Countdown - Část třetí

Do rána odkapávala z jehličí a větví voda, po dešti a bouřce na nebi zbyly roztrhané cáry mraků a fialovějící obloha s vycházejícím sluncem. Křídový les se probudil do naprosto nového dne plného života a především všudypřítomné smrti. Celé ráno lesní koruny čeřikaly, kvákaly a zpívaly, podle toho, jak se jejich obyvatelům zachtělo. Byl to nádherný a nespoutaný svět.

U nás to šlo o poznání pomaleji, přestože náš organismus měl rychlejší metabolismus než většina těch kvákajících nebo syčících místních. Slunce krátce na to začalo teprve pořádně žhnout.

Promnul jsem si unavené oči, vzbudil se zrovna, když Joss od střížky odháněl malého praptáka z rodu Avisaurus. Letmo si vzpomínám na jeho hlavu podobnou orlosupovi a zubatý zobák. Nic nemohlo být zvláštnější, než že po probuzení mi tohle místo přišlo prakticky totožné jako spát u Josse na zahradě. Ráno také padla rosa. Také jsme špitali, abychom nevzbudili někoho dalšího. Také nás bolela záda. Byla nám stejná zima. A byli jsme v hodně podobné sestavě. Bolestivě jsme si uvědomovali, že jsme od domova vzdálení dobrých šedesát šest milionů let.

"Neměl jsi mě v noci budit," Joss na sucho polkl. "Měl jsi hlídku," stroze jsem odpověděl. "Když jsi mě vzbudil, tak jsem si na vteřinu myslel, že jsme doma. Že jsme v suchu a jenom kousek od rodiny a ostatních přátel. Od školy. Od kina. Horší bylo, že jsem si musel připustit, že to není pravda," vzhlédl směrem do lesa. I já jsem tam obrátil hlavu.

"Jsme tady, ale zatím jsme všichni naživu a máme dost zásob vody i docela dost jídla. To je důležitý," upozornil jsem ho. Nelibě se kvůli tomu usmál. Pohrdavě.

"A až to dojde? Když se žádná další anomálie neobjeví, jsme tady a to nejspíš na vždycky. Peter má zlomený žebro, za chvíli nás dožene vedro a co potom? Ještě někoho kousne komár s prehistorickou malárií a všichni tady umřeme. Všichni," zdůraznil.

"Zatím vydržíme. A když bude Peter takhle, tak se mu to žebro brzo zhojí," odporoval jsem. "A dinosauři? Ptakoještěři? Tady je tolik věcí, co nás můžou zabít. Jedna z nich nás bude mít na svědomí," ukončil to důrazně. Už jsem neodpověděl. Měl z části pravdu. Náš tým byl zlomený, s omezeným nmnožstvím munice. Naše šance na přežítí vážně nebyly vysoké.

Teploty se zvedly. Možná i to probudilo ostatní.

Po nebi nad námi přelétla letka menších ptakoještěrů, vypadali jako mláďata kvecalkoatlů. Na modrém nebi byla jejich popelavě šedá barva podobná mrakům.

"Dělo se něco v noci?" Tess se nerada posadila. "Vesmě nic moc. Pár zvířat to prošlo, ale nikoho nenapadlo se podívat k nám," odpověděl jsem jí u protahování zad. "Já taky nic. Jenom, když jsem začal držet hlídku, tak jsem slyšel nějaký kvokání nebo co, vrčení a potom byl klid," přitakal Joss.

Tess se nad tím pozastavila a drobně se zasmála. "V křídě jsou obří slepice?" "Slepice ne, ale mohl to bejt třeba oviraptorosaurus nebo ornitopod. Možná," polemizoval jsem. "Nekaž to," přivřela oči.

Slunce se vyšplhalo ještě výš. Viděli jsme les seshora a za světla, nelišil se zase tak od toho našeho. Mezi některými stromy byly liány, keřovité patro, bylinné i mechové, bylo tu všechno. Rostly tam i magnolie, krásné bílé květy opylovaly včely, platany a jiné velmi povědomé rostliny. Půda byla částečně krytá tlejícími listy. S teplotou stoupal i kyselý pach hniloby.

Seděli jsme na střížce a pozorovali okolí. Nechtěli jsme se ale rozhodnout, jestli odejít nebo zůstat.

"Když odejdeme, nemusíme tak dobrý místo najít. Nejspíš ho ani nenajdeme," postěžoval jsem si. "Když neodejdeme, tak si ty zvířata budou pamatovat, kde jsme a tím, že jsme v korunách, tak jsme i v pasti. Budeme nahraný," opáčil se Joss. "Budeme tak jako tak, když půjdeme pryč. Tady máme výchozí pozici, budeme se vyčerpávat pochodem a existuje daleko větší šance, že nás něco napadne," předkládl jsem mu argumenty. Na to většinou slyšel.

Dneska to ale nebylo. "Já oroduju za to, že se musíme vydat dál," stále odporoval. "Odsud máme aspoň rozhled a můžeme dávat bacha," odporoval jsem.

Joss na to jen zakroutil hlavou, sám jsem si ale musel přiznat, že jeho scénář je reálný.

Dinosauři nebyl žádní tupí hlupáci, jak je společnost do nedávna viděla, a dokonce i větší teropodi jako T-rex byli na svou dobu docela inteligentní. A samozřejmě tu pak ještě byli ještě inteligentnější troodontidi a dromeosauridi, často označovaní jako raptoři. A někteří z nich by možná dokázali i připravit past na svou kořist, nahnat jí do úzkých a potom ji udolat. Z výzkumů posledních dvou desetiletí víme o výskytu takových živočichů i v Hell Creeku, takže tady byli nejspíš početně zastoupeni. Nemluvě o neznámých druzích.

"Jak to uděláme se záchodem?" Peter zachraptěl. Zasmáli jsme se. "Hele nikdo to téma nenačal, takže začnu já," slabě se také zasmál.

"No, budeme muset slézt a jít někam dál. Dravci, třeba tyranosauři, mají vynikající čich, takže... no, prostě když půjdeš za roh, tak budeš mít po něm," Harleen se na něj ušklíbla. "V tom vy holky máte výhodu," usměvavě konstatoval.

"Já si myslím to samý, musíme někam dál. Nebo potom normálně do flašky a vylejeme to vody," pokračoval jsem tímhle tónem. Josse tahle další dobrá nálada navnadila. "My to máme dobrý, ale ony dvě... to mi moc nevychází," zakřenil se.

"Jenom aby ses nedivil. Ty bys první, kdo by brečel, že se mu něco stalo," opáčila se Tess. "Tak to teda ne. Já nemám problém s tím chodit někam támhle za dva pra-stromy do díry. To ty potřebuješ komfort," nadnesl to. "Ještě na tebe vyletí nějakej dinosaurus, že jses mu vychcal do nory. A máš po něm. Hádej, kdo má pravdu?" škodolibě mu to gestikulovala.

"Existuje nějakej takovej, že jo?" obrátila se na Harleen. Ta usměvavě přikývla. "Takže mám pravdu," dokončila to.

"Já se poseru, my, i kdybysme byli kdekoliv jinde, tak můžeme vždycky skončit u tohodle. To je marný," trochu nuceně jsem se smál. "Vy byste to nenačali," Peter to zakončil.

Seděli jsme tam ještě půl hodiny. Slunce pražilo a teplota se vyšvihla na nejméně pětadvacet stupňů. Den druhý začal.

Zatím se všechno vyvíjelo zhruba podle našich představ, protože jsme zůstávali na střížce a nemuseli v žádném případě odcházet. Přestože horko začalo být skutečně neúnosné, zdálo se, že jsme skončili v období dešťů. Z dálky byla slyšet bouřka, valil se k nám další déšť. Začala být hrozné dusno. Očkem jsem se koukal po místním horstvu na západě, kde toho ale nebylo zrovna moc vidět, jestli nějaká ze zdejších sopek nechce chrlit proudy popela a lávy. To tady bylo celkem běžné. Naštěstí se ale nic takového nedělo.

Peter pokojně ležel na provizorním lehátku a snažil se dýchat a nemyslet na bolest hrudníku. Ráno si otřel z okolí pusy několik červených kapek, žebro se mu v noci znova zarylo do plíce. Cítil to i teď, jemně si tu kost nahmatal a cítil, že je rozchroupaná v místě zlomení na pár kousků.

Ještě se mi ten kousek dostane dovnitř a... jsem v háji, pomyslel si.

Snažil se pozorně vnímat všechno okolo, ale moc to nešlo. Bolest byla intenzivní a stálá. Tess mu sice v podvečer dala pár léků proti bolesti, ale byly asi slabé. Tím pádem k ničemu.

Hleděl do prostoru a měl přivřené oči. Bál se, aby mu pod nohavici nebo tričko nevlezl nějaký had nebo ještěr.

Škubl sebou, zaskučel, ale hned se zmátořil. Něco mu na těle zabrnělo. Něco tam bylo. Ohmatal se všude možně a najednou to pochopil. Zvonil mu telefon.

