Virus

Po miliony let evoluce se s pokročilejšími živočichy, ale i s rostlinami, vyvíjeli pro nás neviditelní paraziti. Po ty dlouhé miliony let mohli i vyhubit celé druhy živočichů.

Zprvu jsme byli všichni plní neskonalé euforie, šťastní, že jsme přežili útok toho nejschopnějšího predátora v dějinách naší planety a gigantickou apokalypsu, která zničila jeho úžasné království. Jenže když jsme se dostali zpátky na základnu, nedošlo nám něco velmi důležitého. Při rozevření dveří nás přivítal svým skřehotem aorun, který radostí vyskakoval na titěrných nožkách do vzduchu. Peter zasedl zpátky ke svému počítači a procházel nashromážděná data. Zároveň s tím se ale dostal zpátky do kamerového systému dálnice, který monitoroval anomálii po celou dobu, když byla otevřena. "To si snad ze mě už děláš...," rozhořčil se. "Co se děje," chytl ho Joss za rameno. Peter se jen zoufale usmíval. "Ty vole kámo...víš, jak jsme kontrovali tu anomálii přes kamery," zeptal se řečnicky s třepotem v hlase. "A...," podivil se Joss. "A..., ty se ptáš a?! Kámo tohle je problém, protože pokud se někdo na to zaměřil, jako že jo, tak to znamená, že tu anomálii viděl taky," opakoval rozrušeně Peter.

Náhle se jakoby vytratilo všechno štěstí a radost. Tohle nás mohlo dokonale potopit, riskovali jsme odhalení naši činnosti a tím i hrůzného tajemství, které jsme skrývali. Seděli jsme tam tiše a nehnutě, nikdo se neodvážil cokoliv říct. Malý aorun stále dorážel na Tess, ale ta na něj vůbec nereagovala. Jen slepě koukala do zdi, která byla naproti ní. Po chvíli se malé zvířátko přestalo snažit a raději se schoulilo vedle ní na pohovce. Skrylo si malou zubatou tlamu pod hnědavá křídla na svých předních končetinách a snažilo se vůbec nebýt. Po malé odmlce se Peter otočil a snažil se celou situaci uklidnit. "Hele v tuhle chvíli se jim můžu dostat do systému a odstranit ty záznamy, ale nebude to hned," na sucho polkl. "Jak dlouho ti to bude trvat," zeptal jsem se. "Když všechno půjde co nejlíp, tak počítám zhruba několik hodin. Možná to bude trvat až do noci," odpověděl nesměle.

Celá situace se nepodobala takové idilce, kterou jsme předpokládali. Peter se otočil zpátky ke svému počítači a začal pracovat na odstranění veškerých důkazů naší činnosti ze sítě. My ostatní jsem jen nečinně seděli a přemýšleli. "Mohl nás někdo poznat...mohli jsme být odhaleni nebo...dalo se tomu všemu vůbec předejít," ptali jsme se naší vlastní mysli. Odpověď už záležela na každém z nás, každý mohl mít jiný názor a na každého mohla situace působit jinak. Ovšem tak či onak, nikdo z nás se neodvážil svůj názor říct nahlas. Fakticky se s tím ale nedalo nic dělat, mohli jsme jen čekat a doufat, že se věci budou ubírat tím správným směrem. "Co teď," nadhodila Tess. "Co by, teď nemůžeme dělat nic, můžeme jenom čekat nebo...nebo jít domů, prostě někam pro uvolnění," pokračoval jsem v hovoru. Z letargického přemítání nás přerušil houkající alarm, který ukazoval ještě další anomálii. Měla se nacházet v prostoru rekonstruujícího se průmyslového nádraží na východním okraji města. "Tohle odreagování jsem teda nemyslel, ale když už, tak už," lehce jsem zavtipkoval.

Když jsme odcházeli do garáží, tak jsem se pokýval na Petera, jestli se chce taky vrátit do akce. Jenže ten už byl myšlenkami jinde, vlastně se nacházel v jeho pravé živlu. Přes jeho schopnosti a atletickou postavu mu byl počítač něco jako druhý domov, vyznal se zde ze všech nejlépe. Zabraný do své práce pak nemohl slyšet, jak naše čtyřkolky burácejí po prašných cestách v suchém lese. Naopak obloha se zdála být mnohem temnější než kdy předtím. Nad celou krajinou se ztahovala mračna a obloha děsivě zčernala, šedivěla a stávala se stále tmavší a tmavší. Dále na východ už byly do země blesky a padal k povrchu blahodárný déšť.

Po cestě, vedoucí kolem trati, jsme zanedlouho dorazili až k místu, kde se měla vyskytovat anomálie. Z nějakého důvodu byla celá oblast prázdná, nikdo zde nechodil ani nepracoval, byť teplota byla mnohem přijatelnější než v ostatních dnech a vzduch byl mnohem lépe dýchatelný. Zadní vchod byl lehce pootevřený, nebylo tak problém se protáhnout krz něj až do areálu nádraží. Stanuli jsme na půdě plné suché jemné zeminy rýsující se mezi rotrhanými kusy montážních panelů. V celé oblasti se nacházelo několik pytlů s cementem, složený nakladač lesknoucí se v doznívajícím slunečním svitu, pár železených traverz a bedny s nářadím. "Kde by měla být," zeptala se Tess. Mezitím Joss pohlédl na displej svého mobilního telefonu, kde se mu ukazovala anomálie. Displej ale z neznámého důvodu poskakoval a anomálii nemohl přesně zaměřit. "Nevím, zaměřování nefunguje na blízko. Pořád mi to jenom ukazuje, že je v diametru asi padesáti metrů," podivil se. Chvíli jsme se rozhlíželi, jestli není nikde na viditelném místě, ale viděli jsme jen prázdný areál. Po anomálii nikde ani stopy.

