Megachirella
Trias byl jako geologický útvar plný změn biosféry a také plný nových řádů a čeledí živočichů, na což jsme už narazili v nesčetných předchozích příspěvcích, a na poloze kontinentů, klimatu a prázdných místech ekologických nik po zmizelých permských vládcích souše profitovali především archosauři (klad Archosauria). Po velkém vymírání na konci křídy se ale role obrátila, výchozí pozici mezi suchozemskými plazy už natrvalo získali jejich konkurenti lepidosauři (klad Lepidosauria), přitom jako skupina koření prakticky "chvilku" po archosaurech - italská Megachirella wachtleri ze spodního triasu je patrně nejstarším z nich. Tento suchozemský živočich, dlouhý jen okolo dvaceti centimetrů, se vzhledově podobal některým dnešním ještěrkám a malým leguánům a takřka určitě zastával i jejich ekologické niky na ostrovních systémech současného Jižního Tyrolska. V případě tohoto drobného ostrovního systému šlo, jak už jsem nadhodil v minulých příspěvcích, patrně o obdobu současných Galapág u jihoamerického pobřeží, protože zde nacházíme poměrně totožné složení fauny. Existovali zde drobní mořští plazi jako pachypleurosauři (Pachypleurosauria, jmenovitě potom rody Neusticosaurus a Dactylosaurus, kteří ve stejné době obývali severní Itálii) představující obdobu kormoránů nebo jiných potápivých ptáků, také obdoby leguánů mořských (Amblyrhynchus cristatus) ze skupiny plakodontů (Placodontia) nebo rodu Simosaurus a především také až čtyřmetroví nothosauři rodu Ceresiosaurus plnící funkci lachtanů. Celý ekosystém doplňovali i primitivní druhy ichtyosaurů (Besanosaurus). Tento ještěr ale nepatřil mezi vodní živočichy. Stavba kostí zápěstí je naprosto typická pro suchozemské živočichy, je velmi dobře osifikovaná, a celkově jsou přední končetiny velmi silné a schopné obratného pohybu za kořistí, úkrytem a pravděpodobně i šplhání po kmenech stromů a skalách. Naznačují to i ostře zahnuté drápy na dlouhých štíhlých prstech, jejichž stavba se od stromových ještěrů současnosti prakticky neliší. Megachirella mohla šplhat po stromech a skalních výchozech stejně obratně jako současné druhy tropických a subtropických druhů plazů, které toto chování provází ve většině případů, ale nejsou u ní dochované nějaké výrazné adaptace pro podobný způsob života. Dosud vypracované studie zkoumající její příbuzenské vztahy navíc odhalily tento rod jako již raného zástupce nadřádu lepidosaurů, ale také jako slepou vývojovou linii, která pravděpodobně neměla žádné potomky a tedy její anatomické znaky nebyly specializované. Ze zachované přední poloviny těla také víme o úzkém hrudním koši a poměrně dlouhém krku, tento živočich tedy k lovu potravy mohl používat rychlý výpad ve spojení s otevřenou tlamou a zkusem drtícím schránky hmyzu a členovců. Hlava a lebeční kosti samy osobě jsou ale neobyčejné - jsou spíše velké, robustní a určené pravděpodobně tedy k silném a drtivému zákusu do kořisti a jejímu zpracování. Malé kuželovité zuby skvěle drtily a rozdělovaly malé bezobratlé, ale pravděpodobně pro tohoto ještěra nebyl problém spořádat i menší obratlovce jako obojživelníky a jiné plazy. Další znaky a celkové pojetí jeho ekologie ale můžeme jen odhadovat, protože známe pouze přední polovinu holotypního exempláře, který je dosud jediný známý. V paleontologii je sice tato věta tak trochu klišé, ale doufejme, že časem se objeví lépe zachované fosilie, které nám o tomto živočichovi prozradí víc.
Mořskou faunu obratlovců i bezobratlých současné severní Itálie, Alp a Francie ze středního triasu známe poměrně dobře, ovšem z hlediska jejího suchozemského ekvivalentu jsme stále dokázáni na mladší uloženiny, protože fosilie jako Megachirella nejsou tak častou záležitostí. Přesto, předními dravci zde byli zástupci rodu Ticinosuchus, kteří představovali zhruba tři metry dlouhé krokodýlům podobné predátory. Další fosilie jsou ale strohé, pravděpodobně se zde ale mohli vyskytovat i rynchosauři (Rhynchosauria), větší druhy archosaurů a možná i primitivní dinosauromorfové (Dinosauromorpha) jako silesauridi (čeleď Silesauridae). Jde ovšem pouze o spekulace založené na paleogeografii zmíněných skupin.
