Evoluce v novém

Naše nová základna už byla, co se týče technické stránky, téměř hotova. V provozu byla voda i plyn, zároveň jsme uvedli do plného chodu i světla a veškeré vybavení. Všechny místnosti byly v plném provozu, došel zbytek objednaných přístrojů a také zbraně a munice. Měli jsme připraveny různé typy útočných pušek, brokovnic, kulovnic a také ručních granátů a dalších. V podzemním tunelu, kde jsme také měli velice nepříjemnou zkušenost s obřími škorpiony, se pustil Joss do zkoušení nových zbraní. "Umíš s tím zacházet," poznamenal ironicky. "Sleduj mistra," odvětila naštvaně Tess. On sám byl přesvědčený, že lepšího výsledku, tedy osmi z devíti sestřelených plechovek, nemůže dosáhnout. Tess se ale nenechala zastrašit, nejklidněji jak mohla popadla zbraň a jako automat sestřelovala jednu plechovku za druhou. Naprosto klidně sestřelila naprosto všechny. "Stačí ti to," neodpustila si rýpnout. Joss jen němě hleděl vpřed, když mu podávala zbraň.

Mezi námi ostatními to nahoře šlo v pravdě klidnějším duchu. Hlavní místnost provonila čerstvě připravená káva. Její hladivá vůně se pomalu podmanivě linula od jednoho konce místnosti k druhému. Potrpím si na dobrou kávu, tuto jsem si nemohl vynachválit. Harleen se posadila na pohovku a snažila se v klidu pročíst pár stránek mé knihy o dinosaurech. Celou věc brala velmi vážně, nechtěla v žádném případě nic podcenit. Později mi přišlo, že toho někdy o těch zvířatech ví více, než já sám. Toho dosáhnout nebylo lehké.

A Peter jen stále něco připravoval na jeho notebooku, nevnímal okolní svět. Pak se ale zničehož nic zvedl, vystřelil ze židle jako šíp a upoutal naši pozornost. Popadl do ruky ovladač a po stiskunutí jednoho malého tlačítka se před námi ve středu místnosti objevila 3D mapa celé širší oblastí. Reliéf se formoval v podobě tisíce paprsků modrého světla, které ještě více rozzářilo místnost. Byli jsme tím všichni uchvácení, ale přesto jsem se musel zeptat. "A k čemu nám to bude kámo." Peter se zarazil a pomalu otočil. "Já...teď...teď vlastně nevím, ale určitě se to bude ještě hodit," vykoktal nesměle ze sebe. Byla ta vůbec nejklidnější část našeho působení. Jen jedinná věc nám chyběla, žádná další anomálie se ještě neobjevila.

Peter se pokusil ještě o jednu věc. Na chvíli si ještě zasedl k počítači a zkusil do 3D modelu zadat rozpoznávání jiných fyzikálních dějů. Na modelu se tentokrát objevilo červené pulzující světlo. Otočil se na židli a jen radostně přihlížel. "Co to označuje," zeptala se nesměle Harleen. "Nezvyklé nebo neznámé fyzikální děje," odopověděl s plamínky v očích. "To označuje jenom anomálie nebo i...," nestačil jsem dopovědět větu. "Na devadesát procent, mělo by to fungovat a za prověření to stojí," pronesl nadčeně. Podle všeho se anomálie objevila v okolí starého lomu v lese. "V tomhle ohledu máš pravdu, za pokus to stojí," oddechla si Harleen. Svolali jsme tým a vyrazili na místo.