Nechtěl tomu uvěřit, ale vypadalo to skoro, že mu v křídě někdo volá. Telefon mu brněl, cítil to na nohavici. Ošil sebou, promnul si oči a nezdálo se mu to. Byl rozhozený, ale vlastně i šťastný zároveň.

Rozhlédl se do okolí, vytáhl telefon z kapsy a na tváři se mu zjevil úsměv. Skoro mu radostí vytryskly slzy.

"Je tady!" zařval na celý les. "Co je tady?" Tess se na něj obrátila. "Anomálie! Je tady další anomálie!" křičel radostí. "Ne, ne, ne... počkej to jako vážně?" střízlivě se na něj podívala. "Je tady, je tady!"

"To přece... je tu? Takže je tady odsud cesta?" Joss k němu dychtivě přiskočil. Peter radostně kýval.

"Fakt? To jako fakt?," Harleen se zadýchaně začala usmívat, "Můžeme domů. Můžeme prostě domů!"

Dychtivě a upřímně jsem se rozesmál, čirou radostí. Přes krásu tohoto světa jsem byl, všishcni jsme byli, hrozně rádi, že máme volnou cestu k domovu. Přes šedesát šest milionů let geologického času se jednou spojnicí dalo dostat zpátky.

"Je to... je to ta samá anomálie?" postavil jsem se a větve se rozhýbaly, rozesmáli jsme se a já se znovu radostně posadil.

Peter se jen letmo podíval do telefonu, protože GPS signál v křídě ještě nebyl, na vzdálenost a přibližnou polohu ve světových stranách. Koukal do slepé mapy a radost ho postupně přešla.

"Máme kompas?" rázně se zeptal. V batohu jsme jeden měli, podal jsem mu ho. "Dobře, takže ta anomálie by měla bejt v okruhu asi pěti kilometrů, ale... není to samá jako ta naše. Tohle je jiná." "Kde je?" Joss a to navázal. "Víc na sever. Přes řeku," Peter si to ještě ověřil.

"Ale i tak, i tak prostě. Prostě je odsud cesta pryč," Tess nad tím zakroutila hlavou. Nebyla to prohra. Byla to naděje.

"Vemte batohy. Jdeme, než ta anomálie zmizí," Joss vítezně pronesl a dva už sundal z větví, "A pak, že odejít je na nic," rýpl si. "Ty vole," poraženecky, ale s úsměvem, jsem zakroutil hlavou.

Vzali jsme batohy, Petera a pomalu slezli po kmeni dolů. Když jsme stáli na zemi, přeběhl kousek od nás párek sférotolů, zamručeli na sebe, vzájemně zabučeli a potom odběhli do lesa. V dopoledním světle byla krásně vidět jejich oranžová kůže, viděli jsme i drobné štětiny na hřbetě.

Přestože byla další anomálie nadějí na cestou domů, už v noci jsem na chvíli uhnul k vážnější věci. Už v noci jsem nad tím chvilku uvažoval, ale nebral jsem na to velký ohled. Kvůli dešti bylo zataženo, takže jsem neměl možnost vidět křídové nebe, které vypadalo naprosto jinak než dnes, a tedy se jen utvrdit v tom, že nejsme v té době, ve které jsme. Možná jsem na to ani myslet nechtěl, protože to bylo příliš fantastické a reálné zároveň. Příliš reálné. Na vteřinu mě napadlo, že nás něco pozoruje. Na nebi nás něco pozoruje a blíží se to. A tím něčím jsem myslel samotný vesmír. Meteorit. Však víte, který myslím.

Nechtěl jsem si to připustit, ale mohli jsme se nacházet v kritickém okamžiku posledních dnů křídy, dinosaurů i celých druhohor. Už takhle jsme byli zmožení a já jsem nechtěl zbytku přivozovat katastrofickou náladu, jenže jsem to musel brát v potaz. Mohli jsme být ve chvíli krátce před dopadem osudného asteroidu Chicxulub, který započal katastrofickou událost na konci druhohor známou jako velké vymírání na konci křídy.

Na sucho jsem při té představě polkl. Mohla to být pravda.

Tahle událost odstranila, spolu se svými následky jako je rozsáhlá sopečná činnost a jiné, z povrchu zemského už tak evolučně vyspělé tvory jako neptačí dinosaury, takže s pěticí zmožených a vyčerpaných lidí by si poradila jen mrknutím oka. Zděsil jsem se při představě katastrofy, kterou tu můžeme na vlastní kůži zažít, jen jsem byl rád, že jsme se neobjevili ještě jižněji. Třeba v Mexiku nebo v Texasu. To by nás během tří nebo pěti minut sežehl ohromný žár, tlakové vlny, zemětřesení vymikající se všem současným představám a ničivé tsunami. Tady v Hell Creeku následky dopadu odstartovaly o několik minut později. Stejně by nás to ale nezachránilo.

Přemlouval jsem se, že můžeme být od osudného rozhraní v geologickém čase velmi daleko, ale nepomohlo to. Musel jsem na to myslet. Nikomu jsem to ale neřekl. Teď na to nebyla chvíle.

Neušli jsme krz podrost ani dvacet metrů, když jsme si všimli, že okolo stromů něco v noci chodilo. V půdě byly otisky, ale dost prapodivné otisky.

"Dva prsty s drápy," Harleen se nad nimi sklonila a jemně nahmatala jejich povrch. "Tohle není od tyranosaura ani od nanotyrana."

"Jestli existuje," připomněl jsem. "Musíme jít, lidi. Ta anomálie se může kdykoli zavřít a nová... další se tu už nikdy nemusí objevit," Joss zabručel.

"Když nezjistíme od čeho to je, tak nám hrozí větší nebezpečí," Harleen se naštvaně vzepjala. Joss jen zakroutil hlavou.

"Horší to být nemůže," konstatoval jsem. "Ta stopa se dá přirovnat k dromeosauridům, ale tohle je znatelně větší." Postavil jsem se stejně rázně jako ona. "Vyplývá z toho, že tu běhá něco jako Acheroraptor nebo Dromaeosaurus, jenom asi třikrát větší a vysoký jako my. A neloví to samo, těch stop je tady strašně moc."

"Další důvod, proč bysme měli jít," Joss pokračoval dál, "Prostě se budeme koukat pod nohy."

"To zvíře, co tady bylo neznáme. Chci říct, že tak obrovskýho dromeosaurida z pozdní křídy Severní Ameriky ještě neznáme. Nevíme, co od toho čekat," pevně jsem mu stiskl rameno. "Tak budeme postupovat stejně jako u menších druhů, jenom s tím, že tohle je prostě větší," odřekl podrážděně.

Choval se moc hloupě. Připadal si zase jako na koni.

"Jseš idiot. Protože se tady potuluje smečka inteligentních dravců o velikosti nosorožce a ty řekneš, že se budeme koukat pod nohy," klidně a zároveň rázně jsem mu odpověděl.

Zatvářil se netečně a nelibě. "Ty akorát riskuješ, že se domů nedostaneme a to už nikdy. Nechápeš, že tohle je jediná cesta odsud?!" rozkřičel se.

"Já... nikdo po tobě ani nechce, aby jsme tam nešli. Jenom musíme najít tu smečku, než ona najde nás. O to jde," zafuněl jsem naštvaně. "Ta anomálie tam nebude otevřená navěky. A nějaký přerostlý kuřata nás nezastaví. Aspoň mě určitě ne," odřekl a dal se pochodu.

Mrkl jsem na Tess, která byla stejně naštvaná jako já, a ta jen naštvaně zakroutila hlavou. Nemělo cenu se s ním hádat, protože by si stejně udělal, co chtěl.

Jenže tu šlo o víc, hrozilo nám reálné nebezpečí od několika jedinců neznámého druhu velmi velkého a inteligentního dromeosaurida. Tihle tvorové patřili spolu s troodontidy k nejinteligentnějším druhům své doby a dost možná byly jejich mentální schopnosti srovnatelné s dnešními krkavcovitými ptáky nebo papoušky, kteří jsou po primátech a kytovcích jedni z "nejchytřejších" druhů současného světa.

Harleen a já jsme s něčím podobným obeznámili všechny ostatní, Joss o tom ale nechtěl ani slyšet.

Inteligence a razance těchto zvířat vstoupila mezi laickou veřejnost po uvedení prvního Jurského parku, přemýšlel jsem nad tím při pochodu křídovým lesem, ale tam byla přecejen přemrštěná. Velociraptor, kerý vezme za kliku, je otázka jiné debaty, ale dromeosauridi měli jiné přednosti jako lov ve smečce, příprava pasti na kořist, hnízdní rituály a jiné, zdánlivě povrchní schopnosti. Jejich mozek ale pracoval dokonale.

Zvuk řeky znovu zesílil, blížili jsme k jejímu toku, který byl ale ostřejší než předtím. Bylo to slyšet.

Cestou jsme zaslechli chrochtavé zvuky smíšené s mlaskáním, které se linuly z podrostu vedle nás. Naštěstí to muselo být daleko menší než původci stop. Asi nějaký savec.

"Jau!" Tess zakřičela, když se jí podlomily nohy.

Bolestivě upadla, Joss se ohnal a Peterova nosítka i s ním samotným upadla na bahnitou zem. Peter se strašně silně rozeřval, protože dopadl na ruku a spadl na zlomené žebro.

