Bod zlomu

Úžasnou noc končily až paprsky nového dne, které prosvítaly střešním oknem do němoty naší základny. Mraky se po bouřlivé noci rozestoupily, jakoby snad chtěly dobré ráno jen a jen pro nás. Hodiny ukazovaly teprve sedm hodin ráno, slunce však již vystoupalo vysoko na obzor. Jejich lehké šimrání by dokázalo probrat i toho největšího netvora, zprvu bylo docela nenápadné, ale o chvíli později mně jejich žár dokázal alespoň na chvíli probrat z noční letargie. Oči se ještě bránily, aby mohly sledovat východ slunce a rozepětí jeho hřejivé náruče nad celou zemí, ale když jsem si uvědomil, jaká úžasná bytost spočívá vedle mně a tiskne se mi na kůži, zůstal jsem bdít.

Sledoval jsem, jak do jejích blonďatých vlasů svítí sluneční paprsky, a ona tak vypadalo jako nádherné usměvavé slunce. Slunce mého života. Nehty a konečky prstů jsem ji po nich přejížděl, něžně a nejpomaleji, jak to šlo, abych si ten okamžik mohl vychutnat. Když spala, tak vypadala tak úžasně klidně a přirozeně, jedna z jejích hlaďounkých, a příjemně rozžhavených, rukou se táhla mezi našemi těly, zatímco ta druhá se natahovala až mému rameni. Uvědomoval jsem si čím dál tím víc, že je to někdo, s kým chci zůstat. Vím, co si asi teď říkáte, že někdo jako patnáctiletý kluk nemůže ani zavadit o vážný vztah na dlouhou dobu, ale veřte mi, že Harleen nebyla jako ostatní. Ona mně dokázala skvěle pochopit, četla mnou doslova kdykoliv, kdy chtěla, ale zároveň se jakoby bála našeho vzájemného sblížení. Oba jsme se toho báli, ale když už se to konečně stalo, oba jsme pochopili, že bez toho druhého nemůžeme naplno fungovat. To bylo to, co nás oba dva tak naplňovalo.

Po chvíli, kdy jsem ji ještě stačil dát několik jemných polibků na čelo a do vlasů, se ke mně nahrnula ještě blíže, pravou ruku přitom podsunula podemně a začala mi příjemně dýchat na rameno. "Doufám, že se mnou vydržíš...ty moje sluníčko. Miluju tě," dal jsem ji ještě jeden malý nepatrný polibek přímo na čelo a musel jsem se pousmát nad jejím nevinným obličejem a očima, které ještě stále nechtěla rozevřít. Nepatrně se její opálená hladká kůže napínala, když se jí malí sluneční rarášci snažili probudit. Rty ji setrvaly v tom nádherném blaženém úsměvu, se kterým usínala, jen se lehce pootevřely, oči zůstaly přikryté víčky, ze kterých trčely její úžasně dlouhé řasy, a bylo na nich vidět, že žár a nepatrné světlo dělalo své. Ležela na boku vedle mně, ale pravou rukou se natahovala až k mému rameni a na prstech už bylo znát, že se probouzí. Pomalu, ale za to naprosto kouzelně.

Rukou se pokoušela dostat ke svému tělu, jak ji smýkala po mé kůži se ale dostala až ke kořeni krku, a tam se však zastavila, aby mohla celé své unavené tělo vzepjat. Nepatrně pootvírala očka, hlavou se z polštáře hrnula na mé rameno, kde zůstala, a pak se hluboko nadechla a pomaličku rozevřela své nádherně modré oči, párkrát zahmitala víčky, než své diamantové oči rozvřela. Nejdřív se jen rozkoukávala, ale když zjistila, kde vlastně je, tak je znovu zavřela a na rtech se ji znovu objevil ten zasněný úsměv. "Tak to nebyl sen," políbil jsem ji na čelo. "To si teď říkám taky," usmála se. "Dobré ráno, zlatíčko," podíval jsem se ji s úsměvem do očí. Místo odpovědi jsem se dočkal jejího krásného úsměvu a záhy i jemného políbení na rty, vše prosycoval probouzející se sluneční svit v podobě jemných paprsků, jež dopadaly na nás. "Miluju tě, strašně strašně moc," odpověděla líbeznými slůvky. "Ani nevíš, jak já tebe...Vyspala ses vůbec? Nechrápal jsem nebo tak něco?" ptal jsem se rozhodně. "Spal jsi jako mimčo," vyloudilo ji to na tváři úsměv. "Vypadáš úžasně, když spíš," tentokrát jsme se políbili stejně vášnivě jako minulou noc. "Nehraj to na mě, vím, kam ses určitě koukal," hodila na mně vyčítavě očima. "Myslel jsem na něco úplně jinýho," odpověděl jsem jistě. "A na co, smím-li se ptát," znovu se v ní probudila ta nesmělá líbezná dívka. "Na tebe, broučku," jemně jsem ji políbil na rty," jenom na tebe," sledoval jsem její červenající tváře.

Nervózně jsem se rozhlížel po základně zpod slabé deky, která nám oběma poskytovala jedinné krytí. Harleen stále ještě spala, nemohl jsem na ni vynadívat, a raději to tak nechal. Přemítal jsem stále dokola nad tím, co se mezi námi stalo minulou noc. Celým mým tělem prostupovalo neskonalé štěstí, radost a pocit naplnění. Říkal jsem si, že teď je na čase, abych jsme se začali starat jeden o druhého, alespoň do chvíle, než přijdou ostatní zpátky na základnu. Vstal jsem tedy a začal připravovat horký čaj a teplou kávu na rozproudění našeho unaveného organismu.

Krásná vůně meruňkového čaje se linula po celé základně, stejně voněla i slabá káva. Zvuk rychlovarné konvice však probudil do té doby spícího aoruna, jehož zvědavá hlava vykoukla z jeho pelíšku pod pohovkou. Velké nadčené oči mě zahlédly, jak přináším nápoje k pohovce snažím se je každou venu udržet v rukou, jejich šťastný majitel vzepjal své malinké opeřené tělo na štíhlých nožkách a přívítával mě jemným zpěvem. Trochu jsem zavrávoral, část kávy přitom vyšplíchla dolů na koberec. Opatrně jsem položil oba hrnky na konferenční stolek a snažil se zklidnit malé zvířatko ochomítající se kolem mých nohou. "Hej, malej kámo...nemůžeš být jenom chvíli potichu? Pochop, nechci ji probudit," šeptal jsem na něj. Postavil se na zadní nohy a napřímil se, chvíli jen otáčel hlavou a mrkal očima. Zdálo se, jakoby snad skutečně rozumněl, co říkám. "Rozumíš mi," dodal jsem vzápětí. Jenže stále to bylo malé mládě s hravou povahou, vyskočilo na pohovku a začalo náhle volat a vrkat jako holub. V tu chvíli už bylo pro jeho umlčení pozdě, vydavál hlas tak silný, že by probudil i mrtvého.

Jen jsem stačil se obrátit a popadnout ho za čelist, kterou jsem mu stiskem dlaně zavřel. Přesto se ale stále smýkal jako divý, pokoušel se jakkoli vyprostit a najít si ze sevření cestu. Kroutil se tak zoufale silně, že mi nezbylo nic jiného, než ho po chvíli marného snažení pustit. Uražený poodběhl z pohovky dolů a začal si čistit a upravovat svá pokroucená pírka. Když mi došlo, kolik hluku jsem tím nadělal, otočil jsem po pohovce a podíval se směrem k Harleen. Hleděly na mě její dvě krásné modré oči s klidným výrazem a pocitem bezstarosti. Její rty svíraly lehký úsměv, jen tak tam ležela a hleděla na mě. Přilezl jsem k ní blíž, skoro na dotek, než mě stačila chytit rukama a přivinout k sobě. Znovu mě políbila, stejně úžásně jako včera. "Dobré ráno," pronesl jsem s širokým úsměvem. "Dobré ráno...," odzívla si. "Jak si se vyspala," ptal jsem se klidně. "Krásně...moc krásně," chystala se mě znovu políbit. Do cesty nám ale vběhl oklepaný aorun, který se s vervou mezi nás dva vetřel. Začal radostně volat a skákal do vzduchu jako pominutý.

Pochmurně jsem si musel oddechnout, nečekal bych, že se nám do cesty postaví ani metr velké zvíře. Ze všech sil se snažil s Harleen mazlit, obepínal ji předními končetinami s dlouhými pery, a vermomocí se lísal citlivým čumákem k jejímu hladkému obličeji. Odvrátil jsem se a nějakou tu dobu pak čekal, než se malé zvířatko přestane lísat a já mohl mít svou přítelkyni jen pro sebe.

Aoruna po chvíli pozornosti přestávalo vrkání a lísání bavit, naposledy se jí dotkl čenichem, a pak seskočil z pohovky běžíc do svého pelíšku. Tam jen výhružně zvedl hlavu a pozoroval okolí v domění, že se zde někde pohybuje predátor. Bylo to koneckonců pořád ještě docela normální jurské mládě, jen s tím rozdílem, že v jeho původním prostředí by se ho zhruba každé čtvrté zvíře pokoušelo zabít. Když už byl konečně čistý vzduch, tak jsem zaklonil zpátky do peřin, přivinul si Harleen zpátky k sobě a chvilku jsem si jen užíval tisk její úžasně hladkého těla na mně, zatímco, jsem ji hleděl jen do jejích úžasně modrých očí. "Dáš mi ještě pusu...myslím takovou, jako včera v noci," zašeptal jsem jemně. Jakmile se to doneslo k jejím uším, tak se jen široce usmála a odpoveď na sebe nenechala dlouho čekat. "Prozradím ti tajemství," začala jemně odlepovat slova z jazyka," odteď už líbat jenom tebe, zlato. Jenom tebe," nemizel ji úsměv z tváře ani při dalším vášnivém polibku.

