Labyrint

Z listů odpadávaly kapky deště. Ten před chvíli dobubnoval do korun stromů a zmáčené půdy. Lesy, mechy i kraj nasávaly vlhkost a vláhu.

Kapky skákaly z větve na větev, dopadly i na sloupek dřevěného plotu zakousnutého do hustého zarostlého lesa. Domek, k plotu patřící, byl skromný a nuzný, obrostlý trávou a se starou doškovou střechou. Po posledních pár zimách byla prohnilá, trouchnivěla. Omítka opadávala, okna byla provizorně utemována starými hadry. V celém domě byla plíseň prolezlá zdmi, zevnitř i zvenčí.

Dvorek, pokrytý blátem a trsy hnusné zmáčené trávy, se hemžil slepicemi a byl tam kotec pro králiky. Zetlívající. Opodál ležící válec cisterny byl zrezivělý, původně žlutý a teď vybledlý. Vody v něm bylo dost.

Všechno se zdálo ponuré, smutné i s nadcházejícím jarem. Na severu Sovětského svazu ale žádné ráno nebylo v dubnu veselé.

Na mýtině před domem, u osady Namsk, si hrála skupinka děti.

Les v okolí byl takový nízký, přisedlý, zvyšoval se až za domem.

Před okna vystoupila malá ženská postava, postarší paní s bílými vlasy a šátkem na nich, vzorovaným. Sedla si na provizorní židli, do zástěry dávala z mísy husí peří. Zpívala.

Z dveří najednou nějaká mužská postava vytlačila vozík. Byl dřevěný, trochu málo stlučený, aby držel pohromadě.

Seděl na něm malý kluk, jeho zrak byl mrtvolně upřen na zem a na děti, jakmile vyjeli ven. Byli to jeho vrstevníci. Neměli tu školu, do nejbližší to bylo pár desítek kilometrů lesem a rozbahněnými cestami.

Vadim, Vladimir Georgijevič Lucij, jen seděl a strnule pozoroval rosu skákající ze stébel trav.

Na nohou měl kovové pruty, těžkou kovou konstrukci svázanou koženými přeskami. Nechodil. Nemohl. Trpěl tím. Bolestmi i tím, že si nemohl hrát s ostatními dětmi. Chablo mu svalstvo nohou a postupně to přecházelo výš. Celý si to uvědomoval, umíral a byl vězněm ve vlastním těle. Doktoři byli bezradní, tedy těch málo, co ho vidělo.

Hubl, jeho blond vlasy ztrácely barvu. Začínal vypadat jako kostra potažená vybledlou kůží. Uzavíral se.

Z dálky bylo slyšet rachocení nějakého silného motoru, Vadim si pomyslel, že tu zase projíždí nějaké tanky nebo tak něco.

Po chvíli zaslechl něco dalšího. Pochod. Šli tu vojáci.

Stupňovalo se to, přibližovali se. Nelibě se Vadim zadíval tím směrem, odkud ten zvuk šel. Z lesního šera vystoupila ozbrojená četa sovětské armády.

Zděsilo ho to, ale jeho babička jen zvedla hlavu, pokývla a znovu se pustila do přebírání peří.

Vojáci se zastavili na okraji lesa, asi polovina z nich byla pořád ukryta v šeru. Z jejich pozadí vyšli dva muži. Vadim poznal, že jeden z nich je velitel, ale druhý nešel tak dobře poznat. Jeho buclatý obličej se skrýval za kostěnými brýlemi se silnými skly, béžové. Mohlo mu být přes čtyřicet nebo padesát, měl tmavé vlasy s šedinami jakoby ulízlé dozadu.

Když vyšel s velitelem, vojáci měli pohov a začali pokuřovat machorky a cigarety. Měl naducané i břicho, byl oblečen do trochu jiného úboru - na uniformě měl dlouhý doktorský plášť s bahnem nasáklými konci, na rukávu lékařskou pásku.

Další, Vadim si pomyslel. Ale proč až z armády?

Neměli doma televizi, ale stejně o tomhle věděl. O armádě. Z doslechu to zjišťoval. Pozoroval u přemýšlení ty vojáky, jak se rozhlížejí po mýtině.

Říkal si, že tu jsou nějak často. Od začátku ledna toho roku, 1984, celkem čtyřikrát.

Velitel na něho ukázal. Znejistil.

Oba muži k němu přišli. Jejich rozhovor probíhal v ruštině.

"On je ideální," pronesl doktor. "Jste si jistý, Gorhačiji? Už jste se spálil, soudruzi nebudou rádi, kdyby se to mělo stát znova," upozornil ho velitel. "Jsem si jistý. Koukněte se na něj, on je perfektní a to zcela," užasle pokračoval.

Vadim u jejich mluvení znejistil.

"Jak se jmenuješ, chlapče?" doktor Gorhačij přátelsky řekl. "Vadim... Vladimir, pane," rozklepaně odpověděl. "Výborně, výborně, Vladimire. Jsi moc výjimečný člověk, ale ještě to musíš zjistit. Budu ale chtít, aby jsi mě poslouchal a to pozorně," říkal mu doktor. "Ale... ale, já vás neznám. Nevím, kdo jste," Vadim oponoval. "Všechno včas zjistíš. Potřebuju si promluvit s tvými rodiči a to hned. Jsou uvnitř?" ukázal na jeho dům.

Přikývl. Gorhačij najednou obohatil svou tvář úsměvem. Zvedl se a kráčel ke dveřím domu.

"Ale chci ti říct jedno. Jestli to vyjde, budeš chodit," otočil se v poslední chvili. Vadim procitl. Zablýsklo se mu v očích.

...

Podlouhlé šlachovité ruce se natáhly přes plot a silnými prsty ho ohly. Dvě dlouhé nohy ukončené třemi prsty s drápy se natáhly a překročily pletivo. Zanechaly tam stopu z krve.

Humanoid si ničeho nevšímal, jenom věděl, že to, co mu byl odneseno, je přímo před ním v tom roji světla. Otevřeném okně.

Večer padl po okolí a tma se rozhostila všude, pod její rouškou ten tvor postupoval. Oči mu rudě planuly.

Peter s nezájmem ležel v posteli a házel si, sám se sebou, hakysákem. Dovnitř doletěl dron a on se na něj nelibě podíval, jakoby věděl, že musí zavřít okno a přestat přemítat nad dneškem.

Nromálně by šel do postele okolo druhé v noci, dnes byl ale tak unavený a rozsypaný, že se pomalu už chystal ke spánku. Svlékl si kalhoty a zůstal jenom v triku, spondím prádle a ponožkách.

Vstal, mrtvolně se podíval po pokoji, zhasl stisktnutím vypínače.

Při cestě k oknu pohladil svou kočku, osvětlovalo ho jenom světlo lampičky, zaklapl notebook a zavřel okno.

Nalezl nazpět na postel, sedl si a zhasl i lampičku. Svítil jenom vnitřek malého akvária, který byl na stolku v rohu, hned natisklý na spodní postel palandy. Na té horní Peter ležel.

Zavíraly se mu oči, v noci bylo horko a kolébalo ke spánku. Najednou zahlédl něco škvírkou oka, jakoby venku se za oknem něco pohnulo. Vzepjalo.

"Co tohle bylo zase?" v letargii pronesl. Přesvědčil se, že to byl přelud, jak se mu chtělo spát.

Bleskově rozevřel oči, když se rozpomněl, co vlastně byl přelud. Už se necítil unavený, protože dlouhé šlachovité tělo se mu spojilo s rudýma, zářicýma očima.

Sedl si, doslova vyletěl, a jeho kočka začala syčet a naježila se.

V tom to přišlo.

Okno se rozrazilo dovnitř a proletěl krz něj vrásčitý svalnatý trup. Nad tím se tyčila baňatá hlava a Peter strnul, když uviděl ty dvě velké rudé oči, jak zírají na něj.

Humanoid vydal hnusný, jekavý skřek, jakoby dával najevo vztek.

Peterova kočka syčela ještě víc, ale ustupovala, když jedním velkým krokem se ten tvor dostal přes parapet dovnitř.

Okno zůstalo rozražené dovnitř, jedno jeho křídlo dokonce vypadlo z horního pantu. Při průchodu ztrhl ten tvor s sebou i květináč a závěs.

Peter byl pořád strnulý a klepal se na posteli. Tvor se mu opřel o prkno postele a zabořil do ní své drápy na rukou. Zíral na něj blíž, než předtím. Než kdykoliv předtím.

Jakoby mu svým výrazem něco říkal, možná povídal to, z čeho se Peter provinil. Jeho kočka mezitím zaplula mezi spodek počítačového stolu a kabely, kde se schovala.

Humanoid se přiblížil, Peter cítil jeho dech. Byl čpavý.

Jak mu koukal do očí, vyklíčilo v něm malé semínko odvahy. Taky věděl, pro co si ta bytost přišla.

Provedl rychlý pohyb, nohama se odstrčil a zarazil se o hranu postele. Humanoid se ohnal rukou a ve stěně mu nechal rýhy, Peter uhnul, převážil se přes hranu a spadl na zem s hlasitou ránou. Tvor se narovnal a hlavou bouchl do zhasnutého lustru, zavyl a naplno rozevřel oči.

Zajiskřilo se mu nad hlavou a toho se lekl, ustoupil o krok a nastavil se.

Peter na nic nečekal, převalil se na levý bok a chňapl po Zaklínačově meči. Vzal ho, pevně ho chytl za rukojeť a postavil se bázlivě před toho tvora. V trenýrkách a triku.

Klepaly se mu ruce, ale v matném jiskřivém světle ten humanoid a vydechl a ustoupil.

Nesmělý Peterův krok vpřed a humanoid hnusně zavyl, ale byl v tom slyšet strach. Bál se něčeho. Ještě jeden krok a tvor znovu děsivě zavyl, ale lezl ven k okna.

Peter narazil mečem do kovové nohy od stolu a bázlivé vytí zesílilo. Humanoid vylezl z okna a najednou zaslechl psa od sousedů a zvuky Peterových rodičů, kteří mu klepali na dveře od pokoje. Bili do nich.

Tvor se rozeběhl a zmizel v kolonii domů a zahrad v roušce noci.

Peter stál v pokoj is mečem jako přibitý a nad ním jiskřil lustr, okno bylo vypadnuté a krz něj dovnitř foukalo, tapeta na zdi byla stržená. Sice to tam vypadalo jako po boji, ale Peter i jeho kočka vyvázli.

"Petere?! Petere?!" jeho rodiče mu bušili na dveře. "Jsem v pohodě, mami," koktavě odřekl.

"Co tam děláš?!" jeho táta vykřikl. "Spadl jsem z postele, jenom jsem spadl," rozklepaně odložil meč a sesunul se k posteli. "Fakt?" méně rázně se ozvalo. "Jo fakt, všechno je v pohodě," vyjekl. "Tak dobře, ale-" zpoza dveří se ozvalo. "Ne, tati, jsem fakt v pohodě. Úplně v pohodě," vydechl.

Chvilku jenom seděl a sledoval tu destrukci.

Rozklepaně se natáhl pro telefon a vytočil Tess.

"Co chceš?" odeskla mu. "Čau Tess. Asi tu máme průser. Pořádně velkej," doznal.

...

Bylo půl jedenácté večer, sesedli jsme v parku na jednu opuštěnou lavičku daleko od ostatních. Ujistili jsme se, že okolo nikdo není, i nejbližší lampa byla dál.

Noc byla kupodivu poměrně teplá a světlo mírné, Měsíc byl vysoko a zářil.

Peter tam seděl a šel od něj cigaretový kouř. Klepal se přes horko v okolí.

"Neříkal jsi, že s tím přestaneš?" Joss se uvedl. "Jo, říkal. Teď na to seru," odpověděl mu, pohled upřený do tmy. "Jak chceš teda," Joss mu odsekl.

Zanedlouho jsme se objevili i my ostatní. "Co se děje? Proč jsi nás volal?" Joss potom pokračoval.

Peter típl nedopalek a vyfoukl poslední oblak kouře. "Ten tvor... ta... ta věc... bylo to u mě doma. Před hodinou. Doslova před hodinou," vyklepaně řekl. "Jaká věc?" Harleen se informačně zeptala. "Humanoid. Taková věc nebo bytost, kterou jsme viděli už párkrát, ale nevíme, co to je," uvedl jsem ji.

"Nevíte, co jste viděli. Jakože, zatím jste to viděli jenom vy dva," Joss posunkoval na mě a Petera," teda jenom Peter, a to bylo dost možná z horka. Přehřátí organismu, halucinace. V křídě i tady bylo horko, takže to by se tím vysvětlilo."

Peter se rozdráždil, když to dořekl. "Neser mě laskavě, mám, řekl bych, celkem solidní páku na argumenty podobnýho typu," vztekem se rozpálil.

"Jak jako v křídě?" Harl pokračovala. "Ty jeho oči... nějak se to objevilo, když jsme poprvý vešli do tý trhliny v čase. Ta vedla k dinosaurům," Peter vysvětlil. "Další věc, co nedává smysl," Joss vzdorovitě zabručel.

"Fakt buď ticho," Peter zvýšil hlas. Joss sklopil zrak a něco zamumlal.

"Z toho to vyšlo a nevíme co to je," Peter přiznal. "A tohleto jsem mu vzal," vytáhl z vaku ten oblázek.

Bylo to podivné a uhrančivé, ten oblázek na sobě nesl ten podivný vyrytý kříž.

"A jsme doma," Joss konstatoval. "Tys mu to vzal? Odkud jako?" zhrozil jsem se. "Měl to v takový kleci z chroští, stromků v lese," Tess se připojila do hovoru. "Ty o tom víš?" Joss se podivil. "Vím o tom a taky jsem u toho byla. Asi jste se to ale neměli dozvědět takhle," nelibě řekla.

"A taky," nesměle Peter pokračoval dál," byste měli vědět, že... no-" byl přerušený Tess. "Že jsme o tý bráně dneska věděli dřív, ale neřekli jsme to. Protože jsme chtěli najít toho mimozemšťana nebo co to je," dořekla to.

"Bože," stiskl jsem si kořen nosu. "No to si snad děláte...," Joss nedokončil větu. "Já vám to chtěl říct, někdy, ale prostě to nešlo. Zpanikařil jsem," přiznal sklesle.

"No paráda," Joss nelibě řekl," Takže kvůli vám běhala dvojice obřích ptáků okolo města a někdo nás sleduje. Ne nějakej přízrak, ale reálný nebezpečí. To je teprve průser," Joss se zvedl a konstatoval. Byl zase na koni, v ráži.

"Však tohle je taky reálný nebezpečí, vlezlo mi to do baráku, do mýho pokoje přímo před posranou chvílí," Peter se rozohnil. "Jenže ty brány jsou nebezpečný daleko víc. Mnohem víc, než si myslíme," Joss mu oponoval.

Zatímco se vzájemně dohadovali, Harleen je pozorovala a obhlížela situaci. Šrotovalo jí to v hlavě, protože jsme skrývali stejné tajemství jako Peter jen s tím, že bylo hrozivější a nebezpečnější. Podivnější a více, přinejmenším exotické. Seděla tam a pozorovala jejich švitoření s rozmyslem, jestli má cenu jim cokoliv říkat. Uvědomila si, že by ale bylo lepší to ještě uchovat v tajnosti. Zároveň věděla, že s tím to bude akorát horší.

"Nenecháme toho? Není to zbytečný v tuhle chvíli, když teda víme, po čem jdeme?" vložila se do toho.

"Je to průser jako kráva a jsem na něj nasraná. Hodně nasraná. Jenže je pravda to, že teď už aspoň to víme všichni a můžeme s tím něco udělat. Rozdělit si to a vyřešit to," Tess souhlasila. "No, já vesměs souhlasím. Ale taky jsem na tebe nasranej," ťukl jsem Peterovi do ramene. "Však já vím, bylo to na hovno, ale zkuste mě pochopit. Prosím," stres z něj naplno opadl.

"Však já tě chápu, ale říkám ti, že se to podělalo a to celkem dost," souhlasil jsem. "Vždyť jo," pokýval.

"Takže mi chcete říct, že teď jdeme ještě po další věci, o který skoro nic nevíme?" Joss poraženecky a vzdorovitě konstatoval. "Asi?" Tess ohrnula ret. "Možná, nejspíš jo," Harl souhlasila. "Jes," Peter ještě jednou přikývl. "Jop," přitakal jsem.

"Tak fajn. Ale já vám to říkal," dodal nelibě.

"Petere," při odchodu jsem ho oslovil. "Ten kámen si vezmu. Už ví, jak k tobě trefit, takže si ho nechám u sebe," řekl jsem mu suverénně. "Odehnal jsem ho ale," oponoval. "Jo ale stejně si ho chci vzít. Chci se na něj podívat z blízka," vysvětlil jsem.

Chvíli váhal, ale potom se ke mně přiblížil a podal mi ho.

Rozutekli jsme se zpátky domů, pod oblouhou, jejíž hvězdy a souhvězdí hořečnatě plály v temnotě.

...

Bylo osm hodin ráno. Ještě jsem ani nestačil dospat a už jsem stepoval před Harleeninými dveřmi.

Zazvonil jsem a přivítali jsme se.

"Tady člověk nemůže ani pořádně vyspat," Harleen rozhodila rukama, když kvapně odcházela ode dveří. "Kdybych tě takhle pořád budila já, přál by sis, abysme spolu nechodili."

Nebyla z toho nadšená, ale musím vám říct, tohle byla to bomba.

No, možná ne úplně v tomhle slova smyslu, ale v tu chvíli to tak vypadalo.

"Čímž chceš říct, že si přeješ, abysme spolu nechodili?" trochu vyvedeně jsem navázal. "Hádej," pobídla mě. "Ale no tak, vždyť víš, že to nedokážu odhadnout. Já vím, není to úplně citlivý, ale je to celkem důležitý. Fakt," oponoval jsem.

Trochu zpomalila, byla zase trochu rozcuchaná a měla pár proleželých, otlačených míst na obličeji a rukou. Směřovala ke schodišti.

"Ty si nedáš aspoň čaj?" podiveně jsem se zeptal. "Můžu se oblíct, pane?" popuzeně řekla. "Jak chceš, mě je to jedno," nadzvedl jsem obočí a zatvářil a se tak, že si to užívám. Nasadila unavený, takový ještě uculený výraz, jakoby něco podobného předvídala.

Oba jsme se zklidnili.

"Radši mi řeknu, která další potvora utekla z Jurskýho parku," pomalu se se rozešla po schodišti nahoru.

"Možná jsem našel další bránu, která je tady v okolí otevřená," úplně jsem se zklidnil. "No, rozhodně to stojí za to, to prozkoumat a měli bysme to aspoň zkusit," vysvětloval jsem. "Máš na něco podezření?" zablesklo se jí v očích. Dobrácky se pousmála a přitom byla stále trochu vážná.

"Megalosaurus to není," uculil jsem se," ale menší tvor asi taky ne. Prej tam řádí něco, co zabíjí koně," s jistým úsměvěm jsem ji odpověděl. Rozešel jsem se za ní nahoru.

"Výborně. Další bestie," zvedla koutky rtů. "Kupodivu, prej je to ožívá hlavně večer a v noci," přitakal jsem.

Došla až na poslední schod. "Takže velkej černej pes, rudý oči a vyje. Začínám se bát, co přijde potom," docela neprojeveně se bavila.

Zastavili jsme se nad posledním schodem v patře.

"To mě chceš i převlíct?" řečnicky se zeptala. Pořád byla trošku podrážděná. "Do budoucna to mám v plánu," popíchl jsem ji. Zeštíhlila oční víčka, měla vyčítavý, rádoby naštvaný pohled. "Tak dneska na to nemysli. Vzbudil jsi mě a víš, jaká jsem, když mě někdo vzbudí," upozornila mě. "Na mojí obranu, nevstáváš vždycky stejně, takže to je těžký odhadnout," oponoval jsem. "Fajn," zakoulela jejíma nádhernýma modrýma očima," to ti uznám. Povídej dál."

Poodešla do jejího pokoje, ale slyšeli jsme se pořád.

Opřel jsem se tam o jednu malou skříňku.

"Tentokrát to může bejt nějakej savec, možná medvěd nebo vlk, ale vypadá to na něco fakt obrovskýho," vykládal jsem dál. "Super... takový miluju," brala to s humorem. "Takže pes baskervillský. Rudý oči, černá srst, obr."

"Už vím, co ti mám koupit k příštím narozeninám," opřel jsem se o schody. "Jestli mi v kleci přitáhneš medvěda krátkočelýho nebo šavlozubýho tygra, tak už s tebou doživotně nepromluvím." "A plyšák by se dámě líbil?" "Ten mě nemůže sežrat," pookřála.

Pak jsem ucítil, odkud jde ta krásná vůně, kterou oplývala kuchyně. Ty svíčky na poličkách voněly úplně stejně, krásně.

Jednu jsem vzal do ruky a rozplýval jsem se nad tím, jak krásně voní. Ta vůně mi strašně moc připomínala Harleen, čistá a naprosto dokonalá, pokrývající všechno, co mám rád.

