Hlubina

Když mi Harleen říkala, co dalšího v juře viděli, tak jsem si vzpomněl na slova sira Arthura Conana Doyla z knihy Ztracený svět: "Naše oči viděly slavné divy".

Litoval jsem, že jsem se toho výletu do jurské periody neúčastnil. Bylo to totiž vůbec poprvé, kdy někdo z nás viděl tak ohromné zvíře jako gigantického mamenchisaura, ona mě chvástala tím, že jsi si užil své se sinraptory. I když to byla pravda, ten pocit ze spatření a skoro pohlazení přes padesát tun vážícího tvora to kompenzovat nemohlo. Jenže mě vážně bavilo ji poslouchat.

Celý dům byl příjemně provětraný, klimatizace tiše fungovala a chladila. Ve více než třicítkovém vedru nemohlo být nic lepšího.

"Doufám, že ti fakt nic není," pokračoval jsem v hovoru. "Nevypadá to. Mám všechny prsty, všechny končetiny a obě oči, což je na střední juru úspěch. Nemyslíš?" i přes zaschlou vrstvu dehtu na oblečení a kůži se chvílemi usmívala.

"Usmíváš se, což je dobře. Znamená to, že si tak nebereš, že to ze sebe musíš rychle dostat, kvůli vystoupení." "Nebo už jsem tak zoufalá, že mi to je jedno," vykulila oči a vyšinutě se usmála.

"Je to ohromný... Chci říct, že anomálie dokáže reagovat na podněty z okolí a... a přestože o nich víme docela málo, je to jako bysme cítili, že nebude dlouho trvat, a některý jejich tajemství se nám odkryjou přímo před našima očima. Fantastická realita," začal jsem trochu z jiného soudku.

Po malém zaváhání se přidala.

"Možná, ale možná toho víme ještě míň, než si uvědomujeme. A pokud nepohneme, tak se kolem toho začnou motat další lidi, což nebude dobrý. Třeba ten polda," zamyslela se.

"Jo, tohle mi taky dělá vrásky. Kdo ale ví, třeba ho něco omylem sežere," odkašlal jsem si. "Omylem, to určitě," dala do uvozovek. "Hlavně se ale nesmí dozvědět o nás dvou," lehce jsem jí otočil trochu zašpiněné dlaně vzhůru," protože to by znamenalo definitivní konec s anomáliema. A s náma taky."

"Budu jako myška, přísahám," koukli jsme se navzájem do očí. "Nic dalšího nám nezbyde. A to taky musíme zjistit, proč a jak máme tuhle sílu. Začíná mě to čím dál tím víc zajímat," zvedl jsem se z pohovky. Následovala můj pohyb.

"Ty už půjdeš?" zeptala se. "Jo, ještě si něco musím zařídit, ale slibuju, že si ještě popovídáme. Klidně dýl. Jen dneska to vážně nejde," snažil jsem se mile usmát. Podezřívavě se na mě podívala.

"Neříkej mi, že chceš jít psát," založila si ruce na prsou. Provinile jsem odvrátil hlavu. "Vážně kvůli tomu? Víš, že tímhle přicházíš o příležitost si budovat... no znáš to. Něco jako vztah. A taky doma nemáš klimatizaci a ty tvoje slavný svíčky," snažila se mě odradit.

"Vidíš, další věc, co si musím koupit. Mimo toho, nechtěla sis to smejt?"

A na tohle už argument nevymyslela. Jen se zatvářila uraženě. Zželelo se mi jí. Trochu jsem si to užíval nevědomky, že ona také.

"Napíšu ti, ještě dneska," dal jsem ji pusu na tvář. Pořád ale byla trochu "uražená". Přivřela oči.

"Máš čas do deseti, pak už jdu spát a nechci nic slyšet," vyslovila se. "Fajn, madam. Budu se snažit," nadzvedl jsem obočí a pousmál se.

...

Peter seděl s Jossem u proskleného stolku u pohovky. Na něm byly papíry s ohromným množstvím rovnic, složitých propočtů a fotografií, nikdy jsem tohle nepochopil, ale v jejich očích to byla dokonalá mapa k výsledku. Jednotlivé principy a detaily mi byly jasné, zohledňoval jsem u toho všechno ostatní, ale nikdy jsem se nedobral výsledku tak jako oni dva. Začínal jsem věřit tomu, že to není náhoda.

Bylo to přinejmenším zvláštní, Joss jedním pohledem dokázal zapamatovat si princip a počítat složité rovnice kvantové úrovně. Peter na tom nebyl o moc jinak, jeho myšlení se sice po většinu času soutředilo na počítače a podobné věci, ale nebylo mu to cizí. V tomhle oboru dohromady fungovali jako živý počítač.

Základna jinak zela prázdnotou. Tess odešla domů, těšila se na pokračování jejího seriálu, který s oblibou sledovala. Byl to jeden z mála způsobů, jak ji udržet vzhůru dlouho do noci.

"Má u tebe ten polda co najít?" řekl Joss a pokračoval v tématu. "Ne, myslím, že ne. Pokud neumí prolomit moje heslo a kouknout se část mýho operačního systému. A to by určitě nedokázal. To by nedokázala ani parta kybernetiků z NSA," odřekl mu sebejistě.

"Tvoje algoritmy jsou dost vyspělý, co?" Joss se ani neohlédl, protože znovu sestavoval různé principy na papíře. Peter se na něj jen podíval se ztemnělým výrazem a sklopeným obočím. Jakoby si Joss ani neuvědomil, o čem mluví.

"Dost vyspělý? Ani tenhle stát nemá lepší zabezpečení než já. Sice to nezní úplně nejlíp, ale je to fakt velký," odpověděl. Joss ho ale moc neregistroval, Peter zafuněl.

"Dneska jsem četl další komiks o Avengers a znova jsem koukal na Age of Ultron. Říkal jsem si u toho, že... co kdyby nás tohle potkalo? Protože mi přijde, že jsme proti tomu bezbranný a to myslím jako vážně bezbranný vůči tomu, jak se na nás lidi můžou koukat. Chtějí zničit všechno, čemu nerozumí."

Joss jen koukl vedle a stroze odpovídal.

"Hele, je to fajn, ale pořád jsou to jenom komiksy o superhrdinech a zlu, proti kterýmu se bojuje. Není to, skutečná realita. Není to náš svět."

"Co kdyby byla? Ti dva a jejich schopnosti, je to neuvěřitelný a existuje to. Stejně jako anomálie. Jestli na to někdo přijde, tak se to naší realitou stane, a pak...," nechal to otevřené. "A pak co?" Joss přitakal.

"A pak to bude skutečný nebezpečí, který budeme muset řešit. Pak se budeme pohybovat ve skutečným světe. A budeme se s tím muset bojovat."

Joss nervózně oddechl a znovu se sklonil do spletitých číselných soustav. Peter udělal to samé, protože věděl, že má alespoň do určité míry pravdu. Znovu počítali to, jak možné, aby se něco jako anomálie vůbec objevilo.

V garáži něco zadunělo. Něco silně narazilo do kovových dveří. Ozývalo se jako tlumené nepravidelné bouchání na kovové dveře v dolní části chodby. Vzepjali se a naslouchali. Bouchání se ozvalo znovu, tentokrát se však ozývalo i jemné škrábání.

"Já tam nejdu," Peter řekl pohotově. "Já taky ne," Joss dodal. Podívali se na sebe jako na sokové před bojem. "Tak kámen, nůžky," Peter vyhrkl. "Tak jo," Joss přitakal.

Gesty se rozhodlo, kdo tam půjde. Jak je zvykem, kámen tupí nůžky. A Peter z toho nebyl moc nadšený. Joss ho naštěstí seshora podporoval. Zvuk sílil, bouchání bylo silnější a pronikavější, jak se Peter blížil ke dveřím. Viděl, že v rohu je opřené koště s vypelichanými štětinami. Vzal si ho, přikrčil se za ním a prudkým škubnutím otevřel. Děsil se, co na něj po včerejšku může vyletět, už viděl další zubaté čelisti o metrové délce.

Na koště skočilo malé, sotva cítitelné zvíře s jemnými nožkami. Malinké zvířatko nebylo větší než padesát centimetrů, bylo to snad ještě mládě, s peřím po celém hubeném těle. Jeho čelisti byly malé a protáhlé, s ostrými zoubky vhodnými, při jeho velikosti, tak snad na pojídání velkých švábů a kousků masa. Malý célurosaur Aorun měl však své jedinečné kouzlo.

Peter i tak spanikařil a zády narazil o zeď, koště spadlo a malý teropod se polekal. Vydal ze sebe krátký skřek a uskočil zpátky. Peterovi problesklo, že se mláďata zvířat bojí víc než lidští pozorovatelé, zklidnil se a pozoroval roztěkané reakce malého živočicha. Skákal a skřehotal, vypadal velmi hravě a roztomile. Jenže to byl trosečník z jurské anomálie. Z anomálie, která se zavřela.

"Co tohle zase je?" vykřikl Peter, který se snažil vstát. Mládě mezitím vesele skotačilo před ním.

"To je to tak horký?" zavolal na něj seshora Joss. "Co takhle normálně jí dinosauři? Asi budeme potřebovat docela dost krmení," viděl, jak před ním drobný dravec uskakuje a zase chodí zpátky. "Co?" Joss nahoře vstal a šel se podívat na schodiště.

"Něco nám tady uvízlo. Asi to ještě mládě," Peter mu vysvětloval. Když ho Joss spozoroval, tak mu úsměv a nadhled spadl. Byl tu trosečník. "To si snad děláš srandu."

...

"Takže na internetu píšou," Peter odjel se židlí od stolu," že to je Aorun zha... zhaoi. Má to bejt...," nedokončil kvůli mně větu.

"Menší teropodní dinosaurus ze západní Číny střední jury. Prakticky pochází z úplně totožnýho místa, kam se otevřela ta minulá anomálie. Patří mezi primitivní zástupce skupiny Tyrannoraptora a nejstarší célurosaury, teda příbuzný legendárního T.rexe a dalších. Dosud byly nalezený jenom fosilie mláďat, takže jeho velikost se nedá zatím přesně odhadnout," dořekl jsem to za něj.

