Mezi světy 4. část

Čím hlouběji jsme pronikali do hlubin lidské civilizace, tím více se tam objevovalo zákoutí, které jsme doposud nepoznali. Ať už to byli hadí lidé nebo civilizace na hoře Auyán, bylo to pro nás dosud nepopsatelné.

Všichni, živí a zdraví, jsme prolezli časovou škvírou zpátky do dávnověku, mračna nad námi se ještě o něco málo rozestoupila a sluneční svit zalil krajinu okolo nás. Vítr se neutišil, ale ani nezrychlil, jelikož vál pořád stejně příjemně jako předtím a stále rozpohybovával neposedné klasy a stébla trav. Byl to velmi krásný pocit vyváznout tentokrát ze všeho poměrně jednoduše ještě s malým bonusem v podobě vyobrazení nepozemské civilizace a setkání s jednou z nejzáhadnějších postav naší historie. Až tak, že zvědavost nedala Tess na vybranou a musela fotografie, naší dokumentaci, vidět. A možná, že bylo lepší, že tak učinila.

"Ukaž mi prosím ještě jednou ty fotky, chci to ještě jednou vidět," prosebně se obrátila na Petera. "Viděla jsi ho naživu...co by jsi ještě chtěla?" lehounce se pousmál, když si ze zad sundaval batoh. "Jenže to nebyl Fu-si, ale Jü. Nezapomínej na to," podpořila ji Harleen s úsměvem na tváři. "Má pravdu, tohle byl jeho nástupce a ne přímo on," vmísil jsem se mezi slova. "Právě, takže radši ho radši vyndej, ať se můžu sama přesvědčit," odpověděla mu Tess, když položila svou větu dvojsmyslným tónem. Peter ji na to zprvu nic neodpověděl, jen se pořád hrabal v batohu a komicky se přitom usmíval, ale pak ho náhle něco zarazilo. "Rád bych ti to ukázal, ale ten foťák...On tu není!" ještě jednou rukama projel celý batoh, aby se přesvědčil. "Jak jako není...?!" sehnul se tam i Joss. "Prostě tam není...vytratil se nebo...," nedokončil Peter myšlenku. "Nebo nám ho prostě vzal sám císař," došlo to Tess. "Převezl nás," uvědomil si stroze Joss," ten dědula nás převez!" rozkřičel se napříč časem. Byla to strašně těžká rána pro nás pro všechny, navíc ji ještě nebylo konce.

"Ten zavšivenej had!" rozkřičela se naplno Tess. "Nemůžeš se mu ale na jednu stranu divit, osobně bych teda nechtěl, aby se mi v budoucnosti někdo hrabal v předcích a ještě hůř, aby prozradil po tisíce let uchovaný tajemství," snažil jsem se ji trochu zklidnit. "Hele beruško, víš, co znamená dráždit hada bosou nohou?" obrátila se na mně tónem, jež se tvářil jako bomba, která má zanedlouho vybuchnout. "Už jsem zticha jo? V pohodě," poodstoupil jsem obranně.

Zavládla mezi námi zvláštní atmosféra, ticho prosycovalo jenom kvílení větru a nic dalšího už nebylo slyšet, nerozhodnost nás mohla připravit o jedinnou šanci získat důkaz o temných zákoutích naší civilizace a možná i spatřit naše velmi vzdálené předky. "Takže...ehm," začal nesměle Joss," takže teď to už vzdáme?" pokračoval poraženě. "Ta anomálie zmizela, fotky a důkazy jsou v čudu a my nemáme nic v ruce. Horší už snad ani nemůže být," uvědomoval si Peter. "Možná to může být ještě horší, třeba za tou anomálií, kterou jsme přišli, čeká Berger nebo Radowski a chtějí to zkoncovat," připojil jsem se pesimisticky. "Nebo můžeme vyrazit do poslední anomálie, která tu je otevřená. Buď tohle a nebo nic," dorazila to celé Harleen. Podívali jsme se jeden na druhého a uvědomili si, že už nemáme co ztratit. Pokud by za tou anomálií nic, co by jen vzdáleně připomínalo dávnou lidskou rasu nebylo, tak jsme to mohli kdykoli obrátit a jít zpátky do problémů, pro nás, normálního světa.

Do nového světa dávnověké historie lidského plemene nás přívítalo konečně něco jiného, než jen pochmurné zamračené počasí plné mlhy, dešťových kapek a smočené země. Tentokrát to byla záře a nezměrný žár slunce, jež se opíral do našich těl a celého okolí, z anomálie jsme totiž vypadli do menšího políčka plného bavlníkových výhonků. Všude se klaněly pouze do řad srovanané keříky těchto rostlin, zelené lístky lapaly po vláze každým douškem díky síti kanálů plných průzračně čisté vody. V rozích tohoto pole rostly velké datlové palmy, jejich trčící listy vrhaly příjemný stín do okolního prostředí, a za nimi se klikatila jen provizorní cesta mizící v lesním porostu teplomilné vegetace. Jen letmo se nějaká ta větev nebo kousek zeleně ohnuly pod líným horkým vánkem, jež se neochotně hnal po všech koutech této rozpálené pláně.

"Aspoň něco, z kousku bláta a deště do kousku písku," rozhlédl se mezi bavlníkovými keři Peter se svým sarkastickým podtónem. "Na tomhle kousku písku vzkévatala, a nejspíš ještě vzkvétá, jedna z nejstarších civilizací světa. Kde bysme byli bez ní?" ohranila se vůči tomu řečnickou otázkou Harleen.

"Vypadá to tak...možná Sumerská nebo Akkadská říše. Vodovodní kanály, zavlažování, kolo nebo desítková soustava...," rozvedl jsem dál myšlenku. "Takže tohle jsou ti idioti, co vymysleli počítání s desetinnýma číslama?! Takže díky nim mi v sedmičce vycházela čtyřka!" rozhonila se Tess. "Hele to jsou základy dějepisu...to, co jsme si tam ale neřekli je, že tyhle civilizace disponovaly technologiemi, o kterých si můžeme nechat jenom zdát, a nejspíš se střetávaly s dalšíma nebešťanama. Stejně jako v Číně," pokračovala má drahá polovička dál. "A stejně teda jako v Jižní Americe, Mexiku, Egyptě a na dalších místech světa. Nejsou to náhody, tohle tvoří stejný propojení světů jako anomálie. Začíná mě to docela děsit," nemizel mi ten praopodivný úsměv z tváře. "Pokud to byli naši předkové, možná se od nich i my ostatní můžeme naučit něco jako...jako superschopnosti," rozesmálo to Petera. "Možná...možná je ale už máte," konstatoval jsem při pohledu na párek supů, kteří se slétali kamsi do nízkého palmového háje nalevo od nás.

Zprvu odlehčená atmosféra nás ztáhla zpět do toho, oč nám skutečně šlo. Byla to poslední šance, jak získat nějaký hmatatelný důkaz o našich vzdálených předcích tak přesvědčivý, aby mohl změnit chápání historie lidstva. Zatím to bylo pouze naše přání, to se ale později mělo změnit v děsivou realitu a boj o život s něčím, co se kdysi zapsalo do dějin lidstva jako událost obřích rozměrů.

Jak jsem tak koukal po té dvojici letících supů, začalo se mi na mysl drát něco podezřelého. Supi, zvlášť bělohlaví, se obvykle nezdržují tam, kde je husté lidské osídlení tak typické pro Sumery nebo jejich nástupce. Musela je sem přilákat buď velmi lákavá potrava nebo žádní další lidé, obavami mi ale prostupoval pocit, že to byly oba dva faktory. "Nepřijde vám, že tu je až moc ticho...Myslím na rušnou část nejspíš u nějakého města?" vhodil jsem do vzduchu otázku. "Předpokládám, že asi nejsou na obědě," pomalu přecházela Petera jeho radostná nálada. "Na město o několika deseti tisícovkách lidí je fakt nějak ticho, navíc ještě nedávno tu někdo chodil a ty bavlníky jsou čerstvě zklizené. Otázka teda je, kam mohla zmizet celá civilizace," rozhlížel se po okolí Joss. "A zase, další podivná paralela," připomnělo mi to další podobnou záhadu. "Specifikuješ to?" opatrně se zeptala Tess, když už jsme se od anomálie hnuli k okraji celého pole procházením v odtokovém žlabu. "Teotihuacán, město bohů, bylo taky vyklizeno jen tak znenadání a nikdo neví proč. Zvláštní je, že zikkuraty, co stavěli Sumerové, se nesmírně podobají pyramidám ve Střední Americe...heh...je to strašně zvláštní," pokračoval jsem dál zoufaleji. Slunce nad námi rozepjalo svá žhnoucí ohnivá křídla nad celou oblohou, pomalu začala tvořit konstrast s tím, co mělo přijít.