Joss se k němu hned otočil, Harleen k němu přiběhla a společně ho obrátili na záda. Znovu zaskučel.

"Tak pojď, ty mrcho!" chytl jsem toho pružného savce za kožich a dal mu silnou ránu zezadu do hlavy. Bylo to ještě mládě, ale i tak mělo silné zuby a obratné tělo s hustou hnědou srstí. Vypadalo jako vydra.

"Ten hajzl mě kousnul!" Tess naštvaně odfrkla.

Hnědý podlouhý tvor s dlouhým ocasem a tlapkami s plovacími blánami se mi mlel v rukou jakou vosí hnízdo, kvičel a chrochtal, házel sebou. Měl ještě mokrou srst, nedávno vylezl z vody. V čelistech měl už silné zuby a výrazné špičáky s tupým koncem, hlava vypadala jako něco mezi vydrou a tasmánským čertem.

"Proč všichni větší savci z druhohor musí bejt jako tasmánský čerti?! Zmetek hnusnej!" postěžovala si.

Z křovisek vykoukla matka tohoto mláděte s mohutnějším tělem a dalšími dvěma mláďaty, chrochtala a v tlamě přitom mezi zuby drtila lasturu velkou jako moje pěst.

Zahodil jsem mládě směrem k ní, dopadlo na nohy a naštvaně řvalo s ostatními.

"Můžeš vstát?" pomáhal jsem jí na nohy. "Snad," nelibě řekla, když došlápla na nohu," Jo, půjde to."

Záhy si uvědomila, že Peter upadl. "Petere? Petere? Jak ti je?" pomáhala ho usadit zpátky na nosítka. "Hůř," odkašlal pár kapek krve. "Vydrž, ještě chvíli vydrž," chytla mu dlaň. Zklidnil se a začal dýchat normálně.

"Co to sakra je?" Joss ohrnul nos nad čtyřmi chlupatými chuchvalci, co smrděly po rybině. Popadl nosítka.

"Didelphodon," naštvaně jsem odřekl. Savci nepřestávali chrochtat. "Taková vydra z křídy s povahou tasmánskýho čerta. Nepříjemná potvůrka," dodal jsem.

Už jednou jsme se setkali s nepřiměřeně velkými savci z doby druhohor, kdy většina těchto tvorů dosahovala velikosti křečka, rejska nebo myši. Byli to čínští repenomamové z doby o šedesát milionů let starší než té, ve které jsme se zrovna nacházeli. I ke konci a na samotném závěru druhohor ale existovaly druhy savců, které dosahovaly úctyhodné velikosti kočky až jezevce a druh Didelphodon vorax mezi ně s jistotou patřil.

Ačkoliv nebyl tak mohutným dravcem na první pohled, byl to skvělý expert na přežití, protože mohl žrát veškeré menší obratlovce včetně dinosauřích mláďat, vejce, rostliny i třeba měkkýše. Studium chrupu tohoto tvora odhalilo velmi silné zuby s tupými konci, které se velmi dobře hodily k pojídání kořisti s tvrdou schránkou (tedy jde o tzv. durofágii), a také nesmírně silným čelistním zkusem. K poměru velikosti těla, jedinci vážícímu kolem pěti kilogramů, jde pak o nejvyšší poměr velikosti těla a síle stisku čelistí mezi všemi současnými i vyhynulými savci a dokonce větší než má i dnešní hyena skvrnitá (Crocuta crocuta), která je svým stiskem pověstná. Stisk samotný dosahoval hodnoty asi 218 newtonů.

Didelphodon, zastoupený ve třech druzích, obýval západ Severní Ameriky poslední tři miliony let před koncem křídy, s jejíž koncem vymírá, a patřil k příbuzným současných vačnatců. Dříve byl chápán jako savec podobný jezevci, ale dnes paleontologové vědí, že šlo spíše o obdobu současných vyder a vodních savců, ovšem s unikátně utvářeným chrupem pro louskání tvrdé potravy. Koneckonců, Tess mohla zažít tvrdý zkus jen mláděte na vlastní kůži.

"Jdeme dál, musíme," Joss s přehledem zavelel. Ozval se hrom.

"Můžeš vůbec na tu nohu?" Peter se strašlivě rozkašlal a vykašlal více krve. Zachrchlal a lehl si se zakrvácenými ústy.

"Polož ho, kruci!" Tess zařvala na Josse. Vrhla se na Petera a ohmatala mu zlomené žebro, naštvala se a rozlítila zároveň, když zjistila, že kousek kosti se mu dostal do levé plíce.

Vyndala z kapsy ještě pár dalších růžových pilulek a vnutila mu je. Peter je neochotně spolkl.

"Pojďte už k tý zatracený anomálii, ať jsme z tohohle zasranýho místa pryč. Jinak se udusí vlastní krví!" rázně vstala a vztekle štěkla.

"Co celou dobu říkám?" Joss podle přikývl.

"A ty taky sklapni!" chytla nosítka.

"Proč já zase?!" ozval se. "Protože kdyby jsme tak neuháněli, tak by se možná nic nestalo!" vytmavila mu to. "Takže nakonec můžu já za to, že jsi spadla?!" vyhrkl zlostně. "Kdyby jsme tak rychle nemuseli jít, tak by ti savci prošli a nic by se nestalo!" odpověděla mu zlostně. "Jsem já snad jedinej, komu je v týhle podělaný díře jasný, že ta druhá anomálie je jediná cesta pryč?! Proto vlastně jdeme, vlastně proto. Víš?" naštval se.

"Sklapněte! Oba dva!" vložil jsem se do toho. Ze zlostnými grimasami přestali. "Vy dva idioti jste z nás udělali terč. Teď o nás ví všechny zvířata v okolí včetně predátorů. Takže teď si budeme muset dávat dvakrát tak velkej pozor, jinak bude proražená plíce nejmenší problém!"

Tess a Joss byli naštvaní jeden na druhého, střídavě na mě, Peter sotva dýchal a s Harleen jsme se také nemuseli zrovna snést. Byli jsme jako myšky, co jdou v bludišti plném koček k východu.

Bouřka zapraskala nad námi a spustil se déšť. Bubnoval do korun ještě silněji než posledně.

Petera jsme ještě zabalili do jednoho voděvzdorného spacáku, který jsme někde v batohu našli. Nestačilo to ale. Měl bolesti a horečku.

Pár metrů od nás, od místa, kde na nás zaútočili didelfodonti, se s mohutným praskotem prodrala ven dvojice ceratopsidů - kupodivu zase odlišných od torosaurů, duranteceratopse a triceratopsů. Pokud se dá odvozovat barva v průběhu růstu u ceratopsidů, kterou jsme viděli u zabitého samce triceratopse v močálu, tak by jedinec ve velikosti těchto ceratopsidů už měl chytat na svém límci oranžovou barvu. Ale čtyři metry dlouhé, zhruba necelý metr šedesát vysoké, zvíře vypadalo jako zmenšený Triceratops s nádherně rudou barvou a odstíny okrové, zadní částí těla od nohou hnědé a s matně žlutým spodkem. Na zádech bylo samozřejmně několik štětinatých výrůstků.

Čumák přecházel v dlouhé čelisti se zobanem a docela velkým rohem, ty nad očima byly stejně jako límec kratší. Nohy měli pod tělem a kopytnatými drápy dělali do měkké půdy jasné stopy. Bučeli na sebe a na nás, nechtěli ale útočit. Jen si dělali prostor před dopolední svačinou.

Zpětně si říkám, že to mohl být Tatankaceratops, poněkud kontroverzní ceratopsid považovaný už mnohými paleontology za růstové stadium triceratopse. Rozměry i vším ostatním by odpovídal.

Když jsme v dešti šli k břehu řeky, bylo mi to divné, že jsme žádné stádo nebo jednoho jediného jedince triceratopse neviděli. Tenhle nejpočetnější druh pozdně křídové Severní Ameriky jakoby zmizel. Říkal jsem si proč.

Každopádně se mi pomalu potvrzovaly názory, které jsem zastával už dřív. Sice, že ceratopsidů žilo v pozdní křídě v Hell Creeku i jinde více než dost a byly to různé rody a druhy. Nemohli to být všichni triceratopsové, protože zaživa vypadali vzhledově odlišně, ale i po stránce chování to byla jiná zvířata. Vedle sebe se tu vyskytovalo několik druhů o různých ekologických nikách, možná právě to byl klíč k jejich variacím a vzájemné nekonkurenci. Jistě, určitě ne všechny pozůstatky nalezené v současnosti patří odlišným druhům, ale zase ne všechny můžeme házet do jednoho pytle. Bylo to zřejmé.

Uvnitř toho všeho vzteku a zmatku mě vevnitř hřálo, že tu určitě v okolí chodili nedoceratopsové, tatankaceratopsové, torosauři a další takoví. Odlišní od známé "třírohé tváře".

"Sakra," na sucho jsem polkl. "Tahle je čerstvá?" Harleen se vážným tónem optala. "Jsou blízko. Na můj vkus až moc blízko. A i přes to, že mám dromeosauridy rád," vstal jsem.