S chutí se horkého nápoje napila, po prvním loku odložila hrnek od svých úst, a hlavou se mi svalila na rameno. Společně jsme zírali na Peterovu počítačovou farmu před námi. "Chceš to říct ostatním už dneska nebo to necháme na zítra," položil jsem ruku na její dlaň. "Jsme nejlepší přátelé, musíme jim to říct. Stejně už to asi vědí," usmála se něžně. "Jsem s tebou, chtěl jsem jenom vědět, jestli to pro tebe není citlivý téma," políbil jsem ji do vlasů. "Pokud pro tebe ne," přitakala. "Jednou jsme tým, jsme jako rodina. Doufám, že náš tým něco takovýho nemůže rozhodit," dodal jsem zamyšleně.

Byl nejvyšší čas, museli jsme se konečně naplno probudit z naší krásně prožité noci, a spadnout zpátky do světa skutečných problémů. Snad v osm hodin, možná až ve čtvrt na devátou, přišli všichni ostatní. Středem pozornosti byl především Joss, zajímalo nás, jestli se už dokázal ze svých ran a nemoci dostatečně zotavit. "Kámo...hele promiň, že jsem tě včera praštil, ale prostě to bylo přes čáru," promluvil jsem na něj vřele. "Promiň...měl bych tobě a všem ostatním spíš poděkovat. Zachránili jste mi život," odpověděl rozvážně. "Kdyby jsme se ale netrefili...," snažil jsem se oponovat skromně. "Ale trefili jste se...tohle máte všichni u mě," nenechal mě. Tess a Harleen si mezitím povídaly u malého kávovaru a Harleen se ji svěřila s tím, co se mezi námi stalo. "Vy jste jako spolu...," podivila se. "Jenom na chvíli, spíš jsme si dlouho do noci povídali," usmála se. "Na jednu stranu se to dalo čekat...vypadáte spolu tak šťastně," přijmula to vřele. "Chtěli jsme vám to dneska říct, nechtěli jsme mít před váma tajemství," lehce zvážněla. Obě dvě se pak klidně rozešly k nám, sedli jsme si do obvyklého kroužku jako pokaždé při projednávání strategie.

"Lidi...ehm...bylo by dobrý, kdybysme vám řekli takovou malou novinku," začal jsem nesměle svírajíc Harleen za ruku. "Chodíte spolu," zasmál se Peter. "Jak jsi to věděl," podivila se Harleen. "To není zas tak těžký odhadnout, jako co si budeme povídat, ale tak stejně to byla jenom otázka času," přidal se s nadšením Joss. Přepadl nás krásný pocit, mysleli jsme si, že to naši přátelé přijmou méně nadšeně, ale oni jednoduše nezklamali. "My jenom nechceme, aby to nějak ovlivnilo chod věcí v týmu, o to nám především jde," upozornila osatní Harleen. "Takhle, některý věci to ovlivní tak jako tak, ale prostě hlavně žádný tajemství, o to jde. Nebylo by to dobrý ani pro tým...ani pro nás," doplnil jsem ji suveréně. "To je vaše věc, jenom vaše, ale zamyslete se, jestli vám to nebude nějak překážet v práci," rozumným tónem pokračoval Joss. Než stačil cokoliv někdo dalšího říct, se opět rozesvítil náš 3D model s označením místa nové anomálie, která se nacházela na břehu velké jezerní plochy v severní části města u zchátralé rybářské hospody. Nemohli jsme však tušit, že nás někdo sleduje.

...

Ve vile podnikatele Radowskiho se mezitím snažil jeden počítačový analytik vystopovat signál, který zanechal záhadný zloděj dat z pražské centrály. Chvíli si tam na svém notebooku pohrával s klávesnicí, zíral do obrazovky na běhající údaje a po chvíli měl konečně jasno. "No...," osočil ho naštvaný podnikatel. "Hele, můžu ten signál lokalizovat do okruhu asi dvou kilometrů, ten týpek použil nějaký zvláštní šifrování a bude mi chvíli trvat, než ho budu moct řádně vystopovat," začal radostně křiklavým hlasem. "Pořád jste dokázal alespoň víc, než ten idiot, co mi šéfuje ochrance," sykl rozmrzele hledíc z velkého proskleného okna v přízemí. "Ale můžu říct, že se ten signál právě teď na něco zaměřil, dám vám souřadnice," ozval se znovu analytik. "Jak říkám, alespoň nejste takový blb," pokračoval Radowski. "Šetřete slovy pane, nebo tam místo mých lidí můžu klidně poslat jenom vás," odplivl si Berger, který odcházel z místnosti. "Nezapomeňte, kdo vás platí...," řval za ním Radowski. "A vy nezapomínejte, kdo tady drží zbraň," zapálil si při odchodu.

...

Než jsme vešli do garáží, Joss mě chytl za rameno a podezřele škodolibě se usmíval. "Co ti je," zasmál jsem se na něj. "No však víš...zajímá mě, jestli jste už spolu...," střídal v jeho obličeji rozličné grimasy. "Vážně? To tě teď zajímá víc, než nová anomálie, ze který můžou vyjít další monstra," podivil jsem se s úšklebkem. "Kámo, je mi patnáct a posledních pár týdnů trávím tím, že likviduju dinosaury...Jako hodilo by se spadnout zpátky do světa puberťáků," začal se usmívat od ucha k uchu. S lehkým povzdechem a grimasami jsem mu jemně naznačil, že ano, nicméně nechtěl jsem úplně přijít o důstojnost. Když jsme scházeli dolů po schodech, slyšel jsem už jen Jossův smích, který klesal společně se mnou, a nezbývalo mi, než jen nevěřícně kroutit hlavou. O nějaký ten okamžik později už naše čtyřkolky zdolávaly, kvůli včerejšímu dešti, bahnitý terén lesní cesty u trati, kudy jsme chtěli částečně nepozorováni proniknout až k východnímu cípu jezera, kde měla být u jeho okrajů anomálie.

...

Berger zburcoval své posluhovače a vyrazili ve dvou terénních vozidlech na místo určení. Jedno z nich bylo velmi bitelně stavěno, motor mu kryla mříž s umístěnými světlomety a navijákem, na střeše byla umístěna ocelová konstrukce s několika bednami neznámého obsahu a další světlomety. Silná konstrukce odolala menším nárazům i vpáleným kulkám, tuto technologii získal Berger patrně ještě v době, kdy sloužil u armády. Po asfaltové cestě hnalo teréňák šest kol se vzorem vhodným pro jakkýkoli terén. Před ním se silnicí sunulo jedno menší auto s přídatnou rezervou na dveřích od kufru, ve kterém seděl sám Berger. Směle a jasně měli namířeno na stejné místo jako my. Šlo tu pouze o čas.

...

Čtyřkolky zůstaly ukryty v troskách staré hospody, která dříve patřila k nejrušnějšm částem našeho města. Pak však vyhořela a nezbylo dost finančních prostředků k její konečné obnově. V jejích chátrajících zbytcích, kryti odloučeným koutem města, jsme nechali čtyřkolky stát a vydali se ke břehu jezera lemovaného vysokým hustým rákosem a orobincem. Tato zelená změť dokonale kryla anomálii mihotající se v mělké vodě nedaleko od břehu, pro naše štěstí ale nebyla dost dobře vidět a mohla se jevit jako pouhý odlesk slunce, jež pomalu překrývaly mraky. Schylovalo se k dalšímu lijáku, což nás vedlo k tomu, abychom anomálii prošli. Ukrývala se v nás kapka naděje, že tam může být klimat přívětivější, než v naší vlastní době. Slezli jsme menší terénní sníženinu, svah tvořící břeh jezera, do mělké vody, kde se nám nohy zabořily do bahna. Lepkavým a mazlavým povrchem jsme se v mělké vodě brodili k anomálii a čekali, které zvíře se na nás vyřítí tentokrát.

Horké podnebí s vysokou vlhkostí znovu připomínalo karbon, ale deštný záplavový prales, ve kterém jsme se nacházeli, oplýval primitivními magnoliemi s krásnými bílými květy a v korunách vysokých cyprišovitých stromů se ukrývaly červenavé orchideje. Museli jsme být v době mnohem mnohem mladší, než byl bažinatý karbon. Půda pod námi byla měkká, plná malých tůní se skřehotajícími žábami s nadýmajícími se hrdly, mazlavá půda s nádechem do zelenohněda. Ležely na ni spadané listy a jehlice vysokých stromů mísící se s rozšlapanými větvemi a cestičkami malých živočichů. "Tohle nevypadá moc jako karbon," porozhléhl se Joss. "Možná křída...,jestli ano, tak s největší pravděpodobností severoafrický záplavový systém," zaposlouchal jsem se do zvuků pralesa. "Hrozí nebezpečí toho, že nás tu něco fakt zaplaví," napadlo Petera. "Vidíš tuhle linii na kmeni," ukazovala na Harleen na ohromný strom podobný kyjovníku, "ta ukazuje stav vody. Zdá se, že teď klesá," uvažovala nahlas. Tess mezitím obcházela blízkou stromovou vegetaci a narazila na podivné rýhy zanechané ve stromové kůře. Jemně po hladkém stromovém obalu přejela prsty a cítila hluboké rýhy jdoucí až k lýku. Poodvrátila se směrem k bažinám a náhle spatřila děsivou scénu. "Lidi...tohle byste měli vidět," řekla s údivem hledíc do neznáma.

