Countdown

Dnes už ani není težké říci, kde by lidstvo bylo, kdyby se naše planeta před 66 miliony let nesrazila s asteroidem Chixculub. Naši předkové by stále žili na stromech a pojídali hmyz.

Po přečtení včerejšího dopisu jsem už vůbec nemohl usnout. Nemohl jsem tušit, co se stalo nebo jestli se stalo něco mezi námi. Dlouho do noci mi to nedalo spát, otázky se kupily jako kapky deště pomalu stékající po oknech mého pokoje. Jedno jsem však riskovat nemohl. Nemohl jsem riskovat únavu vzhledem k tomu, že se nedalo předpokládat, kdy a kde se anomálie znovu objeví. A pravdou je, že tentokrát se objevila na vskutku neobvyklém místě, které nás postavilo před další krutou zkoušku.

...

Přestože ranní provoz na jedné z nejvytíženějších dopravních tepen, dálnice D8, nedosahuje takových kvantit jako přes den, stále zůstává dost hustý. A může být i smrtelně nebezpečný. Ohromný burácející kamion se hnal po černavém asfaltu hlava nehlava. Jeho řidič byl již dost vytížený, projízděl střední Evropou už několik nocí a chyběl mu spánek. Při jízdě dokázal do svého hrdla vpravit už dvě dost silné kávy, ale ani to ho neodradilo od pocitu únavy. Oči se mu přivíraly, cítil, že by potřeboval spánek. Zhruba na třicátém a půl kilometru už nedokázal udržet řízení, upadl do mikrospánku. Necítil již nic, jakoby jeho mozek přestal pracovat. Kamion se však stočil, mířil do odstavného pruhu, kde však stálo v jeho stínu téměř nenápadné auto.

Řidič se probudill v čas, když už nemohl nic dělat. Srážka ohromně těžkého vozidla byla nevyhnutelná. Snažil se za každou cenu kolos obrátit, ale během několika vteřin smetl auto jako by mu jen obtížně stálo v cestě. Řinčení a skřípání kovu se rozeznělo po celém okolí, kusy světel, kovu i součástky se rozletěly do všech stran. Kamion se stočil zpátky do dálničních pruhů, kde se však srazil s dalším podobným kolosem. Náraz byl tak silný, že druhý kamion odletěl mezi svodidla přímo do sloupu dálničního kamerového systému. Tahač se o něj zastavil, ale mnohem těžší návěs doslova rozdrtil celou kabinu i s řidičem. Utrhl se a jako střelivo z katapultu vletěl do protějšího pruhu, kde se srazil s několika auty, než se skutečně zastavil.

Původce srážky, první kamion, se mezitím postavil s návěsem napříč celé dálnice. Řidič upadl do bezvědomí, zasekl se v roztříštěné kabině. Návěs stál chvilku v klidu, zdálo se, že je nadobro po všem. Náhle se jako rána z čistého nebe návěsem prohnal ještě třetí kamion, který ho přepůlil vejpůl. Tahač třetího z nich se postavil kolmo k návěsu, ale vzápětí se díky momentu setrvačnosti znovu napřímil. Kolos konečně po dlouhých sekundách zabrdzil. Řidič náhle probral v roztříštěné kabině, kde naprosto chybělo čelní sklo. Matně rozevíral oči sedící v hlavě, která byla zle potrhána úlomky a střepy. Náhle se před ním objevilo žlutavě bíle světlo, zabíralo celou šířku dálnice. "Tak už je to tady," poznamenal sklíčeně a položil hlavu na volant.

Náhle ale zaslechl úžasný řev, ohlušující burácení hlasivek nějakého velkého zvířete. Pomalu a opatrně znovu zvedl hlavu a spatřil, jak něco rychle proběhlo ven skrze oné jasné světlo. Zvíře poměrně vysoké s krátkým peřím a šedobílou kůží pobíhající na dlouhých zadních nohách. Řev se přiblížil a náhle se před ním zjevila silueta gigantického tvora s dlouhýma zadníma nohama, které byly opatřeny třemi prsty s drápy. Zvedl se a začal pomalu couvat, ale ke svému zděšení zjistil, že jeho noha je zakleslá mezi zohýbanými kusy kovu. Snažil se jakýmkoli způsobem dostat ven, ale nemohl se z toho sevření vymanit. Slyšel, jak se za ním šrotují další auta. Začal žalostně volat o pomoc, jenže tím jen svůj osud zpečetil. "Pomoc...pomocte mi někdo...," řval zoufale. Před kabinou se objevila ohromná čelist s masivními zuby, které se pevně zakously do kovu, ale nemohla se protáhnou až ke kořist. Zvláštní bylo, že se ten tvor snažil co nejméně se nadřít, zdálo se jakoby se se svou obětí seznamoval. Podruhé se mu čelist podařilo protáhnout na šířku, rozevřel ji a sevřel tentokrát již s lidským masem. Řidič se bolestivě zmítal, řval o pomoc, jenže stisk pěti tun mu rozmačkal kosti a velmi snadno ho zabil. Dravec, nepočítajíc se zakleslou nohou, mu ji vytrhl z kloubu a nechal ji tam. Jeho zohavené mrtvé tělo pak pohodil jen tak na vršek kabiny, odkud jeho krev stékala jen pomalu dolů.

...

Anomální radar se znovu objevil, pár minut po objevení samotné anomálie. Peter se snažil co nejvíce místo zaměřit a zpřesnit souřadnice. "Kde je tentokrát," zeptal jsem se rozhodně. "Není v okolí," říkal při manipulaci se zaměřovacím systémem," je, mám pocit, přímo uprostřed dálnice D8," dodal se zvláštním tónem v hlase. "Tohle není dobrý, to není vůbec dobrý," pronesla Tess, když mířila do skladu munice. Peter se zaměřil na kamerový systém dálnice, do kterého se mu podařilo dostat. Promítal obraz místo našeho 3D modelu. "Anomálie je otevřená teprve pár minut, navíc to vypadá, že tam není provoz," doplnil nás Joss. "Jenže, jak se tam dostaneme, autem přes dálnici to trvá určitě okolo půl hodiny a tolik času nemáme. Za tu obu už tam dávno můžou bejt hasiči a tak dále," oponoval jsem rozpáleně. "Znám ale někoho, kdo nás tam dopraví za čtvrt hodiny a nebude se na nic ptát," dořekl jistě Peter.

Pobrali jsme jen zbraně a nejnutnější vybavení a odjeli na čtyřkolkách do letecké společnosti Peterova strýčka, která se nacházela při okraji města. Nechali jsme čtyřkolky odstavené blízko vstupní brány a blížili se k heliportu. "Dal jste vůbec někdo vědět Harleen," zeptal se kontrolně Joss. "Před chvíli jsem jí volal, ví kam má přijet," řekl jsem s lehkým naštváním v hlase. "Děje se mezi váma něco," napadlo Tess. "Ne...ne...jako proč by," vykrucoval jsem se. "No, že jste včera vypadali v pohodě a dneska, jakoby jste se vůbec nechtěli potkat," oponovala střídmě Tess. "Má pravdu, je to zvláštní," přidal se k ní Joss. "Ne...vážně ne," dodal jsem rozhodně. Peter už mezitím zavítal do kanceláře, kde ale nebyl jeho strýček, nýbrž pouze jeho bratranec. Ale i toho přemluvil, aby nás dokázal dopravit nad D8 v jedné ze tří helikoptér, které byly seřazeny na přistávacích plochách.

Rachot listů helikoptéry se rozduněl a my jsme nastupovali vyzbrojeni naším vybavením. V poslední chvíli se ve vstupní bráně objevila motorka, na níž vedle silného, sympatického a pohledného tmavovlasého muže seděla i Harleen. Znejistil jsem, když na toho mladíka hleděl, protože bylo jasné, že se k sobě mají. Poryv strachu přehlušil až spíše poryv vzteku, který se ozval potom, kdy políbil Harleen na tvář. Navíc ta se čím dál tím více červenala, bylo těžké určit jestli ze studu nebo z radosti. Vlezla na poslední chvíli do prostoru helikoptéry. "Nepropásla jsem něco," zeptala se s úsměvem. "Věci, tvoje místo, támhle," odpověděl jsem ji naštvaně s kamenným výrazem.

...

