Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Otázky neznámé evoluce ptactva - Alcmonavis poeschli

20.05.2019 14:37

O evolučním původu prvních ptáků už toho víme velmi mnoho, za dobu více než sto padesát let trvajícího výzkumu už známe mnohé taje jejich raného vývoje. Přesto s každým objevem pokročilého teropodního dinosaura s jasně stromovými adaptacemi a tělesným opeřením se otázka doby vzniku prvních ptáků, vývoje jejich letu nebo evoluce jejich opeření a jeho tvaru otevírá. Podobně tomu bylo i u nedávného objevu skanzoriopterygida druhu Ambopteryx longimanus, ale také u přezkoumání některých fosilních exemplářů per nalezených v německém Solnhofenu. O studii týkající se tohoto zjištění je pojednáváno zde, nová popisná studie přitom předložila před vědce možného původce těchto jurských brk. A překvapivě jde o nový druh.

Porovnání nejnověji objeveného druhu slavného "praptáka" Archaeopteryx albertdoerferi a zcela nového příslušníka ptačí říše - druhu Alcmonavis poeschli. Již některé studie a výzkumy dříve naznačovaly existenci ještě dalších opeřených teropodů v Solnhofenu, mimo vypadaných per neznámého teropoda ještě rodu Wellnhoferia, ale v tuto chvíli jsme schopni prokázat první druh zcela odlišný od všech dosud nalezených. Kredit: Joschua Knuppe, převzato z webu Deník

Každý nový objev vyššího obratlovce může svým způsobem znamenat malou paleontologickou revoluci, ale u vývoje ptáků jde o skutečně speciální téma, kde se postoj paleontologické veřejnosti může změnit s každou další fosilií. Dříve byl za jednoznačného předka ptáků považovaný německý avialan Archaeopteryx, ale od jeho objevu v roce 1861 přibylo skutečně velké množství jiných malých opeřenců, kteří žili na stromech a byli dokonce starší než on samotný. Převážná většina z nich pocházela z dnešní severní a severovýchodní Číny, přezkoumání jedné německé fosilie ale vrací otázku paleogeografie a diverzifikace prvních ptáků zpátky na evropský kontinent.

Typový exemplář nového druhu ptáka, kterého paleontologický tým německých a švýcarských paleontologů popsal jako Alcmonavis poeschli, byl původně nalezen již roku 2017, ale až v loni se vědci zaměřili na jeho výzkum do podrobna. Nález z lomu Alte Schöpfel v údolí řeky Altmühl v blízkosti města Mörnsheim učinil amatérský paleontolog Roland Pöschl, následně byl ale předán do rukou paleontologů, kteří původně avizovali, že jde o již v pořadí třináctý exemplář archeopteryxe.

Popisná studie, jejíž hlavním autorem je známý paleontolog Oliver Rauhut, vyšla až v první polovině května tohoto roku, protože výzkum trvající od loňského roku ukázal velmi zajímavé zjištění. Přední končetina, která je jediným známým pozůstatkem tohoto rodu, totiž vykazovala jasné známky obratlovce s pokročilou formou letu. Byl daleko lepším letcem než Archaeopteryx.

Alcmonavis měl daleko silnější letuschopné svaly na předních končetinách, bližší průzkum odhalil daleko více svalových úponů na fosilizovaných kostech, které se už daleko více podobaly křídlům současných ptáků. Jak uvádějí zdroje, jednalo se o stejně schopného letce, jako je současný krkavec (Corvus corax) nebo havran.

Prof. Rauhut zároveň přidal ještě krátký komentář k tomuto živočichovi, co se týče jeho tělesné velikosti a následném odrazu na schopnosti letu. Podle něj a kolegů šlo o zvíře větší než byl Archaeopteryx a to mu pravděpodobně poskytlo větší plochu pro uchycení svalových úponů a tím i daleko lepší let. Nešlo tedy o nějakého velmi chabého letce s třepotavým a těžkopádným letem, ale o dost více agilního a schopného.

Jak uvádějí autoři popisné studie, alkmonavis byl daleko více ptákem než-li archeopteryxové a jiní dosud objevení primtivní ptačí teropodi z doby střední a svrchní jury. Podle nich jde o velmi zajímavý objev, protože by mohl daleko lépe zdokumentovat evoluční přechod mezi ptačími a neptačími dinosaury. Zde, před asi 150-148 miliony let, se tato tenká hranice začala oddělovat a vyvíjeli se skuteční ptáci.

