Paleoekosystémy v době vládnoucích neptačích dinosaurů byly prakticky totožné s těmi našemi, jen lidé pořád přirovnávají dinosaury k dnešním druhům zvířat a ne přesně naopak. Tak či onak, i dnes by menší dryosaurid Dysalotosaurus ("nepolapitelný ještěr") plnil potravní niky například prasat nebo vysoké zvěře, šlo o živočicha hodujícího na nižší vegetaci a pravděpodobně pohybujícího se ve skupinách. Byl jen o něco málo vyšší než běžný pes, dosahoval výšky přibližně metru až metru deseti centimetrů, ale narozdíl od něj se pohyboval jen po dvou svalnatých zadních končetinách s tříprstými chodidly a čtvrtým zakrnělým prstem. Poměr jeho holenní a stehenní kosti navíc naznačuje, že šlo o poměrně dobrého běžce, který ve svých ekosystémech mohl utéct všem středně velkým až velkým predátorům. Štíhlý atleticky stavěný ocas dosahoval značné délky, pomáhal při manévrování a zatáčení, když tento tvor běžel. Bohužel pro něj, útěk byl nejspíš jeho jedinou obranou proti dravcům, jelikož velikostí příliš nevynikal a agresivitou už vůbec ne. Podle vědců se pohyboval v menších stádech nebo skupinách, kde žili jedinci různého věku a pohlaví. Díky mnohým objeveným kostem známe také jednotlivé růstové stupně tohoto živočicha, například mláďata se vyznačovala nadměrně znatelnými lebečními kostmi a také velmi velkýma očima v poměru k hlavě. Jeho tělesná velikost a váha se v průběhu let odhadovala mezi 0,7-5 m do délky a zhruba 70 kg váhy, dnes se často uvádí údaje 2-4 m délky a víme také, že největší jedinci (jako ten, jemuž patřila distální část stehenní kosti MB.R.2144) mohli vážit i okolo 115-120 kilogramů. Přesto šlo o jednoho z těch menších dinosaurů, které známe ze souvrství Tendaguru v Tanzanii, takže pro zdejší predátory byl spíš malým přilepšením, pokud ho stačili dohnat. Mohl ho zde ohrozit například africký druh rodu Ceratosaurus nebo zvláštní velký teropod, který je někdy řazen do rodu Allosaurus. Dominantním predátorem zde ale byl nejspíš velký karcharodontosaur Veterupristisaurus, který se svými třemi tunami mohl dohnat nepozorné jedince ze stáda nebo starší pomalé exempláře.

V minulosti byl Dysalotosaurus často zaměňován a také považován za příslušníka rodu malého ornitopoda ze Spojených států, je znám jako Dryosaurus. Vědci ho považovali za druh dryosaura a světlo do této problematiky vnesly až studie z roku 2010, kdy dva nezávislé vědecké týmy zkoumaly lebky mladých jedinců dysalotosaurů a našly anatomické rozdíly mezi oběma rody. Dysalotosaurus byl tehdy uznán jako nesporně samostatný rod malého býložravce.

Popis dysalotosaura je dodnes trochu problematickou záležitostí, původní holotyp nalezený mezi byl dovezen z tehdejší Německé východní Afriky a popsán roku 1919 německým anatomem Hansem Virchowem. Dle některých zdrojů byl však popsán až o rok později německým geologem a paleontologem Josefem Pompeckjem, první popis prý nebyl dost konkrétní. Každopádně alespoň na druhovém jméně se shodli, je poctou generálovi Paulovi von Lettow-Vorbeckovi, který vedl oddíly německé armády právě v této části Afriky.

Dvounohý pták a čtyřnohý plaz

Roku 1993 byly všechny dosud objevené exempláře dysalotosaura podrobeny výzkumu, který nakonec vzešel v rozsáhlou studii o tomto zvířeti. Autoři si také povšimli zvláštního znaku, který se vyskytoval pouze u některých jedinců a sice, že někteří měli stehenní kost dlouho 15 cm a u některých byla dlouhá 18 cm, jedinci, kterým patřily, se také od sebe lišili. Výzkum přišel se zajímavým výsledkem, jednalo se také o "příznak" růstového stádia těchto zvířat. Jedinci s kratší stehenní kostí byli mladšího věku, zatímco starší zvířata ji měla delší, ale přechod mezi těmito stádii byl poměrně rychlý a náhlý. Paleontologové proto porovnali tuto adaptaci s dalšími ornitopody (konkrétně s druhy Orodromeus makelai a Maiasaura peeblesorum) a ukázalo se, že tato zvířata pravděpodobně do určitého věku byla čtyřnohá a teprve potom přešla na dvouhoný způsob života. Ačkoliv se to zdá zvláštní, je proto velmi jednoduché a logické vysvětlení. Jak jsem již řekl, mláďata měla velké oči a také lebky, logicky se proto těžiště muselo přesunout více dopředu a tuto nevýhodu muselo zvíře nějak kompenzovat. Tak to alespoň tvrdili vědci, kteří tuto teorii předložili.

