Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Chodící proterozoikum podruhé - Důkaz hovořící pro skutečné živočichy

25.06.2019 14:42

Problematika datace vzniku složitějšího života a mnohobuněčných živočichů se odvíjí, mimo jiného, také od faktu, že stále nám chybí údaje o veškerých zákonitostech ekologie primitivních zástupců tehdejšího života. Velkým problémem je také určování mnohých zástupců tzv. ediakarské fauny, tedy živočichů nebo pokročilých mnohobuněčných organismů žijících na sklonku éry proterozoika a představujících patrně jedny z prvních složitějších tvorů v historii života na Zemi. Výzkumy z posledních zhruba pěti let ale hovoří, že přinejmenším rod Dickinsonia z kmenu Proarticulata je pravým živočichem a to na základě stavby jeho těla, vnitřní struktury a případně dokonce i orgánů, které by ji určovaly jako živočicha. Nicméně stále nelze učinit závěry na sto procent odpovídající dávné skutečnosti, studie kalifornských paleontologů by ale v tomto směru mohla už celou záhadu ohledně zařazení tohoto a jiných primitivních ediakarských tvorů vyřešit a tím i letitý spor ohledně evoluce raného pokročilého života.

Jednotlivé ontogenetické linie nejznámějšího a typového druhu Dickinsonia costata, kde je znázorněno postupné přibývání jednotlivých segmentů a také rozšiřování předního "hlavového" segmentu. Podle většiny současných výzkumů se alespoň v případě tohoto kmenu jedná o tzv. pravé mnohobuněčné živočichy z kmenu trojlistých (Bilateria), který zahrnuje všechny současné živočichy až na několik vyjímek. Kredit: Alnagov, převzato z Wikipedie

Ačkoliv jsou zástupci tzv. ediakarské nebo méně často vendské fauny mezi vědeckou veřejností důvěrně známí od poloviny minulého století, skutečně první fosilie těchto primitivních organismů byly geology a paleontology rozpoznány již v letech 1868, 1872, 1933 a konečně rozsáhlejší výzkum těchto životních forem začal ve čtyřicátých letech po objevech Reginalda Sprigga v jihovýchodní Austrálii. Už od té doby se ale vědci přou o skutečnou identitu těchto zvláštních forem života - v průběhu let se objevili teorie, které je spatřovaly jako žahavce, lišejníky, přechodné typy organismů mezi rostlinami, houbami a živočichy, červy nebo dokonce specifickou formu života známou jako Vendobiota.

Velmi častým "modelovým organismem" pro toto období je pak rod Dickinsonia, kolem kterého se navíc v posledních letech objevilo několik odborných prací se zaměřením rozluštit pravou podstatu a systematické zařazení tohoto tvora. Zatím poslední výzkum se týkal jeho vnitřních orgánů a jejich polohy v rámci těla.

Takříkajíc velkou neznámou bylo ale pro vědce i to, jestli se tito živočichové dokázali samovolně pohybovat, nebo jestli se pouze unášeli mořskými proudy a nebo pohyby sedimentů. To by také hrálo roli při zařazení tohoto organismu do té či oné skupiny. Právě na tuto problematiku se zaměřili vědci z Kalifornské univezity v Riverside pod vedením Scotta Evanse.

Podle nich, respektive výsledků jejich výzkumu, se primitivní prekambrické organismy jako právě Dickinsonia pohybovaly po mořském dně nezávisle na prostřední, tvaru mořského dna nebo počasí. Jejich pohyby přitom účastníci výzkumu přirovnávají k současným mořským nebo suchozemským červům, museli odpočívat na mořském dně pro načerpání energie a také pro ulevení svalům. A důvod tohoto pohybu byl velmi prostý - pouze přirozená touha po potravě.