Přiběhli jsme na místo, odkud na nás Tess volala, a zadívali jsme se stejným směrem. V lese, kde korunami stromů prosvítaly sluneční paprsky, se v přítmí s hřmotem pohybovalo stádo masivních, téměř osmimetrových, býložravých dinosaurů s výraznými hrby na zádech. Z každého jejich pohybu vyzařovala ohromná souhra šlach a svalů, kožními záhyby při každém pohybu silných nohou hemžící se břicho, s dlouhým tuhým ocasem vyvažujícím těžké dvou a půl tunové tělo. Na hlavě se mezi očima a širokým černým zobákem rýsovaly dva červené vaky končící u čenichu nosmími dírkami, jevily se jako nafouknutelná ústrojí pomáhající při komunikaci ve stádě. Tělo se svažovalo od tříprstých zadních končetin se silnými stehny k menším předním končetinách, které byly zakončeny třemi prsty s kopytovitými drápy ve středu tlap, a pouze malíček s palcem přeměněným na ostrý bodec čnějící po stranách. Jenže zdaleka nevýraznější bylo zbarvení těchto zvířat, byli zbarveni naprosto stejně jako zebry. Po tvrdé šupinaté kůži se jim od vrcholu hřbetu přes hlavu, krk, nohy i ocas táhly dlouhé černé pruhy na bílém podkladu. Bylo velmi zvláštní, zvířata žijící snad sto deset milionů let před námi měla stejnou barvu jako africká zebra, kterou zná každé malé dítě.

"Co je to zvířata," vytřeštil oči Joss. "Ouranosauři," pronesl jsem s úžasným pohledem na jejich skoro metr vysoké hrby na zádech. Obratlové výběžky těchto tvorů byly osazeny menšími rohovinovými trny, na krku pak byla patrná snad jakási hříva. Krk byl poset ke konci černohnědými pružnými štěticemi podobající se dikobrazím chlupům. "K čemu je ten hrb, co má na zádech," podivil se Peter hledíc na stádo postupující vlhkým močálem. "Odpovědi se různí, někteří říkají, že to je zdroj tuku, jiní jsou myslí, že jde o schopnost komunikace ve stádě," odpověděla mu zamyšleným tónem Harleen.

Ouranosaurus tvořil nedílnou součást ekosytémů někdejšího souvrství Echkar v Nigeru, kde byly z písku v oblasti Gadoufaoua poprvé vyzdviženy jeho fosílie roku 1965, když zde zkoumal sedimenty o stáří sto pětadvacet až sto dvanáct milionů let francouzský paleontolog Phillipe Taquet. Šlo o poměrně kompletní kostru, která udivovala především podivným hřebenem z vyvýšených obratlů na hřbetě. Byl utvářen podobně jako u velblouda, v přední části směřoval zaoblenou částí dopředu, pak přišla malá sníženina, a pak se znovu hřeben zvyšoval nad pánví a klesal k ocasu. Funkce tohoto útvaru je nejasná, někteří vědci se drží názoru, že šlo o nástroj vnitrodruhové komunikace. Podobnou funkci měly i hřbetní pláty rodu Hesperosaurus, příbuzný stegosaura z pozdní jury, kde studie z roku 2015 ukazuje odlišné utváření plátů u samců než u samic. Podle toho někteří vědci poukazují na možnost, že podobně své hřbetní obratle využíval i uranosaurus. Někteří si však myslí, že šlo ve skutečnosti o úložiště tuku jako u dnešních savců jako pakoňů nebo velbloudů. Tak či onak, pravděpodobně nejde mezi dinosaury o nic neobvyklého, podobnou strukturou na zádech disponoval i druh Morelladon beltrami z pozdní křídy Pyrenejského poloostrova. Je pravděpodobné, že se uranosauři toulali i na více místech severní Afriky.

Na vysoké hřbety ouranosaurů zalétávali menší ptakoještěři s asi dvoumetrovým rozpětím blanitých křídel. Zavěšovali se hřbetní výběžky díky dlouhým předním končetinám s chápavými dlaněmi s dlouhými drápy, přidržovali se přitom na rozšiřujícím se trupu. Z tvrdé kůže se tito takřka kouzelní tvorové přiživovali na parazitech, kteří se zde uhnízdili v kůži sunoucích se dinosaurů. Modravé protáhlé tlamy ptakoještěrů s dlouhými zuby je však dokázaly vyzobat stejně účinně jako dnešní druhy klubáků, kteří jsou tímto stylem života známí. Nějakou dobu jsme šli bok po boku se stádem masivního druhu ornitopoda, zacházeli však stále hlouběji do lesa, kde mohla číhat velmi nepříjemná zvířata, od moskytů po gigantické teropody. Vycházeli jsme tak spíš směrem dále od pralesa, pozvolna stromy i stojatá voda řídly a vynořovala se rozlehlá pláň protínaná řekou sunoucí se do zálivu. Na protějším břehu leželo několik splavených kmenů stromů, lemovalo ho mnoho druhů dávných vodních rostlin. Obloha se honosila hnědavě žlutými nabobtnalými mraky, které částečně vypadaly jako nadýchané peřiny roztrhané větrem. Mezi nimi místy prokukovalo pár pohasínajících načervenalých kousků oblohy. Slunce klesalo k obzoru, ztrácelo svůj jas, ale stále však ještě dokázalo svůj denní majestát udržet.

Naproti nám na konci mýtiny znovu vyrůstal vysoký les, ze stromového patra sem tam vykoukl nějaký pralesní gigant, ze kterého dolů ke korunám padaly dlouhé liány. V záři zapadajícího slunce celá scenérie působila jako učiněný ráj na Zemi, ráj, který měl v době před třiadevadesáti miliony let zmizet. Tehdy se totiž natolik zvedly hladiny oceánů, že tyto pobřežní ekosystémy doslova smetly přílivové vlny a navždy zůstaly uloženy pouze v dávných vrstvách času. "Proč se mi to vždycky jeví jako pohádka, jako něco neuvěřitelného," pronesla se září v očích Tess. "Nic to nemění na tom, že se ta pohádka vždycky zvhrne v noční můru," uzemnil ji Joss. Náhle mi to připomělo dost závažný problém, který jsem si do této doby nevybavil. "Lidi...nerad to říkám, ale máme nejspíš další problém," na sucho jsem polkl. "Neříke...hlavně neříkej, že se nás něco řítí," hned se ohradil Peter. "To ne, ale daleko k tomu taky nemusí být," ironicky jsem poznamenal s úsměvem. "Vím, co máš na mysli. Překypuje to tu predátory," doplnila m Harleen. "Jakými predátory? Velikost, váha," nadhodil Joss. "To je těžký určit, od velikosti většího páva přes obry větší než kosatka," odpověděl jsem jistě. Jako vždy, Harleen se nechala unést krásou místa, kde jsme stáli a rozhlédla se na druhý konec řeky. Stálo tam zvíře daleko větší a těžší než pět slonů.

Zatímco jsem stále ostatním vykládal, která nebezpečí a strasti nás mohou potkat, má přítelkyně hleděla na jedno z největších zvířat, která se kdy procházela po Zemi. Přinejmenším se jednalo o dosud nejlépe známého velkého tvora, který se kdy procházel po africkém kontinentu. Když došel k protějšímu břehu, rozkročil vyšší přední nohy a sehnul masivní desetimetrový krk s malými kostěnými destičkami, aby svlažil žízeň. Gigantické tlapy opatřené tupými drápy se pevně zabořily do měkkého bahna, které částečně shrnuly do vody. Malá hlava nesla na čele a čenichu přívěsek podobný nafouknutelnému vaku pro dorozumívání. Když jeho čelisti hltaly tak očekávané doušky vody, máchal jeho přední konec ve vodě. Váha šedesáti tun balancovala mezi jeho svažujícím se krkem a širokým trupem. Bezeslova mě popadla za rameno a donutila mě se otočit na stejnou scenérii. Když jsem konečně nechal přemoci, a odvrátil se od ostatních, s vytřeštěnýma očima jsem musel zírat na obrovské zvíře, které nebylo ani dvacet metrů od nás.

"Co na to říkáš," zeptala se hledíc na sauropoda. "Úžasný, naprosto úžasný," oddechl jsem s úsměvem. Ostatní svou pozornost náhle také zaměřili na giganta zdejšího přílivového pralesa. "Tohohle odněkud znám...Paralititan, že," pozoroval pijícího obra Joss. "Přesně...přílivový obr," odfoukl jsem. Zanechalo to v nás vzpomínku, nikdy jsme ještě neviděli takové zvíře tak zblízka. Bylo to něco jiného, než v juře, kdy jsme dalekohledem pozorovali obřího mamenčisaura. Tohle bylo tak blízko, že jsme si snad na něj mohli i sáhnout. Argyrosauridní titanosaurus rodu Paralititan žijící na území dnešního Egypta v době cenomanu, tedy asi před sto až třiadevadesáti miliony let, je největší dobře doložený živočich z afrického kontinentu. Svou délkou okolo třiceti metrů a váhou v rozmezí padesáti devíti až šedesáti pěti tun se řadí také mezi největší zvířata, která kdy po Zemi chodila. Úžasné jsou i rozměry jeho kostí, například pouze kost pažní měřila metr šedesát devět, čímž se stává nejdelší kostí nalezenou na africkém kontinentu, a také nejdelší pažní kostí křídového sauropoda. Navíc odhadované rozměry byly založeny na kostech patřících nedospělému jedinci, dospělé zvíře tak mohlo být ještě o několik málo procent větší. Jméno skvěle vystihuje prostředí, kde tato zvířata žila, v systému velkých záplavových bažin s množstvím různých tropických stromů a jiných dřevin. Díky své velikosti zde neměli potravní konkurenty, jenže na scéně se měl ukázat ohromný predátor, který mu byl jedinným rovným sokem.

