Countdown - Část první

Dnes už ani není težké říci, kde by lidstvo bylo, kdyby se naše planeta před 66 miliony let nesrazila s asteroidem Chixculub. Naši předkové by stále žili na stromech a pojídali hmyz.

V noci se rozpršelo, už večer byla z dálky slyšet bouřka a blesky vrhající mračna se roztahovaly nad obzorem od severu. Srpen začal být deštivější a temnější. Jako atmosféra mezi námi. Jako atmosféra v okolí.

Vůbec jsem nemohl usnout. Hlavou se mi honily myšlenky na tu snůšku zvláštních událostí, které se udály za poslední dva dny. Dlouho do noci mi to nedalo spát, otázky se kupily jako kapky deště pomalu stékající po oknech mého pokoje. Vztek a zlost se střídaly s racionálními, rádoby racionálními úvahami a představami, jak večer mohl pokračovat. Do toho se přidal ještě ten chlápek, který mě napadl a ten zmetek Gisher, který mi ale na druhou stranu zachránil život. Do jedné hodiny do rána jsem pochodoval po pokoji a přemítal. Pak teprve usnul.

Uvědomil jsem si, že nemůžu být příliš unavený vzhledem k tomu, že se nedalo předpokládat, kdy a kde se anomálie znovu objeví. A pravdou je, že tentokrát se objevila na vskutku neobvyklém místě, které nás postavilo před další krutou zkoušku.

...

Přestože ranní provoz na jedné z nejvytíženějších dopravních tepen, dálnice D8, nedosahuje takových kvantit jako přes den, stále zůstává dost hustý. A může být i smrtelně nebezpečný.

Ohromný burácející kamion se hnal po černavém asfaltu hlava nehlava. Jeho řidič byl již dost vytížený, projízděl střední Evropou už několik nocí a chyběl mu spánek. Při jízdě dokázal do svého hrdla vpravit už dvě dost silné kávy, ale ani to ho neodradilo od pocitu únavy. Oči se mu přivíraly, cítil, že by se potřeboval položit a v klidu vyspat. Jenže nemohl, prostě to nešlo.

Svištěl po dálnici, viděl zatahující se mraky a matně i silnici před sebou. Zhruba na třicátém a půl kilometru ale už nedokázal udržet řízení, upadl do mikrospánku. Necítil již nic, jakoby jeho mozek přestal pracovat. Upadl na volant naprosto vyčerpaný. Kamion se však stočil, namířil si to do odstavného pruhu, kde však stálo v jeho stínu téměř nenápadné auto.

Řidič se probudill, když už nemohl nic dělat. Srážka ohromně těžkého vozidla byla nevyhnutelná. Snažil se za každou cenu kolos obrátit, ale během několika vteřin smetl auto jako by mu jen obtížně stálo v cestě. Řinčení a skřípání kovu se rozeznělo po celém okolí, kusy světel, kovu i součástky se rozletěly do všech stran. Byla to strašná rána.

Kamion se stočil zpátky do dálničních pruhů, kde se však srazil s dalším podobným kolosem. Náraz byl tak silný, že druhý kamion odletěl mezi svodidla přímo do sloupu dálničního kamerového systému. Tahač se o něj zastavil, ale mnohem těžší návěs doslova rozdrtil celou kabinu i s řidičem. Utrhl se a jako střelivo z katapultu vletěl do protějšího pruhu, kde se srazil s několika auty, než se skutečně zastavil.

Původce srážky, první kamion, se mezitím postavil s návěsem napříč celé dálnice. Řidič upadl do bezvědomí, zasekl se v roztříštěné kabině. Návěs stál chvilku v klidu, zdálo se, že je nadobro po všem. Náhle se jako rána z čistého nebe návěsem prohnal ještě třetí kamion, který ho přepůlil vejpůl. Tahač třetího z nich se postavil kolmo k návěsu, ale vzápětí se díky momentu setrvačnosti znovu napřímil. Kolos konečně po dlouhých sekundách zabrzdil.

Řidič náhle probral v roztříštěné kabině, kde naprosto chybělo čelní sklo. Matně rozevíral oči sedící v hlavě, která byla zle potrhána úlomky a střepy. Náhle se před ním objevilo žlutavě bíle světlo, zabíralo celou šířku dálnice.

"Tak už je to tady," povzdechl poraženě a položil hlavu na volant. Jakoby čekal na smrt.

Náhle ale zaslechl úžasný řev, ohlušující burácení hlasivek nějakého velkého zvířete. Nezdálo se mu to, ozvalo se to znovu.

Pomalu a opatrně znovu zvedl hlavu a spatřil, jak něco rychle proběhlo ven skrze oné jasné světlo. Zvíře poměrně vysoké s krátkým peřím a šedobílou kůží pobíhající na dlouhých zadních nohách. Proběhlo to okolo kabiny a on to ani pořádně nezaregistroval.

Řev se přiblížil a náhle se před ním zjevila silueta gigantického tvora s dlouhýma zadníma nohama, které byly opatřeny třemi prsty s drápy. Bylo to zuřivé a gigantické.

Zvedl se a začal pomalu couvat, ale ke svému zděšení zjistil, že jeho noha je zakleslá mezi zohýbanými kusy kovu. Snažil se jakýmkoli způsobem dostat ven, ale nemohl se z toho sevření vymanit. Slyšel, jak se za ním šrotují další auta. Začal žalostně volat o pomoc, jenže tím jen svůj osud zpečetil.

"Pomoc...! Pomocte mi někdo...!" řval zoufale.

Před kabinou se objevila ohromná čelist s masivními zuby, které se pevně zakously do kovu, ale nemohla se protáhnou až ke kořisti. Při zákusu hrozivě zaskřípala celá přední zdevastovaná část tahače.

Zvláštní bylo, že se ten tvor snažil co nejméně se nadřít, zdálo se jakoby se se svou obětí seznamoval. Řidič slyšel, jak ten obr čenichá, skoro jakoby něco hledal. Jenže ten člověk znovu hlasitě zakřičel. To toho dravce už naprosto naštvalo.

Podruhé se mu čelist podařilo protáhnout na šířku, rozevřel ji a sevřel tentokrát již s lidským masem. Řidič se bolestivě zmítal, řval o pomoc, jenže stisk pěti tun mu rozmačkal kosti a velmi snadno ho zabil. Dravec, nepočítajíc se zakleslou nohou, mu ji vytrhl z kloubu a nechal ji tam. Jeho zohavené mrtvé tělo pak pohodil jen tak na vršek kabiny, odkud jeho krev stékala jen pomalu dolů.

...

"Další," impulzivně jsem vyjel na Tess, aby mi podala zásobník.

Stříleli jsme na předem vytyčené cíle, samotného mě překvapilo, že jsem se tolikrát trefil. Přesně do středu. Zase jsem frkal jako naštvaný býk, znovu jsem se naštval.

"Ať nám taky něco zůstane. To by bylo fajn," neochotně mi ho podala.

Ozvalo se dalších pár ran, pár patron padlo na zem a pár terčů s prostřeleným středem spadlo. Přebil jsem.

"Dej mi něco většího. Daleko většího," pokynul jsem hlavou na Tessinu pušku, kterou měla na čtyřkolce. "Třeba tahle bude fajn."

"Na to ani nemysli," zarazila mě. "Tak něco dalšího. Tohle je slabý," vrazil jsem jí jednoduchou pistoli do dlaní.

Nad námi se snášela bouřková mračna, vypadalo to na dost silný déšť.

"Tobě něco je nebo co?" nechtěla mi dát další zbraň. "Záleží na tom?" zdráhal jsem se odpovědi. "Moc ne. Vlastně mi jde akorát o to, abys nepřekonal můj rekord v sestřelenejch terčích. Ne, že by ses k němu blížil, ale stejně," odřekla s divným nadhledem.

Odmlčel jsem se.

"Tak dobře, jde mi o to, abych zjistila, co ti je. Chováš se divně a já chci vcelku dost vědět proč," začala. "Tess, to je jedno. Ty s tím nic nezmůžeš, takže to nemá cenu řešit," nechtěl jsem se o tom bavit. Povzdechla si, trochu postěžovačně.

"Nemuckali jste se spolu nebo co?" zlehčila ho. To mě docela probralo, myslím ve smyslu, že jsem měl chvíli před výbuchem mých emocí. "Jo, ale pak odešla." "Víš, to se normálně dělá, že někdo z těch dvou musí odejít. Nejde to do nekonečna," stále to zlehčovala.

Znovu jsem se odmlčel.