Doletěli jsme přímo vedle dálnice, byli jsme tam skutečně do čtvrt hodiny, což bylo rychleji než veškeré záchranné složky. Měli jsme stále patnáctiminutovou rezervu pro zjištění vniknutí nějakého zvířete. Peter řekl svému bratranci, ať nás zhruba do hodiny znovu vyzvedne. Po přelezení svodidel jsme si uvědomili, že kromě nás tu nikdo není, dálnice byla naprosto liduprázdná. Byl to nádherný pohled, když se anomálie vznášela nad celou šířkou dálnice. "Tahle je fakt obří, největší, co jsem kdy viděl," pronesl s úžasem Peter. "Je nádherná," doplnila ho Tess. "Tak či onak ji teď musíme zavřít alespoň na chvíli," dodala rozumně Harleen. Chvíli jsme se porozhlíželi po celém prostoru dálnice, jestli se zde pohybuje nějaké zvíře, ale žádné známky viditelného vniknutí nebyly znát. Joss se přiblížil k onomu kamionu, kde předtím proběhl ohromný masakr. Chvíli se ohlížel na vnější straně a pak se podíval dovnitř. "Co je tohle za hnus," poznamenal znechuceně. Zjistil, že pod zohýbaným kovem je zaklíněna utržená noha. Lidská noha.

"Lidi, tohle asi budete chtít vidět," naznačil. "Co tam máš," zavolal jsem na něj zpět. "Pojď se na to podívat sám," odvětil. Přistoupili jsme všichni ostatní blíž a chtěli jsme si prohlédnou záhadný nález. Zohavený a utžený lidský úd muselo od zbytku těla oddělit něco ohromně mohutného a silného. "Tohle je teda něco, zajímá mě, kde je zbytek," poznamenal jsem. Harleen se mezitím opřela nabouraný předek tahače a rozhlížela se kolem sebe. Ona na tohle vždycky měla něco jako šestý smysl, vyhledat nebezpečí ještě dřív, než se skutečně objeví. Opírala se a její krásné dlouhé blond vlasy splynuly s oprýskaným červeným kovem. Zanedlouho se opět zvedla a procházela okolí, ale přistoupil jsem k ní a všiml si nezvykle zbarvených konečků jejích vlasů. "Nehýbej se," řekl jsem chladně. "Až mi řekneš, proč se dneska chováš tak zvláštně," odvětila stejně tak. To už jsem ale svíral konečky jejích vlasů, které byly zabarvené do ruda. Zabarvené krví. "Co je na střeše toho tahače," zeptal jsem se Josse. Ten se snažil přes nabouraný předek tahače dolézt až na jeho střechu, byla totiž prohnuta dozadu. Chvíli se koukal, a pak seskočil dolů. "Nahoře je ten zbytek od tý nohy," pronesl se znechuceným výrazem.

Podíval jsem se ještě na předek kamionu, který byl strašlivě poškozený nárazem a přepůlením návěsu stojícího za ním. Jenže v tom poškození se skrývala ještě další záhada, zaklesnutý zub viníka. Po delším přetahování se mi ho podařilo vyprostit ze změti kovu. Mlčky jsem stál na místě, protože podle tvaru jsem okamžitě poznal, čí je to zub. "Takže, co z toho vyčteš," zeptala se Tess. "Dám vám hádanku, které zvíře má otisk zubu ve tvaru písmenka ´D´," řekl jsem s nadhledem. "Existuje jediný tvor, který by něco takovýho mohl způsobit s takovým tvarem zubu," doplnila mě pohotově Harleen. Peter se od skupiny na chvíli oddálil a najednou viděl, že za přepůleným návěsem se sklání gigantické, nejméně třináctimetrové tělo hnědé barvy s bílými pruhy. Kryla ho drsná kůže, která nahoře na hřbetě a ocasu tvořila rohovinové ostny. Konec ocasu zdobilo několik dlouhých vidlicových per hnědočerné barvy, zvíře stálo na mohutných zadních končetinách s třemi prsty na chodidlech. Jeho tělo bylo úžasnou hrou svalů. A pak Peter zahlédl charakteristický znak, dvě titěrné přední končetiny se dvěma prsty s drápy, které byly kryty v pernatém hávu.

"Tyrannosaurus rex," pronesl uzkostlivě s mohutnými výdechy Peter. "Správně, tak že tu máme...," nestačil jsem dokončit větu. "Ne kurva...já říkám, Tyrannosaurus rex...přímo támhle," roztřeseně ukazoval za kamion. Podívali jsme se tím směrem a skutečně stál tam samotný král druhohor. Nejvitálnější a nejlépe vyvinutý suchozemský dravec všech dob. Jakoby mi nám někdo vyřízl jazyk, nebyli jsme schopni jedinného slova. "Když jsem říkala, že se můžou objevit větší tvorové právě jako tenhle, nedoufala jsem, že ho někdy potkám," sesnula se Tess. "Hlavně nepanikařit, musíme bejt především v klidu," uklidňoval jsem je. "Jak chceš bejt v klidu...sakra, jak chceš bejt v klidu, když támhle stojí ten nejsilnější lovec všech dob," řval naštvaně s nádechem strachu Joss. "Jenže on má pravdu, musíme bejt v klidu a to z jednoduchýho důvodu. T-rex nás může všechny velmi jednoduše slyšet a tím pádem velmi jednoduše sežrat," podpořila mě Harleen.

Obří severoamerický teropod druhu Tyrannosaurus rex se procházel po lesích a pláních dnešní Severní Ameriky ještě v době před šestašedesáti miliony let. Byl tak jedním z vůbec posledních neptačích dinosaurů, kteří se kdy procházeli po zemském povrchu a některé indicie naznačují (jsou však mnohdy sporné), že katastrofu na přelomu křídy a paleocénu v malých počtech přežil. Jak ho ale vnímáme dnes? Je tím nejslavnějším neptačím dinosaurem vůbec, navíc většina lidí i v laické veřejnosti zná i jeho druhové jméno, v čemž také drží prvenství. Jenže v očích většiny lidí vystupuje také jako gigantické bezohledné monstrum, které zabijí vše na co přijde.

Pravda je, že tento druh meřil až kolem třinácti metrů na délku (slavná "Sue" z Chicagského muzea měří zhruba 12,3 m na délku a zhruba 3,66 m na výšku) a mohl vážit i osm tun, některé izolované kosti pak naznačují i délku okolo čtrnácti metrů a váhu deset tun, čímž patřil k těm největším a nejtěžším teropodům a suchozemským masožravcům všech dob. I při těchto fantastických rozměrech se podle nejnovějších studií pohyboval i rychlostí 27 km/h, čímž by mu nedělalo problém dohnat i dospělého člověka. Úžasný byl také stisk jeho silných čelistí, který dosahoval šesti až dvanácti tun a bez problému by tak s ním rozdrtil auto. Dovolovaly mu jej široké lebeční kosti, které uchytávaly ohromně mohutné čelistní svaly. Samotná lebka pak mohla být dlouhá i jeden a půl metru (přesněji právě u "Sue" se pohybuje v rozmezí 145-151 cm). Navíc jsou známy i exempláře vykazující stopy po kousnutí jiným tyranosaurem, takže podle některých vědců se jednalo i o kanibala, který zabíjel i jedince vlastního druhu.

Ale mnohem častěji mu za oběti padali hadrosauridní ornitopodi jako byl rod Edmontosaurus dosahující délky i patnácti metrů a váhy deseti tun nebo slavný gigantický ceratopsid rodu Triceratops dlouhý devět metrů a vážící až osm tun, méně často pak jeho jídelníček skýtal "živé tanky" ankylosaury. Navíc u triceratopse měl T-rex velice specifický způsob zabíjení, který potvrzuje studie z roku 2012. Po zabití triceratopse a sežrání většiny masa z břicha a svaloviny nohou se zaměřil na silné krční svaly. Aby se k nim mohl dostat, tak odrthl triceratopsovi celou lebku od zbytku těla pomocí drtivého zkusu jeho čelistí. Pak začal dále hodovat na hostině. Každý si asi tyto scény vybavíme, krvežíznivá příšera bez lítosti pojídající bezbrané dinosaury.