"Takže zase zpátky k rýsovacímu prknu, že," nadhodila sklesle Tess. "Možná...ale otázka je, proč to nefunguje," řečnicky pronesla Harleen. "Možná je to tím, že Peter zatěžuje systém a tím pádem nemůže příjmat tak ostrý signál," zamyslel jsem se. Joss lehce poodstoupil k hromadě složených kovových trámů, od kterých se leskl sluneční svit. Okamžitě si všiml, že na jedné z horních traverz je velký cákanec rudé krve, čerstvé krve. Pod svýma nohama se pak nacházel ještě kaluž krve, nevyschlá ležící ve stínu složeného materiálu. Ještě chvíli si prohlížel pomyslné místo činu. "Hele...tady je krev," zavolal po chvíli. Přistoupili jsme k němu, aby jsme mohli posoudit, jestli jde o lidskou krev nebo krev nějakého zvířete. Nějaký ten čas jsem si rozstříknutou krev prohlížel. "Podle toho rozptylu a okolní teploty tu není dlouho...vypadá jako kdyby to, co jí tu zanechalo, upadlo na tu traverzu," soudil jsem. "A při takový výšce, to mohl být jenom člověk," doplnila mě Harleen. "Můžeš jenom o kousek poodstoupit, stojíš na dalším důkazu," upozornila mě s úsměvem Tess. Stál jsem přitom na pruhu jakési mokré hlíny, která byla smísena s mazlavým bahnem. Kolem ní se na vyschlém písku našla nějaká ta kapka krve, podivná stopa se přitom táhla až do jedné haly. Byla poměrně široká, ohraničená podivnou sérií prohlubní. Ať tam bylo cokoliv, muselo to být velké a až nebezpečně silné.

Stopa nás dovedla do rekonstruované průmyslové haly, kde stály odstavené přívěsy cisteren plné, podle upozorňujících značek, těkavin a výbušných látek jako benzinu nebo styrenu. Velké kovové dveře byly pootevřeny, stopa záhadného predátora u nich končila stejně jako stopa krve. Neprostupnou tmu hučícího kovověného obra rozzařovala pouze anomálie, jež byla nedaleko vstupu. "Kde máme ten přístroj," uvědomila si Harleen. Oči nám sjely na Josse, který se krčil ve stínu haly. "Hele, moje chyba to není...za to může to zvíře, který nám ho poškodilo v křídě. Až...až se vrátíme tak se to pokusím zprovoznit," bránil se zoufale. "Nic s tím teď stejně neuděláme, ale tu anomálii ohlídat musíme," snažil jsem se ho podpořit. "Navíc musíme prověřit to zvíře, který tam zatáhlo toho člověka," doplnila mě Tess. Nezbývalo nám nic jiného, než se vydat vstříc dalšímu neznámému světu.

...

V pražské centrále dopravních podniků mezitím bylo pěkně živo, někdo jim totiž prolomil bezpečnostní systém. "Bergere...slyšíš mě," říkal rozohněně do telefonu zdejší vedoucí směny. "Máš ty soubory," odpověděl klidně. "No to je právě to...ty soubory někdo...někdo se je pokouší zničit," řval mu do ucha. "Kreténe, ty idiote...nedokážeš ohlídat i to, co máš přímo pod nosem," naštval se silně. V centrále se zatím vedoucí jen zděšeně díval do počítače, když jim neznámý vetřelec prolomil systém a dokázal odstraňovat soubory s anomáliemi. "Já...nevím jak, ale zálohy...ničí je taky," koktal. "Víš ty co debile, pokuste se ho aspoň vystopovat," položil naštvaně telefon. Na druhém konci v ústředně jen volající odhodil sluchátko a padl na stůl s rukou, která mu mnula čelo. Nedlouho potom bývalý podplukovník Robert Berger vytočil telefon znovu, tentokrát na druhém konci byl jeho chlebodárce. Bývalý politik a dnes už spíše vlivný podnikatel Alex Radowski.

"Zase jste selhal Bergere," napadl ho nabručeně Radowski. "Právě naopak pane, byť soubory nemáme, moji lidé právě zaměřují toho, který data odebírá. Říkal jsem, že mu to nebude vycházet do nekočna," zasyčel s nadhledem. "A tomuhlu vy říkáte...úspěch. Vy debilní idiote," rozeřval se do hovoru. Chvíli si něco mrmral pro sebe a pak čekal na Bergerovu odpověď. Jenže ten vzápětí hovor ukončil.

...

V horkém teplém klimatu byla cítit jasná převaha kyslíku v atmosféře. Karbon byl tímto tzv. kyslíkovým eventem (to znamená obdobím, kdy na Zemi globálně zvýšila hodnota tohoto plynu v atmosféře) pověstný, právě díky němu vzniklo jeho povědomí jako takové. Nadměrné množství, zhruba 35 % tedy o čtrnáct procent více než dnes, zapříčínilo rychlejší evoluci členovců, kapradin, primtivních jehličnanů i dalších skupin do gigantických forem, které se staly jednou z dominantních složek tehdejších ekosystémů. Mimo nich zde však vznikli také první plazi, dávní předci všech dalších druhů, ať už dinosaurů, krokodýlů, ryboještěrů nebo savců.

Nohy nám podlouzávaly v mazlavé pralesní půdě, země byla podmáčená a díky stínu čtyřicetimetrových kapraďorostů snad nikdy nevysychala. Jen poklidně vyžívala v tlejícím tichu dávného záplavového pralesa. Vzduch byl nebývale těžký, navíc se jen velmi obtížně dýchal díky zvýšenému obsahu kyslíku. Ocitli jsme se přitom na malém ostrůvku, jehož okraje lemovaly pahýly uhnilých kmenů plavuní, občas se schovávajíc v hávu z přesličkového porostu. Gigantické přeslice byly přitom vysoké jako my samotní, některé však byly daleko větší. "Zvláštní pocit," nadhodil jsem. "Co myslíš," zeptal se Joss. "Nevím...prostě slyšíš vodu, ale vidíš jenom přesličky a voda nikde," pokračoval jsem v myšlence. "Snad někdo nemá arachnofóbii nebo strach z hmyzu," zasmála se Harleen. "Počkej...jak to jako myslíš," vykoktala se zděšením Tess. "V karbonu je na každým kroku obří hmyz, stonožky, pavouci, švábi...prostě tu není místo pro někoho, kdo se těhle potvůrek bojí," říkala s úsměvem. Tess jen na sucho polkla a začala mnohem pozorněji pozorovat okolí kolem sebe, hlavně hladké kmeny stromových kapradin.

