Mesozoikum - druhohory
Druhohory neboli mesozoikum ("Střední období") je druhá geologická éra fanerozoického eonu, která zahrnuje další tři geologické útvary, které jsou mezi laickou veřejností velmi známé a oblíbené. Geologické pochody, v tomto období probíhající, se zprvu vyznačovaly poměrně klidným ústáním sopečné činnosti, jednolitou polohou obrovského superkontinentu Pangea a později jeho následným rozpadem, přesunem jednotlivých částí a formování podnebí, fauny i flóry podobné té naší a především vývojem moderních skupin vyšších obratlovců. Samozřejmě se dá charakterizovat jako doba neptačích dinosaurů, později i jejich ptačích potomků, a archosaurů nebo plazů obecně.
Po velkém permském vymírání se zdál svět prázdný. Paleontologické výzkumy ukázaly, že obnova rozmanitosti ekosystémů trvala po nejméně 4-6 milionů let, jeho dopady přitom byly cítit ještě další desítky milionů let. Některé druhy živočichů katastrofu na konci permu přežily, byli mezi nimi mnozí synapsidi (Synapsida; Thrinaxodon, Lystrosaurus, Tetracynodon, Moschorhinus a jiné druhy), několik čeledí temnospondylních obojživelníků (Temnospondyli), archosauromorfové (Archosauromorpha), amoniti (Ammonoidea) nebo žraloci (Selachii) a kostanté ryby (Teleostei). Nevyplněná místa v ekosystémech ovšem značně ovlivnila rozložení sil mezi jednotlivými druhy i vyššími taxony jako řády, nadčeleděmi nebo klady.
Začalo tím geologické období zvané trias, doba vzdálená od té naší zhruba 251,9 až 201 milionů let. Přibližně 51 milionů let trvající útvar triasu dostal svůj název už v prvotních fázích zkoumání paleontologických a geologických věd, byl odvozen od třech rozdílných typů hornin (pestrý pískovec - Bundsandstein; lasturnatý vápenec - Muschelkalk; pestrý slín - Keuper) zahrnutých pod tento časový úsek. Z hlediska tektoniky se dá určit, že toto období bylo po většinu svého času dějištěm dalšího kontinentálního driftu, který vedl k sopečné činnosti, štěpení menších kontinentárních celků, proměnlivé výšce mořské hladiny a postupnému rozpadu superkontinentu Pangea. Všechny tyto děje měly výrazný vliv na rozložení fauny a flóry, její celkový vývoj a měnily se také biotopy v různých částech světa - kupříkladu z původně vlhkého prostředí Evropy se stávala polopoušť a poušť především při pobřeží moře Tethys to bylo znatelné (částečně ovšem ovlivněno dešti, které z něj šly k pevnině).
Celý superkontinent se v průběhu triasu posouval více k severnímu pólu a nejpozději v druhé polovině tohoto útvaru se její jižní část už zcela oddálila od jižního polárního kruhu, po velkém permském vymírání také opadly kontinentální ledovce předtím rozkládající se na jižní polokouli. Tento drift také předznamenal, v podobně postupného oddalování obou Amerik od sebe a Evropy více na severovýchod, erodování a zánik Středopangeyského pohoří (neboli Centrálního pangeyského pohoří), které se výrazně snížilo a vytvořilo ve svých hřebenech síť jezer zásobovaných vláhou jdoucí od mořské hladiny. Vytvořil se tu nový ekosystém, který se částečně přenášel do oblasti západu Severní Ameriky, kam deště měly sezónní dosah.
V triasu byly typické také tzv. megamonzuny a někdy extrémně sezónní klimat, nově vytvořená horská pásma nebo jiné faktory jim nedovolily celoročně procházet až do jader severoamerického, evropského, jihoamerického a afrického kontinentu, která se stala sezónně vlhkými oblasti. Průměrná teplota vzduchu se pohybovala po celý trias okolo 17 °C. V letních měsících se ale měnila na velmi suchá místa podobná těm z permu. Příznivé deště jdoucí od mořského pobřeží se dotkly především jihu superkontinentu a severní polokoule zhruba od pólu do obratníku Raka.
Přibližná poloha kontinentů v době před zhruba 220 miliony let, kdy se trias nacházel ve své svrchní fázi. Na této poloze je vidět, že se kontinenty vzdalovaly od sebe a vytvářely zárodky podobnější současným kontinentům, ovšem k jejich zaměnitelnosti bychom si museli ještě počkat až do svrchní jury. Vytvořilo se tím také poměrně velké množství šelfových moří, které dovolily další obrovský rozmach fauny a to obratlovců (Vertebrata) i bezobratlích.