"Proč čucháš k tý svíčce?" zaraženě vyšla z pokoje. "Co? Já? Nic, jenom... jenom mi... jenom jsem se zamyslel a nepoložil jsem jí," vysoukal jsem ze sebe, byl jsem dost v rozpacích. "Jo... kdybys mi řekl, tak ti jednu dám domů," zvláštně zamlkle řekla. "To je dobrý, to nic. Nelam si s tím hlavu," ujišťoval jsem. "Dobře?" kývala, když přišla ke mně. Prohlédl jsem si jí od hlavy až k patě.

"Ehm... sluší ti to," vyšlo ze mně, když jsem přemýšlel, co dál. "Děkuju," uvolnilo to situaci.

Harleen to nějakým způsobem přišlo vtipné, svým způsobem si zvykla. Tušil jsem to nebo v to doufal. Pořád se tvářila trochu netečně, neproniknutelně.

Byla už v pořádku, jen měla v očích malé ospalky a nějaké titěrné chomáčky kousků z nějaké textilie.

"Vážně tu svíčku nechceš?" "Fakt, to je dobrý. Vážně." "Jo, tak dobře. Ale kdybys jí fakt chtěl, tak si řekni."

"Byla by to první věc, co bych udělal," ujistil jsem ji. Situace se vyvíjela celkem dobře, řekl bych. Abych to upřesnil, dokázal jsem ji obrátit na nějakou chvíli v můj prospěch a to se mi líbilo.

Už jsem se pak ani nesnažil odpovědět, bylo to takhle fajn.

Sesedli jsme ke stolu podobně jako včera.

"Já-" promluvili jsme ve stejný okamžik. "Ty první," pohotově jsem řekl. "Tak... tak, dobře," nesměle pokračovala. "Chci ti jenom říct, že už chápu, proč se ti ty 'schopnosti' nelíbí."

"Já ti naopak chtěl říct, že jsi v právu," oponoval jsem. "Co?" podivila se. "Teď ti nějak nerozumím."

"No, máš pravdu. Já... včera jsem si neuvědomil, že chci, abys měla ty schopnosti. Chci teda, aby to bylo tajemství, ale, pokud to budeš umět ovládat, asi proti tomu nemůžu nic dělat. Hlavně, včera jsi zachránila mě i sebe. A měl bych se chytnout za nos, protože... fakt bysme měli ty schopnosti zkusit ovládnout, pokud to jde. Akorát se o tebe bojím, to je celý," přiznal jsem.

Harl se koukla skleněnou desku stolu, pousmála se a chytla mě za konečky prstů.

Trochu jsem ale přece jenom doufal, že je to chvilkové, že se ty schopnosti projeví dřív nebo později i u mě. Bylo to takové moje malé přání.

"Změnilo se něco u tebe? Nějaký další projevy schopností?" přešel jsem do trochu vážnějšího tónu. "Ne, od včera ne. Jenom si trochu přijdu jako opilá, jako při kocovině. Zatím pohoda," nesměle se pousmála.

"Jak ses přitom cítila? Včera myslím," pokračoval jsem. "Jako když bych do tebe pustila elektrody. Tak nějak. Ale víš co? Nebylo to... kdybych to měla přirovat, nebolelo to vůbec tak, jak bych si myslela, že bude."

"A to je taky divný, nemyslíš?" rozumně jsem podotkl. "Je, to bez debat je. Ale stejně ne dost natolik, abych nechtěla vědět, o co jde," malinko sebejistě pronesla.

"Jsme na to dva, spolu jsme na to. Takže to nebude tak hrozný," zjistila ještě víc. "Jakože víc spolu, než doteď?" ušklíbl jsem se a zamrkal na ni. "Takhle jsem to nemyslela," rozesmála se.

Pousmíval jsem se. S povzdechem jsem otočil hlavu a ztáhl se.

"To na tebe mám nalepit elektrody? EKG? Navíc, my dva se zabejváme vyhynulýma druhama, ne lidma," oponoval jsem.

Provokativně otočila hlavu a pohodila si s vlasy.

"Ale ze člověka jsi taky nepropadal. A přečetl jsi víc komiksů se superhrdinama a superschopnostma, než kdokoliv z mýho okolí," pokračovala sebejistě. "A stejně spolu chodíme," zavtipkoval jsem. Jemňounce se pousmála.

"Co mám s tebou, s náma, dělat. Musíme tomu příjit na kloub, takže čím dřív, tím líp," ujistil jsem jí.

Stejně jako včera, uvařili jsme si kávu, čaj a něco posnídali. Možná nějaký toast nebo něco takového. Ještě skoro dvě hodiny jsme byli sami.

Ostatní přišli někdy po desáté, jako včera.

"Kde bysme mohli začít?" nadhodil jsem. "To teda nevím, po včerejšku rozhodně ne," Joss se zatvrzel.

"Zase tolik se toho nestalo," Tess polohlasně rozporovala. "Tolik se toho nestalo? Však ta brána byla otevřená bůhví jak dlouho a ty zvířata z ní vyšly daleko blíž lidem, než kdy dřív. Nemluvě o tom, že nás někdo nebo něco sleduje a my nemáme ani šajna, co. Neřekl bych, že se toho tolik nestalo," oponoval rozohněně.

"Ale můžeme s tím ještě něco dělat. Začali jsme před chvílí a zdaleka ještě neskončili. Ne do doby, kdy nezjistíme, co to je za věci, a proč tu jsou," Harl se do toho vložila.

Nastala chvíle ticha. Seděli jsme u stolu, respektive já jsem stál za Harleen a držel ji za ramena, a přemítali.

Když Tess promluvila, Peter najednou zjistil. Do té doby byl zmlklý, uzamčený a roztěkaný. Teď cítil podporu, ta pramenila z toho, že Tess chtěla dostát toho slibu, který si před dobou dali. Pořád byl ale, oproti normálu, až moc zamlklý.

"Furt máme prostor na to, abysme něco dělali. Je na nás, abysme věděli co. Nemáme vybavení, jsme amatéři v hlídání potvor z různejch koutů času," navázal jsem. "Počkej, sto litrů si nemůžu z účtu vzít jenom tak. Hlavně, pořád není na co," Harl mě přerušila. "To nechci říct, ale zbraně bysme potřebovali. Nejlíp ty, co nezabíjí, jenom omráčí, protože těžko říct co už to, že jsme zabili pár z nich, mohlo udělat s tokem času," nadhodil jsem.

"Hele, tohle je ale zase moje parketa," Joss pronesl sebejistě. "Fakt si myslíš, že mě cestování časem nebaví? Přemýšlím nad tím od deseti," musel jsem se pousmát.

"Já po shlídnutí filmu Burácení bouře," Peter se trochu projevil svým úšklebkem. "To byl celkem brak," Tess ho uzemnila. "Byl, ale to povídání o zašlápnutým motýlovi bylo fakt dobrý," Peter odvětil.

"Fyzika ale funguje jinak. Teda, jo, může se to teoreticky stát, ale ta pravděpodnost je menší, než by se dalo dokázat. Navíc, podle kvantový teorie, jakýkoliv narušení času by se projevilo dost možná spíš tím, že by se čas rozdvojil, rozdělil. Podle počtu změn," Joss vysvětlil. "Nemáš tu tabuli nebo tak něco?" optal se Harleen. Uculila a zakroucením hlavy, odpověděla, že ne.

"Tak nic, stejně jsme odbočili. Fakt je, že nějaký lepší věci bysme potřebovali," Joss nakonec přitakal.

"No počkej, mě ta fyzika zajímá," ušklíbl jsem se. "Někdy jindy," Tess to utla. "Co teda teď? Máme právě dva, vlastně tři problémy... čtyři až pět, když se nad tím zamyslím," sebejistě pokračovala," ale všechny jsou v tý fázi, že se dají nějak řešit. Zatím se dají nějak řešit, takže bysme měli hnout zadkem a něco dělat."

"Jedno po druhým, uznávám, že teď by se ta tabule fakt hodila," Harleen přitakala.

"Tak zaprvý jsou to ty věci, na tom se shodneme," začal jsem," potom vyřešit ten problém s tím humanoidem, bránama a nakonec tu zprávu. To bysme měli do začátků."

"Jop. Chcete si přidělit čísla jako na Olešce?" Joss se zazubil. "Beru si tu zprávu a humanoida," přihlásil se Peter. "Já ty brány a ty se mnou," Harl se ozvala hned po něm a zvedla ke mně hlavu. "Fajn. Do toho se hlásím o jakýkoliv zvíře, který z nich vyleze," přitakal jsem. "A to se chceme chovat dospěle," Tess odfrkla, rozvalena na židli.

"Jsem s Peterem," unaveně zvedla ruku.

"Já si beru seznam těch věcí a technickou stránku. Tess, pomůžeš mi s tím?" otočil se na ní. "Mám dvě práce, lovím prehistorický potvory a ty mě voláš jenom proto, že to se zbraněma neumíš?" znovu tak lhostejně oddechla. "Já... když to chceš brát takhle," vyvedlo ho to z míry.

"Ať žije emancipace," Tess vítězně zvolala.

"A já mám další věc - ten divnej kámen s křížem. Koukal jsem se a nepochází to, ten symbol, ze žádný specifický kultury v historii. Kolem něj je ještě kruh, ale nebyl moc dobře vidět. Ať je to, co je to, nejspíš to ten tvor vymyslel sám," nakousl jsem další téma.

"Takže umí abstraktně myslet," Harleen konstatovala. Mezitím jsem se ponořil do batohu a vyndal ten předmět, pak ho podal Peterovi. "Další důvod k tomu si myslet, že není odnikud z křídy, ale má sakra jinej původ," konstatoval jsem.

"Tipne si někdo jakej? Mě to fakt zajímá," Peter nesměle prohodil. "To se nedá určit. Pomohl by aspoň vzorek jeho DNA nebo kousek kůže, s tím by se možná dalo něco udělat. Ale fakt jenom možná," střídmě jsem odpověděl.

"Máme ale něco v ruce, aspoň něco," Tess prohlásila. "Souhlasím. Dál už musíme hledat," Harl ji podpořila.

"A mám další perlu. Možná je tady otevřená další z nich. Další brána," pokračoval jsem. "Jaká tentokrát?" Tess se ještě pořádně nenadechla z poslední věty a pokračovala.

"Někam do kenozoika. Třetihory, savci, bez dinosaurů tak, jak je známe, jak jsme je viděli," Harl mě doplnila. "Takže žádný obrovský masožravý potvory?" Peter nasadil křečovitou grimasu a pozvedl horní ret. "Prakticky by se dalo čekat to samý, co z tý minulý, ale nevypadá to, že by to byla jenom její další verze do stejnýho místa a času. Tohle bude nová," nadhodil jsem.

"Celkem divný, že by se otevřela další během pár dní. Kde, by měla bejt?" Joss trochu projevil zájem. Jeho oči přesto byly trochu strnulé. Cítil se v této pozici stabilně.

"Severovýchodně odsud, je tam ta koňská farma. Prej jim mizí zvířata, za poslední tejdem přišli o dva poníky," vysvětlil jsem. "Děti brečej a jim jdou dolů tržby. Prej tam pobíhá něco velkýho."

Peter si už jen výrazem postěžoval. Nebyl zrovna žhavý do otevřeného boje s dalšími tvory. Zároveň, byl si vědom toho, co udělal a chtěl napravit. Uvnitř sebe sama a týmu, nejlépe.

"Máš to nějak podložený?" Joss si trochu odkašlal. "Který zvíře tu může bejt o velikosti mědvěda, ale mít postavu jako pes? Já nevím, jak tebe, ale mě nic nepadá," Harleen distancovaně přitakala. "Mimo toho, pes baskervillský je asi nejvýstižnější popis toho tvora. Kolik podobně vypadajících potvor tu může běhat?"

"Majitel oznámil už několikrát, že se tam pohybuje něco dost velkýho," znovu jsem si vzal slovo," a mám celkem důvod tomu věřit."

Joss se zatvářil netečně, Tess ho v tom nenápadně následovala.

"Nebo tomu chceš věřit?" pohledem se po mně svezla. Stroze jsem se na ní podíval. "Tak promiň," nadzvedla ruce od stolu," ale vypadá to, že si chceš hrát na Sherlocka."

"Nemusím si na něj hrát, ne?" rozverně jsem odpověděl.

Jejich pohledy se na mě sjely. "Nejsi sociopat," Joss pohotově odvětil. "Nemáš Watsona," Peter přitakal. "Ehm... nejsi tak hezkej," Tess se připojila.

"Oprava - nejsi ani zdaleka tak vysokej, hezkej a nemáš tak pěknou postavu. A naprosto, naprosto úžasný vlasy," dodala. Zasněně.

Podíval jsem se zoufale Harleen. "No na mě nekoukej, mohl bys ještě trošku zhubnout."

"Vážně dík. Člověk se vám tady snaží něco říct a vy... začnete rejpat. Počkat, vlastně mě to nepřekvapuje," konstatoval jsem. "Ještě aby," Peter při smíchu procedil.

"Nechceme se vrátit k tématu?" Harleen vlažněji navázala. "Promiň, ale tohle se mi líbí víc," Tess drze pokračovala.

Joss, Peter i já jsme se vedle toho rozhovoru uchechtávali. Pak jsme pokračovali.

"Je to kus odsaď. Nemůže to bejt prostě další dinosaurus z jury?" Joss se informoval. "Však jsem říkal, že spíš asi ne. Kdyby tam něco takovýho bylo, tak ty poníky sežere," teoretizoval jsem," Tohle jenom zkoušelo se dostat přes ohradník a ztratily se jim zvířata."

"Malej dinosaurus?" vyjádřil to Peter prsty.

"Důkazy nebo to, co bych řekl, že jsou důkazy, svědčí spíš o druhu savce většího než vlk nebo jaguár, možná stejně velkým jako tygr. Když se chtěl dostat přes ohradník, chtěl zkusit na co stačí. Proč to vlastně vůbec říkám, pes baskervillský je fakt asi nejlepší přirovnání," prozřel jsem.

"Tipnul by sis, co to je? Já jenom, abych věděl, jaká potvora po nás půjde dneska" Joss ležérně prohodil.

Tahle otázka mě rozesmála, ale vždycky byla vzrušující. Tajemno, neznámo času a paleontologie, to byly perfektní katalyzátory pro to, abych se o to zajímal, jaký tvor to mohl být.

"Já nevím, pokud to vážně vede někam do třetihor, do kenozoika, tak je tam ranec moc zvířat, co by to mohly bejt. Predátoři velký jako kůň, ztracený bratranci hrochů, co byly doslova mašiny na zabíjení, ale... tady bych si tipnul, že to bude buď kreodont, taková vyhynulá skupina 'prašelem', nebo taková obrovská psovitá šelma. Třeba medvědopes - amficyonid," teoretizoval jsem.

"No paráda, pes, co vypadá jako medvěd," Jossovi narostl drobný úsměv. "Už jsem vám říkala, že miluju medvědy?" Tess zasněně předklonila hlavu.

"Tenhle je jiný kafe. Větší a silnější verze psa, co se začala podobat medvědům. Lovili koně, nosorožce, žirafy... skoro všechno, co se vešlo do jejich velikostní kategorie a byli schopný to sežrat," vysvětlil jsem. "Mimo toho, doufejme, že ti poníci nejsou mrtví." "Jo no, děcka to fakt ořvou," Peter ironicky pokýval.

Tess ztáhla hlavu zpátky vysoko na krk. Zamyslela se a potom si pro sebe zašeptala: "Medvěěěěd."

"Kvůli tomu ne. Pokud se jim ztratily dvě zvířata, co by udržely jednomu plnej žaludek na pár dní, nejspíš je jich tam víc. Ono by to i dávalo smysl," dodal jsem.

"Tak," Joss vyskočil," co teda bude? Já osobně navrhuju tohle - podíváme se na fotopasti a přes dron, jestli tam něco je. Peter zatím zjistí, kdo nebo co nám poslalo ten vzkaz, a potom bych uviděl, co dál. Oukej?"

"Hmmm," Tess pokrčila rameny. "Proč ne." "Fajne. Jakože, to by šlo," Peter přitakal. Harl a já jsme přikývli.

"A ta moje věc?" Peter polkl. Naše pohledy se na něj vyčítavě sjely, u Josse se do toho přidávalo i podráždění.

"Já vím, že jsem to posral, já to vím, ale chci to nechat bejt. Jaký by to vám přišlo, kdyby pokaždý, když jdete v noci spát, jste ty dvě velký rudý oči viděli před sebou. A okolo nic. Prostě jenom ty dvě velký rudý, hnusný oči, jak se na vás koukají. No tak, prosím," zpovídal se. I Joss trochu pookřál.

"Ne, tak to je jasný. S tím ti pomůžeme, to není problém," podpořil jsem ho. "Jakože, podělal jsi to, ale mám na to podobnej názor," Tess přitakala. "Já taky," Harl stejně. "Hele, ve štychu tě nenecháme. Sice to nebylo dobrý, žes nám to neřekl, ale hold se stalo, no. Něco s tím už uděláme," Joss se strohým, nepřítomným výrazem souhlasil.

"Tak jsem aspoň tu mapu nedělal zbytečně," Peter si oddechl, zvedl koutky úst do malého úsměvu.

"Mapu?" Tess pokřivila obočí. "No mapu, kde by se ta věc mohla pohybovat. Vychází to do toho lesa, jak-" Peter začal vysvětlovat.

"Počkej, kdys to udělal," Tess ho přerušila. "Hned potom, co jsem včera došel domů," odvětil. "Oukej," jednoduše zagestikulovala.

"Takže, kdy se do toho chcete pustit?" optal se informačně. "Uvidíme, jak dlouho zabere to, co je u tý koňský stáje. Kdyby to nic nebylo, třeba dneska," ujistil jsem ho. "True, to má celkem pravdu," Joss přitakal.

Dali jsme rozchod.

Respektive, Peter a Joss se vydali k němu domů a já měl za nimi dorazit. Tess musela jít cvičit střelbu a Harl se začala postupně připravovat na to, že se dnes možná setká se zástupcem její oblíbené evoluční linie psotvárných. Vedle toho, sehnala nějaké peníze od jejích rodičů a sháněla další. V její mysli vyvstal nápad.

Bylo teprve čtvrt na dvanáct, když jsme seděli u Petera.

"To muselo mít zatracenou sílu," Joss koukal na vylomené okno, vyrvané z horního pantu. "To teda," přitakal jsem. "Ale je to ještě víc divný, než jsem si myslel."

Seděl jsem nahoře na palandě, prsty projížděl rýhy po třech drápech na zdi.

"Proč?" Peter zamumlal. "Čekal bych," slezl jsem z postele," že bude mít pět prstů jako většina ostatních savců. Tenhle nemá ani čtyři, ale jinak všechno by ukazovalo na savce. Proto je to divný."

"No dobře teda, takže jsme se doslova nikam neposunuli," Peter konstatoval. "Maximálně od kamene k rejhám ve tvý zdi," nadlehčil jsem to," ale stejně máme aspoň něco v ruce."

"Však říkám, doslova nikam," sarkasticky se zazubil. Přes tu noc, kterou zažil, pořád házel od boku vtipy.

"Čím, že jsi ho zahnal?" Joss se posadil na kolečkovou židli a nahrbeně se opřel. "Touhletou věcí," vytáhl ten samý meč. "Přímo od Geralta," vítězně pronesl. "Hustý," Joss přitakal. "Jes," odvětil mu.

"No, je divný, že jsem s ním nemusel vlastně ani bodnout nebo seknout, stačilo, že jsem tu věc zvednul," lezlo to z něj. U toho na počítači prohlížel fotopasti, které byly po městem v lese u staveniště. Celkem tam byly tři. Ohlížel se po záznamech z posledního týdne a půl.

"A další divná věc - ten meč má podobnej tvar jako křížek na tom šutru," Joss ležérně prohodil. "To je fakt, ale pochybuju, že by byl schopnej to poznat," oponoval jsem. "Neříkal jsi náhodou, že má abstraktní myšlení? Potom by bylo logický, že by se lekl buď toho meče nebo jeho tvaru, jestli to bere jako svýho Boha třeba," Joss se narovnal a pokračoval. "Řekla to Harl, že umí abstraktně myslet. Musím se ale přiznat, že začínám z toho tvora mít divnej pocit. Divnější trochu jinak, než má Peter," ukázal jsem na něj hlavou.

"To ani nejde, kámo," zamumlal s obličejem stočeným do počítače. "Ale takhle to nemyslím," odvětil jsem mu. "A jak teda? A co vlastně... co vlastně víme po tom, co jsem se tak obětoval?" nadsazeně poznamenal.

"Ty a obětoval? Mluvíme o tomhle tvým já nebo já z jinýho vesmíru?" Joss se ušklíbl. Peterovo obočí se svezlo nízko nad oči a výraz zloustl. "Díky moc," odvětil. "Říkal sis o to," ujistil ho.

"Že se vám do toho vkládám, chtěl jsem říct, že o tom tvorovi víme celkem málo, ale pravděpodobně to bude savec. Humanoidní tvar těla naznačuje, že to bude někde z našeho vzdálenýho příbuzenstva. Možná. Taky je nejspíš dost inteligentní, minimálně jako primáti. A ten znak na tom kameni má pro něj rituální nebo jinou hodnotu. Možná," přimotal jsem se k tomu.

"Moc možná najednou, řekl bych," Joss konstatoval. "To jo, ale aspoň něco máme," Peter obrátil. "Aspoň jednu posranou věc o tom tvorovi víme a musíme se podle toho zařídit. Teda... teda... měli bysme, možná ho pak najdeme dřív."