"Tak tohle je vážný," konstatovala. "Hele, jestli jsem si z toho dělala srandu až moc, tak promiň. Můžeš mi nějak ve zkratce říct, co se stalo?" "Víš, že včera bylo to baletní představení, že jo?" u toho přikývla," No, tak já tam byl, a když jsem na ní čekal před divadlem, tak tam sice byla ale odešla s někým jiným. Zhruba tak," dodal jsem a znovu začal střílet. Terče spadly všechny.

"Další," obrátil jsem se na ní zpátky. "Další už ti nedám, jinak nám z toho vážně nic nezbyde. A ty se uklidni, třeba to byl její příbuznej nebo někdo, kamarád třeba," smířlivě odpovídala.

Jen jsem zakroutil hlavou. "To si fakt nemyslím nebo mi to tak nepřijde. Myslel jsem na to do jedný do noci. Výsledek... toho jsem se nedobral," snažil jsem se to už ukončit.

Tess si znovu povzdechla. "A vážně si ten tvůj geniální mozek myslí, že by chtěla někoho jinýho, když už spolu vlastně jste?" gestikulovala to. "Prober se. Ono se to nějak vyřeší, jako nějak dobře pro vás pro oba."

Na to už jsem neodpovídal, jen jsem zabručel. Alespoň tahle debata ze mě setřásla ten vztek a zlost, k něčemu to přecejenom bylo, takže jsem alespoň nebyl tak dopálený jako předtím.

Sklidili jsme terče, podstavce a vešli s nimi dovnitř do základny. Joss zrovna sypal trochu granulí do aorunovy misky, na stole měl rozdělané další výpočty a grafy, na kterých pořád dokola pracoval. Nepřekvapilo mě, že Peter seděl u počítače a na klávesnici se mu podařilo vykouzlit další statě dat, které přenášely Jossovy výpočty do digitální podoby. Dával si ale pauzu, vysokorychlostní internet a nevídaná grafika ho v každou volnou chvíly lákaly k využití superpočítače jako obrovské herní konzole. Nechtěl se nudit.

"Jak jsi daleko?" optal jsem se Josse, který se vrátil ke stolu. "Prakticky pořád na začátku. Tohle... není to něco, co by se dalo řešit řes noc. A nevím, jestli se to vůbec řešit dá."

"To není dobrý. Hele bylo by asi dobrý říct, že včera v noci se stalo něco dost divnýho. Měli byste o tom vědět," už jsem chtěl jít k muničnímu skladu, ale ve dveřích jsem se zastavil. "Takhle rychle bych to nečekala," Tess ohrnula spodní ret. Dělal jsem, že nevnímám.

"Včera večer, nějak okolo půl dvanáctý, jsem byl ještě ve městě-," začal jsem, ale Peter mě přerušil. "Cos tam dělal tak pozdě?" škodolibě se zatvářil. "To teď není důležitý. Někdo tam po mně skočil, vsadím se, že to byl ten samej člověk, co byl v budoucnosti. A přišlo mi, že jsem už ho někde viděl, byl mi povědomej a to docela dost," mohutně jsem vydechl. "Dokážeš ho popsat?" Joss se na mě podíval. "Možná. Z nějakýho důvodu tam ale byl i Gisher, co ho ze mně sestřásnul. A prej nás včera všechny hledal," dodal jsem.

"Jo, máma mi včera říkala, že se po mně někdo sháněl," Tess přitakala. "Mě to říkala i ségra," Peter se přidal. "Něco tuší?" Joss pokračoval dál. "Možná. Každopádně měli bysme si na toho člověka dát pozor. Už se mi začíná zdát nebezpečnější než předtím," odpověděl jsem.

"Však on nic nezjistí. Já myslím, že se ho zatím nemusíme výrazně bát. Kope kolem sebe, protože nic nemá," Peter seděl na židli a široce se usmíval. "Ty jseš na drogách nebo co?" Tess si do něj rýpla. "Prostě jenom říkám, že dokud neuvidí nějakou anomálii nebo mu něco neřekneme, tak nebude vědět nic o tom, co děláme. Musíme si ho držet od těla," uvedl to na správnou míru. "Vážně, co bereš?" Tess pokračovala. "Mám prostě dobrou náladu, v rámci možností je mi fajn jako nikdy," odpovídal ji naprosto klidně.

"Na tom něco je-," podpořil ho Joss. "Že něco bere?" Tess ho přerušila. "Ne, že si toho chlapa musíme držet daleko od těla. Což ovšem nebude vůbec lehký," dodal. "My to nějak vymyslíme," odporoučel jsem se vedle.

"Nechat ho sežrat," řekla si pro sebe Tess," to by se mi stejně líbilo víc."

Vešel jsem do místnosti, kde byl zapnutý mrazák a vrčel. Hned mě ale upoutal složený boxovací pytel, nad ním vysel už zavěšený řetěz.

"Co tady ta věc dělá?" zavolal jsem vedle. "Nakupoval jsem," Peter se ozval. "Chci vidět, jak do toho budeš boxovat," trochu nuceně jsem se ušklíbl. "Budeš se divit," zavolal zpátky, také trochu nuceně.

Dřepnul jsem si, nuceně se pousmál a nakonec jsem se opřel o zeď. Měl jsem chvíli čas na přemýšlení, další přemýšlení. Přitom jsem věděl, že to už mám pustit z hlavy, protože jsem se mohl zabývat něčím o poznání důležitějším. Rozesmálo mě pomyšlení, že jsem si před několika měsíci říkal, že mě podobná situace nemůže vykolejit. Měl jsem chuť projít anomálií a říct to svému minulému já.

Pak klaply dveře základny. Byla tu. Bylo to slyšet.

Pořád jsem tam seděl, koukal se na boxovací pytel, ťukal prsty do podlahy.

Když se objevila v rámu dveří, sklopil jsem hlavu dolů. Choval jsem se jako malé dítě, to přiznávám, ale to jednání v sobě mělo logiku. Nebo mi to tak aspoň přišlo.

Potichu se usadila vedle mě.

"Ahoj," řekla klidně. "Čau," odpovídal jsem. Pak nějakou chvíli konverzace stála.

"Líbilo se ti to včera?" poznala, že něco není v pořádku. "Ale jo, bylo to... bylo to fajn," stroze jsem odpovídal. "A to, co se včera stalo... to proto se chováš tak divně?" položila mi hlavu na rameno. Nastavil jsem jí svou ruku, položila mi tam dlaň. "Otázkou je, co myslíš, že co se stalo. Možná by její zodpovězení trochu osvětlilo situaci," zafuněl jsem.

Zvedla hlavu a trochu se odstrčila. "Co tím myslíš?" Podíval jsem se na ní vyčítavým pohledem. "Já myslím, že oba víme, co tím myslím."

"Ne. Co tím chceš říct?" ohradila se. "A nechceš mi spíš něco říct ty?" zase se ve mně probudila zlost. "Hele buď mluv konkrétně nebo se o tom nebudeme bavit. Rozhodni se," odsekla. Nevěřil bych, že bych se na ní dokázal někdy takhle naštvat. Vážně jsem byl jako dítě.

"Tak fajn. Tak se o tom bavit nebudeme a budeme dělat, že se nic nestalo. To chceš?" nafoukl jsem se a zlostně vstal. Dopáleně se taky zvedla. "Myslím, že absolutně nevíš, co chci."

"Lidi," ozval se Peter od vedle," nechci vás rušit, ale jste jako fakt dost slyšet. Jako vážně hodně." Podívali jsme se na sebe a ztichli, pořád jsme ale byli dost naštvaní.

"O co ti jde? Co se sakra mohlo stát, že ti to přeletělo přes nos?" ironicky poznamenala. "Mě vlastně nic, protože si myslím, že jsem to ani vidět neměl. Jenže kdybych já blbec tam nezůstávál, protože jsem měl o tebe strach tak-!" dostával jsem se do varu, ale do místnosti vešla Tess.

"Nenechte se rušit, já... jenom si jdu pro nábojnice," škodolibě se jí zvedly koutky rtů. Dořekla to a zavrzala s dveřmi od skladu, které nedovřela.

"Kde jsme to skončili?" Harleen vytočeně pokračovala dál. "No myslím, že-" zase jsem to nedořekl, protože se tam objevil Joss. "Já si jdu taky pro pár nábojnic... v pohodě," diplomaticky se ploužil kolem zdi, tiše se chichotal.

Oběma nám došlo, že tohle hádání se teď určitě nemá cenu, protože na to nemáme klid a hlavně nás oba ovládají především emoce. Doufal jsem se, že alespoň jeden z nás bude mít chladnou hlavu, ale to se nestalo. Přestali jsme s tím, oba dost dopálení k tomu, aby naše emoce v jeden okamžik vybuchly. Olej do ohně přiléval i přístup těch dvou, kteří se zatím potichu smáli ve skladu.

