Hadi z nebe

Hodně jsem tu noc přemýšlel, skoro jsem nespal. A to nebylo jen proto, že jsem někoho před sedmdesáti lety zastřelil. Seděl jsem na posteli a prohlížel si svoje ruce, jizvy na prsou a mnul jsem si obličej. Stalo se toho tolik, že jsem ani nevěděl, kde začít.

Nejhorší na tom všem bylo, že mně ani tak neštvalo, že jsem někoho zastřelil. Spíš mně štvalo to, jak jsem se včera večer zachoval. A to jsem si byl tak jistý, že to byla správná chvíle.

Na druhý den jsme se opět sešli na základně. Panovala tam relativně příjemně naladěná atmosféra, klimatizace konečně začala fungovat a přestalo tam být takové vedro jako předtím. Ledový vzduch proudil přes mřížky a všichni jsme si to patřičně vychutnávali.

Peter se skláněl u počítače a nad něčím usilovně přemýšlel, nejspíš dolazoval mušky na krátkovlnném příjmači, co do našich mobilů nainstaloval. Zpozdil jsem se, do základny jsem se bloumal dost dlouho.

"Můžeš mi řít, kde jsi byl?" Tess mně překvapila hned ve dveřích. Snažil jsem se nedat nic najevo. "Projít se." Projela mně očima. "Jestlipak mám důvod ti nevěřit. Víš, co se říká," přesvědčivě zakývala hlavou. "Důvěřuj ale prověřuj, já vím," vešel jsem dovnitř základny.

S Harleen jsme se na sebe ani nepodívali, neprohodili jediné slovo a takhle to mělo zůstat. Už jsem pomalu smířil s tím, že jsem udělal chybu a chtěl jsem oklamat sám sebe, že jsem se přes to přenesl. Ona si vískala ve vlasech a pohled si držela při zemi. Myslel jsem si, byl jsem přesvědčený, že si to určitě mezi sebou řekly, co se včera večer stalo, a proto se Tess takhle chovala. Vydechl jsem a nechal si to pro sebe s tím, že se situace dřív nebo pozdějí nějak vyjasní. Doufal jsem v to.

"Lidi," Peter odjel se židlí od stolu," něco od vás potřebuju a je to dost nutný." "A to by mělo být co?" Tess se na něj zadívala. "Chci vyzkoušet tu appku ještě jednou, něco jsem tam vychytal a chci to zkusit v terénu." "A nás tam potřebuješ proč? Kdyby sis vzal naše mobily, tak by to bylo jednodušší," neutrálně se na něj úsmála. "Když to najde anomálii, tak prostě nechci, aby mě něco sežralo. Chci vám zachránit zadek, tak ho vy musíte nejdřív zachránit mě," neztrácel nadhled.

"Takže kam vyrazíme?" zvedl jsem se ze sedačky. "Nejdřív do Obrazárny, potřebuju zkusit, jak to bude reagovat na magnetický pole okolí. To, že se tam ta anomálie objevila v tom parku, tak to bylo štěstí. Teď mi jde o to, že chci, aby to reagovalo správně jenom na anomálie." "Co, šéfe? Můžeme jít?" rýpl jsem si do Josse, který se vynořil ze skladu zbraní. "Mám hlad, proč ne."

...

Nutno podoknout, že v obchodním centru se nacházelo nespočet obchodů, pro neznalého člověka se mohlo jevit jako ohromné bludiště plné poutačů a reklam. Sedli jsme si k ohromné prosklené tabuli na čelní straně a pomalu pozorovali ruch ulice. Cítili jsme se jako předtím, volní, nespoutaní tajemstvím, které jsme den co den střežili jako oko v hlavě. Ostatní, zvláště potom Joss, co se zpátky vžil do té povahy škodolibého kamaráda, nechali mně a Harleen sedět vedle sebe v boxu, kdyby se mezi nás nevetřela Tess, tak by to byla trapná chvíle ticha. Poprvé jsem byl rád, že něco takového udělala. Peter a Joss si všimli napětí, které mezi námi panovalo a tehdy všichni začali vymýšlet nějaké neutrální téma. Přitom jsme s Harleen nebyli naštvaní na toho druhého, jen jsme si neměli, co říct.

"Jo hele...měli bysme ještě vzít v úvahu ty hlášení od toho...sakra, jak se jenom ta hora jmenuje," vzpoměla si Tess. Slovo vzpoměla bylo docela špatné přirovnání.

"Myslíš ten systém jeskyní pod Donnerbergem," Joss se do toho vložil. "Přesně to, slyšela jsem, že se tam ztrácí zvířata a jeden spelo," škytla mírně,"...speleolog se tam snad i zabil." "Ale to je fakt, něco jsem o tom taky slyšel. Na internetu stojí, že to byla nehoda," přitakal Peter. Chtěli nás rozmluvit, nejspíš.

"Proč se mi tomu nechce věřit?" Joss oponoval. "Protože pokaždý, když se v poslední době k něčemu takovýmu připleteme, to souvisí s anomáliema?" Peter položil řečnickou otázku. "Prostě jenom říkám, že by se to mělo prověřit," snažila se to celé dokončit Tess. "Určitě, ale dokud tam neuvidíme anomálii, není to až tak horký, ne?" dodal jistě Joss. "Já teda souhlasím, nerad, ale souhlasím," přitakal jsem.

A pak se znovu ozvalo ticho. Očima si ti tři předávali signály, skoro nenápadné, ale nebylo tak těžké je prohlédnout. Končili to tím, že očima řekli něco ve smyslu toho, že jsme skoro dospělí a měli bysme si to vysvětlit sami. Tess jim to ještě zdůraznila.

Přestože někdy byla nevrlá a drsná, tak moc dobře věděla, že míchat se někomu do života až příliš není k ničemu dobré. Měla z nás za sebou nejvíc vztahů, a proto byla ve výhodě, ale nikdy se to nepokoušela proti někomu využít. Užívala si jenom její přístup k životu a vlastně skoro ke všemu, když ale potřeboval někdo pomoc, tak příliš neváhala. Na holku, která v tu dobu měla necelý metr šedesát, to byl úctyhodný výkon.

"Kdy myslíte, že donesou jídlo?" povzdechla si Tess. "Znáš to, dokud ti prostě nezačne tak kručet v břiše, že to neuslyší až v kuchyni," uštěpačně poznamenal Peter. "Ha ha ha, jako moc nám nepomáháš. Co kdyby jsi tam radši šel a řekl jim to, ha?" odpověděla mu lehce podrážděně. Zatvářil se úsměvně a nedobytně.

"Joss tam půjde," ruku mu přilepil na rameno. "Ty si tam běž, nemáš dělat blbý vtipy," vykrucoval se. "Máš plnit sázky, dlužíš mi to." Zaculil se. "Pořád chceš ty prachy? No tak, kámo." Nahodil vyčítavý výraz. "Vážně, prachy nechci, ale něco za to jo. Pak máš ode mě pokoj." Veřil si.

"Nedělám to kvůli tobě," chtěl si držet svou vůdcovskou pozici. Zvedl se, nohy od židle zařinčely, a odešel se zeptat, jestli už máme jídlo hotové.