Do té doby klidný sauropod pomalu zvedl hlavu a napínal díky silným šlachám a mohutným krčním svalům dlouhý krk. Když se jeho hlava kývala ve výšce třinácti metrů, sklepal si zbytek vody z čenichu a nafouknutelného vaku. Přes jeho chabý zrak nás paralititan spozoroval a zdravil nás silným hrdelním bučením, vyrušil tak dva malé egyptosaury krčící se u jeho nohou. Oproti němu se tito sauropodi jevili jako pouze malá nepatrná zvířata pijící z vody vedle něj. Nedosahovala přitom ani do výšky jeho ramen, byli poloviční délky a vážili zhruba osmkrát méně, než jejich příbuzný tyčící se do výšky jako montážní jeřáb. "Co to dělá," ohradila se Tess. "Zdá se, že nás asi...zdraví," zamyslel jsem se. "Překvapuje mě, že s jeho zrakem a ještě s tou výškou, ve který je jeho hlava, nás dokáže vidět," prohrábl si vlasy Joss. Na druhém konci světliny na protějším břehu řeky se ale s velkým praskotem prorazilo houští a na bahnitou půdu se vyřítilo svalnaté tělo na dvou silných zadních nohách s třemi pařáty opatřenými drápy. Tohle nebylo obyčejné zvíře, ale živé zpodobnění stroje na zabíjení. Byl to jeden z vůbec největších suchozemských predátorů všech dob.

"Sakra...sakra...sakra," vykřikl naštvaným tónem Peter. Rychlostí snad okolo třiceti kilometrů za hodinu se proti nám hnalo dvanáctimetrové tělo dravce, který by si nic nezadal se svým větším jihoamerickým příbuzným rodu Giganotosaurus. Lebka dlouhá metr šedesát s hrozivou čelistí, ve které se nacházelo na osmdesát ostrých vroubkovaných zubů, se řitila díky silnému svalnatému tělu přímo ke břehu. "Mám jednu špatnou a jednu ještě horší špatnou zprávu," pronesla Harleen, když mě chytla za ruku. Paralititan začal výhružně kroutit a házet hlavou i krkem, otočil se vůči nepříteli čelem a stále dával najevo svou jasnou převahu. "Jaká je ta špatná zpráva," roztřesl se Jossovi hlas. "Zdá se, že mu nedělá problém nás vidět," oddechávala Harleen. Egyptosauři se za výhružně postaveným přílivovým obrem klidili z cesty, zrychlili krok a snažili se na zabláceném břehu utéct. Gigantický predátor o něco málo zpomalil, ale přesto byl v lehkém klusu, když už se přiblížil na dost malou vzdálenost, otevřel tlamu a začal výhružně řvát a syčet na paralititana. "A co je ta horší zpráva," zatajil se Tess dech. "Podle nálezů z Číny jeho příbuzní uměli dost solidně plavat," dodala s hlubokými nádechy Harleen.

Přílivového obra chytla nepříčetnost, výhružně se stavěl na zadní nohy a ještě těžceji dopadal na ty přední, bučel a troubil pro zastrašení svého nepřítele. Jenže ten nepřestával klusat, jeho tříprsté nohy jeho tělo nesly stále blíže k řece. V bažintém podkladu zanechávaly jeho pařáty typické tříprsté otisky. Čím byl blíž, tím více paralititan ustopoval a začal pomalu opouštět původní stanoviště u říčního břehu. Nohy se mu bořily do bahna, když jeho těžké tělo procházelo planinou směrem k lesu. My jsme mohli jen nečinně přihlížet, jak se klidí jeden z největších suchozemských živočichů všech dob. "To je právě ten, kterýho jsem měl na mysli," procenil jsem mezi zuby. "A co že to má být," sápala se po zbrani Tess. "Carcharodontosaurus saharicus, třinactimetrový predátor úplně náhodou lovící právě tyhle obří sauropody," jen jsem řekl s pohledem na obra přicházejícího k řece. "Mám pocit, že teď našel jinou laskominu," poznamenal s polknutím Joss.

Tento mohutný teropod se pohyboval po prostoru souvrství Kem Kem v Maroku, Baharíja v Egyptě a Echkar v Nigeru, nicméně jeho fosílie známe i z Tunisu, Libye a jiných částí severní Afriky. Původně, když byly jeho fosílie objeveny, byl považován za další druh megalosaura, se kterým jsme si již setkali. Šlo ale o docela jiné zvíře, nesporně větší a s mohutnější hlavou, která právě u většího druhu C. saharicus dosahovala délky metru a šedesáti centimetrů. Tělesná hmotnost se u něj dnes odhaduje v rozmezí šesti až patnácti tun, pravděpodobně mohla být zhruba u té spodní hranice. Dokonce na lebkách některých exemplářů byly nalezeny stopy po zubech, podle některých vědců se tak mohli tito teropodi živit jako kanibalové. Nicméně karcharodontosaurus nebyl tak úspěšným a vyvinutým predátorem, jako stejně velký tyranosaurus žijící o zhruba dvacet sedm milionů let později. Přestože jeho zuby byly děsivé, připomínající žraločí, dle kterých byl pojmenován, byly slabé a tenké a nedovolovaly tak dost silný zkus. Navíc i jeho ucho bylo velmi nevyvinuté, slyšel zhruba stejně jako dnešní želvy. Jedinými výhodami pro něj byla jeho taktika, která sestávala z několika rychlých kousnutí způsobující masivní krvácení a šok, a také rychlost, pravděpodobně dokázal klusat i rychlostí třiceti kilometrů v hodině.

Těžkým dusotem doběhl k bahnitému břehu řeky, ukazoval nám své výrazné modrofialové hřebeny nad očima a sklonil se mohutnou hlavou přímo až k vodě. Krásná hladká kůže byla na hřbetě pokryta malými kousky zrohovatělé kůže, její vzor ale přecházel od světlého břicha nahoru ke hřbetu do skrvn, které se na narudlé kůži jevily jako černé leopardí skvrny. Z tlamy mu vyšlehl dlouhý červenavý jazyk, jímž si do tlamy podával doušky kalné vody. Omýval si jimi půl druhého metru dlouhou čelist i děsivě vyhlížející vroubkované zuby. "Třeba nás neviděl," nahlas poznamenal radostně Peter. V tu chvíli ale netvor zvedl hlavu a hrdlem mu prolezl poslední lok. Až mechanicky přesně nás pozoroval velkýma očima a pomalu pootevíral tlamu, odkud se na nás leskly ony děsivé štíhlé zuby. Některé dokonce chyběly, ještě tam po nich zbyly krvavé rány. "A sakra...," uvědomil si Joss. "Jakmile řeknu tři...běžíme zpátky do lesa," pronesl jsem jistě. "Tři...," spontáně vykřikla Harleen. Obrátili jsme se a běželi směrem zpátky k lesu. Do mělké vody na břehu však vyrazil i karcharodontosaurus.

 Tlapy se bořily mělké vody a s ohromný cákotem se přesouvaly za námi. Tento vitální dravec se řítil za svou novou kořistí, bez ohledu na rizika. Jen jsme se ohlédli k řece a náhle spatřili úžasnou scénu. Karcharodontosaurus se částečně ponořil pod vodu, čněla z ní pouze horní polovina těla, odkud však rázem vytryskl pětimetrový vodní gejzír. Když vodní smršť opadla, teropodova šíje se náhle octila v neuvěřitelně silném zkusu dvoumetrových čelistí masivního druhu krokodýla vladnoucímu zdejším řekám a jezerům. Robustní silné zuby mu pevně držely krk, jeho kosti drtil zkus nejméně šesti tun. Z kalné vodní masy vykoukla přední polovina masivního širokého těla s žlutavě hnědými šupinami a zádovým pancířem táhnoucím se až po boky. Do vzduchu čněly dvě krátké přední nožky se zrohovatělou kůží místo ploutevních lemů. Vysoko nad nimi se klenula lebka dlouhá více než dva metry, jejíž čelisti s širokým podlouhým čumákem sevřely teropoda jako kleští. Sevřený karcharodontosaurus jen stačil svému nepříteli utržet silnou ránu dvěmi předními končetinami do krku a vršku hlavy, ale vzápětí mu gigantický krokodýl přelomil krk jako páratko. Jen jsme mohli s úžasem v očích přihlížet tak neuvěřitelné scenérii. S třináctimetrovou mrtvolou se znovu potopil do svého vodního brlohu, voda se po proudu barvila do ruda.