V bahnité půdě se stále táhla stopa po vlečeném těle, které musel odtáhnout nesmírně silný predátor. Na souši se evidentně pohyboval velice nemotorně, přesto dokázal odtáhnout tělo vážící nejméně osmdesát kilogramů. Jenže stopa končila na kousku suché země, dále se ale vynořila při cestě ke stojaté vodě, kalné změti zpřeházených větví, kde se mohlo v tu chvíli skrývat cokoliv. "Jdeme zpátky," zeptal se informačně Joss. "Pokud ho to odtáhlo do vody, tak nemáme šanci to tělo najít...jít tam je jako napochodovat tomu zvířeti přímo do tlamy," sklonil jsem se k vodě. Zamyslený jsem si nevšímal ohromné pavoukovce, který byl přilepený na stromovou kůru na stromě napravo ode mě. Gigantické půlmetrové tělo bylo kryto jemnými chlupy na spodní straně článkovaných nohou, celé tělo bylo hnědé s černými fleky. Dívaly se na mě dvě černé lesklé oči, pod nimi se skrývaly dvě ohromná makadla s kusadly o velikosti lidského palce. Nejpodivnější na něm však byl ocas, tvor neměl tělo ukončené zadečkem, nýbrž dlouhým výčnělkem, který se podobal štířímu ocasu.

Náhle obří pavoukovec seskočil z kůry na bahnitou zem, kde jeh osm nohou zanechávalo otisky podobné štířím. Vypadal jako pavouk, ale technicky vzato šlo snad o škorpiona nebo něco jemu velice blízko. Pohyboval se neslyšně na samém okraji vodní nádrže v domnění, že jednoduše skolí svou další kořist. Nepozorován se výhružně postavil na čtyři zadní nohy, vztyčil makadla a opřen o dlouhý ocasní výčnělek se chystal skočit mi přímo na krk a zaseknout svá gigantická kusadla do krční tepny. Zpod hladiny se ale náhle, doprovázen přilivovou vlnou a hlasitým cákotem, vyřítil obrovský obojživelník připomínající krokodýla. Jeho silná vysoká hlava s masivní čelistí popadla celého pavoukovce a zkousla kuželovitými zuby tak silně, že rozpoltila jeho silnou vnejší kostru. Hlava s velkýma očima byla kropenatá, na spodní straně o něco světlejší než na horní. V okamžiku se vrátila pod kalnou hladinu, kde svou kořist rozkousala a pozřela. Poslední se potopil jeho dlouhý svalnatý ocas.

Zděšeni nenadálým útokem gigantického obojživelníka jsme padli do mělkého bahna za námi. "Jestli toho člověka odtáhlo tohle, tak to je teda něco...," zhluboka oddechoval Joss. "Co to k sakru bylo," vyhrkla podrážděně Tess. "Možná Proterogyrinus, Eogyrinus nebo něco na ten způsob," padl jsem nohama do bláta. S hlavou položenou na jedinném kousku suché půdy vztyčenou k nebi jsme pohlíželi na rozvětvené koruny kapraďorostů, mezi kterými se proháněly a bzučely obrovské vážky rodu Meganeura. Tento velký hmyz tvoří cosi jako "erbové zvíře karbonu" díky jeho popularitě založené především na ohromné velikosti. Jednalo se o gigantickou vážku, která měla rozpětí žilnatých křídel zhruba šedesát až pětasedmdesát centimetrů. Stává se proto největším létajícím hmyzem (ikdyž podle některých paleontologů byly větší vážky rodu Meganeuropsis) a podle zachovaných fosílií z okolí francouzského města Commentry, anglického Derbyshire a českých Nýřan víme, že jednalo o predátora s vyvinutým ústním aparátem. Dokázala lovit menší členovce jako šváby, pavouky nebo škorpiony, možná dokonce menší plazy a obojživelníky. Mnoho z nich se přitom shlukovalo do menších rojů a slétalo se někam za stěnu velkých přesliček. Něco se tam skrývalo, něco, co mohly sežrat.

"Není vám to divný," podivila se Harleen. "Co by mělo být divný," zeptal se řečnickým tónem Joss. "Tyhle meganeury se neslučují do skupin, to znamená, že musely najít něco, co upoutalo jejich pozornost," zamyslela se Harleen. "Máš podezření," napadlo mě. "Jsou to predátoři, takže bych řekla, že se tam může nacházet mršina nebo tělo," odpověděla se zábleskem v očích. "Takže podle tebe by tam mohlo být to tělo, který hledáme," přidala se Tess. "Za průzkum to určitě stojí," podpořil jsem Harleen. V dusném podnebí jsme se zvedli a snažili se proniknout za hradbu ohromných přesliček, postupovali jsme podél rozbahněného břehu stojaté kalné vody. Vlhkost byla téměř nesnesitelná, navíc u kalné vodní masy byla ještě patrnější. Zpoza zelenavých dlouhých přeslic se ozývaly zvuky podobné syčení krokodýlů nebo varanů, musela se tam pohybovat velká zvířata.

Tess při postopu šlápla na velký kus shnilé stromové kůry, která odpadla ze kmenu velkého kordaitu. Kořeny tohoto stromového giganta připomínaly mangrovníky, ve skutečnosti šlo však o dávného příbuzného smrků nebo araukárií. Když došlápla na celé chodidlo, ucitíla pnutí a nepatrný pohyb pod kusem kůry a uvědomila si, že stojí na něčem živém. Pomalu se otočila a rychlým výpadem kůru odhodila. Zpod ní se k její tváři vyřítil ohromný štíří telson, zahnutý konec ocasu gigantického štíra rodu Pulmonoscorpius. Zastavil se jí těsně před čelem, tam už se nedokázal vymrštit a ani napřímit. V předních chelicerech přitom svíral gigantického švába, porcoval klepety jeho tvrdý krunýřek. Tess jasně rozpoznala smyslové chloupky, které štíři mají na svém těle pro vnímání okolních podnětů, čnějící z jeho tvrdého černavého chitinového brnění. Tento druh se také vyvinul díky přemíře kyslíku v atmosféře, jeho fosílie byly nalezeny pouze na jediném místě u dolu East Kirkton ve Skotsku z uloženin starých tři sta třicet osm milionů let. Podle dochovaných zbytků ohromných klepet a krunýře se jeho velikost odhaduje zhruba na sedmdesát až devadesát centimetrů. Lovil vše na co přišel, obojživelníky, hmyz i plazy, porcoval je nejspíš velkými silnými klepety, kdežto bodec byl spíše na obranu před predátory.

