Mezi světy 1. část

Lidé často mlží před nejasnými kouty minulosti lidstva. Nekteří se zase pidí, aby se opar nejasnosti snášející se nad minulostí lidstva rozplynul. Jen my jsme se ale mohli přesvědčit, jak to tehdy skutečně bylo.

V lesním podrostu jsme začali stát jako přibytí, když se znovu rozezněl radar pro anomálie. Horko a dusno ještě více umocňovaly zlatavé sluneční paprsky, procházející nízkými korunami starých modřínů a borovic, které nám osvětlovaly borůvčí a kapradiny po stranách vlhké cesty. "Neříkej mi, že tohle je další anomálie," oddechla s despektem Tess. "Jak vidíš, je to rozhodně jiná, než tahle," odvrátil na ni displej s novým blikajícím bodem Peter, zatímco se anomálie pozvolna zavřela. "Lidi...sakra, s náma si tu někdo hraje. Tohle už není normální," rozohnil jsem se střídmým tónem. "Myslíš Berger a Radowski? Ani jeden z nich nemá jakýkoli povědomí o tom, jak nebo co anomálie vytváří, takže jak by je mohli ovládat," oponoval rozhořčeně Joss. "Ale jak si jinak vysvětlíš to, co ovlivnilo tuhle anomálii?! Moc možností tu není," zastávala se mě Harleen. "Možná to má co dočinění s touhle věcí," připojil se Peter, když si hrábl do batohu pro ten zvláštní objekt diskovitého tvaru. Stále se na jeho lesklém kovovém povrchu odrážely zaschlé cákance rudé krve, které vznikly potom, co se tato věc zaryla do rozežraného hrudního koše morrisonského spinosaurida. Když ten zvláštní objekt, který se nejvíce podobal létajícímu talíři, vyndal ze svého batohu, všichni jsme rázem utichli a nikdo se neopovážil říct dalšího.

"Co je to?" snížila hlas Tess. "Nevím, ale v juře to určitě nebylo náhodou. Našel jsem to v mršině kus od místa, kde jsem se probudil," navázal na to Peter. "Muselo to projít s tebou, šel jsi přece poslední?" uvědomila si Harleen. "Muselo to ležet někde tady, ta anomálie to musela pohltit, jakmile jsme tam prošli všichni," pokračoval Peter. "Takže komu ta věc patří...," začal jsem. "...A co vlastně umí," doplnil mně Joss. "Jenže teď na to není čas, musíme projít tu další anomálii, než z ní vyjde něco, co se někoho z nás pokusí zabít," dodala chladně Tess. Ve své podstatě nám nic víc nezbývalo, situace se čím dál tím více stupňovala a kvůli tomu jsme nemohli dopustit, aby se do našeho světa prokradla nějaká další nebezpečná bestie. Navíc nová anomálie nebyla příliš daleko od nás, jen asi půl kilometru severozápadním směrem v lesním podrostu.

Porost kolem rosou provlhčené cesty se pomalu měnil, z původně jehličnatých stromů se stával les namícháný s nízkými břízami a o něco vyššími buky, jejichž větve tvořily něco jako zelený tunel, který se klenul nad cestou. Matné tiché pocvrlikávání a pěpovkování malých lesních pěvců rušil všudypřítomný rachot a burácení motorů čtyřkolek, jak jsme pronikali dál lesem blíže k nové anomálii. Po chvíli ale naše trasa nesmyslně uhýbala zpět k hlavní silnici, kde jsme mohli riskovat odhalení, takže jsme raději zastavili a museli jsme se opětovně poradit. Menší debata nakonec našla konce, od anomálie jsme byli jen několik desítek metrů chůze spletitiým lesním podrostem, takže jsme popadli veškeré vybavení včetně zavírače, stanů a menší kempingové výbavy, dostatku munice a spacáků. Nemohli jsme však tušit, co se na druhé straně anomálie bude skrývat tentokrát.