Přestože je fosilie nekompletní, bezpečně jsou na ní patrné znaky suchozemských živočichů a to i přes fakt, že byla nalezena v sedimentech mělkého moře. Podle autorů, kteří prováděli i popis samotného rodu, byl tento exemplář odnesen na volné moře po serii silných bouří, které se přehnaly po severní Itálii krátce po jeho uhynutí (Renesto & Posenato, 2009). Tomuto scénáři odpovídá také fakt, že v době, kdy Megachirella žila, se po severní oblasti moře Tethys přeháněly velké monzunové deště (někdy tzv. megamonzuny) v nepříliš pravidelných intervalech. Sediment musel ovšem tělo překrýt relativně rychle, přestože polovina živočicha chybí - tak drobný živočich by byl snadnou kořistí pro mořské dravce, takže bylo vlastně štěstí, že se nám zachovala alespoň přední polovina těla.
Chybějící kousek skládanky
Malý italský lepidosaurus známý jako Megachirella měl sice zaživa maximálně okolo půl metru, ale jde o velmi důležitého živočicha z hlediska pochopení evoluce moderních plazů obecně. Při svém popisu byl původně zařazen jako zástupce kladu Lepidosauromorpha, tedy jako primitivní předek skutečných lepidosaurů, tedy dnešních plazů, a objevily se také spekulace, zda nejde o zástupce řádu Eolacertilia. Dříve byla tato skupina odpadkovým taxonem, do kterého byly řazeny různé rody i čeledi plazů z průběhu celého triasu, považovali se za blízké příbuzné pravých plazů, ale dnes se kdysi rozrostlá skupina omezuje na taxony - rod Paliguana a čeleď Kuehneosauridae (Evans & Borsuk-Białynicka, 2009). Vzhledem k tomu, že mnohé jiné rody (jako třeba Tanystropheus, Fulengia nebo Cteniogenys) se ukázaly být příslušníky jiných skupin, bylo i zařazení tohoto druhu pochybné.
Navíc, roku 2013 se objevila studie dvojice italských paleontologů, jedním byl autor popisu Silvio Renesto, která tohoto živočicha shledala jako pokročilejšího zástupce kladu Lepidosauromorpha, který se svou anatomií a morfologií blíží k předkům pravých lepidosaurů. (Renesto & Bernardi, 2013). Bylo tedy podpořeno původní zařazení, které nadhodili už autoři popisné studie. Megachirella měla určité pokročilé znaky, které se vymikaly veškerým ostatním zástupcům primitivních lepidosauromorfů, takže její příbuzenské vztahy s pokročilejšími plazy byly daleko bližší než u ostatních domnělých příbuzných.
Fotografie zbytku drobného, ovšem také nesmírně zvláštního druhu Megachirella wachtleri. Tento živočich se původně jevil jako jeden z předků moderních plazů, ale posléze se znaky na jeho kostře ukázaly být docela jinými, než jak je paleontologická veřejnost interpretovala. Ukázaly však jeho překvapivou podstatu teprve před rokem, kdy se do jejich výzkumu pustili paleontologové z několika institucí v čele s Albertskou univerzitou. Kredit: Michael Wachtler, převzato z Wikipedie
Tato hypotéza byla posléze podpořena v loňském roce, kdy skupina paleontologů vedená Tiagem Simoesem prováděla výzkum fosilie pomocí počítačové mikrotomografie, snímkování pomocí velmi přesného CT skenu. Při ní se podařilo detailně vymodelovat jednotlivé znaky kostí a kostry jako celku a autoři je posléze porovnali se sto dvaceti devíti plazy, vyhynulými i recentními, a došli k ne tak příliš překvapivému, ale velmi zajímavému, závěru.
Megachirella je dosud nejstarším známým zástupcem pravých plazů a dokonce jsou její znaky natolik pokročilé, že jde ještě o nejstaršího zástupce šupinatých plazů (Squamata). Naznačuje to, že evoluční radiace těchto živočichů musela nastat ještě před středním triasem, protože už jde o zástupce jedné ze dvou hlavních skupin lepidosaurů. Je to tedy skutečně velký objev, významný především pro výzkumníky zabývající se ranou evolucí dnes nejpočetnějších plazů. V této studii také autoři konstatují, že nejstarší skupinou šupinatých nejsou leguáni (Iguania), jak se dlouhodobě předpokládalo, ale gekoni (Gekkota).
Naleziště: Jižní Tyrolsko - Itálie | Biotop: Lesnaté oblasti subtropických ostrovů
Druh: M. wachtleri Váha: zhruba do 1 kg (odhadem)
Strava: Drobní bezobratlí, popř. obratlovci Význam: (?)
Doba: stupeň Anisian, před zhruba 240 mil. l. Sok: Větší archosauři
Délka: v nekompletním stavu asi 15-20 cm, celkově do 50 cm | Zařazení: Reptilia, Sauria, Lepidosauromorpha,
Popsán: Renesto & Posenato, 2003 Lepidosauria, Squamata
Výška: zanedbatelná, do 10 cm | Synonyma: Žádná
Zdroje snímků a rekonstrukcí: