Hlubina

Když jsme dorazili na základnu, tak jsme si konečně mohli dopřát vytouženou sprchu. Museli jsme pořádně smýt veškerý asfalt a dehet, který na nás ještě zbyl, spolu s nalepeným jehličím, větvičkami nebo listím. Šlo to pomalu, lepil se, a jeho stále mastný povrch se stále nechtěl vzdát teplých míst na našich tělech. Jedno jsme ale smýt nedokázali, neskutečné zážitky a divy, které jsme v juře viděli. Slovy sira Arthura Conana Doyla, "naše oči viděly slavné divy". Bylo to totiž vůbec poprvé, kdy jsme viděli tak ohromná zvířata jako gigantického mamenčisaura, smrtícího sinraptora a stejně tak mohutného yangchuanosaura. Až teď jsme si skutečně uvědomili, že anomálie nám dokáží ukázat mnohem víc, než dokážeme pochopit. Ještě jsme neznali všechna jejich tajemství, ale cítili jsme se tak, že nebude dlouho trvat a některá se nám odkryjí přímo před našima očima.

Rozhodl jsem se zůstat na základně přes noc, stále jsem přemýšlel. Nedokázal jsem si všechno složit do mozaiky, která by byla kompletní. Nemohl jsem přestat myslet na Harleen, měl jsi ji pořád před očima. Stále jsem si přál, aby, až otevřu oči, byla vedle mě a já ji mohl cítit. Ve svém podstatě jsem ale vlastně nevěděl, co mezi námi je. Bylo to něco zvláštního, slovy nepopsatelného. Jenže jsem byl dost unavený na to, aby my moje myšlenky motaly hlavu do dlouhé noci. V němotě jsem usnul na pohovce ve společenské místnosti na základně. Temnota celé mítnosti, kterou protínalo jen velké střešní okno, a ticho mě naprosto pohltilo.

Slunce vystoupalo na obzor, cítil jsem jeho žhavou tvář skrze paprsky prostupující okenní tabulí. Nedokázaly mě ale probudit, raději jsem přihřmouřil oči a otočil se na bok. Snažil jsem se znovu usnout, ale někdo mě vyrušil. "Vsadím se, že už asi neusneš," zasmál se povědomý hlas. Otevřel jsem své odpočaté oči a spatřil krásnou plavovlasou dívku, která seděla přímo vedlě mě. Pomalu jsem začal přicházet k sobě. "Jsi tu už dlouho," zeptal jsem se rozespale. "Já ti taky přeji dobré ráno," odpověděla mi jiným tónem. "Promiň...dobré ráno," zívl jsem. "Jsem tu už asi půl hodiny," pousmála se. "A...a proč jsi mě nevzbudila. Kolik...kolik je vlastně hodin," vykoktal jsem. "Klid, hlavně klid. Zaprvé, nechtěla jsem tě vzbudit, přecejen jsis včera užil svoje. Za druhé, je teprve asi půl sedmý ráno, takže se nemusíš bát, že by s zaspal," řekla strašně klidně.

Posadil jsem vedle ní. "A navíc když spíš, tak vypadáš jako strašně roztomilý mládě medvídka," snažila se tiše pronést lichotku s úsměvem. "Co jsi říkala," objevil se mi na tváři úsměv. "Nic...nic,...jenom že jsem ti udělala kafe," snažila se říct bez přeřeknutí. "Děkuju...děkuju moc," vykoktal jsem. Chvíli jsme nedokázali na nic navázat, jen jsme oba dva s rozpaky seděli vedle sebe na pohovce. Ticho atmosféře příliš nepřidávalo, spíš se nám chvíle stávála stále delší a delší. "Víš já...původně jsem za tebou přišla z jinýho...z jinýho důvodu," vyhrkla nesměle. "Je to kvůli tomu včerejšku, protože jestli jo, tak já se omlouvám za to, co se stalo," začal jsem nesměle. "Ne...ne počkej, já ti chtěla spíš říct, že to bylo strašně fajn," pousmála se. "Mě to taky vlastně přišlo moc fajn, jenže nevím, jak jsi na to reagovala," oplácel jsem ji úsměvy. Velmi jsme se v tu chvíli sblížili. Cítili jsme se šťastně, ale z tohoto pocitu nás vyrušil zvláštní zvuk přicházející z garáží pod námi. Ozýval se jako tlumené nepravidelné bouchání na kovové dveře v dolní části chodby.

