Silur - Vývoj klade nové směry

Prvohorní období siluru je jedním z těch nejkratších, které v geologii vymezujeme, podle soudobých datací trvající zhruba mezi 443-419 miliony let před dnešním dnem. Z hlediska evoluční biologie a paleontologie ale představuje dost důležitou dobu, jelikož v ní došlo k mnohým evolučním zvratům znamenajícím malé biologické revoluce. Právě silur, pravděpodobně ale také konec ordoviku, velmi výrazně přispěly k vývoji prvních suchozemských životních forem a stejně tak k evoluci diverzifikovanějších forem obratlovců i bezobratlých.

Mezi bezobratlými stále dominují některé formy z předchozího ordoviku, především potom velké zastoupení mají graptoliti (Graptolithina). Kolonie těchto zvláštních živočichů byly znovu hojné v silurských teplých mořích, přestože jejich diverzita klesala, právě ve zdejších uloženinách jsou z nich skvělé vůdčí fosilie a pomáhají velmi dobrým způsobem určit stáří okolních hornin. Vytvářejí tak biostratigrafické zóny, které jsou cosi jako "odrazový můstek" pro geology, protože jejich stáří se shoduje se stářím graptolitů v nich nalezených a velmi přesná datace pomáhá vymezit samotnou dobu trvání siluru.

Podobnými vůdčími fosiliemi jsou také mikroskopičtí korýši lastrunatky (Ostracoda), které nalézáme hlavně v sedimentech s abnormalitami salinity mořské vody. Zvláště hojnými se také staly formy různých druhů tabulových korálů, krinoidi a mořští mlži a plži. Velmi běžnými obyvateli mořských vod byli také láčkovci a mořští červi, druhá jmenovaná skupina se později přemístila i do půdy břehů vnitrozemských jezer a řek.

V siluru ale výrazně ubylo předtím hojných trilobitů (Trilobita) a některé čeledi v tomto období dokonce vymírají. Přesto se objevují různé formy krunýřů, stavby těla a ekologických nik, které tito členovci zabírají. Objevují se typy s velmi odlehčeným krunýřem schopné plavat (Deiphon) a stejně tak přisedlé formy živící se zbytky zde dna. Jejich ekologická rozmanitost určitým způsobem kolísala, postupem siluru a následujícího devonu se sice znovu rozrostli do poměrně hojné fauny, ale od devonského frasno-famenského vymírání jejich diverzita skutečně poklesla.

Ohromný kyjonožec Pterygotus anglicus dorůstal délky i přes metr a půl, nebyl ale přesto tím největším zástupcem rodu. V siluru se eurypteridní členovci neuvěřitelně rozrostli a pravděpodobně to bylo zapříčiněno úbytkem velkých nautiloidních a ortoceridních hlavonožců. Kredit: Dmitrij Bogdanov, převzato z Wikipedie

Naopak se velmi začali rozrůstat eurypteridi (Eurypterida), kteří získali možnosti se rozšířit do nových ekologických nik. Někteří sice nebyli větší než deset centimetrů, jiní ale představovali až dva metry dlouhé obry schopné ulovit prakticky všechno v jejich okolí. Stali se z nich zdatní plavci, jejich poslední pár končetin byl přeměněn na pádla a podobný útvar tvořil i ocas. Lovili především dvěma velkými klepety v přední části těla, byly jinak stavěné než u jejich ordovických předků, a lépe se hodily pro lov kořisti. Jejich velikost a dravost jim dovolila lovit i velké nautiloidní hlavonožce, rybovité obratlovce, ostatní členovce a veškerou mořskou faunu. Kosmopolitně obývali různé biotopy od mělkých slaných vod přes brakické oblasti pod sladkovodní vodní zdroje, kromě toho někteří autoři uvádějí, že jejich krunýře, především menších druhů, a dýchací ústrojí jim umožnily krátké pobyty na souši. Mezi nejznámější a patrně nejvíce probádané druhy této doby patří Acutiramus, Eurypterus nebo Drepanopterus a Pterygotus, množství z nich se v hojných počtech vyskytovalo i na našem území.

Nautiloidní hlavonožci už v siluru nedosahují tak ohromných velikostí jako v předchozím ordoviku, přestože některé obrovské formy jako Cameroceras v menších počtech přežívají skoro do samého závěru tohoto útvaru. Ještě více umocněno ale zůstává kulacení schránky hlavonožců a v této době mají také zakulacení amoniti (Ammonoidea), kteří se v pozdějším devonu a karbonu stali výraznou součástí fauny mořských útesů. Pro silur jsou ale důležité tzv. ortocerové vápence, které vznikly navršením schránek desítek nebo i stovek mrtvých ortocerů na určitých lokalitách. Dnes se velmi často používají jako dekorativní kameny, leští se a schránky v nich jsou krásně zřetelné.