"Takže?" Tess se impulzivně zeptala. "Jděte k řece. Projdu to tady a doženu vás," odpověděl jsem stejnou intonací.

"Půjdu taky," Harleen se přidala. "Jdi s nima, nebudou nijak chráněný. Já se tu nějak obejdu," odfrkl jsem. Dotčeně zakroutila hlavou. "Jděte. Zůstávám tu," pobídla je. Tess a Joss nás projeli očima a neochotně se rozešli směrem k sílicímu toku.

Rozpršelo se totiž tak, že se země rozmáčela a řeka tu nebyla v tak širokém korytě, nýbrž v užším korytě, ale sílícím deštěm a proudem se vylévala z břehů obestřených závojem subtropických palem, kapradin a přesliček. Stromy u ní přecházely v keře, na protějším břehu byl podrost prakticky bez vysokých stromů. Deštěm řeka měnila suchou půdu v bažinu.

"Jdi s nima," apeloval jsem na ní. "Ne. Ty víš, že mi tohle nemůžeš upřít," oponovala. "Dva máme ranění a zbytek se hádá, třetího raněnýho nepotřebujeme," koukl jsem se jí do očí.

"Víš vůbec, o čem jsme se včera bavili? Posloucháš mě vůbec?" zklamaně a naštvaně zakroutila hlavou. "Já tě nenechám zabít. Nejsem idiot," tvrdě jsem odpověděl. "A ty se nechat zabít můžeš?" podívala se na mě vážně. "Nech toho a jdi už, kruci," ostře jsem jí to chtěl vyjasnit. "Víš, že mě zastavit nemůžeš," prodrala se prvním křovím smáčeným deštěm. Větvičky a klestí silně zapraskaly, zastínil ho možná jen hrom, a já šel za ní.

Za každým stromem, všude se mohli skrývat ti obří dromeosauridi. Neměl jsem o nich moc vyhraněnou představu, prostě takoví větší deinonychové, jsem si říkal.

Zdálky zabučela dvojice tatankaceratopsů. Zatím nebyl slyšet žádný náznak aktivity dravců. Možná tu jenom prošli, možná ano.

Harleen si z jejích dlouhých namočených vlasů setřásla vodu, zahmitala očními víčky, aby to udělala i s řasami. Byla rázná, chtěla mi dokázat, že se o sebe postará sama. I kdyby to mělo znamenat ohrožení života.

Zabouřilo.

"Přijde mi, že chodíme v kruhu," rozhrnul jsem poslední trs kapradin, než jsem se otočil. "Skoro to tak vypadá," odsekla a vzepjala se.

"Nejspíš tady jenom prošli a pokračovali dál. Třeba si na nás v noci ani nevzpoměli," zapochyboval jsem. "Mají rychlej metabolismus, potřebujou jíst a lovit. Ne vždycky, ale nás třeba chtějí poznat a teprve potom ochutnat. A jsou aspoň dva metry vysoký, jen tak se nám neschovají," oponovala. "Začínám si říkat, že to asi oni podrápali toho duranteceratopse," zastavil jsem se. "Takže mají sílu a taktiku. I když ho neskolili, troufnou si na něj zaútočit," taky se zastavila. "Co tu vlastně děláme? Stejně, když nás najdou, tak budou nejdřív zkoumat, jestli jsme nebezpečí. Zvířata tohle nedělají, kromě mláďat, zraněnejch nebo stresovanejch jedinců, nutně neútočí. Ať jsou tady nebo ne, nebudou se nás hned snažit zabít," gestikuloval jsem.

"Měli bysme se radši zabývat tím, v jaký době jsme," procenil jsem mezi zuby. "Jak to myslíš, v jaký době jsme? Na konci křídy, přece," stroze si uvědomila. "A že tu pobíhá další Tyrannosaurus, ale ještě větší než tamten," snažil jsem se to zamluvit. "Co jsi to říkal o tý době?" nenechala se odbýt.

Prořekl jsem se.

"Nenapadlo... třeba jenom na vteřinu... nenapadlo tě, že můžeme bejt v době, kdy do Země narazí Chicxulub?" klidně jsem jí oznámil. "Do teď ne. Nebo o tom radši nechci vědět. Proč... jak tě to napadlo?" vyhrkla. "Prostě to beru v potaz. Prostě tu ta možnost existuje," vysvětlil jsem.

Z keře za námi se ozvalo zafunění. Vylétl odtamtud hnilobný puch.

Zpozorněli jsme. Mezi listy, do kterých se opíraly kapky, se objevily dvě žluté oči s černými kulatými zornicemi. Větvičky se rozhrnuly pomalu a odměřeně. Inteligentně.

Z křoví se postupně vynořil dlouhý špinavě žlutý čenich s neustále přivírajícími se nozdrami, celá hlava vypadala jako od obrovského orla. Koukal se na nás binokulárním viděním, trojrozměrně nás v tichosti pozoroval.

Semkli jsme k sobě a já jsem jí volnou rukou sevřel dlaň.

Dravec vyšel a pootevřel čelisti, naplno nám ukázal pilovité zuby velké jako palce. Prohlížel si nás. Krátká šedobílá pera pokrývala jeho hlavu, nad očima tvořila chlupatě vyhlížející čelenku. Vážně byl vysoký jako dospělý člověk, zuřivý a skvěle adaptovaný predátor, po celém těle krytý obrysy kratšího černého peří, především na ocase a předních končetinách pak byla dlouhá větvená pera. Dlouhé prsty předních končetin byly svalnaté a končicí hákovitými drápy pro drásání obětí, na zadních nohách ale teprve byly zbraně pro zabíjení. Jedním dobře mířeným kopancem byl roztrhl hrdlo i mladému anatotitanovi.

Nasunul k nám hlavu a zamrkal. Zase odfoukl hnilobný kyselý puch, nadzvedl kožní pouzdra podobná rtům a za zuby měl ještě zbytky potravy s nějakým peřím. Vyštěkl.

"Co si myslíš?" polkla. "Mě je to jedno. Zajímá mě, co oni," z keřů se vynořila dvojice raptorů. Teď byli tři.

Tehdy jsme ještě nevěděli s jakým druhem vlastně máme tu čest. Ironií osudu je, že tohoto kolosálního dromeosaurida popsali paleontologové vedení Dr. Robertem DePalmou jen o několik týdnů po tom, co jsme se ze svrchní křídy vrátili. Už při popisu odhadl paleontologický tým, že šlo o zuřivého dravce schopného útočit i daleko větší tvory než tescelosaury, leptoceratopse nebo ornitomimy, zvláště pokud lovil ve smečkách. Nenadsadili, když vyřkli názor, že mu nedělalo problém rvát na kusy i edmontosaury a možná i mláďata triceratopsů. Pojmenovali ho jako Dakotaraptor steini, tedy v překladu Steinův lovec z Dakoty v odkazu na oblast nálezu a také paleontologa Waltera Steina, který pracoval na výzkumu malých obratlovců pozdně křídové Severní Ameriky. Narozdíl od oblasti jeho výzkumu ale nebyl tento dromeosaurid malý - měřil pět a půl metru.

Mimo vlastností jako je tělesné opeření, prokázané na základě otvorů na kostech předních končetin (pro ukotvení per), a lovecký arzenál jako jsou hákovité drápy a především dva velmi dlouhé a výrazné na zadních končetinách, tak tento živočich vynikal patrně i svou inteligencí. Alespoň v porovnání s většinou ostatních pozdně křídových dravců byl Dakotaraptor mezi těmi, kteří vynikali a možná se mentálně blížili k úrovni některých současných ptáků, kteří jsou považovaní za nejinteligentnější tvory hned po primátech a kytovcích. Patrně svou kořist dokázali sledovat, uspořádat na ní léčku nebo si vybrat citlivá místa k útoku a na základě jejich zkušeností vyhodnotit další postup. Dromeosauridi a troodontidi, kam toto zvíře patřilo, v pozdní křídě neútočili bezmyšlenkovitě, ale patrně vyvíjeli taktiky k lovu, které se po generace předávaly.

Dakotaraptor byl také dost dobrý běžec, jeho holeně jsou mezi dosud známými dromeosauridy nejdelší, což jasně ukazuje na schopnost vyvinout slušnou rychlost. Také šlo o smečkové dravce, protože fosilie holotypu ležely pohromadě s ještě jedním jedincem. Holotyp je také označovaný jako robustní morf a druhý jedinec jako gracilní morf - dva různé typy proporcí dospělých zvířat by ukazovaly na rozdílná pohlaví. Dosud se ale nepodařilo zjistit, jestli byli větší samci nebo samice, ale ve srovnání se současnými dravci by platil spíše druhý scénář. Ostatně, sami jsme se o něm mohli přesvědčit.

Křoviska zapraskala a vyšel další dromeosaurid. Prohlédl si nás.

Z hrdla jednoho dravce se ozval tokavý řev, druhý se k nám přiblížil a čichal k nám. Trhnutím a odfrknutím odtáhl hlavu. Moc jsme se mu nelíbili.