Podrážděný slunečním svitem se pulmonoskorpius svíjel a snažil se dostat co nejdále od přímého záření, jeho oči byly přizpůsobené pro život v temných zákoutích pralesů, nejspíš šlo o převážně nočního lovce. Tess se strašně vyděsila, nečekala tak blízké střetnutí s úžasnými druhy členovců, kteří se zde vyskytovali. Štír se pomocí svých šesti článkovaných nohou obrátil a pádil i se svou hmyzí kořistí pod nejbližší temný kmen nebo kořeny kordaitů, kde by mohl v klidu hodovat. Viditelně otřesená Tess jen přihlížela na stopu, kterou za sebou zanechal. "V pohodě," chytla ji za rameno Harleen. "Už...už nejspíš jo," vykoktala s hlubokým oddechem. Pomohla ji se zvednout a kráčet s námi dál za ohyb vegetace, kde by snad bylo možno vidět na místo, kam se slétávaly meganeury. Přesličky dosahovaly menší velikosti, tvořily tak menší porost při břehu připomínající nízké rákosové trávy. Přes ně bylo konečně vidět místo, které zaujalo pozornost jak gigantických obojživelníků, tak velkých vážek.

Na bahnitém břehu se slabou vrstvou na slunci lesknoucí se vody se válelo několik těl velkých živočichů. Donesl se k nám pach rozkladu a tlení těchto mršin, šlo o několik mrtvol s ožranými zbytky tkání, které si lebedily na jejich takřka holých kostech. Jedna z nich byla snad tři metry dlouhá, šlo o obojživelníka s poměrně oblou a zakulacenou hlavou, z ní zbyla pouze ohlodaná lebka s prázdnými očními důlky a pootevřenými čelistmi, kde už vypadalo několik ostrých kónických zubů. Tělo už přespříliš podléhalo rozkladu a splývalo s hnědým bahnem a kalnou vodou pod ním. Seděly na něm zbytky požírající meganeury, od něj už odplouval jeden z dalších velkých obojživelníků. Tento zástupce zdejší fauny byl vidět mnohem lépe, než ten předchozí, jeho tělo bylo dlouhé a protáhlé s výraznými bílými pruhy po celé jeho délce. Největší dojem na nás udělal jeho svalnatý dlouhý ocas s ocasním lemem, který ho poháněl vpřed do temných hlubin zdejšího močálu.

Mezi dalšími těly, které se zde válely a na slunci podléhaly hnilobě, kdežto ve vodě je určitě napadly sladkovodní bakterie, bylo i čerstvé tělo člověka. Lidská mršina zde byla konzumována meganeurami a obojživelníky, chyběly na ní kusy masa a roztrhané oblečení dosvědčovalo útoky velkého tvora. Zaujati tím, jak si gigantický hmyz a obojživelníci velcí jako krokodýli pochutnávají na mrtvých tělech, jsme si ani nevšimli, že nedaleko od nás se pod tlejícími zbytky kůry a spadaných jehlic pohybuje jeden z největších členovců všech dob, úchvatný tvor nazvaný po dvouseti devadesáti devíti milionech let Arthropleura. Tato masivní mnohonožka patří k vůbec nejznámějším složkám karbonské fauny obrovitých bezobratlích, koneckonců je tím největším dosud známým suchozemským zástupcem této skupiny. Dosud z ní sice známe pouze rozdrcené a poškozené krunýře, fosilní stopy nebo trus, ale i přes to víme, že dosahovala délky zhruba dva metry třicet až dva metry padesát, některé odhady se však pohybují i okolo tří metrů. To znamená, že kdyby se vzpřímila, hleděla by dospělému člověku přímo do očí. Předpokládáme, že se jednalo o relativně neškodné zvíře, živící se rostlinami (jak mají dokládat stopy spor plavuní a přesliček nalezené v jednom kusu zkamenělého trusu), které však mělo dost děsivý zjev. Neznáme sice žádnou hlavovou část jejích těla, nicméně podle dnešních příbuzných víme, že měla gigantická kusadla schopná uštípnout i tenčí větve nebo stromovou kůru. Byla by tak schopna ublížit i člověku. V zásadě se řídila především čichem a hmatem, pravděpodobně měla dlouhá tykadla tuto funkci zastávající, oči byly malé a zakrnělé. A právě jeden takový gigant se pohyboval v podrostu ani ne deset metrů od nás.

Neslyšně se pod tlejícími zbytky pralesa pohyboval gigantický členovec pomocí svých šedesáti nohou. Článkovaná tykadla očichávala a ohmátaval vše v jejich okolí, kam až dosáhla. Zprvu se pídil pouze zbytcích rostlin, jejich kořenech nebo stoncích, ale vzápětí načichl na pach, který ještě nikdy necítil. Okamžitě se dal rychleji do pohybu, tělo se přesouvalo nebývalou rychlostí. "Musíme se vrátit zpátky, než se anomálie zavře," upozornil jsem ostatní. "Má pravdu, měli bychom vyrazit zpátky, beztak už máme, pro co jsme přišli," dodala Tess. Pomalu jsme se obraceli a směřovali k domovu, stejnou bahnitou cestou okolo stejných čtyřicetimetrových stromů. Anomálie byla již nadosah ruky, Joss se však nebezpečně přiblížil k vysokému porostu plavuní. V jeho krytu se tyčil další vysoký kordait, na jeho kmenu však byla i gigantická artropleurida s velice nepřátelskými úmysly. Když se Joss v nepříhodnou chvíi otočil, rychle slezla z kmene a vyřítila se bleskurychle z podrostu. Vztyčila se na zadní články jejího těla, naztevřela kusadla a než Joss stačil zareagovat, zaútočila.