Jen se na mě zatvářil a zakroutil hlavu. "Víš co, ty vole. Zařiď si normálně audioknížku po domluvě s Wikipédií. Na tohle tě užije."

"To znamená, že nám tady uvízlo zvíře ze střední jury. Sto šedesát jedna milionů let v minulosti, to byl jeho domov a teď je tady s náma. Tohle není dobrý, to vůbec není dobrý, protože to může výrazně narušit časoprostorový kontinuum," Joss se rozohnil a rozhazoval rukama. Prohlížel si přitom veškeré informace o tomto živočichovi na holografickém projektoru.

To, co jsem o malém teropodovi druhu Aorun zhaoi řekl, byla v roce 2015 pravda. Skutečně šlo o poměrně malého agilního predátora s bližšími příbuzenskými vztahy na nadčeleď Tyrannosauroidea, tedy slavného tyranosaura a všechny jeho blízké i vzdálenější příbuzné, čeleď Compsognathidae a klad Maniraptoromorpha (tedy všechny teropody bližší ptákům než třeba právě tyranosaurům). Některé moderní výzkumy ho ovšem spatřují jako primitivního alvarezsaurida (čeleď Alvarezsauridae) a tedy zástupce malých a pravděpodobně velmi svižných dinosaurů se zvláštní stavbou předních končetin a většinou hmyzožravým způsobem života. Od té doby se v systematice malých teropodů ještě mnohé změnilo.

Jinak ale je tento rod skutečně známý jen pouze z fosilií mládětě, které v době smrti bylo zhruba metr dlouhé a vážilo okolo dvou kilogramů. Veškeré znaky jako počet zubů v čelistech, rozbor kostí končetin pro určení věku a také relativně velké očnice tomu nasvědčují, podle všeho zemřel tento jedinec asi v jednom roku života. Paleontologové ovšem předpokládají, že již šlo o živočicha schopného lovit veškeré menší obratlovce a bezobratlé od ještěrek, mloků a malých savců po šváby, vážky nebo pavouky, případně mohl i vyzobávat parazity z kůže větších dinosaurů jako sauropodů, stegosauridů nebo ankylosaurů. Bohužel ale, vzhledem k tomu, že známe jen pozůstatky mláděte, nemůžeme jeho ekologickou pozici upřesnit. S trochou štěstí jsme ale mohli sledovat alespoň jeho růst.

"Nechceš mu to říct o tom, o možnosti průchodu mezi anomáliema i v jiný éře?" pokýval jsem hlavou na Harleen. "Co?" Joss se nervózně odklonil.

"Logicky, když můžou anomálie procházet naší dobou, tak můžou procházet i dalšíma geologickýma útvarama historie Země. Včetně minulosti a buducnosti. Teoreticky by potom tohle procházení mezi časem bylo přirozený jako zemětřesení, tektonika kontinentů a další jevy. Mohlo by to znamenat, že Aorun tady není náhodou a tohle je přirozená ukázka něčeho takovýho," snažila se mu to vysvětlit.

Párkrát zamrkal, přemýšlel jsem, jestli obdivuje to, jak to Harleen dokázala podat, nebo jestli ještě více znejistil. Ten malý teropod se zatím choulel u Tess, která si s ním nadšeně hrála.

"I kdyby to tak bylo," začal. "Jakože to tak je," podpořil jsem svoji skoro-přítelkyni a Joss se na mě vyčítavě podíval. "I kdyby to tak bylo, tak stejně ho sem muselo něco nalákat a to něco pravděpodobně pocházelo z naší doby, což je zásah do času. Co my víme, co se mohlo změnit."

"Když to je mládě, logicky by mělo jít za vlastní mámou nebo potom za jídlem," Peter se do toho vmísil. "Jenže jídlo... proč by nemohl žrát stonožky a ještěry ve svý vlastní době?" Joss pokračoval. "Třeba to bylo něco, však víš... exotickýho," nadhodil. "Něco, co ještě neměl a moc to chtěl ochutnat," Joss ho doplnil.

"Kde, že jste ho našli?" Harleen se jich zeptala. "Vypadnul na mě ze dveří do garáže," řekl Peter. "Takže se musel svést s někým z nás, s někým, kdo měl něco k jídlu," konstatovala.

Odvrátili pohledy na Tess, která zatím spokojeně učila malého teropoda nové kousky.

"Co vám je?" pokřivila obočí. "Nenesla sis dneska náhodou sebou něco k jídlu?" Joss už byl pořádně naštvaný, ale přesto ještě klidný. "Hele neobědvala jsem, takže jsem měla hlad, takže jsem si sebou něco vzala. A co?" řekla naprosto klidně.

Joss se chytl za obličej a hluboce vydechl. "Aspoň, že víme, proč je ten tvor tady." "Teď už s tím nic udělat nejde. Anomálie se zavřela, takže tu bude muset zůstat. I když hrozí riziko kolapsu střední jury," přitakal jsem a ostře se podíval na Tess. Ta jen přivřela oči a pokračovala v drezúře.

Aorun na naší základně tedy musel zůstat, ale byla to starost navíc. Alespoň prvních pár dní, než jsme si na něj všichni zvykli, se zdál jako malý roztomilý přírůstek, který ale svou rozdováděnou mladou povahou působil jako nezvladatelná střela. Nemohli jsme ale, ani jeden z nás, říct, že jsme ho neměli rádi. Byl jako takový malý psík, kterého si člověk zamiluje. Jen byl starý asi sto šedesát jedna milionů let.

...

Zajímalo nás, jestli náš drobný černý pasažér vůbec přežil noc, protože i dnešní zvířata jsou náchylná na delší převozy a to jen v tomto čase. Drobný célurosaur mohl při své cestě ze střední jury utrpět šok nebo něco podobného, takže jsme se vcelku báli, abychom o něj nepřišli.

"Je krásnej, takovej malinkej trpaslík," Tess se nad ním rozplývala a hladila ho.

Nechal se od ní drbat na krku a za hlavou, kde mu rostlo překrásné červené peří. Vesele poskakoval a vrkal podobně jako holub nebo pták kiwi, očividně se mu to velmi zamlouvalo, a za chvíli na sebe upoutal veškerou pozornost. Měl se až překvapivě čile k světu.

"Snad se mu tohle bude líbit, víc pro něj udělat nemůžu," Joss přitáhl starý roztrhaný pelech po jeho psovi. "Nic horšího si nesehnal?" osočila ho Tess. "Taky jsem ho mohl pustit ven, tohle je lepší než nic," odpověděl jí pohotově.

Vzápětí se ještě v hlavních dveřích objevila Harleen s taškou nějakých sucharů a granulí, které se jinak hodily hlavně pro psy. Mimo nějakých myší a brouků ale byly přesně to, co to zvíře potřebovalo. Ochomýtaly se kolem něj obě dvě.

"Fakt nás v dospělosti nemůže sežrat?" Peter na něj s děsem hleděl. "A proto máš kočku?" pousmál jsem se. "Ta mě aspoň nemůže v dospělosti sežrat. Stejně jako moje rybičky. Tohle by mohlo," namítal.

"Hele, kdyby tohle zvíře vyrostlo, tak může mít okolo dvou, možná tří metrů. Je to přecejenom primitivnější célurosaurus a ti nedosahovali obřích velikostí jako tyranosauři, deinocheirové nebo terizinosauři a raptoři. Buď v klidu," řekl jsem mu jistě. "Tak fajn, aspoň něco," oddechl si.

"Teda pokud to není jeden z těch obřích případů primitivních célurosaurů jako byli Calamosaurus, Lourinhanosaurus nebo Megaraptor. Kdyby to vyrostlo, tak by to mělo určitě okolo pěti metrů," poklepal jsem ho po rameni. "Tímhle moc nepomáháš," ironicky pokýval hlavou. "Já vím," usmíal jsem se a přikyvoval.

"A ten polda, chybí ti doma něco?" nadhodil jsem. Peter se otočil zpátky k počítači a bradu zaryl do dlaně opřené pravé ruky.

"Ne, podle všeho nic nevzal. Jenom začíná flirtovat s mojí sestrou, která je z něj přirozeně paf," postěžoval si. "Štve tě to. Chápu," snažil jsem se přitakat. "Jasně, že mě to štve, protože mi chce jít do ségry a je mi jedno, že je starší než já. Fakt nepotřebuju mít jeho v těsný blízkosti a to nejenom kvůli tomu, že by se proflákly anomálie a všechno okolo nich. Jde tu... jde tu o víc," dodal.

"Je šílený, že vlastně vedeme válku proti tomu, co děsí nás samotný. Naši démoni je teď přesně to, co nás, všechny pronásleduje bez vyjímek," podíval jsem se směrem na Harleen. Usmívala se.

"Moc hezky řečeno, to musím uznat," pokýval. "Dík." "Ale to nic nemění na tom, že takhle to prostě je. A nevím, jak dlouho to ještě vydržím." pokračoval, když se ozval radar.

Opět se objevil holografický projektor znázorňující novou anomálii.

"Kde je tahle?" Joss vylezl ze svého brlohu v garážích. "Asi osm kilometrů odsud, někde v lese u Barbory v Košťanech, severní... břeh, jestli se tomu tak dá říkat. Někde tam," Peter vysvětloval. "To nám ještě chybělo, další starost navíc," Joss si promnul oči.

"Není to náhou to místo, kam si nás chtěl vytáhnout, že prej je tam krásná pláž a nějaký další hlouposti?" Tess se kupodivu připojila do hovoru. "Přesně tam to je," potvrdil jí to. "To bude sranda až budeš odhánět všechny ty děti od dalšího prehistorickýho monstra," zasmála se.

"Všichni je budeme odhánět," zarazil ji. "To počkat, někdo musí hlídat tuhle potvůrku," zvedla se a ukázala na aoruna. "Když všude zamkneme, tak se mu nemůže nic stát. Pokud teda nerozkouše kabely u počítače nebo něco podobnýho," ujistil ji. "Ale to není fér."