Pohybem mikrokontinentů a jiných malých celků pevnin, které dnes tvoří jižní a severní část Číny, Turecko, Írán nebo Tibet (poslední tři jmenované spadaly do mikrokontinentu Kimmerie), se uzavřelo moře Tethys, nazývané taktéž Tethyda, a jeho větším bratrem byl oceán Panthalassa obepínající téměř celou planetu. Zdvihem/vzestupem, transgresí, mořské hladiny také v tomto oceánu nebylo množství ostrovů - nepřípomínal tedy současný Pacifik nebo Karibik. Menší souostroví se vyskytovala na západní polokouli a více jich bylo jako zbytky po kontinentálním driftu v moři Tethys. Kontinentální drift také dal vznikout horskému pásmu na východní polokouli po srážce čínských kontinentálních bloků s asijskou pevninou. Stále existovaly menší přírodní překážky mezi jednotlivými částmi Pangeyského superkontinentu, ale jejich nadmořská výška i rozloha byla proměnlivá a umožnila živočichům proudit po nich prakticky všemi směry.
V průběhu triasu vzniklo a znovu zaniklo mnoho skupin prehistorických plazů, dal by se označit za období jejich největšího rozkvětu. Po uvolnění nik v přímořských a mořských ekosystémech, se zde rozrůznilo několik skupin plazů, prvními byli primitivní druhy ichtyosaurů (Ichthyosauria), rané druhy tanystrofeidních protorosaurů (Tanystropheidae), později ve středním triasu je následovali notosauři (Nothosauria), jejich evoluční potomci plesiosauři (Plesiosauria) a také první předci a vyhynulí příbuzní želv (Testudinata). Rozvnilo se také ale množství dalších mořských plazů, jejich existence ovšem většinou nepokračovala do dalších geologických ér. V brakických a patrně i výlučně slaných vodách se vyskytovalo několik druhů temnospondylních obojživelníků (Temnospondyli), dominovali i ve sladké vodě. Trias pro ně znamenal největěí vývojovou emergenci a diverzifikovali se do velkého množství různých druhů. Vedle nich se také rozvíjeli předci moderních obojživelníků (klad Lissamphibia, pravděpodobně polyfyletický), nejstarší žáby (Anura), ocasatí (Caudata) a červoři (Caecilia).
Ačkoliv si synapsidi jako dicynodonti (Dicynodontia) z části podrželi své dřívější ekologické pozice v paleoekosystémech, jejich dravé, všežravé nebo specializované příbuzné ale začali nahrazovat jiní živočichové, kteří se svou velikostní i tvarovou různorodostí, variabilitou, vyrovnali a možná je i do určité míry překonali. Od začátku triasu na souši dominovali archosauři. Ačkoliv se mezi nimi objevily i býložravé formy (Rhynchosauria), převážná většina z nich byla masožravými predátory od velikosti psa po některé obry meřící více než 5 metrů. Většina starých, vývojově primitivních skupin archosaurů neměla dlouhého trvání, nicméně dvěmi významnými byli fytosauři (Phytosauria) a pseudosuchové (Pseudosuchia), kteří sdružovali i předky moderních krokodýlů. Druhá jmenovaná skupina se také rozrůstala a diverzifikovala po celé období, byli dominantními predátory na většině území superkontinentu a patřili také k největším druhům suchozemských obratlovců. Mimo toho také velmi výrazným způsobem konkurovali prvním předkům dinosaurů, čeledi Silesauridae, a posléze i skutečným pravým dinosaurům (Dinosauria).
První "praví" dinosauři jsou známí z vrstev středního triasu o stáří přibližně 233 milionů let. Jejich první prokazatelné fosilie známe z Argentiny a Brazílie, ikdyž některé indicie svědčí o daleko starším původu této skupiny (Sphingophus, zuby údajných "prosauropodů" z Madagaskaru), kde začínali jako malí masožravci živící se i na zbytcích po větších plazech. Za dalších pár milionů let se ale rozrůstali do stále větších forem, o patnáct milionů let později už ale dokonce začaly vznikat první druhy s váhou přes deset tun, což už byla největší suchozemská zvířata své doby. Velice rychle se rozrůstali, diverzifikovali a vytvářeli si vlastní místa v ekosystémech nebo obsazovali ta prázdná.
Ke konci triasu už neptačím dinosaurům patřila většina souše a stávaly se z nich dominantní formy suchozemských obratlovců. Svou tělesnou stavbou a naprosto novým stupněm metabolismu dokázaly některé druhy vytlačit i složky fauny, které dominovaly desítky milionů let před nimi.