Dopadli jsme na lesknoucí se mokrou zem s nízkou hladinou vody. Díky síle setrvačnosti jsme i po pádu popojeli o několik metrů dál. "Co tohle sakra bylo," vyhrkl naštvaně Peter. "Určitě...tohle určitě byl Sarcosuchus...," odpověděla mu nadčeně Harleen. "Tenhle megakrokodýl právě sežral karcharodontosaura, co měřil třináct metrů...co asi může udělat s náma," vyjekla zamyšleně Tess. Chvíli jsme se sěděli v měkkém blátě a rozdýchávali tento úžasný zážitek. "Takže...co teď budeme dělat," oddechl si Joss. "Měli bysme jít k pobřeží, větší zvířata se sdružují ve vnitrozemí kvůli stavu vody. Tam je relativně čístej vzduch, žádný velký krokodýli, dinosauři...kalná voda, jak říkám relativní bezpečí," nadhodil jsem. "Je tam čistá voda," zeptala se podivným tónem Tess. "Laguny se sladkou i slanou vodou...proč," oponoval jsem. "Protože se vsadím, že tenhle hnus není jenom bahno," stírala si hnědavé bláto z kalhot. Museli jsme se všichni zasmát, ale svým způsobem měla pravdu. Museli jsme se přesunout na bezpečnější místo a v souladu s tím se i zbavit nechutné hmoty, která pokryla prakticky celou spodní polovinu našich těl. Navíc jsme doufali, že u pobřeží nebudou tak velká zvířata jako u řeky včetně gigantického druhu krokodýla, kterému se bude za sto dvanáct milionů let bude říkat Sarcosuchus imperator.

Není náhodou, že toto zvíře popsal také Phillippe Taquet díky fosíliím ze stejného místa, odkud dovezl do Francie kostry uranosaura. Dovezl mu je paleontolog Albert Félix de Lapparent, nalezl je zde v letech 1946 a 1959, avšak původně šlo pouze o fragmenty nohou, velkých páteřních šupin a obratlů a částí lebky. Nedokázal si tehdy představit o jak monstrózního tvora šlo, dokud nenalezl roku 1964 obrovskou dvoumetrovou lebku s monstrózní čelistí a velkými zuby. Díky tomu, že tyto hrůzostrašné fragmenty byly nalezeny už dříve, když vyčnívaly z rozpáleného písku pouště, pojmenovali zdejší obyvatelé místo nálezu Gadoufaoua, v překladu "tam, kde se bojí velbloudi kráčet". Toto i jiná místa za řadu let vydala další fragmenty a později i velice kompletní kostry tohoto rodu a ukázaly nám, že se v době před sto dvanácti až devadesáti devíti miliony let po severní Africe a Brazílii pohyboval gigantický druh nepravého krokodýla, zástupce sesterské čeledi Pholidosauridae, dlouhý dvanáct metrů a těžký osm až devět tun. Biomechanické studie provedené na jeho čelistech ukazují na stisk dosahující zhruba osmi tun, čímž se stává jedním z největších mezi živočichy. Jeho kořistí tak nebyly pouze velké ryby, ale mnohem častěji se jí stávali právě dinosauři, kteří se přiblížili až moc blízko břehu.

Pochodovali jsme s jistotou bezpečí k mořskému pobřeží, které jakoby do této krajiny ani nepatřilo. Původně kluzké a mazlavé bahno se měnilo na nejdříve vlhký a zlatavý písek, který nás nesl na příjemným tempem podél řeky přelévající se v mořskou deltu. Dále do západu slunce byla vidět vysoká brakická vegetace čnějící zpod mořské hladiny a podobná se nacházela jako malé ostrůvky trav zakotvená u dna. Ještě blíže k pobřeží už písek získal bělavý odstín a byl příjemně sypký, nohy se nám do něj sice lehce zabořovaly, ale tak jemným způsobem, že to nebylo téměř ani cítit. Před námi se rozprostřelo několik mělkých lagun s blankytně modrou vodou, která červenala v záři západu slunce. Od moře je oddělovaly valy z bílého písku a nízké vegetace na bahnitém podloží. Nejspíš ještě před zdvihem mořské hladiny sahal bahnitý prales až do těchto míst. "Pobřeží poslední záchrany," pousmál se Joss. "Je to skoro jako dovolená v Karibiku...jenom s megakrokodýlem a dinosaury, kteří se nás snaží zabít," odfoukla si s úsměvem Tess. "Mám jenom obavu, aby z toho spíš nebyl dost krvavý příliv," snažil jsem se zůstat ve střehu.

Na břehu, který bičovaly mořské vlny ležela zvláštní mrtvola, kterou ožíralo několik malých ptakoještěrů se zvláštně prohnutou čelistí. Zvíře, do kterého se pustili připomínalo krátkokrkého plesiosaura s otevřenou tlamou a hladkou kůží podobné té delfíní. Ta díky usazené soli a dennímu žáru svraštěla, a vytvořila tak z vláčné pokožky vrásčitý obal mršiny, z jejíhož těla čnely silné krátké ploutve a kratší krk s mohutnou zploštělou hlavou. Zajímaví ale byli i ptakoještěři, kteří na jeho mršině hodovali. Jejich spodní čelist byla totiž lehce prohnuta k jejím koncům a nabroušená jako oboustranná čepel nože. Pomocí toho dokázali odřezávat tenké plátky masa a kvůli dlouhému zobáku se mohli dostat i mnohem hlouběji do hrudního koše mršiny.

Nedokázal je vyrušit ani nový nájemník na písčité pláži, desetimetrový krokodýl s velice podivným zaobleným čenichem vypadajícím jako písmeno "U". Jeho dlouhá hlava dopadla na hrdelní vak pod čelistmi. Hřbet krytý zaoblenými osteodermy se leskl v doznívajících paprscích slunce, voda z něj stékala po tvrdých šupinách a kapala až na do té doby suchý písek. Unavený věčným lovem ulehl a jen pootevřel čelisti, na kterých bylo něco velice zvláštního. Mezi klasickými kuželovitými zuby se ukrývaly i malé štětinky podobné těm, které má plameňák. "Další...," jen poznamenal s despektem Joss. "Ne kdepak...počkej," pomalu jsem se ke spícímu obrovi přibližoval. "Jestli tě sežere, tak si beru tvoje věci," křičel na mě škodolibým tónem Peter. "Toho moc nebude...,"odvětil jsem mu sarkasticky, "ale nepřijde mi, že je to dravec. Určitě to není sarkosuchus, ten by dávno zaútočil...ne, tohle je něco docela jinýho," zamyslel jsem se. V tu chvíli jsem se mnohem více bál hopsajících ptakoještěrů poblíž, mohli zaútočit stejně silně jako onen krokodýl. Když jsem byl příliš blízko, krokodýl jen pootevřel své oči se svislými zorničkami. Hlasivky se otáčely pod hlubokým hrdelním mručením. Na sucho jsem polkl, protože spíci obr věděl, že jsem na blízku.

Za mnou náhle doběhl Joss s namířenou puškou na tělo nehybného giganta a vzápětí za ním i Harleen, která mě bojácně chytla za ruku. Když ohromný krokodýl viděl náš pohyb, zvedl se na krátké nohy a poodstoupil blíže k nám, jeho čelist byla takřka na dosah ruku. Byl cítit jeho rozpálený dech vycházející ze dvou malých nozder na konci čenichu. "Jen mi dej vědět a já ho uzemním," řekl jistě Joss. "Říkám ti, počkej," upozornil jsem ho. Krokodýl si pak stejně poslušně lehl jako předtím, znovu pootevřel tlamu, a my jsme si mohli podivné útvary prohlédnout zblízka. "Vidíš to, vypadá to jako velrybí kostice, úplně jako ty, kterými filtrují plankton," sehnula se k podivnému aparátu Harleen. "To je naprosto přesný...jenom s tím rozdílem, že jsme v době, kdy si svět bude muset na tenhle typ velryb počkat ještě nejmíň...asi šedesát milionů let," usmál jsem se na ni. Slunce se už koupalo v mělkém moři, které nejspíše bylo pouhým zálivem, a jeho rudý kotouč vystupoval jako ohromný zářící půlkruh. Nebe fialovělo a červenalo, mraky se ztahovaly a na celou krajinu pomalu padala tma.

"Máme něco jako stan nebo...něco," napadlo Tess. "Počkat, my tu budeme stanovat," podivil se Peter. "Ceste zpátky tím pralesem je dost nebezpečná, bude lepší, když zůstaneme tady a přenocujeme tu jednu noc. Ráno se vydáme zpátky proti proudu a dostaneme se zpátky do anomálie," řekl jsem rozhodně. "Tohle ale nebudu jen tak, co," nadhodil zvídavým tónem Joss. "Rozhodně to bude něco jinýho, než všechno, co jsme doposud zažili. Měli bysme držet hlídku," dodala jistě Harleen. "To je pravda, je tu pořád dost nebezpečnějších živočichů, než těch těch neškodných," doplnil jsem ji. Uhnízdili jsme se na okraji jedné z lagun, rozbili jednoduchý tábor sestávající ze dvou stanů a malého improvizovaného ohniště. Vlastně to však byla pouze menší jáma v bělavém písku, postačila však k rozdělání ohně pro zahřátí a opečení malých kousků masa. Ty jsme získali, i přes odpor a dotírání ptakoještěrů, z mršiny malého krátkokrkého plesiosaura, kterou stále s chutí ožírali.