Ačkoliv byly mnohé fosilie tohoto rodu pravděpodobně stlačeny při fosilizaci a určitým způsobem deformovány, pro vědce ale bylo nejdůležitější položení všech fosilních exemplářů dickinsonií v rámci lokalit. Navíc, pro zamezení námitek, se hlavnímu autorovi podařilo s australskými paleontology odkrýt velkou lokalitu s více než dvěma stovkami dickinsonií a na nich přímo pohyby jednotlivců prezentovat.

Na základě toho mohli učinit jednoznačné závěry a sice, že jednotliví jedinci nebyli orientováni stejným směrem, jak by se dalo čekat, pokud by je unášel stejný vodní proud, ale byli různě natočeni. Dle toho prokázali, že se tito živočichové pohybovali nezávisle na okolí a museli tedy získavat z okolí potravu a přes určitý metabolický mechanismus i kyslík z prostředí.

Navazuje to i na druhý artikl výzkumu vědecké skupiny, jejich dalším cíle totiž bude zjistit, jak tento živočich fungoval, a jak vypadala jeho tělesná stavba vnější i vnitřní v porovnání se současnými živočichy.

Tyto závěry by tedy mohly napovědět, jestli tito primitivní tvorové byli skutečnými živočichy nebo pouze jakousi jejich "nepravou obdobou". Problémy jsou stáří zachovaných fosilií, nicméně tito zvláštní svědci dávného proterozoika už poskytly vědeckému světu velké množství informací ohledně fungování jejich měkkých těl a také například fází růstu, ekologie a obživy. Evans zároveň předpokládá, že tito živočichové také vymírají krátce po poklesu hladiny kyslíku ve světových oceánech.

Studii ovšem zakončují zvláštní úvahou týkající se možnosti života na jiných planetách nebo planetách Sluneční soustavy v dávné minulosti. Pokud, což je skutečně pravda, odhalíme podstatu primitivních organismů v historii života na této planetě, můžeme výsledky aplikovat i na další planety zemského typu s podmínkami, které panovaly ve svrchním proterozoiku.

Hyeny spojují kontinenty - Objevy z pleistocénu za polárním kruhem

23.06.2019 23:27

Mezi jednu z nejlépe známých skutečností, která se dotkla i laické veřejnosti, patří určitě vytvoření pevninského mostu mezi Severní Amerikou a Asií v době ledové. Kvůli poklesu hladiny moří způsobeném masivním zaledněním velké části severní polokoule zde existovala pevnina známý jako Beringie nebo Beringův pevninský most, někteří paleontologové pak podobný scénář pozorují i z výměny fauny v době svrchní křídy před asi 89-66 miliony let. Každopádně i recentní studie a výzkumy nás utrvzují v existenci pevninského mostu přes současnou Beringovu úžinu, stále ale potřebujeme doplňovat informace týkající se různých skupin živočichů, kteří přes toto území migrovali, a také stále musíme zdokonalovat znalosti ohledně klimatu této oblasti. Podle nového výzkumu amerických a kanadských paleontologů se navíc ukázalo, že přes tuto úžinu migrovalo daleko více druhů, než se kterými vědci dříve počítali a měli možnost pracovat.

Dva jedince tzv. hyeny běhavé, známé spíše jako rod Chasmaporthetes, začínají hodovat na mrtvole mamutího mláděte v ledové stepní tundře nedaleko od oblasti Beringie. Nálezy dvou zubů od řeky Old Crowe River v severním Yukonu jsou sice ojedinělé, ale přinejmenším částečně vyplňují mezeru paleogeografie tohoto rodu a vlastně i čelé čeledi hyenovitých mezi Eurasií, Afrikou a Severní Amerikou. Pro paleontology jsou nyní velkým objektem zájmu. Kredit: Julius Csotonyi, převzato z webu Sci-News

Jak již bylo nadhozeno výše, Beringova úžina byla přinejmenším jednou v minulosti důležitou spojnicí pro přesun živočichů napříč dvěma světadíly - Eurasií a oběma Amerikami. Dosud nekompletní fosilní záznam ale neposkytuje naprosto ucelený přehled všech skupin a čeledí vyšších obratlovců, kteří přes tuto oblast přecházeli. Ovšem nový výzkum nálezu, který byl učiněn již v sedmdesátých letech minulého století, uloženém v Kanadském muzeu přírody přivedl paleontology k přehodnocení závěrů ohledně fungování výměny fauny a také podmínkách, které zde panovaly ve středním pleistocénu. Stačily k tomu přitom pouhé dva zuby z čelisti prehistorického druhu hyeny.