Trias skončil zhruba před 201 milionem let, kdy se na Zemi odehrálo dosud předposlední hromadné vymírání. Vědecká obec stále nezná jeho přesné příčiny a nezdají se zcela zřejmé ani podle moderního výzkumu. Dříve se soudilo, že do Země mohlo narazit nějaké velké kosmické těleso nebo ho způsobila přemíra sopečné aktivity v důsledku postupného rozpadání superkontinentu. Ani jeden z těchto scénářů se ale nepodařilo dost dobře prokázat, pokud by nějaký z nich byl reálný, tak pravděpodobně spíše ten druhý jmenovaný. Vymírání každopádně nebylo tak masivní jako v předchozím permu, ovšem přesto bylo ničivé - odstranilo ze zemského povrchu přes 50 % druhů a většina z nich byla starými skupinami plazů, synapsidů nebo temnospondylů, takže se uvolinil prostor pro úplné rozvinutí vývoje neptačích dinosaurů.
Počátek a průběh periody zvané jura se velmi podobal té triasové, planeta stále měla velmi horké podnebí a průměrná teplota byla dokonce ještě zhruba o půl stupně vyšší než v triasu (dosahovala tedy přibližně 17,5 °C). Přesto bylo mnohem větší vlhko a v jejím průběhu postupně ubývalo pouští a suchých ploch souše, naopak se začal výrazně projevovat sezónní klimat i v oblastech vnitrozemí nových kontinentů. Celkově trvalo toto období trvalo přibližně 56 milionů, v rozmezí 201 až 145 milionů let (jeho spodní hranice byla dříve definována do časového rozmezí asi 150 až 140 milionů let, dnes je geologickou majoritou uznáván údaj 145 milionů let), a je děleno do tří celků - spodní, střední a svrchní. Jura, jako geologický útvar, se dá také charakterizovat dalším rozpadem kontinentálních celků na menší kontinenty, transgresí mořské hladiny, dominancí neptačích dinosaurů a celkovou podobou světa i prostředí, která stála na rozhraní mezi předchozími geologickými útvary a postupným přechodem k podobě Země, jakou známe dnes.
Jednotlivé změny v podnebí a teplotách zapříčinily především pohyby kontinentárních celků, už ke konci triasu se začal pangeyský superkontinent rozpadat na menší kusy a ty postupně tvořily současnou podobu dnešního světa. Definitivně se ovšem dotvořila až v následující křídě.
V průběhu spodní jury se Pangea rozpadla definitivně, z její severní části se stala Laurasie sestávající ze Severní Ameriky, Evropy a Asie, na jižní se opět vytvořila Gondwana a tu tvořily prakticky všechny ostatní pevninské celky. Rozsáhlá celosvětová transgrese zapříčinila ovšem i zatopení přibližně jedné třetiny plochy souše na severní polokouli, spolu s kontinentálním driftem tyto procesy započaly postupné rozštěpení Laurasie na severoamerický a eurasijský kontinent. Vytvořilo se množství menších ploch souše v podobě ostrovů a ostrovních pásem, jih Gondwany se stáčel více k jižnímu pólu. Naopak Asie se z původní pozice začala otáčet po směru hodinových ručiček k obratníkům a rovníku směrem na jih, v Číně a jižní Asii se vytvářely pásy pohoří ovšem nepříliš vysokých. Postupné kolísání výšky horských pásem se objevovalo i v Jižní Americe, Skandinávii a některých dalších oblastech, především při postupnému oddělování kontinentů Gondwany, ale neprobíhala žádná významnější vrásnění. Vyjímkou bylo tzv. nevadské vránění na západě Severní Ameriky. To zdvihlo předchůdce dnešních Kordiler a první výraznější vrcholky se objevily i v Andách.
Mezi Asií a budoucí Evropou se původně vytvořená horská pásma, triasovou kolizí Kimmerie a Eurasie (kimmerské vrásnění), překryla mořskou hladinou a v místě současného Uralu a Kaspického moře vytvořil mořský průliv, tzv. Turgajské moře. Tato oblast byla považována za hlavní překážku při migraci různých živočišných i rostlinných skupin z Asie do ostatních míst nebo opačným směrem. Nicméně některé současné nálezy (Lingwulong shenqi) a hypotézy by poukazovaly na to, že zdejší podmínky nebyly v takovém rozsahu, aby podobnému přesunu zcela zabránily.
Pohyb kontinentů následovala rozsáhlá transgrese, jak bylo řečeno výše, mělká šelfová moře zaplavila většinu nízko položených oblastí kontinetů a proměnila celé oblasti v mořské dno. Evropa se ocitla v teplém jurském moři, z původní pevniny zůstaly pouze ostrovy podobné současné Indonésii. Roztržením Laurasie a Gondwany začala tvorba zárodku dnešního Atlantického oceánu ("Protoatlantiku") a Karibského moře ("Protokaribiku"), z této oblasti známe fosilie z poměrně bohatých svrchnojurských uloženin z Kuby. Při průběhu jury se Atlantiky zvětšoval, ale zatím nedosáhl značné velikosti. Z oceánu Panthalassa se začal tvořit Pacifik, zvětšovalo se i moře Tethys kvůli posunu jižního části Gondwany více k jižnímu pólu.