"Chtěl jsem vám ještě říct, že teď už na sto procent víme, že se anomálie může otevřít i v minulosti, takže bysme si měli dávat větší pozor." "Já myslel, že by to mohla bejt jenom náhoda, že se tam otevřely dvě současně," ohradil se proti tomu Peter.

"To si nemyslím a jde tu o to, že ty anomálie se rozvírají do míst a časů, který můžeme najít i bez radaru." "Zase začínáš," poznamenala Tess. "Nechápete to? Když se anomálie může otevřít do takhle blízký lidský minulosti, tak se nám otvírá další kapitola. Co třeba taková lochneska nebo yetti? Kdyby to byla pravěká zvířata, co vyšla z anomálií v jiný časový době historie lidstva? Nebylo by to poprvý, co bysme jsme se mohli splíst," snažil jsem se to podat seriózně.

"Nechte si to projít hlavou, ale říkám vám, že to možná něco znamená."

Zatím, co probíhal náš vášnivý rozhovor, Joss pomalu mířil k výdejnímu pultu, když se ale náhle zastavil. Něco mu přišlo zvláštní, jiné, než by čekal. Nad jeho hlavou se nacházela ventilace, jeden výstup, stejná mřížka jako v naší základně. Cosi tam zadunělo. Nepřirozeně zadunělo.

Ohlédl se směrem nad sebe, zůstal jen nehnutě stát na místě. V kapse se mu mezitím rozezněl alarm indikující novou anomálii, prstem ztlumil vyzvánění. Na mřížku vyskočil malý, ale zlomyslně vyhlížející dravý dinosaurus s hnědočervenými pery na jeho malé, zlomyslně zvídavé hlavě. Z horní čelisti mu přečnívaly výrazné zuby ve střední části tlamy. Viděl to, protože čelisti rozevřel a rty už tyto malé čepele nekryly. Strnul.

Střídavě otáčel hlavou a jeho žlutooranžové oči se dívaly přímo na něj. Přišel mu jako nějaký zvláštní pták, zase zavřel tlamu a ukázal černou škrabošku před očima. Ty mu vynikly. Pak znovu mírně pootevřel tlamu, vypadal, že snad někoho volá. Joss tam stál a strnule se na něj koukal.

Ventilací cosi dalšího dunělo a ve shonu nákupního centra to skoro nebylo slyšet. Za tím malým teropodem přiběhlo ještě několik dalších podobných živočichů. Naskákali na mřížku ventilace a šroubky trochu povolily.

"Do háje," poznamenal.

Šroubky sletěly na zem a zacinkaly, mřížka se rozřinčela a jedna z těch bestií, co vypadala jako pořádně načepýřený a naštvaný Microraptor, chtěla skočit i na Josse. Uskočil na stranu, okamžitě se zvednul a začal utíkat zpátky k nám.

"Aspoň jeden den mohl bejt klid," znechuceně odsekl Peter. Vstali jsme od stolu a sledovali tu paniku, co nastala.

Letka malých čtyřkřídlých dinosaurů se pustila mezi lidi, kteří křičeli, utíkali a převraceli přitom stoly. Celý dav se hromadně dal do pohybu k eskalátorům a schodišti, na některé stačilo pár těhle bestií skočit, napočítal jsem jich asi pět nebo sedm, a dva lidi ztrhli na podlahu. Dav je ale odehnal dřív, než se mohli pustit do oběti. Znovu se rozeběhli, třepotavě mávali křídly a snažili se vzletět a útočit.

Jedna z těch bestií se pustila i za Jossem. Slyšel její strašlivý křik, podobající se ptačímu volání, stále blíž a blíž svým zádům, ale doufal, že se mu vzdaluje. Už už se blížil k boxu. Zvládnu to, už jsem skoro tam, problesklo mu hlavou.

Ucítil strašnou křeč ve svalech, štípnutí a vytřeštil oči.

Ten malý zlomyslný tvor ho kousl zezadu do krku, vzápětí ho ale pustil a sletěl si na jeden ze stolů. Joss najednou ztratil kontrolu nad nohama, byl doslova paralyzovaný a upadl přímo na podlahu. Po ní se jeho bezvládné tělo doklouzalo až k nám. Skočil jsem po něm a přitáhl ho k nám do našeho malého úkrytu.

Vůbec se nehýbal, měl jen pootevřené oči s výrazem plným strachu a bolesti. Ztěžka a sýpavě oddechoval.

"No tak...Jossi...řekni něco," Tess mu dala ruku na krk, jestli má ještě tep. Byl velmi slabý. "Sakra! Prober se, no tak kámo!" Peter s ním zatřásl. On ale jen vydechl a nasál další vzduch do plic.

"Má rozšířený zorničky, sakra to zvíře mělo jed," Harleen ho obrátila na záda a prohlédla ho. "Jed? bože, vždyť to byl dinosaurus, ne had!" Tess se do toho s vervou vložila. "Musíme ho dostat ven, jinak ho to zabije a to dost rychle" "Sakra, dinosauři nemají přece jed!" křikl Peter.

Ta malá bestie, co si sedla na stůl opodál se rozlétla a naštvaným pištěním dávala najevo svůj vztek a touhu po kořisti. Třepotavě vylétl přímo na nás, na nohou se mu leskly dva zahnuté drápy typické pro takzvané raptory, rozevřel tlamu a popolétl blíž.

Vzal jsem jeden plastový tác, a když se přiblížil, tak jsem ho vší silou praštil tak silně, že mu z tlamy odlétlo pár zubů. Dopadl na zem, vylétlo z něj několik per a několik krvavých kaněk. "Sinornithosaurus millenii, dinosaurus s jedem," dodal jsem.

Tento zástupce slavné dinosauří fauny ze sto dvacet pět až sto dvacet milionů let starého naleziště Liaoning v severovýchodní Číně je další z nám dosud známých prokazatelně opeřených dinosaurů, v pořadím zhruba pátým s objeveným opeřením. Díky fosilizovaným melanozomům, buňkám obsahujícím barvivo, víme, že tento malý zabiják byl červenohnědě zbarven, na jeho těle peří se ale objevily ještě žluté, zcela hnědé, černé a bílé. Byl dlouhý jen okolo devadesáti centimetrů, nicméně někteří jedinci byli dlouzí i metr dvacet a vážili okolo tří klogramů. Výborně šplhal po stromech, kde lovil svou kořist, plachtil a snad mohl i třepotavě popolétávat na zemi a nepostrádal dva velké zahnuté drápy na zadních končetinách.

Přestože se ladná stavba těla mohla zdát neužitečná k lovu větších zvířat, Sinornithosaurus pravděpodobně vlastnil jednu tajnou zbraň. Podle studie čínského paleontologa Enpu Gonga z přelomu roku 2009 a 2010 dokázal zabíjet jedem, který mohl mít podobné účinky jako neurotoxiny a hemotoxiny dnešních druhů hadů, například bojgy zlaté, která umí plachtit roztažením žeber. Nesmírně se svou ekologickou nikou tomuto tvorovi podobá. Paleontologové si povšimli nezvykle velkých zubů ve střední části čelisti s podivným rýhováním. Navíc měl dutiny v lebce přímo nad oněmi zuby, které by tuto teorii potvrdily.