Paleontologové už dříve považovali tento nález od řeky Old Crowe River v severním Yukonu za pozůstatek nějakého blíže neurčeného druhu hyeny, dva zuby ale nebyly od doby jejich nálezu podrobně zkoumány a vědci se jimi dlouhou dobu nezaobírali. Výzkum obou pozůstatků proběhl až v únoru tohoto roku, jeho výsledky byly uveřejněny v magazínu Open Quarternary k 18. červnu ve studii pod vedením Jacka Tsenga, PhD.

Paleontologický tým zároveň shledal tuto fosilii jako zástupce rodu Chasmaporthetes a její stáří bylo odhadnuto na zhruba 1,4 milionu až 850 000 let před naším letopočtem s tím, že je pravděpodobnější horní uváděná hranice. Pro vědce je velmi důležité pochopit ekologii a migraci tohoto živočicha, jelikož se jedná o živočicha, který podle dosud známých fosilií obýval jih Spojených států, široké oblasti Eurasie a Afriky. Dosud ale chyběly jakékoli údaje o přechodu těchto tvorů po Beringově úžině.

Dosud se zároveň domívali, že hyenovití měli dvě hlavní evoluční ohniska - jedno ve Starém světě a druhé v současné Severní Americe. Žádné údaje se ale nezmiňovaly o jejich přechodu mezi těmito oblastmi, proto vědci nemohli učinit jasné závěry, kdy a jak se tyto šelmy šířily na jednu nebo druhou stranu.

Konkrétně u rodu Chasmaporthetes jde o přechod oběma stranami, jeho předkové nejspíš přišli přes Beringovu úžinu v době spodního pliocénu nebo pozdního miocénu, kdy ještě zdejší podmínky nebyly tak nesnesitelné. Populace zde pak zůstala po nějakou dobu izolována a pravděpodobně ve středním pleistocénu začala pronikat po Beringii opačným směrem, kde se posléze rozšířila do Eurasie a Afriky.

Spoluautorem výzkumné studie je i paleontolog Grant Zazula, PhD pracující pro yukonskou vládu, který poukazuje na pravděpodobně odlišnou loveckou taktiku vůči jiným zástupcům rodu žijících v daleko přívětivějších podmínkách. Podle něj se tyto hyeny mohly zaměřit především na lov sobů polárních (Rangifer tarandus) nebo koní, případně se živit mršinami mamutů a jiných velkých savců.

Jak studie přednáší, analýza a nový výzkum zubů nalezených v Yukonu zaplňuje velkou evoluční mezeru ve vývoji hyenovitých šelem v celé jejich evoluční historii. Zároveň přitom může poskytnout odpovědi na důležité otázky týkající se ekologie těchto masožravých savců za polárním kruhem a také samotný průběh glaciálů a interglaciálů v době středního až pozdního pleistocénu.

Sny o dinosauřím kolagenu - Existují skutečně stopy prehistorické měkké tkáně?

21.06.2019 23:20

Paleontologie zažívá v posledních čtyřiceti letech největší průlomy v historii jejího dlouhého výzkumu, objevují se stále nové studie, výzkumy a objevy ukazující prehistorický život v naprosto novém, dynamickém světle. Jedním z nejzajímavějších objevů posledních let, který doslova otřásl výzkumem neptačích dinosaurů a také celým pojetím paleontologie, byly studie a výzkumy americké paleontoložky Mary Highby Schweitzerové, která se svým týmem zkoumala přítomnost údajných měkkých tkání na kostech některých druhů neptačích dinosaurů (Tyrannosaurus rex, Triceratops prorsus, Brachylophosaurus canadensis, Diplodocus hallorum a jiné). Tento výzkum se ale dotkl také jiných a dokonce starších taxonů nepatřících mezi tuto skupinu živočichů, střídavě se objevovaly výzkumy tyto závěry potvrzující nebo vyvracující. Nicméně nedávno publikovaná studie Evana Saitty tuto problematiku znovu rozvířila, přestože její provedení nemusí být zcela průkazné.