"Stejně to takhle budeme muset dělat, nic dalšího nám nezbývá," podpořil jsem Josse. "Co když si něco udělá?" Harleen k Tess přitakala. "Jo, co když si něco udělá?" Tess to zopakovala. "Přinuť ho, aby to nedělal," odpověděl jsem jim oběma. "Tak snad ho musíme přinutit spolu, ne?" argumentovala. "Můžeme to zkusit, ale jeho instinkty jsou ještě nezralý k tomu, aby se s ním dalo dost dobře manipulovat. Budeme muset doufat, že se mu nic nestane. A že Peterovo počítač zůstane vcelku," obešel jsem stolek s taškou munice.

"To bych mu radil," sebejistě Peter pronesl. Přitom jsme pozorovali, jak náš malý teropod skočil do otevřeného pytle s granulemi a celý ho rozsypal.

"Vidíš, bude v pohodě," ujistil jsem je obě.

Dvě minuty na to už jsme jeli se čtyřkolkami po periferii lesa a potom podél trati směrem k přírodní nádrži.

Tahle vodní plocha nebyla o moc menší než ta, která existuje v našem městě, jen není semknutá mezi městskou nebo kteroukoli jinou zástavbou. Vlastně je skoro po celém jejím okraji podmáčený lesnatý porost, kde jsou za noci mračna komárů, mnoho žab a také sem tam nějaké to větší zvíře jako srna nebo kanec. Ve vodě je mnoho ryb, na jižním břehu pláž, která v parném vedru byla obležena lehátky a ručníky. Pokud tam v tu chvíli bylo něco jako vodní predátor, měl před sebou prostřený stůl.

Netrvalo to ani půl hodiny, když jsme uviděli lesknoucí se vodní hladinu mezi stromovím. Četné břízy a vrby zahrazovaly přístup k břehu, který byl ještě olemován orobincem, blatouchy a nebo tlejícími pahýly stromů a větví.

Zastavili jsme. Ještě suchá cesta se pak už kroutila směrem do lesa a zbyl z ní bahnitý pruh mezi kobercem mechů a bylin.

"Je blízko?" Tess slezla ze čtyřkolky. "Měla by být. Určitě není někde k tomu jižnímu konci," Joss ji ujistil. Intuitivně si zasunul jednoruční pistoli za opasek.

Les se zdál nevinný, ale realita si s námi poslední dobou pohrávala tak, že jsme tomu nechtěli věřit.

"Budeme se dělit?" Peter se nelibě rozhlédl. "Copak, sám se bojíš?" Tess si ho začala dobírat. "Jenom si myslím, že se tu může objevit další obluda, takže by to nemuselo být zrovna nejlepší." "A od toho máš vysílačku a pušku," odpověděla.

"Má pravdu. Mimo toho ten živočich ani nemusí být suchozemská obluda a je někde ve vodě," Harleen ji podpořila. "Nerad to říkám, ale když se roztáhneme, tak to najdeme dřív, pokud tu něco je," pokračoval jsem.

"Takže se dělit... to člověka nepotěší," Peter si postěžoval.

...

Gisher nervózně ťukal do svého kancelářského stolu a v levé ruce svíral štos spisů, které držel před obličejem. Nezabýval se teď ničím jiným, než neustálým procházením záhadných umrtí v pouhých několika dnech. Byl také naštvaný, u Petera nenašel nic, co by mu jen trochu osvětlilo ty události.

"Jsi v pohodě?" Andy mu zezadu zaťukal na spisy, které držel v ruce. Jen je trochu odklopil, aby na svého kolegu viděl.

"Moc ne, protože jsem se nikam neposunul. A to jsem byl u jednoho z těch dětí, abych tam něco našel. Negativní. Čistý jako lilie," odpověděl. "Tak vidíš. Být tebou, nechal bych to plavat. Máme stejně na práci důležitější případy... třeba toho ubitýho chlapa," vedl téma jinam.

Gisher se na něj nevrle zadíval.

"Byla to jeho žena a její milenec. Tečka. Můžeme jít dál," chladně mu řekl. "Nemáme dost důkazů a vůbec...," odpověděl mu zpátky, ale Gisher ho přerušil. "Ve skladu je krabice, kde máš všechno potřebný. Včetně důkazů," uzemnil ho.

"Stejně mi to přijde jako hloupost. Jsou to děti, ne masoví vrazi," Andy mu odpovídal, trochu vykolejeně. "To nevíš. Ale to ani neříkám. Jenom si myslím, že tu něco nehraje a ty děti nám neříkají všechno. A na vrahy mi ani moc nepřijdou, jsou to jedničkáři, všichni jdou někam na školu. Tohle není profil někoho, kdo zabíjí lidi," vysvětlil mu to.

"Možná, že jo," Lena k nim z nenadání přišla. Na škole skládali cvičný psychotesty, který se u některých blížily ke kritické hranici. Všichni jsou přitom dost inteligentní, takže by dokázali pracovat jako organizovaná skupina."

"Tvůj závěr?" Gishera konečně něco potěšilo. "Nejspíš by nedokázali nikoho zabít, ale jistá si tím nejsem. Kdyby se to stalo, tak to určitě budou moct zamaskovat. Ale seriově... musela bych je znát a promluvit si s nima," přiznala.

Gisher si oddychl, pokrčil rameny a zvedl se. "Máš to mít."

...

Pod Peterovo nohama to různě čvachtalo a klokotalo, bořil se do měkkého bahna s porostem nízkých bahenních bylin. Tess šla kousek před ním, docela v klidu, a rozhlížela se po okolí. Viděla a slyšela ale jen pár ptáků, nějakého motýla a jinak nic.

"Hele, to, co jsi říkal Martinovi o tvojí sestře... mrzí mě, že si tím musíš procházet," zvláštně smírně na něj začala. "Tobě se něco stalo?" zarazilo ho to skoro k usmání. "Já jsem na tebe milá, zkus tu laskavost udělat i pro mě," prudce se otočila. Trochu podrážděná.

"Promiň, jenom na tohle prostě nejsem od tebe zvyklej," stáhl se. Pokračovali mlčky dál. "A děkuju," pokračoval smířlivě," je to prostě celý teď na nic, protože... změnil se mi celej život. Nevadilo by mi to tak, kdyby šlo jenom o mě, ale teď tu jde i o lidi, který mám rád. To mě sere." Znovu se otočila.

 "Tobě by to jinak nevadilo, tohle všechno?" zeptala se. "Nejsem v tom sám a, i když se bojím, že mě něco sežere, tak mám pořád vás ostatní. Je to divný, všechno tohle a stejně to může bejt ještě horší. Vy všichni... my všichni jsme něco jako rodina a to mě, tebe, všechny nás to jistí. Kvůli tomu jsem ještě pořád naživu, například. Zvláštní je, že s tebou to nějak necloumá," stáli v tom lese a Peter povídal.

"Ale jasně, že mě to pořád nějak ovlivňuje, ale neberu si to tak. Aspoň myslím. A moc se mi líbí ty zbraně, třeba. Je teda fakt, že mě to omezuje v tom, co jsem dělala předtím, ale snažím si zvyknout," podržela ho.

Rozešli se dál po břehu potoka, spíše tedy v tom lese, kde místo půdy bylo bahno a koberce bylin.

"Pro tvoje dobro doufám, že si taky zvykáš," pousmála se. Dořekla to, došlápla a podjely ji nohy. Nešlápla na kus mechového koberce, ale na nějaký živý předmět, který se pohnul a vyhodil ji dozadu.

Peter ji nestačil chytit, s plácnutím dopadla do bahna a byla od něj celá ušpiněná. Zanořila se docela hluboko.

Z měkké bahnité půdy se vzepjal živočich na čtyřech nohách, které neměly drápy, ale pouze nějakou vláčnou měkkou kůži. Statné končetiny podpíraly mohutné tělo zavalité tělo se zvláštní zvlněnou kůží, která spolu se zelenou barvou toho tvora připomínala mechový ostrůvek. Krátký silný ocas vypadal úplně stejně, kůže na něm byla zelená a vláčná připomínající mech. Živočich rozevřel tlamu, širokou a s horní čelistí plnou ostrých zubů a bezzubou spodní, přičemž hlasitě zaskřehotal. Metr a půl dlouhý tvor měl vystouplé oči, které líně rozevřel a stejně líně se i zvedal.

"Fuj, to je ale hnusná žába," Peter se hned zavrtěl s odporem.

Tess se mezitím škrábala na nohy a ustupovala od toho podivného chrčícího stvoření dál, přestože nevypadalo, že chce útočit.

"Tohle je dost divný i na anomálie. Vypadá to jako pohybující se tráva, radši nechci vědět, co to na něm vlastně je," Tess se vyškrábala na nohy.

Živočich stále skřehotal jako velká žába, něco takového ještě neviděli. Záhy se z druhého konce lesa ozvalo něco podobného, ale daleko méně pronikavého a jasně současného. Normální žába a ne její přerostlý bratranec z jiného koutu času.

"Vsadím se, že to má zase nějaký šíleně zvláštní jméno, jako všechno ostatní," z Petera opadlo zděšení. "Radši," Tess zaslechla praskot, obrátila se tam a hned zase zpátky," zavoláme naše dva géniuse, aby nám řekli, co to je."

Tvor zatím popolézal pomalými kroky dál, jeho zvláštní kůže byla vlhká a prohýbala se. Když ale ležel, byl docela neviditelný.

...

"...velká žába?" odpovídal jsem jí do telefonu. "Vypadá to jako velká žába. Ale má to ocas, kratší a silnej možná jako moje holeň. A kůži to má zelenou a vypadá jako mech nebo něco takovýho," vysvětlovala.

Na druhé straně lesa, kde jsme byli jen malý kousek od břehu jezera, jsme s Harleen procházeli nivu bující životem. Nenašli jsme ale žádnou známku po pohybu nějakého velkého tvora, když ale Tess volala, tak nebylo pochyb o tom, že tu může být ještě něco.

