V minulosti existovalo mnoho druhů hadů, které by dnešní desetimetrové anakondy či dvanáctimetrové krajty hravě strčily do kapsy. Byli to skuteční giganti, fascinující monstra s délkou přes dvanáct metrů, kterými byli například eocénský Gigantophis či jeho vzdálený paleocénní bratranec Titanoboa, jež dokázali lovit nejen krokodýli, ale i větší suchozemská zvířata. Málokdo ale ví, se ti první objevovali již od raného kampánu a nejspíš tím vůbec prvním z nich byla 8 m dlouhá Madtsoia. Tento obří had prosperoval v tropických oblastech a bažinatých deltách řek a jezer, jež se vyskytovaly po celém území tehdejší Gondwany, nebylo pro něj problém pozřít středně velké dinosaury a dokonce i suchozemské krokodýly a nepozorné pterosaury. Když položila břicho na zem, tak dosahovala výšky zhruba tři čtvrtě metru, byla skutečně velmi nebezpečným predátorem, jemuž, při dobrých příležitostech, jeho rychlé výpady a bolestivé kousance dlouhými silnými zuby dovolily lovit i takové dinosaury, jako byl například Majungasaurus či mláďata titanosaurida rodu Rapetosaurus. Rozměry jsou však pouze odhadované, protože dosud známe pouze rozroušené zbytky obratlů, ale při porovnání s jinými zástupci čeledi Madtsoiidae, jako byl právě třeba gigantofis, vyšlo najevo, že muselo jít o vskutku monstrózního hada. Pokud srovnáme způsob života hadů, kteří žijí v podobných nebo stejných biotopech, pak si nejspíš tvořila doupata pod břehy močálů a řek, s největší pravděpodobností také kladla vejce.

Ačkoliv se zdá neuvěřitelné, že by tento had dokázal lovit i neptačí dinosaury větší než pět metrů, je to více než pravděpodobné. Kupříkladu v Indii byl roku 2010 popsán její příbuzný Sanajeh, který byl nalezen obepínajíc hnízdo se sauropodími vejci, kde dokonce byly i právě vylíhlé zárodky. Tento nepříjemný had byl dlouhý "jen" okolo 3,5 m, Madtsoia byla dvakrát až třikrát větší, takže se můžeme jen domívat, jak by z vody zaútočila například na majungasaura nebo by ji za obět padl rybařící Masiakasaurus. Navíc obratle naznačují, že svou kořist dokázala rozmačkat, když se kolem ní obmotala, takže setkání s tímto tvorem by bylo stejně smrtelné jako setkání s dnešní anakondou.

Proč musela přežít?

Podle všeho přežila madtsoia vymírání K-T před 66 miliony let, protože měla pomalejší metabolismus. Neptačí dinosauři (pravděpodobně až na enormně velké druhy sauropodních dinosaurů) a pterosauři byli teplokrevní, a tak vymírali podstatně dříve, jelikož teplokrevní živočichové potřebují více potravy než studenokrevní. Krokodýli a hadi, kteří nepotřebují pravidelný přísun potravy, tak tuto katastrofu přežili v poměrně hojných počtech. Přišli však o hlavní zdroje potravy, velcí neptačí dinosauři vyhynuli a náhle před nimi stál problém nedostatku potravy. Největšími živočichy v jejich nikách náhle stávají jiní krokodýli a hadi, popřípadě menší druhy savců a ptáků. Jenže evoluční radiace savců ke konci středního paleocénu dovolila hadům i krokodýlům expandovat do právě tak ohromných forem, jako byli Dinosuchus, Titanoboa nebo Purussaurus, jež se náhle vymrštili ke strašným velikostem. Postupné ochlazování planety ale vysouší právě oblasti původních velkých močálů a řek, které se zmenšují a pro takto velké predátory, kterými byla i Madtsoia, už nezbývá místo. Jenže její přizpůsobivost ji pomohla snést vymírání K-T, ale bylo v tom ještě něco dalšího?

Je také pravděpodobné, že přežila jelikož její rod čítal asi 5 druhů transkontinentálně rozmístěných víceméně v Gondwaně. Typový a první popsaný druh je Madtsoia bai popsaný již roku 1933 dr. Georgem Simpsonem podle materiálu eocénského stáří dovezeného z Argentiny. Další, Simpsonem popsaný, exemplář (M. laurisiae) je ze Španělska. Starý je asi 86 milionů let, a tak představuje nejstarší pozůstatek tohoto hada. Další druh M. madagascariensis byl popsaný v roce 1961 dr. Hoffstettem podle zbytků z Madagaskaru, konkrétně souvrství Maevarano, a pravděpodobně také z Nigeru z kampanského až maastrichtianského stáří. Další druh M. camposi byl popsán v roce 1998 J. C. Ragem z křídových až paleocéních uloženin v Brazílii. Poslední je popsaný v roce 2011 dr. Mohabeyem a jeho týmem ze svrchokřídových uloženin z Indie. Diskutabilní exemplář je také z Austrálie.