"Ne, ne, ne, nejdřív vyplivni i něco o tý fotce," Joss ho zarazil.

Peter se teď absolutně nenechal vyvést z míry. Něco hned naťukal do klávesnice a začal přednášet, jakoby to dělal celý život.

"Ta fotka je rozhodně pravá, pořízená ve stejnej čas, jakej má v dolním rohu. Vzkaz byl přidanej potom. Podle toho, že v tý skříňce byl zaznamenanej tok dat se tam někdo připojil a z toho si tu fotku vytáhl. Měl tu síť nejspíš zabezpečenou, nenašel jsem žádný další stopy," z fleku vystřihl. Na konci lišácky nadzvedl obočí a uculil se.

"Máš tam i něco dalšího?" optal jsem se, když Joss byl tak trochu strnulý. "Jenom to, že kolem tý krabičky bylo pár stop, divný ale bylo, že od ní ani k ní nevedla žádná cesta. Jinak asi nic," dodal.

"To je taky zajímavý," navázal jsem na něj. "Jop, ale to by ses tam musel vrátit. A já se tam moc vracet nechci," otočil se zpátky k počítači.

"Že by ses bál?" Joss ho popíchl. "Děláš si prdel? Po včerejšku bych nešel ani do sklepa, kdybych nějakej měl," zarazil ho nazpátek. Otevřel si síť, ve které byly veškeré fotopasti z okolí a mířil je na oblast, kde hledal už dřív. Nasměroval se ale ještě víc na východ, pomalu k jihovýchodnímu okraji města.

Najednou zpozorněl. Na jedné z fotek si všiml kmene stromu, který se tyčil mezi ostatními a jakoby se díval směrem na nebe. Na další sérii fotek tam nebyl.

Peter rychle zadal do počítače souřadnice a zapsal si je.

"Asi něco mám," polohlasně řekl. Dali jsme hlavy k sobě a podívali se na monitor.

"Tadyten strom," Peter ukázal na ztemělou fotografii," tady je... a o chvíli pozdějc... nic. Nepřipomíná vám to něco?" "Co jako?" Joss odřekl a odkašlal si. "No tobě asi," Peter upravil. "Dlouhá postava, co je štíhlá. To, jak podle tebe ten tvor vypadá," konstatoval jsem. "Přesně," spokojeně a rázně přitakal.

"Takže chcete jít za kusem stromu? Teda, co když prostě jenom ten strom spadnul nebo ho někdo pokácel?" Joss odklonil téma. "Ne. Na těch dalších fotkách není ani pařez nebo něco takovýho, co by znamenalo, že to strom byl," Peter mu oponoval. "Tak tam pošli dron...," lhostejně mu odpověděl.

Mezitím, zvedl jsem se a šel zavolat Harl, jak na tom je.

"Tak co? Něco novýho?" začal jsem. "Nic mimo toho, že tvoje podezření asi padlo na úrodnou půdu," zazubila se na druhé straně. "Cože? Kde jsi?" zhrozil jsem se. Pak jsem se, hned v zápětí, zklidnil. "Kde zase jsi, abych byl přesnej."

"Kdyby cokoliv, nehledám prehistorický potvory sama," srovnala obočí. Tess mezitím očima pozorovala kluka, který vedl koně vedle překážek pro drezúru.

"Jo, jsem tady," nechtěně přitakala.

"Navíc, zatím nikam nejdeme, jenom se vyptáváme. Stačí ti to?" strojově, nuceně pronesla.

"Ne, že by mě to překvapovalo, ale..." "Ale?" stejným tónem odvětila. "Ale nic, jenom z toho nejsem nadšenej. Jdu k vám," ujistil jsem ji. "Fajn, tak potom zavolej." "Jasně, že jo."

"Tak, kolečka se daly do pohybu," uvedl jsem je. "Hezká metafora pro co že to vlastně?" Joss odpověděl. "Pro to, že musíme rychle vyslat dron k tý koňský farmě. Tam taky jdu," hlas mi zrázněl. "Proč teď? Co se děje?" Peter se narovnal na židli a znervózněl. "Holky mě předeběhly a jdou si to rozdat," Joss vyprskl smíchy," rozdat s medvědopsem. Tak jsem to myslel," ujistil jsem ho.

"No jasně, že jo." Znovu se sarkasticky zazubil.

"A co teda my s tou věcí?" Peter informačně prohodil. "Já nevím, ale ten dron se bude hodit v obou případech. Hmm-" Joss mě v dumání utnul. "Jak dlouho to tam trvá?" Joss lineárně, s malými dozvuky smíchu, řekl. "Tak půl hodiny, když si pospíším," pokynul jsem. "Potom ten dron můžeme poslat do toho místa, odkud je ta fotka, a potom k těm koním. Dvě mouchy jednou ranou," cítil se.

"A vy dva budete tady sedět? Jsou věci, co ta malá helikoptérka neuvidí, takže vy dva taky zvednete zadky a půjdete ven. Je tam, přecejenom, furt pěkně," ušklíbl jsem se.

"Taky dvě mouchy jednou ranou."

Joss vydechl poražením argumenty, sám dal prostor k jejich vytvoření. Ještě předtím si ale rýpl.

"Takže my půjdeme jen tak do lesa a ty s dvěma holkama někam, kde taky nemusí nic bejt? Jen tak si to rozdat?" zase vyprskl. Obličej se mi svezl do mírného výrazu nezájmu. "Nezapomeň, že jedna z nich je moje holka."

"A to vadí?" zazubil se.

"Záleží na tom, koho se ptáš," po odmlce jsem poznamenal.

"Ale do prdele, to fakt chceš, abysme někam takhle šli?" Peter rozhodil rukama. "To ty to chceš vyřešit," nahrál jsem mu. "Ale ne ve dvou, akorát ve dvou," oponoval. "Vždyť se vám nemůže nic stát. Narozdíl ode mě," ironicky jsem se ušklíbl.

Byl jsem na cestě ze dveří. "A ten meč by se mohl hodit."

...

Les řídl, z mladších sazenic smrků a modřínů se z něj postupně znovu stával listnatý porost plný dubů a buků. Některé z nich měly až překvapivě silné kmeny, zvrásněnou kůru a spoustu větví v rozevětvené koruně.

Jel jsem na kole, cesta rychle ubíhala. Farma byla doslova za rohem, další zatáčkou mezi zkulturnělými lesy.

Zastavil jsem na parkovišti před farmou, dal kolo do stojanu.

Sešli jsme se blízko ohradníků, aby to nebylo moc nápadné, pořád v prostorách pro veřejnost.

"Tak co jste zjistily?" začal jsem.

Tess se provokativně uculila. "Že tam ten kluk se jmenuje Lucas a nesnáší svojí práci."

"Jo, prej ho tady drží jenom to, že má rád koně," Harl přitakala. "Ty taky?" ohlédl jsem se na ní prosebně. "Jak já taky? Musela jsem je poslouchat celou dobu a nešlo to přeslechnout. Už jenom proto, že on byl poslední člověk z okruhu, kterýho jsme se neptaly," odpověděla rádoby dotčeně.

"A ten zbytek?" informačně jsem pokračoval.

Najednou se v tom horku plně rozhostil zvířecí zápach, který vycházel ze stájí.

"Všichni to popisujou vesměs stejně, že se objevuje hlavně odpoledne a daleko od plotu. Je velkej jako medvěd, tmavě zbarvenej a prej vyje nebo tak něco," Harl to shrnula. "Kolik lidí to vidělo?" přes svůj hlas a dálku, neslyšel jsem cvaknutí fotoaparátu. "Celkem asi tři lidi, jeden o tom nechce mluvit," pokračovala. "To je jenom dobře, mělo by to i tak zůstat."

V dálce zařehtal kůň.

"Takže... co teď?" Tess navázala. "Protože je poledne a jestli tady budeme jen tak stát, za chvíli se to objeví znova."

"Jdeme do lesa a projdeme to tam. Dron tady bude za chvíli, bude nám říkat o tepelnejch stopách," rovně jsem odvětil.

Tess mě zastavila. "Volal Peter a říkal, že včera v noci praštil i do svýho miláčka. Takže tu jsme asi sami," ironicky se usmála.

"No paráda," Harl poznamenala.

"A prej ti volal, ale nebral jsi to," dodala. "Jak asi, když jsem na kole?" položil jsem řečnickou otázku.

Odešli jsme z farmy a oklikou pokračovali do lesního mlází. Slunce hřálo na kůži, když se jeho paprsky prodraly spletitým stromovím. Les byl zkulturnělý, ale stejně pomalu divočel. Tomuhle procesu se v žádném zákoutí lidského pokolení nedalo zabránit, to, co jsme měli za naší kulturní krajinu, se stejně bez udržení za čas promění zpátky na něco divokého. Nedalo se to zastavit, nedalo se tomu ubránit.

Myslel jsem na to, když jsme se víc a víc vzdalovali od farmy. Diametr, který jsme procházeli, byl protkán potokem, který se měnil na malou říčku. U té jsme byli před pár dny, když se u ní napájela jura.

"Jak vlastně zjistíš, že tady ta časová díra je?" Tess začala přemítat při chůzi. "To na to máš radar?"

"Abych se přiznala, taky mě to zajímá," Harl přitakala. Zatím začala Tess otevírat batoh, kde měla složenou zbraň.

"Kompas," vytáhl jsem ten přístroj z kapsy.

"Kompas?"

"Ty věci vydávají magnetický pole. Jestli tady je, tak se kompas zblázní a nebude vědět, kam sever ukazovat," v dlani jsem se s ním otáčel. "Kompas je teda jedinej způsob, jak je najít?" Harleen se mi přehoupla přes rameno. "Zatím jo," dodal jsem nepříliš slavně. "Ale třeba někdy v budoucnu, až jim budeme líp rozumět, se to změní."

Zastavili jsme. Les štěbetal, popěvkoval a šustil.

Koukali jsme se po ručičce kompasu, kam se otáčí. Ticho, tedy vyjma lesa, přerušila Tess.

"Co to děláš?" otočil jsem se na ni. "Co asi? Pracuju na tom, aby vás ta potvora nezabila," sestavovala zbraň, montovala její komponenty.

"Kdy sis stačila tuhle věc pořídit?" Harl jí popíchla. "Pořídit? Půjčila jsem si jí... z kroužku," lehce nesměle pronesla. "Vždyť vypadá jako tvoje oblíbená," očima jsem sjel její potisk. "A to vadí?" odřekla klidněji. "No mě ne, ale-" "Tak vidíš," uculila se.

"No, takže... ukazuje to něco?" přidružila se. Všichni tři jsme hleděli do malého kolečka kompasu na červenou ručičku.

Protočila se.

"Znamená to něco?" zbraň měla vedle sebe u těla.

"Je ta věc zajištěná?" obrátil jsem se na ni. "Chceš to zjistit?" odřekla se vší rázností. "Však už mlčím."

Ručička se znovu protočila. Pak ještě jednou. Znovu a znovu.

"Je to tady. Určitě je tady někde v okolí," konstatoval jsem. "Takže co teď?" Harl sevřela ruce v pěsti. Měl jsem pocit, že jí zase budou jiskřit oči a ruce, dávala si ale pozor.

"Počkáme na dron, až nám řekne, jestli tu něco je. Podle toho se zařídíme."

"Mám se tu kouknout? Jakože, já jediná z vás tu mám zbraň, co je k něčemu a ubráním se, takže...," nadhodila. "Je to dost nebezpečný, pokud tady běhá jenom jeden z těch tvorů. Podle toho, co víme, tu ale jsou dva, možná i tři. Dost na to, aby nás všechny dokázali spacifikovat."

"Fakt se tu nemám podívat?" opětovně řekla.

Ohlédl jsem se na ní a potom na Harleen. Očima mi k tomu dávala souhlas a taky jsem nad tím přemýšlel. Pokud se to zvíře chovalo spíše jako medvěd, než pes, tak by nutně nemuselo na člověka útočit. Jeho vzorec chování se ale tloukl s tím, že pronikl krz hranici několika desítek milionů let a pochopitelně musel být zmatený až k nepříčetnosti. Odpovídalo by to i tomu, že útoky s časem ustávaly, se stejným časem, se kterým si zvykal na okolní prostředí.

"No, když budeš dávat pozor a... držet se při zemi, tak možná to můžeš zkusit projít. Ale nechoď daleko, my taky nepůjdeme daleko," odpověděl jsem zdráhavě. "Tak fajn. Budu dávat bacha," odvětila.

"Co si myslíš?" optala se mě, když Tess po nějaké chvíli zmizela. "Že máme problém. Teda, máme jich víc než dost," přiznal jsem. "Souhlasím," odřekla. Chvíli bylo ticho.

"Jak moc to ovládáš? Ty schopnosti?" střídmě jsem poznamenal. "Vždyť to víš sám," pokrčila rameny.

"Ne, že mě napadlo... to, když jsme ty schopnosti použili sami, dokázalo to dostat ty zvířata zpátky do jejich času," zateoretizoval jsem. "Takže ty myslíš, že to může fungovat znova?" pokračovala. "Možná, že tě to tak vysiluje, to jejich používání, protože nemáš protipól. Jsi vysílač, ale potřebuješ příjmač, jinak vznikne zkrat. Jako když baterku zapojíš drátem k ní samý. Bum."

"Miluju, že tě pořád musím překládat," chytla mě za bradu, ve které dlel můj drobný úsměv. "Chceš tím teda říct, že jakmile bysme se spojili, možná bysme dokázali najít ty amficionidy nebo je dokonce nalákat zpátky?"

"Tak nějak. Ale nevím, jestli to bude fungovat, jenom mě to napadlo," viděl jsem, jak v závěru téhle věty vykulila oči a provokativně zamrkala. "Kam se podělo to, že se o mě bojíš?" namítla. "Tam, kam moje další plány o tomhle... projektu nebo co to je."

Přistoupil jsem k ní a chytl ji za ruce. "Pořád se o tebe bojím a to strašně. Jenom mě napadlo... třeba by to mohlo vyjít. A kromě toho, mám tě teď aspoň pod kontrolou."

Několik vteřin jsme na sebe zírali a potom svolila.

Nejdřív se nic nedělo. Stáli jsme a les plynul podle přírodních zákonů dál. Přehlučil skoro i ržání koní.

Potom, něco se dělo. Do žil se mi vlilo zvláštní teplo lezoucí a tekoucí jako hadi. Čelo mi zkropilo několik letmých dotyků, nebyly ale její. Zdálo se to jako energie, malé blesky.

"Fakt to mezi náma jiskří," zavtipkoval jsem. "Nech toho," malinko se rozesmála.

Cosi se roztrhlo a najednou se lesem rozlila vlna ne nepodobná tlakové. Neviditelná, ale přesto přítomná.

Bylo to úžasné. Viděli jsme všechno v lese, od hrabošů, ještěrek a vrabců až po Tess. Na tu to bohužel zapůsobilo nejvíc.

Les utichl s tím, jak vlna prošla od nás do okolí.

Viděli jsme to, všechno v tom lese. A to všechno se blížilo.

...

Peter s Jossem šli dál mezi stromy a zastavili se krátce před koncem lesa, který přecházel v rozlehlou pláň. Batohy měli naplněné věcmi, které stihli pobrat, ke konci cesty už docela neochotně procházeli k okraji lesa.

Byli hluboko na jihozápadě města, za nimi byl solidní prostor lesního porostu. Za ním se tyčilo několik továrních kominů a, někde v bytových blocích pod nimi, můj dům. Na místě, kde stáli a kam šli, byla vidět rozlehlá plocha louky svažující se z kopce, obležená dalším lesem a jen po jejich pravici se rozprostírající k výsypce. Jak jsem říkal, z těchto míst byla vidět stavba obchvatu kolem města, teď zející prázdnotou, za ní na kopcích ledvická elektrárna s jednou ohromnou chladící věží.

Léto bylo teplé, slunce vysoko a začalo pořádně pálit.

Modrá obloha prudce konstrastovala s tím, že oni teď byli v trouchnivějícím hnědém stínu korun stromů.

"Kde to má bejt?" Joss nevrle shodil ze zad batoh. "Hoď to zpátky na záda, už je to kousek. Asi," Peter roztáhl podrobnou mapu.

"Takže taky nevíš, kde to je," sedl si na zem. Pak si všiml, že jí drží obráceně a musel se potichu zasmát.

"Chvíli," rozhodně jezdi prstem po mapě. "My jsme teďka tady, když půjdem ještě tak sto metrů, tak by to tam někde mělo bejt," zase mapu složil.

"Víš, že jí držíš obráceně?" Joss si do něj rýpl s takovou chutí.

"To jako fakt?" roztržitě odvětil a trapností vzdechl. "Jo, to teda máš," s ještě větší vervou mu odvětil. Smál a pochechtával se u toho. "No paráda, takže jsme šli celou dobu blbě. Teda ne úplně blbě, ale jiným směrem," konstatoval.

"Takže, kam teď pane orientace?" Joss vyskočil atleticky na nohy. "Tady po tom kraji lesa a za pět minut tam jsme," ujistil ho.

"Jseš si jistej? Na odpoledne jsem chtěl mít jiný plány, než bloudit v lese," uchechtl se naposled.

Peter nevrle zabalil mapu a rozešli se dál. "Jistej si jsem," utrousil u chůze," a na porno se můžeš dívat i jindy." Neviděl ho, ale tušil, že Jossovi trochu opadl úsměv a to ho těšilo.

Postupně se blížili k samotnému okraji lesního porostu. Stromy zde velmi řídly, veškerá vegetace se měnila v suchem zežloutlou trávu. Tam, kde vyčnívaly borovice, se ke spadanému listí přidalo i jehličí. Oba se při jen letmém průchodu slunečními paprsky potili a začalo to na nich být znát.

Joss řekl Peterovi, jestli se nechce na chvíli posadit a on svolil s tím, že to taky potřebuje.

Zatímco se chvíli Joss uklidňoval v nestálém stínu, Peter chvíli na to vstal a uviděl, že podle souřadnic na fotce a na telefonu jsou na správném místě.

"Asi to mám," zvolal polohlasně. "Hustý, paráda," Joss nerozhodně pokýval a šel za ním.

Náraz, tlumený. To Peter zaslechl.

Rychle se otočil, ale Joss byl tentam. Nikde po něm nebyla ani stopa, doslova. Jakoby se vypařil, propadl do země.

"Jossi?! Jossi?! Kde sakra jsi?," zní to jako debilní říkanka, problesklo mu," Ale fakt. Kam jsi zmizel?!"

"Tady!" najednou zase slyšel Jossův hlas. "Kde?" trochu se ztišil. "Dole. Ty nevidíš tu blbou díru?!" vztekem zvýšil hlas.

Peter přišel blíž ke zdroji hlasu a uviděl, jak v zemi trčí obdélníková díra s docela velkým průměrem. Byla v ní tma, ale rozeznal reznoucí kov, pavoučiny, prach a napadané jehličí v nich. Vypadalo to, podle toho, jako sopouch, ale daleko víc to připomínalo ventilaci. Normální kancelářskou ventilaci.

"Jsi v pohodě?" zavolal do ní. Odmlka byla několikasekundová. "Jo, jsem asi v pohodě. Pojď sem," zavolal.

"A fakt musím?" V Peterovi zase zahořel strach. "Chceš tam nahoře bejt sám?" uslyšel Jossův hlas.

Po menší rozvaze a rozhlédnutí po okolí, skočil do tmy.

Cesta se mu míhala rychle jako v tobogánu, projel několik metrů dlouhou ventilační šachtou a nohama odkopl nějaké kostřičky zvířat, které v ní byly. Vyjel ven až po několika metrech, možná spíš desítkách metrů, kdy strmně padal dolů a chvílemi se i příjemně vezl.

Na obličeji měl namotáno a zachyceno tolik pavučin, bylo to hrozně nechutné a lepivé. Jakmile vyjel s křikem ven, vyskočil na nohy a oklepal se.

"Fuj, fuj, fuj," neustále s hnusivě vyhlížející grimasou říkal. Nebyl už ale vyděšený.

Když ze sebe všechno smetl, rozkoukal se ve stísněné místnosti. Joss stál opodál a svítil si telefonem.

"Co je tohle, do hajzlu, za místo?" taky si rozsvítil telefon a viděl další ventilační šachty, které sem vedly.

Joss mezitím nereagoval, byl tím natolik zaujatý, že vypadal, že neposlouchá. "Nevím, ale slyším o něm poprvý," přiznal.

"Vypadá to jako bunkr z Falloutu, to ne, že ne." Peter Jossovi na tohle přikývl.

Procházeli se tam a koukali se na interiér z železobetonových stěn a zařízení, pokrytého prachem, které vypadalo snad jako regulátor vnitřní teploty. Světla jejich baterek šplhala po stěnách a zase se pravidelných kuželech vracela.

"Musíme najít cestu ven," Peter rozhodně pronesl. "To teda jo, podle mě jsme totiž tak pětadvacet nebo třicet metrů pod zemí," Joss přitakal.

"Jak to víš tak přesně?" zarazil se. "Vypočítal jsem si to," přesvědčivě mu Joss odpověděl. Peter jen pronesl Hmmm a potom byl zticha.

"Mě ale zajímá, jaktože to tady vůbec je. Na katastru ani nikde jinde se o tom nic nepíše," Jossův hlas zvážněl.

