První setkání

Hodně lidí si stále nechce připustit, že by na naší planetě stále existovaly věci a úkazy, které jsou pro dnešní vědu nevysvětlené. Toto má jedno úskalí a sice, že nevysvětlené neznamená nevysvětlitelné. Na světě jsou jich stále tisíce, tisíce věcí a úkazů, které neznáme či nedokážeme vysvětlit. Už skoro dva roky se s jedním takovým neznámem setkáváme. My, náš tým, tak tvoříme ochrannou bariéru mezi světy minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Mezi světy, které kdyby se střetly, tak by to znamenalo jejich zánik. Sami jistě uznáte, že každý začátek je těžký, plný strastí i slastí, ale i dobrodružný a zajímavý. Ptáte se tedy, jak tohle tedy všechno začalo? Mohu vám nabídnout příběh, který by vám na tuto otázku odpověděl.

...

Už si ani nepamatuji, v který měsíc to začalo, ale vím že to byla sobota. Bylo to myslím někdy v půlce letních prázdnin a psal se rok 2015. Byl to jeden z horkých letních dní, které tehdy panovaly. Tento rok bude později označen za nejteplejší a nejsušší v historii našeho státu. Byl to rok velkých změn, Kuba a Spojené státy navázaly po 54 letech diplomatické styky, sonda New Horizon dorazila k Plutu nebo byl prokázán vývoj kvetoucích rostlin až do spodní křídy.

Zároveň však naše společnost zažívala teror a strach, v Sýrii, Keni nebo Nigérii zemřely tisíce lidí pod činy teroristů a později dokonce i ve Francii. Nikdo z mého okolí se v tu dobu nedokázal do hloubky ponořit do těchto problémů, dokud nepřišel ten den. Den, kdy jsme zažili první setkání.

Někdy jsme předtím s přátely chodili ven, abychom si odpočinuli od všech problémů, ale hlavně se takříkajíc vyblbnout. Poprvé se nou u toho byli moji dva nejlepší přátelé, Joss a Peter. "Rád vás zase vidím, bylo načase," přivítal jsem je. "Co načase," zeptal se Peter. "Kámo, myslí, abysme někam šli," popíchl do Joss. "Nemá mluvit v hádankách," odvětil mu s úšklebkem. Začali jsme zase smát, jako když jsme vyšli ze školy. "Kam teda jdem," zeptal se Peter. "Vyhlídka," řekl jsem. "Jo, to zní dobře," odvětil Joss.

Slunce na blankytně modré obloze bez mraků neúprosně pražilo ještě do dopolední orosené trávy. Procházeli jsme na polorozpadlých silnicích našeho "Downtownu" ve snaze se dostat na pahorky nad městem. Ty byly pokryty převážně suchými zvadlými klasy ve vyprahlé půdě, mezi kterými se klikatily kamenité nebo štěrkovité cesty. V jedné části byl také nově vysazený les, který byl tvořen nízkými jehličnatými stromy. Když jsme přecházeli k jeho okraji, tak Joss nečekaně zvolal: "Závod !" Chtěli jsme každý co nejrychleji doběhnout na vrcholek, ale v půlce jsem se zastavil. "Co je bro, proč ses zastavil," ohlédl se Peter. "Koukej," řekl jsem bez duše.

Mezi stromy mě upoutalo něco lesklého. Něco tam jistě bylo, mihotavé světlo, které se pohupovalo mezi jednotlivými sazenicemi na stejném místě. Oba dva se zastavili a pomalu došli ke mě. "Co tohle je," zeptal se Joss. "Odlesk to není ani oslnění od slunce," řekl jsem s jistotou. "No tak, jestli by někdo měl vědět, co to je, tak ty kámo," dodal Peter. Přemýšlel jsem, nic podobného jsem nikdy v životě nespatřil ani v dokumentech, knihách či v podobných zdrojích. "tak se přesvědčíme, že to není odlesk," řekl jsem. Vytáhl jsem z kapsy mobil a nastavil negativní fotku. Bylo to tam, stále to tam bylo. 

Ušli jsme asi dvě stě nebo dvě stě dvacet metrů a v nízkém vysazeném lese jsme stanuli tváří v tvář jakémusi roji světla, vypadalo to jako tisíce skleněných střípků, které byly osvětleny velmi jasným světlem. Celý objekt přitom velice pomalu rotoval dokola, bylo to něco děsivého i krasného zároveň. "Co to sakra je," povídá rozrušeně Peter a já, i když jsem znal část zvláštních úkazů na Zemi, nedokázal jsem mu odpovědět. Stáli jsme tam úplně užaslí a najednou, nevím proč, jsem sebral kámen a hodil přímo do roje světla. Prolétl zkrz. Došlo nám že to v sobě něco má.