Široká cesta mezi bavlníkovými poly se rozprostírala ještě o něco více doprava, tam se už horkem vlnily obrysy silných hradeb táhnoucích se dál do obou stran a tvořící tak ohromnou neproniknutelnou stěnu. Jen dvě věže se vzpínaly na okrajích široké cesty, vykousané cimbuří se už ztrácelo v nedohlednu v konstrastu s úžasně modrou oblohou. Věže mezi sebou svíraly pootevřenou dřevěnou bránu, bez stráží nebo jakéhokoli jiného vojska, takže byla dalším podivným otazníkem před našima očima. Vcelku plochá země mezi dvěma řekami se kapku rozvlnila při přecházení k východu, nejspíš se tam rýsovalo masivní pohoří Zagros v dnešním západním Íránu.

Sotva, co jsme vylezli na plné slunce z příjemného stínu bavlníků, tak se z přilehlého háje na druhé straně cesty ozvaly hlasité zvuky připomínající něco mezi psím štěkotem a lidským smíchem. Míchaly se ještě se zvuky neustálého krákorání a křiku supů, jež se vůči němu silně ohrazovali. Háj, nebo spíš nízký lesík, svým stínem přikrýval cosi zlověstného, v záplavě nejrůznějších zvuků a šelestění trav i keřů se dalo poznat, že to muselo být velké zvíře nebo hned několik takových. "Víš, co si říkám?" namířila zbraň do porostu sytě zelené vegetace Tess. "Radši to nechci vědět," kapku poodstoupil Peter. "Jak je možný, že nás vždycky potká něco jako tohle...prostě, jsme jak magnet na problémy se zvířatama," odvětila, když už se z podrostu vzdoumalo silné a svalnaté tělo dravého savce. Ve hře stínu byla vidět jeho sileuta, nízké zvíře s vyvýšenými předními končetinami, z tlamy však až na zem vykukovalo cosi, co připomínalo utrženou lidskou nohu. Mohli jsme se jen dohadovat, komu ji asi utrhlo.

Krok po kroku jsme ustupovali, ze stínu až přímo k nám se dostala dospělá hyena žíhaná vyská něco přes pětasedmdesát centimetrů, silné nohy končily jakoby psími tlapami se čtyřmi drápy, a nesly ji tak po prašném povrchu dávné sumerské pouště. Její nádherná černě pruhovaná kožešina se leskla na odpoledním slunci, prudce házela krkem, jak se snažila tlamou s drtivým stiskem správně uchopit utrženou přední nohu nějakého býka. Rvala ji ze všech sil, kůže a šlachy kolem kopyta už byly rozervány jejími silnými zuby pro drcení kostí, z huby se jí linuly krůpěje slin a smísené s krví kapaly i na prašnou cestu pod ní. Neustále přitom vydávala, pro hyenu typické, štěkavé zvuky a nás si snad ani nevšímala. Byla dost zaujatá svým úlovkem, ale na jejím chování nebylo něco v pořádku. Něco ji muselo dost rozrušit až vyděsit, těžko však říct, co.

Hyena s sebou nervózně ošívala a jen neustále kroutila svou silnou šíjí, jak se snažila čelistmi chytit těžkou býčí nohu. Výhružně přitom vrčela, ustupovala stále více a více na sever k pootevřené bráně, když se náhle zastavila. Sklonila svou hlavu s výraznýma ušima, neustále nás ale sledovala výraznýma tmavýma očima, jejichž obočí se sevřelo do naštvaného výrazu. Pustila utržený zvířecí úd, přikrčila naštvaný čumák, a vycenila tak své hrozivě vyhlížející zuby lesknoucí se slinami promýšenými s krví zabitého tvora. Výhružně po nás začala rafat a svým štěkotem odrazovat od potravy, jež měla sloužit jako krmění pro její mladé. Z nízkého podrostu za ní totiž vylétla trojice jejích mláďat, malinkaté roztomilé kuličky se choulely u jejích nohou, a až, když si byla jistá jejich bezpečností, tak znovu popadla kus nohy do tlamy a sunula se s ním k bráně.

"Jenom hyena...naštěstí," oddechla si Tess. "Jasně...mohlo to být daleko horší zvíře," přidal se Joss velmi podobným tónem. "Třeba lev nebo gepard, něco na ten způsob?" odpověděla mu řečnickou otázkou. "Určitě...něco takovýho jsem myslel," rozhlédl se směrem dál po cestě. "Jenže tady něco nesedí," vložil jsem se do debaty. "Lvi, hyeny i další velký kočky sežerou kořist rovnou na místě, tak proč tahle ne?" doplnila mně Harleen. "Přesně, proč se s tou těžkou kořistí souká tak daleko, když ji může zdecimovat na místě? To je, oč tu běží," podal jsem to takřka básnicky. "A co se tam jít podívat, tam odkud přitáhla tu nohu?! Stejně nic lepšího asi nemáme," dokončil celé dilema Joss. "To je fakt, pokud tady chceme něco najít, tak je to naše jedinná stopa," odpověděl jsem mu. "Jenže, co vlastně hledáme? Široko daleko tu není nikdo," vložil se do celé věci i Peter. "Potřebujeme najít něco, co Sumerové před archeology skryli a dokázat pravdu o našich předcích," završila to Harleen. Kdyby nás ale tehdy napadlo, že něco podobného jsme už přece kdysi viděli, útěk zvířat před něčín. Bylo to tehdy, v pozdní křídě.

Vetřeli jsme se do nízkého palmového háje, pod korunami těchto mohutných rostlin na nás dopadl toužebně očekávaný stín jejich dlouhých roztřepených listů a větví, zatímco pod nohama nám šelestila krátká stébla trav s příjemně měkkou vlhkou půdou. Jak jsme se blížili k místu, odkud se táhla krkvavá stopa zanechaná hyení samicí, tak se všude kolem rozlehl ohromný puch mršiny, která ležela příliš dlouho na horkém vzduchu. Sílilo také bzučení desítek much a obtížného hmyzu, jež létal a přižovoval se na mrtvém těle opodál za mnoha vysokými rákosovými stébly před našima očima. Otevírala se tam menší mýtinka, sluneční svit vysušil zdejší zem a pekl vše, co se tam jen šustlo.

Puch mršiny se už skoro nedal snést, jakmile jsme rozhrnuli hradbu vysokých stébel rákosu, a ještě se mísil s tím dusným vzduchem v okolí. Dvojice supů nás okamžitě vyzívala k ústupu, krčili hlavami a rozevírali své zobáky, než z mršiny vyškubli poslední kusy masa a svalů, se kterými v tlamách zmizeli daleko nad severním obzorem. Na světle před námi tlela mršina velkého kopytníka, černá krátká srst dělala předehru mohutné svalovině skrývající se pod silnou vrstvou kůže. Celé zvíře bylo nesmírně mohutné, větší a silnější než kráva nebo statný býk a zaživa mohlo vážit i okolo tuny a půl, největší a nejvýraznější na něm ale byly jeho obrovské stočené rohy na rozměrné hlavě. "Co...fuj, to je puch...to je...pff," znechutilo to Petera. "Vypadá...bože...jako obří býk, spíš to ale bude pratur," škubli jsme s Jossem jeho těžkou hlavou směrem k nám. "Toho znám, když jsme byli na tom výletě v Berlíně v tom muzeu, tak tam byla ta brána...sakra, jak ona se jenom jmenovala, to je jedno...prostě tam psali, že na ní je tohle zvíře. Pratur," vzpomněla si Tess. "To je pravda, Ištařina brána z Babylónu má na sobě pratura a taky zvíře, kterýmu se říká sirruš. Podle legendy měl chránit město před nájezdníky a vetřelci...copak to asi bylo za zvíře," zamyslela se Harleen. "Tenhle tu ale neleží dlouho, není sice v úplně čerstvým stavu, každopádně tu ale není týdny, ale nanejvýš pár dní. A tady zespoda má ještě otlak od chomoutu," prohlédl jsem spodní část krku mršiny. "A tady má zlomeninu kotníku, možná proto ho tady nechali na pospas osudu. Neunesl náklad, tak ho tu prostě nechali umřít," nadhodil Joss. "Ale ten kus masa si nevytrhnul z břicha sám...fuj," podíval se Peter do rozervaného hrudního koše.

Dnes, v dnešní úžasně přepychové době, si jen málokterý Evropan představí, že by si nedal propečený hovězí steak nebo si nezalil svou kávu kravským mlékem. A zaručeně si jen zlomek lidí uvědomuje, že bez pratura by to skutečně nebylo možné a o to horší je, že z takřka celé Eurasie a severní Afriky tento pleistocenní kopytník vymizel až přičiněním člověka roku 1627. Tehdy v polském Jaktorówě zemřel poslední nezdomácnělý exemplář tohoto mohutného tvora, na výšku měřil v kohoutku i metr osmdesát a vážil až okolo jedné a půl tuny, a je nám tak dalším svědectvím o lidské bezohlednosti v ničení přirozeného životního prostředí forem života na naší planetě.