Posledním poměrně zásadní zjištěním bylo, že evoluce ptáků a letu se odehrávala v poměrně krátkých časových intervalech na konci svrchní jury. Je navíc nepopiratelný fakt, že se zdejší druhy ptačích dinosaurů ze skupiny Avialae vyvíjely velmi rychle. Diverzifikace jednotlivých forem proběhla za necelých 20 milionů let a Alcmonavis patřil mezi druhy, od kterých původ ptáků jako kladu můžeme odvozovat.

Suskityrannus hazelae - Evoluční spojka mezi tyranosauroidy

09.05.2019 13:56

Paleontologická veřejnost již delší dobu tápe nad evolučním původem slavného druhu Tyrannosaurus rex, právoplatně nazvaného "král všech dinosaurů". Existovaly různé teorie o přímých vývojových předcích tohoto rodu, mnohdy spojené s nejasnou geografií jádra jejich vývoje. Pře trvaly hlavně kvůli tomu, že se vědci nedokázali shodnout odkud tento rod pocházel, sice jestli z Asie nebo ze Severní Ameriky. Objevily se přitom i studie, které by naznačovaly příchod tohoto druhu jako asijského invazivního druhu (Brusatte a Carr, 2017), což by podporovaly i fylogeneze čeledi. Jenže popis nového severoamerického tyranosauroida znovu tuto problematiku otevřel. A možná, že by ji mohl definitivně rozluštit.

Výjev podobný tomu, který by se potenciálnímu cestovateli časem naskytl v pozdní křídě, ale vzdálený této době o skoro třicet milionů let. Souvrství Moreno Hill pomalu zaplňuje severoamerickou lacunu neptačích dinosaurů, známe odsud fosilie ceratopsoidů, hadrosauroidů, terizinosauroidů, ankylosauridů a nově také evolučně zvláštního tyranosauroida rodu Suksityrannus. Kredit: Andrej Atuchin, převzato z webu Sci-News

Souvrství Moreno Hill v Novém Mexiku se ukázalo být důležitým oknem do geologického stupně turonu, tedy doby, kdy o fosilií neptačích dinosaurů ze Severní Ameriky i jiných míst nemáme takový přehled. Sedimenty této oblasti u vydaly několik druhů neptačích dinosaurů, jako je ceratopsoid Zuniceratops nebo hadrosauroid Jeyawati, a ukázaly se být jakýmsi tranzitním bodem mezi spodní a svrchní křídou. Životní prostřední zde bylo velmi příznivé, byly to záplavové bažiny s množstvím vegetace, jež se tu rozkládaly před asi 92-89 miliony let.

Už v roce 1998, při popisu již zmíněného zuniceratopse, se autoři této popisné studie Douglas Wolfe, James Kirkland a kolegové zmínili i objevu fosilie jakéhosi malého célurosaura, jehož považovali za dromeosaurida. Časem se ale pro tento materiál vžilo pojmenování "Zuni coelurosaur" a později také "Zuni tyrannosaur" a "Zunityrannus". Poslední dvě pojmenování se odvíjely od stále silnějšího přesvědčení, že jde o jakéhosi primitivního tyranosauroida.

Před třemi dny, 6. května tohoto roku, ale paleontologové z Virginia Tech, spolu s mezinárodním týmem kolegů, tento materiál znovu zkoumali a veškeré diagnostické znaky se jim podařilo zpracovat dostatečně pro to, aby mohli druh pojmenovat.

Suksityrannus hazelae je primitivním evolučním příbuzným tyranosaura, který vyplňuje mezeru ve vývoji této skupiny na území Severní Ameriky. Zaživa šlo o zvíře asi dva metry a sedmdesát centimetrů dlouhé, devadesát centimetrů vysoké v kyčlích, vážící mezi dvaceti až čtyřiceti kilogramy. Ve věku jeho smrti byl tento jedinec asi tři roky starý.

Jméno se paleontologové rozhodli vytvořit z již známé přípony tyrannus a také slova, kterým zdejší indiánští Zuniové označují kojota, suski. Druhový přídomek hazelae přitom souvisí s Hazelem Wolfem, který se finančně zasloužil o podporu zdejších vykopávek.