Na čtyřkolkách jsme se hnali lesní cestou vedoucí podél nepříliš využívané trati. Čekali jsme, kdy se po naší pravé straně objeví široká jáma se sypkým pískem po jejích stranách. Zastavili jsme. "Kde přesně máme hledat," musel se zeptat Joss. "Zpřesňuje to na sto metrů, zatím to víc nejde," odvětil Petr. "Musíme projít tuhle oblast, čím dřív to bude, tím líp," zavelil jsem. Ukazetelem směru pro nás byla trať a také strmá písčitá stěna lomu. V řídkém okrajovém lese byla skvělá viditelnost, navíc kromě nás tu nebylo slyšet nic jiného. Kdyby tu byla anomálie, měli bychom ji nalézt poměrně rychle. Procházel jsem jednou lesní světlinou rozhlížel se. Nikde nebylo nic, paradoxně kvůli slunečnímu svitu, který tvořil světelný lom. Napadlo mě, možná se anomálie nachází přímo nademnou a celou dobu vlastně hledáme špatně.

Stál jsem pod silným stromem a jedna z jeho větví se skláněla i nad mou hlavou. Otočil jsem se a zdvihl hlavu. Chvilku mi trvalo, než jsem spatřil podivnou bytost dokonale splývající s kůrou stromu. Hleděl jsem na ni jako přibytý, rozeznávaje některé hrubé obrysy, když tu se najednou vzepjala a skočila mi přímo do náruče. Při skoku vydala zvuk podobající tahání řetězu po holé zemi. Její záda byly lemovány podivnými kuželovitými výrůstky, tvor se po mě napřahoval dvěma dlouhýma rukama, které měly po čtyřech prstech. Na dvou středních prstech byly přitom ohromné drápy, v porovnání se zbytkem ruky byly nejnápadnější. Ta bytost se na mě vrhla a chtěla mi roztrhat břicho, zároveň ale svou podivnou hlavou s dvěma dlouhýma ušima bez očí s ohavným nosem byla až příliš blízko na můj vkus. Z jejích čelistí čněly tenké ostré zuby, kapaly z nich sliny, vypadaly dost silně na to, aby mi prokously hrdlo.

Jednou přední končetinou mě doslova uzemnil, druhou se rozmáchl a protrhl mi triko a kůži až do masa. "Ty svině," sykl jsem. Oslabený jsem sáhl po pistoli, kterou jsem měl v kapse a začal jako pominutý pálit přímo do toho stvoření. Kulky jakoby pohlcoval, zavrtávaly se do mu těla a s ním to ani nehlo. Bezradný jsem mu vystřelil do těch dvou ohromných uší, které čněly jako vlajky na stožáru nad jeho hlavou. Po první ráně to zvíře vydalo ohlušující skřek a předními končetinami si začalo přidržovat ránu. Pokračoval jsem a nemilosrdně pálil. Ty skřeky stále neutichaly, zvíře trhalo hlavou a nakonec se obrátilo a běželo k trati. Přes ránu v hrudi jsem utíkal za ním co nejrychleji to šlo. Bytost se vrhla na stromy, uměla výborně šplhat, přeskákala ze stromu na strom až na okraj lesa a zmizela za ohybem v lomu.

Na trati, daleko za tím zvířetem, jsem zakopl a zkácel do kapradin opodál. Zanedlouho jsem uslyšel kroky v rychlém tempu, něco se ke mě rychle přibližovalo. Sáhl jsem znovu po pistoli a napřáhl se. "Hej kovboji, v pohodě, hlavně v klidu," zakřičela na mě Harleen. Pomalu jsem sklonil mou zbraň. "Promiň, myslel jsem, že jsi ta potvora," vysoukal jsem ze sebe. "Jaká," podivila se. Pak si všimla té rány od drápů na mém břiše. "Vždyť ty krvácíš, co se ti sakra stalo," znechutilo ji to. "Nikdy jsem nic takovýho neviděl, tohle nebylo normální zvíře...A ohledně toho, je to jenom škrábnutí," oponoval jsem ji s úsměvem. "Musím ti to ošetřit, alespoň ti to vydezinfikuju," šel ji adrenalin tělem.

Ostatní přiběhli zanedlouho. "Tebe prostě nejde nechat chvíli samotnýho, jinak se tě pokusí něco zabít," zavtipkoval Peter. Jen jsem se na něj lišácky usmál, tyhle vtipy k němu za tu dobu prostě přirostly. "Co tě tak potrhalo," neostýchala se zeptat Tess. "Já.., nic takovýho jsem ještě neviděl, tohle zvíře prostě neznám," odpovídal jsem rozpačitě. Seskočil jsem ze čtyřkolky a popadl útočnou pušku. "Ať to bylo cokoliv, běželo to do lomu. Tam musí být anomálie," dodal jsem rozhodně. Vydali jsme se klesat po strmé písečné stěně žlutohnědého písku, který se přesypával dolů pod nás. Zdálky byly vidět navršené kopce písku a zeminy, nejspíš tu stály už velmi dlouho, zarůstaly trávou a jinou vegetací.

Na ploše bývalého lomu jsme se rozhlíželi, ale po anomálii nebyly ani stopy. Joss však narazil na zvláštní stopy, které vedly mezi navršenými hromadami písku. Vedly širokou cestou, která nás zavedla na menší staveniště. Všude tam ležely poházené sudy, rozkládací stoly a židle a všechny předměty byly potřísněny krví. "Co se tu asi stalo," nadhodil Joss. "To můžeme snadno zjistit, stačí vědět, kam vede tahle," odvětil jsem. Za ramenem jednoho bagru se mihotalo nám známé světlo. Opět stejně tiché a stejně němé jako vždy. Než jsme se ale vrhli vstříc neznámu, tak Tess něco zvláštního upoutalo. "Slyšíte taky to vlnění," podivila se. "Nezdá se ti něco, to bude z toho horka," odpověděl ji Peter. Přesto ji to přišlo zvláštní.

Prošli jsme vstříc času do velmi zvláštní éry. Nebe nad námi se barvilo do zelenočerna, místy daleko před námi prosvítaly sluneční paprsky. Byla to ohromná hustá kaše kryjící celou oblohu. Jenže jsme stáli uprostřed povědomé ulice, kolem se rýsovaly zbytky domů, popadané střechy a rozbourané zdi. Všude se válely cihly, okenní tabulky, celé zdi. Na zničené ulici ležela poházená auta bez skel, zanesená a plná špíny, zarostlá. Hotová apokalypsa. Nevěděli jsme, neměli jsme ani ponětí, co je tohle za dobu. Vše ale vypadalo tak povědomě, že nám z toho běhal mráz po zádech. "Sakra, co je tohle za éru, kde to jsme," kroutil hlavou Joss. "Koukněte se na ty domy, na ty auta. Něco tady nehraje," pokračovala Harleen. "Zapadá to všechno. To zvíře...to zvíře, co jsem viděl, to nevypadalo jako jakýkoli zvíře z minulosti," rozpovídal jsem se. "Tím chceš snad říct, že...," nestačila dopovědět větu Tess. "Jsme v naší budoucnosti," dodal jsem s těžkostí.

"Takovouhle budoucnost jsem si teda nepředstavoval. Myslel jsem, že bude plná kyborgů, supermoderních technologií nebo...nebo létajících aut," rozmýšlel se Peter. "Možná je tohle jenom nějaká vyloučená zóna, co ty víš, co se stalo se světem," oponovala mu Tess. Šli jsme dál povědomou ulicí, míjeli jeden zbytek civilizace za druhým. Rozhlíželi jsme se všude okolo, všude byly polorozpadlé kusy domů a ulic. Kus před námi se živilo nějaké zvíře. Trhalo z čehosi kusy masa a svaloviny. Vypadalo jako pes, ale když si nás všimlo, tak otočilo hlavu. Ve světle byly vidět dva velké přední zuby připomínající krysu nebo potkana, vycenilo je, popadlo zbytek své kořisti a uteklo někam do ruin. Mlčky jsme pomalým krokem došli až na obrovskou plochu připomínající náměstí. Na ulici před námi ležely dvě kostelní věže, silně zdeformované a zabořené do povrchu. Vše zelo prázdnotou a destrukcí.

Na bývalém náměstí ležely kopy cihel a střešních tašek. Rozhlédl jsem se po okolí a spatřil, že v jedné z nich je zabořena věc připomínající velkou lidskou hlavu. Jenže se leskla, byla nejspíš z kovu. Začal foukat silný vítr. Po ulicích začaly létat kusy papíru, obložení a jiných lehkých materiálů. Peter se snažil něco vydolovat z hromady cihel, když tu mu do očí vletěl kus papíru. Zavrávoral, otočil se po větru, ale papír stačil zachytit. Chvíli si jej ze všech stran prohlížel. Byl to nějaký leták, vypadal jako plakát hledaných z dob divokého západu. "Lidi, tohle byste měli vidět," řekl rozpačitě. Přiběhli jsme k němu a jen nevěřícně zírali na ten plakát. "Hledaná osoba Tess...bla...bla...bla, hledaná pro rozpoutání celosvětového konfliktu, spolupracování se zakázanými organizacemi...bla...bla, vydáno Mezinárodním ústavem pro bezpečnost pro rok 2025," procenil mezi zuby s těžkostí. Jen jsme s otevřenými pusami hleděli na něco, podle čeho ještě nedávno kdosi hledal jednoho z nás. Bylo načase si položit otázku, co se zde skutečně stalo.

Chvíli jsme tam stáli jako přibytí, naprosto zticha. "Tohle je už extrémně divný, jsme v budoucnosti, kde je všechno v troskách a ruinách a najdeme plakát, kde je na jednoho z nás vypsán zatykač. Co se tu k sakru stalo," rozohnil se Joss. "Na to kdybych mohl odpovědět, děje se tu něco moc zvláštního," nadhodil jsem. Všech pět se nás ale najednou zkácelo k zemi. Byl to ohlušující skřek, který nás srazil na kolena, rezonoval jako v trychtýři celým městem. Nad námi v ruinách budov a jejich polorozpadlých střech se něco pohnulo. Když jsme se vzpamatovali, zjistili jsme, že nad námi jsou desítky zvířat, které byly totožné s tím, které mě napadlo. "Miřte jim do uší," stačil jsem zakřičet.

Sotva, co jsem to dořekl, několik jich seskočilo k nám a rychlostí blesku se přibližovali k nám. Tess vzala jeden granát, odjistila ho a ten letěl vstříc celé družině těch záhadných stvoření. Jenže jedno z nich vyskočilo a sežralo granát ještě za letu. Tak silné byly instinkty těch zvířat. Jenže granát byl již odjištěný a v hrtanu toho zvířete explodoval. Celá přední polovina těla se roztrhala na stovky kousků, na červenou změť krve a masa, která se rozletěla do širokého okolí. Na zadních končetinách jen klopýtala bezhlavá část s kusem ohnuté páteře a žeber. Ostatní tvorové zastavili. Když si ale uvědomili, že jejich druh je po smrti, vyrazili se strašným pískotem přímo proti nám. Byli jednoznačně inteligentní a dokonce vypadali, že mají rozvinutou kulturu. Nedokázal jsem pochopit, co je to za zvířata.

Běželi po dlouhých svalnatých nohou a stále měli otevřené své děsivě vyhlížející čelisti. Začali jsme jim střílet přímo do těch ohromných ušních boltců. Byla to jedinná šance, jak odvrátit jejich útok. Podle toho, jak se ošívali a bolestně křepčeli, tak jsme pochopili, že tohle můžeme jedinně takto zneškodnit. Naše palba neustávala, krev se jim řinula z ran. Pomalu ustupovali a ve chvíli, kdy to nečekali, jsme jim pod nohy hodili granát. Někteří stačili uskočit, jiní však zůstali rozpůleni vedví a zemřeli okamžitě nebo vykrváceli. Zraněná zvířata utíkala zpět do jejich brlohů kdesi v ruinách města. Po takto prapodivném zážitku jsme zůstali chvíli hledět na ruiny něčeho, čemu jsme ještě nedávno říkali město. Všechno jsme si to museli přebrat. Něco takového, jako byla tahle zvířata, jsme ještě neviděli, rozhodl jsem se proto jednu přepůlenou mrtvolu vzít s sebou do základny.

