Paryby a post-druhohorní ekosystémy - Jak se rejnoci srovnali s vymíráním

Ve velkých událostech v rámci vývoje života na Zemi na tomto blogu rozhodně vyčnívá velké vymírání na konci křídy, o kterém jsem tu zmiňoval mnohokrát v různých souvislostech. Jak nejspíš všichni dobře víme, tato katastrofická událost zasáhla do vývoje pokročilého života na této planetě tak výrazně, že odstranila ze zemského povrchu přes sedmdesát procent veškerého života a odnesli to předešvím neptačí dinosauři a mnohé další skupiny jako velcí mořští plazi, pterosauři, velká část primitivních savců a výrazně se vymírání dotklo třeba i sedimentotvorných prvoků foraminifer. Zdá se ale, že některé skupiny byly jakoby vymírání popohnány vpřed, jak se dalo předpokládat, a podle recentních výzkumů to byly kupříkladu žáby (Anura), některé skupiny savůc, paprskoploutvé ryby (Actiopterygii) a paryby (Chondrichthyes) jako rejnoci a žraloci. Podle popisné studie nového druhu rejnoka z italských sedimentů středního eocénu se pak ale evoluce těchto paryb dostala až do bodu, kdy vznikaly anatomické rysy naprosto specifické a uníkátní. To bude tématem dnešního příspěvku.

Rejnoci patří mezi živočichy, kteří se dají označit za živoucí fosilie, protože se podobně jako třeba jejich příbuzní žraloci nebo krokodýli po vnější vzhledové stránce příliš nezměnili. Z hlediska vnitřní anatomie ale prošli samozřejmě svou vlastní vývojovou etapou, která navíc pravděpodobně gradovala po velkém vymírání na konci křídy, jak by ukazoval nově popsaný druh ze severní Itálie. Zde vidíme potom dalšího kenozoického rejnoka ze spodního eocénu, jde o rod Heliobatis, který se v tu dobu vyskytoval na území Wyomingu. Kredit: Fossil Re-Creations, převzato z webu The Fossil Forum

Velké vymírání na konci křídy, doposud poslední velké vymírání organismů v geologické historii této planety, je na tomto blogu dost probíraným tématem a´t už v rámci novinek a aktualit nebo třeba samostatných příspěvků o tomto tématu. Nedá se popřít, že v případě tohoto vymírání hrají hlavní roli, viditelnou především pro laickou veřejnost, velcí obratlovci jako neptačí dinosauři, ptakoještěři a jiné skupiny, o kterých už byla řeč v úvodu. Značné množství dokladů také ale svědčí o obrovském úbytku druhů v rámci skupiny rejnoků (Batoidea), kdy na přelomu křídy a kenozoika vymírá téměř celá tato skupina a mizí takřka všechny rozeznatelné druhy - ty, které přežívají, jsou zhruba posledních 15 % všech tehdejších zástupců (Noubhani, 2010).

Na druhou stranu ale fosilní doklady z doby staršího kenozoika, paleogénních útvarů paleocénu a především eocénu, svědčí o předpokladech k velké evoluční radiaci ryb probíhající právě kvůli vekému vymírání na konci křídy (Sibert a Norris, 2015). Paryby včetně rejnoků na tom mohly být velmi podobně, přestože už v té době musely čelit nátlaku ze strany prvních platýsů, a podle všeho tomu tak skutečně bylo s tím, že evoluce rejnoků gradovala do anatomických útvarů, které u jiných fosilních nebo recetních druhů nenajdeme.

Alespoň takto prezentuje problematiku popisná studie nového druhu eocénního rejnoka z italského spodního eocénu, paleontologové vedení Giuseppem Marramem při Vídeňské univerzitě ho popsali a pojmenovali jako Lessiniabatis aenigmatica. Pochází z proslulého nalziště Monte Bolca v severovýchodní Itálii, které je doslova pokladnicí fosilií ukazujících podobu dávného mořského dna z doby před zhruba 50 miliony let, kdy toto území bylo mělkým tropickým mořem propojeným se systémem korálových útesů, jak je prezentováno.

Nález tohoto rejnoka je ale zajímavý hned ze dvou hledisek - jedná se o dobře známý druh z kompletní fosilie, které nejsou zase tak časté (z fosilních rejnoků a paryb obecně se nalézají především zubní desky a zuby, popřípadě obratle) a také nese unikátní anatomickou strukturu jeho kostry.

Lessiniabatis vykazuje přítomnost hrudního disku ve tvaru vejce a především extrémně zkráceného ocasu, který dokonce ani nevyčnívá nad disk. Při pohledu seshora měl proto živočich takřka kruhový tvar a ocas tedy určitě nesloužil k obraně jako třeba u současných trnuch (Dasyatidae), které osten v ocase používají jako prostředek k napadení potenciálního predátora. Pro vědce je tento druh ekologické adaptace skutečně neznámou záležitostí a nad jeho využítím zůstává otazník.

Podle autorů popisné studie jde, jak bylo výše několikrát uvedeno, o důsledek evoluční radiace rybovitých obratlovců po velkém křídovém vymírání. Když zůstala volná místa i v ekosystémech mořských, jako právě i po rejnocích, tak jiné druhy vyvíjely různé strategie pro zastání jejich míst. Lessiniabatis pak dokládá, že tyto adaptace mohly zajít až do té míry, že se vymikaly anatomii do té doby zcela běžné a globálně rozšířené.

Na druhou stranu ale musíme vzít v potaz, že mohlo jít o určitou formu ekologické adaptace právě třeba pro oblast Monte Bolca a tedy rozšířit analýzu znaků na veškeré ostatní zdejší rejnoky. Tomuto názoru by nahrávalo i geologické stáří o 16 milionů let mladší než vymírání K-Pg, stále by se ale pohybovalo v rozpětí udaném výše uvedenou studií z roku 2015, kde bylo odhadnuto na 24 milionů let.

Zatím ale můžeme s jistotou říct, že Lessiniabatis je zvláštní evoluční hříčkou, která má pravděpodobně kořeny již v době, kdy většina velkých skupin obratlovců zažívala těžké chvilky. Uvídíme, zda to bude platit i nadále.