 "Vážně tam chceš jít," řekl jsem mrzutě. "Snad nás to nezabije," povzdechla si. Zvedli jsme se a velmi neochotně šli po schodišti dolů ke dveřím. Bouchání se ozvalo znovu, tentokrát se však ozývalo i jemné škrábání. "Na tři," zavelil jsem. "Raz...dva...tři," zakřičela Harleen. Otevřel jsem dveře a skočil jsem do místnosti. Na zlomek vteřiny jsem ucítili, jak mi po zádech běží malé sotva cítitelné nožky nějakého zvířete. Bleskurychle jsem se otočil na záda a spatřil Harleen, jak drží v náručí malého teropodního dinosaura, který se svým opeřeným krkem lísal k tomu jejímu a nadčeně přitom pokřikoval. "Není sladký, koukni se na něj," řekla zbrobnělým hláskem Harleen. "Hrozně sladký, hrozně," poznamenal jsem si pro sebe. Malinké zvířatko nebylo větší než padesát centimetrů, bylo to snad ještě mládě, s peřím po celém hubeném těle. Jeho čelisti byly malé a protáhlé, s ostrými zoubky vhodnými, při jeho velikosti tak snad na pojídání velkých švábů a kousků masa. Malý célurosaur Aorun měl však své jedinčné kouzlo.

Zvedl jsem se ze studené podlahy a podíval se tvora zblízka. "Kde si se tu vzal maličký," pokračovala na něj zbroněle Harleen. "Určitě se sem vloudil včera tou anomálií z jury," začal jsem odborně. "Je to ještě mládě viď," zeptala se už normálním tónem. "Zdá se, řekl bych, že to určitě je ještě mládě," odpověděl jsem ji hledíc na malého teropoda. Zvíře najednou zvedlo malou hlavu na dlouhém krku a podíval se na mě. Pak otevřel svu tlamu a skočil mi pomocí silných zadních nohou kolem krku. Chytil se mě silně dlouhými drápy, které však stačily pouze k tomu, aby se držel na mém těle. "Vidíš, má tě rád," oddechla si s úsměvem Harleen. Záhy malý živočich seskočil a začal poskakovat po zemi a díval se přitom na nás.

"Budeme si ho muset asi nechat," pronesl jsem úšklebně. "Vážně myslíš, vždyť víš, že bychom neměli narušovat tok času," vrátila se Harleen střízlivost. "Co chceš ale dělat, anomálie se zavřela a my ho nemáme kam vrátit," upozornil jsem ji. "Asi budeš mít pravdu...tak výtej do rodiny prcku," přivítala ho se zdrobnělým nádechem v hlase. Teropod mezitím jen na zadních končetinách čenichal, vypadal, že je hladový. Ucítil přitom závan čerstvého vzduchu, který pocházel od rozevřených dveří naší základny. Ostatní dorazili. Harleen se rozběhla po schodech zpátky do společenské místnosti, ale na chvíli se mi ji podařilo zastavit. "A ten náš rozhovor," zeptal jsem se. "Neboj se, času budeme mít ještě dost," uculila se.