Přitom pratur byl znám již prehistorickým lidem, jeho podobizny jsou zvěčněny na stenách jeskyní jako je slavné Lascaux nebo Chauvet ve Francii, mnohými kulturami byl také uctíván jako posvátný tvor a nedoknutelný býk bohů a jiných bytostí, stejně si vedl i například na zmíněné Ištařině bráně z Babylónu. Podobně ho však znázorňovali i původní obyvatelé Kréty a jiných částí Řecka či také v Turecku, přispěla k tomu i jeho mohutnost a schopnost přežít v různých klimatických podmínkách. Díky fosíliím a subfosilním pozůstatkům víme, že se vyskytoval od divoké mrazivé Sibiře až po monzunovou Indii, nejraději se přitom zdržoval v zalesněných oblastech s dostatkem potravy v podobě čerstvých rostlinných výhonků, listů a popínavých rostlin.

A zhruba před deseti až osmi tisíci lety před naším letopočtem započala jeho domestikace, pravěcí lidé najednou (!) přestali tyto tvory lovit a raději si je ochočili pro vlastní užitek jako mléko, kožešina nebo maso. Původní pratuři jsou tak dnešní různá plemena krav a skotu, je jím také zebu indický a jeho plemena. Ikdyž se například bratři Hecknuttové ve dvacátých letech minulého století pokusili vyšlechtit pratura zpět díky nejmohutnějším a největším plemenům skotu, což se jim ve své podstatě povedlo, jen "jejich" pratur je o něco menší s menšími rohy, nikdo kromě nás ho už nemohl vidět nijak jinak, než-li rekontruovaný exemplář v muzeu.

"To je fakt, ta hyena by nedokázala rozthnout hrudní koš tak důkladně a navíc tak hluboko. Pak je ale otázkou, co ho mohlo zabít," pomyslela si Tess. V rozervaném hrudním koši se mezi zaklesnutými žebry a roztrhanými orgány plnými muších larev a červů skrývalo i něco, co nám mohlo na tuto otázku zoodpovědět. "Něco tam je...něco se tam leskne," rozhrnul kus staré kůže Joss, když se pokoušel z masa vytáhnout zvláštní kónický předmět, jež se lesknul díky sklovině, která ho pokrývala. "Je to zub...jako zub krokodýla," prohlédl si ho na slunečním světle, jakmile ho vydoloval z roztrhaného zvířete. "Půjč mi to," vzal jsem si ho za kořen do dlaně, "Tohle není krokodýlí zub, ale zub spinosaurida. Sice nevím, jak je to možný, ale tohle je jednoznačně zub spinosaurida," musel jsem si jeho kónický tvar ještě jednou prohlédnout. "Pak je tu ještě jedna anomálie, o který nemusíme vědět," zvedl se od mrtvoly Joss. "To není možný, už bysme o ní...," zazvonil Peterovi radar na anomálie v mobilu v jeho kapse,"...jsou tu dvě," vydechl užasle. "Odkud se tu ale bere radiový signál?! Sumerové, aspoň podle archeologů, neznali elektřinu, takže odkud se tu berou elektromagnetický vlny?" podráždilo to Harleen. "Támhle za obzorem se tyčí další hradby a možná i něco dalšího...možná je ten vysílač tam," rozhlédla se jižním směrem Tess.

Vypotáceli jsme se od mršiny pratura zpátky na cestu, do které zatím začalo pálit slunce stejně silně jako o chvíli předtím, horký vzduch se ale pomalu měnil s tím, jak jsme postupovali jako poutníci blíže k městským branám. Palmy a menší keříky po stranách cesty se seřazovaly do úhledně vytvořené řady po každé straně cesty a dávaly tak nahlédnout na nádhernou azurovou zeď s cimbuřím před námi, rýsoval se tu také most přes nějaký slabý vodní tok, který zdejší obyvatelé vysušovali stavbou kanálů a zavlažování. Na jeho březích se přitom vyhřívali velcí a mohutní krokodýli, od jejich lesklých šupin a kostěných destiček se lesklo sluneční světlo, a jejich tlamy byly mohutně rozevřené dokořán a mezi jejich silnými zuby se ještě daly poznat poslední kousky potravy. Byli nažraní dosyta, proto ani nijak nereagovali na nás, když jsme jim procházeli kousek od čumáků.

"Víš, co to bylo za druh spinosaurida?" zeptala se mně Harleen. "Těžko říct, ale určitě menší, než Spinosaurus osobně. Možná Irritator, Oxalaia, Baryonyx...znáš to, potřeboval bych vidět aspoň další kus těla," stále jsem ji jemně svíral dlaň. "Myslela jsem si to...Víš napadlo mě, co když to zvíře na bráně bohyně Ištar bylo něco z toho? Když tam byl pratur, ten prokazatelně tuhle oblast obýval, co když to druhý zvíře bylo stejně skutečný jako on?" pokládala mi jednu otázku za druhou s jejím nádherně roztmilým zamyšleným výrazem. "Veřil bych tomu. Sumerové věděli, co vidí a s tím se pojí třeba i ty bytosti a létající stroje na válečkových pečetidlech...nedávno jsme přece nad tím seděli. Docela mě to děsí," odvětil jsem se skrytým pousmáním v hlase. "Proč? Třeba je tam někde náš praprapraděda," usmála se sladce. "Určitě by to byl fešák," nechal jsem se ztrhnout její radostí. Kdybychom ale tak věděli, že v říčním korytě pod námi se prohání něco daleko většího, než obyčejný čtyřmetrový krokodýl.

Jeden varan pustinný si rozhodl zkrátit cestu přes vodní tok, potřeboval také zchladit své tělo v parném vzduchu, a obratně plul ve vlnách. Studenokrevní plazi si ho ani nevšímali, z posledního úlovku svá masitá obrněná těla nažrali dosyta, ale jejich daleko větší zpodobnění už takový pocit neznalo. V dnešní arabštině by se dal tento tvor označit jako malik altamasih, král krokodýlů, jeho dlouhá krokodýlí čelist vylétla zpod hladiny a nic netušícího varana proťaly kónické zuby a silné krční svaly tohoto semiakvatického lovce jeho kořist ztáhly pod hladinu. Ke druhému břehu řeky už doplavala jen kaluž zakalené krve smísená s bahnitými sedimenta dna. Jeho mokrého hrobu.

Alej datlovníků i za mostní konstrukcí lemovala cestu a sledovala nás na každém kroku, příjemný stín vrhaly tyto vysoké rostlinné sloupy s rozvětvenými korunami a na chvíli se nám do hlavy vloudilo, že tato scenérie vypadá podobně jako v dnenším Los Angeles na druhém konci planety. Jen s tím rozdílem, že kus od Vás neleží skupina nažraných krokodýlů o délce čtyři metry i víc, a kolem vás nejsou menší háje palem v sousedství zavlažovacích kanálů a polí dávné kultury. Blížili jsme se k městským branám, veškeré okolní hradby byly jen obranná zeď celé městské periferie, a docházela nám jejich monumentálnost a mohutnost. Na deset metrů vysoké opevnění se pyšnilo dokonale opracovanými glazovanými cihlami okrově červené barvy, snad po každých šesti nebo sedmi metrech pak byla v hradbách zasazena jedna věž se svislými obdelníkovými okny.

Celý kolos pak měl průčelí ve velké bohatě zdobené bráně, která se svou barvou a zlatými ornamenty okolo dvou poloelipsových oknech skutečně podobala bráně bohyně Ištar v Babylónu. Jenže po obou strážních věžích už šplhaly šlahouny břečťanů, zarůstaly tak tenhle skvostný kus lidské historie, a pod cihlovým mostem mezi oběma věžemi zůstala pootevřená vstupní brána. Na starověkou civilizaci ale byla překvapivě moderní, usazena na kolejnici a celá byla vytvořena z k sobě přinýtovaných kusů kovu. Jeho matně šedavá barva přecházející do temně stříbrné nám poskytla další otazník, na který nebylo odpovědi. "Sumerové vytvářeli brány buď ze dřeva nebo z kovových tyčí, tahle je z ryzího titanu," prohlédl si švy Joss. "Nejbližší naleziště titanu ale leží o pár tisíc kilometrů dál, až v Indii. Proč by si dali takovou práci dovézt tenhle kov až z Indie, když ty ohromný vnější hradby jako obrana stačí?" vzplály Harleen plamínky poznání v jejích očích. "A co když nejsme u Sumerů, Babyloňanů nebo jakýkoli jiný civilizace Předního východu ve starověku?!" dralo se mi na mysl podzření. "A kde teda?" podivil se Peter. "Podle sumersko-akkadských pověstí existovalo v době na počátku dějin lidského rodu pět předpotopních měst na území dnešní Mezopotámie. Tehdy údajně žil člověk jménem Utnapištim, on údajně postavil velkou archu, na který přečkal zatopení jeho města Šurrupaku. To patřilo k těm předpotopním městům, všechny už byly nalezený kromě jednoho. Kromě Laraku," vzpomněl jsem si na úryvek legendy ze starých sumerských pověstí.

"Takže podle tebe jsme v době před potopou, jo? A to jsem si myslela, že zrovna z tebe ještě není magor," odvrátila se od myšlenky Tess. "Nechápeš to, právě Sumerům předaly svoje vědění bytosti z kosmu ještě před tou potopou, která se ale skutečně stala! Před dvanácti nebo deseti tisíci lety, když roztály ohromný pevninský ledovce se zatopila velká část nížin a Perský záliv to byl taky. A ty pověsti to přenesly na další generace," snažil jsem se nevypadat jako naprostý blázen. "Leccos to ale vysvětluje, všechna zvířata táhla na sever, stejně jako v křídě, kde utíkali neptačí dinosauři před živelnou katastrofou. Oni to prostě cítí," zastala se mně má drahá polovička. "Tak proč krokodýli zůstali na březích? Měli by přece utíkat stejně jako ostatní druhy, ne?" napadlo Petera. "V křídě taky neutíkali, jak krokodýli, tak i jiní plazi. Nejspíš to souvisí hlavně s většíma formama života, kromě toho krokodýli mají úkryt pod vodní hladinou, kde nejsou následky nikdy tam rozsáhlý," vložil se do toho i Joss. Došlo nám, že nejspíš stojíme před jednou z největších katastrof, které lidstvo za svou krátkou existenci mohlo zažít.

"Jdeme teda tam, když se každou chvíli může přiřítit obrovská vlna tsunami a smést to tady všechno?" zeptala se poraženecky Tess. "Stejně tam je ta další anomálie, navíc ta druhá je nedaleko. Nemáme důvod tam nejít," přidal se Peter. Plně rozhodnuti jsme jako poslední lidské bytosti prošli, dříve masivně masivně využívanou, silnici za městské brány netušíc, že naše kroky následuje i monstrum z říčního dna.

Krokodýli před svým velmi vzdáleným příbuzným raději ustupovali, jeho dvoutunové tělo se vynořilo z kalné vodní masy a jeho keratinové ostny hřbetních obratlů rozrážely vodu jako řada žraločích ploutví. Po svých čtyřech mohutných nohách, přičemž prsty předních končetin byly ohnuty v kloubech, díky kterým se o něco mohl opírat. Strašlivě zahnuté drápy spolu s dlouhou krokodýlí čelistí se hodily k lovu ryb, krokodýlů i jiných zvířat, ale nedělalo by mu problémy rozpárat kohokoliv z nás. Čekal na to, že se dostane anomálií zpátky do svého původního světa, ale v nás viděl vetřelce. Obyvateli tohoto honosného sídla byl uctíván jako posvátný tvor bohů, klaněli se před ním a přinášeli mu krvavé oběti, kdežto my jsme v jeho očích byli překážka pro návrat zpátky do svrchní křídy. Jeho uctívači zmizeli, zatímco nepřátelé se teprve objevili.

Na čtyřech svalnatých nohách se vydal krz porosty bavlníků a vodní kanály až tam, kam ho táhl jeho zvířecí instinkt. Nemohli jsme to vědět, takže jsme poklidně prošli přes pootevřená titanová vrata a uviděli tak skvost dávných civilizací. Na ohromné ploše se před našimi zraky rozprostřelo gigantické město, bájný Larak. Hliněné domy měly vyražená okna, tyto skromné příbytky snad sloužily jen pro místní rolníky a dělníky, kdežto za nimi se už tyčily daleko honosnější měšťanské domy a šlechtické paláce. Ulice se různě klikatily, dělily se podobně jako cévy a tepny do malinkých slepých uliček, průchozích cest nebo rušných bulvárů, které ještě před ještě několika dny asi ožívaly neznámou předsumerskou civilizací, jejichž učení nejspíš předali později i samotným Sumerům. Na hraničních domech totiž byly nápisy v klínovém písmu, možná v praakkadštině nebo prasumerštině, což by už dnes nikdo nedokázal rozluštit. Za všemi těmito domy se tyčil do výšky bohatě zdobený královský palác s tryskajícími vodopády na čelní straně, sloupy a prosklenými okny futuriscentního vzhledu, ale i on se jen krčil před mohutným zikkuratem s plochou špičkou za ním. Kryl slunce jako ohromná nekočená věž vedoucí až do nebe.

"Opuštěný...jak jsme čekali," prohlížel si Joss vrcholky větších domů v povzdálí. "Musí tu přece něco být, něco tu muselo po nich zůstat," oháněl jsem po prázdných ulicích. "Je tu jenom další anomálie...nic dalšího," oddechla stroze Tess. Padalo na nás přesvědčení, že si zdejší záhadná civilizace na svou pouť do původního domova vzala všechny své technické vymoženosti, které by posloužily jako důkaz jejich příchodu. Ostatně všechny předešlé civilizace, se kterými jsme měli tu čest se setkat, tak udělaly to samé. Mohli jsme o tom přemýšlet, z planých úvah nás ale vyrušilo tajemné cosi.

Zpoza titanových vrat se velmi pronikavým syčením a hrdelním řevem ozvalo zvíře, jehož hlas připomínal krokodýla. "Kež by to byl jenom krokodýl," polkl na sucho Peter. "Vždycky...sakra vždycky, když něco takovýho slyšíme si přeju, aby to byl krokodýl, ale víš co?" sahala už Tess po zbrani. "Co?" procenil Peter krátce mezi zuby. "Zatím to nikdy nebyl jenom krokodýl," dodala naštvaně.

Na prahu dávného Laraku, sevřen bariérou titanových vrat, se vynořil obrovský masožravý obr. Přestože předtím kráčel po čtyřech, tentokrát se jen pro nás vztyčil na své zadní nohy opatřené plovacími blánami a třemi prsty, na které se lepil suchý písek, jak procházel celé rozlehlé prostranství od řeky až sem. Dlouhý ocas měl zakončení v podobě tvrdých krokodýlích šupin, hřbet nenesl žádný hrb ani plachtu typické pro spinosauridy, ale dlouhá gaviálí hlava s přečnívajícími zuby kónického tvaru jasně ukazovala na tyto vodní dravce. Pod krkem se mu jště kývalo matně žluté vole, ze kterého ještě odkapávaly poslední zbytky jeho potravy, kdežto celý zbytek těla, kromě břicha, nesla červeně žlutou barvu s pár fialovějícími místy. Celé monstrum, které si nás svislými zornicemi prohlíželo, mohlo být dlouhé okolo osmi nebo devíti metrů.

"Říkal jsem, že to nebude Spinosaurus," ohradil jsem se proti obru, který stál jen pár metrů od nás. "A jako vždycky jsi měl pravdu," podpořila mně Harleen. "Máme aspoň představu o plánu?" musel se Peter zeptat nelibým tónem. "Až řeknu tři, tak se všichni přesuneme do toho domku za náma...Ok?" nabídl řešení Joss. "Je to z pálený hlíny, na dlouho ho to neudrží," ohradila se proti tomu Harleen. "Ale dá nám to šanci ná útěk, to bude zatím stačit," dodal, když už se ten živočich připravoval na útok. "Na tři...raz...a tři!" zakřičel Joss, když ten spinosauridní teropod před námi naplno rozevřel tlamu a po všech čtyřech se rozeběhl proti nám. Jeho krokodýlí oči na nás upřeně zíraly, uloženy byly v zadní bázi dlouhé lebky mezi výrazným červeným hřebenem či rohem. Do celého okolí se rozhléhal pouze jeho úmorně pronikavý syčivý řev.

V době, kdy jsme navštívili toto místo tedy roku 2015, ještě nemělo toto úžasné zvíře své vlastní pojmenování, ale roku 2019 se na jeho fosilní zuby zaměřil tým vedeným kanadským paleontologem a expertem na křídovou faunu Madagaskaru Davidem W. Krausem. Odhalil, že ony zuby skutečně pochází ze spinosauridního teropoda, což byl úžasný průlom. Pocházejí totiž ze souvrství Maevarano na severovýchodě ostrova Madagaskar, které je o stáří zhruba sedmdesát až šestašedesát milionů let, což posunuje časové rozpětí spinosauridů až do samého konce křídy. Dříve byly zuby označované jako "možný spinosaurid", dnes však máme jistotu o jeho systematickém zařazení.

Byl pojmenován krkolomným jménem Mampatahotravoaysaurus betsibokensis, což v překladu z řečtiny a domorodé malgaštiny znamená "strašidelný krokodýlí ještěr od řeky Betsiboka". Další výzkumy a fylogenetické studie prokázaly, že blízce příbuzným rodem mu je právě Spinosaurus a také o něco starší Irritator z Brazílie. Díky těmto živočichům pak vědci odhadli délku na osm až devět metrů a váhu okolo dvou tun. Úspěch této čeledi a její přežití až do konce křídy pak Krause připisuje potravním nikám, které zaplňoval (nekonkuroval si například s dalším velkým teropodem rodu Majungasaurus) a také faktu, že se choval podobně jako krokodýli. Přizpůsoboval se jak vysychání řek, tak jejich opětovnému rozvodnění, což mu poskytlo rozšíření jeho stravovacích návyků a potravních nik. Měl se živit převážně rybami, nemělo mu však dělat problém zabít a pozřít i nějakého toho suchozemského obratlovce. Dodatečně jsme pak Krauseovi tyto závěry potvrdili.