Peter se skláněl opodál, místnost byla totiž docela dlouhá a vysoká. "Hele, tady je něco rusky."

"Kde? Ukaž mi to," Joss k němu přišel. Peter mu ukázal název v azbuce, který byl na nějakém panelu se zanesenými měřáky a kontrolkami.

"T...n...a...Tna-" Joss smolil a mžoural očima. "Glavnyj kondicioner," Peter tak, aby to Joss jasně slyšel, pronesl. "Hlavní klimatizace."

"Ty to umíš přečíst?" Joss v hlase znejistil. "Však chodíme na němčinu oba."

Peter se škodolibě pousmál. "To víš, jsem samouk."

Ještě chvíli se rozhlíželi po rozlehlé místnosti a viděli ruských nápisů víc.

"Co to tady dělá?" Joss se pořád ptal sám sebe. "Třeba si tu někdo postavil letní sídlo," Peter se zašklebil. "To by ale tady všude nebyly tuny prachu. Vypadá to tady, že je to už hodně dlouho opuštěný. Hlavně ale, o něčem podobným by se muselo vědět, kdyby to tady existovalo a tohle není nikde na mapách. Prostě jakoby to neexistovalo," teoretizoval.

"Jak si můžeš bejt tak jistej? Jakože jo, je to divný, ale třeba to není nic divnýho," Peter odvětil nazpátek. "Protože jako malej jsem si prohlížel všechny mapy z katastru, když jsem byl náhodou u mamky na úřadě. Vím, že tam nic takovýho nebylo," rázněji odřekl.

"Pak teda už nemám nic. Podle mě jsou tady schovaný balistický rakety. Atomovky," trochu lhostejně zavtipkoval.

"Já bych se tomu nedivil," se smíchem souhlasil.

Došli k jedněm dveřím ze železa a nad nimi bylo také něco napsáno v azbuce.

"Tohleto přečteš?" Joss se opáčil. Peter se na to podíval a potom řekl, Rozvodna. "Fakt ti to jde."

Naštěstí si Joss nevšiml těch několika tlustých kabelů, které tam vedly stropem, podle kterých uměl Peter tu místnost pojmenovat.

Dveře nedržely pevně a po chvíli bušení do nich se jim podařilo je otevřít. Byla tam ještě větší tma, než u klimatizace, ale baterky jim pořád svítily a oni viděli systém pák, kabelů, tlačítek a rozvodů, které vycházely, ležely na stěnách nebo se zapojovaly do velkých beden po straně místnosti.

Rozvodna byla stísněnější, zdálo se, že má nižší strop.

"Nechceš odsaď už vypadnout?" na Petera ta tma a stísněnost dopadly. "Počkej ještě," Joss ho utnul.

Rodil se mu v hlavě nápad. Bylo by to tady ideální jako skutečná základna, samozřejmě po uprávách a úklidu. Přesto, začalo mu být jasné, že pokud budou z minulosti přicházet stále větší a nebezpečnější výzvy, náš současný stav vybavení, ale i "základny" nám stačit nebude ani zdaleka. Byla to přímá úměra, jeho matematický mozek jí pomalu začal zpracovávat už při tom, jak obcházeli místnost s klimatizací. Prostředky by na to byly, navíc se to tam zdálo opuštěné.

Rozpoznal páku, která se tyčila jako sloupek vedle řady kontrolek a takovém zařízení, co bylo generátorem. Znovu uviděl rusky napsáno Hlavní.

Se vší silou dolů stlačil tu páku, ale nic se nedělo.

"Jseš si jistej, že víš, co děláš?" Peter se ho bázlivě optal. "Jo, akorát to...," rval ji znovu nahoru," jde ztežka."

Najednou se převážil, páka vyletěla i s ním nahoru a v celé místnosti se zajiskřilo.

Generátor se s ohromným hučením rozběhl a rozsvítila se všechna světla v celém okolí. Šlo to jako po másle.

"No paráda, otočil jsi vypínačem," Peter s nezájmem a neradostí pronesl. "Kurva velkým vypínačem," opáčil se mu.

Vyšli z rozvodny a světla svítila i ve druhé místnosti. Několik zářičů sice popraskávalo a poblikávalo, jinak ale bylo všechno v pořádku. Po stropech se válely pavučiny, prach létal všude kolem. Už alespoň viděli na okolí.

Místnost s ventilačními šachtami byla větší, než si mysleli. Celobetonová konstrukce byla všude, vypadalo to tam jako odlité z jednoho masivního betonového kvádru.

Po jejich levici byly další železné dveře, o poznání méně mohutné.

Jiná cesta ven nevedla, šachtami by nevylezli ani, kdyby chtěli.

"Fakt tam chceme jít?" Peter se pokusil o vzdor. "Jo, protože jinudy to ven nevede," ujistil ho Joss. "To sis taky spočítal?" "Jenom odhaduju."

...

Tess šla ještě o kus dál do lesa, otočila se a sehnula k malé skupince borůvčí u trouchnivého pařezu, když si myslela, že tam něco slyšela. Najednou ji něco polehtalo v uších a ona upadla na zem do měkkého mechu.

Spala, chvíli byla v bezvědomí a vypadalo to, že spí.

Klížily se jí oči, otevřela je pomalu a rozvážně. Pohled měla jako při vidění krz rybí oko. Všechno se jí nejdřív zdálo rozmazané a zalité sluncem. "Asi... do háje... že já jsem snědla pýchavku?"

Oklepávala se ale celkem rychle, uvědomovala si, že v limbu nebyla tak dlouho.

Sedla si a ještě se rozdýchávala.

Popadla zbraň a zkontrolovala všechno a to včetně sebe.

Najednou vyskočila, když si uvědomila, že vlastně něco slyšela, než upadla. Naposledy se jí malinko zamotala hlava, ale byla v pořádku. Koukala se po okolí, kde to zachytila naposled.

Za jejími zády, kde se přisedle držel rozvětvený listnatý keř, se ale k ní přiblížilo zvíře, zvláštní zvíře, ale dost podobné těm, které známe. Došlo ji, že to něco bylo, otočila se a nestačila se divit, když viděla koně ožírat nízké listy a slabé větvičky.

Ten kůň byl totiž asi tak metr vysoký, měl jedno velké kopyto na všech čtyřech štíhlých svalnatých nohách, ale ještě k tomu dva malé postranní prsty nad nimi. Také na nich byla malá kopýtka. Srst měl krátkou, kaštanově až tmavočerně zabarvenou se světlejším břichem a tmavšími pruhy na hnědé srsti na krku až k ramenům. Krátký ocas s chomáčem na konci, nápadnější hříva i postava, všechno ji připomínalo dnešní koně až na jeden zásadní znak.

"Lidi, ten kůň má chobot," ohlédla se směrem na nás. Nikdo neodpovídal.

"Lidi?" vykřikla. Pořád se nic neozývalo. "Lidi?!" zvýšila hlas.

"Nenechali jsme mě tu doufám?" zadýchaně si uvědomila. Stroze procitla.

"Asi nechali," konstatovala se zklamáním. Byla i trochu naštvaná.

Pak si uvědomila, že když viděla koně s chobotem, neblouznila.

Otočila se a viděla ho stále, jak ožírá lístky šeříku chápavým jazykem a podává si je do tlamy. Neutekl, dělal snad, že Tess vůbec nevidí.

A měla pravdu, místo horního čenichu mělo to zvíře silný pysk nebo zvětšený horní ret, dá se představit asi jako chobot dnešního tapíra. Celá jeho hlava vypadala jako u tapíra. Dominovaly na ní velké oči a také pruhy jako na krku, trhal vegetaci a docela obratně ji polykal.

"Ty jsi ale krásnej," Tess se k němu s úžasem přiblížila.

Od Tess, jiné pro změnu, moc dobře věděla, jak přistupovat ke koním a občas se s ní i vydala do stájí u Roudníku, kde ta první Tess jezdila koňskou drezúru. Postupovala proto v lese tiše a obezřetně.

Kůň si jí všiml, ona se přikrčila, protože byl tak nezvykle malý, a vzala ze země větvičku s ještě čerstvými zelenými listy.

Zvíře ji začalo ještě více vnímat a přistoupilo k ní, aby si oboje, Tess i potenciální potravu, očichalo.

Líbím se mu, uvědomila si.

Koník jí začal důvěřovat, svým čenichem se natahoval pro potravu.

"Tess?! Jsi tu?!" zavolal jsem na ni. Zvíře se najednou leklo, zařehtalo a vzalo nohy na ramena.

Prodral jsem se podrostem a rozjíveně hledal Tess. Ve vlasech se mi komíhalo pár větviček, v pravé ruce jsem svíral pistoli.

"Už jsem ho málem měla," podrážděně odvětila. "Koho?" podivil jsem se a zklidnil. "Takovýho divnýho koně. Měl chobot a byl malej, docela dost malej jako poník," míň naštvaně řekla.

Promýšlel jsem si, co mohla vidět. Z galerie tvorů, kteří sem mohli s něčím jako mědvědopsi projít, jich bylo mnoho, ale dal jsem si obrázek dohromady rychle. Musím říct, že mi vlastně přišel na oči sám.

"Myslíš tohohle?" ukázal jsem na tvora, který se z podrostu vyřítil.

Ten kůň se vrátil, ale nebyl sám.

"Jo, to je on!" vykřikla a vyskočila.

Bežel přímo k nám, kolem nás se hnal po půdě pokryté mechem.

"Co to je?" Tess zvýšeným hlasem řekla. 

"Ty jo, tohle je Proboscidipparion, kůň z pozdního miocénu Turecka a Číny, vlastně skoro celý Eurasie. Ten chobot měl podobnej tapírovi...když se podíváš, tak ho používá úplně stejně, dneska se řadí mezi primitivní hiparioniny...," uhranul mně. 

Tess se docela zarazila. 

"Primitivní koně," vysvětloval jsem. 

"Jak myslíš, že je starej?" Tess vyhrkla. "Možná čtyři, sedm milionů let," koník najednou zastavil.

Po zádech mi přeběhl mráz.

V kostce, evoluce dnešního koně počíná už ve starších třetihorách, dnes v geologickém útvaru zvaném paleogén, v období zvaném paleocén, tedy před padesáti šesti miliony let. Tehdy se ještě jednalo o zvířata ne vyšší než metr, která žila v přítmí pralesa a živila se nízkou vegetací, plody a podobnou potravou. Měli čtyři prsty pro lepší unesení váhy těla na bahnitém podkladu, až s nástupem stepí v oligocénu před asi třiceti miliony let se začaly jejich kopýtka měnit v silněji stavěná kopyta pro pohyb na suché pláni. Postupem evoluce se dva postranní prsty zkracovaly a vytvořily tak kopyta, jaká známe dnes.

Proboscidipparion byl však ještě primitivním druhem, ponechal si tři prsty, ikdyž dva už zakrnělé, ačkoliv žil v poměrně nedávné minulosti, jeho fosílie se datují do doby před asi sedmi až jedním a půl milionem let. Byl menší postavy, dosahoval výšky asi metru šedesát a váhy maximálně pár desítek kilogramů, hlavně je však známý pro svůj velmi masitý horní ret, který se podobal tapířímu chobotu. Tato evoluční adaptace říká, že šlo patrně o druh, který se pohyboval v blízkosti vodních toků a jezer, kde požíral měkčí vegetaci, ale dokázal běhat i po delších pláních. Ostatně, sami jsme to poznali.

"Měli bysme jít," upozornil jsem ji. "Co je?" Tess začala být neklidná.

"Kde máš vlastně Harl? Že bys jí někde nechal?" zavtipkovala. "Ne tak, jak myslíš."

"Jseš v pohodě? Neozývala ses," do konců prstů se mi vlil chlad. Začal jsem s nimi klepat.

"Já? To vy jste se neozývali. Ale, když se ptáš, ne, protože se mi nějak zamotala hlava a chvíli jsem byla mimo. Už to ale zase jde," odpověděla nerada. "A nevíš, kdy to přišlo?" vyptával jsem se.

Zúžila oční víčka. "A co ty se nějak vyptáváš?"

"Já nevím, prostě mě to zajímá, když nám tady běhá zvíře o velikosti medvěda," snažil jsem se nedat nervozitu najevo. "Já nevím, pět minut, víc ne," trochu nuceně odpověděla. "Fajn, tak dobře. Měli bysme jít," poznamenal jsem nakonec.

"Proč?" podivila se.

Malý koník mezitím zařehtal a párkrát natáhl silným nosem.

"Protože prostě-" nedořekl jsem.

Za frkajícím koněm vyběhl další, větší, ale tohle byla samice. Matka.

Byla větší a mohutnější, než mládě, ale především měla strach.

"Kvůli tomuhletomu. Ta brána je blízko, ale je tady to, co jsem říkal. Medvědopes," blekotal jsem.

Matka se vyřítila na malou mýtinu, na které jsme stáli a sršela zlostí i strachem, o svůj vlastní život i o život svého potomka.

Řehtala a vyskakovala tak hlasitě, když chránila své mládě, že by na nás dokázala upozornit dravce v oblasti desítek metrů. Klapala kopyty, chvílemi vyskakovala na zadní a kopala předníma nohama, aby odehnala vetřelce od svého mláděte, které se jí choulelo za stehny.

Blížilo se to.

Bleskově jsem se podíval na kompas. Jeho ručička se zbláznila. Létala sem a tam, otáčela se a znovu vracela.

"No do hajzlu. Na druhou do hajzlu," zaklel jsem.

"Co to znamená? Ne, víš co? Řekni mi radši, co se to sakra děje. Jsem pět minut v bezvědomí a všechno je vzhůru nohama," rozohonila se.

Narychlo jsem něco vymyslel, ale přinejmenším z poloviny to vlastně byla pravda. "Peter spravil dron a poslal ho sem, když jsi odešla. Je to tady a bylo to u skupinky těhletěch koní z miocénu, dva dokonce. Oddělili jich pár od stáda a teď hledají potravu. Hledají je. Ta brána se zase otevřela a to stádo se sem dostalo, to je přilákalo."

Samice neustále vyváděla, poutala na sebe i na nás pozornost. Pořád skákala na zadní a nechtěla nechat své mládě v nebezpečí. Stresovala se z nás, z této doby, a proto zůstala jako přibitá na mýtině.

"Teď už chápu o něco víc," rázně odvětila. "Jak jsou daleko?"

"Podle toho, co vím, tak asi půl kilometru. Ale je to deset minut starý. Když se sem dostali ti proboscidiparioni... už tu budou taky," přiznal jsem.

"Kde je Harl?" ještě procedila.

"Čeká. Řekl jsem jí, ať čeká. Samozřejmě bez výsledku, takže jsem jí dal zbraň a šla směrem k tý bráně."

"Tak jo, tak-"

Ozval hluboký hrdelní řev, ohromně silný a ohromně pronikavý.

"Kurva," uvědomněně jsem pronesl.

Ne dál než patnáct metrů to bylo. 

Zaznělo koní ržání a polekané zaskučení, přerušil ho řev a bylo ticho. Ptáci odletěli, les přestal zpívat.

Zvuky, které tam odtud vycházely, byly podobné medvědímu řevu a troše psího štěkotu. Nevycházely od jednoho tvora, byli tam oba. Po deseti vteřinách ticha, ozval se praskot nepocházející od lámaných větví.

Bylo jasné, že teď je po všem.

Samice najednou skočila na zem, trhavě se rozhlížela kolem sebe a mládě pořád chránila pod svým břichem. Zabručela na něj a dala mu jasný pokyn k odchodu. Odběhli krz mýtinu do houštin.

Praskot pokračoval a Tess přebila. Ustal.

Očima jsem jí dal pokyn k ústupu, přikývla a udělala tichý krok dozadu.

"Bež," oddechl jsem nahlas.

Zvíře zabručelo, rozeběhlo se a byly slyšet tlumené těžké kroky a praskot větví. Dali jsme se na útěk křovisky na místo, kde jsem si zapamatoval stádo proboscidiparionů, které vyšlo přímo z minulosti.

Přeskakovali jsme větve, stočili náš běh, ale ten tvor nás pořád pronásledoval. Byl hladový, evidentně.

Evolučně ale nebyl stavěný na žádný rychlý běh na dlouhou vzdálenost. Houpavý cval mu unavoval celé jeho svalnaté tělo.

Byli jsme už blízko, teď jsem to cítil. Pod našima nohama se objevil potok, ale žádné další kroky jsme už neslyšeli.

Vzdal to.

"Harl?! Harl?!" volal jsem, když už jsme byli skoro u cíle.

Zpomalovali jsme. "To naše běhání se vyplatilo," Tess se radostně pousmála. "To teda jo," přitakal jsem.

Beželi jsme a pod nohou mi přistál klacek. Překotil jsem se a spadl na zem. 

Harl se v tu chvíli ozvala.

"Co? Jsem v pohodě," vylezla krz houštinu. "Aspoň, že tak," s větším klidem a stále rozprouděnou krví jsem se zvedl.

Do Harl najednou skoro vletěl blesk a její oči se naplno rozevřely.

Z křoviska se nejdřív vynořil docela dlouhý jakoby psí čumák. Černá špička přecházela do béžově hnědé, pod rty musely být velké tesáky.

"Tess...dej mi tu zbraň," nastavil jsem ruku.

Byla v ní prohřátá zbraň, Tess ji předtím měla u pasu.

Otočil jsem se a z lesa vyšel zadýchaný medvědopes. V plné své kráse se ukázal.

Po prvních pár krocích z toho keře vyskočilo něco ohromného, velkého snad jako jaguár nebo tygr. Masivní predátor s postavou dost svalnatého vlka měl psí hlavu s medvědí tváří, krátší a docela dost vysoká mající naštvaný výraz a vrčela, dokud měl zavřenou tlamu. Oči se na nás velmi nelibě dívaly, byly strašlivější než u lva nebo medvěda, i když připomínal křížence obou dvou zvířat. Světlou srst obohatil hnědý pruh na hřbetě, silné nohy s robustními tlapami medvěda podpíraly k ocasu svažující se tělo a docela dlouhý ocas nechal u kořene natažený, ale zbytek padal k zemi. Pod krkem mezi předními končetinami rostla chumdelatá srst.

Vyskočil na zadní a dost mohutně zařval medvědím hlasem. 

To zvíře bylo strašně silné, děsivě silné. Chuť po pláchnuté kořisti se mu proháněla na jazyku.

"No do prdele," ulevil jsem si, když jsem se na něho podíval.

"Amphicyon, fakt Amphicyon," procenila Harl mezi zuby.

"Cože to?" Tess se do toho vložila.

"Ten medvědopes," doplnil jsem.

"Tomu už rozumím líp."

Známý medvědopes Amphicyon byl poměrně zuřivým predátorem nebývale úžasného rázu, po vzhledové i ekologické stránce, z doby přelomu paleogénu a neogénu, vyvinul se v průběhu oligocénu a stal se jedním z nejúspěšnějších dravců tohoto období i následnujícího miocénu. V tuto dobu také zažil největší evoluční rozkvět a nejvíce se rozšířil, za dobu své existence se procházel po celé Eurasii, velkém kusu Severní Ameriky a také jižní části Afriky hned v několika druzích, ty největší vážily dokonce šest set až sedm set padesát kilogramů a byly stejně velké jako lední medvědi. Prosperoval po více než dvacet milionů let, vytlačili ho až docela úspěšní "praví" psovití před necelými třemi miliony let.

Medvědopes není pro tento druh zcela adekvátní označení, protože nešlo o jakéhosi hybrida mezi oběma živočichy, ale fakticky vzato o příbuzného obou z nich, u kterého se vyvinuly některé znaky podobné oběma evolučním liniím (medvědovitým i psovitým šelmám). Navzdory tomu, často se používá v souvislosti s ním i s jeho příbuznými, sami musíme přiznat, že je poměrně zvučné a odpovídající tomu, jak tento rod jako živočicha chápeme.

Druh Amphicyon major byl živým příkladem jeho klasického vzhledu a mohutnosti. V tlamě měl kromě špičáků a silných třenových zubů ještě stoličky schopné zpracovávat i rostlinnou potravu, nicméně ke všežravosti se uchyloval méně často. Na jeho příbuznosti s medvědy se odrážela i ekologická flexibilita, fakticky vzato šlo o pozici v ekosystémech, kdy tomuto druhu nedělalo problém lovit středně velkou kořist, ale v případě potřeby se uchýlil k pojídání prakticky veškeré dostupné potravy včetně bobulí, vegetace nebo hlíz. Jako pes vypadalo jeho vzezření, ale na druhou stranu výzkumy jeho zubů i jiných částí kostry ukázaly poměrně přesvědčivě, že šlo o solitéry (samotáře), čímž se od některých psovitých dneška liší. Podobně jako medvědi, příležitostně se ovšem mohl vyskytovat i v menších skupinách. Krátce k tomuto druhu shrnuto, byl zuřivý jako hladový medvěd, dlouhý nejméně dva a půl metru a vážící až sto osmdesát kilogramů. Jako druh amficyona, tedy jinak medvědopsa, nebyl největší, ale patřil k těm, kteří naháněli strach.

Prohlížel si nás, byl po běhu trochu unavený a najednou jsme nebyli dva, ale tři. Zmátlo ho to.

Jako medvěd znovu zabručel a ukázal mohutné tesáky v čelistech.

"Necháme ho projít," zašeptal jsem. Zbraň jsem měl složenou u pasu.