"Moc se mu nelíbíš," sledoval jsem ty predátory očima. "Vtipný, zrovna teď si to neodpustíš," ztáhla se. "Myslím to vážně, jenom se na ně koukni," pobídl jsem jí.

Vedoucí samice se na ní docela upřeně dívala, přitom jsme dělali malé kroky dozadu, a nervózně odfrkovala a klapala čelistmi. Její děsivě inteligentní oči byly upřené jen na Harleeninu tvář a vlasy, na mě se ani neohlédla.

Jen samci mezi poštěkávali a jeden přišel blíž ke mně a strčil do mě svým čumákem. Odstrčil jsem se, on zlostně vyjekl, ale samice ho stačila podrápat svými drápy na rukou. Hákovité nástroje se do něj zasekly a on začal na krku krvácet, kopla ho a on nadskočil a házel sebou. Krev máčela jeho šedavé a černé peří, mísila se s deštěm, a on se svíjel. Alfa-samice si sjednala pořádek.

Samci se ztáhli a ztichli, ve chvíli nepozornosti jsme ale ustoupili dozadu a samice se rozčepýřila vztekem. Přiskočila k nám, její sykot nám rval uši, trhnutím hlavy narazila čumákem do Harleen a hmitla po ní rozevřenou čelistí.

Zabolelo to. Hlava svou rychlostí působila jako kladivo.

"Ty potvoro hnusná!" Už mi došla trpělivost. Sebral jsem k kapsy pistoli a pažbou udeřil alfa-samici do krku. Zasyčela a ohnala se.

"Necháš ho na pokoji!" Harleen jí mechanicky řekla. V rukou jí opaliskovala energie, kterou použila proti ní. "Dík," s úlevou jsem vydechl, když se samice zmítala ve vlastních neposlouchajících svalech.

Samci zavřeštěli a vrhli se jedním skokem k nám. Dvakrát jsem vystřelil proti nim a jednoho jsem trefil do hrudi. S krvácivou ránou upadl a zlomil si pravou nohu, řval bolestí a škubal hlavou, ale najednou pohyby ustaly a on ležel bezvládně v půdě.

Při pádu srazil svého druha, který narazil do samice a ta málem Harleen rozdrtila. Na poslední chvíli se odkulila pryč.

Celá smečka byla raněná a dezorientovaná, chvíle nepozornosti nám stačila k útěku.

"Tohle je jiná liga," Harleen mě chytla za ruku, když jsme se vynořili u řeky. "Cože?!" neslyšel jsem kvůli hromu. "Inteligentní, rychlí, hierarchicky uspořádaní a... tohle není jako T-rex. To je daleko horší," vyhrkla. "Budou nás sledovat. Zabili jsme jednoho z nich a to nám nedají jen tak sežrat."

"To je jedno, teď musíme najít ostatní a přejít tu řeku!" zdůraznil jsem a zalekl se při pohledu na tisícerá kola od kapek na rozbouřené hladině.

Po palmovitými rostlinami obrostlém bahnitém břehu jsme se prodrali až k houštině, kde ležel padlý kmen stromu přes řeku. Most. Tok se ho ale neúprosně dotýkal, houpal s ním a dlouho by tam nevydržel. Z lesa se i přes zvuk bouře ozýval sykot dromeosauridů, dotahovali nás těsně.

"Kde jsou?!" řekl jsem nahlas. "Přešli to!" Harleen vykřikla. "Jsou tu stopy, takže to museli přejít." "Tak jdeme taky," chytl jsem jí ruku a nalezli jsme na kmen.

Mech v dešti klouzal, lezli jsme radši o čtyřech, protože stoupat si na nohy byl riskantní podnik. Bylo to hrozné, dusno, déšť, proud vody a ještě k tomu hýbající se kluzký kmen pod námi, každý další pohyb mohl být poslední. Kdyby někdo spadl, bylo by už jedno, jestli by ho srazil proud vody nebo by ho sežrali křídoví aligátoři - tak jako tak by byl mrtvý. Skoro to vypadalo, že to nemůže být horší.

"Neslyšelas něco?" zafuněl jsem. "Co přesně v týhle změti myslíš?" ironicky odřekla.

Ozvalo se další silně zasyčení. "Tohle si myslel?" polkla a zpomalila.

Pod běsnícími vodami byla dvojice očí vyhlížejících na nás. Hladina najednou odletěla, když ji nozdry odstříkly. Deinosuchus. Nebo něco jemu podobného.

V křoviskách zašustila těla dromeosauridů. Alfa-samice se prodrala krz ně a při prohlížení kmene nás bleskurychle zaregistrovala. Štěkla a poskočila na kmen.

Deinosuchus vyplaval blíž k hladině a vyniklo i jeho opancéřované tělo a dvoumetrová hlava. Zasyčel. Připravoval se na útok.

"Teď jsme v prdeli. Totálně v prdeli," konstatoval jsem.

Podrostem se ale ozval bučivý řev a jako beranidlo ho prorazila dvojice tatankaceratopsů, jeden málem převálcoval obřího dromeosaurida a druhý vystartoval na alfa-samici.

"Jo!" zařval jsem vítězně.

Samec se ale přepočítal, alfa-samice včas uskočila směrem k nám a zařvala. S hrdelním řevem se ceratopsid vrhl na kmen, v tom kolosální aligátor vahou osmi tun vyletěl z vody a nabral do čelistí tělo tatankaceratopse. Zaskučel bolestí, z ran se vyřinuly litry krve a proraženou tkáň stisknul deinosuchus několika tunami. A byl konec.

Alfa-samice ještě chtěla zaútočit, váha gigantického vodního plaza s kořistí v tlamě ale pohnula kmenem a ona spadla do dravého proudu. Skučela, ale kopala i nohama a jen jsme strnule sledovali, jak se zachytila o pahýl stromu. Špatně, ale přece se vydrápala na něj a oklepala se. Znovu naštvaně štěkla.

Její druhové mezitím neměli problém skolit druhého ceratopsida, jeden mu skočil na krk a druhý z druhé strany na hrudní koš. Tatankaceratops poskakoval a škubal sebou jako býk při rodeu, ale dobře mířené rány velkými drápy mu přeťaly průdušnici a důležité cévy. Krvácel, dešťová voda se s jeho krví mísila v bahně a tekla i na rostliny a všude okolo. Stačilo pár vteřin a čtyřmetrové zvíře upadlo ztrátou krve a šokem do agonie. Ceratopsid u toho strašlivě sýpal a kvičel. Smrt se dostavovala v nejbližších pár minutách. Uvědomoval si, že umírá.

Kmen se zakomíhal, zaryli jsme prsty do kmene, ale voda nás oblila všude. Kmen povolil a my se ocitli v mase vody.

Teď to byl konec. Věděli jsme to. Přes to, jak jsme křičeli, tak nás nikdo nemohl zachránit. Harleen začala přemýšlet, jestli někdy najdou paleontologové naše zkamenělé kosti. A jaké fámy a hlouposti by to mohlo rozšířit do světa.

Bylo to už jedno. Všude se zhmotnila tma.

...

Otevřel jsem oči. Dýchal nepravidelně a lapavě. Nevěděl jsem, kde jsem ani kolik je hodin. Pořád ale pršelo.

V křoviskách před nízkým lesíkem něco zašustilo. Zmláceně jsem se tam otočil, zalekl se, když jsem nenahmatal zbraň. Žádnou zbraň. Palmovité keře indikovaly pohyb. Šustění zesílilo. Další úder, problesklo mi.

Z keře se vyřítil leptorhynchos. Zakvokal a odběhl dál.

Úlevou jsem položil hlavu do bahna. Šustění se ale ozvalo znova. Lekl jsem se ještě víc.

"A kurva," odřekl jsem. Vynořila se dvounohá silueta. "Nejste mrtví," skoro spokojeně poznamenal Joss. "Uff," překulil jsem se na záda.

Rozhlédl jsem se kolem, po kolenou se dobelhal k Harleen a pomalu jí probudil. Sice mi málem spřerazila nos, ale tentokrát se netrefila. Joss nám oběma pomohl na nohy.

V dešti a po bahnitém břehu jsme se vydali směrem na západ, proti proudu řeky. Na obzoru se klenula hradba počínajících Skalistých hor, několik doutnajících sopek svědčících o nedávné aktivitě. Už jsem o tom mluvil. Nejsem takový geolog, aby mě více zaujaly sopky než obři, kteří se brodili řekou před námi. V dešti se od jejich tvrdé kůže a kostěných destiček odrážely kapky, jiné jim stékaly po páteři a čumáku. Byla to úžasná zvířata, mírní giganti zdejšího světa.

Jeden odfoukl ze svých nozder na malé hlavě páru, táhle zabučel. Řeka byla několik metrů hluboká, ale brodili se jí jakoby nic, voda jim byla po ramena a kolena.

"Nečekala bych je takhle na severu," poznamenal Harleen. "Já taky ne. Ale jsou skvělí," navázal jsem na to. "To jsou. Jsou prostě důkaz, že dinosauři to táhli naplno až do konce. Žádný ústupy už dlouho před koncem křídy, to vymírání zažili v plný síle," koukala se, jak jeden Alamosaurus obrátil dlouhý krk a hlavu k nám.