"Lidi," Peter se opřel o rám dveří. "Jestli si taky jdeš pro nábojnice, tak ale dělej," rázně jsem ho upozornil. Zasmál se. "Je tu další. A nebude se vám líbit, kde zrovna je."

...

"Ne, ne, ne. V tomhle počasí se odletět nedá," Peterův strýc mu s nějakými deskami v ruce vysvětloval, že nemůžeme vzletět s helikoptérou. "Strejdo, prosím. Máma se nic nedozví a vždycky jsi to byl ty, co se mnou dělal hlouposti, když jsem byl malej. Vážně to potřebujeme, vážně," hlavou pohodil i na nás ostatní.

Podíval se na nás a položil si hrnek plný silné kávy na stolek. "To všichni chcete letět? Celá tahle partička?"

Peterův strýček David byl shovívavý člověk, který měl za městem malou přistávací plochu pro vrtulníky. Provozoval leteckou školu, dříve byl armádním pilotem stíhaček, ale to už bylo dávno pryč. Teď vedl poklidný život bez nějakých větších útrap, vcelku si vystačil a do toho ještě dokázal zaměstnat svého syna, Peterova bratrance Marka.

V ten den se schylovalo k bouřce, takže nás, partu dětí, přirozeně nechtěl vzít létat. Jenže nebylo jiné východisko, protože tahle anomálie se neotevřela někde v okruhu pár kilometrů od Geistbergu. Rozevřela se přímo na dálnici D8 a to jen před chvílí.

"Kruci, Petere. Dneska ne. Dneska vážně ne. Kdyby... kdyby sis řekl o jinej den, tak klidně, ale bude bouřka a to nikdy není dobrý," oponoval mu. "Strejdo, je to důležitý. Prosím, vážně tě moct prosím. Jeden let, jeden let a nic víc," Peter ho zastavil, když už chtěl odejít dovnitř do kanceláří. V tu chvíli zazněl hrom.

Jeho strýček se rozhlédl po okolí, viděl další prolétající blesk ve větší vzdálenosti. Zakroutil smířlivě svou rozvážnou hlavou.

"Dobře, ale musíme být do pěti minut pryč." "Jak vidíš, my jsme připravený," Peter vítězně rozmáchl rukama.

Rachot listů helikoptéry se rozduněl a my jsme nastupovali vyzbrojeni naším vybavením. David si zasedl na místo pilota, nasadil si sluchátka a jen si zamumlal.

"Máte někdo strach z výšek?" "Cože?!" Tess ho zaslechla. "Ale nic, že se máte držet," ozval se zpátky.

Vrtulník se zvedl od země a za několik minut jsme už byli ve vzduchu někde nad Teplicemi. Netrvalo dlouho až jsme mohli pociťovat házení a kymácení stroje nad nedostavěnými úseky samotné dálnice, déšť a vítr se každou vteřinou opíraly do nás a dusno se z venčí dostalo až k nám. Okna se mlžila a bouře jakoby nabírala na síle, jak jsme se blížili k cíli. Několikrát se helikoptéra málem obrátila kolmo k zemi, naše batohy a málem i my jsme jezdili po její podlaze a naráželi do stěn. Kapky dorážely na skla a rotory, v jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se řítíme k zemi. Ta bouře byla silná. Velmi silná a to z nějakého dosud nezjištěného důvodu.

Doletěli jsme přímo vedle dálnice, byli jsme tam skutečně do půl hodiny, což bylo rychleji než veškeré záchranné složky. Měli jsme stále půlhodinovou rezervu pro zjištění vniknutí nějakého zvířete. Peter řekl strýci, ať nás zhruba do hodiny znovu vyzvedne. Všechno mělo jít jako po drátkách, ale už přistát bylo těžké. Dělo se tam něco velmi divného.

Po přelezení svodidel jsme si uvědomili, že kromě nás tu nikdo není, dálnice byla naprosto liduprázdná. Hasiči, policie, záchranky, ti všichni byli dost daleko.

Bouře neměla oko, neměla žádný střed a všimli jsme si toho, když už jsme byli promočení na kost. Naopak v okolí dálnice zesílila a blesky se zde koncentrovaly jako nikde jinde. Středem totiž nebylo oko, ale byla to anomálie. Gigantická anomálie.

"Tahle je fakt obří. Bože. Je určitě největší, co jsem kdy viděl," pronesl s úžasem Joss. "Je nádherná," Harleen s úžasem pronesla.

Ta trhlina v čase byla z nějakého důvodu nestabilní nebo nám to tak určitě přišlo. Na nebi se v mracích odehrávalo úžasné divadlo, protože to vypadalo skoro na tornádo. Blesk uhodil jen za svodidla. Hrom se ozval vlastně ihned. Déšť intenzivněl. Už jsme, i s našimi věcmi, byli naprosto promočení. Jenže ta bouře byla stále silnější a silnější.

"To ta anomálie," Joss se na ni zadíval. "Ona destabilizuje všechno okolo, přitahuje ty blesky." "Dávalo by to smysl, když jsou anomálie elektromagnetický, tak, že budou přitahovat blesky a teda i bouřku. Jenže, proč tak silně?" díval jsem se, jak pulzuje. "Teoreticky," vmísil se do toho Peter," pokud by byla nestabilní, tak by to šlo. Protože v tom případě by její energie vzrostla a tím pádem by měla i větší vliv na okolí."

Chvíli jsme se porozhlíželi po celém prostoru dálnice, jestli se zde pohybuje nějaké zvíře, ale žádné známky viditelného vniknutí nebyly znát.

Tess a Harleen se přiblížily k nabouranému kamionu, kde předtím proběhl ohromný masakr. Déšť ale krev už dávno smyl, takže to nebylo poznat. Stejně ale něco nebylo v pořádku. Tess to cítila ve větru, Harleen svým šestým smyslem poznala něco zvláštního. Jakoby ji ta anomálie něco chtěla říct nebo ji určitým způsobem přitahovala. Divné pocity se mísily se zvláštními.

Po tom, co jsme složili věci ke kabině nabouraného náklaďáku, jsme se začali dohadovat co dál.

"Co musíme udělat pro to, aby se ta anomálie ztáhla?" Tess už skoro nešlo slyšet přes hukot bouře. "Nejspíš jenom zavřít a potom jí zase otevřít," Peter jí odpovídal a přitom vytahoval ACM-P1," protože zatím nic lepšího nemáme."

Na tohle jsme nebyli připraveni, taková bouře byla až neskutečná.

Harleen to ale z nějakého důvodu nevyvádělo z míry. Troufnu si tvrdit, že ji daleko víc štvalo to, jak jsme se pohádali. Klidně postávala kolem nás, v tom dešti se cítila doma. Když už se kvílení větru nedalo vydržet, skoro jako v tranzu se rozešla k obrovské rozevřené anomálii plné rozzářených střípků časoprostoru. Zavřela oči, jako kouzlem se anomálie dotkla, ta se stabilizovala a náhle bouře ustala. Aspoň v našem nejbližším okolí se vše uklidnilo.

"Lepší?" ohlédla se.

"Jak jsi to... jak jsi to sakra udělala?" Joss se zakuckal. "Popravdě ani nevím, já... fuj, tohle bylo divný," zatřásla hlavou, vypadalo to, že vážně byla v tranzu.

"Jakoby ta anomálie... mluvila?" položila si sama sobě otázku. "Ty ses praštila do hlavy, že jo?" Tess se opáčila, když si z vlasů odprskla vodu. "No já určitě ne," odpověděla jí, když se vracela k nám a hlavou pokývala na mě. Naštvala mě, zlostně mi spadl normální výraz.

Nebe se trochu rozjasnilo. Bouře se skoro celá uklidnila, jelikož jsme byli v jejím nově nabytém oku. Kolem, jen ve větší vzdálenosti, se míhaly blesky bijící do polí a odstřelující kusy půdy. Jeden málem uhodil do borovice stojící kus od svodidel. Stejně se ale nebe začalo trochu řídnout a dokonce se v té změti břidlicově šedých mraků objevily trhliny průzračného nebe. To, co Harleen s anomálií udělala, bylo děsivé a úžasné zároveň. Měl jsem na ní vztek, pořád ještě, ale to v tuhle chvíli muselo jít stranou.

"Někdo tu musí počkat, aby tu anomálii zavřel," Joss rozhodně vytáhl z batohu dvojici zásobníků do útočných pušek. "Petere, nejspíš to bude na tobě." "Fajn... fáájn, ale pak si nestěžujte, že vás něco sežere," přikývl a zahmital prsty na uzavírači. I tak gigantická anomálie se dokázala smrštit.

"Jossi, ty... krvácíš," Harleen projela Jossovými světlými vlasy. Na prstech jí uplěly kapičky krve. "Co?" sáhnul si tam taky a měl na prstech krev. "Ale ta není moje."