"Je hladovej. Chce se nažrat," Tess chladně konstatovala. 

"Jestli je jako... je jako medvěd, pak váhá. Je nás tu moc a on neví, jestli má útočit, protože je hladovej a přešlap by ho mohl stát kořist," Harl konstatovala. "Pomalu budeme couvat."

Tess v tu ránu odjistila zbraň a jednu cvičnou střelu zamířila do stromu. Měli jsme ji zastavit.

"Ne, počkej!" zařval jsem a přiskočil k ní.

Amphicyon se zle zadíval, rozevřel tlamu a rozeběhl se proti nám.

"Sakra!" zvýšila hlas a zamířila na něj.

"Nestřílej!" zarazil jsem ji. Ve skutečnosti jsem taky už držel zbraň výš než nad pasem.

"To ani nechci, když nebudu muset!"

Tenhle útok byl cílený, kořist byla blíž, skoro nehybná a jako ideální terč. Musel se mu povést, jinak jeho svalstvo ochabne a kořist mu vezmou slabší dravci v jeho světě. V minulosti.

Bleskově jsem se otočil na Harleen, mrkl na ní a ona na mě.

Dravec přiběhl a byl na dosah ruky, Tess už byla připravená k útoku a dělilo nás od něj deset metrů.

Medvědopes dost naštvaně oddechoval. Vycenil přední špičáky, ohrnul pysky a zuby vykukovaly ven.

Náhle, Harl zakročila.

Zvíře zpomalilo a zastavilo se přímo před našimi obličeji.

Složil jsem zbraň. Zíral jsem tomu obřímu amficyonovi do očí, štěkal a vyl. Ukazoval svou dominantu a obří zuby schopné štípat kosti. Teď byly pouze dvě možnosti. Buď ho nažeme do trhliny v čase nebo nás zabije.

Byly by tedy dvě možnosti, ale cosi ho zastavilo. Harl ho zastavila.

Mírně jsem se na ní ohlédnul a ona ho ze všech sil držela na uzdě.

"Zastřelíš ho?!" Tess se naštvala. "Počkej!"

 Amphicyon si ještě jednou vyskočil na zadní a zařval.

"Sehni se Tess, hned!" sklonil jsem zbraň.

"Dej mi tu zbraň!" zakřičela.

Medvědopes ještě silněji zavřal.

Dopálili jsme ho. Cítili jsme jeho dech, jak jeho nozdry vyfukují vzduch a jeho vrčení se nám rozléhalo v uších. 

"Střel do něj a zabije nás všechny," vyhrotil jsem to. 

Začenichal, hlavou mi skoro narazil do spánku, chlad jeho čumáku byl dost cítit. Ještě jednou dost hlasitě ozval, trhalo nám to ušní bubínky, tlamou mi strčil do hlavy, pravou tlapu mi položila na záda, odrazil se a zmizel kdesi v křovinách směrem, kde se brána otevřela. Zmizel jako duch.

Oddechli jsme. Tess, když jsi uvědomila, že na ní prakticky ležím, mně odkopla a vytrhla mi svou pistoli.

"Sorry, za to kopnutí," opáčila se.

"A výstřel," doplnil jsem. "A ten humbuk celkově," Harl se oklepala.

"Jste všichni v pohodě?" nadhodil jsem. "Jo. Akorát už chápu, proč jsi říkal, že to zvíře je pes jako medvěd. Nebo tak něco, já tě zas tolik neposlouchala," ušklíbla se.

"Ještě, že jsem tě poslouchal." Harleen k nám přišla.

 "Nedávno jsem psala o medvědech, amficyoni tam byli taky... pojď," Harleen mi pomohla se zvednout. "Kdybych tě neposlech, tak jsme už všichni mrtví," sklepal jsem ze sebe větvičky a přitom jsem byl docela podrážděný.

"Be, be, be, be," Tess vyplázla jazyk.

"Tak co teď?" Harl nadhodila. "Musíme počkat nebo nahnat zpátky všechny ostatní...," nedořekl jsem.

Strnule a mechanicky, hleděl jsem na hýbající se keř.

Tess tamtudy zamířila.

Rozrazila ho zakrvácená tlama dalšího amficyona. V ní byla mrtvola proboscidipariona s utrženou přední nohou a rozervaným břichem, crčelo z ní mnoho krve. Zasychala mu na srsti nebo z ní sporadicky odkapávala.

"Máš nějakej plán B?" zašeptal jsem Harleen. "Další mi nezbyl."

Amphicyon se na nás líně podíval, zkousl ještě silněji kořist a krz houštinu nás obešel.

Ostatní proniklé uprchlíky miocénu jsme nahnali zpět do jejich času. Trvalo to další hodinu.

...

Peter a Joss rozevřeli dveře a zavanul na ně vlhký, studený vzduch. Když vešli ke schodišti, nad nimi stoupalo do neznáma osvětleného bílým světlem. Skoro to vypadalo, jakoby nahoře nad ním bylo okno, kterým tam klesaly sluneční paprsky.

"Nevypadá to tak, jak jsem si představoval," Peter zabručel. "Jak sis to představoval?" Joss mírně koukl na železnou konstrukci schodů. "No... dobře, bezpečně, nějak tak," odpověděl mu nelibým tónem.

Seshora odkapávala voda a na zdech i podlaze byl mech a nějaké další rostliny nebo povlaky.

"Drží to vůbec?" Peter došlápl na první schod a poskočil.

Celé schodiště se rozkývalo a rozvrzalo.

"Tam nejdu. Radši budu lézt zpátky tou dírou."

"Jsou to tak čtyři patra, možná pět. To zvládneš," pobídl ho.

"To ani hovno. Nejdu. Nebo jdi první," odvětil mu trochu nasupěně. Utvrdil se při pohledu na postupně rezavějící konstrukci.

"Tak fajn," Joss nelibě pronesl a vydal se nahoru.

Sám vlastně moc nevěřil tomu, že nějaký schod nepovolí, celkově ale schodišti ještě důvěřoval. Pomalu šel nahoru, každým krokem ocelová nebo železná konstrukce ale ještě víc vrzala a skoro se připravovala na spadnutí. Bylo to děsivé, ale v krocích ho to nezastavilo.

Najednou už byl za druhým mezipatrem a minul troje další dveře s ruskými nápisy. Jedny byly otevřené, naztevřené, a Joss do nich nakoukl. Nesoustředil se ale na ně.

Po stěnách, o které se občas opíral, byly nalepeny chuchvalce lišejníků, mechů, ale žádný z nich nebyl úplně podobný těm, které známe. Už dole si všiml malých červených skupinek připomínajících čočku nalepenou těsně na sobě. Ve vlhku to tady žilo všechno nerušeně od doby, kdy bylo tohle místo opuštěno. I na kovu, tam kde se dalo ve skulinách rzi a utržených kusů konstrukce, byly nějaké rostliny, ale značně odlišné od dnešních.

Joss ale z toho moc nevnímal, soustředil se na každý další krok a byl už pomalu před koncem.

"Jak je to ještě daleko?" Peter na něj zakřičel.

"Už jsem skoro tady," odvětil mu. "Pojď sem! Je tu něco rusky... Východ."

"Jseš si jistej? Já jenom, že tvoje ruština není úplně nejlepší," opáčil se a nesměle se přiblížil ke schodům.

"Jo. Dělej, je to v pohodě," Joss snížil hlas.

Vkročil na předposlední schod, uslyšel zaskřípání a ten schod najednou povolil a utrhl se. Joss zaúpěl, chytl se zábradlí a sledoval, jak mu noha projela krz a sedřel si na ní kůži. 

"Do hajzlu! Jauuu!" zařval vztekem a bolestí.

"Co je? Co tam děláš?!" ozval se mu Peter. 

"Pojď sem! Dělej, sakra!" zakřičel.

Peter najednou skoro zapomněl na svůj strach a rychle běžel krz patra po schodech.

Držel se, Joss, seč mohl, přehoupl se dopředu a natáhl se na platformu mezi schodem a dveřmi.

Nemohl se ale vyhoupnout a přitáhnout, cítil, jak mu noha padá hlouběji a hlouběji pod úroveň schodů.

"Do prdele," zaklel u toho.

V tu chvíli ale ucítil, jak ho pod rameny vzaly dvě ruce a Peter ho vytáhl na bezpečněji položenou platformu.

"Dobrý? Už dobrý?"

"Lepší než předtím," oddechl s trochou bolesti v hlase, když viděl nohu na místech zbavenou epitelu. "Dík. Díky kámo."

"Můžeš vstát?" Peter se mu snažil pomoct. "Ale jo, to půjde," vydechl. "Je to jenom noha."

"Fakt? Tak se na to postav," mírně ho pobídl.

Joss se na podlaze z pletiva postavil, trochu zavrávoral a radši se znova posadil.

"Bolí to, ale to půjde. Jenom si chci chvíli vydechnout," ujistil ho.

"Tak fajn, ale neřekl bych, že se na to můžeš postavit," oponoval mu. "Radši otevři ty dveře," nelibě řekl.

Peter k nim přišel a potvrdil, že na nich je ruštinou napsán Východ.

Vzal za jejich kliku, cítil, že byly otevřené, ale nedaly se otevřít úplně jednoduše. Musel otevřít trhnutím, málem upadl vedle Josse na podlahu. Ven se vyhrnul starý zatuchlý vzduch plný prachu jako oblak síry, byl zpočátku dusivý, ale potom se stabilizoval. Peter viděl v osvětlené místnosti spoustu prachu na podlaze, chabé žluté světlo jím bylo překryto a špatně se v něm zprvu vidělo.

"Sakra," Peter pronesl rozladěně. "Co je? Co je zase?" Joss se na něj otočil. 

"Mám tu signál. Jednu čárku, ale signál," odpověděl mu s větším nadšením. "Paráda, paráda. Nebudeš mi volat sanitku, že ne?" Joss se mu opáčil.

"Pomohlo by ti to. Komu mám podle tebe zavolat potom?" ohradil se. "Ostatním. Zavolej ostatním a řekni jim, že musí hledat díru v zemi a najdou nás," upozornil ho. "To jako fakt? Však máš něco s nohou-" oponoval. "Ne, prostě to udělej, pak ti to vysvětlím."

"No tak fajn," sklopil hlavu a souhlasil.

Seděli tam čtvrt hodiny po tom, co jsem jim řekl, že tam vyrážíme. To už bylo odpoledne.

"Nemáš hlad?" Peter nadhodil. "Celkem mám. Nemáš něco...," nedokončil.

Dole pod nimi cosi zařinčelo a znělo to jako otevřené dveře, ty které Joss minul. Najednou se ozvalo klapání po kovových schodech, přecházející na betonovou stěnu.

"Co tohle zas je?" Peter nervózně vyskočil. "Nevím, ale mám nápad. Co jít za ty velký, kovový dveře?" Joss mu ležérně odpověděl.

"Parádní nápad," Peter přitakal a popadl ho.

Klapání najednou zrychlilo a Peter rychle sunul Josse po podlaze. Ve stínu pod nimi zahlédl něco divného, tmavý lesklý povrch, co se rychle míhá po spodku schodiště.

Hned dotáhl Josse do té místnosti a zabouchl dveře.

"Kurva," ulevil si. "No to teda," Joss přitakal.

Nejdříve se nic nedělo, jen se ozývalo další řinčení. Potom zaslechli slabé syčení a prudký náraz do dveří. Prohly se, nepatrně.

"Máš nějakej plán?" Peter rychle vydechoval. "To si piš, pojď dál od těch dveří!" zakřičel a sunul se od nich.

Peter popadl hasičský přístroj, který ležel v prachu opodál, a se vší silou ho hodil do kovových dveří. Bušení přestalo.

"Že by?" nesměle pronesl.

Ozvala se další, mohutnější rána a dveře se znovu prohly, silněji.

Hasící přístroj ale začal chrchlat a syčet, vypustil ze sebe bílý poprašek, a z druhé strany se ozvalo další zasyčení, klapot a ticho.

Seděli tam ještě pět minut, ale nic dalšího se neozvalo.

"Do hajzlu. Myslíš, že nás to sem sledovalo?" Peter vyjeveně nadhodil.

"Ne, tedy myslím, že ne. Neměl by sem jak trefit a slyšeli bysme, že jde za náma. Myslím, že to tady už bylo předtím, ale fakt nevím, co to je," Joss se zklidnil. "No paráda," Peter dodal.

Měli chvíli čas se rozhlédnout po místnosti, ve které byli.

Světla ze stropu slanila po chladných stěnách a líně jim ukazovala polorozbořený interiér.

Nízký strop, ve střeše bylo čtvercové okno překryté zeminou. Válel se tam prach a usazeniny, měla zhruba čtvercový půdorys a nebyla zase tak rozlehlá. Ve zdi za jejich zády, kryté za stoly, starým nábytkem jako sedačkami s červenými potahy, vojenskými skříněmi a bitelnými stojany, byly dveře podobající se těm od trezoru.

Na stěnách byly světelné spínače, nějaké připnuté bloky s rozpadajícím se žlutým papírem.

Po pravici tam byl mohutný stůl položený od vzdálené zdi blíže k nim, byl na něm mikrofon a dvě hluboké televize ve tvaru krychlí. Po stěnách byly ale vidět i zástrčky a radiátory. Vypadalo to tam jako v příjmací místnosti.

"Jak u doktora," Joss poznamenal. "Takovýho z hororu o starým blázinci," Peter dodal.

Ruské nápisy a azbuka byly i jinde.

"Už můžeš vstát?" Peter se Josse optal. "Ale jo," už se dostal na nohy.

Střídmě to tam procházeli, Joss kulhavě, a ptali se jeden druhého, co je tohle vlastně za místo.

"Proč ale tady? Proč by Rusové stavěli nějakej bunkr nebo kryt hned vedle Geistbergu? To nedává smysl," Peter gestikuloval a u toho se rozhlížel. Možná si i představoval, jak to místo ožívá.

"Já nevím, ale je to tady dost divný. A starý. To by vysvětlilo, proč je to tady, dneska je to sice deset minut cesty od města, ale, jestli to tady stavěli ještě za komunistů, mohlo to bejt dobře ukrytý. Pořád to ale nevysvětluje, proč to tady je postavený," Joss na něho navázal.

"True, true," přitakal.

Joss si tam ještě sedl, noha ho rozbolela.

"Není to teda nic moc, spíš teda nic než moc," Peter odfoukl silnou vrstvu prachu ze stolu.

Sklonil se ke zdi, ve které byl otvor pro ethernetový nebo jiný síťový kabel. Umocnilo to jeho představu, že tohle místo bylo důležité pro ty, kteří ho postavili.

"Cos čekal? Hotel?" Joss se ušklíbl.

"Myslel jsem spíš něco na způsob kanclu, chápeš... zašívárna," sehnul se pod stůl a hledal. "Tohle má do zašívárny daleko, tady bude sakra práce," Joss se zaměřil na okno ve stropě.

"Práce? Jako jaká práce?" Peter se na něj ohlédl. Joss se vítězně zazubil.

"No, čistě teoreticky, kdybysme měli bojovat s těma tvorama a s těma bránama v čase ještě dlouho, jakože to tak vypadá, asi nám ta vilka nebude stačit. Jasně, u Harleen je to super, velkej byt, je tam volno, ale... co když tady to bude lepší? Jenom si to představ."

"To není dobrej nápad. Není to tady bezpečný," Peter nadzvedl obočí. "Tak to až potom, že jo. Nejdřív bysme tady s tím museli něco udělat, ale... stejně by to bylo nejlepší řešení," utopicky pronášel.

Přeťala je tlumená rána. A dvě další.

Mlčky čekali na místech, kde se zastavili v pohybu.

Dál se ozvaly jen kroky po schodech, v podobě množství v jednu chvíli, a Joss s Peterem začali pomalu mít podezření, že se k nim znovu blíží ta podivná bestie, na kterou už narazili.

"Hoši?!" Harl zavolala.

"Hej! Vy dva!" Tess se k ní přidala.

Jejich pohledy se svezly na toho druhého.

"Jaká je možnost, že ta potvora má holčičí hlas?" Peter řečnicky pronesl. "Myslíš ten otravnej pisklot, co vyšel z Tess?" Joss se zašklebil.

Za čtyři patra jsme se objevili v těch kovových dveřích, které nám otevřeli.

"Zaprvý, co je tohle za místo? Zadruhý... co máš s tou nohou?" Tess skoro vítězně odřekla a viděla Jossovu potrhanou nohu.

"Jestli jste minuli ten schod, co visel dolů... asi to potom odhadneš," Joss ji odvětil.

"Aha," odvětila strnule. "A já už myslela, že je to vážný."

"V pohodě?" Harl se přidala za nás za oba. "Můžu na tom stát jenom chvíli, ale je to v pohodě. Jenom to je asi naražený," celkem volně odvětil. "Tak aspoň, že tak," dodal jsem.

"Našli jste to, toho humanoida?" pokračoval jsem dál.

"Nope," Peter lhostejně pronesl. "Akorát tenhle parádní ruskej kryt," rozmáchl u toho ruce.

"Koukám, že to tady vypadá tak jako... rusky. Nebo tak nějak," Tess přitakala.

"Máte někdo ponětí, kde vůbec jsme?" Harl obešla sloup ve středu místnosti a zajímala se o to, co je na stěnách napsáno.

"Kdo tady chodí na ruštinu?" Joss se letmo optal. Tess, Harl a já jsme se přihlásili. "Aspoň to budete umět přečíst."

"A co vy? Fakt tam něco bylo?" Peter prohodil mezi řečí.

"Bylo, ale zvládli jsme to," odpověděl jsem mu jistě. "Hlavně já jsem to zvládla," Tess se s ironickým úsměvem rozplývala. "Víš, co to znamená my všichni?" založil jsem ruce na prsou. "Be, be, be," repetitivně odvětila.

"Ty zvířata tam fakt byly a bylo to přesně to zvíře, který jsem myslel. Amphicyon. Medvědopes," přeskočil jsem jí.

"Naštěstí se ta trhlina znova otevřela," Harl přitakala.

"Počkej, ona se znova otevřela? Jakože určitě znova, nebyla to jenom... nevypadalo to akorát tak?" Joss skoro vyskočil i s tím zraněním. 

"Ne, otevřela se znova. Já...," sjela pohledem na mě," sice jsem u toho přímo nebyla, ale fakt se otevřela znova."

"Hustý... to je dost hustý," Joss byl nabuzený z toho. "Jako proč? To je celkem na nic, spíš," Tess zkrabatila obličej. "Vzhledem k tomu, že by těch potvor mohlo vyjít víc, jo. Ale na druhou stranu, vemte si, že nám to může dost pomoct, abysme věděli, jak ty věci fungujou," rozváděl to dál.

Jeho vynikající lineární myšlení se zohledněním podmínek znovu nezklamalo.

"Souhlas. Jinak jo, tu farmu jsme zachárnili," zazubil jsem se. "Taky se to počítá," přitakal.

Rozhlíželi jsme se znovu po tom zvláštním prostoru. Mezi dunami prachu to tam vypadalo jako v nějaké postapokalyptické budoucnosti, jako ve filmech s Vinem Dieslem nebo Tomem Hardym, jak Peter poznamenal.

"Co na to říkáte?" nadhodil Joss.

"Že by to tady chtělo uklidit. A mě zrovna uklízecí nálada nechytla," Tess lhostejně poznamenala.

"To jsem nemyslel," obrátil. "Tak jsi to měl říct," odfoukla pobaveně.

"Ne, jakože... nemyslíte, že by tohle mohlo bejt ideální? Jako ideální základna nebo místo, kde můžeme bejt," bez velké euforie, rovně pronesl.

"Zatím jsme se ani nedostali ven z týhle kopky," Peter úšklebně odfrkl. "Skvělý, fakt," Joss ironicky odtakal.

"Bylo by to fajn, ale je tady spousta práce a hlavně, ani nevíme, co to vlastně je, a proč to tu je," přispěl jsem. "Tak já nemyslím hned, ale třeba někdy potom," vysvětlil. "Potom by to bylo fajn, možná," střídmě jsem přitakal.

"A o tý divný věci jim neřekneme?" Peter najednou promluvil.

"O jaký divný věci přesně?" Harl se vrátila z "obchůzky" po té místnosti. "No," Peter začal," bylo tady něco divnýho a chtělo nás to zabít."

"To ses toho zeptal?" Tess sarkasticky pronesla. "Bouchalo to do těch dveří," rozmáchl se na ně.

"A byl to ten humanoid?" vložil jsem se do toho. "Myslím, že ne, ale jistej si nejsem," odvětil. "Já si to taky nemyslím," Joss přitakal.

"Co vlastně ta noha?" mezi řečí jsem odbočil. "Ale jo, lepší...," jeho hlas postupně vyhasl.

Ztichli jsme, Joss nám to naznačil.

"Co to posloucháme?" Tessin hlas zvážněl.

"Pšššt," Joss zasyčel.

Klapání po stěnách toho schodiště bylo docela pronikavé, naše pohledy se upřely na polootevřené dveře do něj vedoucí. Vyčkávali jsme, co z těch dveří na nás vyřítí.

Nic tam ale nebylo, nic se neozvalo dál mimo tichého zaskřípání.

Zírali jsme tím směrem a byli ticho. Stále se nic neozývalo, po minutě stále nic.