"Nechtěla bych to zažít taky," pichlavě dodala. Na to už jsem neodpovídal.

Předsudky o sauropodních dinosaurech trvají od jejich poznání laickou veřejností, mezi takové patří i ten, že velcí sauropodi vymřeli již před velkým vymíráním na konci křídy a nedožili se ho. Několik exemplářů sauropodů a jejich fosilních stop, ale ukázalo pravý opak. Velké býložravé dinosaury z pozdní křídy nacházíme v Asii, Jižní a také Severní Americe.

A právě severoamerický Alamosaurus sanjuanensis představoval toho největšího dosud objeveného křídového sauropoda tohoto kontinentu, patrně také jedno z největších suchozemských zvířat celé pozdní křídy. Původní fosilie, popsané ze svrchnokřídového souvrství Ojo Alamo (dle kterého má také jméno) v Texasu, byly nalezené v červnu roku 1921 paleontologem Charlesem Gilmorem, spolupracoval zde také s dalšími významnými paleontology Charles Sternbergem a Johnem Reesidem. Původní studie a nalezené kosti naznačovaly poměrně skromné rozměry a řadily tohoto tvora s dvaceti metry do velikostní kategorie středně velkých sauropodních dinosaurů. Šlo ale o mláďata, nedorostence. Některé izolované kosti nalezené v posledních letech patřily daleko větším jedincům, podle různých odhadů až třicet metrů dlouhým a vážícím přes sedmdesát tun. Blížili se velikostí i jejich větším příbuzným, přes jejich potravní nároky se ale jednalo o docela rozšířený druh vyskytující se v Texasu, Novém Mexiku a nejseverněji je jeho výskyt doložen po současný Wyoming.

Přes to, jak jsou alamosauři úžasní, tak je dosud obestírá množství tajemství. My jsme je měli před očima, živé. Mohli jsme je vidět a tím jejich zdánlivě fantastické vlastnosti dokonale potvrdit.

Kolosi z pozdní křídy mě zaujali, protože jejich přední končetiny byly výš než zadní. Sice hřbet i svalstvo plynule stoupalo od pánve přes objemný hrudní koš až k ramenům, ale bylo vidět, že jsou výš.

Krk byl na titanosaura docela dlouhý, nabarvený neobyčejnými vzory červené a tmavých pruhů blednoucích od hlavy k ramenům. Poslední metry krční páteře a stejná část mezi rameny a přední částí hřbetu byla pokrytá řadou keratinových ostnů. I jako třicetimetrový tvor, Alamosaurus si na zádech nesl roztroušené kostěné destičky jako pozůstatky po svých předcích.

Dvojice byla slyšet ještě daleko v lese. Bučení se rozléhalo krajinou.

...

Druhá křídová noc nebyla tak teplá jako první. Nepršelo, do večera se dokonce rozehnaly veškeré mraky.

Štěstí bylo, že se jsme našli další dvojici koniferů s dost silně propletenými větvemi na to, aby nás udržely. Na hraně lesa byl skvělý výhled na nízká křoviska a stále dravou tekoucí řeku, nejlépe bylo ale vidět úchvatné křídové nebe.

Oproti současnému bylo změněné k nepoznání, většina současných hvězd v té době ještě ve vesmíru nebyla. Prostě ještě nevznikly. Měsíc byl nádherný, o trochu větší než dnes.

Nejvíc bych si na tom všem užíval oblohu dokonale čistou bez světelného smogu. Nešlo to. Nešlo si něco užívat, protože to mohla být naše poslední noc.

Peterovi se zvedla horečka a do večera vykašlal ještě další krev. Kousky kosti se mu dostaly do plíce, naštěstí ne dovnitř, a způsobovaly mu krvácení, když se více nadechl. Krev se v tom případě dostávala i do bránice a to už byl teprve problém. Tohle už nespravily dva Paraleny, ale spíš polní lékařský sál. Pochopitelně by na něj musel počkat dalších šedesát šest milionů let.

"Třicet devět celá dva," poznamenal jsem, když jsem Peterovi vytáhl teploměr. Otočil jsem ho zároveň zpátky na záda. "Ještě to vydrž."

Nevládla mezi námi moc dobrá nálada. Harleen se nechtěla umoudřit, Tess taky bojovala s horečkou. Když jí kouslo mládě didelfodonta, tak do ní asi doneslo i nějakou infekci. Snášela to ale vcelku dobře.

Zato Joss byl naštvaný a pořádně popuzený. Vztekem přímo čišil. Když nás posbíral od řeky, tak jsme prošli nízkým podrostem a setkali se Tess a Peterem, jenže v dalším pochodu nám zabránila síla bouře, bahno, krokodýli cvakající tlamami a to všechno dohromady. Neušli jsme ani půl kilometru. Usnul se vztekem na tváři.

Před větvemi přeletěl malý nyktosaurid s metrovým rozpětím, v měsíčním světle se odrážela jeho iridiscenční modrá kůže na hřebeni, a zahvízdal.

"Pták hnusnej," Tess nelibě otevírala oči. "Ptakoještěr," opravil jsem jí. "Nech to, laskavě," znovu oči přivřela. Vyčítavě.

"Jak mu je?" optala se. "Stoupla mu teplota. Skoro o stupeň. Kdyby ho ještě kousnul komár, tak-" pochmurně jsem se zamyslel. "Neříkej to. Prosím. Neztěžuj to," sevřela Peterovi dlaň.

Stočil jsem k ní hlavu. "Máš ho ráda?" "To se nedá říct tak jednoduše. Je to divný," stroze odpovídala. "Že ti na něm záleží? Přes ty vztahy, co jsi měla, se k němu chováš jinak. Možná láskyplně? Nevím, jak to říct líp," pokračoval jsem. "Koho dalšího tu má? Jossovi záleží jenom na tom, aby měl svojí pravdu a dostal se k anomálii a vy dva máte asi svoje vlastní problémy. Nebo se mi to zdá?" odřekla. "Nezdá. Ale já jenom chránit. Nic víc," zamumlal jsem. "No a Peter, co potřebuje pomoct nejvíc, tu nemá nikoho. Proto mi na něm záleží," pevněji mu sevřela jeho blednoucí ruku.

"Zítra se odsud dostaneme a Peter bude v pohodě. I my ostatní," rozhlédl jsem po křídové noci. "Řekni mi, jestli tomu sám věříš," opáčila se. Stroze jsem přikývl.

Z horních větví se ozvalo slabé zasyčení, vzhlédl jsem tam a viděl menšího hada líně vinoucího se po větvích. Slézal k nám, měřil asi dva metry, a výhružně zasyčel, když nás spatřil.

"Snad to je jediná havět, co tu dneska v noci bude," Tess si tiše postěžovala. "Nemáš ráda hady?" trochu jsem tomu plazovi, primitivní krajtě, zamotal se smysly.

"Nevadí mi, ale tenhle mě prostě štve," podrážděně vzdychla. Všechno se zdálo být klidné.

"Kruci!" lekla se, když za jejími zády praskly větve a zaklapal rohovinový zobák. Zvíře za ní se polekalo úplně stejně, ale jen naplno rozevřelo oči a ztáhlo dlouhý pružný krk.

"Co to k sakru je?" Tess na toho tvora hleděla. Sám jsem se udivil. Toho tvora bych tu nečekal. "Terizinosaurid z pozdní křídy Ameriky, tak tohle je fakt unikát. Fakt, fakt unikát. Tohle je jako najít tygra v Austrálii, prostě tak," radostně jsem zvýšil hlas. "Tak ať ten terizino-něco jde pryč, hned ale," rozzlobila se.

Pamatujete si ještě na dvoumetrového beipiaosaura z Liao-ningské spodní křídy? Pokud ano, tak si představte jeho příbuzného o velikosti sila na obilí s mohutnějším břichem, krkem, většími drápy na předních končetinách a také protáhlejší lebkou. Takhle vypadali jeho o zhruba šedesát milionů let mladší příbuzní z Mongolska, Ruska a Číny, jenže objevy fosilních stop podobných živočichů na Aljašce naznačují jejich migraci i do Ameriky a to před koncem křídy - koneckonců jeden prstní článek teropoda z Hell Creeku mohl patřit obřímu terizinosauroidovi.

Když jsme ho ve tmě viděli, uhranul mě.

Tyčil se do výšky pěti a půl metru, uklidnil se a potom znovu začal ztahovat svými dlouhými předními končetinami větve k tlamě. Jehličí a šišky drtil zobákem a zuby, hlava byla úzká, dlouhá a rovná, skoro ptačí. Mlaskal a bylo slyšet i slabé skřípění zobáku a zubů o potravu. Sem tam zabručel a díval se po nás.

Nechal jsem pušku na místě, opatrně popolezl po plošině a podíval se na něj.

Přední končetiny, ocas, krk a vlastně celá horní polovina těla (myšleno kolem od hrudníku k páteři) se pyšnila krátkými prachovými pery. Barvou chytaly hnědou a tmavě okrovou. Na ocasu byl k jeho konci vějíř z per s nějakým vzorem. Tělo podpíraly kratší nohy s širokými tříprstými tlapami a čtvrtý prst s drápem se trochu dotýkal země. Drápy na předních končetinách, ty ale byly skoro metrové a skutečně úžasné.