Vědci našli dosud dva jedince, jednoho známého z lebky, a jednoho dalšího, o kterém se zmiňují a je celkově kompletnější. Oba jsou nejspíš ještě mláďaty. Charakteristické podobnosti s tyranosauridy a tyranosauroidy ale byly zřejmé, například srostlý útvar na dolních končetinách zvaný arktometatarzál, který pomáhal zvířeti vyrovnávat nárazy na zem při běhu. U pozdějších tyranosauridů je zcela běžnou záležitostí, ale u takto primitivního druhu je velkou kuriozitou.

Jak zmiňují samotní paleontologové, nedochovaly se jim fosilie předních končetin, takže nemohou určit, zda už byl druhem se dvěma prsty nebo ještě se třemi. Materiál této části těla tvoří jen nekompletní drápy. Pravděpodobnější je ale druhá verze, koneckonců při jeho gracilní stavbě těla mohly sloužit jako jedna z předních loveckých zbraní.

Úžasné na tomto druhu je také to, že se jedná o vyplnění evoluční mezery ve fosilním záznamu vývoje tyranosauroidů v Severní Americe. Ačkoliv je v tomto směru potřeba další výzkum, je jasné, že už teď je cenným vodítkem, které může paleontologům v řadě skutečností usnadnit práci. Ukazuje totiž, jakými vývojovými směry se tato skupina dala před vznikem skutečných tyranosauridů.

Z hlediska paleogeografie také Suksityrannus představuje otevření otázky evolučního jádra tyranosauroidů a jejich potomků, kam patřil i Tyrannosaurus rex. Skutečně by mohl znamenat to, že původně se evoluční předkové tyranosaurů vyvinuli v Severní Americe, vytvořili jisté formy v Asii, ale hlavní evoluční linka vedla přes Laramidijskou pevninu. Otázka této problematiky je stále otevřená, má své odpůrce i příznivce, ale možná, že tento nález je vodítkem ke skutečnému evolučního směru této nesmírně úžasné skupiny teropodů.

Vedoucí autor popisné studie, již zmíněný Sterling Nesbitt, je navíc s tímto druhem osobně spjatý. Byl totiž právě on, jako šestnáctiletý student, který v roce 1998 objevil druhý fosilní exemplář tohoto rodu. Touto událostí nakonec naplno propukl jeho zájem o paleontologii, sám James Kirkland byl ohromený, jaký má pro celou věc zápal. Spolupracovali totiž na vykopávkách společně, byl zde přítomný i Douglas Wolfe.

Původní Nesbittův závěr ale byl, že jde o fosilie nějakého dromeosaurida jako rodu Velociraptor nebo Deinonychus. Odpovídala tomu jednoduše malá velikost a štíhlé proporce kostí. Tento názor převažoval i mezi vědeckým týmem a později i veřejností.

Podle jeho slov, s nimiž musím souhlasit, se podobného omylu mohli na konci devadesátých let dopustit i jiní, fosilie malých předků tyranosaura byly totiž popisovány až v následujícím novém tisíciletí. Fosilie byla navíc nalezené vedle kostí želv, krokodýlů nebo savců a ještěrek, což by T. rexovi moc neodpovídalo.

Nesbitt tímto počinem tedy pomyslně přišel na jeho pravé povolání, kromě toho fosilie s ním procestovala i značně velkou část Spojených států (Texas, Illinois, New York, původní místo uložení v Arizonském muzeu přírodní historie v Mese) až nakonec skočila i s nálezcem v Blacksburgu. Zde se ji tedy zhostili paleontologové a při preparaci dospěli k přesvědčení, že její popis je oprávněný. A další pradědeček T. rexe byl na světě.

Hřebeny ke slávě - Hadrosauridi a jejich ozdoby hlavy

08.05.2019 16:48

Složité lebeční hřebeny hadrosauridních ornitopodů jsou již od počátku jejich zkoumání předmětem zájmů paleontologů. Objevy nových druhů těchto ohromujících živočichů ukazují stále různorodější a zvláštnější tvary, jakými hřebeny nabývaly, což přirozeně položilo i otázku, k čemu vlastně tyto zvláštní struktury sloužily. Již roku 1926 maďarský baron, paleontolog a aristokrat Franz Nopcsa vyslovil doměnku, že to byla známka pohlavního dimorfismu mezi druhy těchto živočichů, což se záhy podařilo prokázat u nejméně několika druhů (kupříkladu americký Lambeosaurus). Přesto ale tyto teorie nevysvětlovaly zcela všechny faktory oných lebečních hřebenů. Na evoluční původ těchto struktur se proto zaměřila studie španělských a britských paleontologů.

