Byli nebezpečnější teropodi než Tyrannosaurus?
Dnes skupina teropodů zastupuje skupinu různých typů (převážně) dvounohých plazopánvých dinosaurů, kteří se živili různými typy potravy. V povědomí většiny lidí se ale jeví jako nelítostní predátoři, kteří krutě zabíjeli svou kořist. Dnes víme, že existují všežravé i výhradně býložravé typy neptačích teropodů, skupinu ale určitě nejvíce reprezentuje nejznámější dinosaurus všech dob, Tyrannosaurus rex. Zůstává otázkou, zda se existovala i nebezpečnější monstra, která mu v lovecké taktice mohla konkurovat*. Druhohory byly plné veškerých druhů a skupin predátorů, od pavouků přes varany až po mapusaury, my si teď představíme některé teropody, kteří by možná mohli srovnat loveckou taktiku se samotným T.rexem.
1. Coelophysis bauri
Tento velmi zajímavý teropod žil na sklonku triasu a začátku jury v oblasti západu USA. V současné době se vedou spory o uznání dalšího druhu rodu Coelophysis, a sice toho, kterého vědci na území jihozápadní Afriky (oblasti Zambie, Namibie a JAR) objevili na konci 60. let minulého století a roku 2001 přejmenován na Megapnosaurus rhodesiensis. Sám se k této problematice stavím tak, že Megapnosaurus je spíše samostatný rod teropodního dinosaura, o tom ale příště.
Coelophysis vynikal v lovecké taktice, která byla schopna udolat i ty největší zvířata v oblasti jeho výskytu. Tvořil velmi velké smečky, které se toulaly po jihozápadu USA před asi 203-188 miliony let a podle některých názorů mohly čítat až okolo 1000 jedinců. Sociální úroveň této skupiny se pravděpodobně řídila pouze vzájemnou ochranou vůči predátorům a vnějším vlivům, vzhledem k tak starému typu masožravců.
2. Cryolophosaurus ellioti
Cryolophosaurus určitě patří k nejzvláštnějším a nejunikátnějším dinosaurům, které jsme v posledních 30ti letech popsali. Toto zvíře měřilo zaživa okolo 6 m, navzdory tomu však byl lehkým a agilním dravcem. Bohužel v oblasti Antarktidy nemáme dobré podmínky pro vykopávky, proto o tamnějších ekosystémech toho moc nevíme. Každopádně z dostupných informací se dá usuzovat, že zde již další velcí predátoři nežili.
Velice zajímavé zvtárnění kryolofosaura se objevilo ve velmi přesném a zajímavém dokumentu Pravda o dinosaurech. Zde byl schopen měnit barvu ještě účiněji než současní chameleoni, a ikdyž se to jeví jako nepravděpodobná možnost, je to možné. Vzhledem k tomu, že tamnější prostředí v době spodní jury bylo lesnaté, pouze místy s mýtinami a to velmi vzácně, dá se říci, že mohl tři různé barevné kombinace, načež jedna z nich by se u většiny jedinců shodovala. Byly by to dvoření (výrazné a silné barvy), klidový stav (barvy spíše světlotmavé, bledější ekvivalenty dvoření) a kamufláž (hra tmavších barev, které vytvářejí efekt stínu od větví a korun stromů). Proto se jednalo o jednoho z nejzajímavějších a nejvražednějších masožravců spodní jury.
3. Deltadromeus agilis
Jedním z mých nejoblíbenějších paleontologů je Paul Sereno, který také se svým vědeckým týmem roku 1996 popsal našeho dalšího adepta, deltadromea. Tento teropodní dinosaurus už spadá to větší růstové kategorie, silné a vitální tělo tohoto dravce bylo okolo 10 m dlouhé. Na třetí pozici se podle mě hodí z toho důvodu, že patřil k poměrně staré skupině masožravců, bazálním ceratosaurům, a i přes to patřil k vrcholovým predátorům v oblasti Maroka v době svrchní křídy. V tu samou dobu tam navíc žil jeho potravní konkurent Carcharodontosaurus, který byl ještě o něco větší.
Zajímavé je, že tento predátor lovil hlavně pomocí velkých předních končetin, které nesly velké hákovité drápy. Ty sloužily k zachycení kořisti, kterou pak dodělala tlama s ostrými zuby.
