Před neptačími dinosaury se k největším suchozemským býložravcům řadili dinocefalové (Dinocephalia) z období středního permu, po nich nastoupili ve svrchním permu a spodním triasu jako přední megaherbivoři evolučně pokročilejší dicynodonti. Ačkoliv byli poměrně hojnou skupinou už na konci permu, jejich vývojové linie, které přežily velké permské vymírání, využily veškerých šancí k vývoji nových forem ve spodním triasu a toto období bylo patrně jejich největším evolučním rozkvětem. Jedním z největších je například dosud nepojmenovaný rod z polských Lisowic, který dosahoval velikosti a váhy slona (dnes rod Lisowicia), nebo velmi transkontinentálně rozšířená Kannemeyeria ("Kannemeyerova") představující patrně jednoho z nejúspěšnějších herbivorů geologického věku anis a spodního triasu celkově. Kontinenty se v době jeho výskytu ještě stále nacházely semknuté do Pangeyského superkontinentu a pouze několik menších celků se nacházelo v pozicích, kde je nespojovaly pevninské mosty nebo sítě ostrovů, takže se tento poměrně kosmopolitní druhy mohl po celé planetě šířit, ačkoliv se vyskytoval především na jižní polokouli. Jednalo se 3 až 4 metry dlouhého tvora s podsaditou stavbou těla, krátkýma nohama a silnými čelistmi, které byly ukončeny tvrdým zobanem a dvěma "kly". Jako množství svých příbuzných ze stejné doby, tento rod sdílel polorozkročný postoj předních končetin a ty zadní se nacházely poměrně přímo pod tělem. Krk byl velmi mohutný a muskulárně stavěný, šlo o adaptaci pro správné nesení objemné robustní lebky se spodními čelistmi, která dorůstala zhruba do 60 centimetrů délky. Byla ovšem odlehčena velkými otvory v její zadní části, kde byly úpony pro mohutné svalstvo ovládající čelisti, a také poměrně velkými nozdrami a očnicemi. Celková tělesná stavba se tak podobala hrochům (Hippopotamus amphibius)  a množství různých zdrojů tvrdí také, že tomu se těmto kopytníkům podobal i způsob života, který byl semiakvatický. Závěr o semiakvatičnosti tohoto živočicha ovšem není zcela prokazatelný - ve své podstatě nese kostra rodu Kannemeyeria více charakteristik hovořících pro suchozemský způsob života, než-li semiakvatický. Tento dicynodont měl také široké tlapy s velkými prsty a tupými drápy, skvěle hodící se k chůzi po mazlavém povrchu triasových bažin, ale zároveň robustně stavěnou kostru a jiné znaky odpovídající spíše terestrickému způsobu života. V tomto prostředí, mokřadů a slatinišť, také rostla jeho přirozená potrava, přesličky, kapradiny a potažmo vodní rostliny triasu. Dokázala také kly a tlapami vyhrabávat ze země kořínky, všechen tento rostlinný materiál drtila zobákem a pomáhal ho trávit velký žaludek. Čelisti měly silné žvýkací svaly, které byly vázány na velké spánkové jámy v zadní části lebky. Zobák byl tedy i patrně dobrou zbraní proti útočníkům, ti byli hlavně synapsidi jako rody Cynognathus nebo Probelesodon, někdy však také i velcí archosauři (Archosauromorpha) jako rod Erythrosuchus. Tlama a zobák jsou ovšem zároveň robustně stavěné a vhodné i pro požírání tvrdší vegetace včetně té, která se vyskytovala dále od podmáčených území. Silná kostra, statné končetiny a především poloha nozder a očnic, která neodpovídá dnešním semiakvatickým druhům obratlovců, vede tedy k přesvědčení, že pokud šlo o druh zdržující se poblíž vody, tak patrně ne přímo o semiakvatického tvora. Vedle toho jsou ovšem zřetelné jiné anatomické znaky, lebka je stavěná poněkud podobně jako u jiných dicynodontů a od temene až k čenichu se prohýbá. Mohlo se jednat o adaptaci pro sběr většího množství rostlinné hmoty, vytvořil se zde prostor pro lepší a méně náročné ohýbání za potravou přinejmenším ve výšce hlavy. Ačkoliv pro tento závěr jednoznačné důkazy prozatím chybí, je pravděpodobné, že přinejmenším v juvenilním stádiu života vlastnil tento živočich pokryv těla podobný savčí srsti a postupem ontogeneze ho ztrácel v důsledku jeho neužitečnosti v sociálním chování a jeho nepotřebnosti při udržení tělesného tepla. Bohužel, navzdory poměrně hojnému fosilnímu záznamu stále chybí dostatečné údaje o ontogenetickém vývoji, Kannemeyeria ale kladla vejce a mláďata mohla být do určitého věku závislá na svých rodičích. Etologie tohoto druhu pak mohla být srovnatelná nebo primitivnější než u současných hrochů, popřípadě nosorožců (Rhinocerotidae).