Ohlédli jsme se nahoru, kde byla roztříštěná kabina náklaďáku, po jejím zohýbaném okraji řídce stékala krev.

"A přece tu nejsme sami," Tess skoro nadšeně pronesla.

"Víš ty co? Já a Tess se půjdeme podívat o kus dál, jestli tu ještě něco neleží, Peter se koukne, co se to tady dělo a vy dva... vy si určitě nějak poradíte," Joss pronesl s ironickou vážností, div se u toho nerozesmál. Vzápětí se otočil a s Tess pokračovali k dalšímu nabouranému náklaďáku, k jeho návěsu, co trčel ze svodidel.

Nenápadně jsem odfoukl, podíval se do rozpadající se karoserie kamionu před námi a všiml si čehosi jako terče s krvavým středem, který byl zaražený v kovu. Byl tam zaklíněný zvláštní předmět, možná od toho útočníka.

"Budeš se mnou dneska mluvit?" zeptala se trochu smířlivým tónem. "Dej mi chvilku, jo?" pevně jsem tu věc sevřel a snažil se jí vytáhnout. "Takže se mnou pořád nechceš mluvit," konstatovala. Jen jsem si něco zamumlal pro sebe, protože se mi to podařilo vytáhnout. Vytřeštil jsem oči a strnul jsem. Bylo to ostré, z prstů mi trochu crčela krev, protože to bylo poseté drobnými vroubky. Jako nůž na steaky. Nůž, co měl třícet centimetrů a vylomil se tomu útočníkovi z čelistí. Zub.

"Já nevím, co ti je, ale můžeme to přece nějak-" otočením jsem ji přerušil. "Poznáváš to?" držel jsem zub v ruce tak, aby viděla jeho tvar na průřezu. "To snad ne," opadl z ní klidný výraz.

"Kruhovej průřez, velikost, vroubkování, tady jde o úplně jinou ligu, než jsme si mysleli. Tím se vysvětluje, proč tou anomálií nic dalšího neprošlo - na druhý straně se toho bojí," konstatoval jsem. "Nemyslíš si, že to je to, co nám to připomíná?" polkla trochu nahlas.

Vrhnul jsem se ke kabině toho náklaďáku, z pootevřených dveří byla vidět zaklíněná noha urvaná v koleni.

"Myslím, že zbytek toho chudáka je nahoře," rozhlédl jsem se po dálnici. Nervózně jsem se začal potit a klepat prsty.

"Jossi? Tess?" Harleen se ozvala do vysílačky. "No?" ozvala se nazpátek. Harleen si hluboce oddychla. "Buďte opatrný, ale jako vážně opatrný. Běhá nám tady něco, co se úplně vymiká klasický kategorii zvířat, který z anomálií vyjdou." "Cože nám tu běhá?" nechápavě se znovu ptala. "Tyrannosaurus rex," moje přítelkyně na sucho polkla.

"Počkej, asi tě blbě slyším. Přišlo mi, že jsi právě řekla T-rex," zachechtala se na druhé straně. "To jsem právě řekla," Harleen ji chladně odpověděla. "Jsi ještě tam?"

Tess neodpověděla.

"Fakt jako? To jako fakt? Fakt tady je někde T-rex?!" rozkřičela se. "Hlavně buďte v klidu. Hlavně buďte v klidu. Když budete potichu a budete se snažit držet se za něčím, tak si vás nevšimne," hned ji upozornila, aby zbytečně nedělala velký rozruch.

"Fajn, dobře, fajn... Takže, co dělat při útoku tyranosaura?" Tess sklíčeně zafuněla. "Bude stačit, když budete potichu a nebudete dělat rozruch. Zkuste... když půjdete a budete se krčit za čímkoliv větším a dávat si bacha, tak si vás vůbec nemusí všimnout. A možná... možná už prošel zpátky nebo je daleko, co mi víme," snažila se jí ještě sklidnit. "Dobře, tak dobře. Budeme si dávat bacha, ozveme se," Tess trochu více zjistila.

"Ví to. Naštěstí," řekla mi vstřícně. "Fajn. Takže my jdeme najít, jestli ten T-rex tu ještě je. Měli bysme si pospíšit," ze zad jsem si sundal pušku.

Po dálnici jsme se rozešli ke stojícím autům a náklaďákům, které opanovaly vozovku. Kamion, jehož návěs byl rozpulený, stál ve vozidlech a po řidiči nebyla ani stopa. Mezi jednou a druhou polovinou návěsu stála větší dodávka, škvírou jsme se protáhli kolem ní a šli dál. Dálnice a vzduch kolem ní houstl, byly cítit výpary z benzinových a naftových motorů nebo rozlitých tekutin na dálnici. Všude okolo se válely kusy součástek nebo světel, na asaltu byly stopy brzdných drah. Obloha se docela uklidnila a už i bleskly slábly, silnice byla ale stále mokrá a promáčená. Vzduchem se začal šířit zvláštní puch.

Šli jsme po vozovce a překvapovalo nás to hrozné ticho - možná až na ty hromy v dálce. Jakoby celá dálnice ztichla, kvůli tomu, že se zde prochází král tvorstva. Král celých druhohor.

Přebil jsem. "Uslyší nás," Harleen mi nelibě řekla.

"Vím to. Má tak dokonalej sluch, že slyší, jak fičí vítr. Můžeme bejt rádi, že vítr fouká na nás a ne od nás, jinak by už o nás věděl," odpověděl jsem stejným tónem. "Jak myslíš."

Došli jsme za jeden malý náklaďák, od kterého byl nadohled velký kamion i s návěsem trčícím ve svodidlech. V otevřeném nákladním prostoru se cosi hýbalo, byly vidět pohyby na plachtě. Cosi živého a pořádně rozdováděného. Zastavili jsme se.

"Lidi? Jste ještě živí?" vysílačka zachrčela, když Joss mluvil. "Více méně, proč?" odpověděl jsem. "Je tu náklaďák a něco se v něm hejbe. Je to určitě menší než tyranosaurus, takže... jdeme prostě tam," oznamoval nám to. "Pokud je to ten samej náklaďák, tak jsme kousek od vás. Kryjeme vám záda," s malým nadšením jsem mu odpověděl.

Vyklonil jsem se k mezeře mezi nákladním prostorem a kabinou, ve škvíře vážně byli Joss a Tess. Potichu se vyhoupli na korbu a za plachtou zmizeli. Spadl mi kámen ze srdce. T-rex už byl možná zpátky v křídě.

"Řekneš mi už konečně, co ti je?" Harleen na mě naštvaně zatlačila. "To te teď zajímá víc, než to, že se tu může někde procházet Tyrannosaurus rex?" podíval jsem se na ní nelibě. "Představ si, že jo... zajímá. Ty se chceš hádat, ne?" odpověděla ještě více podrážděně.

"Hele já... mě je to úplně jedno. Jenom chci vědět, co se dělo včera po tom představení. Nic víc," odřekl jsem. "Ale chápeš, že se nic nedělo? Chápeš to?" impulzivně do ní vjel vztek. "V tom případě se zdá, že mi to nechceš říct a problém není ve mně," naštvaně jsem polkl.

To jsem vážně neměl říkat, vážně neměl.

Zrudla a kypěla vztekem. "Mluv konkrétně, mluv už kruci konkrétně!" zařvala.

Ozvalo se zafunění, velmi silně zafunění. Po dálnici něco kráčelo, slyšel jsem jeden velmi tichý, ale přesto dunivý krok.

"Pšššt!" zasyčel jsem.

Do kabiny náklaďáku se něco opřelo. Bylo to cítit, jak ta několikatunová věc poskočila. Natiskli jsme se k ní. Ve škvíře mezi kabinou a korbou se objevilo něco děsivého a úžasného - koukalo na nás nažloutlé oko velké jako grapefruit. Cítili jsme hnusný, rozkladem nasycený dech samotného krále. Do náklaďáku se opřel Tyrannosaurus.

Obří severoamerický teropod druhu Tyrannosaurus rex se procházel po lesích a pláních dnešní Severní Ameriky ještě v době před šestašedesáti miliony let. Byl tak jedním z vůbec posledních neptačích dinosaurů, kteří se kdy procházeli po zemském povrchu a některé indicie naznačují (jsou však mnohdy sporné), že katastrofu na přelomu křídy a paleocénu v malých počtech přežil. Jak ho ale vnímáme dnes? Je tím nejslavnějším neptačím dinosaurem vůbec, navíc většina lidí i v laické veřejnosti zná i jeho druhové jméno, v čemž také drží prvenství. Jenže v očích většiny lidí vystupuje také jako gigantické bezohledné monstrum, které zabijí vše na co přijde.