Ačkoliv studie paleontologa Federica Gianechiniho z roku 2010 a některé další práce tento předpoklad vyvrací, plně rozhodnuto dosud v této otázce není.* Ale Joss měl už tehdy jasno, v jakých žilách koluje skutečná odpověď.

"Plán?" nadhodil Peter. "Myslím, že jeden mám," odpověděl jsem. "A?! Tak mluv, sakra!" Tess rozrušeně oddechla. "Vy ho vemte na ramena a my dva se budeme snažit odehnat ty potvory," dodal jsem.

"Můžeš?" nervle jsem se zeptal. "Stačí říct," odpověděla mi. "Na tři. Raz...dva...tři!" zakřičela Tess.

Vyrazili jsme z krytí jako blesk a pomocí našich schopností jsme s Harleen odehnali většinu dorážejících létajících bestií. Potáceli jsme k eskálátorům, za zády se nám houfovali nebezpeční sinornitosauři, kteří byli připravení na útok. Stáli tam dva členi ochranky, kteří se nás snažili navést přímo k východu.

Jeden mimořádně naštvaný a velký dravec se vrhl přímo na ochranku a nenadálým útokem ho srazil na zem. Silně se mu zakousl hluboko ho hrdla, vpustil mu do žil kolovat jed a on už ani nestačil sáhnou po svém paralyzéru na opasku. Nemohl ani vykřiknout o pomoc, byla to jistá němá smrt.

Vypotáceli jsme se z dveří v přízemí. Před obchodním centrem se ozývaly sirény sanitek a všude okolo nás problikávala jejich modrá světla a lidi se tam seskupovali jako mravenci. Dopotáceli jsme se vším tím chaosem až k jedné z nich a narazili zrovna na schopnou mladou lékařku.

Impulzivně ho naložili na nostíka a nasunuli do sanitky. "Co se mu stalo?" profesionálně neztrácela klid. "Kousnulo ho jedno zvíře, ten jed ho musel paralyzovat," vysoukala ze sebe Tess. Prohlédla si nás očima.

"Jaké zvíře to bylo?" odpověděla rozumně. "Když vám to řekneme, tak nám nebudete věřit," oponovala ji Harleen. "Byl to dinosaurus, bylo to malý létavý stvoření," vyhrkl Peter. Záchranka zahoukala, byl to signál k odjezdu. "Jestli ho chcete zachránit, nedělejte si z toho legraci," odpověděla chladně. "Ale my...," nedořekla rozhořčeně Tess.

"To je jedno, řekněte nám, co s tím máme dělat," zarazil jsem ji. "Musíte získat alespoň vzorek toho jedu, pak je možnost vytvoření séra. Musíte si ale pořádně pospíšit, jinak zemře," dodala. "Vemte si tohle." Hodila po nás plastový sáček s nějakou zředěnou tekutinou v něm.

Zadními dveřmi vlezla do sanitky, napojila Josse na přístroje a dávkovala mu endorfin. Vybíhaly mu žíly po celém těle, musel cítit strašný tlak. Doktorka nám ještě stačila sdělit, že jed máme utrousit do malé krabičky a tu pak donést do nemocnice. Naděje stále žila.

Sanitka odjela a s houkáním zmizela do nemocnice.

"Teď máme v plánu co?" Tess rozmáchla rukama. "Požární schodiště, vlezeme tam, získáme ten jed a vypadneme. To je plán," chladně jsem ji odpověděl. "Ven se dostat dá, ale dovnitř to půjde těžko," oponovala mi. "Musíme si poradit, co chceš dělat?"

Utíkali jsme po ulici a vpadli jsme do požárního schodiště na straně budovy. Zmatek všude kolem by jako krytí před čmuchaly, dost nám to pomohlo. Seshora bylo slyšet ticho, ozývaly se jen naše kroky, protože budova se zdála být opuštěná. Jindy plná lidí se proměnila v naprosto prázdnou zónu bez života. Po útoku sinornitosaurů nebylo ani stopy. Žádný zvuk, žádná ozvěna. Nic.

Ticho prosycovalo celý prostor ohromného centra. Vše tak působilo mnhem klidnějším dojmem, než před několika minutami. Eskalátory se zastavily, nahoru jsme museli po svých. Cesta se proto zdála mnohem delší, navíc bez jasného cíle. Na podlaze tam ležel mrtvý strážný. Na jeho rukou a obličeji byly patrné okusy od malých štíhlých čelistí sinornitosaurů, zaschlá krev mu byla uniformě i podlaze.

"Tohle je horší, než jsem myslel," pronesl s despektem Peter. "Jak to myslíš?" musela se zeptat Tess. "Nemáme co hledat, ty potvory jsou pryč a s nima i potenciální antisérum proti tomu jedu," poznamenal.

"Objeví se tu, vědí, že tu mají kořist. Snadnou kořist," opravil jsem ho. "Nejdřív ale musíme najít anomálii, pak se můžeme rozhodovat, co dál," poukázala správně Harleen. "Jasně, to je jasný."

"Nerada to říkám, ale jestli tuhle oblast chceme pokrejt, tak se budeme muset rozdělit," Tess polkla. "Jdu s tebou!" hned se přihlásil Peter. "Dobře, takže tady," z batohu vytáhla jednu pušku a pistoli," máte vy dva zbraně. Když tu nemáme našeho alfa-samce, tak se budeme muset obejít bez něho. Snad to zvládne," oddechla si neslavně. S Peterem se rozešli na jednu stranu, ale ještě předtím jsem se na ni stačil otočit.

"Počkej to jako...," posunkoval jsem. "Však vy dva si nějak vystačíte," nasadila přesvědčivě škodolibý výraz. Bohužel jsem musel uznat, že měla pravdu.

Odcházeli jsme druhým směrem, od eskalátorů k takovému můstku mezi pravou a levou stranou podlahy v prvním patře nad přízemím. Po pravé straně pak byla ještě jedna prosvětlená chodba k dalšímu požárnímu schodišti. Až u ní jsme se zastavili a do té doby jsme pořád mlčeli.

"Budeme spolu mluvit?" nesměle začala. "Jestli chceš."

"K tomu včerejšku, já..." "Nedělej si s tím hlavu, spletl jsem se a je to pro mě už uzavřený. Co se stalo, stalo se," prerušil jsem ji. "Ale pro mě ne, to, co se včera stalo, jsem nechtěla. Nevím, proč jsem to udělala." Položila mi ruku na rameno, hřála jako krásně rozpálený kámen.

"Říkám ti, nech to být. Stalo se," snažil jsem se to nebrat tak citově. "Ale já bych...nebyla jsem to já. O to mi jde a nechci to takhle ukončit. Rozumíš mi?" Strachovala se, bylo to poznat v jejím krásném obličeji.

Asi to vypadalo necitlivě, protože jsem se v tu chvíli díval jinam, především za zdrojem podivného zvuku před námi. "Vážně to takhle chceš?" "Pššt," jemně jsem řekl.

Zpoza sloupu něco porazilo koš a ten se vysypal na zem jen kus před nás. Zpozorněl jsem, protože v něm něco hledalo dost velké zvíře. Slyšeli jsme klapání drápů toho živočicha po dlaždicové podlaze a také mlaskání.

Otočil jsem se zpátky, byl jsem vykloněný, a viděl její obličej plný otázek. "Co ode mě vlastně chceš?" "Jenom si promluvit." Byla upřímná, její krásné diamantově modré oči se koukaly do těch mých hnědých a zacítil jsem vůni jejích vlasů.

"Je vůbec o čem? Líbali jsme se, ty jsi cukla. Co si asi tak mám myslet?" "Tebe ani nezajímá, proč jsem to udělala?" zamrkala. "Protože jsem se prostě přestřelil, protože jsem myslel, že by mezi náma mohlo něco bejt, ale spletl jsem se."

Málem jsme pokračovali, ale ten živočich, co převrátil koš, se ozval takovým zasténámím podobným koze a papouškovi dohromady. Otočili jsme se tam oba.

Podlouhlá nízká hlava měla čelist lehce prohlou nahoru, kolem velkých očí byla naoranžovělá kůže se žlutými proužky na tvářích, zobák byl šedavě žlutý s keratinovou pochvou, v čelistech ale byly malé zuby pro krájení vegetace. Měl skutečně dost velké oči s kulatou černou zornicí a ty se soustředily na rozmělnění chutného kousku salátu, co držel v zobáku a soukal do hrdla. Tak podivného živočicha jsem do té doby neviděl.

Byl opeřený, hned na týlu a nad očima měl chocholku tmavě šedých per, které postupně přecházely v bílé až špinavě bílé na dlouhém krku. Stál na dvou silných podsaditých nohou, se třemi prsty a masivními drápy. Sudovité tělo bylo pokryté krátkými pery, dokonce i na břiše, měl i docela krátký ocas asi stejně dlouhý jako trup s kyčlemi. Krk a ocas měl oproti velkému trupu a robustnímu břichu docela štíhlý a skoro vychrtlý, měl i dost velké přední končetiny se širokými tlapami a dlouhými prsty, ty končily zahnutými drápy podobnými srpu. Měl je u těla složené jako pták.

"Vypadá dost neškodně," Harleen trochu zvedl náladu. "Jak se můžeš bát něčeho, co má tašku na krku a žere zbytky z koše," poznamenal jsem a sklonil zbraň.

Neptačí dinosaurus, asi dva metry dlouhý, se pral s plastovou taškou při polykální svého sousta. Škrábala ho na krku, který obratně prohýbal, a dost nevrle u toho mručel.

"Sundáme mu to?" neměla z něj nijak velký strach. "Ikdyž vypadá dost neškodně, ty jeho drápy říkají, že s ním asi nebude lehký pořízení," nepřibližoval jsem se příliš blízko. "Bojíš se," vdechlo ji to chuť se usmívat.

Ekosystémy souvrství Yixian skýtaly nejen množství malých opeřených dravců jako byl Sinornithosaurus nebo jeho menší příbuzný Microraptor. Zdejší opeření neptačí dinosauři přispěli v devadesátých letech k pochopení vývoje peří u ptáků a ukázaly naprosto novou tvář neptačích dinosaurů. Právě zdejší nálezy daly úplně nové pohledy na evoluci a ekologii neptačích dinosaurů, díky části z nich dnes pohlížíme na dinosaury tímto novým revolučním pohledem. Každým rokem z tohoto souvrství přibývají nové druhy neptačích dinosaurů, kteří dotvářejí náš pohled na toto místo ve spodní křídě.

Svým způsobem k tomu přispěl i zvláštní terizinosauroid, zástupce skupiny Therizinosauroidea, známý pod jménem Beipiaosaurus. Přes jeho zvláštní vzhled a také býložravý nebo všežravý jídelníček byl teropodem stejně jako jedovatý sinornitosaurus, se kterým byl dokonce vzdáleně příbuzný, ale naprosto odlišné stavby těla. Měl relativně krátké zadní končetiny, robustní a velký trup s dlouhým krkem a přibližně stejně dlouhým ocasem. Na předních končetinách měl velké srpovité drápy, které sloužily nejen k obraně, ale také k přitahování větví stromů a vysokých keřů. Na vývojově pokročilého teropoda měl množství zvláštních znaků, například jeho spodní čelist byla stejně dlouhá jako kost stehenní, malé listové zuby v zobáku a také zvláštně utvářenou pánev. Konec ocasu také vykazuje znaky pygostylu, což jsou srostlé ocasní obratle známé u dnešních ptáků, a čímž také vyčníval.

Důležité ale především to, že jeho popis v roce 1999 zaznamenal menší paleontologickou revoluci, se svou délkou dva metry a dvacet centimetrů, výškou zhruba metr a váhou až osmdesáti kilogramů byl největším známým opeřeným neptačím dinosaurem. Jeho pernatá vlákna byla dokonce na některých místech dlouhá až patnáct centimetrů, na ocase dlouhá zhruba čtyři až sedm centimetrů, a jejich struktura poukazuje na to, že mohly sloužit k vnitrodruhové signalizaci, tepelné izolaci nebo oběma účelům zároveň. Dnes už sice známe fosilie devět metrů dlouhého tyranosauroida rodu Yutyrannus s prokazatelným opeřením, přesto ale Beipiaosaurus patří k nejvíce výstředním druhům opeřených neptačích dinosaurů a dinosaurů vůbec.

"Ne," odsekl jsem. Pokračovala dál. "Takže tam budeš jen tak civět a nepomůžeš mi?" otočila se. Zakroutil jsem očima a šel za ní, aby se ten terizinosauroid mohl zbavit tašky, co se mu kroutila na krku.

Všiml si nás a narovnal krk s hlavou do tvaru "S". Rozevřel tlamu, zaklapal zobákem a naplno rozevřel oči. Zamručel jako velký těžký pták.

"Na tři?" zeptal jsem se. "Klidně."

Beipiaosaurus udělal dva kroky zpátky a flexibilním čtvrtým prstem na chodidle zaklepal do země.

Z našich rukou vytryskly poryvy energie, které ovládly mysl beipiaosaura a on se přestal zmítat. Nechal jsem Harleen, ať jde k němu mu tu tašku sundat, zatímco já jsem ho držel v psychických kleštích. Pomalu se k němu přiblížila a ztrhla mu plastový zbytek z krku. Pak zase odkráčela zpátky ke mně a já ho mohl pustit.

Beipiaosaurus se oklepal, ještě jednou si nás oba prohlédl, zamručel a šel znovu probírat koš.

"Jeden problém bysme měli," konstatovala. "Teď ještě najít to hejno sinornitosaurů. Čas ubíhá," chladně jsem řekl.

"Když najdeme tu anomálii, tak nemusíme to hejno jít hned hledat. Stejná doba, stejný místo. Stačí tam najít dalšího sinornitosaura." Zamyslel jsem se nad tím, co řekla. "To není špatný, potřebujeme plán ventilace."

Peter mi do telefonu poslal nákresy tohohle centra, mimoděk jsem se ho zeptal, jestli už nějak pokročili. Odpověděl mi, že teď prohledávali přízemí, ale zatím nic nenašli a to ani malé pírko. Dle něho a Tess už sinornitosauři prošli zpátky nebo se někam ztáhli se svou kořistí. Čas pořád běžel.

