Neznámé ekosystémy pravěku 2. část
Pokračovat v poněkud neznámých ekosystémech prehistorických dob jsem se rozhodl na úplně jiném konci světa a sice bych rád probral pleistocénní ekosystémy karibiku. Dnes je toto místo oplývané turisty a plné různorodé a často endemické fauny, která žije v posledních ostrůvcích kdysi rozsáhlých pralesů. Vraťme se ale do doby pozdního pleistocénu, kdy nastala další doba ledová. Zdejší malé ostrůvky tak byly spojeny do mnoha rozsáhlých pásů pralesů a suchých stepí. Právě zde se vyskytovali zvláštní a endemické druhy zvířat.
Ke klasické představě pleistocénské fauny amerik patří bezpochyby velcí pozemní lenochodi jako Megatherium či Megalonyx, ale mnozí jejich příbuzní žili i v této oblasti. Byli největší zdejší býložravci, zastávali tak podobnou úlohu jako mamuti v pevninské americe. Velmi hustě se zde vyskytovali hlavně na ostrovech Haiti a Kuba. Byli zde i velmi malí zástupci čeledi Megalonychidae, mezi ty nejmenší patřil například Neocnus, ale značně velké druhy jako Habanocnus o váze až 75 kilogramů a Megalocnus, který vážil až 90 kg, byl tedy tím největším dosud objeveným druhem karibských pozemních lenochodů.
Většina těchto druhů se navíc dožila i rozkvětu předkolumbovské éry v Mexiku, stáří některých z nich se pohybuje okolo 4580 let před naším letopočtem. Ačkoliv byl dříve předkládán, jako důvod vyhynutí, přírodní faktor jako změna klimatu, ale pravděpodobně byli vyhubeni příchozími lidmi.
V moři pak většími druhy zvířat byli hlavně tuleni karibští, kteří obývali teplé vody těchto moří. Vyhynuli, jakmile je lidé začali lovit pro kožešinu a olej a nadměrně lovili ryby v jejich přirozeném prostředí. Naposledy byl tento utleň spatřen okolo roku 1952 poblíž Jamajky.
Mimo velkých savců, zde významnou složku pozdně pleistocénních a holocénních ekosystémů tvořily různé druhy menších placentálních savců, zejména pak hlodavci a hmyzožravci. Úlohu rejsků zde zastávali nezofonti, z nichž byl největší nezofont portorický. Tyto druhy byly rozkouskovány po menších i větších ostrovech, ale víme jistě, že vyhynuly nátlakem krys a člověka v 16.-17. století. Na Haiti a Kubě pak byli široce rozšířeni zástupci čeledi hutiidů (Capromyidae). Tito poměrně malí stromoví hlodavci přežívají jako několik reliktních druhů dodnes, ale jejich počty značně zdecimovaly opět krysy přitažené člověkem. Vyskytovali se zde také členi čeledi Heptaxodontidae, kteří jsou vyhynulou sesterskou čeledí hutií.
Silně zastoupeny zde však byly i ploskonosé opice. Ty první, jako byl i rod Paralouatta, se zde objevily v době miocénu a pravděpodobně se sem dostaly pomocí pevninských mostů z malých ostrůvků či plovoucích ostrovů vegetace. U několika z nich se také projevil ostroní gigantismus, jednalo se tak o převážně o pozemní druhy s pestrým jídelníčkem. Většina druhů ale vymírá krátce po příchodu člověka.
Kvůli absenci velkých dravých savců ve fosilním záznamu také víme, že největší predátoři zde byli velcí draví ptáci. Zdejším pravděpodobně největším lovcem byl obří druh puštíkovitých sov Ornimegalonyx, který měl na výšku přes 1 metr. Tento druh měl zakrnělá křídla i ocas, proto pravděpodobně svou kořist roztrhal pomocí zobáku a ostrých drápů. Mimo těchto děsivých druhů sov zde žily i jiné druhy ptáků, zvláště velký neletavý jeřáb Grus cubensis. Tento druh byl nelétavým tvorem se zakrnělými křídly, který možná zastával podobnou funkci jako marabu, ale spíše lovil ryby poblíž bažinatých vodních ploch. V této oblasti, na Jamajce, se také rozšířil velký nelétavý ibis Xenicibis. Nad jejich hlavami však také kroužil velký kondor Gymnogyps varonai, který byl příbuzný dnešním kondorům kalifornským.
Ačkoli většina této úžasné ptačí fauny vyhynula koncem doby ledové, tak mnoho dalších druhů unikátních papušků či datlů dále přežilo. Ale příchod člověka způsobil vyhynutí nejméně dvou druhů vzácných papoušků, kteří vyhynuli v průběhu 19. století a endemita datla knížecího kubánského v 50.-60. letech minulého století. Vlastně ani u datla knížecího z pevniny si zoologové nejsou jistí, zda již nevyhynul.
Za zmínku ještě stojí fauna obojživelníků a plazů, zdejším endemitem byl i 20 milionů let starý Paleoplethodon. Podstatně mladší zde však byly trpasličí krajty druhu Tropidophis bucculentus, které obývaly ostrov Navassa v době pozdního plesitocénu až holocénu a vyhynuly kolem roku 1920, kdy byly spatřeny poslední kusy. Tento druh popsal Edward Drinker Cope při mohutné revizi hadí systematiky roku 1868. Na tomto ostrově ještě žil malý ještírek Leiocephalus eremitus, který byl z příbuzenstva leguánů a o jeho behaviorální úloze nevíme prakticky nic a ani nevíme, kdy přesně vyhynul. A posledním vyhynulým endemitem zde byl masožravý slepýš Celestus occiduus, který v roce 1840 vyhynul.
Karibské ekosystémy pozdního pleistocénu a holocénu jsou dobrým důkazem toho, že člověk zde dokázal zdecimovat populace unikátních zvířat, která zde prosperovala tisíce let. Měli bychom se možná nad sebou zamyslet.
Nadále mě mimo pozdněkřídové antarktidy zaujmulo ještě souvrství Arundel, takže příště se nejspíš bude projednávat soužití mnoha druhů zajímavých, ale záhadných dinosaurů.