Pravda je, že tento druh meřil až kolem třinácti metrů na délku (slavná "Sue" z Chicagského muzea měří zhruba 12,3 m na délku a zhruba 3,66 m na výšku) a mohl vážit i osm tun, některé izolované kosti pak naznačují i délku okolo čtrnácti metrů a váhu deset tun, čímž patřil k těm největším a nejtěžším teropodům a suchozemským masožravcům všech dob. I při těchto fantastických rozměrech se podle nejnovějších studií pohyboval i rychlostí 27 km/h, čímž by mu nedělalo problém dohnat i dospělého člověka. Úžasný byl také stisk jeho silných čelistí, který dosahoval šesti až dvanácti tun a bez problému by tak s ním rozdrtil auto. Dovolovaly mu jej široké lebeční kosti, které uchytávaly ohromně mohutné čelistní svaly. Samotná lebka pak mohla být dlouhá i jeden a půl metru (přesněji právě u "Sue" se pohybuje v rozmezí 145-151 cm). Navíc jsou známy i exempláře vykazující stopy po kousnutí jiným tyranosaurem, takže podle některých vědců se jednalo i o kanibala, který zabíjel i jedince vlastního druhu.

Ale mnohem častěji mu za oběti padali hadrosauridní ornitopodi jako byl rod Edmontosaurus dosahující délky i patnácti metrů a váhy deseti tun nebo slavný gigantický ceratopsid rodu Triceratops dlouhý devět metrů a vážící až osm tun, méně často pak jeho jídelníček skýtal "živé tanky" ankylosaury. Navíc u triceratopse měl T-rex velice specifický způsob zabíjení, který potvrzuje studie z roku 2012. Po zabití triceratopse a sežrání většiny masa z břicha a svaloviny nohou se zaměřil na silné krční svaly. Aby se k nim mohl dostat, tak odrthl triceratopsovi celou lebku od zbytku těla pomocí drtivého zkusu jeho čelistí. Pak začal dále hodovat na hostině. Každý si asi tyto scény vybavíme, krvežíznivá příšera bez lítosti pojídající bezbrané dinosaury.

Jenže Tyrannosaurus byl také částečně mrchožrout, dokázal se velice často živit i na mršinách po jiných masožravcích nebo uhynulých kusech jiných dinosaurů. A nebyl také pokrytý pouze šupinami, na konci ocasu, předních končetinách a možná také na krku za hlavou se mu rýsovala jednoduchá pera, což podporuje studie vědců z Univerzity v Albertě z roku 2017. Ti potrvdli, že sice většina jeho těla byla pokryta šupinami, ale některé části mohly být stále opeřené. Jednalo se také pravděpodobně o teplokrevné a vysoce výkonné zvíře. Měl také skvěle vyvinuté smysly, nebyl hloupý tvor, jak si někteří lidé myslí. Jeho mozek a jeho poměr k velikosti těla naznačuje, že se jednalo o zvíře "chytřejší" než někteří dnešní ptáci, oproti nim se jeho EQ (poměr velikosti mozku k velikosti těla) pohybuje o zhruba 0,468 výš. Nemusí se to zdát moc, ale při jeho mohutnosti a velikosti je to stále velmi dobrý výsledek. Měl skvěle vyvinutý zrak, viděl vše, ať se to hýbalo či ne, na vzdálenost i 1,6 kilometru, cítil vše na vzdálenost šesti kilometrů, jak naznačují ohromné čichové laloky jeho mozku a také senzorický orgán na čenichu pomáhající zjistit proudění větru, a dokonce sluch byl tak citlivý, že zaznamenal i zvuk jako je lidský šepot. Díky těmto znakům se dá říct, že sice nešlo o největšího, ale rozhodně nejlépe vyvinutého predátora, který se kdy procházel po zemském povrchu.

Podle některých vědců pak však neuměl řvát, tak jak to je ve filmu Jurský park, jeho řev prý připomínal spíše volání bukače (Botaurus sp.) a aligátora čínského (Alligator chinensis). Má to dokládat studie provedná roku 2017, která zkoumala hlasivky jednoho exempláře tyranosaura. Osobně se ale k tomu stavím tak, že by bylo především dobré provést stejné výzkumy i u jiných exemplářů. T-rex byl také rodičem, vedl rodičovský život a o svá mláďata se stral až do doby, než se naučila sama lovit. Ta navíc byla opeřená, za rok v období dospívaní dokázala také nabrat až 650 kg hmotnosti. A některé nálezy jeho příbuzných (Albertosaurus, Daspletosaurus) ukazují, že možná lovil v rodinných smečkách pro zabití většího množství kořisti.

"To si děláš prdel," Tess odřekla, když s Jossem stáli v nakloněném návěsu.

Okamžitě se před nimi objevily siluety dlouhých ocasů a štíhlých těl malých zvířat, která se prala o kus masa. Byla to tyranosaurova mláďata, odrostlá, dlouhá možná pět metrů a vysoká jako člověk. V čelistech se jim leskly malé ostré zuby. Stále však působila poměrně hravě.

Viděli z poloviny sežrané lidské tělo, které se bezvládně válelo pod jejich nohama a krev z něj stékala až na plachtu, kde se kupila jako malé rudé jezírko. Mělo rozervanou ruku a utržené předloktí.

"Fuj. Tohle je dost na hovno. Kolik jich tu je?" Joss se rozhlédl do tmavé zadní části a posvítil tam.

Jejich přítomnost probudila malé tyranosaury ještě víc k životu, předtím jen poklidně na sobě leželi na druhém konci návěsu a hráli si s kousky masa. Ve světle baterky se odrážela šestice lesklých očí. Tři mláďata T-rexe na dálnici. Probrali se ale nechystali se zaútočit, jen zvědavě skřehotali a byla vidět jejich dobrá nálada.

"Raz... dva... tři. Tři malí tyranosauři a jeden daleko větší," spočetla je, už poměrně klidně, Tess. "Moc dobrá kombinace," poznamenal ironicky Joss.

Malí tyranosaurci se svému dospělému protějšku už začali podobat. Jejich tělo sice bylo štíhlé a nohy dlouhé, tříprsté končetiny s výraznými šlachami a svalstvem byly jako stvořené k rychlému běhu. Podle propočtů mohli tyto malé potvůrky běhat mezi padesáti až šedesáti kilometry v hodině, někteří paleontologové se pak domívají, že lovili s dospělými rodiči a měli za úkol kořist uhnat, když ji potom dospělci dorazili. Lebky měli stále ještě dlouhé a relativně štíhlé, jenže čelistní svaly sílily. Zkracovaly se i přední končetiny s dvěma silnými funkčními prsty. Stále se také honosili pernatým hávem, který pokrýval jejich hřbet, krk, ocas a ruce.

"Musíme je odvést pryč. Zpátky do anomálie, protože pokud tu jsou oni, tak tu bude i jejich rodič. Nejsou zas tak malý, ne?" Joss se koutkem oka zadíval na Tess, která ho moc neposlouchala. Mláďata T-rexe ji zaujala daleko víc.

Mláďata s hnědošedou kůží s bílými pruhy na těle a krátkým černým peřím jen roztomile dováděla. Pištěli a roztomile, jako mláďata, otvírali tlamy a ukazovali si své zatím malé ostré pilovité zuby. Přitom se jejich zařící oči dívaly na dva naprosto nové tvory, kteří stáli přímo před nimi.

"Co?" lekla se, jak na ní Joss koukal. "Že tu bude určitě někde ještě rodič, když tu jsou mláďata," zopakoval to. "Mě se neptej, copak jsem průvodce dobou dinosaurů?" oponovala. "Fajn," zavrčel a zapnul vysílačku.

Dospělý vzrostlý Tyrannosaurus mohutně odfoukl, znovu jsme cítili puch z jeho čelistí. Byl tak hrozně tichý, pokud to byl vzrostlý samec, tak určitě vážil přes osm tun, ale přesto k nám přišel skoro neslyšně. Nedutali jsme, jen tiše čekali, co dál.

"Můžeme ho... zmateme ho?" Harleen znovu špitla.

Král teropodů a druhohor čenichem narazil do korby. Slyšel nás, ale nebylo mu jasné odkud. Ještě jednou do korby narazil a udělal do ní díru svým hrbolatým čenichem.

Všimnuli jsme si, že jeho hlava byla pokryta bílou zrohovatělou kůží, která byla jako koruna z kožních hrotů a trnů. Perfektní pro něj. Nad očima sílila, samotné očnice byly v černě tmavé skrvně. Při pohledu zepředu musela jeho hlava vypadat jako hlava samotné smrti. Jako lidská lebka, jako smrtka.