Nízkými houštinami jsme prolézali poměrně ztěžka, přecejen s sebou nosit několik kilogramů vybavení v horkém letním dusnu nebyla žádná slast pro nikoho z nás. Přes naši únavu a všudypřítomný prach a dotěrný hmyz jsme se během několika minut dokázali dostat k anomálii i se vším, co jsme nesli na bedrech. Pod pomalu zdvihajícími se korunami stromů se na malé mýtince, v jinak mechovém koberci lesa, vznášela nová rozzářená anomálie. Znovu se do prostoru rozletěla svými zlatavě bílými střípky, jež se pozvolna otáčely kolem elektromagnetického jádra, když se polední slunce dralo na oblohu a svými ohnivě horkými paprsky nás spalovalo přes mezery ve stromové klenbě. "A teď?!" nadhodil jsem trochu podrážděně. "Nejrozumnější by asi bylo tam někoho z nás vyslat na průzkum, jestli se tam má vůbec cenu tahat," snažila mě trochu sklidnit Harleen. "A kdo bude ten šťastlivec?" sjely Tess, která se lišácky usmívala, oči na Petera a Josse. Ti dva se na sebe nevděčně koukli, evidentně se jim do takového úkolu příliš nechtělo. Nejprve zaznělo výrazné ticho, jen sem tam zaštěbetal njěkaý pták, než se ti dva dokázali očním kontaktem domluvit.

"Já tam jdu," zvedl rozhodně pravou ruku Joss. "A proč tam jdeš vždycky zrovna ty?! Proč nemůžu já?!" chytil ho rameno Peter, který vypadal lehce podrážděně. "Chceš tam snad jít?!" zeptal se ho s nadhledem Joss. "No to ne, ale štve mně, že tam vždycky jdeš ty," objevil se mu široký úsměv na tváři, který posléze vykouzlil i nám ostatním. Ačkoliv se mohlo zdát, že smíchem jsme si někdy jen oddalovali strasti a nástrahy, které nás mohly potkat, tak to byly jedny z mála chvíli, kdy jsme přestali myslet na veškeré problémy, jež jsme zažívali. Byly to jedny z mála šťastných chvilek. Joss odhodil ze svých zad všechno vybavení, které na nich dosud odpočívalo, a vešel vstříc neznámu času. Střípky zlatavého světla ho obletěly, jakmile prošel jádrem anomálie, a znovu se smrskly do své původní podoby. Malou chvilku se nic zvláštního nedělo, bylo to až nepřirozeně mrazivé, ale pak vzešel z anomálie Jossův hlas, který zněl velmi znepokojivým tónem. "Lidi...na tohle byste se měli podívat...," zněl jeho hlas napříč časovými liniemi.

Se zvláštními pocity, jež se nás urputně držely jako klíšťata, jsme popadli naše věci a vybavení, když jsme se vidali vstříc neznámým končinám světů za anomálií. Naprosto mlčky a klidně jsme zlatavými úlomky dávné minulosti prošli, když jsme za jejich stěnou spatřili něco naprosto nevídaného. Bylo to něco tak ohromujícího a grandiózního, že možná šlo i o jeden z největších objevů v historii lidstva.

Na druhé straně anomálie se kabonilo nebe nad našimi hlavami, schylovalo se téměř určitě k bouřce, a tmavlo od šedě bílých až do silně tmavě černých barev, které tvořily úžasný konstrast s tím, co se třpytilo před námi. Na nekonečné travnaté pláni, kde se na jejím obzoru zdvihaly nízké kopce, šelestila dlouhá zelenavějící stébla, která nám všem dávala pocit velmi mrazivého přivítání s tím, co se vznášelo nad nimi. V dokonalém pravidelném půlkruhu se nad větrem prohýbajícími se travinami leskly čtyři rozzářené anomálie, jež každou z nich oddělovaly menší kamenné kvádry nebo malé menhiry, a kus od nich na obou stranách se ve vzduchu i těsně nad zemí otáčelo ještě několik desítek dalších. Nad našimi hlavami, jen na dosah ruky, ale i desítky metrů od nás, bylo tolik anomálií, že se to zdálo být jako zázrak. A všem záhadám nebyl konec.