"My jsme teď tady," přiblížil jsem první patro," a k prvnímu útoku došlo tady," přiblížil jsem si okolí restaurace," takže tudy vede jenom jedna ventilační trubka."

"Ale ta končí tady," přiblížila mi jinou část," ještě předtím se dělí na dvě další. A ty jdou, jedna do suterénu a druhá do tohohle obchodu naproti."

Vytáhl jsem telefon a podíval se na radar s pulzující anomálií. Byla po straně suterénu.

"Pokud to zpřesňuje fakt dobře, tak ta anomálie je někde ve sklepě, v suterénu." Znovu jsem se podíval na plán, ze suterénu vedlo ještě několik dalších ventilačních šachet.

...

Tess a Peter procházeli kolem pár obchodů v přízemí, všude ještě byla rozsvícená světla a skoro to vypadalo, jakoby odsud všichni lidi odběhli jen na chvíli. Tess si docela vyčítala to, co Jossovi řekla předtím, než ho ten sinornitosaurus kousl. Dobírala si ho dost často, stejně jako on ji, ale teď si říkala, že to neměla dělat. Aspoň dnes ne.

V trafice, kolem které procházeli, něco zařinčelo. Cosi kovového tam upadlo na zem, ozvalo se ještě krátké zavrčení a tlumený náraz do kartonu.

"Víme, co budeme dělat, když to bude ta potvora?" zeptal se Peter. "Není to jedno, prostě to sejmeme a hotovo?" podrážděně mu odpověděla.

Nepříliš vděčně se na ni ohlédl, ona jen nakřivila nos.

Vešli do trafiky, kde se pod sklěněným pultem leklo cokoli, co si jen zákazník mohl žádat. Kapesní nožíky, cigarety, klíčenky, časopisy, těhotenské testy. Tess impulzivně odklopila přepážku, protože ten zvuk vycházel zezadu. A už to nebylo jen řinčení, ale také mlaskání a lezení po kartonových krabicích.

"Co to děláš?!" sykla na něj a otočila se. Peter tahal zpod jednoho pultíku krabičku cigaret. "Vezmu si jenom jedno," zarazil ji. Složila zbraň a zafuněla.

"Ty ještě kouříš?" změnila výraz na soucitný. "Jenom občas, už moc ne," polkl a zasunul cigaretu do kapsy. "Myslela jsem, že..." "Nech to, nic se neděje," domluvil a na skleněný pultík položil padesátikorunu.

Oklepala se a prudce zatáhla za kliku do skladu, dveře se rozletěli a oni tam vpadli jako vichr.

Zvíře okamžitě nadskočilo a upustilo druhou půlku zabitého živočicha na zem. Rozevřelo tlamu a vycenilo na oba dva děsivě vyhlížející zuby, štěklo a zavrčelo. Velmi velká hlava měla tmavý čumák a dvě oranžově podbarvené oči, po stranách hlavy měl dvě malé uši. Celé to zvíře bylo nějakým prehistorickým savcem, co se hodně podobal jezevci, rosomáku nebo naštvanému tasmánskému čertu, mělo masivní podsadité tělo na krátkých svalnatých nohách s tlapami, které měly ostré drápy. Za sebou měl kratší a skoro pahýlovitý ocas s chomáčovitým dojmem.

Stál na krátkých svalnatých nohách s drápy, měl naplo rozevřenou tlamu a čelisti, vrčel a chránil si své jídlo jako skutečná šelma.

"Tak jo," za hovoru ji slova prolínalo vrčení," tohle není normální jezevec. Nebo tak něco." Živočich se trochu uklidnil, Tess se ale netrefila, protože jezevec to zvíře rozhodně nebylo.

Savci doby neptačích dinosaurů jsou nejčastěji popisováni jako malí a celkem nevýrazní, pro mnoho druhů to platilo, nicméně jako v každém pravidle existují nějaké vyjímky. Vyhynulá skupina eutrikonodontních savců (skupina Eutriconodonta) existovala po dobu rané jury až pozdní křídy, v rané části druhého jmenovaného útvaru ale vytvořili formu, jež se velmi podobala jezevci nebo velkému ďáblovi medvědovitému, protože se jednalo o velmi velkého savce, jež  s chutí požíral vše, co dokázal ulovit. A to včetně dinosauřích mláďat.

Repenomamus už dnes není neznámým pojmem, hlavně proto, že v žaludku jednoho exempláře druhu Repenomamus robustus byla nalezena mrtvola mláděte neptačího dinosaura rodu Psittacosaurus, což byl spodnokřídový příbuzný velkých ceratopsidů jako známého severoamerického triceratopse. Nedostala se tam náhodně při fosilizaci, ale savec ji sežral krátce před svou smrtí. Nepříliš patrné rýhy na kostech nám také říkají, že tenhle tvor svou kořist polykal po velkých kusech a příliš se neostýchal kousáním. Kořist pozřel relativně vcelku a nechal žaludeční šťávy, ať si s ní poradí po svém.

Není ale jasné, jestli mládě sám ulovil nebo sežral nalezenou mršinu, přesto adaptace lovce na kostře poukazují na první scénář. Jen jeho lebka s mnoha ostrými silnými zuby byla u většího druhu R. giganticus dlouhá šestnáct centimetrů, celé zvíře bylo přinejmenším metr dlouhé. Jeho váha mohla být až čtrnáct kilogramů, jednalo se o skutečně dravého tvora a na poměry ostatních savců své doby ještě skutečně obrovského.

Ve svých ekosystémech musel působit skutečně jako tasmánský čert, ačkoliv spolu neměli téměř nic společného, takže normálně jako poměrně klidný živočich lovící menší obratlovce a bezobratlé a v úzkých jako lítý lovec všeho, co se hýbe a tvrdě hájící své teritorium.

Savec podupával a vrčel, cenil špičáky a dával najevo svou dominanci. Možná šlo o samce.

"Máš plán?" "Spíš mě zajímá, odkud se tu vzal," nesklonila nabitou pušku. Peter se chladně zamyslel, vzpomněl si plány ventilace a najednou hledal šachtu v místnosti.

Repenomamus pořád vrčel, o krok ustoupili, tak přestal, ale stále byl dost napjatý. To vše se odehrálo během pár vteřin.

"Šachta!" Peter radostně vykřikl. V křídovém savci to ale vzbudilo vztek, zařval a rychlým výpadem vystartoval proti Tess, které vyšplhal na nohu a zakousl se ji do nad zápěstí.

Vrtícího se a zuřivě kříčího savce prolnul výkřik, když se Tess zakousl do masa a div nepřekousl pár tepen, ta se zašklebila strašnou bolestivou agonií. "Kruci!" vykřikl Peter a vytřeštil na repenomama oči. "Tak ho zastřel, ne?!" zařvala na něj.

Peter hmátl do pouzdra, co měl na opasku, snažil se střelit do zmítajícího se zvířete, které měla Tess na ruce. "Furt se hejbe!" sykl. "Cos čekal?!"

Peter k ní přiběhl a vší silou praštil repenomama pažbou zbraně do hlavy. On zaskučel, pustil se a utíkal zpátky pro část kořisti, kterou tam nechal. Byla to zadní polovina mláděte nějakého dinosaura, popadl ji a se skučením se vrhl do ventilační šachty.