Přestože už ke konci jury byla rozděla většina kontinentů severní polokoule a během střední se také rozrušilo spojení s Gondwanou, tak průběh tohoto rozpadání se zdá být pomalejší. Naznačují to některé evoluční nálezy z různých míst tehdejšího světa (čeleď Piatnizkysauridae a její zástupci z obou Amerik, rod Allosaurus a jeho fosilní nálezy ze Spojených států a Portugalska apod.) a celosvětové rozšíření některých taxonů, ať už vyšších nebo nižších jednotek jako nadčeledí nebo rodů, tuto hypotézu podporuje. Je proto velmi pravděpodobné, že výměna mezi jednotlivými kontinenty mohla probíhat po celé období jury alespoň v omezené míře. Na druhou stranu je přibližně stejně pravděpodobné, že jde, zvláště v případě skupin neptačích dinosaurů, že k jejich rozšíření dopomohla ještě relativně celistvá pevnina ještě před výraznějším dělením kontinentů.
Rekonstrukce polohy světových kontinentů a oceánských mas před zhruba 170 miliony let během geologického věku baton ve střední juře. V tuto dobu můžeme také sledovat první výrazné rozšíření a diverzifikaci neptačich dinosaurů prokazatelnou z fosilního záznamu. Je ovšem patrné, že mohla a pravděpodobně proběhla už o několik desítek milionů let dřive - kontinenty a jejich uspořádání totiž částečně bránily volnému přesunu velkých suchozemských obratlovců.
Postupem jury se klima na určitých místech začalo velmi podobat současným africkým savanám a galeriovým lesům s proměnlivými dobami sucha a dešťů. Za dobrý příklad toho sezónního klimatu stojí, že na počátku jury byly lesy subtropického rázu rozšířeny až do 60° na obou polokoulích. Na pólech byly lesy mírné a vlhké, podobné Valdiviánským lesům v jižní Chile (v paleobotanice a botanice se v souvislosti s některými endemity v oblasti jižní polokoule můžeme setkat s označením gondwanská flóra - odkazuje na flóru rozvíjející se v této oblasti právě ve svrchním triasu až juře, kdy byly všechny kontinenty jižní polokoule zaklesnuty do Gondwany a reliktem jsou právě i Valdiviánské pralesy). V tomto geologickém útvaru se také objevují první zástupci krytosemenných rostlin ("Magnoliophyta"), kteří se dají přímo prokázat z fosilního záznamu, přestože první zástupci tohoto rostlinného kladu se objevují pravděpodobně už v období permu. S nimi se také výrazněji rozvíjí mnozí členovci (Arthropoda), především předci současných druhů motýlů (Lepidoptera), mravenců (Formicidae), vos (Vespidae) a včel (Apoidea). Vývoj hmyzu expandoval také do prvních dobře prokazatelných komárů (Culicomorpha) a skupin podobných dnešním opylovačům (Kalligramatidae z příbuzenstva sítokřídlých), mezi členovci obecně začali prosperovat i paraziti jako obrovské druhy blech (Siphonoptera) a také pavoukovci (Arachnida).
Mezi drobnou faunou prosperovali nově vyvinuté skupiny - objevují se první praví savci (Mammalia) a jejich nejbližší příbuzní ze širšího kladu Mammaliaformes, kteří začali aktivně vytlačovat jejich primitivnější příbuzné. Sdílení stejných ekologických nik posléze zapříčinilo, že se konce jury a počátku křídy dožilo pouze malé množství terapsidů (Therapsida), kteří nebyli savci, a také možnost rozvoje primitivních savců do velkého množství variací. Vyvíjely se druhy podobné současným vakoveverkám (Volaticotherini), hlodavcům (Castorocauda, Shenshouidae) nebo krtkům (Docofossor). Vedle nich se rozvíjeli první prokazatelní ocasatí obojživelníci (Caudata), červoři (Gymnophiona) a žáby (Anura), mimo druhé jmenované skupiny se obě rozvíjely v poměrně široké škále druhů. Naopak velcí temnospondylní obojživelníci známi z triasu postupně mizeli v průběhu jury a jejich diverzita značně poklesla. Vyvinuli se také první pokročilí lepidosauři (Lepidosauria) včetně předků hadů (Ophidia) a ještěrů, krokodýlů (Crocodilia) a to ve velmi velkých počtech.
