Všichni jsme z Afriky - Genetická stopa mamutů a člověka

Savci jsou v dnešní době, hned vedle ptáků, asi tou nejznámnější a jednou z nejrozšířenějších složek fauny na suché zemi. Vděčí za to i faktu, že my samotní mezi ně patříme, široké spektrum jejich druhů ale je a především bylo daleko rozšířenější. Nový výzkum navíc přináší velmi zajímavou hypotézu o evoluci mamutů srstnatých (Mammuthus primigenius) a člověka neandertalského (Homo (sapiens?) neanderthalensis), podle které se obě tyto nepříbuzné evoluční větve savců vyvíjely s velmi podobným genetickým kódem. Pokud ano, dokázalo by to daleko více přispět k pochopení závislosti jednotlivých nepříbuzných rodů v různých ekologických nikách. Co tedy studie přednáší?

Ačkoliv mamuti stepní (Mammuthus trogontherii) nepatřili mezi druhy, které by se vyskytovaly primárně v ledových tundrách a tajgách, stále se jednalo o obyvatele poměrně studených oblastí. Jednalo se také o jedny z největších druhů mamutů, na výšku měřil zhruba čtyři a půl metru a vážil i čtrnáct tun, přičemž se pohyboval v pleistocénu od Číny po Španělsko. Kredit: Dmitrij Bogdanov, převzato z Wikipedie

Ke klasickému obrazu krajiny doby ledové určitě patří alespoň jeden velký srstnatý mamut s jeho mohutnou šíjí, vystouplým čelem, obřími kly a dlouhým chobotem. V pozadí tuto scenérii, mimo dalších úžasných tvorů této doby, dotváří i skupinka zástupců neandertálců s mohutným nosem a robustním hrudním košem, všichni odění v kožešinách. Studie vědců z izraelské Univerzity v Tel Avivu navíc ukazuje na jistou paralelu mezi evolucí mamutů a našich prehistorických předků. Oba druhy si mohly být blíže, než jsme dosud předpokládali.

 Původní hypotéza byla založená na předpokladu, že se mamuti i naši pravěcí předci vyvýjeli za podobných podmínek ale s rozlišnými genetickými předpoklady. Vědci také pracovali se vzájemnou interakcí obou druhů.

Jak uvedl hlavní autor studie, Prof. Ran Barkai z katedry Archeologie a starověkých blízkovýchodních kultur, neandertálci museli být určitým způsobem závislí na příjmu kalorií z mamutího masa. Podle jeho slov byli tito lidé závislí až do té míry, že fyzicky přežívali ve velkých počtech pouze na úkor těchto savců.

Pro posouzení celé této problematiky proto vědci použili studie dosud známých genů obou druhů a tzv. alel, tedy zmutovaných alternativních genů se stejným místem na chromozomu, na kterém byl jejich předchůdce.

Zkoumané geny LEPR ukázaly vysokou schopnost tvořit podkožní tuk a udržovat v celém těle rovnoměrně rozložené teplo, geny MC1R a SLC7A11 pigmentaci kůže a srsti po těle a třetí skupina genů aktivitu tvorbu keratinu. Bylo až zarážející, jak si skupiny těchto genů u obou druhů byly podobné. Vědecký tým se nechal slyšet, že jsou to dobré argumenty pro podporu teorie o konvergentní evoluci prostřednictvím molekulární podobnosti genů nebo jejich částí.

Pokud by tomu tak bylo, výrazně by to mohlo poodhlait konvergentní evoluci některých dalších druhů savců v celém geologickém věku.

U mamutů a neandertálců to je navíc ještě zajímavější v ohledu jejich sociální determinace, jelikož i současní chobotnatci vytvářejí sociální společenství, u mamutů tomu nejspíš nebylo jinak. Tyto dva druhy poměrně (přestože skutečné srovnání mamuta a neandertálce na poli inteligentního myšlení má velký rozdíl) inteligentních savců se tedy musely střetávat i na jisté sociální úrovni v podobě křížení jejich migračních tras nebo jiných událostech.

Výzkum tedy prokázal jistou podobnost genů obou druhů savců, které mají velmi vzdáleného společného předka. Badatelé z vědeckého týmu jsou tedy přesvědčeni, že genetické podobnosti mamutů a prehistorických předků člověka jsou výsledek evoluce ve stejném prostředí za stejných podmínek u tak odlišných živočichů.

Znamenalo by potom poměrně zásadní průlom v pochopení a aplikování konvergentní evoluce na další druhy a skupiny fosilních savců. Závěrem také dodávají, že pokud jsou evoluční cesty lidí a chobotnatců takto spjaty, daleko více bychom měli bojovat proti koupi slonoviny a bezostyšnému zabíjení těchto majestátních tvorů.