Bílá zrohovatělá kůže mu sahala až po líce, které nám neochotně ukázal. Napřímil se a postavil se tak, že jsme ho viděli zepředu. Byl úžasný, čtyři metry vysoký v kyčlích a snad čtrnáct metrů dlouhý. Rekordní kus. Jen jeho hlava měla přes metr a půl, čelisti lemovaly velké ostré zuby, ve kterých hnilo maso a jeho poslední potrava. To byl ten puch, co jsme cítili předtím. Bílá zrohovatělá kůže byla na čenichu tmavší, v okolí nozder byly další tmavé skrvny jako kolem očí. Levé oko mělo přes sebe jizvu. Jako většina jeho šíje a břicha, kam jsme dohlédli. Jeho dlouhý ocas byl ohnutý do strany, masivní nohy se skoro metrovými chodidly stály velmi pevně na zemi.

Neřval, stále očichával náklaďák.

Najednou se obrovský Tyrannosaurus otočil, ocasem narazil do kabiny náklaďáku, sílou úderu ho posunul dozadu. Z nozder toho tvora vyjel vzduch, který kondenzoval na plachtě návěsu, kde byla jeho mláďata. Zachytil z něj pach, který nepatřil jeho druhu. Byl nějakého vetřelce, co ještě vlezl k jeho dětem. To si král nemohl nechat líbit. Rozevřel masivní tlamu, napřáhl se a chtěl udeřit.

"Jste ještě tam?" naše vysílačka zachrčela. "Jossi, teď ne!" tiše jsem na něj zakřičel. "Proč?! Máme tu mláďata, celkem tři. Asi tu bude i dospělec, tak dávejte bacha," pokračoval. "Buď ticho!"

"Ouu," Harleen se rozšířily zornice, když se T-rex otočil. Znovu se ocasem otřel o náklaďák, za kterým jsme byli schovaní.

Sklonil jsem se, abych si připravil světlici, kterou jsem chtěl upoutat jeho pozornost, ale zahlédl jsem pod nápravou jeho silná tříprstá chodidla s děsivými drápy. Byla nebezpečně blízko. Teď už nechtěl zastrašovat, ale útočit.

Znovu jsem se postavil na nohy a zpozorněl. Tyranosaurus nebyl nad kamionem nikde vidět, zdálo se, že se schovává za korbou kamionu. Na ovládnutí jeho mysli bylo pozdě.

Král mohutně odfoukl a připravoval se na útok. Chopil jsem se iniciativy a skočil po Harleen. Srazil jsem ji na asfalt pod námi, její krásné dlouhé vlasy se rozutekly po celém obvodu její inteligentní hlavy. Uklidňoval jsem se tím, že možná král druhohor nezaútočí a znovu se odvrátí.

Chvíli bylo naprosté ticho, všechno ustalo. Už jsem chtěl sundat mou klepající se ruku z jejích úst, ale náhle nebyl k přeslechnutí ohromující náraz a proražení tenké stěny korby kamionu. Ta se proražením otevřela nahoru i dolů, horní kus opětovně náražel rozzuřenému tyranosaurovi do ostnaté šíje, když zlostě řval a skřehotal na celou rozměrnou dálnici.

Celý kamion se okamžitě rozpohyboval, T-rex musel mít celé své těžké tělo přímo na jeho korbě a narážel hřbetem do její horní části. Byl nepříčetný, doslova rozzuřený, protože nemohl najít ty, kteří by mu mohli ohrozit jeho mladé. Komíhal s náklaďákem na jednu i na druhou stranu, kov a slitiny skřípaly, když ho odlepil od země a znovu ho na ní shodil. Zavírali jsme oči, když se kovový podvozek blížil k našim hlavám a posléze se znovu odklonil. Bylo to jako ležet pod horskou dráhou, které hrozilo zřícení.

Po chvíli se ale z ničehož nic zastavil, jako kdyby snad přemýtal nad tím, kam se vetřelci mohli schovat. Zavětřil a nechal poslouchat svůj instinkt. Bylo čas jednat.

"Poslouchej, až ti pustím tu ruku z obličeje... zůstaneš tady, a pak se zvedneš a poběžíš na druhou stranu odsud... Já... já ho zatím odlákám na druhou stranu k anomálii," rozklepal se mi hlas.

Chtěla mě od toho odradit, viděl jsem její oči plné strachu a bolesti, ale jiná možnost nebyla.

"Hlavně nechoď za mnou, jinak tě roztrhá taky," dodal jsem s despektem.

Odhodlával jsem se rozběhnout se, stačilo najít ten správný okamžik. Hlava vážící půl tuny se otočila na druhou stranu od té, kam jsem se chystal běžet. To byla šance.

Joss na druhé straně poslouchal otřesnou změť skřípání kovu a chraplavého řevu tyranosaura. Slyšel to i z venčí, došlo mu okamžitě, že se něco pokazilo. Mláďata se ztáhla na konec návěsu, krčila se ve tmě.

"Jdeme," Tess zavelila a polkla. "Jo, to jo. Hned," Joss ostře přitakal.

Ale vchod náhle potemněl. V celém nákladovém prostu náhle zmizelo světlo, protože vchod zastiňovalo ohromné tělo. Nikdo z těch dvou se nechtěl otočit. Náhle do Josse zezadu narazila velká tyranosauří hlava. Instinktivně uskočil dopředu, Tess následovala hned po něm.

Ohlédli se ke vchodu a spatřili, že před nimi stojí menší samice tyranosaura, matka těchto mláďat. Měla menší lebku a také méně ornamentovanou, neměla tak mohutnou korunu na hlavě ze zrohovatělé kůže jako její choť. Zlostně a výhružně zařvala.

"Maminka se zlobí," poznamenal jistě Joss.

Oba dva udělali tu nejhorší věc, kterou mohli. Začali se přesouvat ještě blíže k mláďatům. Samice se v tu chvíli chtěla vermomocí dostat dovnitř. Řvala, snažila se tam jakkoli dostat, ale nešlo to díky ohromnému pětitunovému tělu. Joss i Tess postupovali stále blíže k mláďatům, matka nepřestávala divoce řvát a podařilo se ji nalomit konstrukci kamionu.

"Sakra, sakra!" vykřikla Tess. Lezli po podlaze a mláďata je začala očichávat. Joss najednou uviděl protrženou plachtu. "Támhle! Tam!" křikl a ukazoval na to místo. Vyškrábali se na nohy a proskočili plachtou ven.

Hravá mláďata, která byla mnohem agilnější a rychlejší, než jejich obří rodiče, je následovala, ale stejně tak i jejich matka.

Viděl jsem je všechny hned, jak jsem vyběhl z prozatimního úkrytu.

Zrak samce tyranosaura se na mě zaměřil. Nejdříve se ohromných rachotem a řevem nemohl dostat ze sevření korby kamionu, ale pak tam položil svalnatou mohutnou nohu a opřel se do střechy korby. Po několia vteřnách se za ohromného rachotu roztrhly kovové lišty držící laminátovou nástavbu na korbě a tyranosaurus se dostal ven.

Prorazil tam masivní díru svým ohromným tělem, Harleen nepatrně pootočila hlavu na stranu a najednou tam dopadla jeho ohromná tříprstá tlapa. Zařval strašně silně, druhá tlapa dopadla hned po té první a jeho nohy ho strašlivě nebezpečnou rychlostí nesly za mnou. Byl slyšet jeho dusot a také strašlivý neutichající řev. Svou hlavou odhodil jedno malé auto, které dopadlo na střechu, kterou vahou roztříštilo.

"Bože!" zařval jsem.

Přál jsem si, ať mě ta prehistorická obluda nedožene, ale věděl jsem, že to není možné. Běžel jsem tak rychle, jak mi to tělo umožnilo, ale Tyrannosaurus mohl běžet přes osmnáct kilometrů za hodinu - nemohl jsem mít ani šanci.

Oba dva dravci by se nikdy nezastavili, dokud by nás nezabili a neodstranili tak nebezpečí od svých potomků.

"Petere! Petere, otevři to!" zakřičel jsem na něj.

On vytřeštil oči, když viděl, jak za mnou běží ten nejmonstróznější predátor všech dob. Strnul a jen stroze koukal na masivní nohy a obrovskou tlamu na ještě větším těle, které se přece tak ladně hnalo za mnou.

"Dělej!" znovu jsem zakřičel.

Teprve potom si uvědomil, o co jde. Otřepal se, otočil a hned zahmital na klávesnici zavírače. Anomálie se rozrazila do prostoru a proběhl jsem jí i se samcem za zády. Peter jen zděšeně koukal na anomálii, okamžitě se ale otočil, když uslyšel běžet Josse a Tess s mláďaty a tyranosauřicí. Uskočil a všichni taktéž proběhli do anomálie, do minulosti známé jako samotný konec křídového období.

Peter jen zděšeně a zhrozeně dýchal a koukal. Nevěřil tomu, co právě viděl.