Možnost otevřeného ekologického prostoru využili také ptakoještěři, kteří profitovali i na evoluci rozličných skupin hmyzu a bezobratlých. Jura jim nabídla možnost prvního skutečně celosvětového rozšíření a velké diverzity. Ačkoliv jejich niky byly většinou v přímořských oblastech, a někteří z nich mohli být i migrující živočichové vyskytující se na několika kontinentech, tak se začaly objevovat i specializované druhy. Ve střední juře se také diverzifikovali tzv. krátkoocasí pterosauři (Pterodactyloidea), kteří dali později vzniknout všem ostatním druhům. Rozmanitost pterosaurů se projevila i na velikosti, jurští zástupci už dosahovali rozpětí od několik decimetrů po 3 a možná i více metrů.
Mořský život nabídl rozvinutí po vyhynutí některých starších skupin na konci triasu, velká evoluční radiace postihla především plesiosaury (Plesiosauria), kteří vytvořili poměrně lehké a ekologicky specializované dlouhokrké typy (Plesiosauroidea) a vedle nich krátkokrké dravce s robustními lebkami (Pliosauroidea). Tyto dvě skupiny se ukázaly jako velmi důležité pro ekosystémy a celosvětově rozšířené. Aktivní konkurenci pro ně představovali ichtyosauři, mořští krokodýli (Thalattosuchia) a popřípadě i některé druhy žraloků (Selachii). Objevují se první rejnoci, široce se vyskytují hlavonožci a některé obrovské druhy primitivních ryb.
Paleoekosystémy celé jury na velké většině suchozemských území skýtaly obrovské množství příležitostí a většinu z nich naprosto zastali neptačí dinosauři a už na začátku jury začali utvářet podobu tehdejšího i budoucího světa.
Dinosauři dosáhli v období jury obrovského evolučního rozmachu, na samém počátku dominovali na všech kontinentech a stále se ještě rozrůstali. Objevilo se hned několik druhů velkých neptačích dinosaurů, patřili mezi ně velcí sauropodomorfové a sauropodi, přičemž mnozí z nich už vážili přes deset tun. Ke konci jury už existovali první tzv. megasauropodi s váhou přes třicet až padesát tun, šlo především o velké makronariany (Macronaria; kupříkladu čeleď Brachiosauridae) a také diplodokoidy (Diplodocoidea). Mezi herbivory podstatně menších velikostí, se rozvíjeli i stegosauři (Stegosauria) a tyreofoři obecně (Thyreophora), množství primitivních ptakopánvých (Ornithischia) s předky pozdějších marginocefalů (Marginocephalia) a ornitopodů (Ornithopoda), kteří se diverzifikují ve svrchní juře.
Od počátku jurské periody se rozvíjelo také hned několik skupin teropodních dinosaurů, pravděpodobně všechny skupiny teropodů vyjma některých ptáků (Aves) mají evoluční původ ve střední až pozdní juře. Pro další vývoj byli ale důležití především ceratosauři (Ceratosauria, čeledi Ceratosauridae a Abelisauridae), velcí karnosauři (čeledi Allosauridae a Carcharodontosauridae) a po nich rozvíjející se celurosauři (Coelurosauria). Třetí jmenovaná skupina původně představovala malé opeřené masožravce, měnící se svět jim ale poskytl prostor pro vývoj větších forem (předci čeledi Tyrannosauridae, Lourinhanosaurus, Sciurumimus), ale hlavním zásadním krokem v evoluci byl vývoj prvních předků ptáků a ptáků samotných. Už v době před 160 miliony let se v Číně objevilo několik druhů malých masožravých dinosaurů, kteří měli velmi blízko k prvním ptákům a patří s nimi do kladu Avialae. Prvním skutečně dobře prokazatelným ptákem by podle nejnovějších studií měl být německý Archaeopteryx albersdoerferi. Neptačí dinosauři, a posléze i jejich ptačí potomci, byli dominantní skupinou teplokrevných suchozemských obratlovců.
Konec jury byl poznamenán menší ekologickou katastrofou, kdy vyhynulo několik čeledí neptačích dinosaurů, ptakoještěrů a také savců. Její příčina není známa, nicméně uvolnila další místa pro nové druhy živočichů, a její rozsah se nevyrovnal vymírání na přelomu triasu a jury a posléze na konci mesozoika.
Posledním obdobím druhohor byla křída, kdy teploty kolísaly stejně jako pevninské celky a evoluce všech živých forem šla ještě úžasnějšími směry než v juře. Datuje do časového rozmezí 145 až 66 milionů let a trvala tedy úctyhodných 79 milionů let, nejdéle ze všech geologických period mesozoika i celého fanerozoika. Typické jsou pro ni bílé křídové vápence, které tvoří i věhlasné útesy Seven Sisters v jižní Anglii, protože mořská hladina byla znatelně výše a trangrese pokračovala po celé období křídy relativně stejnoměrně. Ohromné biodiverzity nabyl mořský i suchozemský život a vytvořil do té doby nevídané formy.