Průměrně vzrostlé exempláře alosaura dosahovaly délky okolo 8,5-9 m, címž se tento dravec řadil k těm středně velkým. Patřil však stále k důležité složce velkých masožravců, kteří obývali západ severní ameriky, hlavně Morrisonovo souvrství, ale i další části západu a středozápadu USA. Každopádně jsem již mnohokrát zmiňoval, jak zajímavý a poměrně nevšední byl jeho způsob lovu.
Podle studií krčních svalů a vazů v souvislosti s lebečními úpony a lebečními "okny", které prováděl skvělý paleontolog Robert T. Bakker, zabíjel alosaurus pomocí zapření krku a následného rozevření čelisti. Krk byl lebku schopen držet v takové poloze, kdy vlastně rozevřel tlamu do takového úhlu, že lebka pak byla schopna do kořisti sekat až padla šokem a ztrátou krve k zemi.
5. Sinocalliopteryx gigas
Čeleď kompsognatidů byli ve skupinách velmi vitální predátoři, sinokaliopteryx ale byl jedinný z nich, který dokázal lovit i velkou kořist sám, potažmo ve dvojicích. Sám dokázal ulovit i kořist, která dosahovala délky kolem 4-5 m. Hlavními loveckými zbraněmi tohoto predátora byly obratné přední končetiny s ostrými drápy a tlama s ostrými zuby s vroubky. Celé jeho tělo bylo skvěle obratné, dokázalo se pohybovat pod stromy, mezi jejich kmeny, kořeny a spadanými kameny či celými stromy.
Je zajímavé, že tomuto zvířeti prakticky až na druh Sinotyrannus kazouensis a několika málo dalších, v souvrství Yixian tomuto zvířeti nic nekonkurovalo. Na kompsognatida je toto velmi obdivuhodný výkon, sinokaliopteryx za to vděčí několika evolučním adaptacím, jako většímu a vyvinutějšímu mozku a vyššímu postavení ve skupině celurosaurů.
6. Megaraptor namunhuaiquii
Dnes má celá skupina megaraptoridů velmi nejasné postavení, každopádně se jedná o velice unikátní a nádherné predátory. Největší z nich byl i jejich jmenovec megaraptor, který obýval argentinu asi před 89 miliony let spolu s posledními velkými sauropody jižní ameriky. Jeho unikátní zbraň v podobě velkých drápů na předních končetinách. Tyto zbraně vlastnila pouze skupina megaraptorů, byly neméně smrtící jako drápy dromeosauridů.
Megaraptoridi byly naprosto dominantními predátory v austrálii, odkud vytlačili abelisauridy. Tam vládli po celou dobu jejich existence, v jižní americe zase velmi rychle nahradili velké druhy karnosaurů jako Giganotosaurus carolini nebo Mapusaurus roseae. Vysoká adaptabilita těchto pramení také z toho, že obsadili většinu prázdných ekosystémů po různých typech predátorů.
7. Sinornithosaurus millenii
Poslední teropodní dinosauří jednotlivec, kterého jsem si vybral je sinornitosaurus. Ačkoli je vůbec tím nejmenším z tohoto žebříčku, jeho schopnosti jsou velmi obdivuhodné. Menší skupina těchto tvorů dokázala během několik zabít téměř jakéhokoli tvora v oblasti jejich výskytu. Jejich jedovaté zuby vpravily do kořisti jed, která pravděpodobně měl za následek to, že se kořist udusila. Tento způsob využívá mnoho dnešních živočichů, i někteří prehistoričtí terapsidi, sinornitosaurus to kombinoval ještě s lovem ve smečce.
Sinornithosaurus byl velmi nebezpečným, pokud se chtěl pokusit ulovit kořist. O to horší bylo, že byl výborným lezcem po stromech, dokázal také dobře plachtit mezi stromy. Jeho kořist tak nic netušila, když ji z korun stromů sledoval, pak stačil jeden výpad a kořist padla k zemi.
Toť jest krátký výčet poteciálních protvníků T.rexe, protivníků v tom slova smyslu, že by se vyrovnali jeho lovecké taktice. Každopádně v boji by obstáli možná pouze tři teropodi z tohoto výčtu, kažodpádně určitě by sem patřili i terizinosauři, dromeosauridi a troodontidi, jelikož lovecká taktika troodontidů a dromeosauridů byla zcela unikátní, stejně jako obranná taktika terizinosaurů. Každopádně nad tyranosaurem by asi vyhrálo málokteré zvíře, byl to rychlý a inteligentní predátor.