Devítimetrový spinosaurid se řítil na svých silných nohách za námi, evidetně byl nejen lovec ve vodě, ale občas mu zachutnal i suchozemský tvor jako menší dinosaurus nebo ptakoještěr, v našem případě jsme ale byli na jídelníčku my. Hnali jsme se, co nám síly stačily, do malého hliněného domku před námi, jež mohl toho tvora alespoň na chvíli zaměstnat a poskynout nám šanci k útěku. Vrhli jsme se kamkoliv, přes prázdné prostory po někdejších oknech, přes jednoduché dřevěné dveře, které podlehly tlení natolik, že se daly snadno prorazit jen tím, že jsme se pořádně rozeběhli. Instinktivně jsme se nahrnuli ke steně opačné ke dveřím, kam se naletělo dvoutunové tělo spinosaurida. Jeho keratinové ostny škrábaly o hliněný, rákosem vyztužený, strop, dlouhými čelistmi se zuby ostrými jako břitvy se natahoval až k nám a my sledovali dokonalou hru jeho svalů a kůže. Stále jen podrážděně syčel a řval touhou zlikvidovat vetřelce v jeho sídle, napínal hřbet jako krokodýl a natahoval se stále blíž a blíž svou pravou přední končetinou s gigantickým pařátem, kterým mohl komukoliv z nás protrhnout břicho. Jeho pánevní kosti mu ale nedovolily se protáhnout dovnitř úplně, teď mu jeho evoluční původ byl naobtíž, protože jeho příbuzní ptakopánví by možná obstáli lépe, ale pořád byl dost blízko na to, aby mohl být nebezpečný.

Vratká stěna jen z hlíny a rákosu už přestávala zadržovat nárazy jeho pánve a silných zadních nohou, drolila se a odlétávaly z ní celé kusy omítky a zdiva, to vše za strašlivého ohlušujícího syčení a řvaní tohoto monstra. "Nažer se tohohle!" naštvalo to Tess, když mu zamířila přímo na čumák a stiskla spoušť. Z hlavně se mu do jeho citlivého čumáku zarylo několik ostrých kulek, jež způsobily doslova záplavu bolesti v jeho mozku. Spinosauridi měli, jak už jsem dříve řekl, velmi citlivý čumák plný nervových zakončení, takže pro našeho devítimetrového přítele to mohla být bolest srovnatelná se smrtelnými křečemi agonie. Syčel tou strašnou bolestí, oháněl se čumákem a couval zpátky do ulice. Stále zkláněl hlavu a znovu ji zdvihal, ale v jednu chvíli neodhadl svou sílu a vzepjal se na zadní tak silně, že prorazil už tak nalomenou střechu. Kus rákosem vyztužené hlíny odhodil za svá záda, rozvířil ohromné mračno červenavého prachu a to posedalo na celé okolí. Nebylo vidět na krok, všude sedal ten štiplavý kouř a rozvířený prach, zatímco se vzdaloval ohlušující řev toho netvora. Bylo už konečně po všem.

"Všichni v pohodě?!" Joss ze sebe vykašlal zbytky červené hlíny. "Ehh...ehh...asi, zdá se, že bez větších ztrát," spojeně odkašlala Tess. Kam se sakra poděl...ehh...kam sakra zmizel?!" otřel jsem si oči od napadaného prachu. "Kráčí po všech čtyřech směrem na západ, podél hradeb...fuf," odfoukla ode sebe prach Harleen, když vylezla z oblaku kouře zpátky na prázdnou ulici. "Snad je to směrem k anomálii...snad jo," pomáhal Joss Tess zpátky na nohy. "Mělo by být...jenom potřebuju najít mobil...sakra," rozhrnoval kopce navršeného prachu Peter.

Oprašoval vše nalevo do sebe, cítil, že mu tam zapadl mobil, a proto odhodil i velký proutěný košík. Pod ním našel, to co hledal, ale když odhodil poslední hromádku, překvapilo ho, že se sype jakýmsi otvorem dolů. Kolem něj začal jako divý odhrnovat zbývající prach a písek a nalezl tam něco jako dvířka z kovu. "Petere!...No tak, halóó!" volala na něj Tess. "Co...co je?" neodvracel se od svého nálezu. "Kde je ta bližší anomálie?" zeptal se ho Joss. "Jo...na západě...je někde tam," koktal ze sebe. "Aspoň víme, že se vrací domů, aspoň něco," oddychla si Harleen. "Hele na tohle byste se asi měli podívat," Peter už konečně otevřel ty tajemná vrátka do neznáma. Jakmile jsme se nahrnuli do hloučku kolem něj, nestačili jsme se podivovat tomu, co se skrývalo pod žebříkem v hloubce asi tří metrů.

"Co tohle zase je?" odřekl naštvaně Joss. "Že by to, co jsme hledali?" naklonil do prostvěleného průlezu Peter. "Nejlíp něco schováš, když to necháš všem na očích," zamyslel jsem se při pohledu na řady trubek a kabelů, které tam dole vedly kamsi směrem od bran. "Pod svícnem je vždycky největší tma...a někdo toho náležitě využil," doplnila mně Harleen. "Ten, kdo to postavil, si byl buď tak jistej, že primitivní lidi mimo město to nenajdou, nebo tak namyšlenej, že si myslel, že tuhle jednoduchou hádanku nikdo nerozlouskne," stavila se k tomu opovrženě Tess. "Dávalo by to určitý smysl, protože mi už několikrát přišlo, že všichni ´bohové´ Předního a Blízkýho východu se chovají dost povýšenecky a namyšleně," zamyslel jsem se nad tím. "Prostě takový ti ramenatý týpci, bouchači a tak...jasně," nadlehčil to Peter. "Spíš na poli vědy, techniky a sféry vlivu, tak jsem to myslel," musel jsem ho trochu, s nadhledem, uzemnit. "Tak jdeme, ne?" rozohnila se Harleen. "A co když nás to tam zaplaví? Tohle nemůžeme riskovat," ohradil se proti tomu Joss. "To je fakt, pokud se sem skutečně přižene ta ohromná přílivová vlna, tak tam dole nás to zaplaví všechny a nikdo se už nedostane ven," podpořila ho Tess. "Taky si myslím, že to nemá cenu riskovat, ať už tam je cokoliv," střídmě se k nim přidal Peter. "Všichni jste srabi," naštvala se Harleen, když co nejrychleji slezla po žebříku dolů, do modrým světlem rozsvícené chodby tři metry pod zemí.

"Mám něco jako nápad hele...my půjdeme projít ten komplex v podzemí a vy se zatím vydáte na nejvyšší bod tady v okolí, klidně na hradby nebo do královskýho paláce, je to jedno. Počítám, že bysme tu měli vidět pobřeží zálivu a s tím i možnou vlnu. Pokud něco uvidíte, volejte nebo prostě cokoliv," napadlo mně řešení této nepříjemné situace. "Vypadněte tam odsud co nerychlejš, jestli se to přižene...A hlavně se držte," povzbudil nás oba Joss. Už se chystali k odchodu z rozlámané chatrče, v poslední chvíli jsem si ale na něco vzpomněl, na něco velmi důležitého. "Petere...ty ale musíš s náma," zavolal jsem na něj, když už jsem jednou polovinou těla stál na žebříku. "Hele já nejdu, nic proti ničemu, ale radši zůstanu tady nahoře," obrátil se se zaváháním. "Tak mi aspoň hoď flešku, kdyby tam náhodou bylo něco jako počítač nebo data," napřáhl jsem ruku. "Na...a hodně štěstí," usmál se naposledy. "Dík...budeme ho potřebovat," už jsem slézal po žebříku kamsi dolů.

Studený žebřík skutečně vedl tak tři, možná tři a půl, metry pod zem, kde už byl příjemný chlad okolního prostředí. Z rozpáleného okraje mořského pobřeží před námi pokračovala dlouhá chodba, která snad ani nebrala konce. Po obou jejích stěnách byly přichycené silné i slabší trubky, kabely a spousta kovových součástí, na stropě svítila pofidérním osvětlením modré záře, která se zachytávala a odrážela od všech částí, jež alespoň trochu připomínaly nějaký lesklý kov. Přesto ale značně slábla, jakoby zdroj její energie pohasínal nebo někdo záměrně oslabil tuto zář. Trubice a kabely pak v průlezu končily asi dva metry nad námi, pokračovaly kamsi za žebřík do měkké zeminy.