"To mi nezní jako něco z pravěku. Nebo mi to nic nepřipomíná, aspoň tak. Zkuste se podívat do okolí, protože možná tu máme něco z budoucnosti. A kdo ví, co s tím ještě přišlo," řekl jsem jí. "Podíváme se po tom, pak se ti ještě ozveme," odpovídala. "Dobře. Měj se," položil jsem to.

"Našli něco?" zeptala se. "Něco jako obří žábu, obojživelníka dlouhýho asi metr a půl se zvláštní kůží podobnou mechu." "Temnospondyl?" nadhodila. "Nevypadá to na něj. Nebo aspoň nevím o druhu, co by takhle vypadal," oponoval jsem.

Přikývla a pokračovali jsme v chůzi, tiše jsme poslouchali les. Když jsme viděli nějakou vyšlapanou pěšinu, zastavovali jsme se a ohlíželi se po stopách.

Joss mezitím asi dvě stě metrů dál v lese kontroloval, kde se anomálie nachází.

Poodešel jsem blíž k hladině, Harleen naopak dále do lesa, kde byla podmáčená půda bez porostu bylin. Ideální pro stopy.

"Máš na dnešek něco na práci? Teda po tom baletním vystoupení," nadhodil jsem. "Ehm... dneska asi ne," nesměle mi odpověděla. "Napadlo mě, že bysme mohli někam jít nebo si pustit film, kdybys chtěla." "Budu unavená, jako po každým vystoupení. Nic by se mnou dneska nebylo," ujistila mě. "Když myslíš," přišel jsem za ní," ale nevíš, o co přicházíš," pousmál jsem se.

V bahně byla otisknuta stopa, pětiprstá s tupými drápy, velká jako naše dlaně dohromady. Zvíře, co ji tam zanechalo, muselo být velké jako auto. Směřovala k vodě.

"Tohle je něco daleko většího, než ta žába. Vypadá to jako stopa krokodýla," zapřemýšlela. "Zavolám jim to," řekl jsem. Vybila se mi ale baterie, takže jsem musel poprosit Harleen.

"Zkusím to tu ještě projít a podívat se po něčem dalším," šel jsem k vodě. Už mě ale nevnímala, protože měla u ucha telefon.

V bahně byla otisknutá další stopa, to zvíře směřovalo do vody a nejspíš už plulo někde pod hladinou k jižnímu břehu plném potravy. Jak jsem ale tak koukal do vody, něco mě tam upoutalo. Snad oči nebo se mi to možná zdálo, ale... ne, byly tam oči.

Z nánosu žabince vyčnívala mohutná hlava, sedící jistě na ohromných ramenou, odkud na mě hleděly dvě uhrančivé oči s velmi nepřátelským výrazem. Zvíře se zavrtělo a setřepalo ze svých zelených chlupů na hlavě nánosy vodních rostlin, stále zůstávalo většinou těla ponořené ve vodě. Ani jsem se nesnažil pohnout, jen jsem se tomu díval do očí.

Vpředu před jeho plochou a inteligentní hlavou se náhle objevily dva zažloutlé výčnělky vypadající jako dva velké kly. Zvíře schované pod vodou se začalo pomalu vynořovat, jeho svalnaté tělo kryla žlutozelená srst, tak pomalu, že to působila nepříjemně inteligentním dojmem. Kdyby se jednalo zvíře, které neuvyužívá tak rozsáhle mozkovou kapacitu, dávno by na nás zaútočilo a snažilo se někoho ukořistit nebo zabít. Ten tvor ale mezitím jen tiše pozoroval svou kořist, jakoby vyhodnocoval naše pohyby a myšlenky.

Na sucho jsem polkl, citíl jsem se divně. Přepadla mě úzkost. Trvalo to pár vteřin, ohlédl jsem se u toho na Harleen, která stále volala. V kleku jsem couval. Ohlédl jsem se zpátky do vody a ten tvor se rychle zvedal zpod zeleného hávu, výhružně zařval.

Najednou to přišlo. On se dočista lidsky usmál.

Slabší zařvání se ovzalo z větví nademnou, ohlédl jsem se tam a mezi větvemi se vzpíral svalnatý lidoop o velikosti člověka. Věděl jsem, co se stane, obrátil se na Harleen, ať se nehýbe, ale ona se rozešla směrem k mně.

Ta potvora ve vodě se rozeběhla a ta na stromě seskákala ladně po větvích. Během deseti vteřin bylo po všem. Včetně nás dvou.

...

"Hlásili se ti?" Tess a Peter se sešli s Jossem poblíž místa, kde se pohybovala ta přerostlá žába. "Ne. Tobě?" ptal se jich. "Volala jsem s nima asi před čtvrt hodinou, ale od tý doby nic. Říkali, že našli nějakou stopu, jako obtisknutou v bahně a hledají toho tvora."

"Je to čtvrt hodina, třeba se někde zakecali nebo něco... Chodí spolu? Protože jestli jo, tak se tohle okno jednoduše vysvětluje," Joss to zlehčil. "Jo, teda... ne tak úplně. Prostě stejně by někomu z nás dali vědět, už jenom kvůli tomu, že něco sledovali. Tohle je divný," ujistila ho.

"Lokalizoval jsem Harleenin mobil, měl by bejt někde tady," přišel k nim Peter a ukazoval jim souřadnice. "Není to tak daleko od anomálie, třeba šli krz ní," dodal. "To asi ne, jestli něco sledovali," Tess mu odřekla.

"Tak se tam po nich půjdeme podívat, a když je najdeme, tak to tady budeme znova procházet. Nemůže to trvat dlouho," Joss to rozhodl za všechny.

Přes rozbahněný les pochodovali blíže k jezerní ploše. Tess stále měla pocit, že něco nebo někoho slyší nedaleko, ale nebyla si jistá, jestli to nejsou jen nějaká zvířata. Všude bylo vlhko, létaly zde roje mušek mezi zahnívajícími kmeny stromů a jejich kořeny. Na zemi poskakovaly kobylky. Lesem, který se blíže k jezeru měnil v bažinu, se prodrali až ke břehu. Byl lemován nažloutlým rákosovým porostem a pokrytý silnou vrstvou zeleného žabince. Obtěžovaly je věčně dotěrné mouchy a také menší hmyz, sem tam se kolem nás mihla nějaká vážka.

"Někde tady jsou, GPSka ukazuje signál v okruhu třiceti metrů," Peter jim hlásil, když dorazili přesně na místo. Netrvalo ani chvíli, když jim něco přestalo hrát.

"Hele, támhle se něco leskne," Joss zavísknul na Tess a Petera, které zaměstnávala křoviska. Došli k tomu místu. "Její mobil," pronesla Tess a zvedla ho ze země. "To není dobrý," vydechl Peter, když viděl rozbitý displej. "Něco se tu muselo stát."

"To teda muselo, je tu spousta stop. Jejich ale vedou jenom sem, odsud žádný. Mimo těhlech divnejch," Joss klečel v měkké půdě a prohlížel si otisky. "Jenže, co zanechává podobný stopy?" řekl si pro sebe.

Najednou se z vody vyřítila dvojice podivných bytostí se vzhledem lidoopů, jako goril se svalnatou a trochu napřímenou postavou, ale nestvůrnou hlavou s velkými kly ve spodní čelisti. Jedna z nich popadla Joss a praštila ho svou přední končetinou do hlavy tak silně, že ztratil vědomí a jen bezvládně ležel tomu tvorovi ve svalnatých předních končetinách. Utekl s ním směrem k anomálii.

Ten druhý naopak s hrozivým křikem vyběhl na Tess a Petera, jeho srazil k zemi a Peter byl přesvědčený, že ho zaživa ta agresivní opice roztrhá. Z vody se ale najednou viřítil ještě větší rychlostí obrovský plaz podobný krokodýlovi a svou dvoumetrovou tlamou opici zkousl. Peter se odplazil a sledovat, jak si ji ten tvor několika rychlými kousnutími přehazoval v tlamě a s každým dalším zkousnutím ji přerážel kosti. Všude bylo spoustu krve a masa, s bezvládným tělem si dravec zalezl k vodě a Tess nebo Petera si vůbec nevšímal.

"Bože... do hajzlu, tohle zase bylo co?" Peter dýchal jakoby každý nádech měl být poslední. Rychle se stavěl zpátky na nohy.

"Nesežralo nás to, takže, ať to bylo cokoliv, tak nám to zachránilo zadek. Teda hlavně tobě," pohotově mu odvětila.

Koukali se k vodní hladině, kde se ten plaz živil na mrtvém lidoopovi. Už nebylo pochyb, že tu mluvíme o době vzdálené od té naší miliony let. Ovšem do budoucnosti.

"Jdeme," Tess ho chytla za rameno," ta potvora běžela k anomálii. Teď je to na nás, takže pohni zadkem a jdeme!" rázně na něj promluvila. "Počkej, počkej. My dva proti těmhle opicím nemáme šanci. Ty umíš střílet, já jenom mluvit a dělat na počítači. Zabijou nás dřív, než stačíme mrknout, protože ty přece víš, jak to dopadá, když jdu do terénu," zastavil jí.

Podívala se na něj a naštval jí jeho přístup. Držela, snažila se držet emoce na uzdě.

"Petere, ale tady nejde o tebe. Tady jde o to, že nevíme, co je na druhý straně, a pokud tam jsou všichni tři... Seber se. Nic jinýho dělat nemůžeš. Tak to prostě je," vrazila mu do prsou pušku. "Jenže...," namítal. "Neumřeme, pokud ti jde o tohle. A pořád... máš mě. Takže ti někdo kryje záda," ujistila ho.

Peter se podíval na zbraň, kterou mu Tess vrazila do rukou, pak na ní a jen pokýval hlavou.

"Tak fajn. Tak jdeme teda, ne?" pokl a nesměle začal. "Vidíš, že to jde," podpořila ho s kamenným výrazem.

Rozběhli se směrem k anomálii, co nejrychleji mohli.