"Oni jsou...?" doběhla k němu Harleen. "Jo, to jsou," polkl a se zkrabatělým výrazem se zvedl.

"Proboha," ztemněle si položila ruku na ústa a tváře. Myslela si, že je to její vina, že jsme ty tyranosaury nestačili zvládnout kvůli ní.

"Musíme tam jít. Máme všechny věci?" sebrala se. "Máme, ale mám pocit, že ses zbláznila. Máme jenom jednu velkou zbraň a spoustu zátěže," snažil se to vidět realisticky.

"Jenže je tam nemůžeme nechat. Petere, oni jsou pozdní křídě. Tam žije to největší dravý zvíře, který kdy chodilo po suchý zemi. My je tam určitě nechat nemůžeme," donesla batohy a pušku.

Peter se na ní jen zaraženě podíval. "Fajn," lehce pokýval hlavou," ale musíme se tam odtud dostat. Rychle." "To nebude problém," podala mu dva batohy.

Rozešli se po dálnici a prošli anomálií do minulosti staré šedesát šest milionů let.

Na druhé straně se na ně dýchlo subtropické prostředí křídového lesa. Jejich nohy se bořily do měkké pralesní půdy plné spadaných větví jehličnanů nebo tlejících listů. Vše zelo pocitem nádherného souznění a sepětí přírody, v dáli se valila mělká řeka s líným tokem, který se opíral do břehů plných primitvního rákosu a jiných rostlin. Vzduch byl vlhký a horký, obloha se podobalo té v současnosti. Mělo pršet.

Řeka se na východě pravděpodobně vlévala do západních břehů pradávného vnitrozemského moře Niobrarra, které dělilo americký kontinent po dobu svrchní křídy na dvě velké části, Laramidii na západě a Apalačii na východě. Tyto části se spojily asi před teprve šedesáti pěti až šedesáti čtyřmi miliony let a to pouze na území jihu Spojených států. V tu dobu jsme se ale časově už nenacházeli v druhohorách, ale v nejstarších třetihorách. Oni ale stáli na půdě dávného záplavového pralesa ve zlatém věku dinosaurů.

Tok se kroutil po směru lesa, který mu byl na západ od nich mnohem blíže, než v místě, kde stáli. Les byl tvořen především jehličnatými borovicemi, stromy podobnými araukáriím a smrkům, ale na mnoha místech se již vyskytovaly "klasické" kvetoucí rostliny. Ve větvích se skrývali malí praptáci, kteří se těšili z nového dne skřehotavým, trochu nemotorným zpěvem. Mezi rozervanými kmeny padlých pralesních velikánů rostly kapradiny nebo cykasy, podrost se s reliéfem zdvihal do malé výšky, kde tvořil malé kopečky s porostem cykasů nebo kapradin, nebo naopak klesal a tvořil malé prohlubně, kde se mohly pod porostem skrývat savčí nory.

"Fuj, taky se ti tak blbě dejchá?" Peter sýpal z horkého vzduchu.

"Trochu," odkašlala si," tohle je prostě křída. Vždyť tohle jsme cejtili i v triasu, ale je fakt, že se mi zdá, že tohle je horší. Za chvíli to přejde."

"Jak v tomhle může žít jakýkoli větší zvíře?" Peter si taky odkašlal. "Jsou k tomu přizpůsobený jako ryby na vodu. Tohle je jejich svět a dává nám to znát," odpověděla mu, když se rozhlédla vedle sebe.

Před nimi se otevírala velká planina plná mělkých tůní s vysokými rostlinami podobnými trávám, místy probíhaly široké bahnité cestičky nebo z vody koukal pahýl uhnilého stromu. Chvílemi přecházela už jen v deltu řeky, kde bylo pořádně živo.

Na bahnitých březích se vyhřívali velcí krokodýli, z tlam jim zbytky potravy sezobávali malí ozubení praptáci, nad nimi se hemžily vážky. Zvuky bažinaté delty zněly i žábami, které občas skřehotaly. Harleen věděla, že se v místních vodách proháněli i sladkovodní žraloci.

Kus opodál ležela mršina třírohého triceratopse, z jeho rozervaného břicha čněla ožraná žebra pokrytá tenkou vrstvou červeného masa. Nádherné zvíře mělo téměř dva a čtvrt metru dlouhou hlavu s výrazným límcem, který měl zvlněný okraj krásně zářivé barvy. Vlastně celá jeho lebka i dva dopředu napřažené rohy nad očima byly jasně oranžově zbarvené, šlo tak nejspíš o impozantního samce, kterého mohl zabít stejný tyranosaurus, kterého jsme potkali. Jeho záda a hřbet i kořen ocasu, kromě silné tvrdé kůže z šedých širokých šupin je kryly také štětinám podobné úzké trny, pozůstatek z doby jeho dávných jurských předků.

Nad jeho mršinou se o jeho vyvržená střeva prala trojice obrovských ptakoještěrů, kteří byli vysocí jako žirafa. Skláněli se k tělu dlouhými hlavami s gigantickým zobákem, který byl zbarven od krve. Jejich lebka musela být nejméně tři metry dlouhá, klapali a doráželi na sebe strašlivě ostrým bezzubým zobákem a vypadali tak jako obří čápi marabu.

"Oni... jsou to i mrchožrouti, jo?" Peter dal pár batohů na zem. "Primárně. Tyhle bestie ale snad nebudou útočit, když je nerozdráždíme," prohlédla si je. "Doufám, že nás zase nebudou honit," Peter si pro sebe poznamenal.

"To asi budou kvecalkoatlové. Bože můj, to je krásný. Chci říct, že jsou ještě úžasnější, než jsem si myslela, že jsou," radostně vydechla.

Jeden z nich chytil do čelistí pytli podobný žaludek, druhý se ho zobákem snažil druhovi vyklovnout, ale silou ho roztrhly. Krev a jeho obsah vyprskly k jejich nohám. Zařvali na sebe, jeden upustil kus kořisti a druhý ho s chutí zvedl a sezobl.

Hodovali na mršině a to jako páni tvorstva, protože většina zdejších dravců jim nebyla nebezpečím.

Peter sám moc dobře věděl, že nějaký malý dravý dinosaurus pro ně není soupeřem. Když jsme byli poprvé v křídě, pár takových a ještě dokonce menších ptakoještěrů zametl s teropodem a varanem najednou. Zároveň si všiml, že směrem k očím se jejich zobáky vyvyšovaly, mezi očima už byly pořádně vyvýšené a ještě s nízkým hřebenem, který byl zbarven do fialovomodré barvy s červenými kaňkami. K očím se také vázala černá skvrna, která pokračovala až ke konci čumáku.

Měli složená křídla, která u nich v rozpětí určitě přesahovala deset metrů. Čtvrtý prst se ohýbal nahoru nad hřbet, celá jejich těla byla pokryta krátkými pyknovlákny. Klápání jejich zobáků, velikost a impozantnost, ani to neodradilo varany a jiné ještěry hodující na straně, kam létající monstra neviděla.

Zabráni do své hostiny si koneckonců ani nevšimli, že je pozoruje dvojice tvorů, kteří by ani nevznikli, kdyby tato impozantní zvířata s rozpětím srovnatelným s malými letadly na konci tohoto období nevyhynula.

Harleen si tyhle tvory vždycky přála vidět zaživa. Byla jimi nadšená a to i přes to, jak řezali vnitřnosti triceratopse na kusy. Na chvíli, byl jsem později rád, že si na chvíli nevzpomněla na ty obrovské rozevřené čelisti s masivními zuby. Bylo to tak lepší.

"Nechci tě rušit, ale měli bysme je hledat. Jsou tu stopy," Peter ukázal na zem," ale taky stopy těch T-rexů. Všech."

"Jasně... Zůstaň tady, zavři tu anomálii a nech si pušku. Bude se ti hodit víc než mě," popadla pistoli a probrala se z letargie. "Počkej, já půjdu taky," vzepjal se. "Někdo tu musí zůstat, Petere. Nemůžeme tu bloudit všichni naráz. A kdyby se chtěli vrátit, tak půjdou sem. Musí tu někdo čekat," už se rozešla dál.

Peter zůstal stát bez hnutí a s pootevřenou pusou. Pak si něco uvědomil.

"Hele, a co když sem přijde další?!" zakřičel. "Půjdeš na druhou stranu, zavřeš to a po pěti minutách to znova otevřeš. Hlavně nelez k vodě, viděls ty krokodýly ne?" odpověděla mu.

Zadíval se tam a spatřil jednoho velkého aligátora rodu Brachychampsa, jak žere nějakého praptáka. Peří mu odlétávalo od tlamy.