Jenže Tyrannosaurus byl také částečně mrchožrout, dokázal se velice často živit i na mršinách po jiných masožravcích nebo uhynulých kusech jiných dinosaurů. A nebyl také pokrytý pouze šupinami, na konci ocasu, předních končetinách a možná také na krku za hlavou se mu rýsovala jednoduchá pera, což podporuje studie vědců z Univerzity v Albertě z roku 2017. Ti potrvdli, že sice většina jeho těla byla pokryta šupinami, ale některé části mohly být stále opeřené. Jednalo se také pravděpodobně o teplokrevné a vysoce výkonné zvíře. Měl také skvěle vyvinuté smysly, nebyl hloupý tvor, jak si někteří lidé myslí. Jeho mozek a jeho poměr k velikosti těla naznačuje, že se jednalo o zvíře "chytřejší" než někteří dnešní ptáci, oproti nim se jeho EQ (poměr velikosti mozku k velikosti těla) pohybuje o zhruba 0,468 výš. Nemusí se to zdát moc, ale při jeho mohutnosti a velikosti je to stále velmi dobrý výsledek. Měl skvěle vyvinutý zrak, viděl vše, ať se to hýbalo či ne, na vzdálenost i 1,6 kilometru, cítil vše na vzdálenost šesti kilometrů, jak naznačují ohromné čichové laloky jeho mozku a také senzorický orgán na čenichu pomáhající zjistit proudění větru, a dokonce sluch byl tak citlivý, že zaznamenal i zvuk jako je lidský šepot. Díky těmto znakům se dá říct, že sice nešlo o největšího, ale rozhodně nejlépe vyvinutého predátora, který se kdy procházel po zemském povrchu.

Podle některých vědců pak však neuměl řvát, tak jak to je ve filmu Jurský park, jeho řev prý připomínal spíše volání bukače (Botaurus sp.) a aligátora čínského (Alligator chinensis). Má to dokládat studie provedná roku 2017, která zkoumala hlasivky jednoho exempláře tyranosaura. Osobně se ale k tomu stavím tak, že by bylo především dobré provést stejné výzkumy i u jiných exemplářů. T-rex byl také rodičem, vedl rodičovský život a o svá mláďata se stral až do doby, než se naučila sama lovit. Ta navíc byla opeřená, za rok v období dospívaní dokázala také nabrat až 650 kg hmotnosti. A některé nálezy jeho příbuzných (Albertosaurus, Daspletosaurus) ukazují, že možná lovil v rodinných smečkách pro zabití většího množství kořisti.

"Ne kámo...dneska už ne, dneska zůstávám u anomálie...jděte si ho zahnat vy sami," vykoktal strachy Peter. "Jsem s ním, tohle je sedm tun živý váhy, tohle není něco, co se dá zastavit," pronesla s respektem Tess. začali jsme se dohadovat, co máme dělat dál. "Nějak ho ale odsud dostat musíme, to je jasný," upozornil nás Joss. "Je tu jenom jeden, což zvyšuje šanci na to, že ho dovedem zpátky do anomálie," přidala se rozhodně Harleen. Po chvíli mlčení, jsem si uvědomil, že nás tyranosaurus už může dávno slyšet, jeho sluchový aparát byl natolik citlivý, že by zaslechl i lidský šepot, i špatný pohyb plechu. "Já tam jdu. Až se dostanu k vám, otevřete anomálii a já tam vběhnu s ním," zavelel jsem jistě. "Ty ses naprosto zbláznil...zabjie tě dřív než mrkneš," osočila mě Harleen. "Máš lepší plán," zeptal jsem řečnicky. Za námi se ozval třískot lámaných plechů a zběsilý lidský křik. Tyranosaurus si odnášel svou oběť někam daleko za nás. "Co to dělá," zeptala se Tess. "Někoho krmí," podotkla Harleen. "Musí tam mít mláďata," uvědomil jsem si.

Nebylo času nazbyt, Peter zůstal připravený u anomálie, my ostatní jsme se pomalu rozběhli za gigantickým králem druhohor. Náš plán sestával z toho, že já Harleen odvedeme pozornost velkého tyranosaura, zatímco Joss a Tess zjistí, kam odnesl mrtvé tělo z rozervaného auta. Vynořili jsme se zpoza okraje rozpůleného návěsu, hleděli jsme na liduprázdnou dálnici plnou poházených aut a nabouraných kamionů. Všude okolo se válely kusy součástek nebo světel, na asaltu byly stopy brzdných drah. Kus před námi si poklidně na svých tříprstých nohách vykračoval jeden z největších dravců všech dob. Blížil se klidným krokem ke kamionu, který byl nabouraný ve svodidlech, jehož návěs čněl nakloněný do vozovky a zdálo se, že v něm cosi je. Cosi živého a pořádně rozdováděného. Otočil se k němu jeho masivní hlavou, která měla jizvu na levém oku. Nesla cosi jako bílou zrohovatělou kůži od čenichu až po lícní kosti. Byla i na konci spodní čelisti, tyranosaurus měl jen dvě černé skrvny okolo nažloutlých očí, které byly velké jako grapefruit. Při pohledu zepředu se tak mohlo zdát, že hledíme do tváře samotné smrti.

Jemně jsem nazančil "druhé skupině", ať přechází kryta za auty při okraji dálnice. Rozmetané kusy vozidel a kovu jim mohly poskyknout stejně dokonalé krytí jako má tygr ve vysoké trávě. Jen tak je nemohl tyranosaurus vidět. Když hodil mrtvé lidské tělo na korbu návěsu, okamžitě se na plachtě objevily siluety dlouhých ocasů a štíhlých těl malých zvířat, která se prala o kus masa. Jednalo se mláďata krále druhohor, která byla ale již značně odrostlá, stále však působila poměrně hravě. Teď byla ta správná chvíle, jejich otec byl zabraný do pozorování svých potomků při souboji o potravu a nedokázal lépe vnímat nic jiného. Nemohlo to však trvat věčně. Jako krytí jsme použili menší nákladní auta, které stálo osamocené na druhém okraji dálnice.

"Řekneš mi už konečně, co ti je," zeptala se naštvaně Harleen. "To tě teď zajímá víc než to monstrum, který není ani deset metrů před náma," řekl jsem jí vyndavajíc zbraň. "Představ si, že jo...zajímá. Ty se snad chceš hádat," odpověděla ještě více podrážděně. Jenže tyranosaurus se dal po pohybu, evidentně nás zaslechl nebo možná ucítil, díky slabému poryvu větru, který vanul od nás přímo k němu. Přikradl se pomalu k opačné straně korby náklaďáku, u kterého jsme stáli. Navzdory jeho tělesné hmotnosti, která musela být nejméně kolem sedmi tun, byl takřka neslyšný, nebylo slyšet ani cítit žádné dunění, které by signalizovalo jeho přítomnost. Sklonil jsem se, abych si připravil světlici, kterou jsem chtěl upoutat jeho pozornost, ale náhle zahlédl pod nápravou jeho silná tříprstá chodidla s děsivými drápy. Byla nebezpečně blízko.

Joss a Tess se mezitím dostali dostatečně blízko ke kamionu, kde byla uhnízděna mláďata tyranosaura. Díky tomu, že se gigantický samec odvrátil, tak mohli se přiblížit mnohem blíž a zjistit, o kolika zvířatech vlastně mluvíme. Pomalu se plížili podél nápravy návěsu až k jeho konci. Ve správném okamžiku vyskočili na nakloněnou kovou korbu, aby se mohli podívat, co se zde ukrývá. Viděli z poloviny sežrané lidské tělo, které se bezvládně válelo pod jejich nohama a krev z něj stékala až na plachtu, kde se kupila jako malé rudé jezírko. Jenže jejich přítomnost probudila tři malé tyranosaury k životu, předtím jen poklidně na sobě leželi na druhém konci návěsu. Probrali se ale nechystali se zaútočit, jen zvědavě skřehotali a byla vidět jejich dobrá nálada. "Raz...dva...tři, tři malí tyranosauři a jeden daleko větší," spočetl již poměrně klidně Joss. "Moc dobrá kombinace," poznamenala ironicky Tess.

Znovu jsem se postavil na nohy a zpozorněl. Tyranosaurus nebyl nad kamionem nikde vidět, zdálo se, že se schovává za korbou kamionu. "Aspoň odpovědět by se slušilo," poznamenala méně naštvaně Harleen. V tu chvíli bylo pozdě, tyranosaurus mohutně odfoukl a připravoval se na útok. Chopil jsem se iniciativy a skočil po Harleen. Srazil jsem ji na asfalt pod námi, její krásné dlouhé vlasy se rozutekly po celém obvodu její inteligentní hlavy. "Můžeš mi říct, co to právě děláš," osočila mě dost podrážděně. "Buď zticha," naznačil jsem ji ukazujíc na ohromná chodidla jen pár od nás. Položil jsem ji jemně ruku na rty, aby nemohla vydat už ani hlásku. Uklidňoval jsem se tím, že možná král druhohor nezaútočí a znovu se odvrátí. Chvíli bylo naprosté ticho, všechno ustalo. Už jsem chtěl sundat mou klepající se ruku z jejích úst, ale náhle nebyl k přeslechnutí ohromující náraz a proražení tenké stěny korby kamionu. Ta se proražením otevřela nahoru i dolů, horní kus opětovně náražel rozzuřenému tyranosaurovi do ostnaté šíje, když zlostě řval a skřehotal na celou rozměrnou dálnici.