Před zhruba 75 miliony let mohl, dnes pouze z kosterních pozůstatků známý, druh Centrosaurus apertus vypadat, tento mohutný býložravec obýval severně položené oblasti v početných populacích. Přestože dosud se nepodařilo objevit stopy po určitém integumentu složeném ze štětinám podobných struktur, ale u tohoto rodu to můžeme do budoucna předpokládat. Otázkou je, zda to samé platí i o původních proteinech. Kredit: Fred Wierum, převzato z Wikipedie

Posledních čtrnáct let se paleontologická veřejnost i vážení odborníci z řad biochemiků, geologů a paleontologů zabývá možností uchování některých organických struktur na fosilizovaných kostech prehistorických živočichů, převážně potom neptačích dinosaurů, kde se tohoto velmi zajímavého výzkumu zhostila paleontoložka Mary Highby Schweitzerová. V průběhu let se jí svým výzkumným týmem podařilo objevit nejen stopy po proteinech osteokalcinech, kolagenu a peptidových vazbách na fosiliích neptačích dinosaurů, ale také předložit výzkumy do určité míry ukazující skutečnou možnost zachování částí těchto organel v miliony let starých kostech.

Vědecká veřejnost sice zprvu reagovala na tyto záměry velmi skepticky, testy a biochemické experimenty pro například prokázání kolagenu se však ukázaly být velmi dobrým způsobem prokázání podobné hypotézy. Přestože se někteří vědci stále k jejímu výzkumu staví skepticky, mnoho odborníků ho považuje za objekt vhodný pro další prokázání.

Nově k němu přispěla i studie postdoktoranda z chicagského Fieldova muzea přírodní historie, paleontologa Evana Saitty, který se rozhodl zkoumat přítomnost zbytků nebo celých molekul prehistorického kolagenu a jiných organických komponentů na fosilii pozdně křídového ceratopsida druhu Centrosaurus apertus, kterého osobně se svým týmem vykopal ze sedimentů v Dinosauřím provinčním parku v Albertě.

Saitta, jako hlavní autor studie, se touto problematikou zabýval již při studiu na Bristolské univerzitě, byl to i předmět jeho disertační práce. Tehdy se snažil nezávisle ověřit závěry paleontologů, kteří byli nakloněni názoru fosilizace některých organických molekul ve fosiliích neptačích dinosaurů a zároveň byl spíše toho názoru, že se nemohou ve fosilním záznamu zachovat kvůli jejich nestabilní povaze. Domíval se, že nemohou vydržet dlouhé miliony let, ale přesto se své závěry rozhodl podložit důvěryhodnými údaji.

Vědecký tým prováděl vykopávky na v již zmíněné provincii Alberta, kde odkryl fosilii centrosaurinního ceratopsida druhu Centrosaurus apertus, který tuto oblast obýval před zhruba 77-75 miliony let, a který zde byl pohřben v obrovské akumulaci tisícovek jedinců. Ti tvořili stádo, které v době svrchní křídy zahubila nejspíš velká přírodní katastrofa, pravděpodobně povodeň.

Při vykopávání fosilie si dávali výzkumníci maximálně záležet na zamezení kontaktů vzorku s okolním prostředím, proto se zaměřili na oblast těla ceratopsida, kde byla koncentrace kostí největší (známá podle rekonstrukce koster jiných jedinců). Pouze, podle autorů, zde mohla být největší šance pro nalezení zachovaného vzorku dostatečně rychle na to, aby se nekontaminoval a byl dokonale sterilní.