On jen pohotově stačil nastavit svou levou ruku, kam se mu se strašlivou silou zakousla děsivými kusadly. Děsivé chitinové ústrojí pevně sevřelo neznámého vetřelce, který se mu objevil v dohledu. Z jejího ústního otvoru přitom tryskala až do krvavých ran fialová tekutina, která se svou hustotou podobala lidské krvi. Náš přítel vyjekl strašlivou bolestí, ale ze všech sil zabral a prostřelil spodní nekrytou část břicha gigantického členovce, který se začal svíjet jako v agonii. Zbytky měkké tkáně odlétávaly zpod článkovanách nohou spodní části těla artropleura. Pustil jeho zkrvavenou ruku a sám náhle bojoval o vlastní přežití. Vlnil se čím dál silněji, když se převrátil na záda svého krunýře, ale Joss s ním neměl sebemenší slitování. Jedinnou ranou mířenou do hlavové části gigantickou mnohonožku zabil. Tělo přestalo reagovat, okamžitě se přestalo hýbat a definitivně upadlo na zem zcela mrtvé. Z hlavy zbyl pouze zohavený úd, jehož tělní tekutina vycákla daleko před něj.

Dopadl težce na kolena, která se mu zabořila do bahnité země, bolestí svírajíc svou levou ruku, kde se rýsovala ohromná rána po kousnutí kusadly. Tess k němu starostlivě přiběhla, on zatím jen sýpavě lapal po dechu. "Jsi v pořádku," sesunula se k němu. "Jo...bude to zas dobrý...," oddechoval agonicky mnujíc si širokou ránu. "Pojď sem, musím ti to zavázat," vyzvala ho Harleen. Začal jsem mu postupně prohmatávat ruku, zda mu ji mnohonožka nedokázala rozpoltit. Zdálo se, že nejde o nic většího než povrchové zranění způsobené jen sílou kusadel, které prokously kůži, škáru a maso, ale ke kosti se nedostaly. Jenže nemohl jsem tušit, že mu tento ohromný členovec pustil do krevního oběhu malého, ale smrtelně nebezpečného nepřítele. "Zdá se, že není zlomená. Teď to stačí už jenom podvázat, ať ti to nekrvácí a na základně ti to pořádně zavážeme," snažil jsem se mu zvednout náladu. S Jossem na ramenou jsme dokulhali zpátky vstříc anomálii do skladu těkavin. Zanedlouho se zavřela, zůstalo po ni pouze prázdné místo dlející ve tmě nákladní haly. Poposedali jsme na čtyřkolky a raději rychle zmizeli, nemohli jsme riskovat další potenciální odhalení.

Obloha se stáhla do ohormné temné kupy vypadající jako kaše, hustá a neprostupná. Klenula se nad námi, když jsme se pohybovali terénem na čtyřkolkách zpátky k základně. Na základně na nás čekal skutečný odpočinek, navíc jsme se mohli i těšit z dobrých zpráv. "Je to hotový," přivítal nás unavený Peter. "Ty data jsou pryč," zeptala řečnicky s úsměvem na tváři Tess. "Všechno je ze sítě pryč včetně záloh, nikdo ty soubory nenajde, protože jedinný jsou na týhle flešce," usmál se držíc v ruce malé USB. Všichni jsme si hluboce oddechli, naše odhalení bylo alespoň na nějakou chvíli odloženo. Mohli jsme se alespoň na malou chvíli odreagovat a zabívat se jinými problémy. Joss se mezitím sám ošetřoval ve vedlejší místnosti, jenže s jeho tělem se začalo něco dost špatného. Navštěvník z doby karbonu se probudil k životu.

"Když jsme byli v křídě...děsila tě ta komunikace těch dromeosauridů, to jakým způsobem spolu kooperovali," zeptal jsem se Harleen. "Nebylo by to prvně, vždyť něco takovýho jsme viděli i u těch sinornitosaurů. Myslím, že se shodneme, že jsme to mohli oba dva předpokládat, že se u nich něco na ten způsob vyvinulo," obrátila se na mě. "To sice ano...to jsem věděl už dřív, ale zaráží mě sofistikovanost toho projevu, to mě zajímá," rozzářily se mi oči. "Vsadím se, že teď myslíš na toho velociraptora z Jurského parku," pousmála se. "Neříkej, že ti ho nepřipomínal. Možná až na to peří," snažil jsem se zavptikovat. Jednou rukou si zajela do svých dlouhých blond vlasů a pohodila si je za ucho, přitom se mi znovu podívala do očí. Svět okolo jakoby zmizel, na jediný nepatrný okamžik, ale přesto na dost dlouho, aby se naše dva rozdílné světy spojily. Cítil jsem lesk jejích modravých očí, její tělo i duši. "Víš, co je největší paradox," přiblížila se ke mě zamyšleně, "že kdyby ta apokalypsa nebyla, evoluce dinosaurů by vedla a dál a kdo ví, co by z nich za šestašdesát milionů let bylo," jemně se pousmála. "Z toho, co jsme viděli, myslím, že by mohli létat ke hvězdám, daleko do vesmíru, daleko od Země," přidal jsem se. Chtěli jsme pokračovat v našem hovoru, cítili jsme se nohem lépe než předtím, ale vyrušil nás šramot jdoucí z druhé místnosti. Joss tam s nečím silně praštil o zeď, z neznámého důvodu ho zachvátila agrese a nebývale silný vztek.