Ostatní byli zprvu zděšení, že tu máme doslova černého pasažéra starého přes sto šedesát milionů let. "Je krásnej, takovej malinkej trpaslík," dovolila svým citům projít Tess. Nechal se od ní hladit na krku a za hlavou, kde mu rostlo překrásné červené peří. Vesele poskakoval a vrkal podobně jako holub nebo pták kiwi, očividně se mu to velmi zamlouvalo, a za chvíli na sebe upoutal veškerou pozornost. Jen Peter se trochu distancoval od skupinky komíhající se kolem nového návštěvníka. "Petere no tak, pojď si s ním taky pohrát," pobídl ho Joss. "Já nevím, jak vám, ale mě prostě přijde jenom jako přerostlý kuře," lehce s úsměvem pohrdal. "Vážně? Mě teda přijde jako něco aspoň trochu jinýho než ten tvůj křeček. Vždyť ten se jenom pořád točí do kolečka," rýpl si do něj Joss. "Aspoň u něj vím, že jednou nevyroste a nepokusí se mě sežrat. U tohohle si nejsem nějak jistej," oponoval obranně. Opět se objevil holografický projektor znázorňující novou anomálii. Tentokrát se ale objevila asi o deset kilometrů severně od města, byla na okraji vodní plochy částečně ukryté v lesích.

Dorazili jsme do příbřežního lesa, kde se měla nacházet anomálie. Všude bylo vlhko, létaly zde roje mušek mezi zahnívajícími kmeny stromů a jejich kořeny. Na zemi poskakovaly kobylky. "Plán," pronesl Peter. "Ze všeho nejdřív najdeme anomálii, tu zavřeme, a teprve potom se můžeme zaměřit na vniknutí zvířat," uvedl jsem je. "Co když to bude pod vodou, pak ji nebudeme moct zavřít ani se tam dostat," namítla střízlivě Tess. "To pak budeme muset improvizovat," doplnila mě Harleen. Nechtěli jsme se tehdy rozdělit, nebyl totiž žádný důvod, který by tomu nahrával. Lesem, který se blíže k jezeru měnil v bažinu, jsme se prodrali až ke břehu. Byl lemován nažloutlým rákosovým porostem a pokrytý silnou vrstvou zeleného žabince. Obtěžovaly nás věčně dotěrné mouchy a také menší hmyz, sem tam se kolem nás mihla nějaká vážka.

Rozptýli jsme se v širší bažinaté deltě, která se schovávala pod stínem vysokých stromů. "Vídite někdo něco," napadlo Petera. "Určitě vidím jednu věc," pronesl jistě Joss. "A co," snažila se ho k odpovědi pophnat Harleen. "Anomálie," řekl udiveně. "Kde ji vidíš," napadlo Tess. "Přímo nad námi," podíval se na dlouhé větve stromů, které skutečně končily až u anomálie. "Ať to je kdykoliv a kdekoliv, vždycky je to nádhera," zadíval jsem se na ni upřeně. "Nebo jistá smrt," doplnil mě s despektem Peter. "Ale jenom někdy," zasmál jsem se. Anomálie měla své jedinečné kouzlo, téměř v každé situaci. Vždy nás k těmto úkazům cosi táhlo. To nás dokázalo všechny spojit, spojit tak silně, že by mezi námi neprošla ani čepel sebetenčího nože. "Musíme ji zavřít," dodal jistě Joss. "Vylezu tam a někdo mi zespoda podá ACM," řekla s jistotou Tess. Na strom se dokázala vyšvihnout neobyčejně ladně, s neobyčejnou elegancí. Pohybovala se po nízkých větvích jako kdyby byly jejím domovem.

Dostala se až nakonec větve přímo před anomálii. "Podáte mi to teda někdo," řekla lehce naštvaně Tess. "Je dobrá," jen poznamenal Joss. "Je fakt dobrá," doplnil jsem ho. Peter mezitím popadl přístroj pro zavírání anomálií a blížil se k vratkému břehu, kde byla větev nejblíže zemi. Chystal se natáhnout ruce, v nichž ACM svíral, ale najednou ho upoutal podivný zvuk ve vodě. Podobal se mohutnému odfouknutí a vypuštění proudu bublin. Ohlédl se tím směrem a zkorpněl. Z nánosu žabince vyčnívala mohutná hlava, sedící jistě na ohromných ramenou, odkud na něj hleděly dvě uhrančivé oči s velmi nepřátelským výrazem. Zvíře se zavrtělo a setřepalo ze svých zelených chlupů na hlavě nánosy vodních rostlin, stále zůstávalo většinou těla ponořené ve vodě. Vpředu před jeho plochou a inteligentní hlavou se náhle objevily dva ostré výčnělky vypadající jako dva nesmírně obrovské a ostré kly. Peter začal pomalu couvat, v očích mu byl vidět vyděšený výraz, který byl jako předzvěst smrti.