"Bože můj," vyhrkla Tess, když se rozhlížela po okolí zaplněného anomáliemi. "To je úžasný...naprosto úžasný," odrážely se Harleen anomálie v jejích diamantově modrých očích. "Co je sakra tohle za místo?!" rozhlédl se, značně neklidný, Peter. "Naše budoucnost?" odpověděl mu stroze Joss. "Víš, že bych i tomu věřil?" dodal s úžasem Peter. "Tohle musí být...křižovatka anomálií nebo tak něco...Jinak si to nedokážu vysvětlit," rozhlédl jsem se po okolí pozorněji. "Jenže..., kde to vlastně jsme?" zarazila se Tess. Odpověď se ale možná ztratila kdesi v hluku fučícího větru, dnes už Vám to asi přesně neřeknu. "Tady je něco strašně zvláštního," popošla o kus dál, ve vysoké trávě, Harleen. "Co myslíš?" neostýchal se zeptat Joss. "Slyšíte to...?" odpověděla klidně. "A co přesně máme slyšet?" podivil se Peter, když se v jeho uších ozýval jen silný vítr. "To je právě to...Žádní ptáci ani savci, jenom vítr...," zavřela oči, když se chtěla vcítit do celé scenérie. Doteď jsme si tohoto drobného, ale podstatného detailu, nevšimli a teprve nyní se nám to všechno začalo zdát ještě zvláštnější. "A co teprve ty kameny u anomálií. To je další věc," ohlédl jsem se směrem k podivnému útvaru z opodál postávajích kamenů.

Šelestivá stébla trávy se ohýbala pod našima nohama, když jsme přicházeli stále blíže k podivnému, kameny ohraničenému, půlkruhu s lesknoucími se anomáliemi. To pravé překvapení ale přišlo teprve tehdy, jakmile jsme se přiblížili docela, tak bylo vidět, že ty kameny nebyly poskládány v pravidelném půlkruhu, nýbrž ve zcela očividném kruhu. Z pohledu anomálie, ze které jsme vyšli, to vypadalo jako pouze pět svisle postavených kamenů, ale zradila nás prespektiva. Ve skutečnosti se před nimi na stejných místech nacházelo dalších pět takových menhirů. Jakmile jsme prošli mezerami, které kameny svíraly, tak na nás dopadla prazvláštní energie s nádechem tajemna. Představte si to tak, jakoby se na Vás vrhla váha celého vesmíru se všemi těmi mlhovinami a galaxiemi včetně vesmírného prachu a dalších forem života. Zhruba tak to na nás působilo.

"Nepřipomíná vám to něco?" rozhlédl jsem se po zvláštní a evidentně lidské stavbě. "Je to jako...jako Stonehenge nebo něco na ten způsob," rozevřely se Peterovi doširoka oči. "Přesně tak, přesně tak," cítil jsem, jak mi po celém těle přejíždí studený vítr. "Čekal bych ledacos, všechno od mamuta po tyranosaura, ale to tohle teda fakt ne. Pane Bože," oddechl se zoufalým úsměvem Joss. "Do který z nich půjdeme?!" nadhodila s lehkým pousmáním Harleen. "Je jich tady spousta...miliony let a miliony kilometrů, který můžeme projít," euforicky jsem roztáhl ruce ve fičícím větru. "Ve jste snad úplně zbláznili. Jestli tu chcete bloudit na věky, tak prosím, ale já bych se rád držel tématu," oponoval trochu zděšeně Peter. "No právě, nejde je projít všechny, ale tyhle čtyři...Když už jsme se sem táhli, tak by byla škoda aspoň nějakou z nich neprojít. Mám pravdu?!" chytl ho za rameno Joss. "Zásob a munice máme pořád dost, takže proč ne," přidala se s pousmáním Tess. "A navíc to za prozkoumání stojí. Když jsme se před časem bavili o tom, jestli se anomálie objevovaly už dřív, tak jsme se ustálili na tom, že chybí důkazy. Teď je můžeme získat," zakončila to rozhodně Harleen. Rozhlíželi jsme se jeden po druhém, snad jsme se navzájem přesvědčovali, jestli se skutečně chceme dostat do nějaké další anomálie. "Ať už je to za námi," mávl rukou, kapku podrážděný, Peter. Až později jsme si uvědomili, že to, co nás tam čekalo, nám doslova vyrazí dech.

...