Opatrně jsme do místnosti nakoukli zkrz pootevřené dveře, za námi doběhli i Peter a Tess, které zvláštní zvuky upoutaly také. Joss v místnosti divoce mlátil malým kovovým pultíkem na kolečkách do zdi, nárazy byly tak silné, že velmi snadno kov deformovaly. Jeho urputná snaha si vybít vztek ale neustávala, bušil snad ještě silněji. "Možná jsme ho neměli nechávat v místnosti, kde je hlavní sklad zbraní," špitla Tess. "Jenže, co s ním tak může být," zamyslela se potichu Harleen. "Ta obrovská mnohožka...ta fialová tekutina nebyla krev nebo něco na ten způsob...tu mají členovci složenou z bezbarvých proteinů," napadlo mě. "Takže co to ale bylo," vyhrkl nastartovaně Peter. "Nějaká nemoc nebo něco takovýho, protože to zvíře nemělo jedový žlázy, nemohlo by ho otrávit," dodal jsem jistě. "Takže tu máme dočinění s neznámou nemocí, která ho proměnila v supersilný vraždící monstrum," zděsil se Peter. "Něco na ten způsob, jak se zdá," polkla na sucho Tess, když viděla, jak se Joss obrací ke dveřím skladu zbraní.

S hlubokými nádechy a odfukováním se Joss centralizoval a zaměřil se na sklad zbraní. "Jestli se dostane k těm zbraním...," nadhodila Harleen. "Tak jsme v pořádně velkým problému," dokončil ji Peter. Náš přítel se mezitím pomalými jistými kroky blížil ke kovovým vratům zbrojního skladu. Museli jsme začít něco dělat, nemohli jsme předpokládat, jak se bude v jeho stavu chovat dál. Nikdo z nás se ho však neodvážil zastavit, tížila nás přiliš velká obava toho, že mu nějak ublížíme. Jenže on na nic nebral ohledy, jen pomalými kroky byl stále blíže a blíže ke skladu. Choroba se mu šířila nebezpečně rychle po těle, bylo to díky jeho teplokrevnému oběhu, který ji povzbuzoval pro stále rychlejší a rychlejší hodování na jeho bezbranných buňkách.

Joss už byl skoro u dveří, sahal po klice, ale do cesty mu nebojácně vběhla Harleen. Postavila se napříč dveří a roztaženýma rukama se ho snažila zastavit. Na zlomek vteřiny jsme si mysleli, že svůj účel to plní, ale náhle se Joss rozpřáhl a silnou ranou do žeber ji srazil k zemi. Rána byla cílená, tak silná, že ji protrhla její tenkou tmavomodrou košili až na kůži, její částečky se uhnízdily Jossovi za nehty. Pohár mojí trpělivosti už přetekl, rozběhl jsem se a rozmáchl se svou sevřenou pěstí. Plný vzteku a nenávisti jsem mu ji vrazil přímo do obličeje, kam se tvrdě zabořila. Náraz byl plný síly, odpálil jeho tělo přímo ke zdi, o kterou se zastavilo. Dopadlo těžce na zem, Joss sám upadl do bezvědomí. "Promiň kámo," procenil jsem mezi zuby skláníc se bezvládnému tělu Harleen. Cítil jsem, že dýchá, že její srce hluboko v prsou stále bije, ale rána na boku se plnila stejnou fialovou tekutinou, kterou vycákla i artopleura na Josse. "Je v pořádku," zeptal jsem se s lehkými povzlyky. Tess a Peter se k Jossovi sklonili a prohmatali mu žebra a krk. "Nejspíš je...dýchá a ani jsme nenahmatali žádnou zlomeninu...ale co ta nemoc," strachovala se Tess. Sklonil jsem se nad Harleenin krásný obličej a podíval si zpříma na zavřené oči. Vypadala tak klidně, jako kdyby jen spala, ale neměla se už nikdy probudit. V mých očích se ronily slzy, věděl jsem, že je stejně nakažena jako můj nejlepší přítel a nedokázal jsem s tím nic dělat. "Tak jak to můžeme zastavit...," křičela na mě Tess. "Já sakra nevím, nevím, jak to zastavit," křičel jsem na ni.

Ještě pár vteřin jsme se skláněli nad našimi nejbližšími a cítili naprostou bezmoc. Ruce se nám pozvolna rozklepávaly, oči tak tak skrývaly hromadící se slzy. "Nějaká možnost přece být musí," uvědomil si střídmě Peter. "To je pravda...vždycky musí bejt nějaká možnost," přidala se více optimisticky Tess. "Ale tady prostě žádná není," naštval jsem se zoufale. "Tak se sakra zamysli, co víš o karbonu, a jak by nám to pomohlo pomoct," opřel se do mě Peter. Zvedl jsem a snažil ze svého mozku vydat co největší úsilí na záchranu našich přátel. "Jedna možnost...možná by tu jedna možnost byla, ale pokud...," koktal jsem nesměle, rukou jsem si přitom neustále hmatal čelo. "Jaká," vyhrkla radostí Tess. "Jedině v týhle místnosti snížit teplotu...snížit ji pod nulu, protože předpokládám, že ta nemoc nesnese chlad. Karbon rovná se vlhkost a dusno, takže pokud mu naskytneme nevyhovující podmínky...možná ho můžeme zničit," rozklepal jsem se. "Teď ale přijde to pověstný ale, že," zeptal se řečnicky Peter. "Pokud se ale mýlím, teplota jejich těla klesne na tak nízkou úroveň, že jim začnou odcházet všechny životní funkce...ztratíme je pak oba," dodal jsem despektem.

Nezbývalo nám nic jiného, než jít na jistotu, měli jsme jediný pokus. Teplokrevný organismus roznášel infekci mnohem rychleji, než u obrovských členovců a obojživelníků, řádově šlo pouze o několik málo desítek minut, než se zmocní celého jejich těla. Peter nastavl systém ventilace a teploty tak, aby se vedlejší místnosti rapidně snížila teplota. Minuty ubíhaly, temné stěny, světla umístěná na stropě i podlaha, obrostly závojem bělavých mikroskopických vloček, které naprosto umlčely všechny okolní vjemy. Tvořily až překrásné kresby v tak strašlivé situaci. Čas ubíhal neúprosně pomalu, vteřiny se jevily jako celé dlouhé minuty a bylo to cítit i na nás. Dívali jsme se krz zamlžené okno do místnosti, kde leželi na zemi naši přátelé. Od jejich úst se rojily malé mlžné opary, intervaly mezi nimi byly však stále delší. Po snad deseti minutách už vše vypadalo beznadějně, začali jsme to vzdávat. "Vypni to, už to nemá cenu," pronesl jsem s těžkostí. "To ne...musíme ještě počkat...musíme to ještě zkoušet dál," rozhořčeně oponovala Tess. "Vážně, kdyby se začalo něco dít, tak už se to dávno děje. Je konec," dodal s povzlykem Peter.