Celý kamion se okamžitě rozpohyboval, T-rex musel mít celé své těžké tělo přímo na jeho korbě a narážel hřbetem do její horní části. Byl nepříčetný, doslova rozzuřený, protože nemohl najít ty, kteří by mu mohli ohrozit jeho mladé. Po chvíli se ale z ničehož nic zastavil, jako kdyby snad přemýtal nad tím, kam se vetřelci mohli schovat. Zavětřil a nechal poslouchat svůj instinkt. Bylo čas jednat. "Poslouchej, až ti pustím tu ruku z obličeje...zůstaneš tady, a pak se zvedneš a poběžíš na druhou stranu odsud...já ho zatím odlákám na druhou stranu k anomálii," rozklepal se mi hlas. Chtěla mě od toho odradit, ale nebylo jiné možnosti. "Hlavně nechoď za mnou, jinak tě roztrhá taky," dodal jsem s despektem. Odhodlával jsem se rozběhnout se, stačilo najít ten správný okamžik. Hlava vážící půl tuny se otočila na druhou stranu od té, kam jsem se chystal běžet. To byla šance.

Malá tyranosauří mláďata s hnědošedou kůží s bílými pruhy na těle a krátkým černým peřím jen roztomile dováděla. Přitom se jejich, ve tmě nákladového prostoru, zařící oči stle dívaly na dva naprosto nové tvory, kteří stáli přímo před nimi. Oproti jejich rodičům měli dlouhé úzké lebky a mnohem delší končetiny, byli určitě schopní rychlého běhu. Pištěli a roztomile, jako mláďata, otvírali tlamy a ukazovali si své zatím malé ostré pilovité zuby. Okamžitě ale ztichli, když slyšeli, jak jejich strašlivý otec prorazil korbu kamionu. Začali bojácně couvat a volat o pomoc. "Jdeme asi ne," řekla s třepotem v hlase Tess. "Nejvyšší čas," doplni ji Joss.

Ale vchod náhle potemněl. V celém nákladovém prostu náhle zmizelo světlo, protože vchod zastiňovalo ohromné tělo. Nikdo z těch dvou se nechtěl otočit. Náhle do Josse zezadu narazila velká tyranosauří hlava. Instinktivně uskočil dopředu, Tess následovala hned po něm. Ohlédli se ke vchodu a spatřili, že před nimi stojí menší samice tyranosaura, matka těchto mláďat. Měla menší lebku a také méně ornamentovanou, neměla tak mohutnou korunu na hlavě ze zrohovatělé kůže jako její choť. Zlostně a výhružně zařvala. "Maminka se zlobí," poznamenal jistě Joss. Oba dva udělali tu nejhorší věc, kterou mohli. Začali se přesouvat ještě blíže k mláďatům. Samice se v tu chvíli chtěla vermomocí dostat dovnitř. Řvala, snažila se tam jakkoli dostat, ale nešlo to díky ohromnému pětitunovému tělu. Joss i Tess postupovali stále blíže k mláďatům, matka nepřestávala divoce řvát a podařilo se ji nalomit konstrukci kamionu. Jenže oni dva našli vepředu protrhnutý kus plachty, odkud se dostali ven na silnici. Hravá mláďata je následovala, ale stejně tak i jejich matka.

Vyběhl jsem z prozatimního úkrytu a zrak tyranosaura se na mě zaměřil. Nejdříve se ohromných rachotem a řevem nemohl dostat ze sevření korby kamionu, ale pak tam položil svalnatou mohutnou nohu a opřel se do střechy korby. Po několia vteřnách za ohromného rachotu roztrhly kovové lišty držící laminátovou nástavbu a tyranosaurus se dostal ven. Prorazil tam masivní díru svým ohromným tělem a jeho nohy ho strašlivě nebezpečnou rychlostí nesly za mnou. Náhle se na druhé straně objevili Joss a Tess s celou družinou mláďat tyranosaura, která byla mnohem agilnější a rychlejší, než jejich obří rodiče. Ti se však také neúprosně snažili dostat vetřelce, kteří jim odvedli mláďata z bezpečného hnízda. Byl slyšet jejich dusot a také strašlivý neutichající řev. Samec tyranosaura svou hlavou odhodil jedno malé auto, které dopadlo na střechu, kterou vahnou roztříštilo. Oba dva se nazastavili, dokud by nás nepolapili.

Peter se u anomálie mezitím probral ze své letargie. Slyšel strašlivou dvojici tyranosaurů, která proběhla kolem kamionu a mířila k anomálii. "A sakra," řekl jsi. Na poslední chvíli se mu ji podařilo otevřít a ta se rozeltěla svými nádhernými nažloutlými střípky do prostoru. Všichni jsme proběhli za její časovou clonu do minulosti známé jako samotný konec křídového období. V závěsu za námi se tam vydali i rodiče tyranosauřích mláďat, kteří si Petera ani nevšimli. Po chvíli byla u anomálie už i Harleen, která doběhla krátce po tom, co tyranosauři proběhli vstříc svému domovu. "Jestli hledáš ostatní, tak už jsou dávno uvnitř," upozornil ji s úsměvem Peter. "Musíme tam jít, musíme jim pomoct," sdělila mu zadýchaně. "Tak to teda ne, já zůstanu v klidu tady...pokaždý, když někam jdu, tak skončím zraněnej nebo nemocnici," bránil se zděšeně. "Otevři ji, teď hned," nákazala mu rozhodně. Peter neochotně anomálii rozevřel. Harleen využila příležitosti a vzala mu přístroj zpod rukou. Peter se za ní rozběhl, chtěl ji přístroj vytrhnou z rukou, a díky tomu si ani nevšiml, že proběhl do minulosti staré šedesát šest milionů let.

Na druhé straně se na ně dýchlo subtropické prostředí křídového lesa. Jejich nohy se bořily do měkké pralesní půdy plné spadaných větví jehličnanů nebo tlejících listů. Vše zelo pocitem nádherného souznění přírody, v dáli se valila mělká řeka s líným tokem, který se opíral do břehů plných primitvního rákosu a jiných rostlin. Řeka se pravděpodobně vlévala na východní do pradávného vnitrozemského moře Niobarra, které dělilo americký kontinent po dobu většiny svrchní křídy na dvě velké části, Laramidii na západě a Apalačii na východě. Tyto části se spojily asi před teprve sedmdesátým jedním milionem let a to pouze na území jihu Spojených států. Tok se kroutil po směru lesa, který mu byl na západ od nich mnohem blíže, než v místě, kde stáli. Les byl tvořen především jehličnatými borovicemi, stromy podobnými araukáriím a smrkům, ale na mnoha místech se již vyskytovaly "klasické" kvetoucí rostliny. Ve větvích se skrývali malí ptáci, kteří se těšili z nového dne nádherným zpěvem. Mezi rozervanými kmeny padlých pralesních velikánů rostly kapradiny nebo cykasy, podrost se s reliéfem klikatil do výšky, kde tvořil malé kopečky s porostem cykasů nebo kapradin, nebo naopak klesal a tvořil malé prohlubně, kde se mohly pod porostem skrývat savčí nory.

Před nimi se naopak otevírala velká planina plná mělkých tůní s vysokými rostlinami podobnými trávám, místy probíhaly široké bahnité cestičky nebo z vody koukal pahýl uhnilého stromu. Chvílemi přecházela už jen v deltu řeky, kde bylo pořádně živo. Na bahnitých březích se vyhřívali velcí krokodýli, z tlam jim zbytky potravy sezobávali malí ozubení praptáci, nad nimi se hemžily vážky. Kus opodál ležela mršina třírohého triceratopse, z jeho rozervaného břicha čněla ožraná žebra pokrytá tenkou vrstvou červeného masa. Nádherné zvíře mělo téměř dva a čtvrt metru dlouhou hlavu s výrazným límcem, který měl zvlněný okraj krásně zářivé barvy. Vlastně celá jeho lebka i dva dopředu napřažené rohy nad očima byly jasně oranžově zbarvené, šlo tak nejspíš o impozantního samce, kterého mohl zabít stejný tyranosaurus, kterého jsme potkali. Jeho záda a hřbet i kořen ocasu, kromě silné tvrdé kůže z šedých širokých šupin, kryly také štětinám podobné úzké trny, pozůstatek z doby jeho dávných jurských předků.