Zvíře schované pod vodou se začalo pomalu vynořovat, jeho svalnaté tělo kryla žlutozelená srst, tak pomalu, že to působila nepříjemně inteligentním dojmem. Kdyby se jednalo zvíře, které neuvyužívá tak rozsáhle mozkovou kapacitu, dávno by na nás zaútočilo a snažilo se někoho z nás ukořistit nebo zabít. Ten tvor ale mezitím jen tiše pozoroval svou kořist, jakoby vyhodnocoval naše pohyby a myšlenky. Peter na sucho polkl, citíl se nesnesitelně úzkostlivě. My ostatní jsme nerozuměli tomu, proč se najednou otočil a z ničeho nic začal ustupovat, naprosto zmatený a dezorientovaný. "Je ti něco," zeptala se s podivem Tess. Peter najednou spatřil, jak se zvíře velmi rychle zvedá zpod zeleného hávu, jen tiše Tess naznačil, ať nic dalšího neříká. "Pšššt," procenil úzkostlivě mezi zuby.

Jenže tvor ve vodě v tu chvíi zlostně a silně zařval, vypadl zpod vody a vyběhl strašlivou rychlostí na souš. Na zlomek sekundy jsme ho mohli vidět. Svalnaté ruce měly na předloktí cosi jako ploutve, prsty byly oddělené se strašlivě vypadajícími drápy. Bežel na silných zadních nohách, které končily chodidly s plovacími blánami, na zádech se nacházela malá hřbetní ploutev. Nesporně šlo o zvíře žijící převážně ve vodě. Nejděsivější však na něm byla ohyzdná hlava, která se podobala hlavě došt naštvaného paviána. Inteligentní vysoko posazené oči měly strašlivý zabijácký výraz, zpod nich z hrozivě otevřené čelisti čněly dva gigantické špičáky, které ze spodní čelisti přesahovaly až do horní. Ve vteřině se ten živočich vrhl na Petera, vrazil mu silnou ránu přední končetinou, díky které upadl bezvládně na zem. Surově ho popadl a bez problémů s ním skočil přímo na větev téměř dva metry nad ním. V cestě mu ale stála Tess, která v ruce nebojácně svírala pušku a mířila mu přímo do prsou. Probrali jsme se z prvotního šoku a zamířili na něj také. Byli jsme si naprosto jisti, že už nemůže nikam uniknout.

Velmi rychle poznal, že je v pasti. Jenže velmi rychle také rozpoznal, že nechceme Peterovi ublížit. Proto ho popadl a držel ho pevně před svou hrudí, přesně tam, kam mu Tess mířila. Náhle její rozhodný výraz opadl, stále však svírala zbraň a nezdráhala se jí použít. S Peterem, kterého pevně držel před sebou ve svých silných prackách, se vydal po větvi k anomálii. Byl ji stále blíž a blíž, před ním stála Tess, ale to pro něj nebylo překážkou. Když ji byl nejblíže, rozmáchl se rukou a podařilo se mu ji shodit z větve dolů na zem do měkké půdy. Začali jsme mu pálit do zad, ale on s velkým řevem jako projevem bolesti pronikal zpátky do své éry. Teď však již i s Peterem. "Sakra, sakra, sakra...co teď," vyjekl naštvaně Joss. "Musíme tam jít, on by to pro nás udělal taky," zakřičela rozjíveně Harleen. "Začínám mít pocit, že se na nás lepí problémy," podotkla s despektem Tess seklepávajíc ze sebe kousky hlíny. "Nezbývá nám jiná možnost, jdeme tam, ať tam narazíme na cokoliv," dodal jsem rozhodně. Vylezli jsme na větev a vydali se po vratké úzské cestě přímo do anomálie. Jenže nemohli jsme tušit, že nás to přivede do ještě většího problému, než byl tento.

