci kladu Crocodylomorpha a vedle nich velké množství zástupců skupiny Therapsida, mezi nimi i první praví savci (Mammalia) a jejich mammaliaformní příbuzní (Mammaliaformes).

Navzdory tomu, že tato skupina byla výrazněji na ústupu už od středního triasu, právě v juře vymírají mnozí její "nesavčí" zástupci. O jejich nezanedbatelné úloze v ekosystémech přelomu spodní a střední jury ale svědčí jejich ichnofosilie v sousedství těch, které nepochybně zanechali neptačí dinosauři a to nejen jednoho druhu. Poskytly je čedičové vrstvy prokládané pískovci v geologické superskupině Karoo v jižní Africe, jejich stáří se pohybuje okolo 183 milionů let.

Jejich předběžnou analýzu poskytli před necelým týdnem jihoafričtí paleontologové s vedoucí autorkou Emese M. Bordyovou, ovšem součástí vědeckého týmu byl i paleontolog Martin Lockley. Zaměřili se na nejsvrchnější vrstvy geologické superskupiny, ve kterých jsou vedle čedičových hornin další stopy silné sopečné aktivity možná související s postupným rozkladem gondwanského superkontinentu, tu se toto místo stávalo postupně těžko snesitelnější pro různé skupiny živočichů včetně dinosaurů a mammaliaformů.

Víme, že ve svrchním triasu a spodní juře patřil jih Afriky k místům s rozmanitými ekosystémy s pestrou škálou druhů, které je obývaly a to včetně jedněch z prvních obřích sauropodomorfů (Sauropodomorpha), ale také posledních dicynodontů (Pentasaurus) a velkých krokodýlovitých predátorů. Ovšem ke konci spodní jury většina těchto živočichů mizí a později jsme odkázáni ve velké většině případů na souvrství jiná nebo z jiných zemí. Ichnofosilie nalezené v pískovcích v JAR ukázaly možná jeden z posledních zdejších ekosystémů.

Šlo o nálezy 5 tras, ve kterých bylo zaznamenáno na 25 fosilních otisků stop, zmíněná pískovcová vrstva byla uložena mezi dvěma čedičovými, které byly patrně lávovými proudy. Podařilo se identifikovat 3 různé typy těchto stopy - první patřily pravděpodobně malým synapsidům (Synapsida) jako právě mammaliaformům nebo primitivním savcům, druhé menších čtyřnohým dinosaurům a to pravděpodobně býložravým (reprezentují tak možná primitivní zástupce kladu Thyreophora, tj. primitivní příbuzné pozdějších ankylosaurů nebo stegosaurů, které by časově odpovídaly; patří k novým ichnospéciím) a třetí zanechali draví dinosauři možná i značné velikosti.

Poměrně příhodně je paleontologové ve své studii nazvali jako otisky "firewalkerů", zanechali je v prostředí zničeném spadem sopečného popela. Háček je ovšem v tom, že tito živočichové tu pravděpodobně žili i v době mezi intenzivní sopečnou aktivitou a tyto podmínky byly schopni překonat (samozřejmě pokud nešlo o migrující živočichy).

Navzdory množství nepříhodných podmínek svědčí zdejší nálezy o existenci poměrně rozmanitého ekosystému vyšších obratlovců a to i skupin, o kterých se soudilo, že v této oblasti byly výrazněji na ústupu. Autoři popisné studie tuto skutečnost vyzdvihují, studie pracuje se skutečnostmi nastálými po rozsáhlých proměnách této oblasti při sopečné aktivitě a existenci mnohých druhů obratlovců v tomto poměrně nehostinném klimatu. Mezi nimi byly i druhy již méně rozšířených skupin, které byly spíše na ústupu.

Studie tedy tyto nálezy předběžně uzavírá jako přítomnost neptačích dinosaurů i mammaliaformů na přelomu spodní a střední jury v Jihoafrické republice i za tak nepřátelských podmínek jako sopečných erupcí, spadů popela a úbytku vegetace i přirozeného prostředí pro rozvoj složitějších ekosystémů. Poskytují nám tedy pohled na to, jak zdejší ekosystémy něco podobného snášely.

Nedořešenou problematikou je ale, zda v případě zmíněné lokality nešlo o regionální jev nebo situaci, která v tu dobu byla v oblasti Karoo běžnější, než můžeme potvrdit. I v dnešní přírodě totiž nejde o zcela neobvyklé jevy, je někdy běžnou událostí, že v oblastech po spadu sopečného popela se ekosystémy vzpamatují a dokonce z nich ještě těží více živin a jsou odolnější a rozmanitější.

Může se tak dít na některých sopečných ostrovech a pravidelně se tento jev objevuje v podobě lesních požárů v Austrálii nebo Kalifornii (ovšem tímto není myšleno, že požáry v těchto oblastech v posledních nejméně 5 letech byly vhodné pro tamnější ekosystémy - strašlivá svědectví ukazují pravý opak, jelikož se tyto jevy doslova vymkly kontrole a stávají se z nich přírodní katastrofy ohromného rozsahu). Je tedy možné, že existence živočichů ve stínu sopek patří k podobnému jevu, který probíhal už před 183 miliony let.

...

Tímto příspěvkem také chci dát najevo završení projektu The Different Ones, od zítřejšího dne už budou přibývat příspěvky i na jiné živočichy než pouze ptakopánvé dinosaury (Ornithischia).