Silur znamenal také revoluci ve vývoji obratlovců, objevily se první pokročilé formy bezčelistatých ryb jako anaspidi (skupina Anaspida), podskupina řádu pteraspidomorfů heterostraci (Heterostraci), galeaspidi (Galeaspida), thelodonti (Thelodonti) nebo ohromně hojní osteostraci (Osteostraci, někdy spolu se skupinami galeaspidů a pituriaspidů řazeni do skupiny Cephalaspidomorphi) a vytvořili širokou paletu různých druhů s velmi širokým spektrem obývaných biotopů, tvarů těl a velikostí. Mnoho z nich přežívalo až do konce devonu, ale jejich existence byla ohrožena nástupem úspěšných čelistnatých ryb.

Vedle výše zmíněných skupin bezčelistnatců se na začátku siluru objevují první prokazatelní čelistnatí obratlovci, jedni z prvních byly pancéřnaté ryby (Placodermi), ale ti dostali větší evoluční prostor až v následujícím devonu. Daleko evolučně důležitější byli tzv. pražraloci ze skupiny Acanthodii, v češtině také známí jako trnoploutví. Přeměnou prvních žaberních oblouků u nich vzniká čelist se zuby schopnými trhat kořist, jejich malá velikost a obratnost jim byla úžasnou zbraní proti větším predátorům. Ze začátku byli jen lehce přes deset centimetrů velcí (například britský Climatius), později ale jejich potomky byla masožravá monstra známá jako žraloci.

Vedle nich se vyvíjeli i chrupavčití (Chondrostei) a také první paprskoploutví (Actinopterygii) jako Andreolepis z Ruska. Existovaly i první formy nozdratých ryb vzdáleně příbuzných latimériím.

Sarcopterygia je dnes skupina ryb označovaná jako nozdratí a jde ve své podstatě o předky a příbuzné dnešních druhů latimerií a také všech suchozemských i mořských tetrapodů. Zde jeden z prvních zástupců skupiny, Guiyu oneiros ze svrchního siluru dnešní Číny. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Posledním výrazným zvratem ve vývoji biosféry silurského období je především rozsáhlejší přesun organismů do pobřežních oblastí a břehů vnitrozemských vodních ploch. Na "suchou" zem vystoupily primitivní rostliny ze skupiny tracheofytů (Tracheophytes, v češtině užívaný pojem cévnaté nebo vyšší rostliny) a ty vůbec nejstarší prokazatelné pocházejí z území našeho státu, byly popsány teprve roku 2018 jako nový druh nejstarších prokazatelné rostliny rodu Cooksonia a sice jako Cooksonian barrandei. Stáří okolo 432 milionů let je skutečně úctyhodné, ačkoliv existují diskutabilní fosilie snad ještě starších rostlin z Maine (Eohostimella heathana), které jsou ještě o sedm milionů let starší. Nedají se sice zcela prokázat jako jakési primitivní rostliny, ale povrch jejich listů a stonků, ale naznačuje, že by mohlo jít o nějakou formu suchozemské rostliny.

Cooksonia nebyla nijak velkým organismem, měla na výšku pouze okolo sedmi centimetrů, ale byla první prokazatelnou rostlinou žijící na souši. Později ji následovaly některé další skupiny jako rhyniofyty (Rhyiophytina), zosterofyly (Zosterophyllopsida) a také plavuně (Lycophodiophyta). Ke konci siluru už byly příbřežní oblasti poměrně obrostlé vegetací a to se odrazilo i na atmosféře, začala větší produkce kyslíku a ubývalo oxidu uhličitého. Z tohoto geologického útvaru známe také první rostliny s primitivním dřevnatým stonkem, patří do rodu Psilophyton. Mnohé typy silurských rostlin, ale neměly složitý a rozrostlý kořenový systém.

Po přesunu rostlin do oblastí břehů vodních zdrojů se některé organismy rozhodly tento krok následovat. Z Britských ostrovů známe ze středního a svrchního siluru fosilie prvních stonožek (Myriapoda), které jsou řazeny do rodu Archidesmus. Ještě starším druhem by mohl být skotský Pneumodesmus newmani z hornin starých zhruba 428 milionů let, nicméně jeho datování bylo v roce 2017 zpochybněno a podle této jsou stáří spodního devonu. Přesto ale není všemi paleontology tento názor uznáván, a proto se můžeme velmi často setkat se starší datací. Vedle těchto převážně býložravých druhů se objevují ještě suchozemští roztoči, pijavice, chvostoskoci a pavouci z řádu Trigonotarbida, například druh Palaeotarbus jerami.

Známe ale i první suchozemské druhy štírů, jeden z těch prvních byl Proscorpius osborni dlouhý asi čtyři centimetry. Už na konci siluru ale existoval obří druh Brontoscorpio anglicus dosahující metrové délky, jeho velikost ale byla odrazem semiakvatického životního stylu. Konec siluru tedy oplýval i biodiverzitou suchozemských forem života, přestože se rozhodně nedala srovnat s tou mořskou.