Anomálie se leskla před nimi, z jejího vnitřku se ozývaly skřeky vzdálené mnoho věků. Reality v obou časových rovinách běžely naprosto jinak, Peter jen v hlavě zauvažoval, že na druhé straně mohly klidně uplynout roky od chvíle, kdy tam lidoopi vstoupili i s námi. Doufal, že se mýlí.

Bez zaváhání proběhli rozevlátými částicemi vyloučeného času a ocitli se v době budoucnosti, docela vzdálené budoucnosti. Nohy se jim zabořily do mělkého bahna, před nimi bylo mělké jezírko sloužící jako nálevka. Klesal z něj totiž vodopád do hlubin pod tropickou vrchovinou, všude byly exotické dřeviny a liány na nich vysící, na některých také velké namodralé květy. Prales byl zahalený do mlhy, některé stromovité cykasy přečnívaly přes hranu strže a pozorovaly šumící vodopád.

Rozhlíželi se, ale v pralese se ozývaly zvuky ptáků, hmyzu a jiných živočichů, najednou se cítili jako v bludišti. Jako malé myšky honící se za přízraky v mlze. Tess uklidňoval jen fakt, že podle zvuku nebyl vodopád nijak hluboký.

"Sakra!" zařval Peter a zvuky v nejbližším okolí utichly. "Počkej, kruci... počkej. Nemůžou bejt daleko, ještě neuplynulo tolik času," zastavila jakékoli pohyby. "Jenže tady může běžet čas jinak. Jako u třeba tý triasový anomálie nebo dalších, čas je v obou érách relativní," oponoval. "Chceš říkat malý Einstein?" rozhlédla se okolo.

"Chci říct, že bysme měli hledat stopy, když je tady to bláto," klekl si. "No, to je asi stejně nejlepší nápad, co nám zbejvá. Ale jestli lezou po stromech...," namítala. "Těžko s kořistí... teda, no, s nákladem," polkl nejistě.

V bahně byly otisknuty stopy, lidoopové vytlačili svá pětiprstá chodila při průchodu do svého světa. Byli si aspoň jistí, že se nepohybují v jiné časové rovině. Jenže je zděsil fakt, že na nohou nemají tyto bestie vratiprst a vlastní plovací blány. Muselo jít o zvířata žijící převážně ve vodě, takže od ní drželi dál. Peter si vybavil, že ti lidoopové dokázali bežet na silných zadních nohách, na zádech se nacházela malá hřbetní ploutev. Přáli si, aby neskončili v nějaké bažině budoucnosti.

Stopy je svedly po kluzkém svahu do spodní části pralesa, bahnitá půda se rozmáhala všude okolo a stopy byly moc dobře viditelné i kvůli ubývající mlze. Tess se podívala nahoru a viděla, že jsou po patou vodopádu, který plnil jezero. Z toho vytékal kaskádovitý potok, který se šinul v bystřině poblíž.

Nešli ani pět minut a všimli si, že nad nimi zapadá slunce a svažuje se k obzoru před nimi. Prales šuměl a stromy nad nimi hostily nepřeberné množství života. Na to si ale ani nechtěli hledat čas, honili se za stopami až do další mýtiny, kde se jim nabídl podivný a nechutný pohled.

Bahnitá cesta jim dělala průvodce, stromy před nimi začaly klesat a za chvíli se před nimi ukázala jen mýtina pokrytá blátem a ohraničená keři. V jejím středu byl jakýsi podivný předmět vzdáleně připomíjající vrchol egyptského obelisku, byl pokrytý kresbami a krvavými stopami. Na mýtině došlo předtím k ohromnému masakru, ležela tam mrtvá těla lidoopů, kteří měli prostřílená těla a vnitřnosti. Neleželi tu dlouho, možná pár desítek minut, ale víc určitě ne. Při tom pohledu, kde byly ty mrtvoly rozházené v kalužích krve, kolem létaly mušky a různý podobný hmyz, se necítili zrovna dobře, ale stejně alespoň letmo všechny mrtvoly prohlédli, jestli mezi nimi nejsme taky. Oddychli si, když zjistili, že ne.

"Proč tohle místo? Co tohle má sakra znamenat?" Tess neochotně nasávala pach krve do plic. "To kdybych věděl. Já myslím, že něměli, fuj...," Peter šlápl jedné z těch mrtvol do dlaně," možnost se jim vykroutit."

Tess se rozhlédla a zpozorněla, koukala se do pralesního podrostu, ale neviděla nic kromě změti klestí a tropických keřů.

Nelíbilo se jí to, protože to potvrzovalo její obavy. Že to, co slyšela v lese ještě v současnosti, bylo něco jiného než zvíře.

"Je tu někdo třetí. A ten někdo má zbraň, se kterou všechny tyhle zmasakroval. Stejně to ale pořád nevysvětluje to, jestli sem přišel omylem, někoho hledal nebo... nebo prostě kvůli něčemu jinýmu. Sakra," sklonila se nad jednu mrtvou vodní opici a snažila se ji ze žeber vytáhnout zaklíněnou kulku.

"Vojenská ráže, myslím," vyšťourala z horkého masa patronu. "Armáda? Tady? To se mi nezdá," Peter ji oponoval. "Někdo třetí, někdo třetí... někdo třetí," s hlubokými oddychy opakovala.

Peter si jí přestal všímat, jakmile ho i ona přestala vnímat. Cítil se jako Indiana Jones, když se sklonil nad zvláštní předmět ve středu mýtiny. Zděsilo ho, když si uvědomil, že znaky a divné čáry na něm byly od těhle lidoopů nebo vodních opic, některé měly ještě prsty od okru, kterým znaky byly malovány. Najednou cítil v puse zvláštní pachuť a přišel se stísněně jako nahoře v pralese. Jakoby ho pozorovaly oči. Spousta oči, o kterých neměl ani ponětí.

Z jedné malé škvírky se ven dostávalo zářivé oranžové světlo, Peter si už připadal jako v nějaké loutkové hře, kde on není loutkař. Dotkl se té škvíry a najednou mu rukou začalo probíjet něco, co přirovnal k elektrickému proudu. Brnělo a mravenčelo ho celé tělo, s rozevřenýma očima a pootevřenou pusou upadl v sedu na zem.

Cítil se jako omámený, otevřel oči a viděl před sebou nebe plné hvězd s galaxiemi a mlhovinami, jakoby se všechno vědění vesmíru přesunulo do jediné živé nádoby. Viděl hlubiny vesmíru. Skoro vydechl kosmický prach, budoucnost i minulost na něj dýchla, měl pocit, jak se před ním objevují kosmické entity pro něj tak dobře známé. Nereagoval na okolí a skácel se k zemi úplně, jenže najednou se v jeho vizi objevilo něco jako gigantický obličej z prachu a energie. Pohlédl na něj a strachem z toho, že přestal mít pojem o realitě, se probudil.

"Petere, pojď se na něco podívat," Tess hleděla z okraje mýtiny k zapadajícímu slunci. Neodpovídal, otočila se k němu a pomohla mu vstát.

"Jsi v pořádku?" zeptala se, tentokrát ustaraně. "Jo, vcelku jo," nebyl ještě pořádně při sobě. "Co se ti stalo?" "Kdybych ti to řekl, nebudeš mi věřit. Vážně," oddechoval. "Fajn?" ztrhla obočí.

"Koukni se," pobídla ho a ukázala mu směrem k zapadajícímu slunci. Peter nejdřív nevěděl, na co se dívá, protože viděl ohromné velký Měsíc hned o kus vedle. Pak si toho všiml.

"To je ale obří strom. A něco na něm visí," všiml si. "To bude ono. Jejich hnízdo nebo tak něco," uvědomovala si. "Takže tam vletíme?" zeptal se zdrženlivě. "Hned, jakmile vymyslíme plán."

Zezadu se ozvalo tiché zapraskání větví. Další útok přišel stejně nenadále jako ten na nás. Jen byl daleko silnější a brutálnější.

...

Matně si Tess promnula oči, cítila, že není na zemi. Cítila ohromnou bolest hlavy přecházející jako bodání jehel až do zad. Sahala po čemkoli pevném pod ní, ale ruka jí prošla skrze věc, na které ležela. Měla sucho v krku, druhou rukou si nahmatala velkou krvavou ránu na hlavě.

Otevřela doširoka své zalepené oči a spatřila, že leží v jednoduché kleci vysoko nad vodní hladinou pod jejím vlastním tělem. Divila se, že jí duté kmeny připomínající bambus udrží. Oči jí přitom sjely až zcela dolů na modravou hladinu, kde se leskly poslední paprsky slunce. Rozhlédla se do daleka a spatřila, že vysíme nad rozlehlou pláží, která přecházela do lesního porostu mangrovníků. Bylo vidět až k mlžnému oparu horského lesa, odkud přišli.

Samotný mohutný stromový gigant, na kterém visely i další jednoduché klece, v nichž jsme byli uvězněni, přípomínal obrovský starý mangrovník. Jeho tlusté větvené kořeny částečně omývala teplá voda oceánu. Rozhlédla se po nás ostatních, kteří byli v různých klecích v různé výšce na dalších větvích. Z některých se dolů kývaly dlouhé zelenkavé liány.

Bylo jí hrozně, ale alespoň si byla jistá, že jsme naživu. Všichni a to včetně Petera. Jen si nemohla vybavit, proč neslyšela ty vodní opice útočit. Proč byly tak tiché? Nebo to nebyly opice? Byl to, možná to mohl být ten kdosi záhadný, který povraždil jejich tlupu. Sama nevěděla. Jen byla ráda, že jsme naživu.

"Vítej v domku v korunách," oslovil jí Joss, co byl zavěšený jen o pár metrů dál. Nevypadal zrovna podle jejích představ, ale uvědomila si, že v rámci možností to je pořád úspěch.

"Jak dlouho tu jsme?" bolestivě se zmohla na slova. "Chvilku, před chvílí vás přivedli. Ale my tu taky nejsme dlouho. I když nevím, kdy přesně se probrali ostatní," hrábl si do vlasů a konečky prstů měl od krve. Pak opřel hlavu do stěny klece.