Po transportu nalezeného jedince se vzorek ujali zkoumat vědci z několika institucí, které potrvdily snadnou interpretaci a konzistentnost výsledků a tím nejspíš i správnost provedení výkopových prací.

Vzorky byly následně porovnány se současnými kuřecími kostmi a také několik tisíc let starými žraločími zuby z pláže v oblasti Ponte Vedra Beach na Floridě. Oba zmíněné vzorky vykazovaly přítomnost určitých subfosilních nebo čerstvých proteinů, exemplář centrosaura však nic podobného pravděpodobně nevykazoval a to vedlo autory k hypotéze o přímnosti současných mikroorganismů ještě v nedávné době. Za předpokladu, se kterým pracovala i vědecká skupina, že metoda vykopávek byla sterilní a aseptická (tedy zamezovala přítomnosti bakterií a mikroorganismů), tak musely pocházet ze sedimentů okolo fosilie.

Nevelkým překvapením byl proto nález uhlíku, který nevykazoval známky izotopového rozpadu, a také aminokyselin a dokonce i DNA, to už samo osobě ukázalo na nezpochybnitelnou přítomnost moderních bakterií a mikroorganismů v kostech. Toto společenství vysvětluje faktem, že i fosilizované kosti jsou bohaté na fosfor a železo, což poskytuje těmto formám života potravu a tedy i útočiště. Jejich zbytky, tedy biofilm, mohl potom některé paleontology mást a určili je proto jako fosilizované zbytky enzymů a proteinů.

Sám osobě ale Saitta i jeho tým nevylučují touto studií snahy badatelů v nově vznikajícím oboru "molekulární paleontologie" - podle jeho se dokonce může jednat naopak o výzkum, který do určité míry podporuje jejich snahy a ukazuje možnosti lepšího uložení a zacházení s fosiliemi pro průkaznost výsledků.

...

Jenže tu existuje několik skutečností, které tuto studii neshledávají na sto procent průkaznou.

Teorii o neprůkaznosti tvrzení jakýchsi organických komponentů na fosilii původního živočicha publikoval totiž již v roce 2008 americký vědec Thomas Kaye z Washingtonské univerzity, který je také považoval za kontaminaci bakteriálním filmem. Veškeré nalezené stopy po proteinech, peptidech a aminokyselinách tedy měly být pouze pozůstaky po nedávném pohybu bakterií na fosiliích.

Dalším výtkem může být také to, že tato studie může do určité míry korenspodovat s tvrzením, že by v tom případě mohlo být například fosilizované peří nebo melanozomy považovány za pouhý příklad pohybu nedávných bakterií na fosiliích. Tímto způsobem by například mohla být vznešena námitka na pravost zachovaného peří a pigmentových buněk u čínských teropodů ze souvrství Yixian, kterými jsou třeba druhy Microraptor gui nebo Sinosauropteryx prima. Tyto organely (melanozomy) se totiž z tohoto pohledu také nemohou neporušeně zachovat po miliony let.

Protiargumentem může být také stav zachování zkoumaného jedince.

Pokud bychom totiž zkoumali fosilii byť kompletního jedince nějakého neptačího dinosaura, která se zachovala v nepříliš dobře izolujících sedimentech (což je samozřejmně málo pravděpodobné, ale pro modelový příklad to stačí), tak logicky nemůžeme stopy po proteinech nebo jiných molekulách najít.

Kdybychom ale naopak zkoumali nekompletního jedince zachovaného v dokonale konzervujícím prostředí, tak je pravděpodobnost nalezení podobného fosilizovaného materiálu daleko vyšší a jeho přítomnost prokazatelnější. Fosilní záznam a sedimenty mohou do určité míry velmi zkreslovat, a proto nezáleží na kompletnosti kostry, ale na stavu jedince a okolní hornině.

Za takových podmínek bychom mohli považovat zachování zbytků kolagenu a jiných molekul za pravděpodobné.

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>