 ...

Matně jsem si promnul oči, cítil jsem, že nejsem na zemi. Cítil jsem ohromnou bolest hlavy přecházející jako bodání jehel až do zad. Sahal jsem po čemkoli pevném podemnou, ale ruka mi prošla skrze věc, na které jsem ležel. Otevřel jsem doširoka své zalepené oči a spatřil, že ležím v jednoduché kleci vysoko nad vodní hladinou podemnou. Oči mi přitom sjely až zcela dolů na modravou hladinu, kde se leskly poslední paprsky slunce. Rozhlédl jsem se do daleka a spatřil, že vysíme nad rozlehlou pláží, která přecházela do lesního porostu mangrovníků. Samotný mohutný stromový gigant, na kterém visely i další jednoduché klece, v nichž byli uvězněni ostatní, přípomínal obrovský starý mangrovník. Jeho tlusté větvené kořeny částečně omývala teplá voda oceánu. Rozhlédl jsem se po ostatních, kteří byli v různých klecích v různé výšce na dalších větvích. Z některých se dolů kývaly dlouhé zelenkavé liány.

"Ahoj kámo, vítej v domku v korunách. Taky ti může prasknout hlava," pousmála se suchým tónem Tess. "Když o tom tak mluvíš, tak...tak i docela jo," chytl jsem se za čelo. "Kdy myslíš, že jsme," zeptala se po menší odmlce. "Dobrá otázka, to je moc dobrá otázka," zasmál jsem se. Ke kleci však přiskočil další tvor podobný tomu, kterého jsme viděli v naší součastnosti. Prohlížel si mě a já jeho, bez sebemenší známky strachu se pohyboval kolem klece. Všiml jsem si, že u svého brlohu drží naše věci a zbraně, svázané jednoduchým provazem a dobře střežené. Vycenil své strašlivě vypadající zuby, na některých se ještě válely rybí šupiny. Zle zavrčel, pak se odvrátil a bežel k zpátky ke svému druhovi, se kterým vypadal, jako když komunikuje. Chvíli na sebe pořvávali, pak ten větši silně udeřil tlapou toho menšího, který se ho zalekl a zalezl zpět do stromové dutiny.

Lehl jsem si a sledoval pomalu zapadjící slunce, které barvilo moře do oranžova. "Takže, kdy," nedala se odbýt Tess. "Určitě jsme někdy v budoucnosti. Všimla sis, že ti tvorové vypadají jako paviáni? Možná jsou to jejich evoluční potomci," odvětil jsem s úsměvem. "Takže tohle není lidstvo, tohle není budoucnost lidstva," podivila se. "Vždyť si poprvé viděla ty ruiny, co zbyly z našeho města. Lidstvo už nejspíš dávno není na seznamu druhů, které přežily. Možná tu svítá nová civilizace, něco, co za desítky milionů let evoluce od naší doby nahradí lidstvo," zapřemýšel jsem. "Smutný je, že si za to můžeme sami," dořekla sklíčeně Tess. "Pravda, čistá pravda," dodal jsem jistě. V moři pod námi se ke břehu převalovaly hřbety celé družiny podivných obojživelných opic, vykukovaly nad hladinu pouze jejich hlavy a hřbety. Z oceánu se ozval táhlý zvuk připomínající volání velryb, vydalo ho podivné obrovité zvíře, které se houpalo na vlnách v dáli. Na hladině byla vidět jen řada ostnů, které mu čněly ze zad.