Když jsme prolezli zpátky do přítomnosti, zjistili jsme, že se obloha zatáhla. Vítr rozfoukal po celém staveništi ohromné množství prachu. Po chvíli ale ustal, jakoby snad ani nikdy nebyl. Přesto nebyla atmosféra zrovna nejlepší, jevila se nám znovu jako v té strašlivé budoucnosti. Mrtvolu jsem nechal na místě, protože už takhle jsme ji museli vláčet já a Joss, a chtěl jsem se pro ni vrátit se čtyřkolkou. Objevil jsem se tam skutečně až s mým čtyřkolovým pomocníkem, na chvíli jsem vypl motor a v tu chvíli mě něco upoutalo. Byl to skutečně zvuk připomínající vlnění, dále od anomálie se však neozýval. Hledal jsem, co by ten zvuk mohlo způsobovat a našel malé tranzistorové rádio. Bylo stejně zkrvavené jako ostatní věci na staveništi. Chvíli jsem se s ním přibližoval a oddaloval od anomálie a přišel jsem na to, že anomálie reaguje na rádiové vlny.

Dál už ale nešlo čekat, naložil jsem mrtvolu, zajistil ji a vyrazil zpátky na základnu. Až tam jsme mohli společnými silami provést pitvu onoho záhadného predátora z budoucnosti. Veškeré míry v horní polovině těla byly na savce abnormální. Tvor měl navzdory nesmírně dlouhým a štíhlým předním končetinách až strašlivou sílu v nich. Drápy na silným prstech byly schopné rozpárat kterékoli větší zvíře. Nejpodivnější na něm však byla ohavná hlava se strašlivým zjevem. Nos měl tři dírky a byl stejně utvářený jako u netopýrů. V tlamě byly sady ostrých zubů, jež mnohdy volně čněly do prostoru a při kousnutí způsobovaly devastující poranění. Nejpodivnější znak z anatomického hlediska se však odkryl pod odříznutí jednoho ze dvou velkých uší, které čněly nad lebkou. Ucho bylo totiž spojeno nesmérně dlouhými nervy nejen s mozkem, ale i s očima. Ty byly malé, zakrnělé.

Po dvouhodinové pitvě jsme se museli v hlavní místnosti poradit. "Tohle jsem ještě v životě neviděl, nic takovýho není z fosilních vrstev známo," začal jsem rozhodně. "Ale přecejenom, to byla budoucnost, tam můžeš očekávat leccos," oponoval střízlivě Peter. "Ne, ty mi nerozumíš. Když se podíváš, tak se evoluce v určitých rysech opakuje, ale tohle není něco, co by bylo produktem evoluce," řekl jsem mu. "Tím chceš naznačit, že tohle udělal člověk," vzrušila se Tess. "Jiná možnost není. Tohle zvíře nebo bytost museli geneticky modifikovat lidé, ale otázka je proč," zarazil jsem je. "Podobnou si musíme položit i pro to, co se tam asi stalo. A hlavně proč jdou po Tess," rozohnila se Harleen. "A co když to má něco společnýho právě s náma, co když za to může naše aktivita ohledně anomálií," nadhodil Joss. "Tak nebo tak, teď nemůžeme přestat. Teď jsme jedinní, kdo o nich ví a ta zvířata nejsou to jedinný, co nás může potkat. Teď už z toho nemůžeme vystoupit," dodal jsem rázně.

Chvilku bylo ticho, seděli jsme na místě jako přibytí, díky zvláštnímu zážitku, který jsme prožili. O nějakou dobu později jsme si každý šli mlčky po svém, ale ještě předtím jsem stačil ostatním říct o objevu, který nevědomky učinila Tess. A sice, že anomálie jsou k nalezení pomocí radiových vln. Pro nás to byl ohromný skok kupředu, paradoxně to byl ale stále jen začátek.