"Tak jo hoši, kdo tam půjde, je borec," pronesl sebejistě Peter. "Zbláznil ses, nevíš, co tam je a nevíš, co to může udělat," odpověděl jsem mu ostře. "A co to vlastně je," zeptal se Joss. "Moc dobrá otázka, moc dobrá," dodal jsem. Tak jsme tam tak stáli udivěni tím, co se mihotalo přímo před námi. Všem třem naskakovala husí kůže, když náhle každý z nás ucítil zvláštní tah a dříve, než mohl kdokoli cokoliv říci, tak nám z kapes jako k ohromnéhmu magnetu vystartovaly veškeré kovové věci, mince, klíče a následně i naše mobilní telefony. Bylo to maneticky nabité, jako elektromagnet. "Sakra lidi, co to je," ohnal se Peter. "No, tak to musíme zjistit," pokračoval jsem.

Bez rozhlížení jsme se vrhli přímo do roje prapodivného světla. Nijak jsme o tom vlastně ani nepřemýšleli, byli poměrně dost dopálení z toho, že nám zmizela naše data a osobní věci. Poprvé jsme citíli velký příliv tepla a nahormaděné energie, která prostoupila všemi našemi tkáněmi a kostmi. Všichni jsme moc dobře citíli něco zvláštního, něco neznámého. Mrknutím oka jsme zase stáli na dvou nohách, ale rozhodně jsme nebyli v našem městě a, jak jsme později zjistili, ani v naší době. Otevřel jsem oči a viděl něco úžasného, něco, co jsem nikdy předtím neviděl.

Stáli jsme na okraji ústí velké silné řeky, která si prokousala cestu až přímo k mořskému pobřeží. Její mělké vody se převalovaly v širokých meandrech, které byly lemovány subtropickou vegetací typu cykasů, magnolií, stromových kapradin, nízkého porostu přeslic a primitvních trav a jehličnanů. S řekou se klikatily i kameny, o které byly zasekány kmeny uhnilých stromů. Na protějším břehu se do výše nejméně čtyřiceti metrů tyčily ohromné kůrou konturované kmeny sekvojí s širokými korunami tvořené mohutnými větvemi s velkými jehličemy a šiškami. Pod nimi byl podrost mnohem hustší, ale daly se tam rozpoznat jiné rostliny, než máme dnes.

Napravo se neméně impozantně tyčil průzrančně modrý vodopád, který padal z hnědavé kamenné stěny přecházející v útes nad našimi hlavami. Ten už pokrývaly pouze nízké cykasy a kapradiny usazené v bahnité půdě. Tato stékající mazlavá hmota tvořila jakousi rampu svažující se až k nám. Na druhé straně byla vidět okrová konturovaná hrana erodovaného útesu ve stínu vycházejícího slunce nad klidnými vlnami tmavě modrého oceánu, jež narážely do kamenité pláže.

Mrknutím oka jsme se přemístili kamsi, kde to vypadalo jako subtropické pobřeží, ale nikdo z nás nedokázal určit kde přesně jsme. "Sakra, kde to jsme," ptali se oba, protože věděli, že znám relativně dobře zeměpis a podobné věci. "Nevím, fakt bro, nevím, kde jsme, možná subtropický ostrov, trikový studio, Amerika nebo...," vysoukal jsem ze sebe. "Nebo co kámo ?!" ptal se mě Joss. "Pravěk," řekl jsem,"pravěk."

Všichni tři jsme byli vyvedeni z míry, nemohli jsme tomu uvěřit, že bychom se dostali do minulosti. Rozhlíželi jsme se po okolí a v měkkém blátě jsme nakonec nalezli i naše věci, alespoň něco z nich. "No a mobil mám víš kde a nevíme kde jsme, jakože fakt dobrej den," mumlal si ironicky Peter. "Tak víš co, pojď kámo, pojď vylezem na ten útes, ať víme, kde jsme , hmm...," pustil jsem se do něj. "Tak jo, jestli tady umřem, tak to půjde na tebe," ohnal se. Vyšli jsme vstříc měkké hraně útesu nad námi. Naše nohy se nám bořily do mazlavého bláta, které bylo všude kolem. Pomalu jsme postupovali výš a výš, ozařovalo nás pouze svěží vycházející slunce.