Pokračovalo roztrhávání pevnin, definitivně se rozdělila Laurasie na eurasijský a severoamerický kontinent. Proces tohoto dělení se neobešel bez zvedání mořské hladiny a zaplavení ještě více nízko položených částí kontinentů. V průběhu křídy se pod vodu ponořila i velká část západní a jihozápadní Asie a to třeba na území Kaspického moře nebo Uralu (který se ale při opětovném snížení hladiny vyzvedl a tvořil ostrovní kontinent s Skandinávským poloostrovem a Finskem), velká část Evropy a vnitrozemské moře Niobrara se utvořilo ve spodní křídě v Severní Americe. Rozdělilo ji na dva pevninské celky, Apalačii na východě a úzký pás Laramidie na západě, přičemž na severu kontinentu existovaly další větší ostrovní celky a to včetně Grónska.
Změny výšky mořské hladiny měly za následek více skutečností, ale za významné se dá považovat oddělení Asie od Evropy v oblasti Uralu, kde ve stejné se vytvořily pevninské mosty ve svrchní juře a později ve svrchní křídě.
Gondwana ještě ve spodní křídě setrvávala v jakémsi semknutém stavu, její jednotlivé celky držely při sobě, a některé fosilie (abelisauridní teropod rodu Rugops, obří folidosauridní krokodýl Sarcosuchus nebo neoceratosaur rodu Dahalokely) ukazují, že tomu tak bylo ještě na počátku svrchní křídy v geologických věcích cenoman až turon. Současné paleontologické nálezy a předpokládané příbuzenské vztahy mezi nimi dokazují, že Afrika a Jižní Amerika měly své pevninské mosty ještě před 99-95 miliony let, Indie a Madagaskar vytvářely pevninu se suchozemským spojením ještě v době před přibližně 89 miliony let.
Navzdory tomu se kontinentální drift jižní polokouli nevyhnul a v křídě se naopak jeho intenzita zvýšila. Od zbytku Gondwany se ale oddělila Antarktida, která se posouvala na jih a na konci křídy už byla v přibližně stejné pozici jako dnes, s Austrálií, která se od svého souseda otrhla v době tzv. střední křídy před asi 95 miliony let. Do té doby ležel její jižní cíp za polárním kruhem, koncem tohoto období už ale byla velmi blízko své současné pozici. Stejně tak Indie opustila v rané pozdní křídě Madagaskar a pousouvala se směrem od obratníku na sever k rovníku. Celkový vzhled kontinentů ve svrchní křídě se tak začal podobat tomu, jaký známe dnes.
Navzdory typické představě křídového období jako velmi horké skleníkové planety s velkým úhrnem srážek se objevovala oteplení i ochlazení v celém jejím průběhu. Přesto se průměrná teplota po celou křídu pohybovala okolo 18 °C a byla tedy o 4 °C vyšší než dnes. Začátek se velmi podobal juře, na mnoha místech světa převládaly sezónně vlhké lesy a subtropická vegetace, ještě v průběhu spodní křídy se ale na několika místech světa ochladilo velmi rapidním způsobem. Dobrými příklady jsou místa na jihu Austrálie, kde dokonce půl roku převládala pouze polární zima z důvodů uvedených v textu výše. Podobné podnebí bylo na severní Sibiři a Aljašce, stejně tak i v Antarktidě. Významné ochlazení na teploty, které se dají přirovnat k těm v současném mírném pásu, nalezneme v horninách spodní křídy severovýchodu Číny, na území provincie Liaoning v souvrství Yixian. Neptačí i ptačí dinosauři včetně dalších forem zde zažívali chlad a sníh ve srovnatelných podmínkách jako dnes.
V křídě, především v její druhé polovině, se projevovaly výrazné známky alpinské vrásnění. Pokračovala tvorba Kordiler a do větších výšek se vyvrásnily i Andy, Ural a mnohá další pohoří, především ve východní Asii. Některé z nich, například ty v Antarktidě a Africe, ale průběhem křídy zanikají a mizí. Další posouvání Indického subkontinentu také vedlo k prvním vrcholkům Himálají, výrazné projevy ale nastaly až ve starším kenozoiku, kdy se Asie a Indie skutečně přiblížily a střetly. Z moře Tethys se postupně stával Indický oceán, po kontinentálním driftu Indie přibližující se k Asii, a Atlantik se rozšiřoval, pro křídu je typická take ještě mohutnější transgrese než v juře. Zvýšená a měnící se hladina moří a světového oceánu také přispěla ke tvorbě pevninských šelfů a kontinentální drift k vyššímu množství středooceánských hřbetů.
Křída se ze všech geologických útvarů mesozoika nejvíce podobala současnosti, toto je podoba světových kontinentů před přibližně 90 až 85 miliony let. V této době se začaly vyvíjet a velmi rozrůzňovat kvetoucí rostliny, vedle nich se skutečně výrazně začala diverzifikovat mořská fauna obratlovců i bezobratlých a evoluční emergenci i suchozemských druhů, které daly částečně vzniknout i světu kenozoika. Je právem označována za zlatý věk neptačích dinosaurů.