Věděl, že horda takových aligátorů by si poradila i s ním. "Neboj se, tam já určitě nepůjdu."

Harleen se vrhla do lesa po stopách, velké tříprsté otisky o skoro metrové délce se nedaly přehlédnout. Měla hrozný strach, protože moc dobře věděla, že souvrství Hell Creek nebylo přívětivým místem k životu. Byli tu jedovatí ještěři, velcí pterosauři, hadi, malí draví teropodi a v čele Tyrannosaurus, se kterým se už setkala. A to byla jen špička ledovce, protože tu existovali masožraví savci, krokodýli, různé formy nemocí a určitě spousta dalších věcí, o kterých neměla ani tušení. Do toho mohli být i býložravci nebezpeční, pokud je něco rozdráždilo.

Uklidňovala se pocitem toho, že jí v krvi proudila nějaká substance, která ovládala veškeré zdejší tvory. Kdyby to sama chtěla, svedla by to. Naskočila jí ale přesto husí kůže. Oklepala se a pokračovala v chůzi.

Rozhlédla se a najednou si uvědomila, že ztratila i ty metrové stopy. Zastavila se a polkla. Podrost a celý les zněl úžasnými zvuky, všude okolo byla spousta zvířat a to dokonce velkých zvířat, ale žádné neviděla nikde v oblasti. Jen zaznamenala velkou slunící se ještěrku s červenou kresbou, podobala se korovci.

Měla pocit, že ji něco pozoruje. Dvojice, čtveřice, možná i šestice očí.

Něco za ní zafunělo, po bahnité půdě plné zvířecích stop se procházelo cosi velkého a mohutného.

Zavřela oči, prudce se otočila a uviděla rohatou hlavu s kupolovitým dómem. Starý známý Stygimoloch spinifer, vzrostlý samec s žíhanou kresbou na zádech plných protopernatých štětin. Lekla se, stygimoloch stejně tak, ale zatím ji nepovažoval za hrozbu. Zabučel a zaklapal zobákovitou tlamou. Otřásl svými zády a štětiny o sebe začaly chrastit. Vdechl její parfém a až to byl spouštěč k jeho znepokojení.

Harleen ustoupila o dva kroky vzad, vyděsila toho ještěra, a stygimoloch se začal svíjet a kroutit, jako při agonii. Ona ale poznala, že se nechystá k útoku, ale něco ho nutí se vzpouzet jemu samému. Jakoby jí to něco připomínalo, byla si jistá, že ví, co to znamená. A pak jí to došlo.

"Martine? Kde jsi?" řekla s klidem. "Nehýbej se, ještě ne," odpověděl jsem jí také klidně. Opadl z ní strach, už byla v pořádku.

Zmátli jsme stygimolocha a donutili ho odejít hlouběji do lesa. Nebylo to těžké, přecejen jsem se s ním už jednou setkal.

"Kde jsou Joss a Tess?" ptala se mě za chůze. "Šli směrem zpátky k anomálii, poslal jsem je tam. Věděl jsem, předpokládal, že necháš Petera, ať hlídá," odpověděl jsem jí jistě.

Mlčeli jsme na malém kousku cesty.

"Prosím, řekni mi už konečně, o co ti jde," řekla nejsmířlivěji, jak mohla.

Chytl jsem jí za ruku. Už jsem byl klidný. Po dnešním dni byl včerejšek malicherností.

"Kdo byl ten kluk, se kterým ses včera večer sešla po tom vystoupení?" klidně jsem položil otázku. "Počkej, kdo?" nechápavě se na mě obrátila. "Ten kluk. Čekal jsem... vím, že to byla blbost, ale čekal jsem na důvod, proč jsem s tebou nemohl bejt večer. A byl tam ten kluk, spíš teda chlápek, co tě vyzvedával. Obejmula si ho a já se naštval," vysvětloval jsem.

Čekal jsem na její odpověď, ale ona se místo toho rozesmála.

"Čemu se zase směješ?" zakroutil jsem hlavou. Ještě se zasmála. "Vlastně ničemu... skoro ničemu, jenom tomu, že žárlíš na Elliota. Mýho bratrance," usměvavě řekla. Kouzelně a vyčítavě se usmála. A já zčervenal jako rak.

"To jako... to jako fakt?" vykoktal jsem. "Jo, to jako fakt, ty moje žárlivko. Kvůli tomuhle ses na mě naštval. Mohli jsme si to ušetřit," bavila se.

Propadal jsem se hambou a vztekem na sebe. Tohle jsem vážně nečekal, jindy bych to možná mohl předvídat, ale teď se otupily moje smysly. Vypadal jsem jako hlupák, jako už párkrát předtím. Byl jsem jen vděčný za to, že byla tak rozumná a milá. Milující, přesněji řečeno.

"Ty žárlíš," usmála se. "Nežárlím, já vůbec nežárlím," oponoval jsem rozpačitě.

Už nic neřekla jen se dál lišácky usmívala a dívala se na mě jak postupně rudnu. Já se postupně mohl propadnout hambou přímo na místě.´

"Jsou ale úžasný, co?" řekl jsem s nadšením odvést hovor jinam. "Myslíš ty kvecalkoatly? Vážně... fakt jsou, tohle je naprosto... měla jsem je ráda už jako malá a vždycky jsem je chtěla vidět. Jsou tak... velkolepý," vypadlo z ní. Rychlým krokem jsme se blížili k anomálii, kolem bažin létala hejna much.

"Jeden z nich mě podělal. Jakože fakt podělal," přiznal jsem. "Ne? To fakt? Tebe podělal kvecalkoatlus?" zasmála se. "Měl jsem štěstí, že byl menší než tihle," s nadhledem jsem pokračoval," protože by mě to možná i mohlo zabít."

Jen několik desítek metrů chybělo a byli bychom doma. Jenže potom se stalo něco, jako katastrofa těch největších rozměrů.

Od anomálie se ozvalo mohutné zamručení a hrdelní troubení, vzduchem ale prolétl Peterův křik. "Sakra!" rozlehlo se do lesa. Dali jsme se okamžitě do běhu.

"Petere?! Petere?!" slyšeli jsme Tess. Vyběhli s Jossem přes jednu vyšlapanou cestičku pod korunami stromů a společně s námi utíkali, jako když nás honil ten T-rex. Jenže v horkém vzduchu to bylo daleko těžší než v současnosti, stejně nás to ale nezastavilo.

Když jsme tam doběhli, okamžitě jsme začali Petera hledat. Naše věci byly rozházené po okolí, několik jich leželo v rostlinách poblíž tůněk a pár dalších se dokonce zachytilo do nízkých větví. Jenže Peter zmizel. Okolo byly v blátě otlačené stopy po čemsi, co udělalo tuhle spoušť. Tyrannosaurus v tom ale byl nevinně.

"Mám ho!" zařval Joss. Skláněl se nad Peterem, který ležel v kapradinovém polštáři. Seběhli jsme se tam.

"Petere? Petere?" ťukal mu rukou do tváře. Dýchal, ale bylo vidět, že ne úplně plynule. Mžoural, pomalu otevíral oči a přicházel k sobě. Byl zpátky.

"Jo? Co se... co se stalo?" pravou rukou se chytl za čelo. "Ozval se řev a ty... tys byl najednou pryč," shrnul jsem to. "Ten zmetek, no jo, už si vzpomínám," snažil se napřímit, ale najednou upadl se děsivě se svíjel. Držel si hrudník.

"Nehýbej se, zůstaň ležet," pobídla ho Tess. "O nic dalšího se už nesnážím," bolestivě odpověděl. "Že to vždycky schytám já."

"Můžeš mluvit? Co se teda stalo?" Joss se ho ptal. "Hlídal jsem to tady a najednou se přiřítilo něco... já nevím, vypadalo to jako ten Triceratops nebo co," odpovídal útržkovitě. "To by odpovídalo," poznamenal jsem si. "Ale mělo to hrozně silnej roh. Ten nosní," gestikuloval. "Už se nehýbej, odneseme tě do současnosti. Bude to fajn, uvidíš," Tess ho ujišťovala.

Ale anomálii jsme nemohli vidět, byla sice smrštěná, ale stejně bychom ji našli.

"Nejsme zase tak daleko ne?" Harleen rozhrnovala kapradiny a cykasy. "Ne, jsme tak pět, sedm metrů daleko. Kde sakra je?" Joss se ohnal.

"Zmizela," chladně jsem polkl. Ostatní přestali hledat a zarazili se. "To není možný, to přece nejde," oponovala Tess tvrdě. "Jde. Radar, zavírač. Neregistrujou přítomnost žádný další anomálie," odpovídal jsem bezduše.

"Ne, ne, ne, to nemůže být pravda. Někde tady musí být," Joss ještě urputněji hledal. "Jossi, ona se zavřela."