Houpali jsme se pod korunou na větvích už delší dobu, slunce se pomalu schovávalo za obzor a přenechávalo místo zářivému měsíčnímu svitu. Anomálie se třepotala asi deset metrů od nás v menší výšce, než kde jsme byli my. Už jsme ani nedoufali, že se odsud můžeme dostat živí. Jedna z těch zvláštních opic přitáhla stromovou dutinou na silnou větev jejich mrtvého druha, byl to ten samý, kterého jsme postřelili v součastnosti. Surově z něj drápy a zuby rvali kusy masa, cpali si je do tlam a hluboce u toho mlaskali. Stále více mě to utvrzovalo v tom, že jde o evolučního potomka paviána. Tito primáti jsou dnes zvyklí, především při soubojích mezi samci, ubližovat i členům vlastní tlupy a někteří dokonce požírají i menší druhy primátů. Krev jim stékala po špičácích i tvářích, navzdory jejich poměrně inteligentní společnosti se chovali jako zvířata.

Jeden z nich se ze své přkrčené pózy otočil mechanicky na mě. Díval se na mě velmi nepřátelsky, skoro jako by chystal něco říct. Zlostně otevřel tlamu a vzteky zaječel. Ostatní z tlupy se ho snad snažili usměrnit, chytali ho za záda i za končetiny. Jenže on se nedal zastavit, přistoupil k našim věcem a popadl jednu z útočných pušek. Pevně ji svíral a dolezl po větvích až ke mě. Začal na prvý pohled bezhlavě mlátit zbraní do klece a ještě více jeho útoky přidaly na síle, když viděl, že mě jeho jednání naprosto nezajímá. Pak se zklidnil, přestal se hýbat a jednoduše mi zbraň prostrčil skrze mříže do klece. Došlo mi, o co jde. Všiml si, že člen jeho tlupy byl zjevně poraněn projektily z našich zbraní, a když viděl jejich ničivou sílu zabíjet, chtěl se to naučit stejně tak. "Takže ty chceš vědět, jak to funguje," zeptal jsem se řečnicky. Opice se zle zasmála, naprosto lidsky a přirozeně. Vzal jsem pušku, zamířil a trefil mu přímo do lebky. Opice dostala smrtelný úder, bezvládně spadla z větve do hlubiny desítky metrů podemnou.

Ostatní si toho okamžitě všimli a jeden z nich vystoupal na větev nad námi. Začal výhružně volat celou skupinu dalších opic, které se houfovaly pod kořeny mangrovníku. Skrze mříže se mi podařilo sestřelit ještě několik dalších tvorů, kteří padali pod větve, na nichž ještě nedávno běhali. Někteří z nich se zachytili o spodní větve, jiní při pádu narazili do ploché stromové kůry. Podařilo se mi dostat ven z klece, ale přepadla mě nesnesitelná úzkost. "Kámo, co se děje, no tak dělej," volal na mě Joss. "To ta výška, já se na těch větvích neudržím," koktal jsem úzkostlivě. "No tak honem, za chvíli sem určitě přilezou další," křičel Peter. Po kmeni se pomocí ostrých drápů sápali další naštvaní primáti bažící po pomstě. Jejich dlouhé drápy se velmi jednoduše zasekávaly do stromové kůry, pomocí nich se vyšplhávali stále blíž a blíž k nám. Zlostně přitom ječeli, jejich hlasivky vydávaly velmi dráždivé zvuky o velké síle. "Kovboji, slyšíš mě," ozývala se z nejspodnější větve Harleen. Jen jsem úzskotlivě přikyvoval. "Nemysli na to, jenom jdi pomalu a představuj si něco jinýho, něco krásnýho," volala na mě klidně. Dbal jsem na její radu, pomalu jsem se zvedl a postupoval vratkými kroky po větvi.