"Tohle je něco...tohle je paráda," hřál se u ohně nadčeně Peter. "Je to zážitek...stanovat v křídě v sousedství jedněch z nejděsivějších zvířat, který kdy po Zemi chodila," zamyslel jsem se. Na protějším břehu řeky se mezitím vynořila silná samice karcharodontosaura, prorazila houštinu teplomilných koniferů a s kořistí v tlamě se šinula k mořské pláži. Instinktivně jsme sahali po zbraních, ale zdálo se, že si nás nevšímá. Poslední sluneční paprsky totiž prosvětlovaly bílé, místy s černými skvrnami a kaňkami, kožnaté blány její kořist, které ji vysely z tlamy. Byl to gigantický ptakoještěr, kterého musela chytit, když se snažil vzlétnutím si zachránit život. Z konce její tlamy totiž vysel dlouhý, pyknovlákny pokrytý, krk končící hlavou zakončenou žlutým zobákem ve tvaru lodního kýlu. Okamžitě jsem v něm poznal obrovského pterosaura rodu Ornithocheirus s rozpětím okolo šesti až osmi metrů.

Tento podivuhodný tvor dokázal velice efektivně plachtit nad oceánem v oblasti dnešní jižní Anglie a podle studie vědců z roku 2010 dokázal dosedat na vodní hladinu a odtamtud lovit ryby. Vše, co o něm dosud víme, je založeno bohužel pouze na fragmentech čelistí nalezených a popsaných v šedesátých letech devatenáctém století, takže je obtížné další parametry určit. Šlo ale dozajista o lovce ryb a menších mořských živočichů. Právě jeho mrtvé zkrvavené tělo pustila samice karcharodontosaura na bělavý písek, posadila se za něj a silnými pohyby krku a čelistí z něj rvala cáry masa. Nezbylo nám nic jiného, než tomuto úžasnému divadlu přihlížet.

"Přemýšleli jste někdy nad tím, co bude dál," pronesla s pohledem na vycházející hvězdy Harleen. "Jak, co bude dál," ohradil se Joss. "No prostě, co bude dál...ty anomálie se zastavit nedají a pokud se objevují i jinde na světě...," nedokončila myšlenku. "Myslíš, že tohle nikdy neskončí, mám pravdu," zeptal jsem se řečnicky. "To tím nechci říct, ale...tohle nemůžeme dělat do nekonečna," pokračovala. "A co kdyby na to ještě někdo přišel, to by teprve bylo něco," rozohnila se obavami Tess. "Tohle vyplyne časem, ale pravdou je, že bysme to měli nějak domyslet," dodal střízlivým tónem Peter. "Prázdniny zanedlouho končí a mě přijde, že těch anomálií je pořád víc a víc. Jestli to takhle půjde dál, tak...," zamyslel jsem se. "Tak co," naznačil Joss. "Tak možná to bude mít konečně nějaký důsledky, co když se může něco změnit v čase...co když se třeba do Paříže, Sao Paula nebo Johanessburgu vrhne smečka smilodonů nebo deinonychů...A změní to svět," pokračoval jsem stejným tónem. "Tak tu bude vždycky nějakej hrdina, co zachrání situaci," usmála se Tess. "Jenže oni nevědí, jak s těmi zvířaty zacházet," dodala Harleen. Tuhle debatu jsme vedli ještě několik desítek minut, než jsme se konečně dohodli, kdo bude hlídat, a co bude vlastně dál.

Noc naplno propukla, na nebi klíčily hvězdy oslňující jasem celé pobřeží. Byla tak strašlivě hluboká, jeden by se v ní mohl jednoduše ztratit. Hlaveň pušky jsem zarazil do písku, sedl jsem si do prohřátého sypkého povrchu a pozoroval usínající okolí. Prales za mými zády se rozzářil díky luminiscenčním květům prehistorických orchidejí ve větvích. Mohly to snad být miniaturní bakterie, které se jim hodovaly na listech a květech, ale popravdě jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, co to způsobuje. Jen jsem si vychutnával nádherné modravé světlo, které zážilo z pralesního šera až na pláž, a dokázalo člověka neuvěřitelně pohltit. Dlouhé stíny se lámaly až tam, kam dosáhl modravý svit. Klouzaly přes pláž a stany až po lesklé šupiny spícího ohromného krokodýla. Ticho přebíjelo vlnobití bijící do pláže nebo něžné zvuky cvrčků na kmenech pralesních mangrovů. Svět se nocí dočista proměnil, většina zdejších velkých dinosaurů většinou pospávala ve svých hnízdech nebo peleších, kdežto menší tvorové teprve začali naplno projevovat svou přítomnost. Život se pro nás všechny náhle změnil.

Vyšel jsem bos vstříc pralesu prohlédnout si kmeny stromů zblízka v naději, že na nich mohu naleznout malé noční praptáky, jejichž líbezný zpěv se linul napříč celým krajem. Jen na chvíli jsem se vzdálil od stanů a už jsem za sebou zaslechl povědomý hlas. "Chceš snad, aby tě něco sežralo," pousmála se sladce Harleen. "Mám přece pušku, nechceš mi snad v tom bránit," otočil jsem se s úsměvem. "Myslím, že budu muset," přistoupila s lišáckým úsměvem blíž. "Myslíš, že měl Joss pravdu, že by nám náš vztah mohl překážet při práci s těmi zvířaty," zamyslel jsem se. "Zeptám se jinak, ty by jsi mě snad chtěl vystavit nebezpečí," podivila se s podivným nadhledem. "Ne...to rozhodně ne. Vždycky tě budu chránit, to ti slibuju, ale po tobě tohle to chtít nemůžu. Chránit tě znamená nevystavovat tě nebezpečí za jakoukoli cenu. I za cenu vlastního života," upozornil jsem ji.

Přistoupil jsem k ni a pořádně ji obejmul, ona mi věnovala na oplátku stejně silné obětí své. Zvedl jsem ji do náruče a ve svitu modrých orchidejí jsme se znovu líbali. "Nehodlám tě opustit, to bych byl blázen. Ty anomálie nás naplno spojily a jedině ty nás můžou rozdělit. A to nedopustím," dodal jsem milostně. "Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo...nechci to nijak měnit...nechci tě ztratit," usmála se na mě. Ve světle křídových hvězd a gigantického měsíčního kola jsem spatřil mihotající se hladinu laguny na pláži pod námi, když mě napadlo něco naprosto šíleného. "Nechceš si jít zaplavat," usmál jsem se škodolibě. "Viděl jsi Čelisti?! Od tý doby mám takový nutkání nechodit do vody po setmění. A už vůbec ne v křídě," položila mi jemně ruce na ramena. "No tak...neříkej, že by to nebyla sranda," pokračoval jsem pořád tím samým tónem. Harleen se tak zvláštně usmívala, vypadalo to, že nad takovým nápadem skutečně přemýšlí. "Vždyť tu nejsme sami...navíc pod tou vodou může plavat cokoliv od žraloka po krokodýly," zdráhala se lehkým odstupem. "Ale...ostatní jsou rádi, že se můžou prospat a s našima schopnostma, ikdyby tam byl další sarkosuchus, tak to bude bez problémů," přistrčil jsem ji blíže k sobě. Uvedl jsem ji tím do rozpaků, je pravda, že do té doby se mi jevila jako velice milá a úžasná dívka, ale zároveň i trochu stydlivá a nesvá. Teď se to ale pomalu měnilo. "Tak ale jenom na chvilku," špitla jemně. V tu chvíli jsem se chtěli políbit, ale z pralesa za našimi zády vyšlehly zvuky podobné výstřelům z kulometu a samopalů. Velice rychle nám došlo, že tu někdo byl s námi.

Nezdráhali jsem se vzbudit ostatní a zburcovat je k nové akci. "Zbláznil ses...kámo, co ti je," zíval nabručeně Peter, když vylézal ze stanu. "Ne vážně, je tu snad nějaký zvíře," přidala se k němu unaveně Tess. Místy se z pralesa znovu ozvalo několik dalších výstřelů, záhy rezonoval krajem i nervy drásající řev zoufalého tvora. Ať byl kdokoliv, musel zaútočit na nějaké zvíře, které však nemělo dost sil na obranu. "Musíme složit tábor, pak kolem řeky při okraji pralesa. Musíme zůstat v krytí," zavelel rozhodně Joss. "Co kdyby nás někdo viděl," zeptal jsem se řečnicky. "No...budeme ho muset přinejmenším nějak znehybnit, ne hned zabít," pokl na sucho. "To je ono," usmál jsem se na něj a plácl ho přes záda. "Nesmíme se ukvapit, nikdo nemusí přijít k úhoně," dodala jistě Harleen. Měsíc se skláněl nad rozlehlnou mýtinou, tvořil ohromnou lucernu nad našimi hlavami a vedl nás zpátky k místu, kde jsme potkali tak úžasná zvířata jako paralititana. Vešli jsme záhy do periferie záplavového pralesa a již z dostatečné blízkosti jsme pozorovali scénu, která se děla jen pár desítek metrů před námi. Na bahnité pláni stálo několik postav, které do vodní hladiny mířily zbraněmi, a několik dalších, které se divoce oháněly kolem sebe rukama. Několik se jich snažilo zpátky na kola převrátit terénní auto, které mělo utrahné kusy kovu z karoserie, poničená světla a dveře, přičemž ještě mělo protržené pneumatiky. "Vojáci," nadhodil Peter. "Tohle nejsou vojáci...to by vypadalo jinak," odvětil jsem mu. "Pak ale kdo to teda je," svírala zbraň Tess. Odpovědi jsme se raději všichni zdrželi.