Podobně jako někteří jiní spodnotriasoví obratlovci, rod Kannemeyeria byl živočich, který byl transkontinetálně rozšířen po oblasti tehdější jižní Pangey. Mohlo jít dokonce o poměrně kosmopolitní rod, který se vyskytoval ve velké většině světa, ale problém představuje nejen nekompletní fosilní záznam, ale i diskutabilní exempláře pocházející z velkého množství míst převážně současné severní polokoule. Její nejznámější a nejlépe prozkoumané fosilie pocházejí z Jižní Afriky a Namibie (jde o typový druh Kannemeyeria simocephala), Zambie (druh Kannemeyeria lophorhinus), Tanzanie, Eritrei (pravděpodobně Kannemeyeria erithrea) a Indie. Pravděpodobné další exempláře pocházejí ale také z Austrálie, Argentiny a Antarktidy, ale jejich studium by o jejich skutečné příslušnosti mohlo říct více. Diskutabilní exempláře pak nalézáme v Grónsku, Číně a Rusku, kde by ale v posledních dvou jmenovaných případech být zástupci tohoto rodu.

Tento živočich je patrně jedním z veřejnosti nejlépe známých spodnotriasových dicynodontů a suchozemských obratlovců, objevuje se v množství knih a dětských encyklopedií k prezentaci dominantních forem terestrických obratlovců před nástupem neptačích dinosaurů (Dinosauria). Můžeme ho takto vidět kupříkladu v titulu Svět pravěku, objevuje se dále také v knize Velká ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat nebo Dinosauři: Speciální průvodce. Je ovšem nesporné, že Kannemeyeria této pozici patrně nejvíce rozšířeného megaherbivora ve spodním triasu poměrně dobře odpovídá.

Ekosystémy, nebo chcete-li paleoekosystémy, na začátku triasu se zotavovaly po velkém permském vymírání, dicynodonti tak zaujali místo po zmizelých velkých druzích býložravých plazů, konkurence v podobě pareiasaurních plazů (Pareiasauria) při přelomu permu a triasu zmizela. Kannemeyeria patřila, jak bylo řečeno výše, k obratlovcům, kteří poměrně rychle po začátku triasu nabyli velikosti a silné pozice v ekosystému.

Kdo ta jména vymýšlí?

Transkontinentálně rozšířená Kannemeyeria je jedním ze živočichů, kteří mají poměrně hodně synonymizujících rodů a druhů. Když Seeley roku 1908 popsal typový druh a rod Kannemeyeria simocephala, tak vlastně přejmenoval původní nesprávný exemplář Dicynodon simocephalus. V roce 1904 Seeley také vytvořil rod Ptychocynodon pro exemplář dicynodonta z jižní Afriky, posléze ho vědci zařadili pod kanemejerii.

Dalším podobným byl například Sagecephalus, kterého popsal Otto Jaekel roku 1926. Posledním synonymem pro tento rod je Proplacerias popsaný roku 1970. Ke kanemejerii je také přisuzována lebka nalezená roku 1985 v australské buši.

Naleziště: viz výše                                                       | Biotop: Záplavové pralesy a pláně, mokřady

Druhy: viz výše                                                               Váha: okolo 500-650 kg

Strava: Vegetace, kořeny, pravděpodobně i vodní rostliny | Význam: "Kannemeyerova" dle odkazu jihoafrického sběratele fosilií Daniele Kannemeyera

Doba: stupeň Olenekian až Ladinian, před 247-239 mil. l.    Sok: Erytrosuchidi, kynodonti

Délka: 3 m                                                                   | Zařazení: Synapsida, Anomodontia, Dicynodontia,

Popsán: Seeley, 1908                                                      Kannemeyeriiformes, Kannemyeriidae

Výška: 1,5-1,6 m                                                         | Synonyma: Sagecephalus, Ptychocynodon, Proplacerias

Datum poslední revize: 29.4.2020 v 20:01