Rekontruovaná kostra rodu Dysalotosaurus v berlínském Museum für Naturkunde spolu s dalšími exponáty ze souvrství Tendaguru. Dělá vlastně malého "předskokana" slavnějším kostrám obrovského rodu Giraffatitan, ladného rodu Elaphrosaurus nebo oplátovaného rodu Kentrosaurus.

Jenže roku 2011 paleontolog Tom Hübner ukázal, že pravda mohla být docela jiná. Ony totiž kosti právě mláďat dysalotosaura vykazují dokonce ještě lepší adaptace pro běh po dvou než dospělci, byly totiž štíhlejší a lehčí než dospělí jedinci, navíc jejich zadní končetiny vykazují dost dobré adaptace pro unesení celého těla na dvou. S tím by se opět změnilo těžiště, podle Hübnera byl celoživotně bipedním živočichem. Podporuje to i studie amerického paleontologa Kennetha Carpentera z roku 1994, hledal podobné adaptace na kostech jeho blízkého příbuzného dryosaura a nic podobného nenašel.

Hübnerův výzkum také ukázal, že toto zvíře rostlo někde na pomezí mezi ptáky a plazy, dospělosti dosahoval přibližně ve věku šesti let a osmi měsíců, kdyby rostl úplně stejně jako ptáci, tak by dospělosti dosahoval dokonce v šesti měsících. Vzdáleně se tak podobá i dnešním kopytníkům. A navíc ještě objevil zvláštní styl růstu dysalotosaurů, jelikož toto zvíře rostlo v poměrně nepravidelných intervalech. Podle paleontologů to závisí onemocněních, stresu a dalších faktorech, které ovlivňovaly růst.

Bolavá noha starého dysalotosaura

Dysalotosaurus se pravděpodobně řídil především zrakem a čichem, sluch totiž nebyl u tohoto dinosaura na té nejlepší úrovni. Počítačová tomografie odhalila, že všechny tři vestibulární kanálky byly přibližně stejně velké a tedy, že sluch tohoto zvířete nepatřil k hlavním smyslům. Slyšel především zvuky na nižší frekvenci (mezi 350-3580 Hz), navíc krátký šnek a nedostatek otvorů v lebce ukazuje, že měl problém rozlišovat nízké a vysoké zvuky.

A co se týče nemocí dysalotosaura, donedávna držel na svém kontě rekord. V roce 2011 totiž vědci Florian Witzmann a Oliver Hampe z Museum für Naturkunde objevili na stehenní kosti virovou infekci, která se velmi podobá Pagetově nemoci. Způsobila deformaci stehna a pravděpodobně také zavinila smrt zvířete, jelikož kromě běhu se těžko ubránil vůči velkým dravcům a také mu překážela při požírání potravy. Donedávna se jednalo o nejstarší známý důkaz virové infekce v geologické historii, nicméně tento rok (2018) ho překonal 245 milionů let starý nothosaur z Polska, u něhož byly zjištěny stopy tuberkulózy.

Naleziště: Tanzanie                                          Biotop: Sušší lesy a podrost

Druh: D. lettowvorbecki                                    Váha: 70-120 kg

Strava: Nižší podrost, kapradiny                         Význam: "Nepolapitelný ještěr" díky předpokládané rychlosti

Doba: stupeň Kimmeridgian, před 152-151 mil. l. Sok: Středně velcí až velcí teropodi, krokodýli

Délka: zhruba 2-4 m (vyjímečně i 5 m)               Zařazení: Dinosauria, Ornithischia, Genasauria,

Popsán: Virchow, 1919                                     Dryomorpha, Dryosauridae

Výška: 1,15 m                                                 Synonyma: Dryosaurus lettowvorbecki