Pak jsme si všimli druhého auta, o jehož kapotu se opírala postava v dlouhém kabátu se zapálenou cigaretou. Občas jen odfoukl a sklepal popel do hnědého bahna pod sebou, jinak se ale zarytě díval na ty ostatní, kteří se snažili před něčím bránit. "Není vám náhodou ten týpek povědomej," zeptal se řečnicky Joss. "Ten s tím cigárem co," zarytě se k němu přidal Peter. "Odněkud ho znám, ale...sakra, teď si nemůžu vzpomenout odkud," dupl jsem naštvaně. Posouvali jsme se ve stínu pralesa stále blíž k oněm postavám a vyhlíželi jakékoli náznaky, že by si nás všimly. Naštěstí se nic takového prozatím nestalo a byli jsme tak dvacet merů od nich. Rozeznali jsme, že se ty mířící do vody, se začaly klepat při míření. Něco je muselo napadnout a vyděsit, možná to odneslo i jejich druhy do vodního hrobu. Jejich klepání se stupňovalo a jeden z nich začal hystericky křičet. Ze skrytu vodní hladiny se neuvěřitelnou rychlostí vyřítilo to samé tělo, které před několika hodinami pozřelo bezmocného karcharodontosaura. Nenasytný žaludek, krčící se v mohutném hrudním koši, si přišel pro další oběť.

Silné nohy gigantického sarkosucha ho nesly po bahnité pláni přímo proti jednomu z těch žoldáků. Naztevřel dvoumetrovou tlamu se sto třiceti dvěma zuby a chystal se provést poslední útok. Ten muž propadl naprosté hysterii, odhodil zbraň před sebe ve falešné naději, že si tím zachrání život, a nastavil ruce před daleko před sebe. Krokodýl se však neostýchal a žravě ho popadl do ohromných čelistí se stiskem osmi tun, neměl s ním sebemenší slitování a trhavými pohyby krku a hlavy ho pozřel vcelku. Jeho druh mezitím padl vedle do bahna a jeho zbraň vystřelila. On se najednou octil ve žhavém ohni, který spaloval jeho tělo na uhel, protože zde byl vylitý benzin z nádrže auta. Kolem skupiny a krokodýla se objevil ohnivý kruh planoucí jako nejjasnější hvězdy. Štiplavé jazyky ohňů se dotýkaly i sarkosucha, který sebou začal šít jako pominutý. Ten muž s cigaretou se chopil iniciativy a byl vidět i jeho otevřený strach, nasedl do auta a chystal se co nerychleji odjet. Sarkosuchus odhodil silnou ranou čumákem poškozené auto a ostatní žoldáky vyděsil tak, nasedali do posledního pojizdného auta, které projelo ohnivým kruhem zpátky k močálu. Cákalo kolem sebe bláto a bahno, projelo mělkou vodou a kličkovalo mezi stromy zpátky k anomálii. Za ním se rozběhlo několik dalších žoldáků, ale nestačili ho dohnat a museli jen doufat v to, že se za nimi krokodýl nevrhne. Ten ale jen klidně očima pozoroval klesající ohnivý kruh, v tlamě drtil zkusem další mrtvolu, také ji polykal silnými pohyby krku. Pouze dvě mu ale zdaleka nestačily.

"Musíme vědět, kdo to byl," řekl jsem rázně. "Nejdřív se budeš muset dostat přes toho superkrokodýla," uzemnil mě Peter. "Tak jo, plán...Harleen a já odlákáme toho krokodýla a vy odtáhnete aspoň jednu tu mrtvolu," snažil jsem se je navnadit. "Co když to nevyjde," nadhodila Tess. "Zhnijeme tady v tom blátě nebo nás bude trávit jeho žaludek," pousmál jsem se. Ostatní se nějakou chvíli rozmýšleli, značně váhali, jestli to za to skutečně stojí. "Ať už je to za náma," odfrkl Joss. Vyběhli jsme z houštiny a rozdělili se na dvě skupiny, jedna se vydala zaujmout sarkosuchovu pozoronost a ta druhá odnést popálené zohavené tělo. Přes tmu a chabý zrak si nás gigantický krokodýl prohlížel očima s černými svislými zornicemi, klidně a naprosto nehybně se připravoval na útok. Rychlý a také pro většinu jeho obětí určitě smrtící a poslední.

Šupinaté hrdlo sarkosucha se nadmulo a tlama lehce pootevřela. Pak znenadání vystartovalo jeho osmitunové tělo neuvěřitelnou rychlostí několika desítek kilometrů za hodinu a krokodýl začal nervózně řvát. "Můžeme zlato?" zeptal jsem se jistě Harleen. "Váháš?" odpověděla s jistým úsměvem. Mrknutím oka jsme se přenesli do mysli gigantického dravce, který běžel proti nám. Krokodýl pomalu klouzal po blátě, když se snažil zastavit rozběhnuté tělo, a zanechával v něm hluboké táhlé rýhy mohutnými tlapami. Pak konečně, byť velice nerad, zastavil kroutící se snahou vymanit ze sevření mysli. Zlostně syčel a mrskal sebou, ale stále nemohl odolat nárazům jeho myšlenek na ty naše. "Dělejte, vemte někdo ten hnus," sklonil se k částečně ohořelému tělu Peter. "Primadono," odfrkla zlostně Tess, když popadla ohořelou mrtvolu za ramena. Joss ji popadl za nohy, pomalu uhelně černou masu přenášeli stranou do lesa, a Peter měl připravenou zbraň namířenou na krokodýla, kdyby se utrhl ze řetězu. Jenže všechen ten shon jako střelba, souboj s gigantickým krokodýlem nebo skřípání ohýbaných plechů, se rozléhal dál. Zaslechl ho ale i jeden velice nepříjemný tvor, hladinu řeky rozčeřila jeho řada ostnů sedících na vysoké plachtě, které pluly proti proudu přímo k nám. Střídavě se ponořovaly a znovu vynořovaly, nakonec se však vynořila i ona plachta působící stejně strašlivým dojmem jako pověstná žraločí ploutev. Skrývala však mnohem děsivějšího zástupce zdejší fauny vodních živočichů, který už byl strašlivě podrážděný a nesmírně odhodlaný k útoku.

Ostatní už dotáhli ohořelé tělo do skrytu mangrovníků a dávali nám signály, ať se klidíme z cesty. Jenže až teď nám došlo, že vlastně nemůžeme krokodýla pustit ze sevření naší mysli, protože by se okamžitě rozeběhl proti nám a svou čelistí by nás velmi snadno rozčtvrtil. Teď jsme nemohli nic dělat, byla to dokonalá past, která sklapla. "Máš další plán?" špitla Harleen. "Ne...teď už fakt nic nemám," oddechl jsem s despektem. Krokodýl se probral a divoce řval jako aligátor, hluboký zvuk rezonoval z hrdla až po konec tlamy. Jeho tlustné nohy s širokými tlapami se pomalu rozešly proti nám, protože věděl, že mu nedokážeme utéct. Od řeky se však z ničehož nic ozval silný zvuk podobný krokodýlímu sykotu a křepčení pelikána s ohromně hlubokým vyfouknutím. Ve světle hvězd a lesklé vodní hladiny byly vidět odpadávající kapky z dlouhého nízkého těla s jasně hrubou kůží texturou podobné té krokodýlí. Už jsem si myslel, že se naproti nám vyřítil další sarkosuchus, ale bylo to něco mnohem horšího.

Uši drásající zvuk vycházel z hrdla, uloženém v dlouhém krku, gigantického dravce, který jednou vzejde jako ikona moderní paleontologie. Ozářena měsíčním svitem se proti nám řítila obrovská masa svaloviny klusající na čtyřech nohách nazývaná jako Spinosaurus aegyptiacus.

Toto zvíře bylo zaprvé s délkou osmnácti metrů tím největším suchozemským predátorem, který kdy chodil po zemském povrchu, a také jedním z nejtěžších s vahou snad deseti až patnácti tun. Odhady délky i váhy se v průběhu let různily (například délka byla dříve odhadována i délka okolo jednadvaceti metrů a váha je některými odhadována na dvacet tři tun), dnes předpokládáme výše zmíněné rozměry založené na patnáctimetrovém exempláři nalezeném roku 2014 v Maroku. Úžasné je, že šlo ještě o mladého jedince, který stále rostl. Oproti ostatním teropodům se odlišoval jednou velkou zvláštností a to tím, že se většinu času pohyboval po čtyřech. Zadní tříprsté končetiny s plovacími blánami byly totiž nepřiměřeně krátké, tak krátké, že by se při své tělesné hmotnosti a stavbě nedokázal dlouhou dobu pohybovat po dvou. Na souši tak chodil převážně po čtyřech, jeho domovem však byla voda. Spinosaurus se na souš vracel pouze na noc, když potřeboval pelech, kdežto přes den nevylézal, a byl tak jako krokodýl. Dlouhé čelisti s ostrými rovnými zuby se nehodily k požírání dinosaurů a velkých suchozemských zvířat, ale k lovu ryb, žraloků nebo krokodýlů. Dokonce byl v jedné z nalezených čelistí nalezen cizí předmět, který je pravděpodobně ostnem prehistorického osmimetrového pilouna rodu Onchopristis.