Terén se změnil na sušší kamenitější půdu na horní straně, už jsme byli na vrcholu. Ten byl lemován pouze suchými hnědavými kameny a nízkými cykasy, které tvořily skvělý úkryt pro lecktrého dravce...Na vrcholu jsme si posedali na nízké kameny. Proti nám se nacházelo vycházející slunce, před jehož kotoučem najednou prolétl ohromná silueta připomínající pterosaura. "Quetzalcoatlus," problesklo mi hlavou. "Kámo, koukej, co to je za tvory," pobídl mě Joss. Pod rozměrnými sekvojemi u řeky se procházelo stádo ohromných živočichů. "Tohle je určitě Triceratops, to vím jistě," nadchl jsem se.

"Takže, kde jsme," zeptal se Joss. "Pokud je tohle stádo triceratopsů, jako, že je, tak jsme v Severní Americe před asi šedesáti sedmi miliony let," dodal jsem. "To ale není možný přece," zavrhl to Peter. "Dneska už je všechno možný," obrátil jsem. Vůdčí samec měl nádherně oranžově zbarvenou hlavu s mohutnými rohy, která se nesla na popelavě šedém těle s kostěnými cvoky a hřbetnými štěninami. Jeho hrdlo vydalo hluboký táhlý řev.

"Tak jo, teď už věřím, že jsme v pravěku," vysoukal ze sebe Peter. "Fakt, ztracená země a nikdo před náma tady nebyl," přidal se Joss. "To nevíš," dodal jsem. Chtěli už pomalu sejít dolů, když nás upoutal skřehotavý zvuk, který přicházel od místa, kde jsme seděli. "Pelikán a tady," podivil se Peter. "To není pelikán, ale Torotix, jeho předchůdce," dodal jsem. "Prostě Tori kámo," ohlédl se Joss. "Klofně tě," pousmál jsem se. "Kecáš," osočil mě. Přiblížil se až moc a jeho rohovitý vroubkovaný zobák s ostrým zakončením se tvrdě táhlým pohybem hlavy zaryl do ruky mého kamaráda. Ten okamžitě vyjekl bolestí, přestože to byla poměrně malá oděrka. "Říkal jsem ti to, máš mě někdy poslouchat," vyčetl jsem mu to. Opadl z něj předchozí šok a začali jsme se tomu všichni smát.

Přes všechen ten hluk nebylo slyšet několik padajících kamenů z úpatí. Porostem se blížil jeden velice nepříjemný predátor. Zaznamenal ho pouze torotix, který roztáhl svá kaštanová křídla a odlétl. Pak si Pepa něčeho všiml. "Slyšíte to," zeptal se nejistě. "Co," odvětil Peter. "To ticho, jenom ticho," odpověděl. Během pár vtěřin se ozval hlasitý skřek připomínající ptačí křik. "Jdeme pojďte," pobídl jsem je. Těsně za námi vyskočil z podrostu snad 3-3,5 m dlouhý opeřený teropod s výrazně zbarvenou hlavou a hákovitými drápy na zadních končetinách. "Co je zas tohle," řval Peter. "Neznám to," odvětil jsem chladně. Za dva roky se však tomuto inteligentnímu predátorovi bude říkat Lateniventarix.

V bahnitém terénu jsme utíkali co nejrychleji dolů, vteřiny se prodlužovaly jako hodiny, krev nám pomalu tuhla v žilách. Celou hrůznou scenérii prolínal neutuchající řev běžící monstra, které by nás svými ostrými zuby a drápy dokázalo v několika vteřinách roztrhat. Běželi jsme, co tošlo, ale bahno nám klouzalo pod nohama tak, že když už jsme byli u řeky, tak Joss tak zle upadl, že se hluboko zabořil do bahna u řeky. Opeřenec však také upadl, několikrát se překotil v bahně, že původně jeho žlutavě rezavá pera byla umazaná od bahna. Bylo to posledních pár metrů a dravec se více a více blížil.

Nevypadalo to s ním dobře. Z podhladiny se ale rázem vymrštilo ohromné krokodýlovité tělo zelenomodré barvy s robustní a velkou hlavou, které bez problémů popadlo celého teropoda do tlamy a ztáhlo ho s sebou pod vodu. Vlny zahladily všechny stopy po zápasu. "Záchrana," oddychl si Joss. "Deinosuchus," dodal jsem. Když už vše vypadalo bez problémů, tak se brána začala zavírat. Pulsovala a zhasínala. "Hoši honem, jinak tady zůstanem," křičel na nás Peter. Dostali jsme našeho kamaráda z bahenní pasti a na poslední chvíli jsme proběhli zpět do součastnosti.