"Sakra. Jsi... jsi v pořádku?" nahrnula se ke stěně. "V rámci možností to ujde, řekněme." "Kde je Peter? Kde je Peter, Jossi?" zaskučela. "Kus nad tebou," ukázal jí chromým prstem.

"Petere?! Jsi v pořádku?!" zakřičela nad sebe. Viděla, jak Peter matně pootevřel oči, jinak ale vypadal jako mrtvý. Byla ráda, že žije. A nejen kvůli tomu, co mu předtím řekla.

Odmlčela se a vychutnávala si vzduch naplněný mořským vánkem, ležela a dýchala. Pak se převalila na záda, celá klec se zakomíhala, ale bylo jí to jedno. Celé její tělo se plnilo endorfinem a adrenalinem. Potila se. Zavřela oči, myslela na svou rodinu v současnosti. Na to, jak ulehne vedle svého psa do postele a nebude se už muset hýbat a bude moct v klidu usnout. Jak se uvidí s rodiči a obejme je, co nejvíc to půjde. Brněly jí ruce. Přestala mít cit do pravé nohy, věděla, že je zlomená, ale nevěděla proč. Nechtěla otevřít oči.

Bolest přestala. Tess vydechla úlevou, přestože se jí pořád třásly ruce a přišlo jí, že je v agonii. Bylo jí teplo, sluneční paprsky prohřívaly její kůži a poslouchala u toho zvuky moře. Lehla si zpátky na břicho, pootevřela oči a sledovala pomalu zapadající slunce, které barvilo moře do oranžova. Na chvíli jí přestalo trápit kde a v jakém stavu zrovna je.

Upoutal nás hluboký zvuk přicházející z mořské hladiny, z krásných perleťových hřbetech vln poblíž budoucí Lemurie. V moři pod námi se ke břehu převalovaly hřbety celé družiny podivných obojživelných opic, vykukovaly nad hladinu pouze jejich hlavy a hřbety. To ale nebylo ono. Z oceánu se ozval další táhlý zvuk připomínající volání velryb, vydalo ho podivné obrovité zvíře, které se houpalo na vlnách v dáli. Na hladině byla vidět jen řada ostnů, které mu čněly ze zad. Rozvážně plulo ze strany na stranu, z místa, kde mělo hlavu, zničehož nic vytryskl gejzír jako u velryby.

"Co tohle sakra je?" Tess líně konverzovala. "Velryba určitě ně. Ta by se nevlnila ze strany na stranu," pronesl jsem. "Ty tu jsi taky?" zívla. "Představ si, že jo," neochotně jsem řekl.

"Génius... ty jsi náš génius, tak mi prosím tě řekni, kde jsme. A taky... kde jsi vlastně ty?" mumlala. "Podívej se nahoru," pobídl jsem jí. "Teď jsem se převalila na břicho, ani to nezkoušej," otráveně řekla. Poznával jsem jí. To bylo dobré znamení. "Fajn. Vpravo nahoře nad tebou," nelibě jsem odpověděl.

"No výborně. Takže kdypak to jsme?" ptala se. "Nejsem si jistej, ale možná doba tak třiceti nebo pětačtyřiceti milionů let do budoucnosti. Kdo ví. Můj odhad je, že ty opice jsou další evoluční stadium paviána nebo dželady. Možná, že teda jsme někde ve východní Africe, která už v tuhle dobu je samostatná pevnina. Třeba se pro ní vžije název Lemurie nebo něco podobnýho. Stačí ti to takhle?" vysvětloval jsem. "Asi, asi jo."

Po chvíli se zase přihlásila o slovo.

"Kde je teď lidstvo?" chladně se zeptala. "V rozvalinách. Mrtvé, nejspíš už dávno. Podle toho, co zbylo z naší civilizace v Geistbergu, už lidstvo vyhynulo dávno a tohle je to, co po něm přijde," zamyslel jsem se. Oddechla. "Tohle nás nahradí? Docela fajn, musím říct," usmála se sušše," protože se zdá, že mají vlastní kulturu nebo tak něco. Když opomenu tu agresivitu, není to zas takovej rozdíl."

"Kulturu?" zarazil jsem se. Pokývala hlavou. "Cestou sem, teda než nás uzemnili, jsme si s Peterem všimli zvláštní věci zaražený v zemi na jedný mýtině. Byla pokreslená, od nich. Peter u ní dostal záchvat nebo co, ale nechtěl o tom mluvit...," nedořekla to, protože jí do klece narazila hlava toho lidoopa.

Strašlivě se lekla, probralo jí to, nahrnula se na druhou stranu klece. Pozorovali jsme to.

 Prohlížel si jí a ona jeho, bez sebemenší známky strachu se pohyboval kolem klece. Všimla si, že u svého brlohu drží naše věci a zbraně, svázané jednoduchým provazem a dobře střežené.

Vycenil na ní své strašlivě vypadající zuby, na některých se ještě válely rybí šupiny. Zle zavrčel, pak se odvrátil a bežel k zpátky ke svému druhovi, se kterým vypadal, jako když komunikuje. Chvíli na sebe pořvávali, pak ten větši silně udeřil tlapou toho menšího, který se ho zalekl a zalezl zpět do stromové dutiny.

"Evoluce si, zdá se, nevybírá," poznamenal jsem.

"Lidstvo bylo asi určitým způsobem předurčený k vyhynutí, takže tohle není zas tak strašný," Tess se vzepjala.

Jedna z těch zvláštních opic přitáhla stromovou dutinou na silnou větev jejich mrtvého druha. Surově z něj drápy a zuby rvali kusy masa, cpali si je do tlam a hluboce u toho mlaskali.

Stále víc mě to utvrzovalo v tom, že jde o evolučního potomka paviána. Tito primáti jsou dnes zvyklí, především při soubojích mezi samci, ubližovat i členům vlastní tlupy a někteří dokonce požírají i menší druhy primátů.

Krev jim stékala po špičácích i tvářích, navzdory jejich poměrně inteligentní společnosti se chovali jako zvířata.

"Řeklas jim, že tam byl ještě někdo?" Peter se s bolestí uvolil vstát. "Ještě někdo?" Joss to zaslechl. "Jo. Někdo jim vystřílel polovinu tlupy, přesně kolem toho... tý věci na tý mýtině. Byl to docela hnusnej pohled," Tess to upřesnila.

"Je fakt, že jsme ty výstřely slyšeli, ale mysleli, že jste to právě vy dva," Harleen se přidala do hovoru. "Kdybysme to byli my dva, už by bylo po všech těch potvorách do jedný," Tess pozorovala, jak jeden z těch lidoopů sežral jeho mrtvému druhovi dlaň. Chtělo se jí u toho zvracet.

"Tohle není vůbec dobrý, tohle by se nemělo dít," Joss sebou začal ošívat a vlastně ho vůbec netrápilo, že jsme v pasti. "Jossi, my tady umíráme a ty se zajímáš o to, jestli je tohle dobře nebo špatně?" Peter se úplně zmátořil. "Ty to nechápeš, že tady jde o něco daleko většího? Pokud se nepleteme, teď už někdo ví o anomáliích a dokonce je tady. Přímo tady u nás. Že jsme v pasti je ten nejmenší problém, co máme," vyjel na něj.

"Přestaňte se kruci hádat!" Tess hlasitě vykřikla. "Kluci, nechte toho. Jestli to chceme vyřešit, tak se odsud musíme nejdřív dostat. Jinak to nejde," Harleen na ně zvedla hlas. Oba se na sebe podívali a s naštvanými obličeji ztichli.

Samci vodní opice, který doteď hodoval, ale došla trpělivost. Ze své přikrčené pózy se mechanicky otočil na Tess, byla od něj nejblíž. Díval se velmi nepřátelsky, skoro jako by chystal něco říct. Zlostně otevřel tlamu a vzteky zaječel. Ostatní z tlupy se ho snad snažili usměrnit, chytali ho za záda i za končetiny. Jenže on se nedal zastavit, přistoupil k našim věcem a popadl jednu z útočných pušek. Znovu se tak zle usmál, spíš teda zkroutil rty na čelistech a zahihňal se.

Pušku pevně svíral a dolezl po větvích až k Tess. Začal na prvý pohled bezhlavě mlátit zbraní do klece a ještě více jeho útoky přidaly na síle, když viděl, že ona z něj už nemá strach a jeho jednání ji naprosto nezajímá. Zlostně zařval jako pavián, na Tess dolehl jeho odporný dech a sliny plné čerstvé krve s kousky tkáně. Zase jí začalo být do zvracení, znejistila.

Měl převahu, uvědomil si to. Lidoop se uklidnil, přestal se hýbat a jednoduše jí zbraň prostrčil skrze mříže do klece. Došlo jí, o co mu jde. Všiml si, že členové jeho tlupy byl zjevně zabiti projektily ze zbraní, a když viděl jejich ničivou sílu zabíjet, chtěl se to naučit stejně tak. Ovládnout tu sílu.

"Takže ty chceš vědět, jak to funguje?" zeptala se řečnicky. Pomstychtivě se zatvářila.

Opice se zle zasmála, naprosto lidsky a přirozeně. Tess ale vzala pušku, přebila, zamířila a stiskla spoušť. Kulka se trefila mu přímo do lebky. Na větve a pár lián se rozcákla její krev. Opice dostala smrtelný úder, bezvládně spadla z větve do hlubiny desítky metrů pod námi.

Ostatní si toho okamžitě všimli a jeden z nich vystoupal na větev nad námi. Začal výhružně volat celou skupinu dalších opic, které se houfovaly pod kořeny mangrovníku. Skrze mříže se Tess podařilo sestřelit ještě několik dalších tvorů, kteří padali pod větve, na nichž ještě nedávno běhali. Někteří z nich se zachytili o spodní větve, jiní při pádu narazili do ploché stromové kůry.

Jeden rozzuřený samec ale naběhl přímo do její klece. Ty potvory byly chytřejší, než jsme si mysleli - ty klece totiž fungovaly jako váhy a pokud klesla jedna, klesla i ta na druhém konci.