Nad jeho mršinou se o jeho vyvržená střeva prala trojice obrovských ptakoještěrů, kteří byli vysocí jako žirafa. Skláněli se k tělu dlouhými hlavami s gigantickým zobákem, který byl zbarven od krve. Jejich lebka musela být nejméně tři metry dlouhá, klapali a doráželi na sebe strašlivě ostrým bezzubým zobákem a vypadali tak jako obří čápi marabu. Směrem k očím se jejich zobáky vyvyšovaly, mezi očima už byly pořádně vyvýšené a ještě s nízkým hřebenem, který byl zbarven do fialovomodré barvy s červenými kaňkami. K očím se také vázala černá skvrna, která pokračovala až ke konci čumáku. Zabrani do své hostiny si ani nevšimli, že je pozoruje dvojice tvorů, kteří by ani nevznikli, kdyby tato impozantní zvířata s rozpětím srovnatelným s malými letedly na konci tohoto období nevyhynula. "Jsou úžasný," řekl jsem s nadčením přikrčený v houští. "Vážně...fakt, tohle je naprosto...," podíval se na mě s úžasem Peter. Oba dva se nás tři "křídové veterány" podívali s naprosto zděšeným, ale přesto uspokujícím výrazem.

Vynořili jsme se všichni z krytu dlouhé pobřežní trávy. Oba dva na nás ostatní zírali jako na zjevení z minulosti, jako na něco dávno mrtvého, co zázrakem ožilo. Harleen a já, naše pohledy se na nějaký čas střetly, a ona mi spontánně skočila kolem krku. V tu chvíli mnou projel pocit strašného studu a zároveň zklidnění, který trval do té doby dokud mě nepustila. Zdálo se to být jako dlouhé hodiny, ale bylo ve skutečnosti pouze pár vteřin, velmi krásných vteřin. "Jaktože ještě nejste mrtví," zmohl se na jedinnou otázku Peter. "Ten tyranosaurus a jeho famílie, ztratili jsme se jim lese a vítr foukal od nich k nám. Ztratili náš pach," řekl radostně s lišáckým úsměvěm Joss. "Může nás tu vůbec ještě něco ohrozit," zeptala se řečnicky Tess. "O ničem dalším nevím, podle mě nás tady ale může zabít mnohem víc věcí než jenom tyranosaurus," odvětil jsem ji rozumně. Byli jsme zase konečně všichni spolu, pohromadě a s relativní pocitem bezpečí.

Stáli jsme na okraji močálu a dívali se po druhohorní krajině, za ohromnou řeku, kde procházelo stohlavé stádo ornitopodních dinosaurů. Vedl ho největší a nejzkušenější samec edmontosaura, byl poznat podle malého výrazně zbarveného výčnělku mezi očima na jeho červenavé hlavě. V jeho téměř kachním zobáku se skrývala ohromující evoluční výhoda, na tisíc šest set zubů pro drcení a zpracovaní vegetace. Tento dokonale promazaný stroj fungoval jako řetězová pila, různé řady zubů se mohly pohybovat nezávazně na sobě a pokud nějaký vypadl, byl rychle nahrazen dalším. Tomuto obru mezi hadrosuridy, dinosaury s kachním zobákem, tato strategie vycházela sedm milionů let. Je pravděpodobné, že kdyby nevymřel, vycházela by mu možná i do dnešních dnů. Vůdčímu zvířeti se pod krkem hýbal silný vak z kůže, táhl se od tlamy a končil až u hrudníku. Možná sloužil k zásobování potravy, podobně mají například králici a morčata určené své lícní torby. Hnědý hřbet s bílými skrvnami pokrývala řada rohovinových výčnělků. Daleko za ním se ve stádě honila malá mláďata, která dováděla pod mohutnýma tříprstýma nohama svých rodičů v blátě u řeky. Vůdčí samec se přitom rozhodl řeku přebrodit.

Při pohledu na úžasnou scenérii jsem si něco důležitého uvědomil. "Chci hodinu, dejte mi hodinu a já si to tady projdu...chci to vidět," rozesmál jsem se. "Ty ses už totálně zbláznil viď," posadil se rozesmátý Joss se mnou do houpající se tlející hlíny. "Ne...vážně, musím to vidět," trval jsem na svém. "Při nejmenším musí jít někdo s tebou, nemůžeš pobíhat v králoství tyranosaura sám," strachovala se Harleen. Po menším rozmyslu jsem se nechal přemluvit. "Tak jo...pojďte taky, byla by to vlastně škoda, kdyby jste to neviděli," dodal jsem. Anomálie zůstala zavřená, vypravili jsme se lesem nejspíš na jeho jižní stranu. Nad námi se jako střecha tyčily majestátní konifery s rozvětvenými korunami, hřadovali na nich malí výrazní praptáci jako byl sokolu podobný Avisaurus se zubatou čelistí, který si čistil svá načechraná pera. Když nás viděl pod sebou, tak zlostně zaskřehotal, když jsme ho z této činnosti vyrušili, popolétl tak o několik metrů dál. Po lesní pěšině před námi přeběhl malý, do oranžova zbarvený dinosaurus s kupolovitou hlavou a zády, na kterých se ve světle mezi větvemi prosvítajícího slunce rýsovaly malé kostěné destičky. Byly patrné jeho poměrně velké oči, krčily se pod majestátní vypuklou lebku, kterou se tento tvor dal rozpoznat jako Sphaerotholus buchholtzae, zmenšenina jeho podstatně většího a, co se týče lebeční ornamentace, lépe vybaveného příbuzného rodu Pachycephalosaurus.

Po pár stovkách metrů, které jsme procházeli nádherným lesem jsme se rozhodli odpočinout a stanuli jsme přímo na jeho okraji. Před námi se rýsovala gigantická mýtina s ještě většími obyvateli. Zaslechli jsme nejdříve jejich mohutné troubení a následně i je samotné. Na stromech ve výšce zhruba dvanácti metrů se na druhém konci pásla skupina ohromných sauropodních dinosaurů, kteří bezpochyby patřili k největším tvorům, kteří se kdy procházeli po Severní Americe. Rozměrná šedomodrá těla s nádechem černé se hemžila kostěnými destičkami a místy se zrohovatělou kůží, například jejich hřbet a páteř pokrývala řada těchto skulptur. Jejich malé hlavy ztrhávaly jehličí a šištice ze stromů, které okamžitě hltavě polykali. Práci za jejich čelisti odvedly především gastrolity v jejich žaludku, ty tuto drsnou a tvrdou hmotu dokázaly rozmělnit. "Alamosaurus, to snad není ani pravda," pronesl jsem v úžase v očích. "Je to úžasný, co brácho," doplnil mě Peter. "To si piš...to si piš," odpověděl jsem.

Posedali jsme si na okraji mýtiny. Hledíc na úžasné třicetimetrové alamosaury, kteří dosahovali i váhy okolo sedmdesáti tun, jsem najednou ucítil, že si někdo položil hlavu na mé pravé rameno. "Vážně mi to neřekneš, co tě tak štve," zeptala se mile a přátelsky Harleen. "Mě je to strašně trapný...byl jsem vzteky bez sebe pro nic za nic," snažil jsem se jakkoli vykroutit. "No tak," pobídla mě. "Naštvalo mě vlastně jenom to, kdo tě dneska přivezl k helikoptéře," vypadlo ze mě nesměle. "John, vždyť je to můj vlastní bratranec. Přijede jednou za čas, tak jsem ho chtěla přivítat," zasmála se Harleen. "Nevypadali jste teda moc jako příbuzní," nedal jsem se odbýt. "Myslíš ta pusa, prosím tě, ty jsi nikdy nedal svojí sestřenici pusu," řekla s úsměvem. "No...no jasně, že jo...ale prostě," koktal jsem nesměle. "Ty žárlíš," usmála se. "Nežárlím, já vůbec nežárlím," oponoval jsem s úsměvem. Už nic neřekla jen se dál lišáčky usmívala a dívala se na mě jak postupně rudnu. Já se postupně mohl propadnout hambou přímo na místě.