S baňatým břichem a krátkými prachovými pery po celém těle se vzdáleně podobal velkým pozemním lenochodům, kteří se objevili o miliony let později v kenozoiku. Savci v ohledu tohoto způsobu života byli tedy stejné miliony let ve vývoji pozadu.

Netrvalo dlouho a terizinosauroid se dokrmil, naposledy si nás prohlédl a šel zase o dál k jiným chutným šiškám a jehličí.

"A je pryč," úsměvně jsem poznamenal. "Aspoň, že tak," vítězně se po něm ohlédla.

"Je asi pro něj výhodnější chodit v noci, ve dne by ho mohlo ohrozit víc dravců než teď," zauvažoval jsem nahlas. "Vidíš. Hlavně, že je fuč," v klidu se posadila. "Přežilas T-rexe a vadí tenhle neškodnej hromotluk?" pronesl jsem s pousmáním. "Teď by mě dokázal vyvést z míry i motýl, tak se nediv," zavrtěla se.

Uběhlo pár minut, zvuk krmícícho se terizinosaurida se ozýval jen z dálky. Pojmenoval jsem si ho jako Longicollum montanense, ale jeho popis byl na dlouhé lokte.

Tess se klidně usadila, ale nespala. Oba jsme pozorovali okolní svět, ale já jsem jen neklidně pozoroval oblohu.

Lhal jsem. Včera v noci se mi zdálo, že když se mraky jen trochu rozestoupily, tak byl na jihovýchodě vidět takový malý bod. Doufal jsem, že to je hvězda.

Když jsem se tam ale díval dnes v noci, tak tam nebylo vidět absolutně nic. Až na pár šedivočerných pruhů mraků bylo vidět nádherně, hvězdy i Měsíc svítily, ale to, co jsem hledal, tam nikde nebylo. Projel jsem tu samou část oblohy nejméně stokrát, byl jsem si jistý, že to bylo tam, ale ten samý zařívý planoucí bod tam nebyl. Prostě zmizel.

Už mi to bylo jasné. Tahle noc byla tou poslední, kterou křída zažije a my nejspíš s ní. Nedalo se s tím nic dělat. Nedalo. Přál jsem si to, ale nedalo.

"Je ti něco?" Tess si toho opatrně všimla.

Nejdřív jsem nechtěl odpovědět. Nechat do ladem. Lhát dál by ale bylo horší.

"Měli bysme jít. Hned po tom, co vyjde slunce, tak bysme měli jít," ohlédl jsem se na ní. "To taky uděláme. Nedělej z toho takovou vědu," ohradila se trochu.

Naším rozhovorem jsme ale vzbudili přinejmenším Josse. Podrážděně se posadil a probodával nás pohledem. "Řekněte mi jeden důvod, proč se musíte bavit tak nahlas." "Protože nás čeká vymírání. Vymírání na konci křídy," stejně podrážděně jsem mu odpověděl.

Joss nervózně zamrkal a lépe se usadil, Tess se ohlédla na nás všechny a zpozorněla.

"Cos to právě řekl?" Joss zabručel. "Že nás zejtra ráno čeká vymírání. Hned zejtra. Asi okolo devátý," nasadil jemu blízký tón. "Ty si děláš prdel, ne?! Už jako nestačilo, že teď máme hodně problémů a ty řekneš tohle?" rozeřval se.

"Byla to moje docel dobrá vůle vám to říct. Původně jsem to vůbec říct nechtěl, protože vím, že by se stalo přesně tohle a navíc to tak nehořelo. Myslel jsem si, že se pletu, proto jsem vám o tom radši ani neřekl. Chápeš?!" obhajoval jsem se. "Ty jseš idiot. Fakt promiň, ale jsi idiot. Mohl jsi říct, že jsme v době, kdy do Země narazí ten největší asteroid a způsobí vyhynutí dinosaurů, protože i kdyby to nebyla pravda, tak se odsud dostaneme rychlejc a budeme pryč. Jenže ty jseš prostě ty," dobýval si svou pozici vedoucího. "A on nám teď řekne, že se za ani ne šest hodin tahle planeta srazí s asteroidem. Prostě jen tak."

"Jsi fakt idiot. Tohle je... tohle se netají. Tohle je prostě zásadní informace, kterou jsi nám měl říct hned na začátku," Tess se zvýšeným hlasem přidala. "Já myslela, že ti dochází, jak nebezpečný to tady je, a co všechno máme za sebou. Ty jsi ale musíš vést svojí pravdu, co?"

Sklopil jsem hlavu a neodpovídal.

"Půlka z nás má nějaký zranění, prostě skoro každýmu něco je a ty tu jen sedíš a čekáš na vymírání?! Kruci, kdybys to řekl, tak jsme možná už všichni doma a Peter leží v nemocnici a neumírá na zlomený žebro! Tak hrozný to je!" rozkřičela se.

Znovu jsem neodpověděl, i když měli všichni pravdu. Bylo to tak, ale říct jim to předtím by stejně k ničemu nevedlo. Doufal jsem v to.

"Okamžitě se zvedáme. Hned. Do cíle nám zbejvaj ještě tři kilometry a za chvíli začne svítat. Pak už nebude čas," Joss se oklepal z letargie a začal nás úkolovat. Bylo asi půl čtvrté ráno.

Petera, který mezitím vykašlal další krev, jsme s nosítky opatrně snesli dolů a posbírali všechny věci. Uběhla čtvrt hodina.

"Nech to," sklopil jsem Jossovi baterku, se kterou chtěl svítit. "Buď ticho. Když si nebudeme svítit, tak se zabijeme," osočil mě. "Když si budeme svítit, něco zabije nás," odrazil jsem ho. Zkoumavě se podíval na Harleen, která přikývla. Zhasl svítilnu.

Při pochodu lesem byl slyšet zvuk cvrčků a také tiché kvákání a syčení. V houštině vedle nás jsme vyrušili nějakého savce, který přeběhl před námi a výrazný na něm byl dlouhý holý ocas. Trochu připomínal bércouna nebo potkana, kvíkl a zmizel. Nad námi skřehotali ptáci, které jsme dvakrát neopatrně probudili, a to byla chyba, protože říkali kudy se pohybujeme. Minuli jsme poražené stromy a velké polokruhové a kruhové stopy po alamosaurech, kteří tu museli ještě večer projít, znovu slyšeli nějakého didelfodonta a možná i dalšího terizinosaurida.

Hodiny ubíhaly rychleji, než to bylo možné, ale kilometry téměř vůbec. Šli jsme hodinu a ušli sotva kilometr, trochu špatně se nám dýchalo a často jsme se bořili do bláta nebo museli Peterovi nějak ulevit. Tess ho pořád uklidňovala, sama si přála, aby byl v bezpečí.

Slunce se vyhouplo z podobzoru. Začalo poslední ráno, které křída kdy zažije.

Uběhla další půlhodina a to už slunce bylo výš. Zastavili jsme s malou časovou rezervou. Nechápu, jak to Joss připustil, ale stalo se to.

"Jak daleko ještě?" Tess do něj ťukla. "Kilometr a půl, plus mínus," díval se na zhasínající displej. "Připomeň mi, ať si s sebou příště vezmu do křídy i powerbanku," dodal nedočkavě. "Kurva, jsme tak blízko." "Jakej máš plán?" pokračovala dál. "Dojdeme to... dojdeme, i kdyby jsme měli zabít každýho dinosaura, kterýho tady potkáme," bojovně dodal.

Nad budoucím poloostrovem Yucatán, tam, kde ve svrchní křídě bylo mělké moře a několik ostrovů, přelétali migrující azdarchidi rodu Arambourgiana zpátky do Jordánska. Obři s třináctimetrovým rozpětím křídel vzlétli časně, tohle nebyla jejich obvyklá trasa, ale několika jedincům vyhládlo, a proto ze ztáhli na drobný ostrov, kde sežrali několik ještěrů a jednu zdechlinu mořské želvy na pobřeží. Ladně se odlepili a znovu vzlétli.

Jeden z nich nad sebou zahlédl velmi výrazný objekt zářící silněji než slunce. Znepokojilo ho to. Zakrákoral a celou družinu svedl víc na sever. Plachtili v ranních vzdušných proudech těšící se na další dny, kdy přistanou ve Španělsku a nakonec zpátky doma. Na dny, které nikdy nepřijdou.

Zbývaly čtyři hodiny a dva a půl kilometru do konce. Joss to špatně odhadl.

Už nás pálely první sluneční paprsky. Svět se probudil. Patrně naposled.

"Jak hrozný to bude?" Peter svou zakrvácenou rukou chytl při pochodu Harleeninu dlaň. "Lež. Za chvíli budeme doma, tak lež," odpověděla mu poraženecky. "My tady asi umřeme, tak mi, prosím, aspoň řekni, jak," sýpal.

Bolestně se na něj podívala. Věděla, že má nejspíš pravdu. Bylo jí ho tak líto, brala to, že to je jeho poslední přání. Potichu si utřela pár slz.