Dolezl jsem k našim věcem a rozstřelil i improvizovaná věžení mých přátel. Ti se po větvích vydali ke mě, kde jsme pobrali veškeré věci a hledali vhodné místo pro únik. "Máme plán," zeptal se řečnicky Peter. "Plán ´A´ je nechat se sežrat," nadhodil Joss. "Co je pak plán ´B´," řekl nesměle Peter. "Skočit k anomálii, a pak se nechat sežrat," doplnil jsem ho. "Přesně tak," dodal Joss. Museli jsme jednat neuvěřitelně rychle, celá útočná skupina se k nám rychle blížila po stromové kůře a přidávala na tempu. "Něco existovat musí...nějaká možnost," vykoktala Tess. "Jedině se rozběhnout po nejnižsší větvi a doskočit tam," pronesla jistě Harleen. "Takže," řekl roztřeseně Joss. "Musíme to risknout, jiná možnost není," dodal jsem rozhodně.

Snažili jsme se slézt k nižší větvi, aby byl dopad co nejlehčí. Pomalu jsme se dostali až na samotný kořen větve, skupina nebezpečných mořských opic byla těsně pod námi. Jeden z nich se sápal dokonce i na větev, kde jsme stáli. Rozhodli jsme se rychle, nebylo jiného východiska. V řadě jsme se rozběhli po rozměrné široké větvi a bez jediného slůvka skočili do neznáma. Anomálie byla na dosah ruky, proletěli jsme krz ni ohromnou rychlostí. Existovalo tu riziko, že voda na druhé straně bude příliš mělká na to, aby zajistila lehké přistání pro pád z více jak dvaceti metrů. Lomcoval s námi adrenalin a strach ze smrti. Bylo citít jiné klima než v budoucnosti, už nebylo cesty zpět. Čekali jsme to nejhorší, jistou smrt zlomením vazu nebo končetin. Jenže po prolétnutí do součastnosti jsme cítili naprosto jinou rychlost, než v budoucnosti, klidnou a naprosto přirozenou. Bez větších obtíží jsme dopadli do vody a hlavně jsme byli všichni naprosto vcelku. Nevěřili jsme, že jsme skutečně živí a v jednom kuse zpátky blízko našich domovů. "Ono to vyšlo...sakra ono to fakt vyšlo," křičel radostí Peter. "Jsme živí...my jsme vážně živí," oddechla si Tess.

Anomálie se zanedlouho uzavřela, vyrazili jsme proto zpátky k základně, kde jsme se ještě museli převléknout do suchého oblečení. Tentokrát jsme tam však zůstali všichni, nějakou dobu jsem pobýval ve skladu munice a ostatní seřizovali buď čtyřkolky nebo trávili čas ve společneské místnosti. Po chvíli jsem se dostal zpět do společenské místnosti, chtěl jsem si ještě promluvit s Harleen. Když jsem tam však přišel, tak jsem tam našel pouze Petera a malého aoruna schouleného na pohovce. "Kde je Harleen," zeptal jsem se ho. "Říkala něco, že si s tebou chtěla promluvit, ale něco jí do toho přišlo," odvrátil se od počítače. "Aha...ok," poznamenal jsem sklesle. Už jsem chtěl odejít, ale Peter se zvedl a popadl mě za rameno. "Ale počkej...něco ti tu nechala," předal mi malý papírek. "Díky brácho, vyřiď ostatním, že už jsem odešel, jeslit se budou ptát," stačil jsem mu říct. "Jasná věc," zašklebil se.

Když jsem odcházel domů ve světle Měsíce, pozastavil jsem se na okraji poměrně lesa. Bylo tam ještě relativně dost světla, vzpoměl jsem si přitom na malý kousek utrženého papíru, který jsem žmoulal v kapse. Nějakou dobu jsem říkal, proč asi musela tak narychlo domů. Zda bylo mnou či něcím jiným, při mé pesimistické povaze jsem ale viděl pouze to nejhorší. Přesto po chvíli váhání jsem ho vyndal z kapsy a přečetl si ho.

"Vím, že jsem ti řekla, že času bude ještě dost, ale něco mi do toho přišlo. Neodešla bych dřív, kdyby to nebylo tak důležité a určitě ten rozhovor někdy dokončíme. Věř mi, že se na to moc těším."

- tvá Harleen