"Tess," zašeptal jsem," dej mi tu zbraň."

"Někde už jsem tohle slyšela," smírně odpověděla. "To tam snad chceš jít sama?" odvětil jsem. "Přemýšlím o tom," mírně se pousmála. "Ale budu dávat bacha."

"Já jdu s tebou, jako krytí," ujistil jsem ji.

Protočila oči a souhlasila, v koutku ale bylo vidět, že jejím nuceně svolným hlasem říká No tak teda pojď.

Kývli jsme na sebe a šli s jištěním ke kovovým dveřím.

Tess je plně otevřela a se zbraní se rozhlédla po schodišti, zelo prázdnotou, a potom dolů do nižších pater. Viděla, že dveře, které jsme míjeli, byly otevřené víc než předtím, ale jinak nic.

Stroze otočila hlavu, aby mi dala najevo, že tahle část je čistá, ale na setinu vteřiny se zastavila a její výraz se naplnil děsem.

"Tess-" špitl jsem.

Ze zdi hned za dveřmi vyletěl černý, pevný a lesklý ocas s bodcem na konci. Byl obrovský a hrbolatý, telson vystřelil, Tess se otočila a jeho ostrý konec ji bodl do břicha takovou silou a přesností, že jí dokázal odpálit krz střed schodiště na protější stěnu. Dopadla na ní a těžce sebou praštila o kovové schody, které se rozvrzaly pod její váhou.

"Tess!" zařval jsem a přiběhl na platformu před dveře a viděl to, jak se po stěně žene něco ohavného - škorpion velký aspoň jako vzroslý varan komodský.

Zkoprněl jsem. Bál jsem se. Pavouci a škorpioni mě děsili už dlouhou dobu, teď mě to dohnalo.

Byl jako ohromně zvětšený štír s úzkými klepety nadanými mohutností a silou. Pískotem se ozval a hnal se po zdi k Tess, která tam bezvládně ležela.

Nevěděl jsem, co mám dělat, protože jsem se nedokázal pohnout. Malí pavouci a štíři, ty jsem dokázal zvládnout, ale tohle bylo něco jiného. Něco mnohem většího.

Objevila se za mnou Harl, doběhla ke mně a viděla to samé, co já.

"Zlato," sykla," dej mi tu věc!" Vytrhla mi zbraň z ruky a začala pálit do děr v exoskeletu, mezi kusy pancíře.

Štír zaúpěl, spadl s hlasitým skřípotem na schody vedle Tess a vrhl se proti nám.

"Nějak jsi to nedomyslela," utrousil jsem. "Fakt se o tom chceš teď bavit?!" nasupěně řekla a upřeně na toho tvora hleděla.

Jeho osm očí nás vidělo jasně, nohy s drápky rychle klapaly po schodech, jak se blížil, a byl neuvěřitelně mrštný.

Ztrhl jsem Harl za sebe a členovec najednou bleskově zvedl zadeček s ocasem. Jeho ostrý konec, pokrytý krví, jež Tess proudila ještě před chvílí v žilách, se ke mě blížil a dostal mě.

Málem.

"Skrč se do háje!" Tess z posledních sil zařvala.

Prostřílela štírovi zadeček, zasyčel bolestí, a kulky chvílemi létaly okolo nás, odrážely se od kovu a cinkaly hlasitě jako zvonky.

Skrčili jsme se a pozorovali to. Joss s Peterem spadli na podlahu a kryli se.

Dravý bezobratlý se na ni otočil, možná doufal, že stihne zaútočit, narovnal se a v tu chvíli mu prostřílela hruď. Zrušila nervová spojení, on se zakolébal, vzešel z něj skřek a převážil se přes zábradlí.

Pět vteřin na to, dopadl a jeho krunýř se definitivně roztříštil.

Dopadla zády na schody a z rány ji crčelo dost krve. Protočily se jí oční panenky a po vlasech se spustily kapičky potu.

Vyskočil jsem a běžel jí zvednout.

Lapala po dechu.

"Nešahej na mě," těžce, mžouravě vydechla.

"Teď se mi aspoň," popadl jsem jí do náruče," nemůžeš bránit."

"To teda... můžu," pyskovala. Po pár dalších schodech obrátila. "Tak ne... Dokavaď nepopadnu dech."

Donesl jsem ji přes dveře do haly, zakřičel na Josse a Petera, ať schodí ty obrazovky a mikrofon z podlouhého stolu, na který jsem Tess položil.

"Do prdele," Joss řekl s nechutí, když viděl úzkou bodnou ránu do jejího břicha.

Krvácela, to jí oslabovalo nejvíc, jak jí její vlastní krev smáčela triko.

"Sakra, sakra, sakra!" Peter trhaně vyjekl. "Nech toho, vem nějakej... stačí kapesníky, abysme zastavili to krvácení!" osočil jsem ho.

Harl přiběhla k nám a sevřela ruce na ráně místo mě.

Tess se sice zmátořila popadením dechu, ale rána ji začala o to víc bolet, když si uvědomila, že je hluboká několik centimetrů a teče z ní tolik krve.

Zařvala bolestí.

Začali hrabat po kapsách, Peter i Joss, ona zatím držela krvácející ránu. Hutná rudá tekutina jí tekla mezi prsty, zůstávala za nehty a crčela pořád dál. Bodec musel trefit nějakou z tepen.

Svlékl jsem si triko, zamotal ho a přiložil ho pevně na ránu.

Krev se usadila a přestala téct Harleen mezi prsty. Tkanina jí nasála a Tess se zase normálně nadechla.

"Snad to vydrží aspoň chvíli," oddechl jsem si.

"Zkuste mě nezabít," Tess chrchlavě odkašlala. "Pokusíme se," Joss přitakal.

"Co jed?" nadhodil jsem lapavě.

"Jed? Neříkejte mi, že ta potvora má i jed! Co to... co to sakra bylo?!" Peter impulzivně vyjel.

"Škorpion, ale obrovskej škorpion," Tess si znovu odkašlala. "To jako fakt? Tady je další nějaká věc?! A co to je teda?!" Peter se k ní sesunul.

"Kdybych měl hádat, tak... Brontoscorpio. Myslím, že tohle bylo ono," přiznal jsem.

"To je přece teď úplně jedno, co to bylo! Ona tady může dostat otravu krve nebo vykrvácet a nemáme čas na to, abysme si říkali, co to je!" Joss vůdcovsky konstatoval se zvýšeným hlasem.

"Nemá jed. Aspoň o tom nevíme, že by měl," Harl na něj stějně impulzivně štěkla. Joss se na okamžik stáhl. "Je ze siluru, z doby před čtyři sta dvaceti miliony let. Ohrožují jí ztráta krve, protože jí propíchnul žílu nebo tepnu v břiše, takže to je teď náš problém."

Nastala odmlka. Přerušovalo ji jenom Tessino tiché dýchání.

"Musíme jí zavolat pomoc, jinak dřív nebo pozdějc vykrvácí. Musíme se odsaď dostat," Peter pronesl.

"To teda jo. Vypadneme odsud a nějak to už vymyslíme," přitakal jsem.

Joss nepřítomně pokýval, ale pak si uvědomil, že kdyby tohle místo našel ještě někdo, jeho sen o dokonalé základně by se rozplynul. Záleželo mu na tom, aby se Tess nic nestalo a byla v pořádku, ale tahle myšlenka se mu pořád ukazovala v mysli.

Logicky si to naplánoval.

"Ale musíme ven. Musíme se dostat dál od toho, jinak se všichni budou ptát," navrhl.

Měl vlastně pravdu, jenom ta pravda měla horší podtext. Nikdy se o tom nezmínil, protože se za to styděl.

"Je tu vůbec nějakej východ? Vůbec něco?" Harl se rozhlédla dozadu naproti ní. "Těma šachtama nevylezeme a už vůbec ne, když Tess má proražený břicho."

"Najdeme to a rychle. Nic dalšího nám nezbejvá," rázně jsem pronesl.

"Nejdřív ty dveře."

Peter chtěl zůstat u Tess, ale museli jsme mu rozmluvit. Pořád byl schopný pohybu, narozdíl od Josse, který se pořád musel zotavovat. Dal mi aspoň mikinu, kterou jsem si místo trika mohl obléct.

Kovové dveře na rohu místnosti šly otevřít celkem snadno. Tvářily se původně jako dřevěné a byla tam u nich zvláštní, skoro domácí atmosféra. Na zdi byl i věšák na klobouky a kabáty, mezi příjmací chodbou a zbytkem místnosti byla metr vysoká zděná příčka.

Za dveřmi byl dlouhý prostor osvětlený zavěšenými světlomety. Vedly ke dveřím, které byly o poznání těžší a byly jako dveře od krytu. Ocelové, protiatomové skoro.

"No to ne, to snad ne," vztekem jsem do nich kopl. Otevíraly se zvenčí.

"Do hajzlu, to přece v životě nemůžeme otevřít," Peter si uvědomil.

Zevnitř byl jen číselník a my neznali kód.

"Peter, ty bys to neuměl se do toho dostat?" Harl naznačila.

Peter se na to zadíval, ale jeho obličej zkrabatěl. "Tohle je předpotopní technika. Možná... možná by se do toho šlo dostat, ale jenom, kdyby to bylo zapojený na nějakou centrálu. Tohle... kurva!... tohle neumím prostě."

Opřel se o zeď a svezl se po ní na zem.

"Musí tady bejt i něco, kudy se dá dostat ven. Nebo způsob, jak tyhlety dveře prorazit," Harl sklíčeně, ale ještě ne poraženě, řekla.

V tu chvíli mě to napadlo.

"Tenhle kryt evidentně postavili Rusové ještě za studený války. Co když tu po sobě něco nechali? Zásoby, munici... Opustili to tady narychlo, ale uklidili po sobě, takže tady bylo něco, co bylo důležitý, ale báli se toho."

"Ty myslíš, že?" Harleen zajiskřily oči.

"Že ten obrovskej škorpion byl fakt Brontoscorpio a že tady někde je možná otevřená další. Už aspoň třicet let," užasle jsem pronesl.

"To si děláš prdel? Takže třicet let je tady otevřená další díra v čase někam, kde byli škorpioni velký jako lidi. No hustý, to je teda gól," Peterovi se rozklepal hlas.

"Ale taky to znamená, že jich je tady víc. Možná všeho víc ze siluru, jejich doby a místa. A hlavně, Rusové tady dost možní nechali něco, čím se ty debilní dveře daj oddělat." To byla podstata všeho.

"Tolik času, ale nemáme," Peter připomněl.

"Možná jo. Když tu zůstaneš a zkusíš se do toho dostat, my stačíme najít nějaký věci na to, aby se ty dveře daly odpálit. Kdyby to jednomu z nás nevyšlo, druhej bude mít pořád záložní plán," Harl zauvažovala. Měla pravdu.

"Do háje, ale... co když to nestihnem? Co potom? To tady zhnijem všichni!" trochu to začal vzdávat.

"V klidu kámo, v klidu. Musíme to zkusit aspoň. I když ty dveře by asi vydržely i výbuch atomovky, zkusit to musíme," uzavřel jsem.

Domluvili jsme se.

Doběhli jsme s Harl zpátky do haly a zalarmovali Josse a Tess.

"Co?! To jako fakt? Tady je další?" Joss vystřelil ze sedu. V ruce svíral tu pušku, kterou předtím měla ona.

"Na devadesát devět procent jo. Ten škorpion nebyl jedinej a přijdou další. Musíš jí udržet při životě, dokud nepřijdeme zpátky," zakřičel jsem na něj. "Najít něco, čím se dají ty dveře vepředu odpálit a dostat se ven."

"Vy jste se asi zbláznili! Tak najděte jinou cestu nebo to aspoň zkuste!" zakřičel. "Peter na tom dělá," Harl mu odvětila.

"Dávej na ní pozor prostě," stačil jsem říct, když jsme se hrnuli ze schodů.

"Opovaž se mě dotknout tam, kde nechci a utrhnu ti tu ruku. To, že jsem polomrtvá mi v tom nebrání," otočila na něj hlavu.

Joss jen protočil oči a souhlasil.

Konstrukce se pod námi prohýbala každým krokem, ale koukali jsme se na jiné věci jako ruské nápisy nade dveřmi, jestli někde není napsáno cosi jako muniční sklad.

Harl zastavila a já seběhl o patro dolů.

"Máš něco?" zavolal jsem na ni, když rozevřela kovové dveře. Slyšel jsem zajiskření.

"Ne," odvětila. "Co ty?"

"Taky nic," díval jsem se za další dveře. Nápisy nad nimi byly zvláštní i na vojenský kryt - Ubykace, Laboratoře, Výzkum, Údržba. Přiběhla ke mně a podívala se na druhou stranu mezipatra k dalším dveřím.

"Asi to mám," setřela ty červené plíšky z cedulky u dveří s ruskými písmeny.

"Je to něčeho sklad. To určitě je," přitakal jsem. "Munice? To slovo nepřečtu," pokračovala. "Zatím nejlepší, co máme," vzal jsem za kliku. Dveře se otevíraly dovnitř.

Byly docela utěsněné, za nimi se rozprostřela místnost plná prachu. Nesvítila tam světla.

"Paráda," odřekl jsem. Na stěně byl vypínač a ten nefungoval.

"Takže po tmě?" skoro lišácky pronesla. "Vypadá to tak," potvrdil jsem.

Prostor byl stístěný a lineárně stavěný tak, aby zapadal jako část puzzlí k dalším místnostem. Docházelo nám, jak to tady je rozlehlé a komplikované, přestože jsme to nemohli vidět. Světlo vrhané dovnitř ukázalo zděné příčky a za nimi kovové skříně nebo podobné kusy původního vybavení, byly jsme tu správně.

Kalašnikovy, ruské samopaly a útočné pušky tu byly složeny stejně, jako když tohle místo opustili. Proč? To nebylo nikomu jasné a nijak zvlášť jsme nad tím ani nepřemýšleli.

"Zbraně tu jsou, ale munice ne," prohraboval jsem se v těch kovových skříních.

Rachtání a bouchání o kov zesílilo, když jsem prohlédával další takové.

"Je divný, že by si nenechali zbraně a munici v jedný místnosti. Taky koukej, že většina těch zbraní nemá zásobníky. Proč do háje?" Harl souběžně u toho konverzovala.

Na stejné zdi, na které byly dveře, kterými jsme přišli, byly i velké kovové dveře polokruhového tvaru. Otevíraly se z místnosti, ve které jsme byli.

Zámek byl zanesený, vší silou jsme se do něj opřeli, ale nepovolil.

"Zkusím se ještě podívat na druhý straně," řekla.

Byly tam také dveře, menší a vypadaly zhruba stejně jako ty, kterými jsme přišli.

Doplnilo jí ztichlé, zatuchlé klapání někde poblíž.

"Je to zpátky?" zašeptala. "Kryj se, když tak," upozornil jsem ji.

Pokračovali jsme a zjistili, že munice nikde jinde není. V úvahu přicházely jenom ty dveře. Opřeli jsme se do nich ještě silněji než předtím a najednou cvakly a vyhrnul se z nich hrozný puch a zatuchlina. Také tam nesvítila světla.

"Jdu se tam-" přerušil jsem ji.

Stočili jsme pohled ke dveřím. Zacouval jsem a Harl měl za sebou.

Dveřmi velice ladně prošlo klepeto o velikosti lidské paže, ale neskonale mohutnější. Klepeto bylo poseto hrbolky a pár hmatovými chloupky. Prošlo najednou i druhé z nich.

Ačkoliv ještě brontoskorpové viděli spíše jako vodní členovci, věděl o nás a doufal v to, že se pohneme. Byli tu zvyklí a zdivočeli. Při pohledu na ty obrovské části těla toho členovce jsem se rozklepal jako osika.

Natahoval jsem se pro zbraň ve fochu skříně. Měl jsem jí skoro v ruce, ale najednou ten tvor prošel celý dveřmi a ukázal se nám v celé své "kráse".

Lekl jsem se tak, že jsem zbraň upustil. Na to čekal.

Ačkoliv na zem poprvé vystoupily jednoduché rostliny jako například Cooksonia barrandei (jejíž unikátní fosílii se podařilo teprve na začátku května roku 2018 objevit v depozitáři Geologického ústavu AV a se stářím až čtyři sta třicet dva milionů let ji řadí jako nejstarší dobře známou rostlinu), o maximální výšce sedmi centimetrů, krátce před nimi to úspěšně zkoušely další skupiny organismů.

Celý problém tzv. výstupu organismů z vod nebo mořského prostředí je dnes poměrně spletitý a současné nálezy ukazují, že snad již před jednou miliardou let v hluboké minulosti ještě před vznikem složitých živočišných forem se na souš mohly přemístit mikroskopické houby, později jednoduché formy živočichů v době před 540 miliony let na začátku období zvaného kambrium. Některé studie ukazují, že již v této době chudé na vzdušný kyslík mohly existovat rostliny přechodně obývající souš nebo členovci, kteří se po ní úspěšně přemisťovali. Po nich, ve středním ordoviku, vystoupily na mořské útesy první lišejníky a játrovky, z konce tohoto období známe stopy zvláštních členovců a jejich doupat z Austrálie o stáří úctyhodných čtyři sta padesáti milionů let. A dále ve středním siluru, pro představu asi o patnáct milionů let později, to úspěšně zkoušely první stonožky, chvostoskoci nebo právě škorpioni.

Tato problematika ještě není a pravděpodobně dlouhou dobu nebude úspěšně uzavřena, nicméně v době pozdějšího siluru už nalézáme stopy a fosilie suchozemského života poměrně hmatatelně. Konečně, zástupci operačních skupin, kteří nahlédli do silurské minulosti jsou schopni tyto údaje poměrně dobře potvrdit.

"D.O.N.O.V.A.N.e?" ozval jsem se.

"Ano, pane?"

"O tom jindy. To teď není tak důležité," ujistil jsem ho.

"Zajisté, pane."

Zpět k aktuálnímu zadání, Brontoscorpio anglicus byl velice velký členovec z doby pozdního siluru, který obýval sladkovodní a přímořské oblasti dnešní Anglie v okolí obce Trimpley v hrabství Worcestershire. Podle dosud jediné nalezené fosílie, makadla dlouhého 9,75 cm, se vědci domívají, že dospělí jedinci tohoto tvora dosahovali délky přinejmenším devadesáti centimetrů až jednoho metru. Byl tedy stejně velký jako vzrostlý pes, se zdviženým štířím ocasem pak byl také zhruba metr vysoký. Je dosud největším známým členovcem ze skupiny štírů a také dosud největší známý suchozemský živočich siluru. Na stranu druhou, mluvit u tohoto druhu o zcela suchozemském způsobu života je poměrně relativní z důvodu, že se zdržoval poměrně blízko mořského pobřeží a právě schopnost semiakvatického života mu dopomohla k dosažení těchto rozměrů. Jeho velikostní kategorie mu umožňovala lovit prakticky veškeré menší živočichy - kořistí se mu stávali suchozemští členovci jako stonožkovci či jiní štíři, ve stejných oblastech poměrně hojní, ale také sladkovodní ryby, eurypteridi nebo trilobiti.

Podle současných výzkumů se navíc zdá, že k tomuto rodu lze přiřadit také pozůstatek části končetiny a cheliceru nalezené poblíž obce Alveley v sousedním Shropshire, patřící pravděpodobně obrovskému zástupci štírů, možná dokonce největšímu suchozemskému členovci vůbec. Podle propočtů a extrapolace s brontoskorpiem by totiž tento jedinec musel být minimálně třikrát větší a celkové délce přes tři metry a výšce kolem dvou metrů. Mělo by jít o podstatně většího dravce schopného, při konfrontaci, ublížit i silnému člověku.

Brontoskorp se rychle vyřítil proti nám a jeho nohy ho nesly až překvapivě rychle. Černá kutikula v té tmě nebyla vůbec vidět vyjma odlesků zvenčí dveří a stínu, který se před námi zvětšoval.

Zkoprněl jsem jako předtím a skoro se nemohl hnout.

"Zlato?!" impulzivně o mě zavadila. "Kruci!" sykla a skočila po mě.

Štír natáhl zadeček a ostrý konec ocasu, telson, se nám zabodl nad hlavami.

Harl ze všech sil vstala, zvedla i mě, a za syčení toho členovce odskočila do strany.

Zařinčely tam kovové bedny a najednou se všechno na pár vteřin uklidnilo. Brontoskorpio sice pořád nervózně a podrážděně syčel, ale v tichu a tmě nedokázal nic vidět ani cítit. Byli jsme z dohledu, doslova a na chvíli.

Pokud se vědci nepletli, tento štír dokázal vidět poměrně dobře na souši i pod vodní hladinou, v žádném z prostředí ale ne při absolutní tmě.

Přesto, jeho přítomnost byla nepopiratelná a tiché klapání a sýpání to potvrzovalo. Záhadný fantom mohl být klidně nad našimi hlavami a my o tom nemuseli mít ani tušení.

Gestikulovali jsme a posunkovali. Jako naši dávní předkové v pliocénu, čtvrtohorách.

Naznačovali jsme a tušili, co tím ten druhý myslí. Bolela z toho trochu hlava.

Co je? To ten-

Přikývnutím jsem ji utnul.

Ty se jich pořád bojíš? Znovu jsem přikývl. Já myslela, že už tohle máš za sebou.