"Do asi deseti minut," smutně pokračovala," přijde tlaková vlna, která to tady smete. Stromy, dinosauři, krokodýli... to všechno tu lítat vzduchem. Vodu to vymrští do vzduchu, co bude zahlcenej prachem. Zvířata budou šílet. Pak přijde strašná teplotní vlna, která okamžitě vymrští teplotu ze vteřiny na vteřinu na dvě stě stupňů a za chvíli další, která jí zvýší o dalších dvě stě stupňů. Vegetace začně hořet, voda se bude odpařovat a všude bude prach, mrtvoly, síra. Bude zázrak, když přežije jakýkoli větší zvíře, než je pes nebo kočka. Nakonec se ozve zemětřesení, který bude tak silný, že bude trhat zemi na kusy," dodala bolestně.

Smířilivě, s pocity na dně, se na něj podívala. "Aspoň, že to vím," sušše řekl.

Náraz pověstného asteroidu Chicxulub se odehrál přímo na samém konci druhohorní éry, podle posledních studií a výzkumů přímo na místě v Mexickém zálivu, také na poolostrově Yucatán nebo v souvrstvích, které pocházejí z doby konce křídy, se datuje do doby asi před 66,04 (+-0,2 milionu let) miliony let. Jedná se o dosud poslední vymírání tzv. velké pětky, což je pětice největších vymírání organismů v historii života na Zemi.

Patří také k nejlépe prozkoumaným, způsobila ho planetka o průměru zhruba deseti kilometrů vážící zhruba jako polovina Mount Everestu (tedy zhruba osm bilionů tun těžká skála), která lehce překonala rychlost zvuku. Když dopadla na Zemi, nejenže způsobila kráter o průměru sto osmdesát kilometrů, tak její výbuch byl srovnatelný s výbuchem sto milionů megatun TNT a i největší světová atomová bomba Car, odpálena roku 1961, vydala dvoumilionkrát méně energie než dopad Chicxulubu. Na místě dopadu se odpařila veškerá voda, vše bylo spáleno nebo roztaveno při teplotě 10 000-20 000 °C (teplota třikrát vyšší než na povrchu Slunce) a zemský povrch se zde začal chovat jako kapalina. A to byl pouze začátek dokonalého zkázonosného stroje, který změnil celý svět na dalších nejméně několik stovek tsíc let.

Neprodleně po dopadu se zvedly vlny tsunami vysoké i několik stovek metrů, které bičují Ameriky, Evropu i Afriku. Za pouhou jednu hodinu se oblak prachu dostal do třináct tisíc kilometrů vzdáleného Mongolska, za dvě hodiny jednoukrát obletělo prachové mračno svět. Vyvržené magma a horniny dopadají do Brazílie, Colorada nebo Texasu, ve vzdálenosti čtyř tisíc kilometrů dopadají kusy rozžhavených hornin a zapalují lesy i celé budoucí státy. Gigantický kataklizmat srazil na kolena prakticky každého většího tvora, který vážil více než pětadvacet kilogramů, pokud se mu nepodařilo někam ukrýt. Pak přijdou ohromné tlakové vlny trhající hořící vegetaci na kusy, po nich vlny přinášející změny teploty z relativně příjemných dvaceti až pětadvaceti stupnů na teploty v rozmezí sto sedmdesáti pěti až dvě stě stupnů. Spálená krajina byla záhy bičována silnými kyselými dešti, které zahubily další přeživší zvířata a zakyselily půdu po celém světě tak, že tam dalších pár tisíc let nemohlo růst nic víc, než pritmivní rostliny typu kapradin nebo odolné krytosemenné rostliny. Na půl roku zůstane Země zahalena v neprostupném oblaku prachu a hornin. Dopad rezonoval v zemském nitru a spustil tak rozsáhlou sopečnou činnost.

Fotosyntéza zmizela, ekosystémy nejsou. Neptačí dinosauři pravděpodobně přežívají v posledních útržkovitých populacích po celém světě, ale jedná se více či méně degenarativní a neživotaschopné skupiny, které vymírají v rámci několika desítek tisíc let. Ta nejúžasnější zvířata, která se kdy na Zemi objevila, bohužel musela přenechat místo malým titěrným tvorům, kteří se skrývali pod jejich nohama. Savcům.

Nervózně jsem se ohlížel přes rameno, jestli se tam nerozzáří obrovská obdoba atomového hřibu, ale zatím se nic neukázalo. Ještě zbývaly tři hodiny a před námi byla vzdálenost jednoho a půl kilometru.

Světa okolo nám všem v tichosti bylo trochu líto, plynul dál a jakoby nic pokračoval jako všední den v křídě, aniž by někdo mohl zabránit nadcházející katastrofě. Všechny zdejší tvory potkal stejný osud, neptačí dinosauři museli přenechat své místo savcům, kteří zatím běhali pod jejich nohama, a navždy opustili výchozí pozice v ekosystémů. Bylo to smutné a nemohli o tom ani vědět.

"To si děláš srandu," Joss zavrčel, když jsme okolo šesté ráno stanuli na okraji lesa. "Tady prostě nemůže nic jít normálně."

Do šířky se tam rozlévalo jezero připomínající močál. V jeho přibližném středu bylo několik borovic na drobném ostrůvku. Široko daleko se ale leskly nepravidelně poskládáné tůně a mělčí jezerní prohloubenina, vše oklestěné palmami, travinami a kapradinami s uctivou vzdáleností od hrany lesa. Při některých březích zrovna začaly kvést bělavé lekníny. Svědci katastrofy.

Zastavili jsme se a rozhlédli po celé šíři planiny. Všude přelétal hmyz, vážky a brouci. Před námi se napájela malá skupina thescelosaurů, nemohli vědět o tom, co přijde. Z bláta se odlepil drobný pterosaurus, ale to byl znovu nějaký jiný druh. V zobáku možná nesl malého mloka, tenhle detail si nemůžu přesně vybavit.

Byly tam, mezi jednotlivými tůněmi a jezírky, úzké bahnité cestičky, ale u většiny z nich leželi stále ještě chromí krokodýli. Brachychampsy, několik borealosuchů, thorakosaurů a pár dosud neznámých druhů zde leželo a někteří měli výhružně otevřené tlamy. Byli ale ještě letargičtí, krev se v jejich poněkud pomalejším metabolismu nerozproudila.

"Projdeme to," Joss znovu nelibě přednesl. "Oni sice vypadají, že jsou mrtví, ale ve skutečnosti ti utrhnou nohu dřív, než se oženeš," chtěl jsem ho zastavit. "Radši to obejdeme."

"Jestli to chceš obcházet, tak jdi. Mě je to vcelku u prdele," odrazil mě a popadl Peterovy nosítka. "Jak chceš, ale tohle nás zpomalí ještě víc, než kdybysme šli okolo," ještě jsem to zkusil. "Obcházet  to nemá cenu. Ta anomáli je přesně za tímhle a tudy to je kratší. Těch krokodýlů tu je málo, takže to je jedno," odfrkl.

Opatrně jsme kličkovali a vyvažovali na měkké půdě, do které se nám bořily naše nohy a boty. Občas jsme odhrnovali porosty přesliček, aby se nám šlo lépe. Ostrůvek byl pár kroků od nás.

"Co to bylo?" Peter zachrchlal. Ozvalo se to znovu. Takové silné vyštěknutí.

"Ale kurva!" zařval jsem a spatřil za námi družinu dromeosauridů. Pětice zvířat tam stála a před nimi podrážděná alfa-samice, prohlédla si nás a silně vyštěkla, čímž dala povel k útoku.

"Jděte! Jděte!" zakřičel jsem na ostatní, popadl pušku a několikrát vystřelil. Pažba mě ale vždycky trefila do ramene, cuknul jsem a netrefil. Za půl minuty byly ty bestie skoro až u nás, v ranním slunci se jejich dlouhé drápy leskly. Při běhu kolem nich létaly horké kulky padající do bahna, odrmštily vždy malý kousek bláta, ale oni se nezastavili. Nehledě na všem ostatním, hnáli se proti nám a nechtěli přestat. Běžela před námi děsivě inteligentní zvířata, kterým jsme se vetřeli do loviště a ještě zabili jednoho z nich a oni se chtěli mstít.

První byl deset metrů od nás. S rozevřenou čelistí se hnal na nás a vůbec nezpomaloval. Střílet už nemělo cenu.

"Pojď sem!" uskočil jsem do vody a on prudce zatočil a skočil na mě.

Kopl mě vší silou, já upadl do vody a najednou cítil horkou tekutinu na mém břiše. Mojí krev. Dalším kopancem a kousnutím mě chtěl dorazit, ale najednou zařval bolestí a skácel se vedle do močálu. Peří i kůže se mu obalila blátem, jak upadl, protože jsem donutil dvojici brachychamps, ať se mu zakousnou do jakékoli tkáně. Pustit ji rozhodně nechtěly.

Další dvojice dromaeosauridů doskakovala k nám, energií hořící a syčící v našich rukou jsme je chtěli zmást, ale najednou se stalo něco neuvěřitelného.