Portugalský fosilní ordovik - Zkameněliny vyplňující mezery ve vývoji
Pokud vezmeme v potaz, že zhruba 99,99 % všech organismů v historii života na Zemi vyhynulo, tak je zřejmý fakt přítomnosti evolučních mezer v paleontologii a evoluční biologii, kterými průběh a stopy po životě v geologickém záznamu zkoumáme. Menší mezery známe prakticky z každého kontinentu v rámci každého geologického stupně nebo útvaru, ty větší v globálním měřítku už jsou méně časté (hlavně potom v době vývoje složitějšího života) a existuje pro ně termín lacuna. Jedna z nich se nacházela i v době středního ordoviku na území současné západní Evropy, avšak díky intenzivnímu výzkumu mezinárodními vědeckému týmu jsme již nejméně jednu větší část této lacuny dokázali rekonstruovat. Výsledky jejich výzkumu jsou nyní publikovány a osobně doufám, že tento příspěvek je bude zpracovávat srozumitelnou formou.
Děsivý avšak neškodný radiodont Aegirocassis benmoulai existoval v oblasti dnešního Maroka jen krátce před tím, co se nám ztrácejí záznamy o evoluci mořské fauny současné západní Evropy. Jeho stáří se pohybuje kolem 480 milionů let a s délkou dvou metrů se patrně řadil mezi největší živočichy jeho doby. Svým životním stylem, filtrováním mikroorganismů z mořské vody, se podobal recetním kosticovcům, kteří mají dnes také statut největšího tvora světa. Kredit: Nobu Tamura, převzato z jeho blogu
Geologie, paleontologie a evoluční biologie spolu neodmyslitelně souvisejí, kromě toho na základě všech těchto můžeme porovnávat vývoj života na Zemi v průběhu dlouhých milionů let. Zajímavé je, při výzkumu fosilní fauny, hlavně některými vědeckými studiemi nebo objevy podložené "posouvání" tedy upřesňování časového rozhraní některých geologických útvarů - recetně například hranice mezi kambriem a ordovikem ustanovená na zhruba 485 milionů let.
Víme, že v kambriu probíhala velmi výrazná evoluční změna známá jako kambrická exploze, ovšem podobný efekt se odehrál i v období následujícího ordoviku (přestože nebyl tak náhlý a drastický). Posouvající se hranice obou útvarů na základě různých interpretací vůdčích fosilií (graptolitů, trilobitů nebo konodontů) kolísá, čímž ale značně ztěžuje výzkum prvních tvorů, jež můžeme za ordovické považovat. Není proto překvapivé, že i v době středního ordoviku existují na určitých územích evoluční mezery - lacuny.
Jednu z nich se alespoň z části podařilo vyplnit, vědecký tým sestávající se z amerických a portugalských paleontologů publikoval studii popisujicí složení a taxonomii fauny objevené v severním Portugalsku na Pyrenejském poloostrově. Tito živočichové zde existovali před zhruba 470 až 459 miliony let, a poskytují poměrně důležitý zdroj informací, jaké skupiny se na různých místech západní Evropy vyvíjeli, a jak to bylo s jejich ekologií.
Vedoucím autorem byl paleontolog Julien Kimming z Kansaské univerzity, ten přímo poukazuje na velmi dobré zachování fosilních měkkých těl pomocí uhlíkových filmů a jejich vyjímečný přínos z hlediska poznání fauny středního ordoviku. Je nanejvýš zajímavé, které skupiny ale zastupovaly faunu souvrství Valongo.
Kimming a jeho kolegové totiž zpracovali pozůstatky dosud tří známých zdejších druhů, z nichž jeden představuje exoskelet nějakého druhu členovce. Zbylé dva jsou ještě zajímavější, co se týče jejich systematického zařazení, protože jeden z nich je primitivním druhe podkmenu Medusozoa a tedy vzdáleným příbuzným současných medúz.
Ještě markantnější byl ale objev fosilizovaných elementů podobných krunýři nebo spíše exoskeletu, který je typický pro zástupce rodu Wiwaxia. Paleontologové dnes toho kambrického živočicha zařazují do blízkosti předků současných měkkýšů (Mollusca) a mezi veřejností je znám především pro svou malou velikost a podivné trny, které mu čněly z horní části těla, přičemž celé bylo pokryto kostěnými šupinami. Pokud by tedy byly skutečny nalezené pozůstatky patřily tomuto rodu, pak by se značně prodloužila doba jeho existence, protože poslední zástupci tohoto druhu měli vyhynout před asi 505 miliony let.
Do určité míry se nalezené zbytky podobají některým jiným pozůstatkům, které byly nalezeny v oblasti souvrství Fezouata v Maroku, které se datuje do deset milionů let starších vrstev. Určitá podobnost obou nálezů naznačuje, že patrně nejde o jen špatně určené fosilie, ale o naprosto konkrétné pozůstatky wiwaxií nebo jejich blízkých příbuzných.
Autoři studie se proto domívají, že tito živočichové pravděpodobně v malých počtech přežili i menší vymírání na konci kambrického období. Podle nich je dokonce možné, že tuto čeleď vyhubilo až velké vymírání na konci ordoviku, kde, jak je známo, vyhynulo okolo 75 % tehdejší fauny. Na podobné spekulace ale zatím musíme počkat, protože dosud jsme nenalezli ještě mladší průkazné fosilie.
Objev v Portugalsku je ale přesto poměrně důležitý, fosilie totiž (dle informací autora) pocházejí z hlubších pobřežních vod a tedy z jiného prostřední, než jsou ostatní fosilní pozůstatky podobného rázu. Výrazně posouvá hranice výzkumu do jiných uloženin a tedy do míst s odlišným složením fauny i flóry.
Kimming také vysvětluje, že zachování těchto měkkých částí těl je pro tuto část ordoviku velmi netypickou záležitostí a fosilie musely být podrobeny snímkování a analýze pro vyloučení jiného než organického původu. Zkamenělé otisky měkkých těl se ale ukázaly být jako nezpochybnitelně pravé a tvořené sloučeninami uhlíku, což vyloučilo jejich anorganický původ.
A o marockých uloženinách je dobré se zmínit ještě podruhé, protože souvrství Valongo leželo v době středního ordoviku daleko blíže této oblasti než dnes, čímž to nahrává názorům, že objevená portugalská fauna jsou potomci těchto tvorů.
Z hlediska paleogeografie a chronologie prehistorických druhů hlavně bezobratlých živočichů také studie přináší poměrně důležité poznatky, protože ukazuje reakce podmořského života na stále měnící se mořské proudy, složení půdy i pohyby kontinentů. Současně s tím také převrací dosavadní názory o vyhynutí velmi značné části kambrické fauny při události na konci kambria. Při srovnání se současnými mořskými živočichy tyto vlastnosti vyniknou, protože dnešní mořské druhy reagují na změny ve vodě silně a změna jejich prostředí je může dovést k vyhynutí za pouze několik desetiletí nebo stovek let.