Imprese toho, co jenom očima a mimikou říkaly, byly nezaměnitelné.

Ne. Teda... kruci, tohle je prostě to, čeho se bojím. Přesně tohle.

Teď ne to nemáme čas. Musíš... zkus to prostě překonat. Neboj se, jsme tu furt spolu.

Brontoskorpio žasvitořil, když jsme posunkovali. Možná, že čekal na vhodnou příležitost k útoku. Byl pořád v místnosti.

Rozhlédli jsme se ve tmě a já ji pevně sevřel dlaně.

"Mám plán," tiše jsem pronesl.

Škorpion to dost možná zaregistroval. Někde, kde jsme na něj nemohli dohlédnout, se totiž pohnul v několika krocích.

Dvoje dveře jsou tady. Oboje na jedný zdi, co jsme viděli, ukázal jsem.

Přikývla.

Fajn. Uděláme nějakej hluk a naženeme ho tam. Pak zabouchneme, vezmeme zbraně a zbavíme se ho.

Rozmýšlela se pár vteřin a potom přikývla.

Štíři si hledají potravu povětšinou dotekem, tento cítil i vibrace kvůli částečnému životu ve vodním prostředí.

Museli jsme být opatrní.

Pomalu jsme se zvedli, na sucho polkli, a tichými kroky šli k těm dveřím.

Všechno klapalo, klapal za námi i brontoskorpio a my se připravovali na odvetu.

Došli jsme ke dveřím, Harl sáhla po jedné ze zbraní, kterou jsme vyhodili z fochů, abychom mohli štíra rozdráždit k rychlému výpadu. Podala mi ji a potichu odkráčela za dveře, plán byl je zabouchnout, jakmile se do nich štír dostane.

Už jen naše pohyby ho rozdráždily a ze stínů najednou vyšla jeho silueta se zdviženým ocasem o výšce aspoň metru a půl. Klepeta měl před sebou a nesl je těsně nad zemí. Po jeho malých, složených očích se svezly paprsky světla z otevřených dveří.

Všechno, jak to tu líčím, bylo ale zrychlené a ne tak klidně vyhlížející.

Právě od dveří se ozvalo zavrzání, zasyčení a dveřmi se protáhlo další, menší šedé tělo brontoskorpa.

Očima jsem tam sjel a pozoroval, jak se ten tvor protáhnul skrz a v tu samou chvíli jsem strnul.

Harl na mě koukla a viděla, že jsem se zase vyděsil a strnul jsem na místě. Postěžovala si sama k sobě, protočila oční panenky a zatnula pěsti.

Oba štíři se pohybovali pomalu a posykávali.

Uvědomil jsem si, o co se snaží. Byla to chyba.

Za předpokladu, že její schopnosti působí na živočichy vyšší, obratlovce se složitějším nervovým uzlem v podobě mozkové tkáně, nemohlo to vyjít. Štíři a pavouci, přestože někteří z nich jsou poměrně inteligentní na poměry bezobratlých, při současném rozsahu jejích schopností je nemohla ovládnout za žádnou cenu. Navíc, každé jejich použití ji vyčerpá.

Podíval jsem se do starého zatuchlého zásobníku, jestli tam jsou náboje. Po tvářích mi tekl pot, ruce se mi klepaly.

"Harl, tohle nedělej. Akorát tě to oslabí," sykl jsem.

Brotoskorpové na zareagovali, zrychlili směrem k nám a jejich nohy klapaly po betonu.

"Máš lepší nápad?" začaly jí světlem modrat oči.

Před očima mi projel poslední půlrok. Tak dlouho jsme v tu dobu byli spolu. Všechny ty krásné vzpomínky míšené s těmi několika, ve kterých nám hrozilo bezprostřední prehistorické nebezpečí.

"Pracuju na něm," sykl jsem a brontoskorpové se rozeběhli proti mě.

Přebil jsem samopal a vystřílel jeho zásobník před sebe, když se rozeběhli.

Větší Brontoscorpio se srazil v kovových dveřích s tím menším a klepety se do něj pustil. Menší zasyčel, ohnal se a hrot vrazil přímo do dveří, které těžce zaduněly.

Přetahovali se ve dveřích a já je zatím lákal víc a víc za jejich hranu.

Byli už za nimi.

Harl popadla kliku, chtěla je zavřít ve vhodné chvíli vyběhnu, ale najednou štíří souboj nabral na obrátkách.

Velký brontoskorpio vzal toho menšího klepety, bránil se a komíhal s nataženým ocasem, ale on ho nabral a zaútočil pevným sevřením, které jeho druhovi odlámalo nohy. Štír se vzpouzel, chňapal klepety a telsonem bodal, ale jeho větší sok ho pustil, vystrčil zadeček a několika rychlými bodnutími ho poslal k zemi.

Tělo z chitinu dopadlo a dál se nehýbal.

Možná na něm... možná ho sežere, problesklo mi.

Černý obr se obrátil a vrhl se zadečkem proti mně.

Uskočil jsem, zády padl na zem do prachu, ale hned jsem zase vstal a sápal se na nohy.

Harleen vzala další ze samopalů a vystřelila několikrát proti tomu tvorovi. Podrážděně se otočil, zasyčel a vrhl se proti ní.

"Harl! Zavři je! Zavři ty dveře!" vykřikl jsem.

"Co?! Ty ses asi zbláznil!" vykřikla a uskočila útoku. Štír narazil do jedné ze skříní, vypadaly z ní zbraně.

"Veř mi! Dělej!" z pistole jsem mu do krunýře vpálil pár nábojů.

Obrátil se a už byl skoro za mnou.

"Dělej!" naposled jsem zařval.

Ani jsem neviděl, jak se u toho tvářila, ale slyšel jsem těžké bouchnutí.

To, jak moc jsem si zavařil, mi došlo až potom.

Ve světle vrhaném obdélníkovým okénkem, vypálil jsem do očí toho tvora několika střel. Pár jich možná trefilo cíl.

Získal jsem čas, zapl si baterku na telefonu a utíkal neosvětleným tunelem někam daleko od svíjícího se štíra.

Chodba vedla daleko, předemnou byl studený, zatuchliny plný vzduch.

Doběhl jsem někam, kde byl roh se zábradlím a na stěně něco satelitní telefon. Stará zašlá tlačítka byla hned vedle sluchátka, na jehož hřbetu byl úzký displej a nějaké ruské nápisy.

Sesunul jsem se ke stěně, vedle hasícího přístroje, dýchal a čekal, jestli něco neuslyším. Raději jsem zhasnul.

Mohlo tam být možná patnáct stupňů, odkapával ze mně pot a nárazy se tlumily o prach na zemi.

Vzepjal jsem záda s páteří a snažil se logicky uvažovat. Jestli tyhle tunely vyhloubili Rusové, když stavěli tenhle bunkr, těžko mohly vést daleko a měly východy. Byly, musely být, stavěny jako nějaké průmyslové nebo praktické prostory, jestli to tu chtěli udržet jako tajné místo. Možná, že tady měli munici a arzenál.

Při pomyšlení na to, že tady pod tíhou vší země a betonu jsou i nějaké nevybuchlé nebo i nefunkční jaderné bomby a protitankové střely, zamrazilo mě.

Mou myslí proběhlo de javu, ani nevím, kde se objevilo.

Pak mi došlo, že jestli tu nefungují světla, ten telefon spojený s ústřední místností mi bude k ničemu. Napadlo mě jedině se zadívat na číselník a zkusit odhadnout, která čísla byla použita nejčastěji a mohla by být do nějaké z místností, kde jsou ostatní a proud jde. Byl jsem z toho vyděšený, protože tady ještě někde byla otevřená trhlina do siluru a těch brontoskorpiů tu bylo určitě víc než tři. Po nejméně třicet let zde mohla být otevřená.

Zabořil jsem hlavu do dlaní a pot mi stékal i na ně. Necítil jsem se tady dobře a musel jsem najít cestu ven.

Vzpomněl jsem si na Tess, která postupně mohla umírat na stole patra nademnou, na Harl, jejíž hlas jsem možná zaslechl, na všechny ostatní a byl na hraně svého limitu.

Neschopný.

Uslyšel jsem podivné, tiché zachrastění poblíž mě a málo si rozsvítil baterku.

Po stěně její světlo klouzlo slabě a chladně, viděl jsem tam takové červené chuchvalce nalepené na stěně.

To chrastění vydala podivná stonožka, vypadající svým válcovitým tělem jako mnohonožka, která rychle přeběhla po chodbě a zmizela. Ty tunely tedy vedly i k trhlině.

Zajásal jsem tiše.

Pokud tudy vedly i k trhlině, tedy jestli ta stonožka neproběhla muničním skladem v tom zmatku, tak tu byla cesta ven skrz stejnou část, kterou k nám škorpioni přišli. Zvedl jsem se a v nastálé euforii ještě chtěl zkusit ten telefon a popadl přístroj.

...

Uběhlo pár minut.

Harl ještě jednou vší silou zatáhla za kliku dveří, ale ty se nepohly ani o malý kus. Zabouchla je moc pevně.

Naštvala se sama na sebe a měla chuť do nich kopnout, také to udělala.

Obličej svraštěla do grimasy bolesti a ztráty, ještě jednou do těch dveří vší silou kopla, ale stejně se nic nestalo.

Měla chuť se na místě složit, ale radši zatnula zuby, když se rozpomněla na tu bolest, kterou za poslední půlhodinu na tomhle míste zažila.

Popadla jeden samopal, vzala si ho a vyběhla s ním po schodišti nahoru.

"To už jste zpátky? Co to... co tam bylo za rány?" Joss rozvážně vstal.

Harl mu neodpověděla.

"Co je? Kde máš Martina?" dál pokračoval.

"Jak je jí?" impulzivně sykla. "Ještě neumírám," Tess unaveně odpověděla.

"Teď je chvilku lepší, ale podle mě to je akorát na chvíli. Aspoň to už neteče," odpověděl.

"A ta tvoje noha?" opáčila se ještě. "Už můžu normálně chodit. Co se tam děje?"

"Nebyla tam žádná munice, co by se dala použít. Ale hlavně... víš, jak se Martin bojí štírů a pavouků?" Joss přikývl. "No tak tam prostě byli další dva brontoskorpové a on mě chtěl chránit tím, že by je odlákal. Jsou tam... jsou tam dveře a zasekly se a on je za nima, stejně jako jeden z nich. Určitě je jich tam víc-"

Joss ji utnul. "Čeho? Jako těch super-štírů?"

"Jo těch!" vykřikla. "Musíš mi pomoct ty dveře otevřít. Hned ale!"

"Tak tak neřvi, v klidu," skoro se vyděsil. "Vždyť jí tu nemůžeme nechat," polkl sušše.

"Já budu v pohodě," Tess otřela pot svého čela.

"Jenom chci otevřít ty blbý dveře. Najdu si ho pak sama," o něco snížila hlas. Joss zajel očima k Tess, která mu už jenom hrou těla říkala, že je samostatná dost. "Jdi a dělej," ujistila ho ještě.

"Můžu si to vzít?" poprosil o pušku. "Vem si to, prosím tě, aby tě neukousli."

Joss s chutí popadl pušku a už mohl celkem v pořádku kráčet. Hrnuli se ke dveřím, když se přiřítil Peter.

"Lidi! Lidi!" uvedl se.

"Co je? Co je?" Joss se ještě otočil.

"Dal jsem to! Ty dveře jsem otevřel! Když odděláme tu hlínu venku, jsme z toho taky venku!" přiběhl celý radostný do místnosti. Radost mu opadla, když viděl jejich obličeje.

"Co je? Co se zase posralo?" hned pohotově věděl, co se děje.

"Martin je tam dole a ty škorpioni taky. Jdeme tam," Harl ho uvedla. "Vysvobodit ho," Joss trochu pobaveně přitakal.

"No to je parádní. Takže mi chceš říct, že je tam někde dole s těma potvorama?" rozklepal se.

"Přesně to chci říct. A ty tu zůstaň s Tess a hlídej jí," nakázala mu.

"Ale vždyť já nemám... my nemáme...," uvědomoval si. "Mám zbraň, neboj," Tess ho ujistila.

"Fajn teda, dobře," pokýval.

Domluvili se a po polovinách se rozdělili. Jossovi a Harleen se podařilo otevřít ty zatracené dveře, prošli okolo těla mrtvého brontoskorpia a šli mě hledat. Tess a Peter, ti zatím zůstali docela strnulí ve vrchní místnosti.

...

Cítil jsem se jako v kleci. Stěny se ke mně přibližovaly a telefon nefungoval. Jak jsem čekal, to mě vlastně z míry tak nevyvedlo.

Chtěl jsem se vrátit po svých stopách, ale různé zvuky a poryvy vzduchu odnikud mě přerušily.

Ani jsem nevěděl jak, ale ztratil jsem se tam. Tunely a katakomby se propadaly hlouběji pod povrch a já si začal připadat jako slézající do středu Země. Přitom mi hodinky ukazovaly, že jsem tam strávil sotva pár minut.

Věděl jsem, že jsem nějaká patra sešel. Tunel pořád klesal hlouběji pod zem, chlad byl tak větší.

Na chvíli jsem se zastavil, abych zkontroloval zásobník. Z větší části byl ještě plný.

V betonu a prachu začalo něco dalšího švitořit. Klapat.

Nalepil jsem se ke stěně lemované zábradlím a čekal. Zvuk zesílil, ale ve tmě jsem nic dalšího nemohl rozpoznat.

Zastavil se, přímo předemnou.

Zhluboka jsem se nadechl a zůstal tak.

Deset vteřin. Dvacet. Půl minuty. Minuta. Odpočítával jsem každý kousek, kdy jsem cítil, že mi dochází vzduch.

Tvor se odklonil a pokračoval dál chodbou. Pomalu jsem se potom nadechl.

Teď jsem si byl jistý, že jsem blízko. Úplně na dosah ruky k tomu, abych se měl od čeho odrazit. Předpoklad byl, že jakmile se k bráně dostanu, odtamtud se budu orientovat dál.

Bylo to nepravděpodobné, ale stejně jsem pro jistotu jsem se podíval na kapesní kompas, jestli se jeho ručička nepohne.

Nic.

V tu chvíli nebylo tak dobré mít správný předpoklad.

Chvíli jsem ještě postupoval a potom něco ucítil a uslyšel. Znělo to jako tiché šplouchání vody. Spolu s tím jsem zacítili něco zvláštního v ústech, jako takový nakyslý vzduch.

Cákání a šplouchání po pár metrech zesílilo. Baterkou jsem poznal, že se tunel znovu rozpojuje. V jejím světle jsem ještě narychlo koukl na kompas a málem jsem se toho sám lekl. Byl jsem tu na správném místě.

Ručička se komíhala, otáčela a lehce i narážela do skla. Musel jsem být blízko.

Okolo mě se rozmohlo vlhko a vedle prachu na zemi bylo i něco jiného, snad jako písek nebo půda.

Zanedlouho, za dalším rohem, jsem už baterku naplno vypl, protože tam bylo světlo. Třepalo se a komíhalo. Byla to ta brána, ta trhlina.

...

Zatuchlý vzduch z ústřední místnosti se postupně prolínal s tím vlhkým, který proudil ze schodiště.

Peter seděl opřený o stůl, Tess ležela na něm a měla pokrčená kolena. Držela si ránu a sýpavě vydechovala.

"Jak ti je? Horší nebo lepší?" pronesl pomalu.

Tess si odkašlala. "Líp než předtím, hůř než za chvíli."

"Jasně, tak... hlavně buď v klidu. Já tu jsem a postarám se o to, abys byla v pohodě," pokračoval.

Nelibě na něj sjela očima, ale nedokázala mu nic dalšího říct. Ani nechtěla vlastně. Byla ráda, že tu nezůstala sama, ale s ním.

"Řekls to někomu?" optala se. Peter se pousmál a odfoukl si. "Nebyl čas." Tess se taky pousmála.

"Víš co? Ono to je i svým způsobem jasný. A sexy," stejným tónem pokračoval. Zase ji to dopomohlo k úsměvu.

"Jestli se snažíš mě rozesmát, tak se ti to nepovede. Tu stejnou bolest bych ti hned oplatila." Petera zase tohle pobavilo. "A to, že někdy nosím oblečení, co vypadá jako klučičí, s tím nesouvisí."

"Náhodou v tom vypadáš dobře," zasmál se.

Ta konverzace, Peter se celou dobu nesnažil o nic jiného než to, aby zůstala při vědomí. Viděl, kolik krve jí z rány pryštilo, a také jasně věděl, co se při masivní ztrátě krve děje. Uvědomil si ale, jak se vlastně s Tess sblížili.

"Já vím," přitakala.

"Hele, myslíš si, že je to šílený?" naladil trochu jiný tón. "Že jsem bisexuálka? Nebo to, že tady ležím s ránou od obrovskýho škorpiona v nějakým ruským krytu?" skoro se rozesmála. "Spíš to druhý," odfoukl.

Oba se společně usmáli.

"Ale ty to tady určitě nezabalíš," ujistil ji. "To si piš, že ne. Na to ještě nejsem dost mrtvá."

Na chvíli se odmlčeli.

"Chci ti říct... zajímá mě, jestli nás bude ještě něco překvapovat," pronesla. "O to větší to totiž bude bomba."

Zírali na výtahovou šachtu a představovali si, co tam můžeme pod nimi být a výtah k tomu vede. Tess zasýpala a Peter vstal, aby ji prohlédl a na chvíli utěšil z bolesti.

V šachtě něco zašvitořilo a zapraskalo.

Peter se ohlédnul na Tess, ta mu vážně naznačila, ať jde blíž. Chtěl slmouvat, ale nepovedlo se mu to.

Na zemi se válela tyč, kterou si vzal do ruky, přišel k výtahovým dveřím a dal na ně ucho. Naslouchal kovovým dveřím a prostoru za nimi. Byly neprůstřelné, takže poslouchal hlavně škvírou mezi nimi.

Ticho. To jediné se ozvalo.

Peter mezi ně vrazil tu tyč a vytvořil širší mezeru, mohl skrz ní vidět dovnitř.

Něco se tam mihlo. Tmavé a povědomé.

"Sakra!" vykřikl a uskočil.

"Neříkej, že-" Tess to nedokončila. "To teda je," Peter na sucho polkl.

Odskočil ode dveří a nahrnul se k ní.

"Co teď?" optala se. "Já myslel, že máš nápad," přiznal. I při bolesti protočila panenky.

Pozorovali ty dveře a pronikalo k nim tiché šelestění uvnitř šachty. Byl tam další Brontoscorpio.

"Hele, dokud se ty dveře neotevřou-" začal.

Cvaklo v nich, zajiskřilo se a ony se otevřely. Přímo před nimi byl obrovský škorpion.

"Kurva!" Peter zařval tiše, popadl zbraň a přebil ji. Štír zasyčel, a po zdi šachty přeběhl k otevřeným dveřím.

Peter několikrát vystřelil, ale jeho to akorát rozdráždilo. Hodil po něm tu tyč, popadl Tess a přes její bolest a řev ji chtěl odtamtud odtáhnout za každou cenu.

Spadl ji provizorní obvaz, ale nohama komíhala dost rychle, aby nahradila kroky.

Vláčel ji a štír se hnal za nimi po podlaze, na chvíli ho sice zdržela příčka, ale hned byl zase za nimi.

Peter hodil Tess na zem v chodbě a hned vší silou zavíral dveře, které ho od obrovského bezobratlého dělily.

Štír nervózně zasyčel, zle se na ně obrátil a narval do škvíry klepeta, která bránila v zavření dveří. Peter se snažil, potil se jako na poušti, ale ten tvor ho přetlačoval daleko větší silou.

"Jindy, zmrde," Tess mu několikrát vystřelila do těla a trefila horní oči na hlavohrudi.

Otevřel chelicery, vydal strašný pištivý zvuk a začal sebou ošívat jako smyslu zbavený. Potácel se místností, máchal kolem a svým dlouhým bodcem. Vysunul klepeta a Peter dovřel dveře.

"Jak ti je?" sesunul se k ní.

"Víš, jak jsem říkala..., že mi bude líp?" oči se pomalu začaly otáčet. Peter jen letmo přikývl a bral ji do rukou.

"Tak není."

Dopadla se zavřenýma očima na stěnu a nehýbala se.

...

"Přece se nemohl dostat daleko," Harleen už netrpělivě syčela na Josse.

"Ženeš," upozornil. "Já vím. Ještě přidám, když budu chtít," ujistila ho.

"Koukni se, třeba chtěl najít místo, kde se schová. Z těch obrovskejch štírů byl podělanej, takže se možná snažil prostě utéct. Nevíme, kam ty blbý tunely vedou, takže to nás zpomaluje," teoretizoval.

Zastavila se.

"Co je?" optal se.

"Říkám si... byl by blbej, aby nápad, aby šel k tý bráně a potom od ní dál? Přece by těm brontoskorpiům nešel do rány."

"Jestli ví, že tamtodtaď je východ a zhruba ví, jak to tam vypadá, ví, kudy šel a stoupal nebo klesal... není to úplně hloupý si myslet, že tam nešel. Ale...," nechal volný konec. "Ale je z nich vystrašenej, moc na to, aby to udělal."

"Přesně."

Harl sklidnila obličej, ale uvnitř ní se rozhořel boj. Zavřela oči a zakroutila hlavou.