Tess zavrávorala, liána držící nahoře klec se přehouplo přes okraj žlabu a klec letěla volným pádem. Na jejím druhém konci byla ale Peterova klec, začal řvát strachy, jakmile si uvědomil, že padá.

"Sakrááá!" vykřikla Tess. "Petere, chyť se!" zařvala na něj Harleen, když prolétával kolem ní.

Jednou rukou se stačil zachytit za její klec, ale dostal silnou ránu do hlavy od padajících mříží, takže se hned pustil. Rozpohyboval ještě naše klece, protože jsme všichni tři byli navázaní na jedné liáně.

"Kurva," zařval jsem. "To nééé," zakřičel Joss, když viděl, jak jejich klece padají do moře. Jejich křik byl slyšet až k nám. Nevěděli jsme, co dělat, protože nám zmizeli před očima a zdálo se, že to samé čeká i nás.

Větev, na které byla připevněna Harleenina klec, praskla a ona se i s celou klecí rozpohybovala jako závaží na demoliční kouli. Letěla přímo k nám.

"Drž se, drž se!" zařval jsem silně. Zhoupla se ještě jednou, pak ale naštěstí tahle strašná jízda přestala. Tiše jsem si oddechl, Joss zachytil její klec, protože byl blíž. Pak jsme si teprve uvědomili, co se vážně stalo. Ty vodní opice šílely, řvaly a kvílely, protože jim utekli dva věžni.

Oba spadli do moře. Jako bezvládné panenky, naši přátelé teď dopadli do moře a nejspíš, nechtěli jsme na to ani pomyslet, ale nejspíš byli mrtví. A my zavření v klecích v budoucnosti, jsme dleli nad jejich mokrým hrobem s ohyzdnými hlídači. Harleen uronila několik slz, my jsme byli naprosto bez naděje a bez plánu. Bezmocné malé myšky v hrozném vězení bez možnosti návratu domů.

...

Příliv houpal mořskou vodou, narážel do písčité pláže. Slunce už olizovalo oceánskou vodu, bylo na hranici obzoru, bylo velké a oranžové. Nádherné. Západ právě nastával. Jedna velká vlna narazila do mrtvoly na pobřeží, krev se už vsakovala do písku. Humanoidní postava tam ležela bezvládně, začal ji okusovat pták s rozpětím okolo dvou metrů a zahnutým zobákem. Vyzobával z něj kusy masa a jiné tkáně.

"Sakra, ty jsi ale hnusná potvora!" Peter od sebe mrtvolu lidoopa odstrčil, a vyrušil tak toho ptáka. Naštvaně vokalizoval a pištěl, ale jakmile se Peter odplazil, pokračoval v hodování.

Peter se bolestivě dostal zpátky na nohy. Bolelo ho všechno v těle, myslel, že má zlomenou každou kost, ale stejně vstal.

"Tess! Tess!" volal po pláži. Ozvalo se jen táhlé volání z oceánu, zase ten zvláštní tvor. Klesl na kolena do písku a rozhlédl se. Svalil se na ruce a vykašlal z plic vodu, sůl ho pálela v nose i v krku. Ztratil naději.

"Petere?! Jsi tu někde?!" zaslechl. Myslel si, že se mu to zdá. Stejně ale zavolal zpátky, i kdyby to byla fata morgana. "Tady! Tady jsem!" zařval vší silou.

Za jedním velkým kamenem viděl Tess, radostí se postavil na nohy a chtěl jí pořádně obejmout. Běžela a nezpomalovala. Pochopil, že není něco v pořádku. "Běž, dělej běž!" zařvala na něj.

Kámen najednou přeskočil obrovský plaz podobný krokodýlovi, velký skoro jako autobus, ale ten už nebyl tak přátelský jako jeho bratr v současnosti. Za ním se vynořil ještě jeden a po něm ještě další. Peter se rozeběhl, jak jen mu síly dovolily.

Běželi po pláži, krokodýlovití plazi zasyčeli a cvakali tlamami, byli překvapivě rychlí a mrštní. Běželi za nimi a byli neuvěřitelně vytrvalí, syčeli a Tess i Peterovi docházel dech.

"Kde je sakra... ten obří strom?!" Peter sýpal. "Musíme se obrátit, jestli tam chceš," odpovídala mu. "Máš zbraň? Jakoukoli?" sýpavě mu docházely síly. "Jenom tu jednu. Stačila jsem jí chytit," vydechla. "Mám asi plán," dodal. "Jdeme, teď se obrátíme a budeme doufat, že nás nesežerou. Jenom mi důvěřuj."

Peter prudce změnil směr a s Tess se rozběhli přímo proti těm dvěma monstrům, když už po nich chtěli skočit, tak uhnuli k pláži a útok vyšel na prázdno. Získali čas. Obrovský strom byl nadohled, také se jeho stometrová koruna nedala přehlédnout, ale pořád museli běžet, pokud nechtěli být obědem v rozměrných, maso požírajících žaludcích.

Po několika desítkách metrů už měli pocit, že je oba plazi nepronásledují. Vydechli si, rozdýchali se a znovu přešli do mírného běhu. Jen kousek před stromem se zastavili. Lidoopi byli už i na zemi, někteří chodili po pláži a jiní se dorozumívali. Klece byly ještě na svém místě.

Tess a Peter se schovali za velký balvan a tiše pozorovali, jak se z kořenů vynořil obrovský tvor, zvětšenina těch vodních opic. Musel to být dominantní samec, jeho hruď i obličej byly zbarvena do červena, krk dokonce do fialova. Mimo velikosti, byl vyšší a mohutnější než samci stejného druhu, měl také na hlavě zvláštní útvary ve dvou řadách, podobaly se hřebínku kohoutů. Vokálně se projevil, zařval tak silně, že to bylo slyšet i v blízkém pralese.

"Co je tvůj plán?" Tess se na Petera podívala. "Můj plán byl je vystřílet, ale teď... s tímhle jsem prostě nepočítal," pokrčil rameny. Tess prohlédla zásobník, bylo tam pár nábojů. "Jsme nahraný," dodala.

Podívala se napravo a spatřila krokodýlí oko. Lekla se, ale krokodýlí dravec jen přeskakoval balvan a vrhl se přímo na vůdčího samce celé skupiny lidoopů. Tenhle masivně stavěný primát zařval a jeho ostré drápy projely tvrdou kůží toho plaza, vrhla se na něj dokonce celá tlupa. Druhý krokodýlovitý predátor ale mrštně přiskočil a vrhl se na lidoopy. Jen tlamou jich několik odhodil a dva rozdupal, jednomu prokousl hrudník a dostal se až k alfa samci. Okamžitě se mu vrhl na ruku, kterou mu silným trhnutím urval.

Peter a Tess viděli zpoza kamene nerovný boj, směsici syčení, řvaní a zoufalého prolévání krve na pobřeží budoucnosti. Vodní opice zasypaly dva krokodýlovité plazy, ale jejich alfa samec zůstal v čelistech útočících dravců.

Najednou bylo ticho. Skoro úplné ticho.

Už zase všichni jsme sledovali, jak dva predátoři roztrhali alfa samce na kusy. Jeden z nich hltal jeho ruku a druhý držel jeho tělo. Ostatní lidoopi ustupovali a smutně naříkali, krokodýlovití dravci jen zasyčeli a nebyli rušeni bez hostiny. Bez alfa samce byli jako malé ustrašené opice. Peter a Tess už tím pádem neměli těžkou cestu k nám. A domů.

...

"Dostaneš náplast s letadýlkem," Tess se hrabala v lékarničce, aby Peterovi udělala něco s tou ránou na hlavě. On ale nezlomně seděl a jakoby bolest skoro vůbec nevnímal, jakoby to vůbec nebyl on. Skoro se zdálo, že dospěl.

"Vždyť už to ani nebolí," držel si na hlavě pytlík s ledem," skoro vůbec." "Mě je jedno, jestli tě to bolí nebo ne, nechci potom slyšet, že jsem se na tebe vykašlala," pobaveně odsekla. "Už jsem se lekl, že ti dokonce jde o moje zdraví," sušše se usmál.

"Krize zažehnána. Projednou aspoň," Joss seděl na pohovce a měl ruce založené v klíně. "Ještě, že se ty potvory nedostaly mezi lidi... Nikdy jsem nic podobnýho neviděl. Chci říct, oni mezi sebou komunikovali, dokázali pochopit smrt, systém kladky, moc zbraní a spoustu dalších věcí... ta... ta kultura, co měli nebyla zas tak odlišná od lidí. Jenom prostě víc smrděli po rybách."

"A ty sis snad myslel, že lidstvo je jediný na světě? Budoucnost patří dalším inteligentním skupinám a je evidentně jedno, kde se vyvinou," rozvedl jsem dál debatu. "O to nejde... docela mě to totiž děsí, jako moc byli podobný lidem. Je divný se koukat do očí něčemu podobně inteligentnímu jako jsme my, i v tom horku a vlhku tam mi naskočila husí kůže," vysvětloval.

"Je fakt, že divný to bylo. Hodně divný," Tess se přidala. "Zvlášť ta věc, na kterou jsem šáhnul," Peter málem vyskočil ze židle. "Ten obelisk," přitakal jsem. "Tak přesně tahle věc, kterou si pletu s Obelixem," potvrzoval.

Peter se celou dobu na židli culil, jako měl zvláště dobrý den, a Tess ho jen občasně pobídla, ať se nevrtí. Bylo časně odpoledne, slunce vysoko a teploty stoupaly.

"Ještě, že jsme všichni živí," Harleen si oddechla, když vynesla aoruna ze schodů do garáže, kam se zatoulal. "Nejde mi ale pořád do hlavy, co nebo kdo, tam střílel. Pokud ne vy dva," ukázala na Petera a Tess," tak otázkou je kdo."

"Ty vole... ještě, aby se do toho pletl někdo další. Mohl to bejt ten polda, nikdo lepší mě nenapadá," Joss vstal.