Měnící se teploty a hladiny oceánů vystavily biosféru novým zkouškám, které musela překonat. Neptačí dinosauři zde zažívali svůj zlatý věk, z tohoto období známe nejvíce jejich druhů a čeledí a to navzdory tomu, že některé z nich v tomto období mizí. V průběhu křídy se rozrůstala jejich diverzita spíše v rámci jednotlivých čeledí, než-li skupin, dobrým příkladem jsou třeba tzv. raptoři (čeleď Dromaeosauridae) a teropodi obecně. Dinosauři zažívali evoluční rozkvět a jejich evoluce gradovala do forem, které se předtím ani potom již neobjevily. Predispozice, v podobě evoluce veškerých důležitých skupin už v juře nebo na samém začátku křídy, se jim podařilo zúročit a obsadili velkou většinu nik v tehdejších ekosystémech. Jejich velikost se také zvětšovala, ačkoliv se zde nutně nemuseli vyvinout ti největší z nich (Maraapunisaurus fragillimus), tak se zde objevilo nejvíce obrovských druhů sauropodů a jejich diverzita pravděpodobně výrazně nepoklesla až do samotného konce křídy.
Obrovský evoluční rozmach zažívali po celou křídu zástupci řádu Ornithopoda, kteří vytvořili velké množství forem v přímé konkurenci velkou většinou ostatních herbivorů a ve svrchní křídě i mezi sebou. V tuto dobu začali převažovat tzv. kachnozobí dinosauři (čeleď Hadrosauridae), kteří už ve svrchní křídě patřili mezi nejrozšířenější a nejúspěšnější druhy býložravých obratlovců. Po spodní křídu si také můžeme všímat velké diverzity drobnějších ptakopánvých a také nodosauridních tyreoforanů (Nodosauridae), která do svrchní křídy spíše klesala. Projevila se totiž poměrně úspěšná konkurence marginocefalů (Marginocephalia) a to známýh "rohatých" (Ceratopsia) a "tlustolebých" (Pachycephalosauria) a také ankylosauridních tyreoforanů (Ankylosauria). Po celou spodní křídu se také rozvíjeli sauropodi, ačkoliv mnohé skupiny na přelomu spodní a svrchní křídy mizí. Do konce křídového geologického útvaru se vyvíjejí pouze titanosauři (Titanosauria) a zatím se nezdá, že by jiné druhy přežily výrazné změny na rozhraní cenomanu a turonu (tzv. turonian turnover). Vedle nich vyhynulo také několik dalších čeledí nebo kladů ornitischianů (Heterodontosauridae, o zániku podřádu Stegosauria nejsou spolehlivé údaje) a některých teropodů, mezi neptačími dinosaury se daleko více uplatnilo evoluční soutěžení.
Velká evoluční emergence herbivorů a to nejen mezi neptačími dinosaury vedlo i k evoluční radiace dravých druhů, teropodi se diverzifikovali do poměrně velkého a různorodého množství forem a to i těch největších známých. Obsadili obrovské množství nik a objevily se některé skutečně specializované nebo gigantické formy. Dominance velkých druhů teropodů z infrařádu Carnosauria a nadčeledi Megalosauroidea byla postupně nahrazena, především na severní polokouli, velkými zástupci kladu Coelurosauria (jako byl věhlasný Tyrannosaurus rex) a není zatím jasné, zda se konce křídy dvě výše zmíněné skupiny dožily. Výraznou evoluční radiací prošli také abelisauridi z převážně jižní polokoule (Abelisauria). Faktem také zůstává, že se rozvinuli drobní teropodi (klad Maniaraptoriformes, někteří jeho také značně velcí zástupci) a také moderní i vyhynulé čeledi ptáků. Současné fosilní nálezy ukažují, že již ve spodní křídě dosahovali určité míry diverzity, ačkoliv se nedala srovnat s tou ve svrchní fázi tohoto útvaru. V jeho druhé polovině se už totiž jednalo o významnou skupinu obratlovců s velkým evolučním potenciálem, který si tato skupina dinosaurů ponechala i do kenozoika.
Konec křídy pak poskytl fosilie, které by potvrzovaly vývoj prvních plameňáků (Phoenicopteriformes), pelikánů (Pelecaniiformes) nebo hrabavých (Gruiformes). Ačkoliv není jasné, jak moc jsou tyto nálezy průkazné, tak rozhodně jen potvrzují fakt, že ptáci se velmi prosadili a za krátkou dobu si vydobili množství dalších ekologických nik, které uplatili především po velkém křídovém vymírání.