"Musíme najít tu bránu. Když jí najdeme, budeme o krok dál," chladně pronesla.

"Co když tam není? To tam jdeme pak zbytečně a ještě těm potvorám do rány," oponoval.

"Znám ho. Vím, co by udělal a co má v plánu, tak sebou musíme hodit," uzemnila ho.

Joss se rozmyslel a potom svolil. "Hlavně už znova nekřič."

Znovu se dali do chůze. Nebyli jsme od sebe daleko.

Šel jsem směrem po tom komíhajícím se světlu, které bylo trhlinou. V rukou jsem měl hasící přístroj, pistoli za pasem. Po kontíky jsem byl v mělké vodě, na dně chodby byl písek.

Vlhký a kyselý vzduch se tetelil okolo, brození doprovázely zvuky mých kroků ve vodě a jakési elektrické zkraty.

Noha se mi zamotala to nějaké zelené řasy s dlouhým tuhým stvolem. Nebyl jsem nikdy odborník na pravěkou flóru, ale tohle jsem poznal. Zosterophyllum ze svrchního siluru. S každým krokem jsem se přibližoval minulosti. Minulosti daleko starší, než kterou jsme dosud poznali.

Chodba vedla pár metrů, pak se roztrojovala, vedle předemně, nalevo nejasně mizela ve tmě a napravo byla pořád zaplavená vodou. Tam se to světlo komíhalo.

Brána, docvaklo mi.

Vzpomínal jsem na své znalosti o siluru a mísily se s tím, co jsem na vlastní oči viděl.

Po stěnách a podemnou se rozvíjel sladkovodní ekosystém dávných obyvatel této planety z doby, kdy na souši nebyli žádní obratlovci, ale začala oplývat různými druhy bezobratlých a objevily se první suchozemské ekosystémy. Silur byl dobou dávno před dinosaury, dávno před savci i plazy. V tom tkvěl i úžas, který jsem viděl. Jeho druhou stranu.

Ušel jsem dalších pár kroků a po stěně vedle mě přeběhl primitivní pavouk, Trigonotarbus.

Světlo trhliny se promítalo do vody a po stropě dělalo různé obrazce. Nemusel jsem si už svítit.

I ve vlhku, na jazyku jsem zase cítil nakyslou chuť. Verze zemské atmosféry v době před obdobím devonu byla ještě poměrně zaplněná oxidem uhličitým, jehož vysokou koncentraci jsem "ochutnával", protože ještě nebylo tolik rostlin tvořících kyslík. Dala se dýchat, ale přišli byste si jako ve velkých výškách, kde je také málo kyslíku, proto mi začalo být i trochu špatně.

Brána se otevřela nejspíš někde na mělčině, v přirozeném prostředí brontoskorpů.

Voda se mi vyšplhala nad kotníky, byl jsem ve větší hloubce.

Ucítil jsem náraz do odkryté kůže a vodě se mrsklo modré rybí tělo s lesklými pruhy v kůži, šupiny nebyly vidět. Tvor měl protáhlé tělo s dvěma hřbetními ploutvičkami a podivnou polokruhovitou hlavu, která měla oči na vrchu. Bezčelistnatec, asi primitivní silurský osteostrak.

Musel jsem se ze svého rozjímání vytrhnout. Oklepal jsem se a konečně viděl bránu.

Rozhlédl jsem se po okolí a nejdříve se podíval baterkou do dlouhé chodby na rozcestí, která vedla předemně, když jsem šel k trhlině. Byla v ní voda a pokračovala dál do neznáma.

Slibnější byla ta, která vedla do temnoty nalevo. Ta stoupala a lámala se, když jsem se do ní podíval. Ucítil jsem i závan vzduchu a byl jsem si pomalu jistý.

Vyrazil jsem a byl rozhodnutý se odtud dostat. Šlo to celkem hladce.

Jenže, v tu samou chvíli, do vody něco dopadlo, slyšel jsem cákot a lehké zapištění. 

Uvědomil jsem se. Byl tam. Byl za mnou.

"Kurva," odřekl jsem.

Přístroj jsem mohl použít pořádně, aby účinkoval, jen jednou. Sevřel jsem ho o to pevněji.

Cáknutí se znásobilo, doplněné kroky a čvachtáním ve vodě. Tehdy jsem na sucho polkl a něco si uvědomil. Nebyl tu rozhodně sám, ale ve skupině. Podle toho, jak mockrát se opakovalo, v ne zrovna malé.

Sevřely se mi vnitřnosti a dech zpomalil. Začal jsem se ale klepat a znovu panikařit.

Polkl jsem. Strnule jsem přemýšlel nad tím, že jim neuteču. Kdybych přemohl jednoho, další se na mě dost možná vrhnou a roztrhají mě. Jenže Tess tam někde byla nademnou a krvácela tak, že jí to určitě přinese smrt.

Hasící přístroj jsem položil na zem a nabil pistoli. Pak jsem ho zase nabral do rukou.

Co nejhlasitěji jsem dupl, abych cákal co nejvíc vody. Ještě jednou a potom znovu.

Prvního z nich to přilákalo skoro hned, slyšel jsem, jak jeho nohy klapají ve vodě. Už byl přímo za mými zády.

"No teda. Ať to sakra vyjde," přál jsem si.

Bleskurychle jsem se otočil a pustil na obřího škorpiona proud chladného stlačeného freonu. Na klepetech se mu hned utvořily krystalky z mrazu, uskočil jsem, když se ohnal klepety, ale ještě jsem se mu ztrefil do očí. Hrozivě zapištěl, hned na to se začal otáčet ve vodě a druhý brontoskorp do něj narazil.

Vrhl se ke mně, spadl jsem do vody a rukama něco nahmatal. Bylo to těžké a působilo jako nějaká hladká zbraň.

"Pojď!" zařval jsem.

Uchopil jsem to a z vody náhodou sebral asi metr dlouhého zeleného členovce s červeně lemovaným krunýřem. Měl osm nohou, dvě poslední přeměněné na pádla, dvě přední krátké a kusadla měl přeměněné na menší klepeta s ostny uvnitř, ploché tělo s velkou hlavou a dvěma velkýma očima černé barvy, dvě menší měl na vrchu. Tělo končilo posledním plochým článkem krunýře, byl jako ploutev.

Popadl jsem ho, zmítal se, ale stačil jsem se ním otočit a velký osten brontoskorpia mu probodl tělo zkrz na zkrz. Nevědomky zabil evolučního příbuzného sebe sama, eurypterida neboli "mořského štíra".

Zmítal se s cizím tvorem na konci svého dlouhého ocasu a já jsem vystřelil ze země a ve vodě jsem utíkal, dokud jsem nevzal pistoli zpod opasku.

Vystřelil jsem proti němu a hned na to se ozvalo zapištění.

"Do prdele."

Další tři takoví štíři se rozešli plnou rychlostí proti mně, jejich nohy jasně klapaly ve vodě.

Okamžitě jsem se rozeběhl do nahoru svažujícího se tunelu a vyběhl zpod hladiny na suchou zem. Škorpionům netrvalo moc dlouho na to mě následovat, boty nasáklé vodou byly těžší a hůř se v nich běželo. Stejně jsem ale musel běžet.

Nahoře v tunelu jsem zahnul a oslnilo mě moc ostré světlo z baterky na telefonu.

"Dolů!" Joss urputně zařval.

Sklonil jsem se a odkutálel ke stěně.

Jakmile se brontoskorpové objevili, z pušky a pistole se na ně spustila salva kulek a střelného prachu.

Náboje létaly do nich a některé jim i provrtaly kutikulu, zasáhly některé kusy jejich měkkého vnitřního těla. Škorpioni začali vyvádět jako šílení a protáčeli se na svých osmi nohou. Tryskala z nich měděně modrá tekutina, lymfa. Jeden z jejich bodců dokonce skončil kus nad mou hlavou ve zdi.

Když palba skončila, ti co přežili se odpotáceli zpět do vnitřních tunelů pod námi.

"V pohodě?" Joss složil pušku. "V rámci možností," sbíral jsem se.

Harl ke mně přiběhla a ptala se, jestli je všechno v  pořádku. Zatímco jsem se opáčil, že ano, Joss celkem správně upozornil, že na tohle nemáme čas.

"Jsou tam?" Joss doběhl k nám. "I celá ta brána. Všechno je to tam," přitakal jsem.

"Jak jste mě našli?" opáčil jsem se. "Kvůli těm kulkám a těm zkurvenejm syčícím potvorám," odřekl. "A víte cestu ven?" navázal jsem.

"Odmotávali jsme si provázek," Harl mě ujistila. "Nechávali jsme za sebou stopy tak, abysme je našli."

"Aspoň něco."

"Co ty? Jseš v pohodě?" Joss se ještě optal.

"Já? V rámci možností prostě dobrý." Všiml jsem si jeho výrazu. I výrazu Harl. "Jo, jsem zesranej z těch štírů. Můžem už jít někam do háje?" Přikývli.

"Jasně, jo," oba přitakali.

"Co ta munice? Nějaký... něco prostě?" hned po prvních krocích jsem řekl. "Nic. Nic jsme nenašli," Harl silně řekla.

"Sakra!" zařval jsem.

"Projdem ty další místnosti, třeba tam něco najdem," Joss chladně odřekl. "A pak se z týhle podělaný díry dostanem pryč."

Šli jsme asi dvě minuty chodbou a náhle se nám na tvářích a vlasech začal pohybovat chladný vzduch vanoucí krz tunely. Byla to cesta ven, možná o dost kratší než jít přes ty tunely. Harl a Joss to potvrdili, on dokonce sám navrhl, ať jdeme tudy.

Tess se zatím potila a oddechovala nahoře. Peter byl pořád u ní.

Stačila minuta a vynořili jsme se místnosti s naztevřenými dveřmi.

"To si děláš prdel," Joss zařval, když jsme tam vběhli do otevřených dveří z tunelů.

"To teda jo," Harl přitakala.

Byly tam bedny obležené plísní a silurskými řasami, v nich promočené seno a munice. Velké množství munice. Ruční granáty, tříštivé granáty, střely. Něco jsme viděli i ve skříních vysázené.

Co jsme mohli, opatrně jsme pobrali a šli s tím nahoru.

V hlavní místnosti Joss ještě stačil zastřelit toho beztak vyčerpaného chudáka, otevřeli jsme dveře a zuboženou Tess jsme za ně odvlekli. Peter byl trochu smočený její krví, ale cítil se dobře po fyzické stránce.

S Jossem jsme vzali munici a šli ji narvat do hlíny.

"Jak to chcete odpálit?" Harl se nám do toho vložila. "Nemá to nic na dálku, a když... sakra slibte nám, že to stihnete."

"Budem muset," Joss skoro euforicky prohlásil," protože jinak budeš mít za kluka mletý." Škodolibě se zasmál.

Narvali jsme rozbušky a granáty do zeminy, naráz trhli a utíkali, co nám jen unavené nohy stačily.

Výbuch se ozval o sedm vteřin později, když jsme skoro byli u dveří. Projektily se rozlétly od betonových stěn, byl zázrak, že nás ani jeden netrefil.

Půda vylétla ven a my zase viděli denní světlo. Tess jsme popadli do rukou a vynesli ji ven. Poblíž byla cesta, a tam jsme zavolali záchranku.

...

Seděli jsme na lavičkách před ošetřovnou a kolem nás plynul život svým všedním denním tempem.

Promočení, krví nebo vodou, špinaví, zpocení a na pokraji sil. To byl pro nás ten den.

Peter to rozdýchával asi nejlehčeji, protože byl od dění nejdál. Jen nemohl zapomenout. Před očima mu přeběhlo to, jak mu Tess skoro umírala v náručí. Jak její krev smáčí jeho oblečení.

Joss to měl podobně. Začal se postupně nenávidět za to, že by kdy mohl brát tu budovu jako budoucí základnu. Ne za cenu, která tomu musela být přinesena. Uvědomil si, že nás ten den mohl potkat stejný osud jako Tess.

Harl a já jsme se drželi za ruce a byli jeden ve druhém zavěšeni. Přemýšleli jsme oba, víte už o čem.

Pozdravili jsme se s Tessinými rodiči, kteří si ji přišli vyzvednout.

Nedlouho na to, zjevila se ve dveřích ošetřovny v doprovodu doktora. Vypadala svěže, zdravě a po ráně zbyl jen obvaz na místě pod otvorem v tričku. Vrátila se jí její barva a i Petera, včetně nás všech ostatních, to povzbudilo.

Už jsme ale neměli čas na to, se zdravit, protože rodiče si jí převzali skoro hned. Všichni tři odešli.

Byli jsme v tu chvíli šťastní. Svět se uklidnil. Na pár minut.

Oddechli jsme si. V nemocnici jsme už byli zbyteční a rozhodli se jít domů, hlavně se osprchovat.

Když už jsme byli dostatečně od všeho, dali jsme se do řeči ohledně toho, co nás potkalo ten den. Dozvěděli jsme se mnohem větší množství informací, než by kdo čekal.

"Ty brány... chápu to správně, že se teda možná otevíraly už dřív?" Peter během chůze promlouval.

"Vypadá to, že jo. Ale není to rozhodně dobrá zpráva pro nás," přitakal jsem.

"Možná jsme to viděli blbě. Jak víme, že ta brána se tam neotevřela nedávno? Já bych řekl, že s tím ještě musíme počkat, až budeme vědět víc," Joss skepticky poznamenal. "Jestli teda někdy budeme."

"Podle toho, jak to tam vypadalo, tam určitě ten ekosystém rostl. Udržoval se a to nevytvoříš za pár dní. Tejdnů možná, ale pak mě zajímá, proč by se objevila jenom tam dřív než ta, kterou jsme našli. Sám musíš uznat, že je to divný," oponoval jsem.

Došli jsme k malému kiosku, kde jsem si šel koupit kávu.

"Fakt tím chtěl říct, že to tam mohli zkoumat, když ten bunkr postavili?" Joss se uvědomněl.

"Musíš uznat, že se tam rozvinul ekosystém, co tam rostl roky, a jestli o tom Rusové věděli... možná nám tady něco sakra uniká," Harl přitakala.

"Už chápu, proč tohle neříkáš před ním," konstatoval uvolněně. "Zvedala bys mu sebevědomí."

"Vůbec," uculila se, když jsem se vracel. "Prostě ti to akorát chci říct dvakrát."

Pokračovali jsme k místu, kde se naše cesty pomalu dělily.

"Chce někdo ještě něco říct?" Peter ze svého klasické mlčení promluvil. Byl spokojený, unavený, ale spokojený.

"Možná... je to sakra průser, jestli se ty brány otevíraly už dřív. Ještě větší, jestli o nich věděli Rusové před třiceti lety. A Bůh ví, co s nima prováděli, možná proto tam vznikly ty potvory, co jsme viděli," Joss teoretizoval.

"Zkus něco najít na netu, možná tam něco bude," Harl odtakala trochu pryč.

"Ty taky, Petere. Budeš v tom asi lepší," popíchl jsem Josse.

"Když si ze mě přestanete dělat prdel, taky teď víme, že se ty věci můžou otevírat do daleko starší doby než do toho permu," poznamenal obranným tónem. "Jak, že to je starý to období, ze kterýho byly ty potvory?"

"Silur o stáří skoro čtyři sta třiceti milionů let. O něco míň, ale stejně je to skoro dvakrát starší," potvrdil jsem.

"Takže, kam se ještě můžou otevřít?" Peter staženě řekl.

Odpovědí bylo, že nemáme tušení.

"I do budoucnosti?" zasmál se. "Možná," Joss nelibě přiznal. "Ale spíš ne."

"Chtěl bych vidět svoje budoucí já," znovu se uculil.

"Já ne," Harl jistě prohlásila. "Proč?" podivil jsem se. "Protože se vidím, že s tímhle tempem jednoho z nás něco sežere dřív než bude cokoliv schopnej udělat. Budoucnost je naše a tam by to mělo zůstat," trochu se usmívala.

Měla ve své podstatě poloviční pravdu. S tím jsem souhlasil.

"Pravěk, budoucnost... na tohle se budu muset podívat," Joss zaraženě poznamenal.

S Harl jsem se rozloučil poněkud intimněji než s Peterem, pochopitelně, a s Jossem jsme v hovoru pokračovali, dokud se i naše cesty nerozdělily. To odpoledne měnilo hodně, ale poznali jsme to až potom.

Cestou domů se mi naše debata rozležela v hlavě. Plnil se mi můj děcký sen, vidět živoucí prehistorii před vlastníma očima. Sice se mě poukoušela už několikrát zabít, ale to se dalo pochopit. O to víc mě to přitahovalo.

Uvažoval jsem i nad tím, pokud se brány objevují do různých dob, tak je jasné, že jednou musí projít do naší současnosti i něco daleko většího, než co jsme doposud viděli. Byl by to zážitek, prohlédnout si třeba, jak třicetimetrový jurský Diplodocus obchází domy a nakukuje do oken, jak osmnáct metrů vysoký Sauroposeidon ze spodní křídy ožírá vrcholky stromů, jak se prochází lesem, nebo studovat, jestli ptakoještěři jako Nyctosaurus a Pteranodon z pozdní křídy dokázali přistávat na hladinu a lovit ryby.

Bylo to možná až příliš úžasné, aby to někdy mohla být pravda.

Na druhou stranu, říkal jsem i to, že by to ale mohlo ohrozit vlastně všechno, co známe, protože pronikání do minulosti naší planety by mohlo změnit vývoj způsobem, jaký si neumíme představit.

Sesumírovával jsem si myšlenky a snažil se to všechno propojit. Minulost, humanoid, brány, Rusové, kryt, schopnosti.

Znovu, někde nademnou, potichu cvakl fotoaparát.

...

Polní středisko mezi severní tajgou žilo životem, který se podobal typické záležitosti plné osmdesátých let. Nabité představou studené války, postupného rozpadu obou velmocenských bloků, ale snahy a ohromného odhodlání na obou stranách je vermomocí držet pohromadě.

To samé chtěly i kovové podpěry, které držely Vadimovy nohy.

"Sundejte mu ty věci," zavrčel Gorhačij, když už kluk ležel na kovovém lehátku, které bylo operačním stolem.

Přiběhli dva vojíni, rozvázali jednoduché uzle a rozšroubovali tyče.

Vadim je očima pozoroval, ale nic neřekl a měl otevřenou pusu.

Svítila na něj světla, celkem ostrá.

"Co teď s ním, pane?" jeden z nich se zeptal.

Gorhačij odešel ke dřezu a umyl si tam ruce. Vzal i své brýle, očistil je, nasadil zpátky na hranatý nos a vzal si lékařskou roušku.

Nechtěl to vidět, ale Vadim zahlédl, jak si předtím dal panáka vodky.

"A vy mě vyléčíte?" nervózním, rozklepaným hlasem řekl.

"Ano, vyléčíme tě. A možná, možná zvládneme i mnohem víc," odpověděl mu přívětivě. Sestra mu mezitím navlékala plášť.

Toho vyděšeného kluka to trochu uklidnilo.

"Pane?" netrpělivě se zeptal druhý vojín.

"Svlékněte ho," s nezájmem doktor odpověděl.

Pokud se Vadim předtím uklidinil, teď se rozklepal úplně.

 

...

 

Slézal dolů v úzkém sevření kulatých stěn, na jedné z nichž byly potom pouze jednoduché kovové schůdky. "Fakt mu ty prachy dáš?" ptal jsem se. "Ses posral, dostane půlku a může bejt rád," rozesmál se. Slyšeli jsme, jak dopadl na zem. "V pohodě?" zakřičela dolů Tess. "Všechno je v pohodě...sáákra úplně všechno...jenom je tu tma jak...," odmlčel se. "Vidíš ten generátor?" zařval tam dolů Joss. "Nevidím ani kam jdu, kámo...hhh," neochotně šel dál. "Mělo by to bejt...," Joss nedokončil větu. "Pššt!" zakřičel nahoru. Chvilku bylo ticho. Naprosté ticho. "Něco tu asi je," zašeptal třepotavě. Rukou hmatal po zdi a konečně cítil pár kovových šroubů, nějaké kabely a potom páku. Kdyby s rukou šel ještě o kus dopředu, narazil by na velmi studenou a ohavnou nohu. Strachem rozhozený, se tam podíval baterkou, jen letmo tam zajel jejím světlem, aby se ujistil, že jde správně. Najednou nad naší hlavou probleskla světla a celá stavba se rozzářila.

"Sakra...ty vole! Sakra!" upadl na zem, když si všiml, co seskočilo z generátoru a zmizelo v jednom z tunelů. "Co je?!" zakřičela Tess. "Jo, něco tu je!" ozval se dost hlasitě. "Vydrž, počkej!" Joss už lezl po žebříku dolů a my ostatní za ním. Slezli jsme jeden po druhém tou samou chladnou úzkou cestou a spočinuli jsme v rozměrné chodbě, jež připomínala protiletadlový kryt. Nahoře nad námi visely ze stropu žárovky, zanesené a obepnuté pavučinami. Byli jsme několik metrů pod zemí, ze stěn, podlah i stropu byl cítit nesmírný chlad. Hrozné místo na trávení strašidelné noci. Peter tam ležel na zádech na zemi a vyjeveně koukal na vchod do tunelu, kam zmizelo to záhadné zvíře. Dost hluboce oddechoval, vyděsilo ho to vážně až k smrti.