Tess se chtěla podívat na alamosaury z větší výšky, vystoupala proto na nízký kopec, který částečně přecházel až na mýtinu. Doufala, že si užije mnohem lepší výhled na skupin ohromných sauropodních dinosaurů. Alamosaurus sanjuanensis představoval toho největšího dosud objeveného křídového sauropoda na území severoamerického kontinentu. Původní fosílie popsané ze svrchokřídového souvrství Ojo Alamo (dle kterého má také jméno) v Texasu byli nalezené v červnu roku 1921 paleontologem Charlesem Gilmorem, spolupracoval zde také s Charles Sternbergem a Johnem Reesidem. Původní studie a nalezené kosti naznačovaly poměrně skromné rozměry a řadily tohoto tvora s dvaceti metry do velikostní kategorie středně velkých sauropodních dinosaurů. Jenže některé izolované kosti nalezené v posledních letech poukazují na o několik metrů delší jedince. My jsme je měli před očima, mohli jsme je vidět a tím tyto zdánlivě fantastické údaje dokonale potvrdit.

Když se Tess na kopci rozhlížela, stále cítila, jakoby se země pod ní pohybovala, jakoby dýchala. "Necítíte něco zvláštního," zeptala se nejistě. "Co myslíš," odpověděl Peter. "Já nevím, přijde mi, jakoby se ten kopec podemnou hnul," řekla nesměle. "To je z toho horka," zavtipkoval Peter, když položil na údajný kopec ruku. Náhle hora zamručela a setřepala ze sebe hlínu a spadané větvičky. Na plochém pancíři podklouzly Tess nohy a ona dopadla přímo na Josse. Náhle se z údajného kopce vynořila silně opancéřovaná hlava s mohutným čelem a se čtyřmi velkými rohy v zadní části hlavy. Pod tímto šedivým pancířem se skrývala tvrdá hnědá kůže s velkými šupinami, které byly jasně patrné. Zvíře silně zamručelo pomocí hlasivek, a jeho zobákovité tlamy, která zvuk dále předala našim uším. Otevřelo svá malá očka, která byla kryta víčky s neuvěřitelným znakem, kostěnými destičkami. Těžké tělo bylo jako tank. Nesly ho čtyři krátké nohy se silnými tlapami a tupými drápy. Hřbet skýtal teplé místečko pro celou plejádu kostěných kusů pancíře, dvě řady se rýsovaly hned na krku a zádech další kusy čněly po stranách v tvrdé hnědé kůži. Když se zvedl a seklepal ze sebe zbytek rostlinných zbytků, lehce rozpohyboval svůj obrněný ocas končící těžkou kostěnou palicí.

"Ankylosaurus...je naprosto úžasnej," pronesla s úžasem Harleen. "Běžte od něj dál, má strach" upozornil jsem ostatní. Ačkoliv se nejednalo o příliš inteligentní zvíře, tuto vlastnost při jeho dokonalém pancíři a tělesnému obrnění nepotřeboval. Díky nalezeným fosilním jedincům víme, že u tohoto druhu byly kostěným pancířem vybavená i oční víčka. Měl skvělý čich, dokázal tak doslovně vycítit nebezpečí a pokud se tak stalo, stačilo mu jen se tešně přikrčit k zemi. Pak stačilo jen dotírajícími tyranosaurovi nastavit své silné ostny a pancíř, zároveň mohl skvěle útočit rozmáchnutím svého ocasu, který byl ukončen kostěnou palicí. Na některých ocasech ankylosauridů byly také nalezeny stopy po odštípnutí kosti, což naznačuje náraz do čehosi velmi tvrdého. Podle biomechanických testů, které byly testovány u jeho téměř stejně velkých příbuzných (jmenovitě mongolského rodu Saichania) z roku 2005 víme, že tito dinosauři dokázali velmi snadno zlomit kotník i nohu zvířatům jako byl Tyrannosaurus či jeho asijský protějšek Tarbosaurus. Ankylosauři se živili na přízemní vegetaci, jejich častou potravou byly rostliny jako nízké keře, cykasy či kapradiny. K těmto dinosaurům se také váže jedna záhada, jeho nosní aparát byl velmi sofistikovaný a dosud nevíme, proč tomu tak bylo.

Gigantický oživlý tank dlouhý snad devět metrů jen začenichal, a pak lehce zaťukal svým mohutným ocasní kyjem na kůru stromu. "Co to dělá," zajímal se Peter. "Čenichá, zrak má nic moc, ale čich...v čichu je přeborník," řekl jsem mu. Ankylosaurus se pomalu otáčel a neustále mručel. My jsme ho jen mlčky pozorovali, bylo to nádherné divadlo. "Když jsem byla menší, tohle byl můj nejoblíbenější dinosaurus," užasla nadčením Tess. Zvíře znovu začenichalo, a pak začalo divoce mlátit svým ocasním kyjem do tvrdé stromové kůry. Něco ho evidentně rozrušilo, něco, co se blížilo a tímto rituálem se to ankylosaurus snažil zastrašit. Začal se ohánět a impulzivně mručet, tento zvuk později přecházel v hluboký řev a rezonoval v jeho hrdle a nozdrách. Živý tank se zvedl a pomalu odkráčel hlouběji na mýtinu, kde rostla nízká tráva. Otočil se proti nám bokem, nastavoval velké zkostnatělé pláty na jeho ramenou, a výhružně kroutil svým ocasem proti nám.

"Tohle se mi nelíbí, tohle se mi vůbec nelíbí," řekl nelibě Joss. "Chce na nás zaútočit," zeptal se střízlivě Peter. "Ne...určitě ne, protože do teď byl v klidu," pronesla s úžasem Harleen. "V tom případě, na co ale útočí," zamyslela se Tess. Náhle se z lesa za námi něco ozvalo. Zpěv znějící podobně jako křik orla bělohlavého a malého dudka se ozýval z několika směrů z přítmí lesa. Pokud se tam nacházel nějaký predátor, byla to ideální šance, aby nás naprosto skrytě pozoroval. Před námi se totiž terén zvyšoval, tvořil kopec zasahující výškově až do poloviny kmenů zdejších vysokých borovic. Navíc byl porostlý kapradinami a malými přízemními keři, jež se podobaly svými rozvětvenými listy palmám. "Co je zase tohle," zeptal se roztřeseně Peter. "Ticho...ticho," osočil jsem ho. Zpěv se ozval znovu, rezonoval z lesa poblíž poblíž pěšiny, odkud jsme přišli. Začínali jsme se pomalu vracet a otáčet po směru onoho záhadného zpěvu. Lehce se dalo poznat, že nepochází od malého ptáka nebo dinosaura, bylo to velké zvíře s hlubokým voláním.

"Pušku, podej mi pušku," řekl Joss na Harleen. Ankylosaurus zatím na mýtině výružně máchal ocasem, bezhlavě mručel a troubil. Pomalu jsme se z mýtiny přesouvali zpátky do lesa. Joss se mnou v čele jsme napřažil svou pušku a projížděl očima okolí, především stromy a nízký porost. Chtěl jsem jít blíž k němu, jenže zastavila mě ruka položená na rameno. "Počkej, něco mi tu nehraje," zamyslela se Harleen. "Zase...takhle já ti věřím, ale nemůžeš se prostě jednou plést," snažil jsem se odpovědět rozumně. "Co když je to past, co když se nás něco snaží vlákat do pasti," dodala vyjeveně. Volání se ozvalo znovu a tentokrát se ukázal i jeho původce. V temném lese nám do cesty skočil obří opeřený predátor.

Žlutá tlama dělala pouze pouzdro děsivým čelistem s pilovitými zuby, které nám naplno ukázal. Krátká šedobílá pera pokrývala hlavu skrývající velké oči, jednalo se snad o nočního lovce. Vysoký byl nejméně jako dospělý člověk, zuřivý a skvěle adaptovaný predátor, pocelém těle se mu rýsovaly obrysy kratšího černého peří, především na ocase a předních končetinách pak byla dlouhá větvená pera. Dlouhé prsty předních končetin byly svalnaté a končicí hákovitými drápy pro drásání obětí. "Raptor...jenže tenhle druh, tenhle neznám," pronesl jsem se strachem při pohledu na jeho charakteristické dlouhé drápy na zadních končetinách. "Jak jako neznáš," podivila se Tess. "Prostě ho z fosilního záznamu neznáme, tak jako neznám," odpověděl jsem ji s pohledem na gigantického dromaeosaurida. Zvíře znovu otevřelo tlamu a výhružně zaskřehotalo, vystrčilo zároveň své velké drápy na zadních končetinách. Chvíli se nás prohlíželo, když různě otáčelo hlavu a po chvíli se rozpřáhlo svou zadní nohou a ukázalo nám tak ohromné zahnuté drápy.