Dramatickou proměnou prošli také ptakoještěři, jejich dlouhoocasí evoluční předci vyhynuli a umožnili pokročilejším pterodaktyloidům větší formu diverzity. Právě v křídě gradovala do těch nejúžasnějších forem létajících obratlovců. Obsadili niky moderních ptáků, se kterými později evolučně soupeřili, takže někteří nebyli větší než vrána nebo kos, kdežto ti největší byli velcí jako malá letadla. V pozdní křídě ale jejich diverzita lehce klesla, ubylo menších druh a to byl výsledek stále narůstajících počtů ptáků. Velcí až obrovští pterosauři naopak využili své velikosti, některé druhy zrobustněly a přemístily se na zem. Vyskytovali se až do samého konce křídové periody.
Stav vysoké mořské hladiny ve svrchní křídě způsobil případy ostrovních forem (především ostrovního nanismu) mnoha druhů živočichů a to včetně neptačích dinosaurů, ptakoještěrů apod. Podobné efekty jsou sice známé již doby před zhruba 110-86 miliony let, nicméně nejvíce patrné se ukázaly v pozdně křídových stratigrafických stupních kampánu a maastrichtu, kdy se tvořily celé ekosystémy zvláštních forem živočichů.
V mořích a oceánech byla evoluce také takříkajíc v plném proudu, po zhruba první polovinu křídy zde stále dominovali velcí pliosauridi a ichtyosauři, vedle nich se diverzifikovali velcí dlouhokrcí plesiosauři jako čeleď elasmosauridů (Elasmosauridae). Ekologické změny v rané fázi svrchní křídy ale vedly z vymření tehdejších velkých predátorů z řad pliosauridů, ichytosauři také vymřeli (znovu šlo o efekt události turonian turnover). Přispěla k tomu kolísající výška hladiny světového oceánu, ale konkurence nových mořských druhů, především gigantických ještěrů z čeledi Mosasauridae. Zaujmuli prázdné niky velkých predátorů a po dobu své existence se stali největšími lovci ve světových oceánech i mělkých mořích, ty vůbec největší a nejhmotnější rody dosahovaly délky přes 15 metrů a váhy v řádech několika desítek tun. Soupeřili se stále se rozrůstajícími moderními žraloky a moderními druhy kostnatých ryb, v mořích také pluly velké želvy podobné dnešním kožnatkám (čeleď Protostegidae).
Vedle neptačích a ptačích dinosaurů, mnohých mořských plazů, žraloků, želv a ptakoještěrů se vedle nich vyvíjeli obří krokodýli (čeleď nepravých krokodýlů Pholidosauridae), první aligátoři (Alligatoridae) a krokodýli (Crocodylidae). Od konce jury probíhal jejich vývoj do forem podobných těm dnešním, ale až v křídě se objevily počátky skutečně dnešních krokodýlů a byli skoro nerozeznatelní od recetních druhů. Objevili se i moderní leguáni (Iguania), ještěři (Squamata) a varani (Varanoidea). V křídě se také vyvíjely mnohé skupiny savců, známe odsud první prokazatelné a moderní placentály (Eutheria), pravé vejcorodé (Monotremata) a vačnatce (Metatheria). Jejich význam se ale projevil až po vyhynutí velkých živočišných druhů na konci křídy. Křída ela také byla dobou obřích obojživelníků, velkých olihní a diverzifikací hmyzu jako motýlů, vos, včel nebo mravenců.
Křída a celá druhohorní éra končí zatím posledních hromadným vymíráním života na Zemi, v době před asi 66,043 nebo 66,038 miliony let, kdy na území dnešního Mexického zálivu dopadl obrovský asteroid Chicxulub o průměru asi 10 kilometrů. Následky tohoto dopadu byly děsivé, po celém světě začaly padat kyselé deště a kusy rozžhaveného materiálu zapalujícího lesy a celé budoucí státy. K pobřežím se šinuly vlny tsunami vysoké i okolo jednoho kilometru, spálenou zemi zastihly záplavy a sopečná činnost. Strašlivá byla nuklární zima, prach přikryl atmosféru a Země se na několik let propadla do tmy zahalené prachem a nemocemi.
Bohužel, neptačí dinosauři a mnohé další skupiny nebyly schopny tyto kaskádovité změny přežít, a přestože to byla neskutečně adaptabilní zvířata, tak nakonec nebyla schopná vytvořit životaschopnou populaci dost velkou pro další přežití a tím tyto skupiny vymírají.
Po pátém a dosud posledním velkém vymírání života ve fanerozoickém eonu začíná další, dodnes doba geologické historie této planety, kenozoikum, často označované jako "éra savců" nebo "novověk Země". Tehdy se savci naplno prosadili a začali tvořit nové ekosystémy po zmizelých vládcích planety.