Gryposaurus monumentensis patřil k druhům, na kterých Nopsca prezentoval pohlavní dimorfismus hadrosauridů již ve dvacátých letech minulého století. Toto zhruba osm metrů dlouhé zvíře obývali bývalou Laramidii v geologickém stupni kampán, tedy před 75 miliony let, a disponovali zvláštně upravenou nosní přepážkou. Její význam se zatím nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Kredit: Andrej Atuchin, převzato z DeviantArt

Hadrosauridi jsou patrně nejúspěšnější skupinou pozdně křídových býložravých, převážně býložravých s tendencemi k omnivoritě, dinosaurů s velmi širokým geografickým rozšířením od Číny přes Španělsko a Mexiko až po Antarktidu a úžasným evolučním poteciálem v podobě dokonalého zpracování potravy. Jejich čelisti jsou však v porovnání se složitými hřebeny nebo lebečními přepážkami některých druhů pouhou kapkou v moři, právě díky hřebenům a různým strukturám jsou také tak známou čeledí.

Vědecké týmy se už roky snaží příjít na evoluční trendy vývoje hřebenů u jednotlivých druhů nebo podčeledí hadrosauridů, nicméně žádná studie se zatím nezaměřila na všechny faktory morfologie těchto útvarů. Jejich funkce byla pravděpodobně kombinací pohlavního dimorfismu, vnitrodruhové signalizace i termoregulace, ale poměrně specifické tvary jsou znakem každé podčeledi. Na to, jak a u kterých se vyvíjely stejné typy hřebenů, se zaměřili paleontologové z několika Bristolských univerzit a Katalánského institutu paleontologie.

Paleontologové z těchto institucí měli za cíl najít místa v geologické historii Země a evoluční historii čeledi, kde se rapidním způsobem vyvíjely hřebeny a lebeční útvary. Morfologicky jde tak jakýsi časový klíč, který ukazuje hlavní dobu evoluce hřebenů na lebkách hadrosauridů.

Podle Dr. Tom Stubbse, vedoucího autora studie, si v evoluci těchto ohromujících živočichů lze všimnou dvou výrazných věcí při vývoji lebky a chrupu. Poukazuje na fakt, že jejich čelisti a zuby nejsou příliš odlišné mezi prvními a posledními zástupci čeledi, kdežto hřebeny jsou na tom přesně naopak.

Jak doplňuje Prof. Mike Benton, variace hřebenů v historii hadrosauridů je skutečně velmi široká, proto se zaměřili na dva hlavní evoluční proudy (pravděpodobně myšleno podčeledi Saurolophinae a Lambeosaurinae). Na těch pak zkoušeli různé hypotézy, proč a jakým způsobem došel tento typ svému tvaru a vlastnostem. Vesměs se jednalo o kombinaci sexuálního a přirozeného výběru.

Ohromující pak bylo zjištění, že existovaly časové úseky, jež byly přímo přeplněné rychle se vyvíjejími hřebeny a strukturami lebky. Na základě tohoto vědci dokázali určit, kdy se jednotlivé typy vyvinuly.

Konečným zjištěním bylo, že hřebeny se u hadrosauridů vyvíjeli rapidně v někdy i relativně krátkých časových úsecích. Naproti tomu jejich čelisti a zuby zůstaly takřka nezměněné po desítky milionů let existence čeledi.

Z toho lze soudit, že variabilita hřebenů se měnila v rychlých časových skocích pravděpodobně pro odlišení jednotlivých druhů a rodů na určitých územích. Například si můžeme všimnout, že relativně odlišné lebeční struktury nesou zástupci této čeledi na severoamerickém kontinentu, kde ve stejnou dobu existovalo hned několik druhů velmi početných rodů hadrosauridů. Naopak třeba zástupci z východní Asie, jako je Charonosaurus nebo Shantungosaurus, nesou tuto různorodost menší a to kvůli úbytku nátlaku ze strany příbuzných (může být ale zkresleno nedostatečným fosilním záznamem).

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>