Peter se nátáhl pro zbraň a pohotově a velmi rychle vpálil jedinnou kulku přímo do hrudi dromaeosaurida. Ten bolestně vyjekl, částečně se sesunul k zemi, kde se opíral o přední končetiny. Bleskurychle ale z podrostu po stranách cesty vyrazili další dva dromaeosauridé, kteří se k němu hrnuli. Viděli, že jejich druh je těžce raněn, ale mnohem horší bylo to, že věděli, kdo je viníkem jeho zranění. Otočili se směrem k nám a podrážděně si nás prohlíželi. Otevírali své dlouhé a poměrně vysoké čelisti a cenili své zuby, snažili se zjistit, jak budeme reagovat. "Řekněte a můžu je postřílet," řekl rozhodně Joss mířící na jednoho z nich. Zraněný kus se najednou zvedl a začal na zbylé dva volat. Ti se k němu otočili a pozorovali ho, jak klape čelistmi a volá na ně. "Počkej...," zadíval jsem se na ně skládajíc zbraň,"...proboha, oni komunikují. Připravují strategii," pronesl jsem zděšeně.

Všichni ostatní se zděsili, pozorovali jsme nehnutě trojici evidentně inteligentních tvorů. Chvíli se "dohadovali" při klapání jejich tlam, kdy výstražně pokřikovali. Bylo to naprosto šílené, vypadali přitom snad jako primáti, kteří spolu komunikují, jako kočkodani nebo paviáni, kteří spolupracují v tlupě. A následně jeden z nich ukázal svou žlutavou tlamou na modrou oblohu, která se rýsovala mezi korunami koniferů. Náhle začali pomalu ustupovat směrem do lesa. Zadívali se na nás, naposledy výhružně zaskřehotali a pak neochotně utekli směrem na sever.

Náhle stádo do té doby klidných alamosaurů začalo dlouze a hluboce troubit. Byly slyšet jejich hřmějící nohy, které padaly na vlhkou zem, když ohromný samec alamosaura dopadl znovu na zem po té, co stál pouze na zadních končetinách. Celé stádo se dalo do pohybu, poprvně tak klidná zvířat se náhle dala do pohybu. Mířila lehkým klusem jejich sedmdesát tun vážících těl přímo k nám. Ankylosaurus se také dal do pohybu, zvláštní bylo, že také mířil směrem do lesa. "Co se to zase děje," řekl naštvaným tónem Joss. Dal jsem si tuto skutečnost dohromady s tím, ve které éře se nacházíme a zhruba v jaké oblasti s rozpoložením světových stran. A pak mi došla doslova smrtící skutečnost. Vyběhl jsem bezhlavě na mýtinu a díval se přitom na doměle modrou oblohu. "Kámo, počkej, rozdupou tě zaživa," řval na mě Peter. Doběhl jsem kus dále od lesa a spatřil to, čeho jsem se nejvíc obával. Ostatní doběhli krátce za mnou a podivovali se, co se semnou děje. "Co tě to popadlo, za chvíli sem doběhnou alamosauři a ti s tebou nebudou mít soucit," upozornila mě Tess. "Vídíte ten bílej pruh...ten bílej pruh, co vypadá jako dráha po letadle na jihovýchodě," ukazoval jsem na oblohu. Skutečně se tam rýsoval nízký a široký pruh který připomínal dráhu letadla. "A co s ním, vždyť jsou to jenom mraky," oponoval Joss. "Mraky...tohle je počátek konce druhohor," řekl jsem jistě.

"Ty myslíš, že to je...," nedokončila myšlenku Harleen. "Je to ono, tohle je dráha po meteoritu Chicxulub, který způsobil vymírání dinosaurů," odpověděl jsem rozhodně. "Ty si děláš srandu ne," zklesle, ale vážně odpověděl Joss. "Byl bych strašně rád, kdyby jo, ale tohle je začátek konce. Konec éry dinosaurů začíná dneska, v roce šedesát šest milionů, třicet osm tisíc a nějaký drobný k tomu, před naším letopočtem," na sucho jsem polkl. Ztichli jsme a i přes hrozící nebetpečí z ušlapání stádem alamosaurů jsme zůstali stát jako přibytí na místě. "Co...co od toho můžeme čekat," zeptala se s despektem Tess. "Do zhruba deseti minut," ujišťovala se pohledem na mě Harleen," přijde tlaková vlna, která to tady smete. Pak přijde další vlna, která zvýší teplotu ze vteřiny na vteřinu na dvě stě stupňů a za chvíli další, která ji zvýší o dalších dvě stě stupňů. Bude zázrak, když přežije jakýkoli větší zvíře, než je pes nebo kočka. Nakonec se ozve zemětřesení, který bude tak silný, že bude trhat zemi na kusy," dodala bolestně.

Náraz pověstného asteroidu Chicxulub se odehrál přímo na samém konci druhohorní éry, podle posledních studií a výzkumů přímo na místě v Mexickém zálivu, také na poolostrově Yucatán nebo v souvrstvích, které pocházejí z doby konce křídy, se datuje do doby asi před 66,04 (+-0,2 milionu let) miliony let. Jedná se o dosud poslední vymírání tzv. velké pětky, což je pětice největších vymírání organismů v historii života na Zemi. Patří také k nejlépe prozkoumaným, způsobila ho planetka o průměru zhruba deseti kilometrů vážící zhruba jako polovina Mount Everestu (tedy zhruba osm bilionů tun těžká skála), která lehce překonala rychlost zvuku. Když dopadla na Zemi, nejenže způsobila kráter o průměru sto osmdesát kilometrů, tak její výbuch byl srovnatelný s výbuchem sto milionů megatun TNT a i největší světová atomová bomba Car odpálena roku 1961 vydala dvoumilionkrát méně energie než dopad Chicxulubu. Na místě dopadu se odpařila veškerá voda, vše bylo spáleno nebo roztaveno při teplotě 10 000-20 000 °C (teplota na povrchu Slunce). A to byl pouze začátek dokonalého zkázonosného stroje, který změnil celý svět na dalších nejméně několik stovek tsíc let.

Neprodleně po dopadu se zvedly vlny tsunami vysoké i několik stovek metrů, které bičují Ameriky, Evropu i Afriku. Za pouhou jednu hodinu se oblak prachu dostal do třináct tisíc kilometrů vzdáleného Mongolska. Vyvržené magma a horniny dopadají do Brazílie, Colorada nebo Texasu, ve vzdálenosti čtyř tisíc kilometrů dopadají kusy rozžhavených hornin a zapalují lesy i celé budoucí státy. Gigantický kataklizmat srazil na kolena prakticky každého většího tvora, který vážil více než 25 kilogramů, či se mu nepodařilo někam se ukrýt. Pak přijdou ohromné tlakové vlny trhající hořící vegetaci na kusy, po nich vlny přinášející změny teploty z relativně příjemných dvaceti až pětadvaceti stupnů na teploty v rozmezí sto sedmdesáti pěti až dvě stě stupnů. Spálená krajina byla záhy bičována silnými kyselými dešti, které zahubily další přeživší zvířata a zakyselily půdu po celém světě tak, že tam dalších pár tisíc let nemohlo růst nic víc, než pritmivní rostliny typu kapradin nebo odolné krytosemenné rostliny. Na půl roku zůstane Země zahalena v neprostupném oblaku prachu a hornin. Dopad rezonoval v zemském nitru a spustil tak rozsáhlou sopečnou činnost.

Fotosyntéza zmizela, ekosystémy nejsou. Neptačí dinosauři pravděpodobně přežívají v posledních útržkovitých populacích po celém světě, ale jedná se více či méně degenarativní a neživotaschopné skupiny, které vymírají v rámci několika desítek tisíc let. Ta nejúžasnější zvířata, která se kdy na Zemi objevila, bohužel musela přenechat místo malým titěrným tvorům, kteří se skrývali pod jejich nohama. Savcům.