"Připomíná mi to Pentagon nebo něco na ten způsob," rozhlédla se Harleen po okolních prostorách. "Bylas někdy v Pentagonu?" rozsvítil jsem baterku, jejíž světlo dopadlo dál do tmavé chodby. "Ne," špitla jemně, ale úsměvně. "Chtěla by ses tam někdy podívat?" pomalu jsme procházeli první metry kamsi do neznáma. "Možná...počítám, že by to byla poslední věc, která by se mi stala," světlo její baterky přejíždělo po nepřirozeně hladkých stěnách. "Heh...jsi dost chytrá a mrštná na to, aby jsi se tam odsud dostala," jevilo se ji, že ji skládám menší kompliment. "Aww, ty jsi takový zlatíčko," odpověděla ironicky, protože věděla, co přijde. "Hlavně vím, na co bys je ukecala," zasmál jsem se. "Věděla jsem, že to řekneš...Ty jsi hroznej," vykouzlil ji tenhle zvláštní způsob hovoru na tváři úsměv. "Tak proč jsi pořád ještě se mnou," chytili jsme se za ruce. Zprvu se jen lehounce pousmála, ale o chvilku později se o mně naplno opřela a nechala se vést. Vcelku rádi jsme se totiž takhle popichovali, vždycky jsme si tím jenom dokazovali lásku k tomu druhému. "Protože to je taky jeden z důvodů, proč tě moc moc miluju," usmívala se ještě více. Ve světle slabých stropních světélek a našich baterek se ve tmě před námi začaly rýsovat kovové dveře s nějakým displejem po jejich pravé straně. Možná to bylo to, co jsme skutečně hledali.

...

Rozpálený obzor se rýsoval za zikkuratem, jehož tvary se měnily v neostrý mlhavý obraz rozpálený horkem okraje pouště. Joss, Tess a Peter mezitím pokračovali ve stopách toho obrovského spinosaurida, kápance krve z jeho čumáku spolu s otisky jeho mokrých tlap byly spolehlivým ukazatelem jeho předchozí přítomnosti. Čím více se blížili na západ, tím více nacházeli mnoho různých uliček a zákoutí, kde snad ještě před pár hodinami kvetl život. Různé hliněné domy dělníků a řemeslníků se vzpínaly k obloze a zely svou prázdnotou, poklidně stály za hradbami v pouštním horku. Ušli sotva sto metrů, když se po jejich levé straně mezi velkými monolity z detailně opracovaných kamenů se znaky slunce, hvězd a Měsíce zjevila anomálie. Její záře slábla, pomalu se zavírala jakoby snad tušila, co se tu bude dít.

Když si byli jistí, že se zavírá úplně, tak pokračovali dál po ulici souběžně s hradbami a narazili na další, ale tentokrát daleko mohutnější bránu, jež byla nejspíš tou ústřední. Převyšovala totiž hradby o celé metry do výšky a navíc od jejích, tentokrát zavřených titanových, vrat vedla velmi široká ulice vypadající jako výkladní skřín. Všude po okolí se leskly prosklené paláce zdejších aristokratů a nejbližších králových poddaných, zdobily je stužky vykládané zlatými plíšky a menšími kousky tohoto kovu, ještě doplněné o kříšťálová skla a bílé či modré glazované kachle. Jako diamant se pak v čele této široké ulice leskl samotný královský palác.

 "Říkám si," zněl Jossův hlas jako ozvěna v prázdných ulicích," že teď už není tak úplně od věci si myslet, že některý starověký města a obřadiště vybudovala mimozemská moc nebo síla." "Přijde ti to neskutečný. Pyramidy, ať už v Gíze nebo třeba v Peru, to je jedno, celý města a konečně celý civilizace by nedokázalo postavit jenom těch pár divochů, který ještě v době před dvaceti tisíci lety běhali po světě s oštěpem a medvědí hlavou na opasku. Je to přitažený za vlasy jak debil," rozohnila se Tess. "Historie by se měla jednou provždy přepsat...Jenom mít ten důkaz," zoufale se pousmál Joss," A co ty Petere, nemáš k tomu, co říct?" "Ono to bude vypadat stereotypně, ale...snad jako každej iťák jsem se o tohle začal zajímat. Víš co, prostě UFO, mimozemšťani a tak, ale nikdy jsem si nemyslel, že to zakořenilo v lidech už tady. Že to oni položili základ civilizace a až vůbec jsem si nemyslel, že část jejich DNA je ve mě. Vlastně v nás všech," oddechl trochu Peter. "Šílený...je to prostě šílený, ale co my s tím svedem. Pokud to nebude moct nějak dokázat, tak to stejně je k ničemu. Podruhý už to zkazit nemůžeme," dovršila to celé Tess.

Prázdnou ulicí hvízdal jen přímořský vánek, který prolézal a prolétal mezi zrnky písku a všelijakými úzkými prostory, které se jen naskytly. Čím šli blíž k monumentálním schodům do královského paláce, tím jim ještě více připadalo, že vedou až do nebe. "Martin měl pravdu, tohle je až překvapivě podobný se středoamerickýma pyramidama v Teotihuacánu. Někde jsem četla, že když jdeš tou ulicí k tý...k tý pyramidě Měsíce, tak si přijdeš, jako když jdeš do nebe. Nezážíváte to náhodou taky?" nadhodila jen tak Tess. "Kdybych do vzal čistě matematicky a geometricky, od vrcholu zikkuratu přes tenhle palác až po bránu to je jako ohromná šipka. Jako přistávací dráha nebo podstavec," rozhlédl se na vrchol gigantické svatyně Joss. "Kdysi mi ještě říkal, že pyramidy právě v tom Teoti...Teti...no prostě tam, kde jsi říkala Tess, by se daly použít jako podstavec pro přistání ohromnýho tělesa. Stejně mohly sloužit i pyramidy v Gíze," vzpomněl si Peter. "Bože...tohle jsou nejstarší stavby města, ale ne z důvodu náboženství nebo monumentálnosti, ale z důvodu přistání něčeho daleko většího než současný raketoplány...Proboha," už stoupali po schodech nahoru do paláce za souzvučnosti velkých vodopádů po stranách schodiště, které padaly z mnohametrové výšky.

Docházeli jim ještě rychleji, že vlastně hrajeme jenom o čas. Bleskově rychle vyběhli mnoho pater po nádherných schodech z bíleho mramoru a křemene, honosilo se to tam všelijakými barvami ještě s prázdnými prosotory tohoto úžasného místa. "Chytrý...rozcházeli tu pár předmětů, aby to vypadalo věrohodně, až se tu přežene ta vlna," oddechoval zhluboka Peter, když se pomalu blížili k vrcholu. "Zatraceně chytrý, archeologové tu o dvanáct tisíc lt pozdějc najdou jenom pár rozházenejch kusů nábytku, náčiní a něčeho jako královský výbavy...Zabalí to tady a budou o tom tvrdit svoje," napadlo totéž Tess. "Můžete ještě, lidi?!" zastavil se na chvíli Joss. "Už je to jenom kousek...to se podá," odfrkla Tess, když jí i Peterovi docházely síly.

Po dvou dalších poschodích už byli v místnosti, která mohla být královskou komnatou. Dorazili po lesklé podlaze k velkému oknu, dělenému zdobenými sloupy, a viděli směr jihozápad. Město bylo jako ohromné bludiště složené z domečků a uliček, obehnáno hradbami, které vytvářely jeho obdelníkový půdorys, a za kterými se jihozápadně, kde nestínil zikkurat, leskla mořská hladina. Odpolední slunce ji rozpalovalo a jeho paprsky se v ní odrážely do duhových barev. Vlny, líně se převalující po zálivu, narážely do písčitého břehu, jež přecházel v jedinnou přirozenou zeleň po celém širém okolí. Na obzoru se ale objevoval děsivě temný stín po rozmetenou modrou oblohou. "Blíží se," jen nečinně přihlížel Peter. "Musíme jim dát vědět, snad tam dole bude signál," už vytahoval telefon z kapsy Joss. "Kluci...myslím, že máme horší problém," odešla opodál Tess a dívala se krz okno na jihovýchod. Když tam Peter a Joss doběhli, nemohli uvěřit tomu, co vidí na konci doby ledové.

Na druhé straně u mořského pobřeží byly vybudovány nejméně dvě asfaltové runwaye, na kterých se k nebi vzpínaly dvě protáhlé kónické rakety. Zužující se špička se měnila směrem dolů v plášť, který musel být silnější, než u dnešních typů kosmoletů. Bylo to něco naprosto neuvěřitelného, vidět "náš" výtvor stát tisíce let před prvním letem Sputniku nebo prvními kroky na Měsíci, ba dokonce před startem letu bratří Wrightů! Trup ještě obepínaly dva kovové kruhy připevněné na trup, na zádi u výtokových trysek byly čtyři podpěry pro udržní kosmického plavidla na zemi a jeho opětovný start. Podlouhlý stříbrný kus smontovaného kovu zdobil ještě nápis ve stejném písmu, jako na označení ulic. Pod jednou z těch ohromných raket pak začaly hořet její motory, rozpálila zemi pod sebou, pak vzlétla s vyšlehnutím ohnivého plamene a vznesla se do vzduchu jako ohnivý had. V pár posledních vteřinách už byla rozpálena do běla a na nebi po ní zůstala jen její ohnivá stopa.

...