Než se Peter stačil vzpamatovat, tak mu Tess vrazila silnou facku, až ho povalilo na zem. Naštvaně funěla a šklebila se doznívající bolestí z rány, tu si zakrývala pravou rukou. Peter odfukoval úplně stejně, zespodu se na ni díval.

"Promiň, promiň...Měl jsem zareagovat dřív," neslavně se ji omluvil. Odplazil se k výkladním skříním, našel dezinfekci a v lékarničce obvaz.

"Promiň," skoro se lekl, když na něj vystartovala agresivně napřaženou rukou," teď to bude trošku pálit." Do rány ji vylil dezinfekci a rychle ji to obvázal, dokud to šlo. Zaúpěla bolestí, pak se ale dostavila kýžená úleva.

"Je to jenom škrábnutí," sykla, při dalším pocítění dezinfekce v ráně, a popadla pušku, kterou upustila. Prohlédla si vyraženou mřížku ventilace, šachta byla dost prostorná, aby se do ní vešla. Skrčila se a začala lézt.

"Nekoukej tak, pohni," trochu na něj zvýšila hlas. Peter ji následoval, ventilace řinčela, když tam prolézali. Tess moc dobře věděla, kudy se mají dát, jestli chtějí najít anomálii. Stačilo jen sledovat krvácivou stopu po kořisti repenomama, předpokládala, že utekl zpátky do anomálie.

"Naviguj!" pobíhla ho. Peter našel telefon a díval se na nákresy. "A nečum mi na zadek!"

...

"Co když už prošli?" Harleen mi řekla za chůze. "Neprošli," odsekl jsem. "Nemohli, aspoň doufám." Plány nás vedly do centra všech ventilačních šachet, dolů do suterénních místností.

"Kde bereš tu jistotu, že nezůstali tam nahoře? O jejich chování víme dost málo," položila mi další otázku. Zastavilo mně to. "Protože kdyby jo, tak ty se určitě rozhodneš tam zůstat a já nemůžu riskovat ztratit nikoho dalšího. Proto." Byli jsme jen pár kroků od místnosti s řízením klimatizace.

"Musíme si pospíšit, jinak Joss zaklepe bačkorama. Moc dalších možností už nemáme."

Rychlým krokem jsme vrazili do dveří pro údržbu, oslnilo nás jasné světlo vycházející z anomálie. Byla vyšší než já, časoprostorová brána rozevřená do sto dvacet pět milionů let staré minulosti. Její střípky poletovaly a odrážely se v kovu, ze kterého byly ventilační mřížky.

"Chceš tím projít," konstatovala. "Spletl jsem se, už zase," zafuněl jsem a sevřel ruku v pěst. Pak mi zase položila ruku na rameno. "Jestli tě to uklidní, tak ses spletl jenom jednou, jenom jednou." Ohlédli jsme se na sebe a já se ji chystal dát ruku okolo pasu.

Z jedné z vyražených mřížek ale vyběhl nějaký dost velký savec s mršinou dinosaura v tlamě, zavrčel a vší rychlostí vběhl do anomálie. Ve stejné šachtě něco zařinčelo a namířili jsme tam zbraně.

První z té ventilace vypadla Tess a po ní Peter, byla dost podrážděná a na levé ruce měla obvaz.

"Říkal jsem ti, že to je tadytudy," vydrápal se z bublinkové fólie, do které spadl. "Beze mě bys to nenašel," odsekla mu. "Kdybysme zahnuli tam, jak jsi říkala ty, tak...Lidi, co tu děláte?" uvědomil si, že stojíme před ním.

"Hledáme to hejno, stejně jako vy," Harleen mu to vysvětlila. "Fajn a našli jste něco?" "Ani pírko," sklesle jsem poznamenal. "Takže prošli," odpověděl neslavně. "Nejspíš."

"Přemýšlejte, jak se tyhle potvory chovají? Instinkty, lovecká strategie, prostě všechno," rozhořčila se Tess. S Harleen jsme se zamysleli. "Sakra, jsou to dravci, který snad lovili v menších smečkách nebo skupinách. Jejich cílem bylo udolat kořist, zhehybnit a zabít." U toho jsem posunkoval.

"V zásadě kořist dokázali zpracovat, sežrat všechno, co našli," doplnila mně. "Tak proč toho sekuriťáka nechali na podlaze? Vyžrali jenom to, co jim hned přišlo pod ruku," Petera to skoro popudilo. "A proč se nezdržujou tam, kde jsme je čekali?" stejně naštvaným tónem vyhrkla Tess.

"Smečka," uvědomil jsem si. "Smečka?" "Kolik těch sinornitosaurů vlastně bylo?" položil jsem ji otázku. "Asi tři," řekl Peter nejistě. "Nebo pět, možná," přidala se Tess.

"Co když to nebyla celá smečka? Co když šlo jenom o průzkumníky nebo jinou formu daleko početnější skupiny? Existuje možnost, že dromeosauridi lovili ve smečkách, navíc byli dost malí na to, aby ještě nebyli dospělí."

"Ty si myslíš, že to byla skupina nedospělců, co lovila koordinovaně?" Harleen to dostalo do varu. "Ani ne nedospělců, klidně dospělců jako u káněte. Taky tvoří hejna, smečky," chladně jsem poznamenal.

Z ventilační šachty se cosi ozvalo, stejný zvuk jako při útoku u restaurace. Rozléhal se po stěnách šachty a rezonoval v nich, až dorazil k našim uším a posléze i do anomálie. Z ní se ozvalo něco podobného, jen trochu silnějšího.

"Ví o nás," Tess konstatovala.

"Jděte," zavelel jsem. "Ty ses zbláznil. Tohle je šílenství, letí sem celá smečka těch potvor a ty chceš zůstat," okamžitě vyjekla Harleen. "Jo, už jenom stačí získat ten jed a je to. Hotovo, nemáme už čas."

"Nenecháme tě tady," přidal se Peter. Sklonil jsem hlavu a zamyslel se. Nakonec jsem svolil. "Dobře, ale honem, než sem ta smečka dorazí."

Seřadili se jako velmi spořádaná skupinka, já jsem ten trpasličí průvod zakončoval. Prošli dveřmi, které Tess impulzivně rozrazila, ale když nedávali pozor, tak jsem rychle zabouchl a zajistil kovovou tyčí. Nic se nemohlo dostat ven ani dovnitř.

"Sorry lidi, ale jinak to nešlo." "Až se tam dostanu, tak tě vlastnoručně uškrtím!" Harleen dala do prosklené desky dveří dost silnou ránu. "Budu v pohodě," odsekl jsem.

Stál jsem tam před zářící anomálií a čekal, co vyskočí z ventilace.

Z jedné šachty vyletěl naštvaný sinornitosaurus, vřískal a vycenil své jedové tesáky. Nastavil jsem na něj ruku, tu na které byl ten sáček s tekutinou, do které se silně zakousl. Zahuštěný roztok se začal plnit hnědavě žlutou tekutinou, vrtěl se, ale nebylo mu to příliš platné.

Když už mně tak štípaly škrábance, co mi způsoboval, tak jsem ho chytl za krkem. On na chvíli zuby vytáhl a já ho odhodil do minulosti spodní křídy.