"To si nemyslím, protože někoho jsem slyšela i v tom lese. Kdyby to byl ten polda, tak by nás našel. Navíc jsem v tý mrtvole našla kulku ze zbraně, kterou používá třeba armáda a ne policajti," Tess se ozvala. "To se tak vyznáš?" Peter na ni mrkl. "Divil by ses, jak se vyznám," upozornila ho.

"Mám jenom takovej pocit nebo nás vážně někdo sleduje?" položil jsem řečnickou otázku. "Nejspíš jo. A jestli rychle nezjistíme, o koho jde, tak z toho bude další problém. Jakoby toho teď nebylo málo," Joss si chytl bradu. "Zjistíme to, ale otázkou je, co budeme dělat potom," Harleen položila malého teropoda na zem. "To musíme ještě promyslet. Znamená to, že musíme držet anomálie pod ještě větší pokličkou než do teď, takže tomu policajtovi napíchneme mobil, přebijeme všechny zbraně a budeme jednat, když se objeví cokoliv nezvyklýho," Joss pronesl svou monumentální řeč. Tvářil se u toho patřičně vítězně.

"Měla jsem spíš na mysli ho nechat sežrat," dodala.

...

Den se přesunul do večerních hodin, šel jsem napříč městem do divadla. Baletu ani klasické hudbě, nikdy jsem ničemu z toho příliš neholdoval, ale upřímně se mi to začalo líbit od chvíle, kdy mi o tom Harleen řekla. Bylo to zvláštní, přepadla mě nervozita a tréma. Jakobych tam snad vystupoval já.

Při té představě jsem se zasmál.

Koukl jsem se na hodinky, ukazovaly za patnáct minut devět. Slunce už skoro nesvítilo a zhasínalo.

Vešel jsem do budovy, moderně navržené obrysy a vnější stěny nevypadaly v prostorách parku tak nepřirozeně, jak se mohlo zdát. Uvnitř byla nádherná vstupní hala, bylo tam docela dost lidí povídajících si a většina z nich byla o mnoho let starší než já. Jindy, dříve by mě to rozhodilo, ale teď už ne.

Záminka toho vystoupení se mi zalíbila. Pár minut před začátkem jsem se nechal zabloudit, asi už tušíte proč.

Tiše jsem našlapoval, nakoukl do pootevřených dveří šatny a viděl ji v nádherném úboru evokujícím labutí jezero. Překvapilo mě, že může být ještě hezčí. Byla sama a nevšímala si mě, protože si na tváře nanášela make-up. Věděl jsem, jak většinu make-upu nesnášela.

Jen lehce jsem vkročil do místnosti, ale všimla si toho. Zatracený šestý smysl, řekl jsem si.

"Myslela jsem, že už dávno sedíš v hledišti," usmála se na mě. "Promiň... vlastně jsem původně hledal záchody," vymlouval jsem se. Došel jsem až k ní, chytl jí za pravou ruku. Vstala z té vysoké židle, oči ji kypěly nádhernou modrou barvou a odráželo se v nich světlo ze zářivek.

"Sluší ti to. Moc ti to sluší," držel jsem její drobné dlaně. "Ale prosím tě... vypadala jsem už i líp," začervenala se.

Zadívali jsme se jeden druhému do očí, tehdy jsme si moc rádi opětovali pohledy, její tváře červenaly a vypadala prostě úžasně.

"Copak mi chceš říct?" rozpačitě se zeptala. U toho se pousmála.

Políbil jsem jí. Se vší láskou, kterou jsem v sobě měl. Opětovala mi to, zavřeli jsme oči a nevnímali svět okolo. Moje ruce klesly k jejím bokům, ty její se držely mých zad. Něžně jsem cítil její tvář, parfém, krásu. Jí samotnou. Byli jsme oba šťastní, líbali se.

Přestali jsme a jí položil mé čelo na to její, nádherné a překrásné. Cítil jsem, jak dýchala, jak jí v žilách proudila krev. Neotevřeli jsme oči, vychutnávali jsme si tu malou chvíli než se ozval pokyn k usednutí do sedadel.

"Jdi, ať to stihneš," usmála se a přejela mi rukama po tvářích. "Budu se dívat jenom na tebe," ještě jsem jí políbil. "Už jdi, ještě ti dneska napíšu," políbila ona mě, když oznamovali, že všechny baletky musí jít na scénu.

Usadil jsem se do sedadla, předtím vyrušil celou řadu, když jsem se k němu dral, a s chutí sledoval celé dvouhodinové vystoupení. Měl jsem možná jen klamavý pocit, ale přišlo mi, že při pár pózách se na mě pousmála. Drobně ale přece. Ten večer nebyl jako každý další, byl svým způsobem velmi vyjímečný. Pro nás pro oba, protože jsme se na navzájem nejen viděli, ale především cítili. Tu neviditelnou energii, která mezi námi proudila.

Když představení skončilo, vyšel jsem ven a čekal. Nakukoval jsem k zadnímu vchodu, kudy účinkující vycházely. Stál jsem tam, když už všichni diváci i účinkující odešli a vstupní dveře se zavřely. Sám v nočním šeru. K tomu zadnímu vchodu někdo přišel, nějaký mladší chlap v lehké mikině na zip. Barvu jsem nevnímal. Stál tam, na nohou měl džíny a evidentně na někoho čekal.

Harleen z těch dveří vyšla, to mě trochu rozproudilo, ale vzápětí se s ním objala, a oba pak pokračovali někam, kam už jsem nedohlédl. Ani jsem nechtěl tam dohlédnout, nesledoval jsem je. Vypadala šťastně.

Přepadl mě ohromný vztek a zlost, naštval jsem se a hnusně vydechl. Naštvaně jsem se rozešel směrem domů, bylo patnáct minut po jedenácté hodině večer a město zelo prázdnotou. Nicotné ulice osvěcovaly lampy, stále horký vzduch se v nich tetelil a občas rozpohyboval prach. V hlavě jsem si slet událostí toho večera přemítal stále a stále dokola, hledal jsem logické důvody pro všechny jeho aspekty. Jako vždy. Zlost a vztek se ve mně násobila, pak jsem se klidnil a přemýšlel nad hloupými vysvětleními, abych se znovu mohl rozpálit do běla. Funěl jsem jako lokomotiva, jako naštvaný býk a přitom jsem si ani neuvědomoval, jaké může být skutečné vysvětlení toho, co jsem viděl. Do toho mi zněly kroky bot na dlaždicích na chodníku. Nebyly ale jen moje.

Průběžně jsem otáčel hlavou, někdo za mnou šel. Někdo, koho jsem už určitě někde viděl, ale tvář měl ve stínu. Nevypadal zrovna přátelsky. I v tom horku měl na sobě kabát nebo nějaký dlouhý kožený oděv.

Na jednom rohu jsem se zastavil, domů už to nebylo daleko. Jeho kroky byly ale stále velmi dobře slyšet. Napadlo mě, že třeba jen jde kolem a náhodou má stejnou cestu jako já.

Najednou ale zrychlil a já se v poslední chvíli otočil. Svíral v ruce obušek, kterým mě chtěl praštit a omráčit. Silou mě srazil na zem, kopl mi do holeně a chystal se mě udeřit do hlavy, ale já ho kopl do břicha a on uskočil. Naštvaně zaúpěl.

Převrátil jsem se na břicho, vstával, ale hned jsem slyšel další kroky a tentokrát ten útočník dostal ještě silnější ránu. Vstal jsem a nevěřil jsem tomu, co vidím. Chlap v kabátě si držel krvácející nos a i se svým obuškem odcházel, zatímco naproti mě stál komisař Gisher.

"Jsi v pořádku?" oslovil mě. "Jo, díky vám nejspíš. Děkuju," oklepával jsem se. "Víš, co to bylo za chlapa? Nebo, co po tobě chtěl?" ptal se docela divně. "Já nevím, asi mě chtěl okrást nebo tak něco. Asi jsem vypadal jako snadná oběť," vysvětlil jsem mu to stroze.

"Děkuju, já... kdybych se vám mohl nějak odvděčit, tak...," chtěl jsem ten rozhovor co nejdřív ukončit. "Možná bys mi mohl říct pár informací, Martine. Dneska jsem se po tobě sháněl a nebyl jsi k nalezení. Možná bys mi mohl říct přesně to, co bych potřeboval vědět," říkal. Zaťal svůj policejní obličej do grimasy jako u výslechu.

"Teď děláte zlýho poldu, komisaři Gishere?" impulzivně jsem na něj vyjel. Znejistil. "Já vás taky znám, četl jsem u vás v novinách. Vy jste rozprášil ten gang překupníků, že?"

"Vidím, že jsi se informoval. Máš kuráž, to se mi docela líbí," pronesl. Teď zase byl pro změnu ten hodný polda. "Hele chci si jenom promluvit. Hledal jsem tě i tvoje přátele, zrovna dneska a nikdo jste nebyl k nalezení. Jde o ty vraždy, u kterých jste byli svědky."

"Myslíte si snad, že jsme je spáchali my nebo co?" odsekl jsem. "Ne, jenom si myslím, že nám neříkáte všechno. Toť vše. Chci jenom vědět, jak to doopravdy bylo, nic víc a nic míň," uklidňoval situaci. "Podívejte se, kdybysme vám lhali, co bysme tím získali? Proč bysme to dělali?" "To se právě snažím zjistit," říkal.

"Poslouchejte, my jsme vám řekli všechno, co jsme o těch úmrtích věděli. Nic vám netajíme. A nechci rejpat, ale měli byste se radši zabývat něčím skutečným, něčím, jako byl tamten chlap. Já už vám k tomu nemám co říct," řekl jsem podrážděně. "Děkuju vám, že jste mi zachránil život, ale nic víc ode mě nečekejte, protože vám nemůžu pomoct," dodal jsem a rychlým krokem se rozešel domů.

Gisher tam chvíli stál a díval se, jak odcházím. Naštvaně uvažoval, protože zase nezískal další stopu.

"Však vy mi ještě řeknete, co vlastně máte za tajemství."