Systém pro stimulování teploty jsme vypnuli a naposledy se zadívali zamrzlým okýnkem na dveřích. V poslední chvíli, kdy jsme už neočekávali, že se může něco stát, se ale náhle začal Joss hýbat. Otevřel oči a hluboce odfoukl, začal se dávit něco se snažil dostat ze svého hrdla ven. Okamžitě jsme rozevřeli zamrzlé dveře a vrhli se k němu. On zatím těžce vykašlával a zároveň zvracel něco ze svého jícnu. Peter ho těžce bouchl do zad a on vyplivl na zmrlou zem změť krve a černých odumřelých buněk. Byly to zbytky napadené tkáně, která se nejspíš nacházela v žaludku nebo jícnu. Vydávená ohavná změt mu však pomohla se konečně zhluboka nadechnout, lapal po dechu seč mohl a snažil se konečně znovu ovládnout své tělo. Ačkoli to mohlo působit neurvale, okamžitě, jakmile jsem spatřil, že je v pořádku, jsem se odvrátil a popal Harleen do náruče. Její dýchání ani tep nebyly skoro cítit, prochladlé tělo krásné dívky mi těžklo v rukách a já cítil jeho strašlivý mrtvolný chlad. Když jsem pohlédl na její zavřené oči, v mých se objevily potoky slz. Oční víčka byly ledově modré, protkané jen jemnými červenými žilkami, krásné dlouhé řasy pokryté jinovatknou. Rty byly bez života, modré a chladné jako led. Nehýbala se, jen ležela bezmocně sevřena v mém náručí. "Tohle nemůže být pravda...tohle se přece nesmí stát," opakoval jsem si dokola. Bylo ale příliš pozdě.

Můj tisk rukou přestával být znát a pomalu jsem její ledové tělo začal pouštět na rozmrzající zem. Přepadla mě myšlenka plná výčitků, že ve skutečnosti jsem to měl být já, kdo by byl nakažen jako další, a ne člověk, na kterém mi záleželo ze všeho nejvíc. Prsty mi mrazem otupěly, v posledních chvílích jsem se ji jimi pokoušel chabě přidržovat. Zavřel jsem oči stejně jako ona a doufal, že je to vše jen pouhopouhý sen. Náhle jsem ale ucítil cuknutí, jakoby její tělo se zachvělo životem. Snad se v ni znovu probudila její zmražená duše. V naději jsem otevřel oči a spatřil, jak se snaží vykašlat stejnou změť jako před chvílí Joss. Ze všech sil se ji urputně snažila ze sebe dostat, zvedl jsem ji o něco výš a skutečně po chvíli se ji z úst stejná masa ohavných organických zbytků vyhrnula. Když dokázala vyplivout poslední její část, zhluboka se nadechla a otevřela její modré oči. "Je mi zima," usmála se nepatrně. Jemně jsem ji úsměv oplatil. Na nic víc jsem pak již nečekal a, ve snaze ji alespoň nějakým způsobem zahřát, silně objal. Bylo to vzájemné, ona se chytla mě a nepustila se mě, dokud já nepustil ji.

...

Dalších pár hodin jsme strávili odklízením zbytků nebezpečné nemoci na základně, současně s tím jsme se snažili "rozmrazit" naše dva lidské nanuky, kteří se krčili pod připravenými dekami na pohovce. Kolem nich již plný radosti poskakoval malý aorun, který se je díky svému jemnému hlásku snažil rozveselit. Vše už vypadalo daleko klidněji než předtím, byli jsme konečně bezstarostní. Tedy doufali jsme v to do doby, než se objeví nová anomálie, nové nebezpečí, na které se alespoň příště vrhneme v plném počtu. Padl večer a začaly vycházet první hvězdy, klíčily na černém nebi jako malé démanty. Vzápětí je však překryly husté černé mraky předpovídající bouřku. Než začala, většina z nás už ze základny odešla, tedy opět až na nás dva. Harleen a já jsme zůstali tento večer na základně a to za účelem konečného rozuzlení toho co mezi námi bylo. Venku už zuřila strašlivá bouře, nikdo ji nemohl usměrnit. Kapky dopadaly na velké střešní okno, které se zanedlouho topilo v mělké vrstvě vody. Blesky bičovaly do louky před základnou, sjížděly jako dlouhé zářivé šnůry z nebes. Aorun se ze samého strachu raději shoulel pod pohovkou do klubíčka a usnul, než aby viděl, jak venku zuří dozajista nejhorší bouře, kterou mohl ve svém dosud krátkém životě zažít.

"Zase sami, viď," nadhodil jsem s lehkým úsměvem. "Zase...jsi rád," přitakala. "Abych to pojmul jako klasik, tak řeknu, že je to pro mě čest," vykouzlila mi úsměv na tváři. Chvíli se také usmívala, pak ale o něco málo zvážněla. "Nechceš si promluvit," pokračovala více vážně. "Pokud chceš...jo, proč ne," přidal jsem se na oplátku já. Pak to přišlo, pohled do jejích modrých očí. Evidentně jsem ji uvedl do rozpaků, nemohla navázat na těcht pár předchozích vět, které jsme spolu prohodili. "Ehm...ty víš...ty určitě víš, že se ti už několikrát podařilo zachránit mi život," vykoktala s rozpaky. "Já si teda nemyslím, že...," snažil jsem se oponovat skromně. "Ne, počkej...ty to moc dobře víš, tak to nepopírej," usmála se. Déšť nad námi bušil do skleněného otvoru, nás to však ani v nejmenším nevyvádělo z míry. "Dobře...dobře, to uznávám, ale ty zase víš, že tohle bych udělal pro každýho z nás, jednou jsme tým," oplácel jsem ji úsměvy.