"Dáma má přednost," vyzval jsem Harleen, ať zkusí skener vedle kovových dveří. "A když to nepůjde?" otočila se na mně s úsměvem ve tváři. "Tak tu mám tuhle hračku, ta už by to mohla rozhejbat," zahrabal jsem v batohu pro malý kovový kousek. "Kde jsi to vzal?" přiblížila se ke kovovým vratům. "Mě se neptej, Joss mi to vrazil, že by se to mohlo hodit," vztahovačně jsem nastavil ruce. "Možná to nebudeme potřebovat," zakřivila svůj krásný obličej, když skener její dlaň překvapivě dlouho přejížděl. "Vypadá to, že jsi slavná, když tě ta věc pozná," příblížil jsem se k jejím zádům. "Prosím tě," kapku se začervenala. "Myslím to vážně...vždycky jsi mi přípomínala nějakou herečku, jen s jedním malým, ale dost důležitým, rozdílem," jemně jsem si přejel prsty po odhalené ruce. "A řekneš mi s jakým?" otočila se s úsměvem s rukou stále na modře svítícím skeneru. "Jsi daleko krásnější," chystali jsme se ke vzájemnému polibku. V tu nejméně příhodnou chvíli, ostatně jako vždy, se ale její ruka skutečně načetla do onoho skeneru, dveře s pískáním a funěným zajely do svých pouzder ve zdi a konečně jsme byli zase o píď dál.

"Už zase?!" musel jsem si povzdychnout. "Až tohle skončí, vynahradíme si to," přejela mi její dlaní po tváři, zatímco ji nemizel z tváře zasněný úsměv. "Jdu první...nechci, aby se ti něco stalo," rozhlédl jsem se do prostor nějaké ohromné místnosti osvětlené podélnými bílými tyčemi s množstvím dalších trubek a kabelů na stěnách. "Bojíš se o mě čím dál tím víc. Děje se snad něco?" jemňounce odpověděla. "Neděje, ale...chci na tebe dávat větší pozor," dívali jsme se sobě do očí. "To pak ale budu muset dávat pozor i já na tebe...Jedeme v tom spolu," popadla mě za prsty s o něco větší jistotou. "Hele na mě nesejde," odskočil jsem s vytasenou zbraní do záhadné místnosti s chabým světlem, trhavě jsem se rozhlížel kolem sebe," budu v pohodě, zlato moje."

V první chvíli se mě zmocnila zvláštní atmosféra tohoto místa, všude tam bzučelo a slabě pobzikávalo něco strašně podivného a skoro neslyšitelného, v uších to ale přesto zanechávalo nezaměnitelnou stopu. Silné podpůrné sloupy držely celou tuhle místnost o nezvykle velké rozloze, při pravé stěně byl připevněný zvláštní stůl, který spolu se židlí a počítačovými monitory vypadal, jakoby vypadl z budoucnosti. K nim vedly mnohé kabely, jiné se ale kroutily ještě někam do temnoty kus od nás, a ještě stále vysílaly přímý přenos z kamer, které snad byly rozmístěny v dalších místech komplexu. Všechno ostatní bylo odklizené, stěny ještě držely železobetonové podpěry, ale přecejen se zdálo, že ten kdosi tajemný odsud odešel teprve před chvílí. A možná, že ještě neřekl poslední slova.

"Je to tu naprosto prázdný...žádná stopa, nic," vstal jsem z lehkého pokleku. "Vidím, vidím, zlato," rozhlížela se za mými zády po ohromně rozhlehlé místnosti. "Jak dlouho už stojíš za mnou?" otočil jsem se s podivným mražením v zádech. "Od tý chvilky, kdy si jsem naklusal a mířil všude jako James Bond," široce se usmála. "Super...vážně super...můžu se tu přetrhnout a ty si sem jen tak přijdeš, jako by se nic nedělo," poznamenal jsem ironicky. "Aby jsi se nezbláznil," popošla k sadě monitorů vedle mé maličkosti. Ve vlně vzájemného popichování a ironických poznámek jsme každý přešli na jinou stranu místnosti, na čelní straně mně totiž zaujal další velký přístroj, možná centrální počítač s dvěma velkými dotykovými displeji, kde pod sebou skrýval ještě jednu velkou klávesnici v klínovém písmu a velký panel připomínající tu největší základní bednu v dějinách.

"A hele...USB port," pousmál jsem nad malým kouskem kovu pro vložení jedné z klasických potřeb dnešní doby," tak se podíváme, co v tý mršce je." Jakmile jsem vložil obyčejnou flešku do základní bedny, tak se systém celého tohoto počítače spustil a okamžitě začal stahovat všechna data, která v něm byla uložena. Peter mi kdysi radil, jak se dostat do základního systému každého počítače a přes nesrozumitelné písmo a označení dat nebylo až tak těžké zjistit, jak toto zařízení funguje. Bylo nastavené na režim, že všechna data se musejí zálohovat na jakýkoli pevný disk nebo nosič, který bude do základní bedny vložen (popravdě řečeno jsem si spíš zahrál na detektiva, když jsem se domáhal toho, aby jsem zjistil, proč se vše stahuje), takže ten tajemný dotyčný si chtěl své materiály o zdejší kultuře a rozmachu techniky evidentně uchovat. Stejně tak se ale připravoval i na to, aby všechny vetřelce odradil.

Kamerový systém pečlivě monitoroval každé zákoutí celého rozlehlého komplexu, nerozmotatelného klubka různých podzemních chodeb, slepých zákoutí, laboratoří a tajemných místností. Tam, kde jsme stáli, se nejspíš nacházela ústřední místnost, protože se tu evidetně debatovalo, jak naznačovalo magnetické plíšky na zemi, které by mohly sloužit jako síla pro udržení kovového stolu ve vzduchu, díky magnetickému poli. Nejen praktické, ale i velmi pěkné pro oko. Kromě toho zdejší kamerová a nahrávací ústředna o tom také svědčila.

"Tohle se ti asi nebude líbit," naklonila se Harleen k jedné z obrazovek. "Co tam je?" přiskočil jsem, zatímco jsem pořád očkem pokukoval po nahrávání dat z centrálního počítače. "Tohle," ukázala na obraz, který se mihotal na jednom z nich. V temné obrazovce se pod světly, v té části komplexu, rýsovaly tři velmi podivné postavy. U dalších automaticky otevíraných vrat stála zády k nám asi metr a půl, možná metr šedesát, vysoká bytost v dlouhém rouchu červené nebo tmavě oranžové ba, kde kolem krku byl zlatě zdobený límeček. Ke stropu pokračovala její protáhlá holá hlava, vypadala jako ohromná protažená žárovka, v barvě naší kůže nebo možná o něco světlejší. Za zády ji stály dvě další bytosti, které však byly ještě daleko podivnější. Jejich lidská, bipední a vzpřímená, těla byla ve skutečnosti ptačí podobou se silnými křídly, jejichž konce se po vzoru jejich evoučních předků přeměnily zpátky na chápavé prsty s protistojným palcem. Jemné prachové peří krylo celé jejich tělo, letky na "křídlech" však zůstaly, a po stranách hlavy byly vztyčeny menší pírka, které budily dojem uší. Stáli jako vojáci na dvou silných zadních nohách s pařáty nejpodobnějšími dnešním sovám, dlouhé hákovité drápy se dotýkaly země a brousily se o ní jako nože. Nic podobného jsme ještě neviděli.

"Myslíš na to samý, na co já?" položila mi svou dlaň na zápěstí. "Čekal jsem, že tohle přijde...tady máme anděle ve svý pravý podobě," užasle jsem hleděl na poskakující obrazovku. "Přesně tak, vsadím se s tebou o cokoliv jenom chceš, že ta bytost vepředu bude vypadat jako mimozemšťan...O cokoliv chceš," řekla naprosto vážně. "To radši ne...prohrál bych," odpověděl jsem stejným tónem.

A Harleen měla naprostou pravdu, ta nižší bytost se otočila směrem ke kameře, jakoby věděla o naší přítomnosti, a ukázala tak svou protáhlou mimozemskou tvář. Byl to pohled, na který by nikdo z nás nezapoměl, byl to dech z neznámého kosmu vložený do živé bytosti, zosobnění klasické představy o mimozemských návštěvách. Dve ohromné černé oči částečně vystupovaly ze svých, do strany protáhlých, důlků a pod nimi se jen nepatrně protahovala malá ústa a ještě nepatrnější nozdry. Naprosto holá, skoro ještěří, kůže se honosila jen pár záhyby pod oběma očima. Prsty obou rukou se dotýkaly, a pak se oba dva ptačí muži prudce otočili a ukázali nám tak své mohutné zobáky a žluté zlověstné oči. Bytost za nimi zmizela v temnotě za otevřenými dveřmi s nepozemským úsměvem, kterým snad říkala: "Nemějte strach. Vaše smrt nebude dlouhá a bolestivá."