Všechna zvířata se okamžitě začala v mohutných stádech přesouvat na sever. "Lidi musíme jít...musíme okamžitě jít, protože máme necelých deset minut, než to tady všechno shoří na uhel," zavelel jsem rozhodně. "Jdeme...jdeme," doplnil mě Joss. Za námi se z lesa vynořilo stádo triceratopsů s vůdčím samcem, která nás neúprosně dotahovalo. Dusot jejich kopytovitých nohou s tupými drápy byl slyšet po celém okolí stejně, jako hluboké troubení gigantických alamosaurů. Všichni se snažili přesouvat na sever, naráželi do sebe hlavami a rohy, štouchali se do boků díky ostrým jehličovitým trnům. Ohlušující řev gigantického samce triceratopse se šinul celou krajinou, prostupoval stromy i lesem a dával tak najevo své výsostné postavení. Teď už to byla hra o čas, hra o vlastní přežití.

Prodírali jsme se lesní cestou, kudy se však k naší smůle vydali i divocí nespoutaní triceratopsové. Stromy okolo nás i půda se třásla pod jejich dusotem, někteří dokonce odhazovali svými dvoumetrovými hlavami tenčí kmeny stromů jako by to byla jen nějaká obtížná páratka, která jim stála v cestě. Když se jim do cesty připletl menší živočich, jako například nešťastný dvoumetrový Paronychodon, odhodili ho silným nárazem jejich lebek nebo jednoduše ušlapali. V pozadí všech těch zvuků zoufalých a nešťastných triceratopsů bylo slyšet lámání vysokých stromů, které se poddaly dlouhým krkům a silným tělům alamosaurů. Probourávali si vlastní cestu lesním porostem, rozhrnovali stromy jako trávu a jejich kmeny nebo třísky létaly všude kolem. Jedno měli všichni tito tvorové společné, bojovali o své vlastní přežití.

Vyběhli jsme nahoru nad cestu, kdy se hnalo rozzuřené stádo triceratopsů. Museli jsme skákat po nízkých kopcích krytých ve stále bujné nízké vegetaci. Bylo to obtížné, terén se na nich různě klikatil a kroutil, byly na nich také uhnilé pařezy a pahýly stromů, které zněmožňovaly rychlejší běh. Anomálie i okraj lesa už byl již nadohled, už jen několik desítek metrů. Alamosaurům za námi se tyto vyvýšeniny jevily jen jako pozemní nerovnosti, které jednoduše překonávali pomocí tlap, které byly větší než pneumatiky klasicky velkých aut. Jenže jsme narazili na mnohem větší mezeru mezi jednotlivými nespojenými nánosy hlíny a zeminy, a raději jsme seskočili na cestu a následovali stádo triceratopsů daleko před námi. Ti už probíhali bažinou, kde vyrušili do té doby klidné krokodýly, kteří se vyhřívali na březích. Rozvířili spoustu vody a bláta, prorazili si cestu rákosím a vyhazovali do vzduchu zhnilé stromové kmeny. Už tam nebyli žádní velcí ptakoještěři nebo primitivní praptáci, všichni se ve snaze zachránit přesouvali na sever.

Zastavili jsme se těsně před anomálii, Peter na poslední chvíli skočil podél staré borovice na druhou stranu, aby mohl rozevřít anomálii. Podklouzla pod ním vlhká půda, jen o píď minul přístroj pro zavírání anomálií a musel se k němu zpětně plazit. Stále jsme se ohlíželi do lesa, kterým probíhali poslední zástupci dvacetihlavého stáda alamosaurů. Bylo slyšet těžké dunění, padaly větvičky i jehličí, když běželi ti poslední kolem nás lesem. "Lidi, sakra...ono se to zaseklo," řval zděšeně Peter. "Jak jako zaseklo...sakra, jak se to mohlo seknout," křičela na oplátku Tess. "Prostě to nejde, teď s tím nemůžu nic dělat," snažil se zoufale přístroj zprovoznit. Bušil do něj, ale stále nemohl anomálii rozevřít. Zemi pod námi zachvátily otřesy a v dály už byly vidět letící kmeny koniferů, které hnala tlaková vlna. A jakoby toho nebylo málo, zezadu se k nám přikradl jiný Tyranosaurus.

Otočili jsme se a spatřili dalšího gigantického T-rexe, který se blížil neúprosnou rychlostí k nám s nastavenou otevřenou tlamou. "Tohle je konec, tohle už je naprostej konce," řekl poraženě Joss. "Musíme ho ovládnout, no tak...je to poslední šance," pobídla mě Harleen. Dívajíc na kataklizmatickou vlnu a běžící třináctimetrové monstrum jsem se zmohl pouze na jednoduchou odpověď. "Já...já nemůžu," řekl jsem. "Jak jako nemůžeš, teď prostě musíš," zakřičela na mě rozhodně. "Prostě nemůžu," opakoval jsem. Pak jsem na tváři ucítil štiplavou bolest, než jsem se nadál, tak jsem zjistil, že mi Harleen vrazila facku. Konečně jsem se ze zvláštního pocitu oklepal, nastavil jsem ruku vpřed a snažil se soustředit. T-rex byl však již příliš blízko.

Rozevřené čelisti přetékající slinami se již příliš přiblížili, ikdyby jsme mu dokázali dostat do mysli, nedokázali bychom zastavit jeho sedmitunové tělo v tak krátké vzdálenosti. Mohli jsme očekávat pouze to nejhorší. Zavládl ve mě zvláštní pocit, přemohl jsem se a přistoupil před Harleen. Poslední, co bych si na konci křídové periody při útoku tyranosaura s tlakovou vlnou za zády přál, bylo přijít o nejbližšího člověka v mém okolí. Už jsem cítil, jak mi drtivý zkus tyranosaura likviduje vnitřní orgány a drtí kosti. Jenže z pravé strany se náhle vyřítil ohromný samec tyranosaura s jizvou na levém oku, ten samý, kterého jsme prve ztratili v lese. Silně se mu zakousl do šíje, na zuby a bílou kůži kolem čelistí vytryskla krev, která cákala z krku jeho soka. Hlavou švihl tak silně, že druhého tyranosaura odpáli až na nedalekou borovici, kde se mu několik silných pahýlů větví zabodlo přímo do břicha. Na jehličí a kůru na zemi dopadly kápance jeho krve, řval bolestí a divoce sebou šil, aby se vymanil ze sevření svého soka.

Peter naposledy praštil do displeje přistoje pro zavírání anomálií a ten jako zázrakem začal fungovat. Anomálie se rozevřela a my jsme volnou cestu domů. Sebrali jsme poslední síly a vyrazili vstříc našemu světu, který by paradoxně bez apokalypsy, jež se nám ukazovala před očima, vůbec nevznikl. Bojující tyranosauři si nás už ani nevšímali, zjizvený se tomu druhému zakousl silně zespodu do krku a silně stiskl své čelisti. Krev mu stékala po tvářích, zubech a čelistech a kapala až na třesoucí se zem. Propadli jsme zpátky na rozpálenou asfaltovou silnici, cítili jsme se v bezpečí. Jenže rázem jsme si uvědomili, že se může stát ještě něco horšího. Velikost anomálie byla tak velká, že by krz ni jistě prošla i tlaková vlna tak silná, že by dokázala rezonovat po celé dálnici. "Zavři ji," řval zoufale Joss. Peter se snažil, ale přístroj byl natolik poškozený, že se nespustil. "To snad ne," pronesla Tess. Tlaková vlna byla jistě blízko, nedala se zastavit. Anomálie ale náhle začala strašlivou rychlostí rotovat, několikrát se rychle otočila kolem své osy a náhle se zavřela. Z ničehož nic se smrštila a dokonale zavřela.

Plni adrenalinanu jsme popadali na rozpálený černý asfalt, který příjemně hřál. bylo konečně po všem, žadné velké vymírání druhů, žadní smrtící predátoři. Jen my, dálnice a nádherná modrá obloha. Zhluboka jsme oddechovali a lapali po dechu. "Tohle chce zapít," řekl jsem rozesmátě. "Zapít, kámo...jo, to fakt chce zapít," rozesmál se Peter. "Ale teď to bude chtít hlavně odvoz, já chci domů," přidala se rozumně Tess. V tu dobu jsme byli nejšťastnější lidé na planetě, ale neuvědomili jsme si především jeden důležitý fakt. Celou dobu jsme byli nahráváni.