Sedl jsem si k ní blíž, skoro na dotek, a položil svou levou ruku na její pravé koleno. V tu chvíli se jí zmocnil pocit úzkosti a zároveň velkého očekávání, svým způsobem jí to lichotilo. "Narážíš tím snad na to, co je mezi námi," zeptal jsem se s lehkým úšklebkem. Na chvilku jen vytřeštila oči a hluboce dýchala, zaskočil jsem ji. "Ne já...snažím se říct, že ti to musím nějak vynahradit. No a trochu to vlastně souvisí i s námi dvěma," vzápětí vysoukala. Naposledy jsme se na sebe vzájemně zadívali, naše pohledy se střetly a my bez propojení mysli věděli, co vlastně od toho druhého chceme. Chtěli jsme to samé. Stačil nám k tomu pouze jeden takřka nepatrný pohyb, opřel jsem se hluboko do polštáře za mnou a Harleen mi vlezla přímo na klín. Sami, nespoutáni časem nebo přítomností někoho jiného, jsme si konečně mohli vyznat vzájemné city a opětovat si je. Projevovaly se jako vášnivé polibky skryty pod hávem noci. Tohle bylo naše pravé štěstí, mít jeden druhého a tímto mu vzkázat, co k němu vlastně cítíme. Cítili jsme jeden druhého, rysy tváře, rtů i vlasů. Přáli jsme si, aby naše líbání přetrvalo na věky věků.

...

Ležel jsem a pozoroval, jak na střešní okno dopadají dešťové kapky, chladné jako zimní sníh svlažily rozpálenou letní noc. Levá ruka přitom tvořila jakousi podpěru pod mou hlavou, pravý palec naopak přejížděl po konečních mírně zvlněných blonďatých vlasů spadajích až do poloviny zad. Jejich nositelka měla svou hlavu pod tou mou, položenou na krku s nebývale klidným výrazem. Naše nahá těla se na sebe těsně a vzájemně tiskla, cítili jsme jen dech a tep toho druhého. Nikdy jsme nebyli tak klidní jako tehdy, šťastní a nespoutaní. Místy palec přejel až na odkrytou opálenou kůži, jež byla hebká a příjemná na dotek. Chvílemi jsem hlavu sklonil, abych mohl Harleen dát polibek směřujcí do vlasů. Pak jsem znovu pokračoval v něžném přejíždění palce po jejích vlasech, dle tepu bylo cítit její klidné myšlení. Mým přáním bylo, aby se cítila šťastná, bezstarostná a v bezpečí.

Náhle jsem však musel s naplňující čiností přestat, lákalo mě se zeptat na otázku, která mě tížila už od doby, kdy se mi ji podařilo k nám přidat. Pocítila to, že jsem přestal a začala s otázkami jako první. "Proč jsi přestal," promluvila přirozeně. "Jsi šťastná," musel jsem se zeptat. "Od teď jsem ten nejšťastnější člověk na světě, protože jenom s tebou můžu být definitivně šťastná," odpověděla rozvážně. "Miluju tě," uvědomil jsem si jistým tónem. "Taky tě moc miluju," políbila mě opětovně.

Když však její tělo ulehlo zpátky na mou hruď, ucítil jsem, že ji srdce tluče jako o závod. "Co se děje," zeptal jsem se rozhodně. "Nic, nic se neděje," odpovídala rozpačitě. "Srdce se ti rozbušilo jako o závod, určitě se něco děje," pousmál jsem s nadhledem. "Já jenom...ještě nikodmi nikdy neřkl, že mě miluje, zaskočilo mě to," objevil se ji na tvářích úsměv. "Ani tvoji rodiče nebo někdo z rodiny ti nic takovýho neřekl," podivil jsem se. "Znáš moje rodiče, jak to s nimi mám a se zbytkem rodiny," začala smutně," pokud mi někdy něco takovýho řekli, tak už ani nevím, kdy to bylo," dodala pochmurně. "Myslíš, že se jim budu líbit," rozveseloval jsem ji. Objevil se ji na tváři široký úsměv, a při odpovědi se musela smát. "Jasně, že jo. Až se vrátí, tak za nima přijdeme, řekneme něco ve smyslu ahoj mami a tati, teď spolu chodíme a taky navštivujeme světy vzdálené miliony let od toho našeho," rozesmála se. Musel jsem se ji stále dívat do očí, do těch nádherných modrých očí s černou zornicí hlubokou jako černá díra.

"Víš, že v tvých očích se ztratil i Kryštof Kolumbus," snažil jsem se ji romaticky polichotit. "Nedivila bych se, když si myslel, že Karibik je Indie," úsmívala se. "Tak já ti taky žádnou poklonu skládat nemusím," hrál jsem uraženého. "Počkej...pokračuj ty můj romatiku. Řekni ještě něco romantickýho," zatvářila se smutně. "Tady je ale romantická tma," zasmál jsem se. Schválně uražená se chtěla překulit na druhou stranu pohovky, ale rukou jsem ji zastavil a přehodil zpátky na mé tělo. "Říkaš něco romatickýho," pokračoval jsem se záblesky v očích. "Přesně tak, něco romatickýho," přitakala se stejným temperamentem. Vášnivě jsem ji políbil, a když to nejméně čekala, otočil jsem naše těla. Zatímco ona klesala dolů, já se nad ní klenul jako ochranná zeď. "Něco romatickýho," stále jsem opakoval," no dobře. Přísahám ti, že tě teď políbím na místě, kam tě ještě nikdo nikdy nepolíbil," rozvášnil jsem se. "A to jako kam," usmála se lišáckým výrazem. "No řekněme, že začnu u rtů," kam jsem ji vzápětí políbil," pak budu pokračovat na krk," kde následoval další polibek," a budu pokračovat hodně, hodně dolů," pousmál jsem se s lehce zlým výrazem. Dál už jsem jen slyšel její překrásný smích, který prostupoval tuto svěží srpnovou noc.