"Co říkáš, kdo z nás to schytá jako první?!" odskočil jsem zpátky pro flešku se škodolibým úsměvem. "Jasně, že ty," lišácky se uchechtla. "Moc si fandíš, zlato," klekl jsem si a směrem na dveře jsem namířil zbraň. "Jenže já mám plán, koblížku," nemizel ji úsměv z tváře. "Tak to mě teda...," všiml jsem si poblikávat červené světlo pod pultem vedle mně,"...řekni, z čeho sestává," slehl mi hlas. "Z...na něco jsi přišel, co?" přišlo ji to zvláštní. Na obrazovkách se pořád míhaly stíny těch dvou ptačích bytostí, které mohly být produkt genetického inženýrství vesmířanů, a blížily se k nám strašlivou rychlostí. Pořád se přibližovaly a rány jejich kroků byly slyšet čím dál tím blíž. Když jsem se naklonil pod desku, byla tam vidět bomba s časováním v červených světélcích, které se každou vteřinu zkracovalo. Tohle nikdy nemělo spatřit světlo světa, vesmírné bytosti to chtěly pohřbít jako nás všechny ostatní.

"A sakra," sykl jsem naštvaně. "Co tam je?!" zeptala se neklidně s vážným podtónem. "Vypadni odsud, celý to tu vyletí do povětří," nastartovalo to ve mně strach. "Zbláznil ses, nenechám tě tady!" naštvala se při představě tohoto nápadu. "Budeš muset...jinak tu umřeme oba!" zvedl jsem se zpod stolu. "To neudělám!" tvrdě se proti tomu ohradila. "Jsi strašně tvrdohlavá, víš?!" podíval jsem ji do očí. "A od koho jsem se to asi naučila?" hodila na mně očima. Znejistil jsem, Harleen mně uměla skoro vždy dokonale přesvědčit, a tentokrát tomu nebylo jinak. Přes strach, který se mi rýsoval v duši, jsem musel svolit, že tu zůstaneme oba.

"Potřebujeme nahrát ještě ty záznamy těch kamer, jinak nám to bude k ničemu," oddechl jsem trochu ustrašeně. "Tak je nahrajeme na flešku," odstoupila zpátky ke kamerovému systému a sklonila se k hlavnímu panelu. "Jenže to od Petera už je plný, nemůžeme do něj nahrát nic dalšího," sehnul jsem se k ní. "Peterovo základní pravidlo...vždycky si vem flešku navíc," usmála se a zahmatala v kapse pro další nosič, který nám mohl poskytnout velmi dobrý důkaz o přítomnosti jiné rasy na naší planetě. "Ty jsi nejlepší, lásko," políbil jsem ji do vlasů, když se ty dvě ptačí bytosti prakticky klepaly na dveře. "Ale prosím tě, to by zvládnul kdekdo," začervenala se. "Kryju tě, ale pospeš si, prosím!" mířil jsem puškou na dveře, když se za nimi ozývaly zvuky tlumeného bouchání a mlácení do kovu. "Neboj...dej mi tak dvě minuty," odhadla nejistě. Pak se na rozevíratelné části dveří objevila malá skulinka, tou ale jedna z těch bytostí prostrčila své silné ptačí prsty a ty je vší silou rozevřely. Stáli jsme tváří v tvář poslům bohů.

Ve dveřích postávaly přes metr osmdesát vysoké postavy zahalené v temnotě a stínu, jen jejich žluté děsivé oči, velké jako hrnky, svítily. Jeden z nich vydal strašlivý skřek podobný orlímu hvízdnutí smíchaný se sovím houkáním a křikem dítěte, rozléhal se díky ozvěně v celé téhle ohromné místnosti a zařezával se nám doslova pod kůži. Naprosto klidně a bez mrknutí oka vstoupili pár metrů před nás, když náhle se jeden z nich rozeběhl po svých spárech proti nám. Rozepjal svá mohutná křídla, letky prosvítaly díky slabému světlu a odlétalo mu z nich jemné chmýří, a vrhl se směrem proti mně, ale místo zarytí svých drápů se dočkal několik ran z pušky, kterou jsem svíral. Kulky se mu zavrtaly hluboko do kůže a masa, možná až do kostí, ale jakoby je snad ani nevnímal a svým skokem mně stejně srazil k zemi.

Ten druhý se svými silnými prsty zavěsil za trubky a ventilaci na stropě, po všech čtyřech ručkoval zavěšený jako lenochod a jen tiše a nepozorovaně sledoval náš souboj tam na zemi. Svítivýma očima se ale zaměřil na dalšího vetřelce, který vysával jejich superpočítač a data, jež by je mohla usvědčit z přítomnosti na této planetě. Pořád jen přeručkovával a čím dál tím víc se přibližoval tak zvláštně, až to budilo děs. Ten první tvor se se mnou pral, předními končetinami mi přitom srážel pohyby rukou, když mi jeho drápy na palcích zasekl do ramen, a klapal svým nabroušeným zobákem s ostrou špičkou přímo k mému obličeji. Vřískal a řval přitom stále hůř a hůř, bolestivě a nepřetržitě, když hlavou mlátil jako útočící děsopták, ale euforii mé smrti mu ztrpčovaly neustálé nárazy do kovové pážby pušky, kterou jsem mu s chutí nastavoval.

"Nechceš náhodou pomoct?!" naštvaně na mě zavolala Harleen, když se složky a data nechtěla do flešky nahrát. "Myslím, že to zvládám, hele," zadíval jsem tomu monstru do očí. I přes jeho hrozný křik jsem slyšel vyzvánění jejího mobilu, a když ho zvedla, nebyl to nikdo jiný, než Joss. "Musíme odsud, ta vlna se už blíží!" křičel do telefonu. "Jasně...my hned dorazíme," naštvaně vystřelila tomu druhému tvoru do ramena, když seskočil z trubek a kabelů na stropě. "Nezníte zrovna, že hned dorazíte...nechcete pomoct?!" zašklebil se do telefonu Joss. "Zvládáme to, jak sakra," zaryla se mu kulka do druhého ramena, když se znovu o kus přiblížil," je daleko ta vlna?!" "Právě teď asi tři nebo čtyři kilometry a dost rychle se blíží," odpovídal," Vážně, co se tam u vás děje?!" musel se škodolibě zasmát. "Kušuj už!" naštvaně vypálila tři rány přímo do hlavy toho monstra, která začínala vypadat jako řešeto. "To bylo na mě?!" rozjíveně odpověděl. "Ne! Budeme tam hned," položila telefon a vystřelila poslední osudovou ránu přímo do obřího žlutého oka té nestvůry. Tím projela jako máslem a zaryla se až do jeho geneticky upraveného mozku, kde znamenala jeho konec.

Data se konečně po tak dlouhé době nahrála, Harleen co nerychleji popadla nosič a z pokleku vyskočila zatímco zbraní mířila na toho druhého tvora, jež se mně ještě pořád snažil vyrvat jazyk a oči. Jeho hlava se ale tentokrát natáhla až moc vysoko, má drahá polovička mu několikrát vystřelila do hrudi a monstrum se zvedlo do dřepu, jak chtělo zaútočit. Stačilo to ale k tomu, abych mu mohl do zobáku vrazit pušku, ze které jsem celý jeden zásobník vystřílel do jeho útrob. Bezvládné tělo zůstalo na pušce viset, odlétavaly k něj kapičky krve a jemné chmýří.

"Co by jsi beze mě dělal?!" usmála se škodolibě, když mi pomáhala zpátky na nohy. "Bacha...ten zmetek mi zaryl ty jeho háky do ramena," chytal jsem za rány souměrně umístěné pod ramenem. "Doma ti to pofoukám," odvětila s ironickým úsměvem. Konec toho místa byl v posledních pár minutách, rychle jsme přeběhli až k průlezu na denní světlo, kde už nahoře v rozbořené chatrči čekali ostatní, aby jsme mohli kolébku civilizace opustit.

Jak jsme běželi, za námi se ozval gigantický výbuch, který zlikdvidoval celé centrum Laraku. Černý a červený kouř pohltil domy, ulice, vodovody a výbuch zničil naprosto vše včetně zikkuratu, královského paláce a runwayí, které byly na mořském pobřeží. Ohromný ohlušující výbuch rozbořil celé toto úžasné město, zůstal po něm oblak černého kouře a plamenů přecházející ve skoro atomový hřib, propadlo se do mnohametrového kráteru a bylo celé zničeno. Moc jsme se neohlíželi zpátky, ale když jsme zaslechli to zasyčení, jako když do rozpáleného kotle nalijete ohromný džbán vody, tak nám bylo naprosto jasné, že ta obrovitá přílivová vlna je nám za zády. Hradba nádherně modré slané vody hasila ten požár vzniklý vybuchnutím larackého podzemního komplexu a ze vzduchu musela skutečně vypadat jako potopa apokalyptických hodnot. S adrenalinem v žilách jsme probíhali známé cesty, než jsme se našli mizející anomálii. Naposledy se každý z nás dotkl půdy dnešního dna Perského zálivu, než jsme před katastrofou nadobro zmizeli v nepřeberných hlubinách času.