Největší suchozemský predátor všech dob tak lovil ryby v řekách se skvělými plaveckými schopnostmi svého těla a dlouhého částečně zploštělého ocasu. Samozřejmně nejvýraznějším rysem byla zvlněná plachta na jeho hřbetě dosahující výšky i přes dva metry. Její význam je stále nejasný, jedna teorie hovoří o tom, že šlo o způsob rozeznání pohlaví, další mluví o úložišti podkoního tuku nebo využívá pro termoregulaci celého těla. Jiná hovoří dokonce o tom, že šlo jakousi hřbetní ploutev, která pomáhala zvířeti kormidlovat při plavání. Například italský paleontolog Cristiano Dal Sasso ("otec" novodobého spinosaura, protože díky jeho výzkumu byl značně přehodnocen pohled na toto zvíře) se domívá, že tato plachta vrhala stejný stín jako křídla volavky a díky tomu mohl spinosaurus lépe vidět kořist pod hladinou. Verdikt ale zatím v této otázce nepadl.

V posledních několika letech se nám výrazně rozšířil pohled na tohoto gigantického predátora, přičemž jeho příběh začal již roku 1912, když se německý aristokrat a paleontolog Ernst Stromer von Reichenbach vydal se svou výpravou do oblasti oázy Bahariya v někdějším Britském Egyptě. Nalezl zde totiž zbytky neznámého masožravce, o kterém si myslel, že je mnohem větší než T-rex. Tito bizardní fragmenty přitom sestávala ze zubů, obratlů, žeber, podivné dlouhé krokodýlí čelisti a nezvyklých obratlů s trnovými výběžky, které byly téměř sto šedesát pět centimetrů vysoké. O tři roky později je pojmenoval jako Spinosaurus a, spolu s pozůstatky teropodů karcharodontosaura a baharijasaura, je převezl do speciální sekce Mnichovského přírodovědného muzea. Zde však byly zničeny při spojeneckém bombardování roku 1944 a na dalších nejméně šedesát let byl jeho vzhled i životní styl nejasný.

Až objevy posledních let a také jeho příbuzných přispěly k poznání největšího predátora dějin, jeden takový se takřka neuvěřitelnou rychlostí vyřítil proti nám se strašlivým sykotem.

Z doširoka otevřené tlamy koukaly do prostoru děsivě vyhlížející dlouhé zuby a zněl neutichající syčivý řev, který se nejvíce podobal krokodýlovi. Bylo to neuvěřitelné zvíře, jako ztělesnění pravého zázraku druhohorního období, jako příklad, kam až dinosauří evoluce mohla zajít. "Tak tohle bude horší," oddechl jsem těžce. Krokodýl sebou mrskl a na bahně mu podjela jedna z jeho tlap. Toho využil příchozí spinosaurus, který se rozeběhl ještě rychleji a těsně před námi se zastavil a opřel o ocas. Kůže a svalstvo jdoucí od plachty až po ocas se zkrabatěly, tvořily se na ni mělké záhyby. Nafoukl svůj vak, který se skrýval pod velkou lebkou s vyčnívajícími zuby v čelistech s červenočerným pruhováním a žlutým hřebínkem, ve snaze krokodýla zastrašit, evidentně se ho snažil pouze zastrašit svým řevem a mohutným během, a když to nepomohlo přistoupil jiné taktice. Krokodýla to zaujalo, zlostně rozevřel tlamu a znovu zasyčel. Spinosaurus ale nepřestával, naopak se sanžil ještě více zaujmout pozornost. Sarkosuchus nás už nevnímal, byla to tudíž skvělá šance na útěk a patřičně jsme ji oba dva využili. Popadl jsem Harleen za ruku a utíkal jsme do skrytu stínu pralesa za ostatními. Za našimi zády se přitom schylovalo k souboji dvou úžasných prehistorických monster.

Gigantický teropod seděl na svých zadních nohách a na těch předních se mu leskly velké hákovité drápy pro lov ryb. Z krku se mu pořád linul ten strašně pronikavý zvuk, drásal sarkosuchovi ušní otvory ještě více než předtím, a docela rychle se proto proti spinosaurovi rozeběhl. Cákal v bahně a mělké vodě, která mu stékala z těla každým pohybem, syčel a řval, ale spinosaurus pořád seděl na místě na svém ocasu a zadních nohách. Skoro to vypadalo, že ze sarkosucha nemá žádný strach a ještě ho pobouzí k útoku. Krokodýlí monstrum se hnalo k němu a jeho čelisti byly připravené na roztrhání kůže a zlámání kostí spinosaura, on ale skutečně ještě syčel a nadýmal své hrdlo.

Sarkosuchus už byl strašlivě blízko, ještě pár metrů a byl přímo u spinosaura. Syčel a vlnil své osmitunové tělo, kráčel po krátkých nohách, rozevřel tlamu a zkousnutí silou osmi tun už bylo nevyhnutelné. Napjal svaly v těle, vzepjal se a vypadal jako šipka letící do středu terče. Jeho kořist se ale najednou ohnala pravou přední tlapou a drápy, co by prorazily i ocel, mu protrhl měkký střed spodní čelisti. Zahnutý pařát jí projel jako nůž máslem, všude tekla krev, když to udělal, a náraz byl dokonce tak silný, že celého sarkosucha odmrštil vedle spinosaura. Dopadl s ohromným hřmotem a cákotem, strnulé tělo se zabořilo do mělkého bahna a chvíli tam dokonce zůstal ležet jako mrtvola. Spinosaurus klesl na všechny čtyři, znovu výrazně zasyčel, obrátil se a lehkým krokem šel k ležícímu sarkosuchovi.

Dvanáctimetrový krokodýl ležel na boku, nehýbal se. Pod ránou na tlamě se mu kupila krev, kapala do kaluží na zemi pod jeho masivním tělem. Mrtvolně ležel na zemi, nohy měl přilepené k tělu a oči zavřené. Zrak spinosaura ho jednoznačně považoval za mrtvého, už chtěl zabořit své dlouhé zuby do měkké tkáně krku, ale v tu chvíli sarkosuchus ožil. Rozevřel svou mohutnou tlamu a plnou silou mu zkousl pevný hrudník, zuby v přední části čelistí mu drásaly kostěné výběžky na jeho hřbetu a dělaly mu tam znatelné rýhy. Spinosaurus začal bolestně syčet a házet sebou, jeho domnělá kořist mu působila jen bolest a utrpení. Pravou přední končetinu měl ale ještě funkční, třemi silnými drápy mu začal drápat silnou kůži na hlavě. Tvořil mu tam umělecké dílo v podobě hlubokých tržných ran s ohavným roztřepeným okrajem, krokodýl rychle ztrácel krev a sílu do dalšího souboje. Další ranou ho spinosaurus oslepil na jedno oko, silný zaostřený dráp mu ho vypíchl, když přes něj přejel. Za pár chvil byl obří krokodýl děsivě podrápaný na celé levé straně hlavy a krku, ztrácel krev a dokonce i pustil spinosaurův hrudník. Těžce upadl na pravou stranu svého těla, instinkt mu radil se klidit z cesty, ale spinosaurus už toho měl dost. Krokodýla obrátil na záda, ten se z posledních sil smýkal a házel sebou, a drápy na obou předních končetinách mu zaryl strašně hluboko. Krev už pryštila všude, cákala jako voda, ale najednou to přestalo. Sarkosuchus sebou přestal házet, ztratil strašně moc krve. A spinosaurus triumfoval.

Ve skrytu stromů jsme ohledávali mrtvé částečně ohořelé tělo žoldáka. Joss mu ztrhl z krku psí známky, doufali jsme, že by nás snad mohly dovést k jeho veliteli nebo nadříženému. Odporně páchnoucí zbytky spálené tkáně se mísily se shořelými kusy oblečení, byla tam spousta děr a vypálených míst. Jenže v jedné z nich se nacházelo něco podivného, na černavé pokožce se rýsovalo podivné tetování. "Co to tam je," řekl jsem na Petera. "Posviť na to," dodala Tess. Peter na místo posvítil baterkou a ještě více vynikla zvlášťnost onoho znaku. "To vypadá...vypadá to jako kobra obtočená okolo pušky," řekl s rozpatky Joss. Znak skutečně vypadal jako tato podobizna a pod ním navíc ještě vzhůru stoupaly dva svazky svázaných vavřínových prutů. "To je jako armádní znak nebo...nebo znak terorismu," přidala se Harleen. "Vyfoť to, zkusíme pak s tím něco udělat," odvrátil jsem se na Josse. Psí známky a mrtvolu jsme odtáhli zkrz anomálii do naší součastnosti, aby se nemohlo stát, že ji někdo najde v uloženinách střední křídy. Byla pro nás větší záhadnou, než jsme si tehdy uvědomovali.

...

"Máte to, co jsem chtěl Bergere," zeptal se povýšenecky Radowski svírajíc sklenici vína. "Pane, viděl jsem to na vlastní oči, ale nevím, co to je, ani jak to ovládat," vytáhl si další cigaretu. "Sakra...potřebuju vědět, jak to funguje. A když vás tam pošlu, tak mi neřeknete nic...," rozkřičel se zlostně. "Se vší úctou pane, někteří moji muži při té akci zemřeli," řekl podrážděně. "To je čistě váš problém," ukazoval na něj výhružně prstem. Berger se rozešel zpátky ke dvěřím, otevřel, ale ještě se stačil odvrátit zpátky. "Kdyby vás to zajímalo, tak ještě vím, že ty věci reagují na kov. Zkuste s tím něco udělat," pousmál se zlostně a vyšel ze dveří. Když těžce zabouchl, Radowski jen znechuceně konstatoval. "To víte, že ano...," dodal.