Oddechl jsem si.

Mrkl jsem na ostatní za prosklenými dveřmi, oddechli si stejně tak, ale měli dost naštvané obličeje.

Z ventilace vyletěl další sinornitosaurus, ustoupil jsem o přádný krok dozadu a nechal svou psychiku, ať si s ním poradí, a díky tomu se mi vyhnul a vletěl za svým druhem.

Ze šachty ale vyletěl další, co mě kopl nohama a já ho odrazil, potom další, který zase postrčil blíž k anomálii a ten třetí mně do ní odrazil úplně. Nevážili víc než kilogram a čtvrt, ale když na mně dopadli, tak to bylo, jako když na mně dopadl pytel cementu.

Odrazili mně a já jsem vletěl anomálií do dávné minulosti spodněkřídového souvrství Yixian. Zavrávoral jsem po okraji kamenné stěny pokryté zasněženými kapradinami. Podklouzl jsem a během vteřiny se podemnou objevil břeh rozmrzajícího jezera se zasněženými okraji.

Vytřeštil jsem oči, rozhlédl se a přál si být nahoře. Držel jsem se na drolící se zažloutlé skále, jen jsem si přál už být nahoře a zpátky v současnosti. Funěl jsem, kopal nohama a snažil jsem si nepřipustit, že jsem tam, kde jsem. Bylo to ale daleko horší.

Prohlédl jsem si okolí ještě jednou, zašedlá obloha se klanula nad údolními lesy plnými borovic a prehistorických jehličnanů. První listnaté stromy přišly až o miliony let později, skromné osazenstvo kvetoucích rostlin se v tuto dobu krčilo pod kmeny koniferů.

Napravo odě mně kopce s lesnatými porosty sklonily k řece, v tu dobu zamrzlé a na stromech i okolí byl sníh jako v naší zimě. Zdejší prostředí se vlastně velmi podobalo současnému stavu podnebí v naší republice, jen s tím rozdílem, že v zimě zde bylo daleko více sněhu. Dinosauři a ptakoještěři, jakožto teplokrevní tvorové s vysokým stupněm metabolismu, tyto teploty snášeli, kupodivu s nimi i různé druhy ryb, krokodýlů, želv a dalších živočichů.

V dáli, opět po mé pravici, doutnala sopka s ledovou čepičkou. Sopečný prach a popel jsou zodpovědní za skvělé zachování zdejších fosilií, včetně úžasných opeřených neptačích dinosaurů.

Letka sinornitosaurů doletěla na bár hrbolů, které čněly na hladině jezera. Měly tmavozelenou barvu a byly zvláštně konturované. Jeden sinornitosaurus stál se svým druhem na takovém hrbolu, klepl do něj čelistí a ten hrbol se vymrštil a svou krokodýlí tlamou toho tvora pozřel. Druhý jedovatý letec spadl do vody a po něm chňapl další krokodýl. Zmizel s jeho tělem pod hladinou.

Třicet metrů podemnou se ozvalo zafunění a po něm ostrý hrdelní křik. Škrábal jsem se nahoru ještě impulzivněji a rychleji než předtím, ten řev vyšel z děsivé zubaté tlamy modrošedého ptakoještěra se žlutým zobákem a velkými bílými okny na spodku blanitých křídel. Velké bílé skvrny nesly také pyknovlákna na spodku krku a břicha.

Zařval a zavřískal ještě jednou, ohlédl se na mně a já viděl jeho velkou tlamu, ze které čněly monstrózní zuby. Její tvar lehce podobný kýlu naznačoval, že se živil hlavně rybami, ale nedělalo mu problém zaútočit i na větší zvíře. Měl červený malý hřeben za hlavou a okolí očí s podrážděným výrazem, spodek tlamy světle červený a černá místa se mu táhla před očima.

Vedle něj byli další ptakoještěři, stejní a stejně "huňatým" pokryvem z pyknovláken, ohlédli se na mně a začali vřískat. Rozběhli se k jezeru a na břehu poskočili, roztáhli obrovská pětimetrová křídla, zahmitali a vznesli se do vzduchu.

"Horší to být nemůže...Už ne," tiše jsem si postěžoval.

Letka těch potvor se rozlétla za mnou, sápal jsem se ještě silněji a rozhodněji, už jsem jedním okem zahlédl světlo anomálie. Ale kámen pod mou rukou povolil, už jsem se držel jen jednou rukou a část jedu mi vytryskla z toho sáčku.

Jeden z těch ptakoještěrů se přiblížil a uši mi drásal jeho hrozný křik. Čekal jsem, kdy zpomalí, aby se mi mohly jeho děsivé zuby zaseknout do zad.

Do skály narazilo tělo ptakoještěra, zřetelně jsem slyšel, jak mu praskl vaz. Jeho bezvládné tělo spadlo dolů na břeh, odkud vzlétlo. Letka se rozlétla do stran, snažila se, aby nedostala stejnou kulku jako jejich druh.

"Pořád si musíš hrát na hrdinu, že jo?!" naštvaně mně tahala z kamenné stěny.

"Někdy se to sakra vyplatí," sykl jsem a přitahoval se po kamenech. "Pořád to platí, až se z tohohle dostaneme, tak tě uškrtím. Sama tě uškrtím," naštvaně mně tahala z propasti minulosti.

Ozval se další skřek ptakoještěra, po něm se záhy ozvalo několik výstřelů a poděšené volání toho úžasného letce.

Konečně jsem pod nohama měl pevnou zem, spíše drolící se skálu, ale aspoň jsem cítil chlad sněhu na kolenou. Vysápali jsme se na nohy, když jsme ale utíkali k anomálii, tak se tam místo ní ukázalo cosi nevídaného.

"Co tohle zase je?" Tess podrážděně odfoukla.

Anomálie už nebyla anomálií, byla to nějaká kompaktní, pomalu rotující koule složená z tisíců střípků nalepených na sebe. Vycházelo z ní slabé světlo, celkově ale byla šedavě tmavá.

"Co se to s ní, kruci, stalo?!" zafuněla. "Pořád to je anomálie, ale něco se s ní stalo. To je dost divný," kostatoval jsem. Tess do té zvláštní koule praštila, ale ona se ani nehla. Byla v nějakém gravitačním vakuu, alespoň to tak vypadalo.

"Super, teď je to totálně v háji. Jsme v minulosti, kdy se nás každý zvíře pokouší sežrat a anomálie je teďka tohle. Joss už nejspíš zaklepal bačkorama a my tu tvrdneme," hlasitě se rozkřikla.

"Jenže se nedá nic dělat, prostě to tak je," tvrdě ji na to odpověděla Harleen. "To vážně nemůžeme nic dělat? Vy dva géniové?" "Nejsme kouzelníci, Tess. Na něco jsme prostě krátký!" Tess to rozpálilo do běla.

"Tak zkuste udělat něco pro to, aby jste nebyli! To není tak moc!" "Přijde ti snad, že neděláme dost? Martin málem umřel, když se snažil získat ten protijed, tak se laskavě uklidni!" Nevnímaly nic okolo.

"Já bych sice strašně rád viděl, jak se vy dvě budete prát, ale nejsme tady tak úplně v pasti," poukázal jsem na něco, co bylo zřejmné. Obrátily se anomálie se opět rozzářila do své sítě plné střípků.

Dívali jsme se jeden na druhého.

"Jdeme zpátky nebo se tu chcete hádat?" Tehdy se obě dvě zase semkly, podívaly se na mně dost naštvaně-podrážděným výrazem a teprve potom jsme prošli zkrz.

"Viděli jste to taky?" vyhrkl Peter. "Nemel a padej!" okřikla ho Tess. "A ta anomálie?" odpověděl ji. "Už není čas," odsekla mu.

"Lidi, vemte si to," podal jsem ji sáček se vzorkem jedu," budete to potřebovat." Tess a Harleen vystřelily ze dveří jako dvě šipky.

"Co ty tu budeš dělat?" "Mám ještě práci, vyřiďte mu, že se stavím," přitom jsem na něj lišácky mrkl. On se očima ptal, budeš v pohodě? "Budu v pohodě," sebevědomě jsem mu řekl.

...

Pokojem se rozeznívaly zvuky monitoru tepu. Stálé periodické pípání.

Osvětlení modravě zbarvené, povlečení čisté.

Když jsem pomalu otevřel dveře pokoje a vešel tam v plášti, Joss tam ležel na posteli a z ruky mu šla kapačka. Docela klidně oddechoval, skoro se i usmíval.

"Kdes byl tak dlouho?" hned rozmrzele začal. "Někdo tu anomálii zavřít musel, postarat se, aby nic neprošlo," pochmurně jsem se usmál, když jsme naším ručním pozdravem vítali.

"Prej si mi zachránil koule," skoro se rozesmál. "Ty vole, někdo to dělat musí. Hele byla to taková skupinovka. Už jsi v pohodě?"

Povýšenecky se usmál. "Docela to jde, chodí sem jedna taková fakt pěkná sestřička," ukazoval přitom na místa, kde pěkná, "takže zatím si nestěžuju. Sice mě štípe celý tělo, ale jde to." "Hlavně že už jsi v pohodě," oddechl jsem si.

"To jo. Co, žes tam byl tak dlouho, stalo se tam ještě něco?" trochu odkašlal.

"Bude tě to zajímat. Ta anomálie se smrštila do nějaký kompaktní koule. Když jsem se tam potom díval, tak za to mohla elektrika, pár rozpojenejch kabelů." "Ono to na to má vliv?" zvedl se z polosedu. "Jo."

"Takže, kdyby někdo udělal něco, co vysílá elektrický impulzy, tak by to dokázal udělat znova?" "Nejspíš. Nic krz ní neprošlo tam ani zpátky." Zamyslel se a odfoukl si.

"Teoreticky by to znamenalo obrácení polarity anomálie. V tom případě její plášť, chápeš ty střepy, co kolem ní lítaj, má elektrickej náboj a ten můžeš depolarizovat. V praxi to znamená to, že pokud bych do ní pustil náboj o napětí stejným, jaký bylo v těch drátech, tak se obrátí její polarita a nic neprojde tam ani zpátky. Nic se nikam nedostane."

"Ty do ní chceš pustit náboj?" střídmě jsem mu oponoval s vážným obličejem.

"V praxi to taky bude znamenat další věc, dokázal bych postavit něco, co by tu polaritu mohlo takhle udržet. Všechno by se tím ulehčilo, nemuseli bysme čekat až se zavřou, mohli bysme jejich obsah nechat tam, kde je. Jestli mi teda rozumíš." Lišácky se uculil.

"Takže ty chceš sestavit něco, co bude vysílat elektrický impulzy do anomálie a nechá jí zavřenou. Fakt hustý, kámo," nechal jsem se pohltit jeho argumenty.

"To si piš," s těžkostí se od plic zasmál.

"Hele odpočívej, budeme tě ještě potřebovat na boj s dalšíma tvorama. Ještě se budeš hodit," satiricky jsem si zavtipkoval. "Tak ještě se mnou počítáte, super," znovu se zasmál.

Židle zařinčela, když ji zasouval zpátky ke stolku. Byl jsem pomalu na odchodu.

"Mě se jen tak nezbavíte," radostně zakroutil hlavou. "S tím počítám," nadhledně jsem se usmál.

"Hele," zeptal jsem se ve dveřích," co bys dělal, kdybys líbal holku a ona cukla, ale druhej den ti řekla, že se spletla?" Radostně odfoukl a zašklebil se. "Jdi do ní."

...

Pod dveřmi byl zase schovaný klíč, odekml jsem si a zaklepal na vchodové dveře. Musím přiznat, že jsem se v tu chvíli cítil dost sebevědomě.

Přišla mi otevřít, její oči zářily jako vždy krásnou modrou barvou a vlasy si tentokrát upletla do copu. Ještě se ani nestačila převléct.

Koukli jsme se na sebe, na nic jsem nečekal a políbil ji. Úplně stejně jako včera, ona ale necukla a opětovali jsme si to. Se zaří zapadajícího slunce to muselo vypadat skutečně romanticky.

Rukama jsem ji sjel na pás, i přes tričko jsem cítil všechny její ženské křivky, ona mi svýma hladkýma rukama sjela za krk. Nám oběma bylo jedno, co se dělo předtím, podstatné bylo, co se dělo právě teď.

Přestali jsme, čela nalepili na sebe a ona se kouzelně usmívala.

"To líbám fakt tak špatně?" nakazila mně radostí. "Vůbec, vůbec ne," objali jsme se," jenom jsem moc šťastná. Strašně moc šťastná."

"Můžu na chvíli k tobě?" "Bála jsem se, že se nezeptáš."

...

Zaměstnanec ochranky obchodního centra jen nevěřícně kroutil nad záznamy, které se doslova vypařily. Koukal do obrazovky počítače a nemohl nic dělat.

"Pane...já...vím, že jsem na ty záznamy koukal...dokonce dvakrát, ale...," vykoktal.

"To je v pořádku," odpověděl mu v poklidu muž v dlouhém koženém kabátě. Měl krátké světlejší vlasy a hranatou tvář. Vytáhl si cigaretu a zapálil si.

"Jen mi vysvětlete jednu jednoduchou věc. Jak se vám sakra můžou ztratit ty záznamy přímo před nosem?! To jste vážně takoví idioti nebo vás někdo dokázal přechytračit?! Kreténi," rozeřval se. Oni zůstali jako přibytí stát na místě.

Stoupl si ke zdi místnosti, kde se opřel. Chvilku pokuřoval, pak cigaretu típl o zeď. Vypadl ze dveří a přistoupl k oknu na chodbě. Zazvonil mu mobil.

"Bergere, máte ty záznamy?" řekl mu hlas. "Bohužel pane, někdo byl systému a odstranil je. Nejdivnější na tom je, že jedinou stopou je, že nezanechal žádný stopy," odpověděl mu rozhořčeně.

"Vy idiote, nejste schopen splnit i tak jednoduchý úkol?! Začínám pochybovat o vašem kvalitním platu," odpověděl mu naštvaným tónem. "Vyčkejte, tohle jim nebude vycházet do nekonečna," objevil se na jeho tváři zlomyslný úsměv.